2a. Vycházka před XIVejtem - Po stopách K7

úterý 14. 8. 2007
navštíveny: Kinského letohrádek, Kinského zahrada, Dolní Palata, Pernikářka, Jeep bar, Klikovka, Skalka, rezidence Císařka, Kotlářka

Pozvánka
Nejdřív trochu osvěty: XIVejt je svátek, který nastává 14. (XIV) toho měsíce, když připadne čtrnáctého na úterý. No a to je právě příští úterý. Máme zamluven salónek v usedlosti Kotlářka na 19 hodinu. Dostat se tam můžete buď autobusem 167 od Anděla do stanice Weberova anebo pěšky pod mým vedením. Sraz je u Einsteina naproti Švandovu divadlu v půl páté. Ať vystoupíte z tramvaje 6, 9, 10, 12, 20 ze směru Anděl nebo Újezd, nemůžete Alberta přehlédnout. Přesně v pět vyrážíme od K1 - letohrádku Kinských, vrchol K7 - Kotlářku máme v plánu dobýt něco po sedmé. Hudebníci, přijďte, ať celý večer zase neodře JaVor s Koppem.

Jaká vycházka byla

    Zažili jsme XIVejt tak, jak má být. Na dostatečně odlehlém místě, aby stálo zato pobejt déle než čas strávený cestou po bludných kolejích, ale zároveň dohledatelném tak, že nás vystopovala bez nápovědy a fáborků i mažoretka z Kolína. Někteří na dobytí K7 využili služeb zkušeného horského vůdce, totiž mne. Základní moudrost jsme načerpali u Einsteina a pak už jsme první výškové metry zdolali přímo nad základnou K1, letohrádkem Kinských. Zásoby pitné vody jsme ještě doplnili ve studánce Hřebenka, ale ukázalo se to zbytečně. Jen, co jsme vystoupali na Palatinum, podívali se, kde svérázný redaktor J. H. prozkoumával duševní schopnosti stonožek a prohlédli si půvabnou Pernikářku, vyčaroval pro nás kouzelník Zababa uprostřed vilkové čtvrti Jeep bar s plnou cisternou točeného. V předposledním vzorně opraveném výškovém táboře K6 - Klikovce jsme se připojili na naši minulou trasu a už bez jištění zdolali ostrou hranu Skalky a urychleně začali slaňovat přímo mezi rezidenční vily Císařka. To se nám málem stalo osudným. Místní ostraha se domnívala, že má Péťa v pouzdře na kytaru ukrytého buď kalašnikova nebo potřebnou hotovost na nákup nemovitosti a evidentně chtěla, aby použil jedno nebo druhé a zpestřil jim tak poněkud nudnou službu. Ale nás už nemohlo nic zastavit, K7 - Kotlářka byla na dohled.

       Salónek se začal rychle plnit hlasy, hlásečky, prostě řevem. Zatímco dospělí účastníci Fagaraše 2007 se trumfovali, kdo si zaplatil lepší a dražší pojištění, sám šéf expedice se zranil dřív, než se vůbec stačil do velehor pojistit. A tak celý večer ryl sádrou do zdi: "Už nikdy nebudu mýt ešusy!" Vzdor tristnímu mailovému ohlasu na pozvánku na XIVejt se nakonec do salónku nacpalo 28 staročechů, 9 mladočechů a dva psi, kteří na sebe celý večer byli jak psi. JaVor podala zase heroický výkon, celý večer hrála s Petrem a Radkem a v noci, zatímco naše rodina držela hlídky, abychom při dlouhém průjezdu Prahou neusnuli a nepřejeli, Jana už sázela fotky z XIVejtu na web.


1) U Einsteina čerpáme především duševní síly                                               4) Ve studánce Hřebenka teď teče voda z vodovodu
2) Kinského letohrádek hluboko pod námi                                                         5) Vila sochaře Vosmíka
3) Výstup stál zato                                                                                             6) Dolní Palata

Letohrádek Kinských – Roku 1799 zakoupila pozemky spustlých vinic na jižním svahu vrchu Petřína kněžna Marie Růžena Kinská. Její vnuk kníže Rudolf Kinský je od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem propojenými smyčkou cest. Architekt Heinrich Koch vyprojektoval na dominantní místo zahrady v letech 1827-1831 letní sídlo Kinských, letohrádek jako předměstskou vilu ve stylu pozdního klasicismu. Roku 1901 se stala sídlem Národopisného muzea českoslovanského, od roku 1922 dodnes je zde stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea.

Kinského sady – Součástí letohrádku je park o rozloze přibližně 17 hektarů s rybníčkem a vodopádem. Vodu z horních částí Petřína do objektu přivádělo několik štol. Na Smíchově od 40. let 19. století sílila výstavba továren, jež značně znečišťovaly ovzduší. Proto rodina Kinských postupně přestávala využívat své letní sídlo jako rezidenci. Ferdinand Bonaventura Kinský chtěl pozemky rozprodat na parcely pro činžovní domy, což město Praha odmítlo a roku 1901 zakoupil Smíchov celý areál za 919 500 Kč. Poté byla zahrada zpřístupněna veřejnosti. Pro lepší přístup návštěvníků byl proražen vchod do Hladové zdi a Kinského zahrada tak byla spojena s Petřínskými sady. V posledních letech celá zahrada prodělala nákladně a důkladně provedenou opravu a je v perfektním stavu.

Studánka Hřebenka - Známý petřínský pramen byl přerušen při budování Strahovského tunelu, který vede přímo pod tímto pítkem. V roce 1992 bylo pítko znovu zprovozněno napojením na vodovodní řad. Funguje řízeně od května do října.

Vosmíkova vila, Tichá – Josef Fanta navrhl vilu s vysokou štíhlou věží pro svého kamaráda sochaře Čeňka Vosmíka.

Dolní Palata, Na Hřebenkách 5 – Jméno Palata pochází z latinského Pallatium, což znamená „královský majetek“. Budova usedlosti Palata je prostá zděná jednopatrová stavba s vysokou sedlovou střechou a půvabnou hranolovou věžičkou. Alois Klár vybudoval Klárův ústav slepců na dnešním Klárově. Nápadu jeho vnuka Rudolfa Klára na vybudování nového ústavu zde na Smíchově se chopila Česká spořitelna, která roku 1899 zakoupila pozemek u Palaty a vybudovala Zaopatřovací ústav pro staré a práce neschopné slepce podle projektu architekta Augustina Elhenického. Budova v novorenesančním slohu byla stavebně dokončena v roce 1893 a ihned přijala 42 chovanců. Byla slavnostně otevřena v roce 1895 za osobní účasti císaře Františka Josefa I. Dokonce byla k jeho poctě nazvána Francisco-Josefinum, pojmenování se vsak nevžilo a ústav se nadále říkalo Palata. V Dolní Palatě je ústav pro nevidomé, s jedinou přestávkou tří let za okupace, kdy ústav zabrala NSDAP. Koncem 90. let 20. století byl zchátralý ústav rozšířen a lépe přizpůsoben nevidomým s významnou finanční pomoci nizozemské vlády. V okolí ústavu je hezky anglicky park s jezírkem.

1) Tady sídlila redakce Světa zvířat a psinec                                                         4) Pamětní deska Edith Steinové v průjezdu Pernikářky
2) Působení Jaroslava Haška v redakci si pamětní desku určitě zaslouží             5) Jeep bar
3) Pernikářka je nyní Casa Edith Stein                                                                   6) Je libo dělo nebo transportér?

Fotoalbum vycházky

Pernikářka, U Pernikářky 1 – Usedlost koupil v roce 1488 koupil Jiří Ježíšek Pernikář z dynastie pernikářů, jež tady sídlila sto let. Začátkem 19. století byl objekt přestavěn v pozdně barokním slohu. Jednopatrové stavení kryje mansardová střecha s torzem věžičky. Vjezd do dvora je přes půlkruhově zaklenutou bránu. V 70. letech 20. století byly hospodářské budovy přestavěny na byty. V roce 1997 zakoupily usedlost karmelitky sv. Terezie Marie od Kříže, jež přišly z Florencie. Po rozsáhlé rekonstrukci zde v květnu 2001 otevřely Casa Edith Stein - malou řeholní komunitu s kaplí a hotelem pro poutníky. Název domu je podle jejich členky řádu. Svatá Terezie Benedikta od Kříže, rodným jménem Edith Stein se narodila ve Wroclavi, byla katolická filosofka a řeholnice, členka řádu bosých karmelitek. Byla Židovka, k hluboké víře a řeholnímu životu se propracovala od ortodoxního judaismu. Byla jednou z vrcholných představitelů katolické filosofie první poloviny 20. století V roce 1940 bylo Nizozemí obsazeno Německem. Křesťanské církve v čele s katolíky se snažily dojednat výjimky z některých perzekucí – místo transportů vycestování pokřtěných Židů mimo Němci ovládaných zemí. Veškerá jednání ale zkrachovala, když nizozemští biskupové vystoupili s veřejně čteným prohlášením, ve kterém ostře odsoudili rasistické základy nacismu a vyzvali věřící, aby podpořili Židy. V reakci na toto prohlášení nacisté pozatýkali všechny pokřtěné Židy a odeslali je do vyhlazovacích táborů. Byly mezi nimi i Edith Steinová. Edith zorganizovala v koncentračním táboře péči o děti, které byly odloučeny od svých matek. Zemřela v plynové komoře v roce 1942. V průjezdu Pernikářky je její busta.

Jaroslav Hašek, Na Hřebenkách 1 – Roku 1908 nastoupil Jaroslav Hašek jako pomocná síla do Světa zvířat, který sídlil v domě, stojícím v těchto místech. Byl tu na byt a stravu. Aby se z redakce neztrácel, dostával od majitele listu pana Fuchse dva tupláky piva denně. Jeho působení v časopise bylo krátké, ale nezapomenutelné – jak pro majitele listu, tak pro čtenáře. Hašek se zpočátku upřímně snažil. Zavedl Veselý koutek, psal zábavné články do rubriky Zajímavosti ze světa zvířat, ochotně pečoval i o obyvatele přilehlého psince. Mnohé vlastní příspěvky podepisoval fingovanými jmény – např. dr. Vilém Stanko (Utrpení zvířat), Josef Pexider (Sdružování mezi zvířaty) či Vladimír Mayer (Odstraňte bolest). Fuchsův chovatelský list, jenž byl dosud spíše praktickým věstníkem s ceníkem psů, králíků a drůbeže, se pod Haškovým vedením začal pronikavě měnit. Čtenáři si pochvalovali zábavné čtení a nikdo netušil, že většinu informací si Hašek prostě vymyslel, zpočátku snad jen pro nedostatek „senzací“, později vědomě, s rozkoší mystifikátora. Haškovy články vypadaly na první pohled seriózně, čtenářům předkládal neuvěřitelné podrobnosti o opilství zvířat, milostném životě lidoopů, odborné zprávy o účincích hudby na zvířata a další nehoráznosti. Psal o neznámých prahorních blechách, o nově objevených diluviálních ještěrech, tzv. idiotosaurech. Mezi jeho epochální objevy patří též blecha inženýra Khúna, nalezená v jantaru, která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzemním prehistorickém krtkovi. Ani vodní říše nezůstala ušetřena Haškova bádání. Objevil zde kupříkladu velrybu sírobřichou, která dorůstala velikosti tresky a jež byla opatřena měchýřem, ze kterého na své oběti vypouštěla s pomocí zvláštní kloaky speciální jedovatou kyselinu, o jejíž průmyslové využití se zvídaví čtenáři Světa zvířat živě zajímali. Přítrž Haškově „řádění v zoologii“ učinili až uražení přírodovědci společně s ostatními chovatelskými časopisy. Tak dlouho si stěžovali na neodbornost Haškových textů, až rozmrzelý Fuchs svérázného redaktora vyhodil. Hašek svou činnost v časopise Světa zvířat popisuje takto: „Byl jsem nucen vymýšlet si zvířata, což mi dalo menší práci než psát o zvířatech dávno objevených. Prvním mým dílem bylo objevení hltouna strašlivého, zvaného na ostrovech Blažených ajaroro, zvířete žijícího v moři od desáté hodiny ranní do čtyř hodin odpůldne. Zbytek pak tráví na ostrovech Blažených polykáním dětí. A dal jsem zhotovit reprodukci ichtyosaura. Tím jsem zahájil krásně svou činnost. Dva učitelé si ihned předplatili na dva roky...“ Povídka skončí vskutku haškovsky:„Před znalci přírody jsem utekl na Moravu, kde hodlám založit nový přírodovědecký časopis, ve kterém budu psát o duševních schopnostech stonožek“. Na domě je umístěna bronzová pamětní deska s odlitkem hlavy a textem: „Zde stál dům, ve kterém působil v letech 1909-1910 jako redaktor časopisu Svět zvířat humorista a satirik Jaroslav Hašek“. Deska byla odhalena v roce 1969.

Jeep Bar, Pod Lipkami 16 - Nachází se ve sklepě rodinné vily, jejíž majitel je sběratel relikvií z druhé světové války. Po zahradě kolem domu jsou rozseta děla, starý Jeep a dokonce i obrněný transportér, interiér je zařízen v podobném duchu.

1) Z Klikovky zbyla jen sýpka                                                                            4) Místo usedlosti Císařka je rezidence
2) Ze Skalky už nezbylo skoro nic                                                                    5) Kotlářka nás vítá
3) Parádní výhled zůstal                                                                                    6) XIVejt v plném proudu

Klikovka, Podbělohorská - Tuto raně barokní usedlost si nechal roku 1643 postavit Johann Christof Alsterle jako své letní sídlo. V roce 1758 zakoupil usedlost mlynář Václav Klyka, po němž se toto místo dodnes nazývá. Na konci 19. století se vlastníkem usedlosti stává lékařská rodina Rennerů. Rozsáhlý hospodářský dvůr se rozkládal mezi dnešními ulicemi Podbělohorská a Nad Buďánkami. Klikovka tehdy představovala dvě zděné budovy ve tvaru písmene „L“ s otevřeným dvorem. Od 50. let 20. století až do její demolice využíval Klikovku Zemědělský podnik hl. m. Prahy. Objekt postupně chátral a v roce 1971 byly zbořeny i přes památkovou ochranu od roku 1964 všechny budovy kvůli nové výstavbě. Dochovala se jen původní barokní sýpka. I přes klasicistní úpravy si budova sýpky zachovala svůj barokní ráz. Je krytá sedlovou střechou, ve vysokých trojúhelných štítech jsou nízká obdélná okna.

Skalka - Původně viniční dům doložený na samém konci 16. století, kdy patřil Dorotě Skálové. Název nicméně usedlost nemusela mít podle majitelky, pravděpodobně jej měla podle umístění – budova stojí na skalním ostrohu nad údolím Motolského potoka v chráněném přírodním území Skalka. Definitivní podobu získala usedlost až na konci 18. století, kdy vznikl trojkřídlý hospodářský dvůr a obytná budova. Usedlost totiž roku 1963 prošla brutálními úpravami, při kterých vzaly hospodářské budovy za své, a zbývající objekt byl přestavěn na jednoduché ubytování pro sociálně slabé. Ačkoli je od roku 1964 památkově chráněna, je usedlost opuštěná a zdevastovaná, slouží k bydlení bezdomovcům.

Kotlářka - Usedlost stojí v dominantní poloze na vysokém kopci nad Plzeňskou ulicí. Je jednou z mála komplexně dochovaných místních usedlostí. Již v patnáctém století zde byla založena vinice Jana Otlíka. Původní usedlost dosud připomíná viniční domek, který stojí na nejvyšším místě usedlosti pod lesem. Jméno zdědila po staroměstském kotláři Melicharu Werschauerovi. V druhé polovině osmnáctého století na nich vyrostl současný rozsáhlý komplex viniční usedlosti. Vinice byly v důsledku válek roku 1742 zničeny a na jejich místě zůstala jen pole, hliniště a cihelna. Po požáru roku 1801 byla usedlost přestavěna ve stylu anglické gotiky. Smíchovský stavitel Bečka později obnovil cihelnu, která fungovala až do druhé světové války. Za stavitele Bečky a jeho potomků se na Kotlářce často scházeli Jan Janský (objevitel krevních skupin - Bečkův zeť), nebo ministr financí Alois Rašín, který si vzal Bečkovu sestru. V sedmdesátých letech dvacátého století se do Kotlářky nastěhoval Státní statek hl. m. Prahy. V současnosti je usedlost opět ve vlastnictví potomků pana Bečky, kteří v usedlosti provozují hotel a restauraci.

« NAHORU

TOPlist