5. Předvánoční Prahou s otevřenýma očima

neděle 9.12.2007
navštíveny

Pozvánka
V neděli budeme v přípravě na vánoce pokračovat vycházkou "Předvánoční Prahou s otevřenýma očima". S otevřenou náručí Vás budu očekávat ve 14 hodin pod pomníkem Palackého, dříve příchozí si budou moci se mnou připít startovacím pivem či poobědvat (hotovky 60 - 70 Kč) v restaurace U pomníku. Ostatně interiér tohoto stánku vřele doporučuji k samostudiu pomníku v přívětivém teple.

Jaká vycházka byla

    Nedělní vycházku "Předvánoční Prahou s otevřenýma očima" jsem slibovala bez supění do kopce. Druhou půlku pravdy, že místo vlastního sípajícího dechu budete poslouchat vlastivědu a to furt, jsem si nechala moudře pro sebe. Nabita informacemi nejrůznějšího druhu jsem byla hned po 14té hodině stižena záchvatem řečnické zuřivosti, a tak se mé ovečky postupně dozvídaly pravdu o slečně Slepičkové, o úloze ponožek v Hlávkově koleji nebo o uřezaných hadicích u Cyrila a Metoděje. Stanuli jsme na dvoře alma mater promovaných inženýrů a s úžasem zjistili, že se v české technice opravdu zastavil čas. Onkel Dvořáks Winterrock se vznášel nad Vojtěšskou čtvrtí, Aleš nám cpal pod nos svou věrnou družku dýmku a když Schwarzenberg ve Voršilské rozsvítil naše hlavy jako lampy na plyn, pokusili jsme se odvážně proniknout k radu Vacátkovi. Marně, zřejmě bychom museli složit nějakou povedenou básničku o troubovi na nábřeží, abychom mohli strašit ve věži společně s Havlíčkem.
    Takhle jsme jen s Mánesem bili o mříže, křtili v kocábce malou Johanku a litovali malého Čermáka alias Czermaka v truhličce. Zatímco jsme obdivovali sv. Bartoloměje zezadu, inženýři bez modré zkoušeli na buzerplacu, zda ještě zvládnou předpisově čelem vzad. Protančili jsme okolo sv. Martina ve zdi i pod sůvičkou rovnou ke spiklencům slasti Repealu a pozdravili barda z Hradišťanu, který si nastřádal na Závoj. A kdo se nepřipojil k jiné výpravě, získal U dvou až tří divých inspiraci na Silvestra (viz dále), protáhl se Zlatou uličkou zadarmo!! a dozvěděl se, na kterém dvorku se schovával Karel IV. Třešničkou na dortu byla sova na střeše Klementina - dar přítele Gutfreunda. Jestli Účetnictví i Revizi taky ztvárnila sličná Slepičková jsme nezjistili, zato na tuty víme, který úchyl ošahával sochy kamenný a ještě o tom drze vytruboval na vlnách TSF. Neztracené řady turistů ztumpachovělých zjištěním, že zřejmě dosud chodili úplně jinou Prahou, jsem odvedla do temného baru a teprve po dvou deci a několika pivech našli ztracenou řeč. Tak vás uklidním, heslo příští vycházky zní Beskydy (čti bez kydy). Oč méně kydů, o to více Lysých hor.

1) Nad Zuzanou a Františkem ční slečna Slepičková                              4) Dvůr budoucích českých inženýrů
2) Štít domu U Kapucínů                                                                           5) Zase zpátky do Pštrossovy
3) Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje                                            6) Skupinové foto Čtrnáctky před Čtrnáctkou

Palackého pomník – Už v roce 1876 se sbor obecních starších usnesl, že zřídí důstojný pomník „Otci národa“. O 21 let později v roce 1897 bylo vypsáno první kolo soutěže, v r. 1898 položen základní kámen, aniž bylo zdání o budoucí podobě pomníku a teprve v roce 1901 byl jako vítězný návrh uznán model Stanislava Suchardy. Pomník byl odhalen roku 1912. Sucharda koncipoval pomník po výtvarné stránce značně neobvykle. Místo oslavence, obklopeného symetricky rozmístněnými figurami – alegoriemi, naplnil celé sousoší dějem a pohybem, který charakterizuje a zároveň trochu zastiňuje titulní postavu. Tato nesporná skutečnost byla ostatně záminkou k uštěpačné poznámce, komu že to byl pomník vlastně postaven: zda Palackému či slečně Slepičkové, jež se v podobě génia vznáší nad jeho hlavou. Po německé okupaci byl pomník Františka Palackého rozebrán, odstraněn a měl být zničen. Správce obecního dvora na Invalidovně ale ukryl rozebrané části pomníku ve vzrostlém plevelu a křoví, dokonce v ohradě v těsné blízkosti kasáren SS. Nacisté netušili, o koho jde a dokonce si podle svědectví pamětníků hlavu Otce národa fotografovali. Po válce byl pomník Františka Palackého doplněn o chybějící části a v roce 1948 instalován na původní místo.

Dům U Kapínů v Gorazdově ulici č. 13 je nejkrásnější secesní stavbou v této ulici. Byl vybudován stavitelem Petrákem v roce 1905 - 1906. Současní majitelé jej v roce 2004 zrekonstruovali i díky grantu Muzea hlavního města Prahy. Dům upoutá již efektním vchodem s nápisem U Kapínů a půvabnou dívčí bustou se zlatými šperky na prsou i ve vlasech. Štít vrcholí malbou znázorňující mladé voraře při práci, nad nimi se vznáší něžný anděl s harfou, vzadu se rýsují Hradčany. Jen není jasno, jak mohl být malíř v roce 1906 tak jasnozřivý, že namaloval chrám sv. Víta už se všemi třemi věžemi.

Hlávkova kolej - ke koleji na rohu Dittrichovy a Jenštejnské ulice patří neodmyslitelně jméno architekta, stavitele a podnikatele Josefa Hlávky (1831- 1908), k jehož nesčetným mecenášským aktivitám patří i stavba právě této studentské koleje. Prvním praktickým činem v té věci byl Hlávkův peněžní dar 200 000 Kč, dalším založení „Spolku studentských českých vysokých škol pražských“. Stavba podle projektu Josefa Fanty trvala pouhé dva roky 1902 – 1903, a to za přímého dohledu Josefa Hlávky, který přísně dbal na to, aby nedocházelo k předražování stavebních prací. Hlávka osobně vybíral zařízení interiérů, potahy na čalouněný nábytek a dokonce určil i druh žíní do výplně lůžek. Na svém zámku v Lužanech, kde panoval čilý společenský život, se Josef Hlávka nerozpakoval položit přítomným dámám na stůl ke kávě vlnu a pletací jehlice, aby pletly punčochy studentům, kteří bydleli v koleji. Zcela nezbytnou podmínkou přijetí a následného setrvání v koleji bylo, aby byl uchazeč ze sociálně slabé české rodiny a měl trvale výborné studijní výsledky. Pokud se během studia zhoršily, byl student z koleje bez pardonu vyloučen. Ne všichni však byli vděční. Časopis Zvon otiskl 10.4.1908 článek: “President Josef Hlávka zemřel. Celé své obrovské několikamiliónové jmění odkázal k humánním a vědeckým účelům. Marně však hledáme mezi podělenými Ústřední matici školskou i Husův fond, který právě je ve značné tísni peněžní“. Tyto čtyři řádky zastrčené na poslední místo poslední stránky věnoval studentský list zesnulému nejštědřejšímu dobrodinci studentstva a ještě mu v nich učinil výčitky, jako by se na českých zájmech a studentstvu zvlášť byl prohřešil. Na Hlávkově koleji bydlel i Jan Opletal, který byl smrtelně zraněn při protinacistické demonstraci 28.října 1939 a jehož pohřeb 15.listopadu se stal záminkou k uzavření vysokých škol i této koleje. Její činnost byla obnovena až v roce 1945.

1) Další Čtrnáctka, tentokrát v Ostrovní, vojenská sgrafita od M. Alš
2) Kníže Schwarzenberg rozsvítil všechny hlavy jako lampy na plyn
3) Původní věž opevnění Starého Města Pražského, dnes na dvoře pražské kriminálky. O víkendu pod zámkem, ale ve všední den ji můžete spatřit, když se vám poštěstí jít k výslechu do Bartolomějské
4) Na Rybárně - rodný dům Čermáka alias Czermaka
5) Kostel sv. Bartoloměje je podstatně zdobnější zezadu než zepředu
6) V padesátých letech ovládl Konvikt Trnka a jeho Bajaja

Fotoalbum vycházky

Kostel sv. Václava Na Zderaze v Dittrichově ulici - Jednolodní gotická stavba vznikla v polovině 14. století z románského kostela, patrně z let 1170 - 1181 rozšířením kněžiště a přestavbou lodě s věží. Kostel byl regotizován r. 1909. Téhož roku vznikla také terasa. Roku 1785 byl kostel i s klášterem augustiniánů zrušen a stal se vojenským skladištěm, klášter sloužil od roku 1809 jako Svatováclavská trestnice, která byla roku 1889 zrušena a později zbořena. Roku 1926 byl zakoupen církví československou.

Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici - Jednolodní barokní stavba, dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1730 - 1736. Výšková diskrepance mezi kostelem a okolním terénem vznikla při úpravách v 80. a 90. letech 19. století. Kostel byl vystavěn při obydlí pro zestárlé kněze, roku 1785 proměněn v kasárny, později pomocná místnost vysokého učení technického. V roce 1934 upraven pro bohoslužebné účely pravoslavné církve. Krypta kostela se stala posledním útočištěm sedmi parašutistů, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Deska z r. 1947 je umístěna u větracího otvoru krypty, kolem něhož jsou patrné stopy střelby.

Kaple Božího hrobu Na Zderaze. Přiléhala k baroknímu kostelu sv. Petra a Pavla, Kostel byl zbořen r. 1905. Kaple se dochovala, stojí na dvoře domu čp. 276 v ulici Na Zbořenci a nejlépe ji lze spatřit z oken učeben ČVUT.

Vojtěšská čtvrť – Tichý, kouzelně starosvětský koutek uprostřed domů Vojtěšské čtvrti tvoří kostel sv. Vojtěch, fara, oddělená zvonice a nízké nárožní stavení s pamětní deskou hudebního skladatele J.B. Foerstera. Ten se sice narodil na Malé Straně, ale dětství prožíval v Pštrossově ulici 19, neboť jeho otec byl ředitelem kůru u sv. Vojtěcha. Připomeňme si Foersterovu historku ze zdejšího působení hudebního skladatele Antonína Dvořáka: “Měli jsme všichni dojem, že nový varhaník je dobrý hudebník, ale větší podivín a nevlídný morous. Prvních sympatií získal Dvořák způsobem zcela nezvyklým. Jednou se na mši objevil na kůru neznámý pán. Obrátil se na mne dotazem, je-li přítomen pan varhaník Dvořák. Ukázal jsme k varhanám a neznámý ihned přikročil k Dvořákovi. Chvíle, údiv, Dvořák vstává, svléká nový zimník, cizí pán rovněž. Poté si vyměňují oba kabáty, cizinec oblékne krásný, tmavý kabát Dvořákův a odchází, aniž by koho pozdravil. Tenoristé a basisté se soucitně dívají na široká záda varhaníkova, pokrytá nyní jakýmsi dlouhým šedivým zimníkem. Pošeptávají si, zaslechnu domněnku, že tu byl mistr krejčí, jemuž zůstal pan varhaník dlužen. Nebylo jediného člena mezi hudebníky, který by byl v tu dobu Dvořáka upřímně nepolitoval.“ Vysvětlení bylo sice poněkud jiné, ale neméně zahanbující. Neznámý pán byl syn Františka Palackého Jan, univerzitní profesor, v jehož rodině Dvořák vyučoval hudbě. Při jedné z hodin kdosi z předsíně ukradl Dvořákovi svrchník a aby ubohý hudebník neodcházel s prázdnou, paní domu mu věnoval náhradní z garderoby svého chotě – ale bez jeho vědomí. Tomu se však zdálo, že je nového zimníku pro Dvořáka škoda, „a tak se hned v neděli postaral o žádoucí výměnu nového kabátu za starý. Tím pozbyl pan varhaník pěkného šatu, ale získal našich sympatií,“ shrnuje J.B. Foerster.

Ostrovní 14 - Dům stojí na místě někdejšího shromaždiště vojenských odvedenců. Architekt chtěl oživit průčelí domu sgrafity, proto požádal v roce 1889 o výzdobu Mikoláše Alše a ten rád přijal. Pod podokenní římsou prvního patra se táhne vlys s pestrými výjevy z vojenského života. Na začátku odchází venkovánek z rodné chalupy a rodiče se s ním teskně loučí. Další obrázek je veselejší: rozjaření odvedenci popíjejí v polní kantýně. Následuje execírka pod vedením kaprála. Před velitelským stanem se koná strategická porada generálů nad mapou. Závěr vlysu ilustruje smutné stránky v kasárnách: za sebemenší přestupek hrozí výprask rákoskou – a když zatroubí večerku, musí se se svou milou rozloučit i ten nejzamilovanější voják! Jedinou radostí je věrná „vojákova družka“ dýmka.

1) Viselec Davida Černého děsí nejen Pražany                                       4) Dům U dvou až třech divých v Retězové ulic
2) Platýz střeží maličká sůvička                                                                5) Nová radnice
3) Průchod domu U závoje                                                                       
6) po vycházce

Bartolomějská 314/4 - Nejen podle popisného čísla Čtyřka, sídlo nejvěhlasnějších českých kriminalistů – policejního rady Vacátka a majora Zemana. Předobrazem policejního rady Vacátka z Hříšných lidí města pražského se stal Josef Vaňásek, v roce 1923 jmenovaný vrchním policejním radou. Dlouhé roky stál v čele IV. bezpečnostního oddělení policejního ředitelství v Praze (odtud Čtyřka), zemřel krátce před okupací. Na dvoře tohoto domu je pozůstatek staroměstského opevnění – hradební věž 650 let stará. Hradby Starého města pražského, táhnoucí se po trase dnešních ulic Revoluční, na Příkopě, Národní byly postaveny v letech 1249 – 1253. Staroměstské hradby nebyly nikdy přímým útokem zdolány a prakticky ztratily svůj účel v roce 1350, kdy bylo dokončeno opevnění Nového Města pražského. Věž na dvoře domu Bartolomějská 4 je vysoká 15 metrů, má půdorys 6 x 6,7 metru. Je kryta nízkou jehlancovitou střechou a její nároží byla dodatečně zpevněna do výše druhého patra cihlovými opěráky. Prostory sloužily k obytným účelům a to až do doby, než se ocitla po demolici okolní zástavby na dvoře c.k. policejního ředitelství. V roce 1898 chtělo policejní ředitelství věž zbourat, protože prý bránila přístupu vzduchu k oknům vězeňských cel. Ale s tím nesouhlasili zastánci staré Prahy a dokonce v r. 1903 byla restaurována podle návrhu Antonína Wiehla. Méně už se ví, že ve věži bylo i jedno z nejstarších kriminálních muzeí. Ve sbírkách současného Policejního muzea se zachovaly různé bizarní exponáty, ale i neuvěřitelné, polozapomenuté příběhy. Snad nejzábavnější historku převyprávěl Egon Ervín Kisch o zatykači na samotného císaře Viléma II., skutečně zařazeném do oficiálního Oznamovatele c.k. policejního ředitelství dne 3. července 1902. “Císař Vilém (syn v Charlottenburgu u Berlína internovaného císaře Bedřicha), který byl svého času internován v ústavu profesora Bülowa pro chorobomyslné, uprchl odtud před několika hodinami a byl spatřen v Marienburgu při záchvatech řečnické zuřivosti. Po tomtéž je třeba usilovně pátrati a kladný výsledek sem ráčiti oznámiti. C.k. policejní ředitelství, Praha“. Ttato urážka panovníka skutečně vyšla tiskem! Jako úřední redaktor nezáživné, převážně jen informační tiskoviny Oznamovatele tehdy působil nepříliš bystrý Václav Vejřík. Jeho práce spočívala v pouhém přebírání zatykačů z četnických stanic, jejich očíslování a poslání do tiskárny. Vůbec ho nenapadlo, že nějaký drzý mystifikátor mezi úřední spisy zamíchá i tuto „časovanou nálož“. „Pan Vejřík byl nanejvýš vinen, že ho nenapadlo při slově „řečnická zuřivost“, že stíhaný nemohl být nikdo jiný než ten, kdo ustavičným řečněním uváděl celou Evropu do válečné psychózy,“ píše E.E.Kisch a dodává “Kdyby se byl některý z úřadů řídil zatykačem č. 1120 v pražském policejním oznamovateli, snad by se zabránilo ve světě mnohému neštěstí…“

Rotunda sv. Kříže - vznikla pravděpodobně po povodni r. 1118. V době gotiky i později docházelo k různým úpravám. V 19. století se o záchranu rotundy zasloužil Josef Mánes. Byly odstraněny vnější omítky a barokní prvky. Dokončení rekonstrukce se Mánes nedožil, ale alespoň podle jeho návrhu byla zhotovena vnější ozdobná litinová mříž v novorenesančním slohu.

Krannerova kašna - Na Smetanově nábřeží se tyčí dvacet metrů vysoký pomník Františka I (vládl 1792 – 1835), nazvaná podle svého autora Josefa Krannera. Základní kámen byl slavnostně položen roku 1845, ale osazení bronzové sochy panovníka o pět let později už se odehrálo nenápadně, bez veřejných projevů. Mezitím totiž přišel rok 1848 a obliba panovníka stále víc klesala. Dokonce se uvažovalo o tom, že by se mohla vyměnit socha císaře za alegorickou postavu Bohemie (Josef Max měl pohotově po ruce i její studii). Nakonec zůstalo vše při starém. A Karel Havlíček Borovský o tom s úšklebkem složil epigram nazvaný Novinka z Prahy.
Na nábřeží podívat se běž,
gotická se na něm staví věž.
Okolo ní českých krajů chlouba
a ve věži bude – trouba.
Kromě ústřední jezdecké plastiky zde stojí ještě osm alegorických soch znázorňujících významné činnosti (orbu, průmysl, obchod atd.) a sedmnáct figur symbolizujících Prahu a tehdejších šestnáct českých krajů.

    1) Mapa vycházky rozdělená na tři díly, aby byla čitelná

Rodný dům Karolíny Světlé – Současné jméno ulice Karoliny Světlé i deska s bustou na domě č.22 připomínají, že se zde narodila významná česká spisovatelka vlastním jménem Johanna Rottová-Mužáková (1830-1899). V této části Prahy byly dosti časté povodně. Ostatně i ona sama se za jedné z nich narodila. „Bylo to na Popeleční středu roku 1830. Voda dosahovala až na čtvrtý schod, kněz, kmotři připluli ke křtu v kocábkách. Odložiti křest i v takovém případě déle než tři dny, by se za velikou neslušnost požadovalo.“

Boršov - nejkratší ulice v Praze pouhých čtyřicet metrů Na Rybárně

Betlémské náměstí 10 - Dům upoutá sochou dívky s vavřínovou snítkou zaznamenávají zlatým písmem příjmení ČERMÁK. Autorem je sochař Josef Mauder a připomíná, že se zde narodil český malíř Jaroslav Čermák (1830-1878).V dětství se malému Jaroslavovi přihodila zlá nehoda s ošklivými následky. Při skoku upadl a poranil si kyčli. Dostavil se zánět kloubu kyčelního a hoch musel ležet připoután na lože v úzké truhle. Touto chorobou takřka počíná umělecká dráha Jaroslava Čermáka, neboť v truhle se bavil malý trpitel kreslením. Hrozilo, že malý Jaroslav, přestože byl otec uznávaný pražský lékař, zůstane nadosmrti mrzákem. V trýznivé „truhličce“ trávil celé roky a nakonec nedokázal bez cizí pomoci ujít ani pár krůčků. Když vůbec nic nepomáhalo, bezradní rodiče se obrátili na lidového léčitele Klapku z Berounska. A díky jemu se Jaroslav uzdravil. Začal chodit o holi, pak se zázračně obešel bez ní a jako jediná památka na dětský úraz mu zůstalo pouze nepatrné kulhání.

Kostel sv. Bartoloměje působí poněkud nenápadně v Bartolomějské ulici. Sem se totiž obrací jeho prostá zadní fasáda, zatímco zdobné hlavní průčelí je situováno do dvora. Objekt vznikl v letech 1726 – 31 podle projektu K.I. Dientzenhofera. R. 1773 došlo k jeho zrušení a náboženským účelům sloužil znovu až ve 2. polovině 19. stol., kdy jej začala využívat kongregace šedých sester. V interiéru jsou nástropní malby V.V. Reinera

Konvikt - Původně koleje pro studenty z Klementina. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova byl Konvikt změněn na hostinec, refektář na hudební sál, ve kterém koncertoval Liszt i Beethoven. V roce 1840 se v Konviktu konal první český veřejný ples. Vše bylo v češtině včetně jídelních lístků, což prý dalo organizátorů nejvíc práce. V roce 1862 se v sále Konviktu poprvé předvedl tanec Česká beseda, na jehož vzniku i provedení se významně podílel Jan Neruda: „Proč bych se nepochlubil, stál jsem ve čtverci 1, v páru č. 1. byloť moje renomé co tanečníka rozhodně tenkrát větší nežli co spisovatele.“. Ve čtyřicátých letech 20. století zde bylo loutkové studio, tady byl dotočen pod vedením Jiřího Trnky jeho Bajaja.

Viselec Davida Černého – Velký poprask vyvolal mezi obyvateli města Grand Rapids v americkém státě Michigan domnělý sebevrah visící sedm pater nad ulicí. Přivolaní policisté a hasiči ale zjistili, že jde o skulpturu s názvem Viselec od Davida Černého. Laminátová socha, znázorňujícího Sigmunda Freuda v životní velikosti visícího za jednu ruku na tyči, bude děsit obyvatele Grand Rapids do konce jara 2008. Doma je však Viselec nad Jilskou ulicí na Starém Městě.

Martin ve zdi - Vznikl již ve 12. století. Protože jižní stěnou přiléhal k hradbám Starého Města, začalo se mu říkat „ve zdi“. Ve 14. století se uskutečnila gotická přestavba a u kostela vyrostla hranolová věž. Na bývalém hřbitově při kostele byli pochování příslušníci sochařské rodiny Brokoffů. Roku 1784 byl kostel zrušen a přeměněn na byty obchody, k němuž patřilo i známé Švertáskovo lahůdkářství. V bývalém chrámu se dokonce i nějaký čas tancovalo, do polovice výšky chrámové lodi zapustili silnou podlahu, postavili piáno a prostor byl upraven na výnosnější tančírnu. Teprve v roce 1904 památku vykoupila Pražská obec a nechala ji zrestaurovat podle návrhu Kamila Hilberta.

Platýz je nazván podle císařského rady Jana Plateise z Plattenštejna, který dům od roku 1586 vlastnil. Platýz má bohatou minulost, byla zde šermířská škola, hostinec, hudební škola, nejvíce je však dům spjat s povoznictvím, neboť dvůr i pokoje sloužily formanům. S tím údajně souvisí nenápadná sůvička na bidýlku při vstupu z Národní třídy. Traduje se, že sloužila jako svérázné signalizační zařízení: když visela hlavou dolů, bylo obsazeno.

Dům U závoje - v Havelské ulici č.p. 500 se tváří jako řadový činžovní dům. Jsou to ale zřejmě dva původně středověké domy spojené dvorním křídlem, ve kterých si staří židovští obchodníci vytvořili napříč domy malou obchodní pasáž s drobnými krámky a charakteristickými dřevěnými výkladci a portály. Pasáž byla po roce 1948 uzavřena veřejnosti, zchátrala, ale na druhou stranu se vyhnula nenávratným stavebním úpravám a zachovala si z velké části svůj charakter. V roce 2001 získal dům jistý Jiří Pavlica (a pak že zpívání lidovek nevynáší) a nechal provést velkorysou přestavbu. Dům byl slavnostně otevřen v r. 2004 pro všechny milovníky vína a dobrého jídla.

U dvou zlatých medvědů v Kožné ulici - spatřil světlo světa E. E. Kisch. Je zdoben nádherným renesančním portálem. Poprvé je zmiňován r. 1403. Dům se pyšní i nádvořím s nádhernou renesanční loggií s arkádami, které je bohužel nepřístupné, neboť v budově sídlí Archív muzea hlavního města Prahy.

Montmartre - Dům U Tří divých mužů stojí v Řetězové ulici. První doklady o domovním znamení tří indiánů pocházejí z roku 1714. Když jedna z malovaných exotických postav na omítce vzala za své při přestavbě v 19. století (kvůli probourávání okna), říkalo se „U Dvou divých“. Přesto se traduje, že pojmenování vzniklo až v roce 1791 po skandálním vystoupení falešných divochů. F. Ruth vypravuje: “Jednoho dne ohromné cedule na rozích oznamovaly Pražanům, že tři muže, údajně Botokudy, lidožrouty z Ameriky, s nimiž přijel nějaký Angličan a ukazuje je za levný peníz v Řetězové ulici. Davem se hrnuli lidé do té ulice podívat se na divochy, kteří modle obětovali černého kohouta a požívali syrová kuřata.“ Jednoho dne se na divochy přišel podívat i dobromyslný sedlák z Vodňan. A nemohl od nich oči odtrhnout. Po chvíli radostně vykřikl: „Kopřivo, Kulíšku, Procházko, co tu děláte?“ Divoši se hrozně polekali a než se diváci vzpamatovali, „po anglicku“ zmizeli i s Angličanem, který byl taky falešný. Sedlák pak vysvětloval, že údajní indiáni byli převlečení pacholci z libějického panského dvora. Nejslavnější časy však dům prožíval v první polovině 20. století, kdy zde podnikavý kabaretiér Josef Waltner provozoval noční podnik Montmartre. Častým hostem vyhlášeného podniku byl i spisovatel Jaroslav Hašek. Po jednom z jeho svérázných kousků mu rozhněvaný Walter řekl, ať odejde a nikdy víc se v Montmartu neukazuje. Druhého večera se Hašek opravdu neobjevil, zato se přibelhala neznámá stařenka, jež třesoucím hlasem vyřizovala „od spisovatele Haška pozdrav, že prý odjel na velmi dlouho do Maďárie“. Babičku posadili do kouta a pohostili malým pivem. Po chvíli s překvapením zjistili, že babka divně pookřála a bez dovolení popíjí i z cizích sklenic. Teprve když začala falešně prozpěvovat chraptivým hlasem, odhalili v ní skvěle zamaskovaného Haška! Mistrný převlek nejvíce zapůsobil na Waltnera – rád Haškovi odpustil a „doživotní zákaz vstupu“ okamžitě zrušil.

Socha Karla IV v Karlově ulici - poněkud méně známá socha Karla IV. je umístěna na Karlově v parku u kostela Panny Marie a Karla Velikého. Tuto sochu vytvořil v roce 1837 Josef Max. Původním záměrem bylo umístit sochu v Klementinu, později bylo vybráno Křižovnické náměstí, kde se ale socha císaře vypodobněná pouze v životní velikosti, jevila oprávněně jako malá. Sochu nakonec odkoupil český vlastenec JUDr. Ondřej Neureuter a umístil ji ve dvoře svého domu v Karlově ulici U kamenné mořské panny. Nad výklenkem se skvěl nápis „Karel Cztwrtý, Otec Czechů“, Kvůli tomuto nápisu měl JUDr. Neureuter velké nepříjemnosti s c.k. úřady, které vyžadovaly, aby bylo místo „Otec Czechů“ uvedeno neutrální „Otec vlasti“. Ale JUDr. Neureuter byl nejen velký vlastenec, ale také znamenitý právník, a tak český nápis ve dvorku nad sochou zůstal. Socha Karla byla dávno přenesena na Karlov, ale původní originální nika zůstala na svém místě ve dvoře domu U Kamenné mořské panny.

Klementinum - Staroměstské jezuitské koleji muselo ustoupit 32 domů, tři kostely, klášter, dvě zahrady a dvě ulice. Druhý největší areál v Praze budoval od roku 1653 stavitel Carlo Lurago. Teprve v 18. století dokončil poslední budovy kolem třetího nádvoří a hvězdárenskou věž architekt František Maxmilián Kaňka. Směrem do Platnéřské ulice přibylo ke dvěma poschodím v letech 1924-25 podle projektu Ladislava Machoně ještě patro třetí. Horní nástavba z 20. století nese plastiky od Otto Gutfreunda. V Klementinu se nachází největší počet slunečních hodin, celkem čtrnáct!!! Unikátem jsou štěrbinové sluneční hodiny na Astronomické věži. Jedno z oken má místo skleněných tabulek otvor 1 cm, kterým paprsek proniká na podlahu místnosti. V tomto okamžiku dával pomocník na věži praporkem signál dělostřelcům u dnešní Kramářovy vily a ti výstřelem oznamovali poledne. Tak se to dělo až do roku 1918.

Clam Gallasův palác - Rozlehlý palác v Husově ulici vyrostl na začátku 18 století na románských a gotických základech. Směrem na Mariánské náměstí se rozprostírala zahrada obklopená zdí. Přibližně v těchto místech stával gotický kostel Panny Marie Na Louži. Po tomto kostele je dnes náměstí pojmenováno. Celému prostoru se kdysi říkalo Na louži, protože tam byly ohromné louže, zejména po jarních a podzimních povodních. Náměstíčko mělo sklon od řeky, a tak voda dlouho vysychala. K srpnu 1501 se uvádí: po prudké bouři nahromadilo se tolik vody, že se tady utopilo služebné děvče. 1547 Ferdinand Sedlec konfiskoval a věnoval zádušnímu kostelu Panny Marie na Louži. Robotní povinnost byla poněkud kuriózní – každý sedlák musil dva dny v roce odvážet bláto od tohoto kostela. Kostel Panny Marie na Louži byl zbořen 1791.
V ohradní zdi upoutá výklenek s kašnou a sochou. Půvabná dívka představuje Vltavu, ale Pražané ji přezdívali Terezka. Vypravuje se historka o staré pánovi, který se do sochy zamiloval a ze svého okna na nároží se prý dlouze díval na kašnu s Terezkou. Když zemřel, odkázal soše v závěti deset tisíc zlatých. Pozůstalí ale vznesli námitky a kamenná Terezka svoje dědictví nakonec nedostala. Terezka nelákala jen podivínské staříky, básník Jaroslav Seifert jí věnoval báseň Otisky prstů: „Socha Vltavy ve zdi Clam-Gallasova paláce už dávno okouzlila mé oči sličnou nahotou… Ve chvilce, když jsem myslil, že se nikdo nedívá, z okraje kašny se mi podařilo sevřít dlaní její nohu. Výš jsem se nedostal. Byla chladná. Padal ještě trochu sníh. Ale horká vlna touhy jako elektrický šok prolnula mi krví…“

Nová radnice na Mariánském náměstí - byla postavena na místě několika původních domů v letech 1908 – 1911. Projektantem byl Osvald Polívka. Vchod do budovy je vyzdoben plastikami od Stanislava Suchardy. Je také autorem sousoší Revize a Účetnictví umístěných na římse vpravo nad hlavním vchodem.

« NAHORU


TOPlist