2. Proměny Smíchova od A do Z

úterý 26. 6. 2007
navštíveny: Austria, Bukvojka (Portheimka), smíchovská tržnice, synagoga, Sacré Coeur, zámeček baronky Ringhofferové, Blaženka, Cihlářka, vila Winternitz, Šalamounka, Božínka, Turbová, Kavalírka, Zámečnice

Pozvánka
Tolik grantů jako Brikcius jsem z Magistrátu nevyrazila, ale přesto si Vás dovolím pozvat na neméně zajímavou vycházku "Proměny Smíchova od A do Z II", která se koná v úterý 26. června. Začátek je symbolicky v paláci Austria v jedné z našich bývalých čtrnáctkových hospod. Ze salónku, kde proteklé záchody byly na stěnách maskovány přimalováním dalších smrčků, je salónek krásy. Restaurace se přestěhovala do podzemí, zde budeme pít pivo od půl páté, a protože bez grantu za své, nedáme si jich zřejmě víc než jedno a v pět bezpodmínečně odejdeme.

Jaká vycházka byla

    Ještě před prázdninami jsme se vydali za svými posedlostmi bez kabátu do ulic, tentokrát smíchovských. Hledali jsme rozdíly mezi vycházkou skoro před čtyřmi lety a dneškem. Hned start byl do očí a peněženky bijící. Ze zaplivané čtrnáctkové hospody Austrie se stal palác Austrie s exkluzivní podzemní restaurací. Smíchovská knihovna dostala nový kabát, ale protože členové Čtrnáctky moc nečtou (maximálně podtrhávají), byl pro většinu překvapení i interiér knihovny. Dokonce se mezi námi našli i tací, kteří nikdy nebyli v Carrefouru, a tak je víc než proměna v Tesco nebo pohled na opravenou synagogu zaujal kolotoč. Jen výhled ze Sacré Coeur ohromil všechny úplně stejně. Z obrovské vagónky zbyla mezi nájezdy jen vila baronky Ringhofferové, palác Křižík se vyloupl do krásy Oréal a také jsme s úžasem zjistili, že Mladá fronta a Lidové noviny jsou rub a líc (nebo líc a rub, to podle vkusu) jedné mince, tedy věže. A Racek Racku poslal lanovku zrovna, když jsme procházeli okolo.
    Pak jsme si zopakovali několik usedlostí, u nichž se změnil jen název; z usedlé Blaženky se škrtem štětce stal zajíček, navíc modrý, z Cihlářky Mimóza a Šalamounkou teď burácí Harley. Další dvojice (Pavel a Boženka v zastoupení) se kajícně přiznala, že přijala svátost manželskou v místní kotelně. Po náročném sestupu do údolí jsme nestačili zírat, z usedlosti Božínka zbyly jen kachličky v kuchyni, Turbová sice ještě stojí, ale je v péči squatterů, kteří Trnkovu Zahradu vyplnili horou odpadků (určitě ekologickou). Jak jsme začali, tak i skončili, zámeček Kavalírka, kam Ringhofferovi unikali ze smíchovského továrního dvora před cinkotem svých tramvají, je též dokonale opraven. Večer jsme zakončili hned na konci proměny od A do Z, vedle Zámečnice, kde jsme zažili bohužel poslední proměnu - domácí Staropramen nahradil cizácký Gambrinus. Velikost naší konzumace to ovšem nikterak neovlivnilo. A celkový dojem: pokud se zrovna nejmenuju Alberto Frič, kterému spolu se skleníky zbourali i jeho milovanou Božínku, musíme všem škarohlídům vzkázat: Všechno se díky neviditelné ruce trhu a někdy dokonce i radních šine mílovými kroky k lepším zítřkům!

Fotoalbum vycházky

Austria, Štefánikova 25 – Palác byl postaven v polovině 19. století. K poslednímu stavebnímu zásahu, který se projevil na jeho vzhledu, došlo v 70. letech dvacátého století, kdy byla provedena půdní vestavba kanceláří se střešními vikýři. Rozsáhlou komplexní rekonstrukcí prošel v letech 2004-2005. Vzniklo moderní multifunkční centrum respektující historické části objektu.. Autorem projektu rekonstrukce a dostavby je Ateliér AR18 architektů Jana Němce a Zdeňka Žilky.

Bukvojka (Portheimka), Štefánikova 12 - Roku 1722 koupil K. I. Dienzenhofer část smíchovských pozemků a do roku 1728 tu postavil letohrádek pro svou rodinu. Byla to jednopatrová prostá stavba s bohatě zdobeným zahradním průčelím, v jejímž přízemí vyniká sala terrena, v prvním patře pak mramorový oválný sál s nástropní freskou V. V. Reinera Bakchanále. Později byla přistavěna ještě po obou stranách přízemní křídla. Po smrti stavitele v roce 1752 byl letohrádek pro spory mezi dědici prodán. Od roku 1758 byl majetkem Františka Leopolda hraběte z Buquoy-Longuevalu, který vybudoval v zahradě, sahající až k Vltavě, oranžérii, fíkovnu a skleníky a pořádal tu četné slavnosti (z té doby pochází název Bukvojka). Jeho dědic letohrádek pronajal a špatně udržované sídlo chátralo. V roce 1828 koupili objekt bratři Porgesové z Portheimu, kteří postavili u Vltavy kartounku a v bývalém letohrádku si zřídili rodinné sídlo. U Porgesů působil jako vychovatel Karel Sabina, libretista Prodané nevěsty a známý policejní konfident. Ve smíchovském letohrádku se seznámil se svou budoucí ženou Josefinou Schonauerovou, která zde pracovala jako komorná. Milostný poměr „na pracovišti“ však nezůstal utajen a dívka byla propuštěna. Sabina zůstal – uměl to nejen s ženami , ale dokázal ovlivnit i zaměstnavatele, před níž se stylizoval do role svedeného muže, jenž podlehl krásné komorné „proti své vůli“. To mu však nebránilo v dalších schůzkách. Jeho drzost neznala mezí. Jednoho dne s tragickou tváří oznámil, že mu zemřela matka a žádal panstvo o zapůjčení kočáru. Byl oslyšen, dojatá paní ho jen prosila, aby ekvipáž vrátil do večera, kdy měla jet do divadla. Namísto pohřbu, který byl čirým výmyslem, si milenci uspořádali výlet. V kočáře se jim tak zalíbilo, že zapomněli na čas a vrátili se až v pozdě v noci. To bylo přespříliš. A když kočí vše vyzradil, musel zhýralý vychovatel okamžitě z domu. Josefině se z dlouholetého vztahu se Sabinou narodila dcera (1844) a syn (1846). Lehkověrný otec děti legitimoval sňatkem až v roce 1849. Josefina si ale příliš nepolepšila – Sabina byl zakrátko zatčen a na léta uvězněn. Město Smíchov odkoupilo od Porghesů část zahrady pro stavbu baziliky sv. Václava a v roce 1884 dalo zbourat jižní křídlo letohrádku. Tím porušili jeho symetrii. Po druhé světové válce byla zahrada otevřena veřejnosti a letohrádek byl upraven na výstavní objekt.

Kostel Sv. Václava, Štefánikova - Kostel byl postaven v letech 1881-1885 podle plánů Antonína Barvitia. Na výzdobě se podíleli například Čeněk Vosmík a Maxmilián Pirner. Antonín Barvitius je rovněž autorem přilehlé fary.

Secesní tržnice, náměstí 14. října - Byla postavena v letech 1906 - 1909 Aloisem Čenským. Halový objekt má litinovou konstrukci, prosklené dvorany s ochozy. Nyní zde sídlí pobočka Městské knihovny.

Národní dům, náměstí 14. října – byl postaven spolu s tržnicí. Je to reprezentativní stavba s monumentálním vestibulem, velkým sálem, salonky a restaurací.

Smíchovská synagoga, Stroupežnického 32 - Je druhá nejmladší synagoga v Praze. Byla vystavěna v roce 1863 v maursko-novorománském stylu, ale následně přestavěna v roce 1931 podle projektu Leopolda Ehrmanna. Od roku 1941 zde nacisté skladovali zabavený židovský majetek. Po válce sloužila jako skladiště nedalekého ČKD. V roce 1986 byla dokonce určena k demolici, památkářům se však stavbu podařilo zachránit. V roce 2004 byla zrekonstruována a přestavěna na archiv Židovského muzea v Praze.

Park Sacré Coeur - Park se nachází v těsné blízkosti OC Nový Smíchov. Přístup je možný z obchoďáku. Stačí Vystoupat do prvního patra a na galerii vlevo najít východ na lávku k parku.

Zámeček baronky Ringhofferové, Plzeňská - Když šlechtická rodina Ringhofferů přenesla roku 1852 svou továrnu na Smíchov, začala ji budovat v trojúhelníku vymezeným nynějšími ulicemi Plzeňskou, Kartouzskou a blokem domů ve Štefánikově ulici. Továrna donedávna stála na místě dnešního obchodního centra. Vagonka se strojírnou, slévárnou a kotlárnou na začátku sedmdesátých let 19. století zaměstnávala asi 2500 lidí a patřila k největším podnikům v Rakousku-Uhersku. Až do zastavení výroby v roce 1996 se zde vyráběly tramvaje. Z továrny se zachoval pouze zámeček baronky Ringhofferové, manželky majitele strojírenského podniku. Původně pozdně klasicistní dům přestavěl kolem roku 1900 architekt Osvald Polívka ve stylu rané secese. Má výrazný asymetricky umístěný segmentový štít a schodišťovou věž vetknutou do nároží. V pozdější době, zejména v komunistické éře, byl devastován, naštěstí nebyl zcela zničen, dochovala se i část vnitřního zařízení schodišťové haly. Rekonstrukce zámečku proběhla v letech 2005 - 2007.

Anděl Media Centrum, Karla Engliše 11 - Bylo vybudováno v letech 2003 – 2004. Objekt se stal sídlem pro mediální skupinu MAFRA.

Hotel Mövenpick, Mozartova 1 - Dva samostatné hotely spojené lanovkou. Pozemní lanová dráha s kabinou pro 16 osob je tažena lanem po ocelovém nosníku. Má délku 156 metrů a převýšení 90 metrů.

Bertramka, Mozartova 2 – První usedlost byla postavena na konci 17. století z lomové opuky. Usedlost je pojmenována po Františku z Bertramu, který ji nechal upravit na letovisko po vzoru předměstských vil. V roce 1784 ji koupila operní pěvkyně Josefína Dušková se svým chotěm Františkem Xaverem Duškem. Jejich hostem zde byl v letech 1787 a 1791 Wolfgang Amadeus Mozart, který zde dokončoval operu Don Giovanni před její pražskou premiérou. Usedlost tvoří areál, jehož hlavním objektem je obytná budova s předsunutým dvojramenným schodištěm a lodžií. Naproti je stodola s třípatrovým špýcharem. Dnes je zde Památník Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových. Celý objekt prošel rekonstrukcí v roce 1956 u příležitosti 200. výročí Mozartova narození. Další opravy proběhly v letech 1986 a 1987.

Blaženka, U Blaženky 1 - Stojí na viničních pozemcích starší usedlosti. Něžný název Blaženka se začal používat až na konci 19. století a to pro vilu, kterou údajně nechal v letech 1874 - 1876 postavit východočeský statkář Koldínský pro svého syna Aloise. Alois Koldínský to dotáhl na poslance říšského sněmu za Mladočechy a hlavně na starostu Smíchova. Byl zetěm Pavla Švandy ze Semčic a pro jeho divadlo napsal snad právě na Blažence i několik her. Hostem na Blažence býval i básník Jaroslav Vrchlický a zavítal sem opakovaně i prezident Masaryk. V roce 1992 byla budova vrácena původním majitelům a prošla celkovou rekonstrukcí. Dnes slouží jako hotel Blaženka a restaurace "Le Lapin Bleu".

Vila Pick, U Mrázovky 7 – Byla postavena podle návrhu Ernsta Wiesnera v roce 1930 pro manžele Pickovi.

Cihlářka, U Mrázovky 20 - Je původně viniční usedlost. V první polovině 17. století se držitelem této usedlosti stal Jiřík Cihlář – odtud název Cihlářka. V 18. století prošla barokní přestavbou, z níž zůstal v interiéru zachován malovaný trámový strop s motivy rostlin a vinné révy. V roce 1923 byla usedlost přebudována architekty bratry Kavalíry na přepychovou vilu s tehdejším označením Mimosa. Obklopuje ji zahrada, která byla již dříve rozčleněna terasou s prolamovaným zábradlím. Na Cihlářce je dosud patrný viniční původ. Stojí na vyvýšeném místě, odsunutá od silniční čáry. Kolemjdoucí tedy uvidí prakticky jen branku a a informační ceduli. Památkově chráněná je Cihlářka od roku 1964.

Vila Winternitz, Na Cihlářce 10 - Byla postavena v konstruktivistickém stylu v letech 1931 - 1932 podle projektu Adolfa Loose a Karla Lhoty. Dům si dal krátce po dokončení střešovické vily postavit advokát Josef Winternitz. Okolnosti, za jakých smíchovská stavba vznikla, nejsou známy, protože majitel zahynul v koncentračním táboře a veškerá dokumentace byla zničena. Objekt byl na počátku války zkonfiskován nacisty, ti ho vzápětí prodali městu, které zde zřídilo mateřskou školu. Mateřská škola zde byla až do roku 1997, kdy byl objekt vrácen v dezolátním stavu restituentům. V domě se zachovala část původního vnitřního zařízení, především zabudovaný nábytek. Především zásluhou jednoho z restituentů Stanislava Cysaře se podařilo po etapách dům rekonstruovat. Obnova skončila v roce 2001.

Dům Karla Teigeho, U Šalamounky 5 - Dům se dvěma byty a penthousem pro Karla Teigeho, vybudoval architekt Jan Gillar. Obytný a pracovní prostor prochází celou hloubkou stavby. V tomto domě žil v letech 1939 až 1951 Karel Teige, teoretik umění a architektury, výtvarný umělec a vůdčí osobnost meziválečné avantgardy.

Šalamounka, K Měchurce 12 - Vinice je doložená už v 15. století, klasicistní usedlost byla postavena na přelomu 18. a 19. století. Roku 1681 ji získal v dražbě Václav Salomon z Friedbergu. Po něm se vinici začalo říkat Salomonka, až se název ustálil na dnešní Šalamounce. Po asanaci v 80. letech 20. století zbylo jen torzo. Zemědělská usedlost, uzavřená kamennými zdmi, je dnes firemní objekt společnosti Harley Davidson. V novém areálu je servisní dílna, dílna pro repasi historických motocyklů, restaurace a skladovací prostory.

Měchurka, Jinonická - Byla zemědělská usedlost v dolní třetině Jinonické ulice, sousedila s vilou Božínka cestovatele A. V. Friče. Těsně u silnice bylo přízemní obytné stavení se silnými kamennými zdmi a malými okny, vedle kterého byla typická selská brána. Posledním majitelem byl pan Miler, který provozoval povoznictví s párem koní. Po jeho smrti byla usedlost od sedmdesátých let 20. století opuštěná a rychle chátrala. Měchurka byla srovnána se zemí stejně jako mnoho dalších košířských objektů údajně proto, aby nepůsobily špatným dojmem při přísunu spartakiádních cvičenců a diváků na strahovský stadion. K definitivní demolici došlo v roce 1989.

Usedlost Božínka, Jinonická - Vznikla na pozemcích někdejšího vinohradu obestavěním lisu. Roku 1666 se jejím majitelem stal Dominik di Bossi z italské stavitelské rodiny. Podílel se například na stavbě Vlašského špitálu na Malé Straně. Právě počeštěné zkomolení jeho jména dalo vzniknout dnešnímu názvu. Skutečný věhlas Božínce přinesl až výstřední cestovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič (1882-1944). Podle vlastních plánů nechal roku 1911 postavit vilu, která se stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. Během války se Frič uzavřel na Božínce a z domu prakticky nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí naší vlast. Frič, který si poradil s indiány i gestapáky, se roku1944 škrábl o hřebík u králíkárny a zemřel na tetanus. Jeho skleníky a unikátní kolekce kaktusů a dalších rostlin zanikly. Jedinečné etnografické sbírky byly rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku. V roce 2005 byla Božínka srovnána se zemí. Vila nebyla památkově chráněna, a tak nic nebránilo novému majiteli ji zbourat. Společnost Satra Picek Architects vyprojektovala na uvolněném pozemku Rezidenci Božínka - dvě terasovitě uspořádané vily zasazené do příkré jižní stráně. Komise územního rozvoje MČ Praha 5 stavbu v roce 2005 povolila.

Turbová, Jinonická - Usedlost vznikla v 18. století, kdy jejím majitelem byl rada České komory František X. Turba. Obytná budova byla přistavěna novobarokně na počátku 19. století. V letech 1938–1958 měl v zahradní vile usedlosti pronajatý byt a ateliér výtvarník a režisér Jiří Trnka. Zahrada vily byla inspirací i Trnkovi a ve svém zdejším ateliéru vytvořil svá stěžejní díla. Kniha Zahrada, kterou sám napsal i ilustroval, se dočkala filmového zpracování. Přímo v Turbové se také točily exteriéry loutkového filmu Císařův slavík. Poslední majitelka Marta Šafařovičová, která byla již dříve přestěhována do zahradního domku, byla roku 1976 okolnostmi donucena vilu prodat obvodnímu úřadu. Měla zde být zřízena mateřská školka. Rekonstrukce však nikdy neproběhla a družstvo Moděva v hospodářských budovách vyrábělo stany. Po revoluci byla Turbová navrácena potomkovi původních majitelů, který ji obratem odprodal soukromé společnosti. Nyní areál chátrá a v poslední době slouží squatterům. Usedlost byla v roce 2008 odkoupena soukromým vlastníkem, který zřejmě čeká, až památkově chráněná usedlost spadne a on bude moci postavit domy podle svých představ…

Kavalírka, Musílkova 7 - Název usedlosti na někdejší vinici Na Zámyšli se objevuje prvně roku 1713. Slávu však Kavalírce svého času přinesl až filmový ateliér a podnik na přesnou optiku firmy Srb a Štys. Roku 1919 sem byl totiž přenesen ze zahrady Kinských pavilon postavený spolkem Mánes pro pražskou Rodinovu výstavu v roce 1902. Pavilon byl přeměněn na filmový ateliér, v němž až do požáru roku1929 vznikaly úspěšné němé filmy, např. Innemanova Falešná kočička. V roce 1919 byl na Kavalírce založen optickomechanický závod Srb a Štys. Od roku 1923 byla Kavalírka letním sídlem průmyslníka barona Ringhoffera. Současný vlastník roku 2006 zvýšil budovu o jedno podlaží a nechal zde vybudovat luxusní byty.

Zámečnice, Nad Zámečnicí 3 - Zámečnice bývala kdysi jednou z několika viničních usedlostí, které lemovaly historickou cestu podél Motolského potoka ke Karlštejnu. Poté, co byla zbořena Mlynářka, Demartinka, Buďánka, Klimentka i Dolní Ladronka, zůstala Zámečnice jedinou připomínkou této soustavy. První písemná zmínka pochází ovšem až z roku 1713. To už jí tvořil vedle obytné budovy též nevelký hospodářský dvůr s dalšími staveními a pahorkovitá zahrada. V zahradě zůstaly zachovány dvě pískovcové busty, ale jsou poškozené. Současná podoba Zámečnice pochází z první poloviny19. století.