1. Tajemné Sedmikostelí

pondělí 14. 5. 2007
navštíveny: kostel sv. Štěpána, kostel sv. Kateřiny, Einstein ve Viničné, Botanická zahrada, kostel sv. Jana Na Skalce, Emauzy, pomník padlým legionářům, kostel Nejsvětější Trojice, kostel Zvěstování Panny Marie Na Slupi, kostel sv. Apolináře na Větrově, Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, restaurace U Karla IV.

Pozvánka
V pondělí 14.5. nás přepadnou Pražské posedlosti. Sraz je před Lékařským domem na I.P.Pavlova v půl páté. Kdo nestíhá, určitě nás chytne díky mobilu cestou. Vzdor tajemnosti je Sedmikostelí během podvečera, večera i noci dobře dostupné.

Jaká vycházka byla

    Z hlučných pražských ulic jsme se ponořili do gotické Prahy a začali putovat po chrámech Nového Města pražského, založených Karlem IV. V tropickém podvečeru jsme nejdříve zvládli sv. Štěpána, sv. Kateřinu a všem odtajnili hádanku Čtrnácti pomocníků. Od rozkvetlých azalek a tulipánů na stromech musel naše botaniky vyhnat samotný Větvička. Minuli jsme barokní chrám sv. Jana Nepomuckého na Skalce s plebejskými cibulemi od kýčaře Dientzenhofera, obešli klášterní budovy Emauz a instinktivně se přikrčili pod třemi hranatými skleníky typickými pro spolky bafuňářských architektů - v jednom z nich od včerejška sídlí Alena Hořejší. Suchá dáseň byla plná nalitých sparťanů, ale v náhradní Suchý dásni naproti měli bezvadnou servírku, a tak mi dalo moc práce vypakovat svěřence od plánovaného druhého, třetího piva ke čtvrtému kostelu.
    Další úryvek ze Sedmikostelí před Pannou Marií na Trávníčku citlivě přednesla dáma Jarmila na kolejích. Láska na koleji Albertov pálí jako žhavý kov, zřejmě proto byly už v sedm neprodyšně zavřeny. Museli jsme tedy vzít zavděk pitevnami Hlavova ústavu. Pak už nastal rychlý úprk do schodů k žebrajícím nuzačkám před Apolinářem a ke kostelu Karla Velikého - šestého chrámu pražského Sedmikostelí. Sedmý chrám kaple Božího těla nenávratně zmizel, ale Čtrnáctka si už dávno našla svůj sedmý chrám i schod, který pravidelně navštěvuje na večerní přijímání. V Neklanově ulici také naše pouť skončila, a protože Karel IV. zrovna včera 14.května slavil takové hezké kulaté 691. narozeniny, měli jsme i regulérní důvod k napití. Tak, Karle, Miloši (Urbane), Jarmilo na Vaše i naše zdraví!

Sedmikostelí - Nad Prahou se skláněl stín podzimu, když podle tajného rozpočitadla začali umírat lidé. Kdo bude další oběť? A kdo je vrah? Blázen, který se mstí za hříchy spáchané na svatých památkách z doby gotické? Ve hře je rytíř fanatik, který se snaží zachránit sedmero kostelů a vrátit architektonicky zničenou Prahu do „ideální“ doby Karla IV. Do minulosti se snaží nahlédnout pomocí Květoslava, neschopného policisty, člověka s tajemným darem a nadáním. Vše je záhadné a děsivé, vše má souvislosti staré několik století... Děj románu Miloše Urbana se odehrává na pražském Novém Městě, v prostoru vyznačeném šesti gotickými kostely (kostel sv. Štěpána, kostel sv. Kateřiny, Emauzský klášter, kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, kostel sv. Apolináře a Karlov) a již zbořené kaple Božího Těla na Karlově náměstí.

1. kostel sv. Štěpána, Štěpánská - Kostel byl založen Karlem IV. současně s Novým Městem roku 1351 jako gotická trojlodní bazilika. Ke kostelu náležel rozsáhlý pozemek, na kterém byl založen hřbitov, postavena fara, škola, kaple Všech svatých a Jeruzalémská kaple; na pozemku ležela i rotunda sv. Longina. U kostela v prostoru bývalého hřbitova je samostatně stojící věž sloužící jako zvonice. Byla postavena na místě starší, dřevěné v letech 1600—1604. Roku 1686 byla přistavěna barokní kaple na jižní straně a v roce 1736 na straně severní. V letech 1874 - 1879 baziliku puristicky regotizoval architekt Josef Mocker. Prostoru kostela dominuje raně barokní, dvoupatrový hlavní oltář s titulním obrazem Kamenování sv. Štěpána. V kostele je pochován sochař Matyáš Bernard Braun, který vlastnil dům na Karlově náměstí.

Tolik suchá fakta. A jak vidí chrám sv. Štěpána policista Květoslav alias Miloš Urban?
Naskytl se mi výhled na špičatou věž Svatého Štěpána, drahokam české novogotiky, pro níž jsou její čtyři malé a čtyři větší vížky zdobící mohutnou věž hlavní tak typické. Věž vyrůstá přímo z průčelí, portálem na jejím úpatí se do kostela vstupuje. Samý vrchol korunuje královským diadém, na znamení toho, že farní chrám dal postavit sám panovník Karel IV. Koruna se oslnivě třpytí nad městem.
Pomalu jsem došel k chrámu a ohmatával očima rozkošné nepravidelnosti jeho těžké, vydatně živené tváře: kamenný šnek se zkosenými okny na jižní straně průčelí a špalek renesančního schodiště v části severní, mohutný opěrák šikmo vystupující ze severního nároží, Mockerova ladná novogotická okna, náhrobníky měšťanů zasazené dole ve stěnách – to vše připomínalo časy, kdy ještě stálo za to plně žít, kdy ještě obavy o zítřek bylo lze svěřit Všemohoucímu.
Po mé levé ruce čněla vzhůru další špice, zvonice s přikrčeným tělem, ale zvednutou hlavou. Po dostavbě Štěpána roku 1367 se vyprávělo že věž kostela o pár loktů sama od sebe povyrostla, a tak to šlo po několik dalších let. Věž se nechtěla zastavit, jakoby nespokojena s rozměry, které ji přisoudili stavitelé. Když tady kolem vyrostly ty hloupé činžáky, opět se zmenšila.
Vešel jsem dovnitř. Spatřil jsme sochu svatého Řehoře. Má se tvářit útrpně, ale vypadá jako obecní moula a ta příšerná Pieta – už jste viděli něco nechutnějšího? Rokokový oltář Panny Marie Svatoštěpánské – napuchlý vřed na čisté pokožce gotického chrámu. Tolik falše a předstírání. Ještě, že tu není Rozálie od Škréty, toho přeceňovaného mazala.

Dům u 14 pomocníků, Ječná 15 - Skupina 14 světců je od XIII. století považována za zvláštní přímluvce u Boha.

2. kostel sv. Kateřiny, Kateřinská - Kostel byl založen v roce 1355 jako součást kláštera augustiniánek Karlem IV. Zasvěcení sv. Kateřině mělo být poděkováním této světici za údajnou záchranu Karlova života v bitvě u San Felice. Smutný osud potkal klášter v roce 1420, kdy byl jako mnohé jiné vypálen husity. Klášterní kostel však fungoval i nadále s přestávkou v letech 1737–1741, kdy byl okázale přestavěn ve vrcholném baroku podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kostel byl vyzdoben nástropními malbami Václava Vavřince Reinera s výjevy ze života svaté Kateřiny. Nedlouho poté, v roce 1784, byl však celý klášter zrušen Josefem II. a proměněn ve vojenský výchovný ústav, který v roce 1822 vystřídal ústav pro chorobomyslné. Z původního gotického chrámu se dochovala jen štíhlá osmiboká věž. Interiér kostela je jedinečným pražským prostorem, absence doplňků z pozdějších období a účast velmi malého počtu umělců na stavbě zde tvoří jedno z nejčistších vrcholně barokních prostředí.

Sedmikostelí sv. Kateřina:
Užasle jsem hleděl vzhůru na bílou kampanilu, do poloviny čtyřbokou, od poloviny osmihrannou, s dlouhou tmavou špicí. Když zpupný světlonoš Josef II. zrušil v druhé polovině 18. století klášter svaté Kateřiny, založený zbožným Karlem IV., usídlil se v objektu vojenský výchovný ústav. Mladí muži zdemolovali zařízení tak, že se budova nakonec hodila nanejvýš pro potřeby blázince. Kateřina byla zřízena pro potřeby péče o slabomyslné a jeden den ročně se otevřela pro veřejnost. Tedy stejní pacienti jako v servitském klášteře na Slupi. Zdá se mi, že je v tom logika: kde končí zbožnost, začíná šílenství.
Bestia triumphans. Žádný blázinec neublížil gotickým sakrálním stavbám tak jako husitské vojsko. Vyšehradské chrámy rozneslo na svých ďábelských kopytech do posledního kamene, z novoměstské Svaté Kateřiny zůstala jen věž. O předimenzovaném orientálním altánu, který k ní v 18. století přilípl Dientzenhofer jako zvonici, raději pomlčím, stejně jako o nepovedeném kostelu, úplně schovaném kdesi za arkádovým portikem. Kampanila chápavě mlčela k morálním pokleskům smrtelníků, sama v trapné situaci, permanentně in flagranti v objetí Dientzenhoferově nepovedené zvonice. Zprznění gotické flétny barokní bečkou, ostudné divadlo nastrojené zvrhlým architektem, na jehož vkus nedá nevkusné 20. století dopustit.

Psychiatrická klinika, Ke Karlovu 11 – V ústavu choromyslných zemřel 12. 5. 1884 Bedřich Smetana, zřejmě na syfilidu, když se zapletl s operní zpěvačkou Lelou Ricci. Při příležitosti 40. výročí úmrtí Bedřicha Smetany byla v roce 1924 za účasti řady čestných hostí, např. Zdeňka Nejedlého, umístěna na pokoji, kde zemřel, pamětní deska se zněním: "Zde vydechl svou velkou duši 12. května 1884 mistr Bedřich Smetana". Na přání pacientů, kteří odmítali ležet pod morbidní deskou, byla přemístěna na chodbu. Český architekt Jan Letzel se světově proslavil až 20 let po své smrti, a to paradoxně následkem výbuchu atomové bomby nad Hirošimou 6. 8. 1945. Projektoval totiž v roce 1913 v Hirošimě Průmyslový palác, který jako jediná budova v epicentru přestála útok. Jan Letzel zemřel v roce 1925. Poslední dny prožil ve stejném pokoji, kde umřel i Bedřich Smetana. Zemřel na syfilis. Dá se říct, že zahrada Kateřinek je průsečíkem v příběhu atomové bomby. Čtrnáct let před tím, než se tudy krátce před svou smrtí procházel Jan Letzel, se do této zahrady rád díval Albert Einstein z oken své pracovny ve Viničné ulici. Sem hledíval muž, co rozpoutal tvorbu zbraně, která v Hirošimě zničila všechno až na palác postavený mužem, který své poslední dny strávil právě zde procházkami se svými duchy.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Albert Einstein ve Viničné ulici                                                                 4) Kaple sv. Kosmy a Damiána
    2) Skalka v Botanické zahradě                                                                    5) 3. kostel Sedmikostelí - Emauzy s betonovými křídly
    3) Kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce                                               6) Emauzy před náletem 1945

Albert Einstein, Viničná 7 - V letech 1911-1912 žil Albert Einstein v Praze v Lesnické ulici 7 na Smíchově. V roce 1911 totiž přijal nabídku pražské německé univerzity na místo řádného profesora a od 1. dubna 1911 začal přednášet na nově zřízeném Ústavu teoretické fyziky zde ve Viničné ulici. Začátkem roku 1921 navštívil Prahu, aby "vyjádřil sympatie nové Československé republice". V den svého příchodu vyhledal český Fyzikální ústav, aniž se předtím ohlásil. Jeho pražský nástupce Philipp Frank ho posadil do Einsteinovy někdejší pracovny a poté o této návštěvě napsal: “Čeští kolegové se téměř zhrozili, když se zjevil bez ohlášení živý Einstein, jehož obraz visel na stěně.“

Botanická zahrada, Na Slupi - Roku 1775 nechala císařovna Marie Terezie zřídit botanickou zahradu na Smíchově v místech dnešních Dientzenhoferových sadů. Tato zahrada byla ve své době považována za nejlepší botanickou zahradu severně od Alp. Měla 9 skleníků, ve kterých se pěstovalo na 13 tisíc druhů a odrůd rostlin. Zahrada již v této době patřila pražské univerzitě. Bohužel vlivem průmyslově se rozvíjejícího Smíchova zahrada značně trpěla a v roce 1890 byla značně poškozena při povodni. Proto byla přemístěna do současného areálu na Slupi. Zahrada se rozkládá na rozloze 3.5 ha a je v ní 1800 m2 skleníků. Cenná je sbírka středoevropské flóry, která byla založena v roce 1904. Nejvýznamnější dřevina je Ginko biloba cv. Praga, která je jediná na celém světě. Skleníky obsahují důležitou kolekci tropických rostlin a sbírku kaktusů a sukulentů. Vstupné do venkovní zahrady se neplatí.

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce, Vyšehradská - Chrám byl postaven v letech 1730 - 1739 podle návrhu Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Významnou a nepřehlédnutelnou součástí stavby jsou dvě věže, které svým natočením dotvářejí dynamicky působící vrcholně barokní průčelí. Do kostela vede schodiště, které vzniklo ve velmi stísněném prostoru před kostelem v roce 1776. Na hlavním oltáři je pozlacený dřevěný model pro bronzovou sochu sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě od Jana Brokoffa z roku 1682.

Sedmikostelí:
Dientzenhoferův první chrám svatého Jana Nepomuckého není nejhůře umístěn, ale má nešťastně vychýlené postavení věží, takže vypadá jako chromý. Mohou věřící navštěvující takový kostel nepochybovat?
Anebo půdorys barokních staveb: čím nesmyslnější, tím obdivovanější! Čtverec, kruh, obdélník a osmistěn už nestačí, museli přijít s elipsami, hvězdicemi a ohavně zaoblenými rohy. Neznám horší kýčaře než byli Erlach a Dienzenhoferové. Šmíra!

3. kostel Panny Marie na Slovanech, Vyšehradská - Benediktinský klášter se slovanskou liturgií (odtud „Na Slovanech“) založil Karel IV. v roce 1347 a uvedl do Prahy chorvatské mnichy. Roku 1372 byl současný kostel vysvěcen za účasti císaře, mladého Václava IV. na Pondělí Velikonoční, kdy se čte evangelium o Ježíšově cestě do Emauz; odtud označení Emauzy. Roku 1636 přišli do kláštera španělští mniši z Montserratu, kteří nahradili původní širokou střechu na střechu trojdílnou střechou a přistavěli dvě věže. Roku 1880 získala Emauzy německá kongregace z Beuronu. Mniši klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu. 14. února 1945 byl kostel i klášter těžce poškozen při bombardování. Klenba kostela i obě věže se zřítily. Opravy se táhly až do roku 1968, kdy bylo západní průčelí nahrazeno betonovými křídly podle návrhu F. M. Černého, který připomíná jak obě věže, tak středověkou vysokou střechu.

Sedmikostelí:
Emauzský kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, Vojtěchovi, Prokopovi a Cyrilovi s Metodějem, původně gotický trojlodní a trojchórový chrám vysvěcený roku 1372 za účasti Karla IV., dávno ztratil svou strohou krásu vertikály křižující se s horizontálami a utrpěl ve své dlouhé historii řadu bolestivých přestaveb. Nejhorší ránu mu zasadila barokní úprava v 17. století, při níž kostel sice dostal dvě mohutné věže, které v původních plánech chyběly, avšak počátek následujícího věku na ně narazil bachraté kedlubny, zcela zničiv mužský ráz stavby, jež se tak hodily k modlitebně řádu chorvatských Benediktů, a dodal jí jiný vzhled – vizáž rozložité trhovkyně věštící mnichům zkázu. Na konci minulého století navrátili bernští bratří kostelu gotickou tvář, ale byla to gotika Čechám cizí, hornoněmecká, a chrám, nyní se špičatými, ale přezdobenými věžemi a přehnaně vysokým trojúhelníkovým štítem, její vinou nabyl podoby opevněné městské brány nebo lepší tržnice. V únoru 1945 ho vybombardovalo spojenecké letectvo – ale chtějme od Američanů, aby rozeznali středověký chrám od továrny na zbraně.

Kaple sv. Kosmy a Damiána, Na Slovanech - Původně farní kostelík osady Podskalí, připomínaný již roku 1178. Karel IV. při něm roku 1347 založil benediktinský klášter. Postavením kostela Panny Marie ztratil význam a nějakou dobu v něm byl vinný lis. V letech 1657 - 1659 byl raně barokně obnoven a znovu vysvěcen.

Fotoalbum vycházky

Kostky, Emauzy - Do všeobecného povědomí zapsal Karel Prager jako autor budovy Ústavu makromolekulární chemie ČSAV z roku 1959 na Petřinách, která spolu s Cubrovým pavilonem Expo58 ukázala cestu z dosud panujícího socialistického realismu a patří k milníkům české architektury. Ve stejném duchu o deset let později pro Emauzy projektoval soubor projektových ateliérů (1970).

Sedmikostelí:
Obešel jsme komplex klášterních budov a instinktivně se přikrčil pod sídlem Pozemních stavebních prací a Pražské výstavby, budovami smutně typickými pro spolky bafuňářských architektů – třemi hranatými skleníky, výhrůžně balancujícími na betonových kuřích nohách, jež tu svým funkcionalistickým plebejstvím už desítky let urážely starobylý Jeronýmův chrám. Dnes jsou pronajímány dobročinným, štědře platícím nadnárodním organizacím, ale to nic nemění na skutečnosti, že je někdo prosadil a někdo postavil, že se někdo dopustil zločinu na gotické Praze.

Pomník padlým legionářům, Palackého náměstí – Sousoší je dílem Josefa Mařatky. Zobrazuje postavy sedmi legionářů – italského, dvou ruských a čtyř francouzských. Postava ženy má představovat město Prahu. Nad postavami legionářů jsou názvy slavných bitev 1. světové války, kterých se československé legie účastnily. Původní pomník byl odhalen v roce 1932, za 2. světové války byl nacisty zničen. V původní podobě obnovený pomník, dílo sochařky Kateřiny Amortové, byl slavnostně odhalen 28. října 1998, u příležitosti 80. výročí založení Československa.

Kostel Nejsvětější Trojice, Trojická - Prostá barokní svatyně z let 1728 - 1729, zbudovaná na místě gotického chrámu, který tu stával do roku 1420, kdy byl zničen husity a znovu obnoven ve druhé čtvrtině 15. století. V letech 1781 - 1782 byla barokní stavba na východní straně prodloužena a byla přistavěna věž.

Sedmikostelí:
Baroko je nejhloupější směr. Co horšího nás ještě postihlo. Funkcionalismus a rozbředlost dvacátého století. Nic proti stavbám, které baroko stvořilo nově, ale jak si tehdejší architekti mohli dovolit přestavovat skvostnou gotiku? Nehorázná drzost. Barokní baňky na české vesnici, venkov to snes, ale jinak na baroko pozor, umí být rozlezlé a vlezlé. Ve městech znamenaly jeho složité půdorysy, přebujelé zdobení a kopule katastrofu. Gotická stanová střecha, nejcharakterističtější prvek architektury středověké Evropy, vzala za své kvůli těm plebejským cibulím!

4. kostel Zvěstování Panny Marie Na Slupi (Na Trávníčku), Na Slupi – Kostel byl zbudovan při klášteře servitů, který založil Karel IV. v roce 1360. V průčelí se zvedá vysoká štíhlá věž o pěti patrech. Klenbu z 15. století nese jediný sloup, k němuž se sbíhají pásy a žebra. Pojmenování na „na Trávníčku“ vzniklo podle zelených luk v údolí botičského potoka, na nichž byl klášter založen. Dnešní pojmenování „Na Slupi“ je odvozeno od slupů – nádrží na ryby, které byly umístěny v nedalekém Botiči. V roce 1420 byl klášter Pražany vyloupen a zřejmě i vypálen. Pražané dokonce postavili dva velké praky u kněžiště kostela. Obě zbraně byly obránci zničeny. Následně Pražané prolomili jižní zeď, aby mohli umístit velké dělo přímo do lodi klášterního kostela a mířit tak na královskou posádku na Vyšehradě. Z těchto důvodů musela být loď nově zaklenuta. Za Josefa II. byl servitský řád v Praze zrušen a kostel odsvěcen. Z kláštera se stala dělostřelecká kasárna, poté vojenský výchovný ústav a poté pobočka ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Současný stav je výsledkem obnovy prováděné Bernardem Grueberem v letech 1858 - 1863. Barokní cibulovitá střecha byla nahrazena jehlancovitou. Věž drží mezi pražskými věžemi prim v největším odklonu od svislice - plných 63cm.

Sedmikostelí:
Dorazil jsem na Albertov, kde jsem se nemohl nezastavit u gotického chrámu slupského, svou prostou krásou a dokonalými liniemi silně kontrastujícího s těmi barokními chudinkami. Dlouze jsem hladil zrakem zdi ze žlutého kamene, malou čtvercovou loď a nízký chór, působící domáckým dojmem kostelíka někde na venkově, v klidném bezpečném kraji.
Vzhlédl jsem k věži kostela, který by měl sloužit za svatostánek spisovatelům, neboť jeho osmiboká zvonice s vizáží arabského minaretu a hrotem černým jako tuha připomíná ostře ořezanou tužku. Ještě drahnou chvíli jsem nebyl s to odtrhnout zrak od spanilosti, kterou slupské Panně Marii před sto třiceti lety vrátil Bernard Gruber.
Vklouzl jsem do dveří. První, co upoutalo můj zrak, byl sloup. Nezdobený, téměř desetimetrový okrouhlý pilíř s masivním soklem, nahoře s větvovím klenbových žeber, vzpínajících se ještě dobrých pět metrů vzhůru, kde se strmě lámaly do obrácených kýlů chrámového dvoulodní. Je obílený vápnem, i klenby i stěny mezi okny jsou bílé - čistota a neposkvrněnost, jež dávají zapomenout na dávná zneuctění. Přistoupil jsem ke sloupu, jenž znamenitě soustřeďoval světlo procházející okny, takže se zdálo, že osvětluje prostor jako obrovský neon.
Před sto padesáti lety se kostel spolu s přilehlým klášterem stal filiálkou zemského blázince – jen díky tomu byl znovu vysvěcen, jinak mu hrozil úplný zánik. Zbožní Pražané sem měli přístup jednou za rok. Ještě dříve byl v klášteře ústav pro vzdělávání poddůstojníků. Vodili si do kostela holky a bavili se bezuzdnostmi tropenými v místech, kde se dříve sloužila mše svatá. Barbarství armád nikdy nezklame – ve všech dobách má podobnou tvář. Vojsko se v servitském klášteře Na Slupi usadilo už koncem století osmnáctého poté, co byl na příkaz císaře Josefa zrušen. Posádka dělostřelců a chovanci vzdělávacího ústavu Kinského a Kallenbergova pluku řádili v odsvěceném kostele jako v dobytém území nepřítele; rozkradli, co mohli, odnesli i píšťaly z varhan, aby je rozřezali a smíchané s olovem přetavili na střelivo do dlouhých mušket. Ale co to bylo proti podzimu 1420, kdy odsud přímo z chrámu Páně stříleli husité na Vyšehrad.

Hlavův ústav, Studničkova 2 - Budova se svou podobou jako první vymanila z historizující linie dosavadní albertovské výstavby, což dokazuje její půdorys ve tvaru J. Rovněž jako první ze staveb univerzitního areálu alespoň částečně respektovala svažitý terén. Poloválcové prosklené rizality jsou pitevny ústavu. Jaroslav Hlava byl patologický anatom, zakladatel patologicko-anatomického ústavu v Praze. Za asistence Josefa Thomayera pitval Bedřicha Smetanu, ale neměli odvahu prozradit národu, na co Mistr zemřel.

5. kostel sv. Apolináře na Větrově, Apolinářská - Kostel byl založen Karlem IV. v roce 1362. Jednolodní gotická stavba s vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360–1390. Roku 1897 byl obnoven architektem Josefem Mockerem. Uvnitř se nachází cyklus nástěnných maleb z doby kolem roku 1390.

Sedmikostelí:
Přicházíte-li od Jedové chýše, Apolinář Vás zdrtí svou robustností a přinutí zrychlit krok, neboť ho vidíte příliš zblízka jako nepřístupnou pevnost, jež se nad Vámi sklání a hrozí vás rozdrtit některým ze svých nesčetných, a přece přesně spočítaných kvádrů.
Šplhal jsem pohledem po opěrných sloupech, přeskakoval zrakem z okna na okno, od tabulek vylívaných olovem k lomeným obloukům a zpátky. Zdivo pod presbyteriem bylo nahlodáno časem, žlutavá omítka přecházela do zelené a při zemi ji pokrýval mech, místy se rozmokváním vydouvala a vytvářela křehké kapsy obývané hmyzem. Na opěrácích, kde je kámen holý, se třpytila vlhkost a klikatily se po nich jizvy.
Kdysi tu byli jiní obyvatelé. Sloupy podpírající zdivo sloužily za nosníky stříšek, zbudovaných ze svázaných klacků a zpod jejich stínu natahovali své strupaté paže nuzáci, žebrajíce almužnu na řemeslnících, úřednících a kšeftařích spěchajících na mši. Po žebráckých přístěncích dnes nezůstala stopa, ale samaritánský duch místa přetrval. Kousek pod kostelem stávalo centrum pro drogově závislé – malomocné dvacátého století.

Jedová chýše, Apolinářská – Hospoda zde stávala dříve než kostel sv. Apolináře ze 14. století. Jedová chýše se snad jmenovala proto, poněvadž se tu scházeli medici, kteří měli co činit s jedy. V 19. století se tu konaly bujaré večírky německých studentů a jméno tak mohlo skutečně vzniknout díky jodoformovým tanečním věnečkům. Vypráví se i poněkud morbidní historka o dvou opilých nosičích mrtvol. Ze vzteku, že s nimi žádná nechce do kola, prý vytáhli z rakve ženské tělo a s mrtvou sami tancovali. My známe Jedovou chýši hlavně ze seriálu Hříšní lidé města pražského. Když se v Praze něco šustlo, tak páni detektivové navštívili Jedovou chýši, aby zjistili, co na to pražská galérka. Někdy před svou smrtí v roce 1927 zakoupil Jedovou chýši m,om,opsychiatr Antonín Heveroch (který je zmiňován i ve Švejkovi) a nechal dům zbourat. Dnes na jejím místě stojí funkcionalistický dům č. p. 455, který vlastní rodina hudebního skladatele Ladislava Štaidla.

Nemocnice U Apolináře, Apolinářská - Budova nemocnice U Apolináře byla vystavěna jako moderní porodnice na popud hraběte Františka Thun-Hohensteina z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek stávajících zařízení v Praze. Pro vypracování projektu měl hrabě šťastnou ruku a pověřil jím českého architekta Josefa Hlávku. Ten po prostudování lékařské literatury o porodnictví navrhl čtvercový půdorys objektu se čtyřkřídlým jádrem a s obdélným vnitřním nádvořím. Moderní pavilonový systém umožňoval v případě potřeby jednotlivá oddělení zcela izolovat. Byla zde zřízena i dvě tajná luxusní oddělení se zvláštními vchody přímo z ulice, kde mohly v tajnosti porodit i ženy bohatých šlechtických a měšťanských rodin, když neplánovaně otěhotněly. Fasáda porodnice je z režných cihel a sokl a kružby kolem oken jsou kamenné. Budova, která byla otevřena roku 1875, byla prvním účelovým a na svoji dobu moderním porodnickým zařízením v Čechách a řadila se mezi první ústavy tohoto druhu v Evropě. Součástí budovy Zemské porodnice je kaple sv. Kříže. Za socialismu byla do té doby funkční kaple využívána jako skladiště oddělené od nemocničního ruchu papundeklovou stěnou. Na konci devadesátých let byla kaple nákladně zrekonstruována včetně nástěnných maleb malířů A. Hoerhera a A. Liebschera.

6. kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého, Ke Karlovu – Gotická svatyně při klášteře augustiniánů, založená Karlem IV. roku 1350; byla postavena ve tvaru osmistěnu podle vzoru pohřebního kostela Karla Velikého v Cáchách. Po husitských válkách byl obnoven, kněžiště bylo zaklenuto roku 1498, loď sklenuta velkolepou pozdně gotickou žebrovou klenbou o průměru 22 metrů. Byla dokončena roku 1575. V letech 1708-1711 přibyly k jižnímu boku lodi tzv. Svaté schody, zřejmě podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Nad svatými schody nad sloupy byl vztyčen balkón s rozměrnými sochami Krista před Pilátem.

Sedmikostelí:
Přede mnou stál v slavnostním majestátu kostel svatých Panny Marie a Karla Velikého na Karlově, šestý chrám pražského Sedmikostelí. Sluneční paprsky dopadaly na tři měděné báně téměř kolmo, lucerny a makovičky plály v té záři jako pochodně mytického majáku. Otevřený chrám mě zval dál.
Menšil jsem se pod titánskou klenbou karlovského chrámu a v úžasu zakláněl hlavu. Vysokými okny ke mně pronikal denní jas. Moje vytržení bylo nelíčené, novou zlatomodrou malbu a nové osvětlení jsem viděl poprvé.
Kde bývala tma, je nyní světlo, kde se odlupovala omítka a stoupala plíseň, jsou dnes pevné stěny zářící královským karmínem a zlatem. Zlatý vzor na červeném podkladu. Byl ponechán, protože odpovídá gotickému zdobení svatyní, ale hvězdné nebe zdobilo kostel poprvé. Obrovitá osmicípá hvězdice stropu je z 16. století, kdy noční oblohy už nebyly v módě. Od staré, původně navržené a nikdy nezrealizované klenby se tato příliš neliší, snad jen svou geometrickou složitostí, vzbuzující dojem, že celá střecha se lehoučce vznáší na tenkých nosnících a opěrách. Nemůžu se dívat, jak barbarský novotář Josef II.: nechal chrám roku 1786 odsvětit a přestavět na chorobinec pro nevyléčitelně nemocné. Nenáviděl jsem ho ještě víc než stavitele Dientzenhoferovy, jejichž hříchy na české architektuře pokládám za nevyčíslitelné.
Pověst praví, že chrám započal stavět Bohuslav Staněk, který se upsal ďáblu. Podařila se mu tato famózní klenba, ale když ji dohotovil, nikdo se neodvážil strhnout lešení v obavě, že se sama neunese. Na čertovu radu stavitel lešení zapálil, a když se zřítilo, sám skočil do plamenů. Domníval se totiž, že spadla celá klenba. Jeho duše stejně patřila rarachovi, takže to vyšlo nastejno.
Nejhorší v baroku byli stavitelé. Na štíhlé gotické věže narazili cibule a makovice, symbol svých bezobsažných dutých hlav, vymysleli okna roztodivných tvarů a probourali je do prastarých posvátných zdí. Neměli na to právo! Pro příklad ten nejhnusnější –Karlov - nemusím chodit tak daleko – stačí se ohlédnout tamhle po těch Kasalových oknech, co vypadají jako mokvající rány v chorobném těle.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Pět novoměstských kostelů založených Karlem IV. tvoří pravidelný       4) Úspěšně ho nahradil restaurant U Karla IV.
        kříž. SJ a ZV rameno se protínají v kostele sv. Apolináře
    2) Karel IV. se nakonec usídlil na Karlově                                                   5) Náš Karel IV. slaví 691. narozeniny Karla IV.
    3) 7. kostel se nedochoval - kaple Božího těla                                             6) Inspirace dnešní vycházky