9. Zákoutí a zahrady známé i neznámé

středa 28.5.2008
navštíveny: Valdštejnská zahrada, dům U Zlaté studně, Šelmberský palác, Lichtenštejnský palác, U osla v kolébce, Jánský vršek, Vlašský špitál, Lobkovický palác, Petřín, Náprstkův památník, Květnice, Štefánikova hvězdárna, kaple Božího hrobu na Petříně, socha Panny Marie v exilu, hostinec U Vonásků, Marjánka

Pozvánka
Příští středu 28. května nás čeká další víkend uprostřed týdne "Zákoutí a zahrady známé i neznámé". Schválně do jaké kategorie byste vy osobně zařadili tuto zahradu. Sraz je v 16:00 v atriu metra Malostranská, odchod 16:14.

Jaká vycházka byla

Valdštejnská zahrada - Uprostřed ostrůvku je socha Herkula, která je dílem sochaře Adriena de Vries (1560 – 1626). Rybníček je proslulý tím, že v roce 1816 tady český vynálezce Josef Božek úspěšně vyzkoušel svůj model parolodě.
"Kam by se poděla ctihodná matka Astronomie, kdyby ji její bláznivá dcera Astrologie neživila“ říkával často Johannes Kepler a podle toho se i choval. Jan Kepler žil u dvora právě z horoskopů. Do moderních astrologických učebnic vstoupil Johannes Kepler zejména horoskopem Albrechta z Valdštejna, který sestavil v roce 1608. V horoskopu například stálo, „že má bdělou, neklidnou vnímavou mysl; pídí se po všem novém a nehodí se pro obyčejný život a konání, nýbrž dychtí po nových, nevyzkoušených způsobech …" Ale kromě těchto víceméně lichotivých soudech se také Albrecht v horoskopu mohl dočíst, že jeho „Saturn na východě je původcem hluboké melancholie, přináší sklony k magii, pohrdání a porušování lidských přikázání a mravů“, a že se jeho nositel „na všechno se zlobí a vše podezírá…“ My bychom mohli podezírat zase Keplera, že znal Valdštejnovu povahu i ambice, ale má to dva háčky: Jednak Jan Kepler nevěděl, komu horoskop dělá (Valdštejn jednal přes prostředníka); a dále si uvědomme, že budoucí generalissimus byl v roce 1608 nula. Neznámý chudý šlechtic. A kdyby náhodou Kepler Valdštejna znal i s jeho pověstnou prchlivostí, jestlipak by mu do horoskopu napsal „že ho budou považovat za zvláštního netvora, který se bojí světla, nemilosrdného, bez bratrské nebo manželské lásky, který si nebude vážit nikoho kromě sebe sama, který bude krutý k poddaným, vztahovačný, lakomý, podvodný, často vznětlivý a bojovný“…?
Zajímavostí je, že ještě mezi světovými válkami dodávala pražská obec vodu do Valdštejnského paláce bezplatně a bez odměřování.Tato povinnost vyplývala ze smlouvy, kterou v roce 1629 uzavřel samotný Albrecht z Valdštejna s radními Malé Strany. Obecní vodárna nebyla zařízena na tak velkou spotřebu, a tak Albrecht složil 1 800 zlatých rýnských na opatření druhého stroje a k zavedení potrubí. Radní se zavázali, že obec bude zařízení udržovat a vodu dodávat zdarma. Když tuto smlouvu v roce 1925 publikoval městský archivář Václav Vojtíšek, byla smlouva zrušena. V roce 1945 byl Valdštejnský palác znárodněn. Z milosti tehdejších mocných zůstala v paláci bydlet pouze Marie hraběnka Valdštejnová, které v té době bylo 94 let. Podle vyprávění pamětníků se v Rytířském sále často konaly různé večerní a noční hlučné zábavy, a tak stará paní chodila a hrozila účastníkům holí. Prý ale neodmítla přijmout na usmířenou dobrý doutník. Hraběnka Valdštejnová zemřela 30. prosince 1955 ve věku 104 let na zápal plic po prodělané chřipce.

U zlatého slunce Valdštejnská 20 - Všechna slunce dochovaná na pražských domech mají podobu mužské tváře. Je to obličej otce života, dárce tepla a světla. Pojetím jsou tato vyobrazení spíše dětským viděním než mystickým vyjádřením. Toto slunce nechal nad portál vytesat Havel Obešvender, opatrovatel stříbrného nádobí císaře Rudolfa v roce 1623.

Valdštejnské náměstí 2 – Leoš Suchařípa vychází z dřevěných vrat domu U tří růží. Už brzy šlápne do psí hromádky – ano, to se může stát jen jemu! Takové je Faunovo velmi pozdní odpoledne.

Pětikostelní náměstí – Náměstí se nejmenuje podle pěti kostelů, ale podle rodiny Fünfkirchenů, kteří zde vlastnili dům.

Dům U zlaté studně, U Zlaté studně – Litinovou desku s reliéfem samaritánky vytvořil Josef Malínský pravděpodobně v roce 1820. Za časů Rudolfa II. získal údajně dům Tycho de Brahe a u zdejší studny měl tak podnětné vidění, že z vděčnosti nechal zhotovit zlaté roubení ze zdejšího mramoru.

Busta Winstona Churchilla, Thunovská - Autorem je František Bělský, sochař, zahraniční voják a poúnorový emigrant, který dosáhl pod jménem Franta Belsky úspěšné kariéry portrétisty oficiálních politických osobností ve Velké Británii. U nás je autorem pamětní desky padlým parašutistům na zdi pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kterou vytvořil ještě před svou emigrací v roce 1947, a památníku československým letcům na náměstí Svobody (1995). Na atiku budovy muzea V. I. Lenina v Hybernské ulici bylo v padesátých letech umístěno šest revolučních bojovníků včetně Stalina od Vendelína Zrubeckého a manželů Ireny a Ludwiga Kodymových. Zatímco Irena Kodymová (1928) v roce 1966 emigrovala do Velké Británie, Ludwig (později Ludvík) Kodym se stal sochařem téměř sériové výroby Leninů. V roce 1996 si Irena jako třetího manžela vzala Františka Bělského. Irena Sedlecká (dívčí jméno) už dávno Staliny nedělá. K jejím nejznámějším dílům patří bronzová socha Freddie Mercuryho na břehu Ženevského jezera v Montreux. Bělský žil se Sedleckou čtyři roky, v roce 2000 zemřel.

Fotoalbum vycházky

Thunovská 18 - Šelmberský palác - V letech 1895–1910 zde bydlel T. G. Masaryk se svou rodinou. Po první světové válce zakoupilo dům Německo pro své velvyslanectví. Tady se připravovala okupace Čech a Moravy, tady 15. března 1939, poté, co dorazil do Prahy na Pražský hrad, nocoval Adolf Hitler.

U zlaté rolničky – Symbol zvonu se objevuje na domovních znamení poměrně často, ale rolnička je v Praze jen jediná. Ve 14. stol. se stala zajímavým ozdobným doplňkem na oblečení, ale jako každá výstřednost po čase budila posměch a zdobila jen oděv profesionálních bláznů a šašků. Bartoloměj Šelhart, ale nebyl šašek, nýbrž zlatník, který si s lidmi rád zašprýmoval.

Lichtenštejnský palác, Malostranské náměstí - Zde měl svůj třípokojový byt plukovník Alfréd Redl, šéf pražského generálního štábu a organizátor rakousko-uherské výzvědné služby, jenž se sám dal do služeb nepřítele. Motivem zrady byla homosexualita, resp. vydírání a potřeba obrovských finančních prostředků na vydržování milenců. Alfred Redl byl odhalen 24, května 1913 ve Vídni ještě tutéž noc v pokoji číslo 1 v hotelu Klomser donucen k sebevraždě. Skandál se přesto nepodařilo ututlat. Druhý den byl otevřen plukovníkův byt v Lichtenštenském paláci. O tom, co zde důstojníci objevili píše E.E.Kisch. „První, co zarazilo komisi, když vstoupila do bytu, byl ženský vkus. Nábytek byl všechen červený, hedvábné prošívané přikrývky a růžový plyšový přehoz na posteli s nebesy, převládal alabastr, všude ozdobné drobnůstky a všechny tři pokoje plné pachu z voňavek. Nápadný byl obrovský toaletní stůl plný barviv na vlasy, tub, kelímků, ondulovaček, pouzder s manikúrou a voňavek." Kisch dokresluje karikaturu homosexuála v uniformě výčtem nalezených předmětů: 195 košil, 25 párů salónních bot, 400 párů glazé rukaviček. Jak mohla zůstat Redlova homosexualita utajena, zůstává záhadou.

Neprašovy patníky, Malostranské náměstí - Patníky vytvořil v roce 1993 Karel Nepraš a znázorňují dvacet sedm českých pánů, popravených v roce 1621. Místo před Lichtenštejnským palácem nebylo vybráno náhodně - palác patříval knížeti Karlovi z Lichtenštejna, který jako místodržitel po bitvě na Bílé hoře rozhodl o tomto krutém potrestání vůdců stavovského povstání.

U osla v kolébce, Jánský vršek 10 - Za císaře Rudolfa se Praha rychle plnila umělci a vědci, kteří doufali v císařovu štědrou finanční podporu. Kelley rychle pochopil, jak na vzdělaného císaře. Začal se zdokonalovat v alchymii a zakrátko zcela celý dvůr ohromil svými transmutacemi. Jeho první "vystoupení" před císařem bylo velice úspěšné, neboť pomocí své speciální rtuti dokázal proměnit libovolný kov ve zlato. Dnes víme, že k tomuto triku se používala tyčinku rtuti, jež měla uvnitř otvor naplněný zlatým práškem. Kelley se stal dokonce blízkým císařovým přítelem, císař Kelleyho povýšil do rytířského stavu. V té době se podruhé oženil. Paní Kelleyová prodala svůj dům a statky v Mostě a zakoupila dva domy v Praze: Faustův dům na tehdejším Dobytčím trhu a dům U Osla v kolébce na Jánském vršku. Zde se narodil jejich syn Jan Adam Kelley. 1. května 1591 zabil Kellye v souboji císařského úředníka. Po tři roky byl držen jako vězeň na hradě Křivoklátě. Za pomoci své ženy se odvážil o útěk. Přesto, že si při pádu na skálu zlomil nohu (kterou bylo pak nutno amputovat a nahradit dřevěnou), podařilo se mu dostat se na svobodu. Mezi roky 1594 až 1596 znovu svobodně provádí pokusy, a to i u císařského dvora. Další zlom v jeho kariéře přišel roku 1596, kdy byl Kelley obviněn z podvodu. Císař jej dal uvěznit na hradě Hněvíně v Mostě. Do vězení jej doprovázela i jeho žena. Na hradě mohl provádět dál své pokusy. Přesto se rozhodl pro další útěk, opět za pomoci své ženy a lana. To se opět přetrhlo a on si polámal nohu zdravou. Jedna z verzí jeho konce je ta, že pro nesnesitelné bolesti a představu doživotního mrzáka se rozhodl pro sebevraždu jedem. Skonal 1. listopadu 1597 ve věku 42 let. Pověst vypráví, že Kelley před smrtí proklel hrad Hněvín i město Most, aby zmizelo z povrchu zemského - což se také stalo.
Věž z roku 1546, observatoř alchymisty Edvarda Kelleyho – používána jako vyhlídková i pozorovací. Sloup schodiště z jednoho kusu dřeva. Končí otevřeným altánem s jehlancovitou věží, kde měl magistr Kelley dílnu. Ke zvláštnímu názvu domu se váže další pověst: Magistru Kelleymu za podvody uřízli ještě v Anglii kat obě uši. On to zakrýval pod dlouhými vlasy. Jednou mladá maminka volala o pomoc pro své dítě, Kelley se vyklonil z věže a ona spatřila, že Kelley nemá uši. Maminka zvolala: „Nemá uši“. Kelley, aby odvrátil pozornost, přičaroval jejímu dítěti v kolébce oslí uši. Maminka se musela dlouho zbožně modlit, aby uši svému dítěti odčarovala. V tomto domě se odehrával i děj Nerudovy prózy Týden v tichém domě, jeho rodiče v sousedním domě měli krámek.

Jánská ulice - Je nazvána podle kostela sv. Jana Křtitele, který zde stával od roku 1141. byl zničen za husitských válek, v roce 1546 znova postaven, ale roku 1784 byl zbořen i tento kostel. Fragmenty z něj jsou zachovány v domě U tří korunek čp. 323, stojícím na rohu Jánského vršku a Šporkovy ulice. Na hřbitově, který se rozkládal okolo kostela, je pochován malíř, rytec a nakladatel Jiljí Sadeler, významná osobnost rudolfínské Prahy. Sadeler vyryl obraz Prahy, který se zřejmě stal inspirací i pro Václava Hollara.

Jánská 10 – V noci 5. března 1965 se právě tady nešťastnou náhodou otrávil - topil si plynovou troubou - básník Václav Hrabě. Nebylo mu ani 25 let.

Šporkova 8 – Tady u botanika Peška Adéla taky nevečeřela.

Šporkova 10 – První malostranský byt Jana Zrzavého, do kterého se nastěhoval v roce 1917, byl v tomto domě U nejsvětější Trojice. Byt ve třetím patře bez elektrického proudu si Jan Zrzavý zamiloval kvůli výhledu na Prahu. Později litoval, že ho opustil a odstěhoval se do novostavby v Bubenči. Návrat na Zámecké schody byl částečným důsledkem tohoto stesku.

Šporkův palác, Šporkova 12 – Byl prodán roku 1836 Spolku pro výchovu sirotků, později převzala správu Kongregace milosrdných sester – boromejek, které pečují o nemocné v nemocnici pod Petřínem. Palác jim patří opět od roku 1994.

Socha sv. Jana Nepomuckého se stříškou - Jan Nepomucký si užil vody dost poté, co ho shodili z Karlova mostu do Vltavy, a tak ho zde chrání před dešťovými kapkami stříška. Kult Jana Nepomuckého se hluboce vepsal do tváře Malé Strany. Nebývalá četnost plastik, obrazů i domů pojmenovaných po svatém na mostě, zaujal básníka Rainera Maria Rilkeho:
“Za to však těch Nepomuků!
V každém loubí kuku kuku,
A kde most, viz ruku, muku,
samých, samých Nepomuků!

Vlašský špitál – Pítko v nice s mušlí a chrličem ve tvaru beraní hlavy. Z ní prýštila voda do nádrže ze sliveneckého mramoru. Pítko se nachází v severovýchodní části arkádové chodby u vstupu ze Šporkovy ulice.

Vlašská 17 - V domě U bílé poštovní trubky bydlel třicet let režisér Otakar Vávra – v bytě po kněžně Lobkovicové. Ta se k Bílé trubce přestěhovala, když po vzniku republiky prodala Lobkovický palác státu. Nastěhování v 50. letech líčí Vávra takto: „Dozvěděl jsem se, že se uprázdnil byt po kněžně Lobkovicové. Paní Lobkovicová se vdala do Rakouska a já jsem přišel, když její tajemník Žižka likvidoval nábytek, který tam zbyl. Zastihli jsme tam dvě staré ženy v zástěrách, jak skládají nějaké předměty do prostěradla. Žižka mi řekl, že jedna z nich je kněžna Thunová. Žižka se mne zeptal, jestli nechci nějaký nábytek koupit, ale já měl svoje bytové zařízení Koupil jsem od něho jen jednu vitrínu a otevřenou knihovnu vestavěnou do zdi. Ostatní vestavěný nábytek přede mnou rozsekal."

Vlašská 21 – V bývalé sýpce žil malíř Cyril Bouda (1901 – 1984)

Quo vadis – Kráčející trabant od Davida Černého z roku 1990 stojí na zahradě Lobkovického paláce

Náprstkův památník, Petřín – Byl postaven 1896 u příležitosti nedožitých 70. narozenin vlastence a mecenáše Vojty Náprstka podle návrhu architekta Josefa Fanty. Představuje stůl, čímž symbolicky připomíná pohoštění, jež Vojta Náprstek poskytoval v letech 1865 – 1883 mládeži škol pražských. Náprstek po návratu z Ameriky založil Americký klub českých dam, který pořádal pro své členky přednášky, vycházky, výlety a předváděcí akce mechanických pomůcek. Právě členky v té době již bývalého Amerického klubu stály za nápadem zřízení památníku.

Dolování uhlí na Petříně – S rozvojem průmyslu v 19. století stoupala poptávka po palivech. Uhlí se začalo hledat skoro všude, často s nepatrnými geologickými znalostmi. Už v roce 1821 žádal František Kurz z Dolní Krče těžit uhlí v zahradě Hasenburg (někdejší název Nebozízku). U Nebozízku se začalo znovu kutat ve 40. letech 19. století František Šusta po dvou letech prací vyhloubil velmi dlouhou štolu, která téměř pronikla kopcem. Nakutané uhlí se prodávalo přímo z haldy u štoly. Uhlobaronem se Šusta nestal. Bydlel s celou rodinou v dřevěné boudě, určené původně pro dělníky. Když byli Šustovi v roce 1847 násilně vystěhováni, našlo se u nich jen několik málo předmětů a kusů levného nábytku. Stalo se tak díky sporu s vojenskou správou, neboť bylo zjištěno, že Šustova štola probíhá přímo pod skladem střelného prachu a daleko za hradby – téměř až k jezírku v zahradě Kinských. V roce 1857 zhodnotil pokusy o dolování křídového uhlí v Čechách profesor geologie na Univerzitě Karlově Jan Krejčí takto: "Opakuji ještě jednou, že všude v Čechách, kdekoliv se sloje uhlí v kvádrovém pískovci vyskytly, dolování jen se škodou podnikatele se skončilo tak na Petříně, u Stodůlek, u Houpětína, u Chval."

Milan Rastislav Štefánik – Bronzová socha zde stojí od poloviny 90. let. Jednak proto, že hvězdárna už za první republiky nesla jméno Štefánikova. A druhým důvodem bylo, že Štefánik studoval astronomii na Karlově univerzitě v Praze, kde byl roku 1904 promován na doktora filosofie. Z nemožnosti uplatnit své vědomosti odjel do Francie a působil i na dalších evropských hvězdárnách. Po vypuknutí války vstoupil do francouzské armády, absolvoval leteckou školu a postupně povýšil až do hodnosti francouzského generála. Tato socha původně sloužila jako pomocný model pro rozsáhlý pomník Štefánika v Bratislavě, který byl odhalen nedlouho před 2. světovou válkou, avšak jako symbol československé vzájemnosti byl za Slovenského štátu stržen a rozlit. Autorem sochy je novopacký rodák a přítel Štefánika Bohumil Kafka. Bronz vysoký 247 cm byl vystaven na Kafkově posmrtné výstavě. Poté byl uložen na hradě Pecka, kde byla od šedesátých let expozice díla Bohumila Kafky. Stál do roku 1989 za zástěnou u pokladny, kde si jej dobře informovaný návštěvník mohl na vyžádání prohlédnout.

Lanová dráha – Zároveň s rozhlednou byla vybudována i lanová dráha, která fungovala až do roku 1914 na vodní pohon. Do vozu v horní stanici bylo načerpáno tolik vody, aby svou váhou vytáhl vůz s cestujícími z dolní stanice. Na svou dobu nejdelší lanová dráha v celém Rakousku-Uhersku dosahovala délky téměř 300 metrů. Provoz lanovky s elektrickým pohonem byl obnoven 1932. V červnu 1965 po sesuvu půdy v petřínské stráni byl její provoz zastaven a po rekonstrukci byla lanovka znovu otevřena v roce 1985.

Petřínská rozhledna – Stavba byla zahájena v březnu 1891. 11. května skončilo budování základů. Celá ocelová konstrukce vyrostla mezi 20. květnem a 2. červencem a kolaudována byla 28. téhož měsíce. Dokončovací práce trvaly do 19. srpna a rozhledna byla slavnostně otevřena 20. srpna.

Kostel sv. Vavřince - Byl původně románský, do barokní podoby byl přestavěn v polovině 18. století. Stará svatyně totiž nedokázala pojmout návaly zbožného lidu. Iniciátorem přestavby byl aktivní kněz Norbert Saatzer. Kilián Ignác Dientzenhofer vyprojektoval nový kostel na půdorysu řeckého kříže. Prostorově byl omezen gotickým opevněním a přáním zachovat z původního kostela co nejvíce. Starší předchůdce tak tvoří východní z obou dlouhých křídel. Hlavní průčelí zvětšeného kostela je z prostorových důvodů orientováno neobvyklým způsobem k jihu. Dientzenhofer použil toto vzácné řešení ještě u jiné své stavby kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.

Kaple Božího hrobu – Byla zbudována v letech 1736-37 jako součást záměru Norberta Saatzera vytvořit na Petříně novou tradici pobožností křížové cesty. Má tradiční podobu Božího hrobu v Jeruzalémě. Na kapli jsou zajímavé liché arkády s lomenými oblouky, které nese deset pískovcových sloupů rozličných tvarů. Tím je napodobena původní jeruzalémská kaple vystavěná z rozvalin různých chrámů.

Kalvárie - Byla postavená stejně jako kaple Božího hrobu v roce 1737. Původně ji zdobila barokní freska Zmrtvýchvstání Páně. Kvůli jejímu špatnému stavu byl vyzván Mikoláš Aleš, aby vytvořil návrh sgrafita, jež by zaujala jeho místo. Aleš karton vytvořil v roce 1898, ale k realizaci došlo dlouho po jeho smrti, v roce 1934.

Křížová cesta – Také tu vybudoval Norbert Saatzer ve 30. letech 18. století. S přispěním Bratrstva pražských kuchařů. Saatzer začal slavit pobožnost Křížové cesty roku 1733, ale nevyhnul se konfliktům s tímto Bratrstvem, které ho obvinilo z defraudace příspěvků na dostavbu kostela. Z nařčení byl sice očištěn, zanedlouho však umřel ve vyhnanství. Nová křížová cesta vznikla 1836 a měla již 14 zastavení (ta původní jen šest), kapličky byly postaveny Josefem Krannerem. I na novou křížovou cestu však působil zub času. Byla potřeba opravit fresky. Fresky obnovil roku 1884 s jedním zednickým pomocníkem malíř Jakub Schikaneder. Od té doby byly fresky ještě několikrát restaurovány, ale vždy byl při nich dodržen Schikanederův rukopis.

Socha Panny Marie v exilu – 3. listopadu 1918 dav lidí vedený žižkovským bohémem Frantou Sauerem strhl čtrnáctimetrový Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Společně byla i zničena vrcholová barokní socha Panny Marie od Jana Jiřího Bendla. Po peněžní sbírce mezi emigranty byla v Římě v roce 1954 zhotovena pouze podle fotografie Mariánského sloupu kopie Panny Marie v exilu a převezena do českého benediktinského opatství v Lisle u Chicaga. Tam byla umístěna na vysoký sloup tak, aby se dívala směrem ku Praze. Po revoluci nastoupila socha Panny Marie cestu přes oceán a v roce 1994 byla nainstalována zde. V současnosti stojí na dva metry vysokém podstavci a šlape na svíjející se saň, symbolicky představující zlo.

Dům U Sluníčka, Strahovská 203 – Toto optimistické domovní znamení už kolem třiceti let odměňuje kolemjdoucí na bývalém strážním domku u zubaté zdi na Petříně. Sluníčko vytvořil keramik Jan Kutálek.

Hostinec U Vonásků, Bělohorská 7 - O tom, že hospoda U Vonásků (dnes U zelené brány) byla vyhledávaným, oblíbeným, přímo kultovním lokálem, svědčí mimo jiné už to, že se ještě i po stu letech uchovaly texty lidových popěvků, kde tento hostinec hraje stěžejní roli. A jsou i dodnes populární písně bývalé pražské galerky, nebo-li hity z nižších společenských etáží

Když jsem přišla k Vonáskovům (lidová)
K Vonáskovům chodívala samá elita,
samej príma čupr pardál v hadrech pepita.
Doleva to kroutěj s paničkama,
nejraděj to válej s fabričkama.
Ref.: Takovýho frajera se člověk muší bát,
kterej nosí šísky patky, na kalhotech štráf.
Lakovaný buldočky s gumičkama,
nejraděj to válej s fabričkama.
Když jsem přišla k Vonáskovům do sálu,
sedělo tam moje roští u stolu.
Vedle něho ňáká cizí fuchtle seděla
a já na to přenešťastná hledět mušela…

Píseň o Mařeně (lidová)
1. Bylo to vonehdá v neděli,
když jsme U Vonásků seděli.
Hrbatej tam na piáno hraje,
mordyjé, to se to sáluje.
2.Přišel tam pan Drašner s Malaskou,
Máte tady zábavu hezkou.
Pozor dámy, kde jsou vizity,
ať sme s nima brzy odbytý!
3. Postavte se holky do šiku,
která máte dneska muziku.
Pane Drašner, my ji nemáme,
my si na ni zatím střádáme.

Marjánka, Bělohorská 35 - Historická budova sloužící od roku 1808 jako zájezdní hostinec nese své jméno po hostinské Marii Zemanové známé svou dobrosrdečností. Když v roce 1862 zemřela, truchlil pro ni celý Břevnov. Po její smrti se hospoda stala proslulou dupárnou, často tu docházelo ke krvavým rvačkám vojáků s civilisty. V roce 1870 koupil podnik břevnovský starosta Jan Tellinger, jehož rodině patřil hostinec až do roku 1957. V objektu byla záložna-na jejím místě později hotel, lokál, výčep, bufet, řeznický krám, zahrádka s krytým kulečníkem a především velký taneční sál s jevištěm a galerií. Taneční sál byl v roce 1909 secesně přestavěn. Mezi známé osobnosti, kteří hostinec navštěvovali, patřil například Karel Hašler (Na Marjánce, Na Marjánce tam se baletí, facka přiletí, druhá vzápětí, frajer odletí….) a Jaroslav Seifert. Za druhé světové války zde byly kanceláře a sklad uhlí. V roce 1957 byla restaurace zrušena, objekt převzal Elektropodnik, který ji změnil na skladiště. V roce 1991 byl objekt vrácen původním majitelům. Marjánka prošla celkovou rekonstrukcí v letech 2005-2007. Modernizovaný secesní sál má kapacitu 250 míst.