4. Bier nach Wein trinkt nur Schwein

neděle 18. 11. 2007
navštíveny: kostel Nanebevzetí Panny Marie v Modřanech, dům Jaroslava Vojty, modřanská vinice a viniční domek, rondokubistická vila Pavla Janáka, Rücklovy sluneční lázně, Branický pivovar, Pražské ledárny, vodárna, nádražka v Braníku

Pozvánka
Bier nach Wein trinkt nur Schwein, ale jak už jsme v Pivní tramwaji po Záběhlickém sklípku zjistili, není to zas tak špatné, takže to zkusíme noch einmal. V neděli 18. listopadu začíná 4. vycházka po Posedlostech oficiálně ve 13 hodin v Modřanech v Čechově čtvrti - stanice tram 3, 17. My, kteří už jsme se namlsali společnými nedělními obědy, vystoupíme předčasně (v Modřanech chcíp pes a zřejmě i všichni kuchaři), a sice na stanici Černý kůň - stanici za nádražím Braník. Už od tramvaje nalevo je vidět oranžová přízemní hospoda s nezřetelným černým koněm a zřetelným Budvarem. Protože musíme stihnout oběd, znovu osedlat oře a dorazit za Čechem v jednu, měli bychom zasednout ke stolu nejpozději ve dvanáct.

Jaká vycházka byla

    Navzdory názvu "Bier nach Wein trinkt nur Schwein" začala vycházka pivem. Guláš U Černého koně cestou na sraz si tento mok prostě vynutil. Bohatá účast včetně rozsáhlé rodiny Hujerů, kterou Lenka dovlekla do Modřan až z Kladna, si vyžádala postup terénem bez ohledu na rychlost a reptání zadního voje. Tak možná k některým uším nedorazilo, že jsme spatřili zvonici, čas od času dokonce opatřenou i zvony, že jsme se jen těsně minuli s chaloupkou s doškovou střechou a že pan Pivovarský skládal v hospodě Na zastávce reparát z malby. Vlastní vycházka začala nečekaně opravdu vínem. Pod modřanskou vinicí nás odchytil vinař a dotlačil až k vinnému lisu a posléze k ochutnávce mladého vína. Který znalec Chateauneuf du Pape nebo plžských sklípků se může pochlubit, že pil směsku z Modřan?

  Po požití jsme rozšířenými zornicemi snadno rozeznali rondokubistickou vilu od vily Fričovy, překonali Taxisův příkop v podobě čtyřproudé dálnice a zanořili se do hlubin boubínského pralesa. Hned za poraženým králem habrů se vylouply sluneční lázně jako stvořené pro tajné lékařské orgie. Před nabízeným urologickým čajem na stojáka nás zachránila Nataša. Její narozeniny jsme oslavili griotkou a šampaňským a plánovanému Pivu po víně jsme tak uštědřili další ránu do vazu. Jednou jsi dole, jednou nahoře, jenom Čtrnáctka pořád žasne, že jsme tak výkonní, že dokážeme být na vrcholu i třikrát za vycházku. Naposled jsme se nahoře sešli s Psohlavci, kteří nám na vzorovém domě předvedli, jak se nevyplatí být Proti všem. Teď už jen poslední listopadové sbohem opuštěnému branickému pivovaru, opuštěným ledárnám a opuštěné Kotěrově vodárně a rychle tam, kde nás mají rádi. Nevím jak doma, ale v nádražní hospodě v Braníku určitě. Pan vedoucí přátelům piva toužícím po potvrzení přísloví dne nosil pivo jak zjednaný a na závěr dokonce přičinlivě napomáhal krádeži malého roztomilého Braníčka. Jen teta Kateřina s jistotou ví, zda je přísloví o prasatech pravdivé, my jsme byli nuceni naše ověřování anulovat. Cestou domů se totiž mezi námi zjevila další láhev griotky a o té se přísloví (pokud si matně vzpomínám) nezmiňuje.


1) Vesnický kostel Nanebevzetí Panny Marie                                                   4) Malovaná nabídka v hospodě Na Zastávce
2) Této zvonici se pořád ztrácejí zvony                                                            5) Jaroslav Vojta bydlel ve Vojtově ulici
3) Japonská zahrada uprostřed Modřan                                                           6) Z viničního domku zbyla momentálně jen půlka


Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Modřany - Existoval už na přelomu 13. a 14. století. Kostel vyplenili husité, když v roce 1420 táhli na zbraslavský klášter. Roku 1645 byl vypleněn švédskými vojsky, kteří si pak ve zbořeništi zřídili muniční sklad. Po roce 1648 se do kostela vrátili cisterciáci ze Zbraslavi a kostel znovu opravili. Dnešní podoba je z této doby. Raně gotický kostel byl přestavěn ve stylu vesnického baroka.

Zvonice, Modřany – Nepřímá zmínka o její existenci je už za Karla IV., další nepřímá je z roku 1722, kdy byl pořízen nový zvon s obrazem Panny Marie stojící na zeměkouli. Zvon o váze 328 kg odlil Antonius Schönefeld. Konkrétní zmínka o zvonici je z roku 1754, kdy byla pobořená zvonice znovu postavena a pořízen nový zvon, tentokrát větší o váze 407 kg. Ten byl roku 1850 ukraden, a tak byl v roce 1882 z peněz získaných od farníků pořízen nový zvon s nápisem: „Roku 1850 mne hříšná ruka odcizila, roku 1882 zbožná mysl nahradila.“ Za 1. světové války byly oba zvony opět odvezeny. V roce 1923 si farníci pořídili nové zvony s nápisem: „Oč světová válka Dům Boží připravila, zbožná mysl katolíků nahradila.“ Další zvon věnoval rytíř Cyril Bartoň z Dobenína, majitel zbraslavského zámku s nápisem: „Cyril jsem a zašlých bratrů úkol plním“. Tyto zvony byly zrekvírovány roku 1942 pro potřeby německé armády. Byl odvezen i umíráček. V šedesátých letech se nesl hlahol zvonů z reproduktorů, které vysílaly zvonění z magnetofonového pásku. Od této náhražky bylo postupně upuštěno. Zvonice je nadále bez zvonů a interiér se používá k pořádání výstav. Zvonění jejích původních zvonů nahrazují dva malé zvony umístěné v kostelní věžičce.

Restaurace Na Zastávce, Modřanská 15 - Hospodu zvenku i zevnitř opatřil svými malůvkami pan Pivovarský alias Pavel Jakl v roce 2001. Vydržela pouze rok, po povodních v roce 2002 musel p. Pivovarský svou vlastní výmalbu restaurovat.

Jaroslav Vojta, Vojtova 32 – Na domě, kde žil Jaroslav Vojta, je pamětní deska s reliéfní podobiznou a textem: „V tomto domě žil národní umělec Jaroslav Vojta český herec (1888 – 1970)." Mimo svoji standardní hereckou kariéru značně proslul svým pověstným vypravěčským stylem při vyprávění anekdot, které prý velice často zkazil, tzv. zvojtil. Jeho typický zvučný, hluboký hlas s výraznou dikcí se stal častokrát inspirací pro mnohé napodobitele. Podle vzpomínek Vojtových současníků mnohdy stačilo, aby na scéně Národního divadla režisér při zkoušce zavolat „Vojto!“ a Vojtův hlas se ozval z mnoha místa současně. Imitovat Jaroslava Vojtu dokázali prý i kulisáci. Ulice byla přejmenována Vojtova po jeho smrti. Herecká dvojice Jana Hlaváčová a Luděk Munzar, kteří bydlí ve stejné ulici Vojtova 17, už mohou na svou ulici zapomenout.

Modřanská vinice - První zmínky o modřanských vinicích pocházejí z roku 1178, kdy Soběslav II. v darovací listině vyšehradské kapitule prohlašuje: „dávám bratřím území v městečku Modřany na dva pluhy s vinicí.“ Modřanská vinice je tak nejstarší vinicí v Praze. Mapa z roku 1848 ukazuje, že vinice ležela ve středu rozsáhlých viničních ploch na svazích ohraničených na jedné straně starými Modřany a z druhé Hodkovičkami. V roce 1915 měla vinice rozlohu asi 2 hektary a rostlo na ní 18 827 vinných keřů. V roce 1921 koupil vinici soukromník s podmínkou, že ji zachová, ale v roce 1929 velké mrazy vinici zničily. Poté přestala být vinice obdělávaná, byly na ní vysázeny ovocné stromy, které postupně zarostly náletovými dřevinami. V roce 1987 byl pozemek převeden do bezplatného užívání Českému svazu zahrádkářů. Ti historicky cenný pozemek terasové vinice vyčistili od náletových a nemocných dřevin a zrekultivovali ho pro pěstování vína, stromků i zeleniny. První úroda byla sklizena v roce 1989. Na vinici je asi 55 parcel - bez plotů a staveb s ohledem pro zachování historického rázu a celkového vzhledu; na každé z nich je možné vysadit okolo 200-300 keřů vinné révy. Hlavními pěstovanými odrůdami jsou v bílých vínech Rýnský ryzlink, MOPR (moravský muškát), Müller–Thurgau, Tramín červený, Kerner, Rulandské bílé, v modrých odrůdách Modrý Portugal, Svatovavřinecké, Zweigelt a Rulandské modré.

Viniční domek, Chuchelská – Je postaven pod rozsáhlou terasovitou vinicí. Pochází ze začátku 17. století. Roubená venkovská usedlost se využívala při sklizni hroznů a přípravě vína pro uskladnění. Je unikátní ukázkou klasicistního viničního domku s pětiosým průčelím, mansardovou střechou a trámovým stropem. Uvnitř domku stojí za zmínku kuchyně, která má valenou klenbu s výsečemi.

1) Nabídli nám vynikající modřanskou směsku                                            4) Fričovu vila je ještě ve větší dálce
2) Nad modřanskou vinicí                                                                            5) Vila připomíná parník zdálky i zblízka
3) Rondokubistická vila viděna pomocí zoomu                                             6) Boubín v Hodkovičkách


Vila Pavla Janáka, Na Lysinách 2 - Vila je jedna z nejoriginálnějších a nejpůsobivějších rondokubistických vil. Vznikla radikální přestavbou staršího objektu v roce 1921, jak potvrzuje i letopočet na uliční fasádě domu. Zatímco projektu se ujal Pavel Janák, výzdoba interiérů je dílem Františka Kysely. Na zahradě vily, dosahující až k ulici K Dubinám, jsou umístěné drobnější stavby v témže stylu.

Vila Martina Friče, Na Lysinách 9 - Bílou loď pevně ukotvenou ve svahu nad Vltavou připomíná funkcionalistická vila v Hodkovičkách, kterou si v roce 1935 nechal postavit režisér Martin Frič po sňatku se Suzanne Marwille. Vilu navrhl architekt Ladislav Žák. Třípatrový dům, ve kterém se za první republiky scházela pražská smetánka, byl po roce 2000 zrekonstruován. Vila má nádhernou polohu, ale její nevýhoda je v tom, že je uvnitř velmi malá. Částečně se podařilo obnovit i původní interiér, například pracovnu, v níž Frič tvořil své slavné filmy Kristián, Cesta do hlubin študákovy duše či Eva tropí hlouposti. V roce 2005 byla vila na prodej za 39 milionů korun.

1) Uprostřed pralesa je sanatorium Pronatal                                                     4) Zatímco U nás je hezky česky upravená
2) Dříve to byly Rücklovy sluneční lázně                                                           5) Být Proti všem se evidentně nevyplatí
3) Ve vile bydlel sochař Jan Hána                                                                      6) Branický pivovar zezadu - nic moc

Fotoalbum vycházky...

Rücklovy sluneční lázně, Zátiší – Lázně nechal postavit roku 1921 Antonín Rückl, jehož víra, že slunce musí být univerzálním lékařem, se v mnoha případech potvrdila. Léčila se zde s velkým úspěchem tuberkulóza a rachitida a lázně velmi prosperovaly. V provozu byly od dubna do září. V padesátých letech postupně ztrácely na popularitě, až byly v roce 1964 uzavřeny. Točil se zde jeden z dílů Hříšných lidí města pražského. Dnes jsou lázně opraveny a sídlí zde sanatorium Pronatal.

Jan Hána, V Lučinách 9 - V novorenesanční vile žil Jan Hána, akademický sochař, profesor a do roku 1989 rektor Akademie výtvarných umění. Byl laureátem ceny Klementa Gottwalda (1976), nositelem titulu národní umělec (1984). Hánovu dílu dominují dívčí akty (např. Sedící dívka na Kampě), ale nejenom ty. V normalizačních letech se o umělecky kvalitních pomnících v Praze dá hovořit jen stěží. V té době už definitivně odešla generace školená za první republiky. Mnozí z mladších kvalitních sochařů byli odstaveni z politických důvodů, úzká skupina kariéristů se naopak drala dopředu. Ta si navíc všimla, že Praze chybí pomníky různých komunistických lídrů a funkcionářů, a tak se hned dala do práce. Nejčilejší byl kvadrumvirát Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský. Ti doslova opanovali domácí scénu: stali se předsedy Československého a Českého svazu výtvarných umělců, profesory a rektory na vysokých školách a držiteli titulu „národní umělec“. Není pak divu, že zakázky získávali buď přímým zadáním, nebo ve zmanipulovaných soutěžích. Ani jeden z nich přitom nebyl kvalitní sochař. Aby se neřeklo, občas něco přenechali dalším, ovšem i ti byli prověřenými straníky a funkcionáři, zpravidla nositelé o něco nižšího titulu „zasloužilý umělec“. Plastiky, které tak vznikly, srazily kvalitativní úroveň prudce dolů. Pokud nezobrazovaly zprofanované osoby, jako byl Gottwald nebo Zápotocký, zůstaly na svém místě dodnes. Josef Malejovský byl autorem nepodařeného pomníku Bedřicha Smetany na Novotného lávce. Proti „sáňkujícímu Smetanovi“, jak se soše záhy začalo říkat, protestoval tehdejší šéf České filharmonie Václav Neumann, ale bylo to marné. Jan Simota vysochal Milicionáře na tehdejším náměstí Lidových milicí ve Vysočanech, dále prezidenta Antonína Zápotockého na dnešním náměstí Winstona Churchilla. Jan Hána zase zhotovil Simona Bolívara, jenž dosud stojí v parku před bubenečským hřbitovem.

Klánovka, Klánova č.p. 136 - Vilu si postavil v 2. polovině 19. století na místě starší usedlosti Václav Klán a nazval ji svým jménem. Václav Klán na začátku 70. let 19. století pracoval jako písař u okresního soudu ve Zbraslavi. Tehdy mu jeho vzdálená teta odkázala kus skalnatého pozemku u Radotína, který později odkoupila těžební společnost s cílem těžit zde vápenec. Díky tehdejšímu stavebnímu boomu a potřebě kvalitních stavebních materiálů obdržel Klán za prodej své skály pohádkovou částku. Za získané peníze koupil statek zde v Hodkovičkách, kde krátký čas hospodařil. Později projevili o jeho pozemky zájem Schwarzenbergové, kteří zde chtěli postavit parní pilu. Klán opět svůj majetek výhodně prodal a přestěhoval se do Prahy. Na konci 19. století koupil část lesa u Šestajovic, který nechal vykácet a začal zde prodávat nově vytvořená pole k výstavbě rodinných domků. Šlo o velmi dobrou spekulaci - Klán věděl, že pozemky budou mít velkou cenu, jelikož lesem již od roku 1845 vedla železnice. Klán zažádal o zřízení železniční zastávky. Toto sídlo bylo pojmenováno Klánovice a stalo se v období první československé republiky oblíbeným místem pro rekreaci pražské společenské „smetánky“. Po výstavbě Klánovic však Klána opustilo podnikatelské štěstí. Nevyšlo mu několik investic a krachem skončila i rozsáhlá koupě pozemků v Dalmácii. Finančně se zcela vyčerpal a zemřel v chudobě v roce 1903.

ulice Psohlavců – Název ulice inspiroval stavebníky, aby své domy pojmenovali po dílech Aloise Jiráska.

1) Branický pivovar zepředu dělá čest pražským sládkům                               4) Stejně jako Kotěrova vodárna
2) Dům správce Branických ledáren                                                                 5) Náš cíl je jasný, i když rozmazaný – nádražka v Braníku
3) I ledárny by potřebovaly opravit                                                                     6) Branické rekviem


Branický pivovar - Pivovar založili roku 1898 pražští sládci, aby v Praze byl nový, ve velikém slohu a co nejmoderněji založený, se sladovnou spojený pivovar zařídili. Nový pivovar nesl název Společenský pivovar pražských sládků a byl postaven za pouhých 14 měsíců, takže už v září roku 1900 již byla vystavena první várka piva. Autorem prvního znaku Společenského pivovaru pražských sládků v Braníku byl Mikoláš Aleš. Vyšel přitom ze znaku se svatým Václavem a dvěma anděly, který českým sladovníkům udělil císař Karel IV. Znak, který se stal ochrannou známkou pivovaru, můžeme dodnes vidět na jeho původním místě – na hvozdě sladovny pivovaru Braník. Pivovar ukončil výrobu v lednu roku 2007.

Branické ledárny – Led se v minulosti používal k chlazení piva. Těžil se v Praze přímo ze zamrzlé Vltavy a uskladňoval v zemních krechtech. Později pražští hospodští založili společnost Akciové ledárny, která v letech 1909 až 1911 vybudovala Branické ledárny. Autorem pozdně secesního průmyslového areálu je architekt Josef Kovařovic. Součástí objektu byly stáje pro koně a dům správce objektu. Led zde byl uskladněn po celý rok a nákladními povozy byl rozvážen během roku do jednotlivých hospod po celé Praze. Provoz ledáren byl ukončen v roce 1954 v souvislosti s výstavbou Vltavské vodní kaskády, jež způsobila, že Vltava v zimě nezamrzá. Od roku 1964 jsou Branické ledárny chráněnou stavební památkou. Ledárny jsou nyní v soukromém vlastnictví a postupně chátrají.

Přečerpávací stanice, Vltavanů - Vršovická vodárna v Michli je vodárenský komplex, který vybudovalo město Vršovice v letech 1906 až 1907 jako součást svého vodárenského systému. Jeho nejvýraznější součástí je věžový vodojem na Zelené lišce, která tvořila celek s tzv. vršovickou vodárnou v Braníku, kde byly jímací studně na vodu. Architektonickou úpravu všech budov navrhl Jan Kotěra. Fasády jsou provedeny z neomítnutých cihel. K pražské vodovodní síti byla vršovická vodárna napojena až roku 1927. Jímací studně v Braníku ležely totiž v záplavové oblasti a po záplavách se voda z nich stávala závadnou. Vršovický vodovod se tak stal pravděpodobně prvním vodovodním systémem v Československu, kde byla voda chlorována. Branická část původní vršovické vodárny byla až do 60. let 20. století udržována jako rezervní zdroj pitné vody pro potřeby civilní obrany, od sedmdesátých let byla využívána jako sportovně-rekreační zařízení, později jako byty, sklady a dílny.

Nádražní restaurace Braník - Zdejší nádražní restaurace je proslulá zejména jako dřívější výchozí bod trampů pro výlety Posázavským Pacifikem. I nyní zde však začíná či končí mnoho výletníků. Po zrušení branického pivovaru je to jedno z mála míst, kam je možno zajít na lahodný točený Braník (ovšem nyní vyráběný na Smíchově). Obsluha je rázná ale fajn a místo televize se vám dostane vybrané zábavy v podobě panoptika místních štamgastů.

« NAHORU
TOPlist