ŘEV-ŘEŽ aneb Dobytí Řeže slovutnou Trasou Čtrnáct dne 14. června 2008

pátek- neděle 13. 6. - 15. 6. 2008
navštíveny : Řevnice, Zbraslav, Praha, Řež

Pozvánka
Akce "Z oslavy do oslavy aneb ŘEV - ŘEŽ" má premiéru a zároveň i derniéru. V pátek 13. června nás zve Jirka Veverka a Helena Jeřábková na oslavu svých narozenin do hotelu Grand v Řevnicích a v sobotu 14. června Hanka Papežová na své narozeniny na chatu do Řeže. Sobotní den po noclehu v hotelu Grand (ve vlastních stanech) strávíme přesunem na kole na sever nejdříve podle Berounky a poté Prahou pořád podle Vltavy až do Řeže. Délka cca 65 km, převýšením překonáme Kolín (- 30 metrů neboť Řevnice 212 metrů n. m., Řež 182 m. n. m.). Přihlášky nutné kvůli zajištění startovních čísel pro manifestační jízdu Prahou.

Jaká výprava byla

    Jen jsme odhodili své širáky a košíky s prázdnými lahvemi od šampaňského v dál, už nás čekala náročná dvojoslava v Řevnicích a Řeži. Po složitém logistickém zabezpečení přepravy veškerého materiálu a osob jsme se v pátek překvapivě opravdu ocitli na kótě Ř1. Po rozdání menáže a nastavení venkovní teploty na arktickou hodnotu mohla příprava na náročnou cestu na Sever začít. Náš šéf s důkladností českého inženýra pohovořil o koherenci mezi japanologií, hrou na housle a kobylkou a podrobně popsal zvukotěsnou kabinu pro houslisty. Jediný problém mu činilo najít na svém vlastním nákresu zařízení č. 14!! ZPSL - zvukotěsný separační podavač lahváčů - text přednášky je na webu a čtyři z pěti vědeckých kapacit jej vřele doporučují k samostudiu i k podtrhávání (ten pátý je samozřejmě profesor Fiedler... blbec). Cimrman si ještě stačil vyměnit se Stroupežnickým několik zdvořilostních dopisů, a to už představení "Dobytí Řeže slovutnou trasou Čtrnáct dne 14. června 2008" ostře sledované nervózní režisérkou začalo. Nápověda se umně skryla mezi dráty kol a dokonce i blbý malovaný sáně napovídaly svému potahu celkem obstojně. Jen co průzkumníci vystoupili z vlaku na nádraží v Řevnicích a nastoupili na kola, vypukla pŘEŽtávka. Zatímco jsme dary, které praotec Cikán nestačil ukrást, předávali Jamašitu Veverkovi a jeho Jeřábnici, nadšení diváci (v tom fofru jsme totiž zapomněli zamknout hlavní vchod), ujeli do Prahy. Zbyli povětšině jen domorodci a kočovní herci, které Jamašita Veverka propašoval ze zimní zahrady zadním vchodem do vinárny hotelu Grand. Když naše tělesná teplota vystoupala nad bod mrazu, pěkně jsme to s Tetínskými kytarami roztočili.
  Ráno jsme vykoukli z našeho útulného dvojplášťového apartmánu a nevěřili jsme svým očím. Vzdor předpovědi bylo počasí skvělé. Posuďte sami: okluzní fronta 350-42, teplá fronta 350-38, výška, tlak, rosný bod 212, 954, 3.6 a navíc teplota 14 stupňů! Lepší počasí jsme si nemohli přát. Posnídali jsme s bludným Holanďanem, naskládali naše saky paky do přistaveného V.I.P. vozidla a přesně podle plánu po startovní výstřelu vyrazili v 10:14 na náročnou trasu ŘEV-ŘEŽ. Na šedesáti kilometrech nás totiž čekalo 30 metrové přenížení. Ve Zbraslavi se Stáňa okamžitě zařadila mezi kostitřasy. Vůbec se nám na naší trase do cesty stavěly různé překážky, ale bloudění na golfovém poli v Lipencích, vyrvání Stáni ze spárů trestanců, překonání proticyklistických okopů na Závisti, boj zblízka muž proti muži (protivník se zákeřně převlékl za narůžovělou Avon Lady) či Maniny zacvičené na novém olympijském stadiónu - to vše patřilo mezi časově méně náročné akce. Větší zářez do našeho pečlivě připraveného časového harmonogramu nám vytvořily sudy, které nás obklíčily v rozvinuté linii po celé délce naší trasy v tzv. Vltavské čáře. V Modřanech, v Libni Pod Zámečkem a U Zoulů v Klecanech jsme podlehli přesile a musím uznat, že vzdát se nepříteli nebylo zas tak špatné. Přesto již v půl šesté jsme dokázali dobýt Řež a vítězně zabodnout vidličku do prvního papežského steaku a zanořit bagr do hlubin Slávkova guláše.
  Když jsme si už dvě hodiny brali, co hrdlo ráčí a dorazili všichni slavnostní hosté, mohl starosta Zvonokos slavnostně a zcela nestydatě veřejně odblanit úplně panenský veřejný záchodek. Pak už nastal čas tak nějak popsat a zhodnotit naše dobývání Řeže. Šéf Z.S.Větrovec, ač nezvolen, velel výpravě, pomocný učitel Petr Kopp nasadil veškerou svou výmluvnost a komické převleky, aby zabránil trudnomyslnosti a lékárníku Sosně Hnízdilovi k předčasnému odjezdu domů, do Strašnic, do lékárny a potah-primitiv Naďa Frištenská táhla a přitom pořád nabizela své ptáky. Housera nakonec udala průzkumníkům, keramického ptáka jako držák na podtrhávátka podstrčila Čtrnáctce jako dar pro oslavenkyni Hanku. A pak už se zase jedlo, pilo, hrálo a přání Frištenské, že zůstaneme v Řeži napořád, se začalo jevit jako docela dobrý nápad - obzvlášť když uvážíme, jaký je to primitiv. Přesto jsme ráno nasměrovali kompas směr jih (dokončit trojboji ŘEV-ŘEŽ-ŘÍP jsme nebezpečným šílencům rozmluvili) a odjeli do Prahy, do Klecan, do Tróje, domů. Tak děkujeme Jirko, Heleno, Hanko, bylo to krásné a bylo toho dost.
  Zuzana

ŠÉF: Cimrman dramatik nosil na dně své neklidné duše jeden velký sen: dočkat se uvedení vlastní hry na prknech Národního divadla. O sžíravosti této mnohaleté touhy svědčí jeho korespondence s prvním dramaturgem naší první scény Ladislavem Stroupežnickým. Stroupežnický, povaha umíněná a argumentům protivníka naprosto nepřístupná, během svého desetiletého působení ve zlaté kapličce shodil nemilosrdně ze stolu přes pět set divadelních her. Značnou část té hromady odmítnutých rukopisů tvořila díla Járy Cimrmana, Adalberta Kolínského a Elišky Kutnohorské, což byly Cimrmanovy pseudonymy. Laskavostí Divadelního oddělení Národního muzea můžeme dnes nahlédnout do vášnivých dopisů, které si dva velcí duchové českého divadla vyměnili v roce 1890. Tato korespondence je pro nás cenná i proto, že podává svědectví o Cimrmanově ztracené bájeslovné hře Čechové na Řípu. Listy Ladislava Stroupežnického, bude číst kolega Pařízek, dopisy Járy Cimrmana kolega Tichý.

CIMRMAN:
V Čáslavi 12. ledna 1890
Slovutný pane,
píši Vám z města, kde byl pochován Jan Žižka a kde moje divadelní společnost dávala včera před vyprodaným hledištěm můj historický kus Čechové na Řípu. Rukopis této své hry jsem Vám před rokem nabídl a zdá se mi, že je u Vás pochován podobně jako Žižka zde. Byl bych Vám vděčen za zprávu, zda jste mé drama četl a co o něm soudíte.

STROUPEŽNICKÝ:
V Praze 6. února 1890
Vážený pane,
Váš dramatický pokus jsem bohužel četl, neboť mi to ukládá má služební povinnost. Nevím věru, co Vám mám vytknout dříve, zda chatrný děj, mátožnost postav, či veškeré prohřešky proti zákonům dramatu, které jste stihl učiniti již během prvního jednání. A to nemluvím o tom, co by řeklo publikum vaší svérázné představě o úsvitu naší národní historie. Tomu, že na posvátnou horu přichází nejen praotec Čech, ale i praotec Žid a praotec Němec. Když se v závěru Vaší hry Čechové dozvědí, že od Roudnice míří k hoře také praotec Cikán, byl jsem konsternován. Uvědomujete si mimo jiné, že tenkrát ještě žádná Roudnice nebyla? Nevím, v jakém oboru jste vyškolen, ale s čistým svědomím Vám mohu doporučiti, abyste pokusů dramatických zanechal a věnoval se práci jakékoli, ale jiné.

CIMRMAN:
V Čimelicích 10. března 1890
Vážený pane Stroupežnický,
Váš dopis z 6. února mne utvrdil, že ani Vy, tak dobrý spisovatel, jste mou hru Čechové na Řípu nepochopil. My, kteří táhneme káru Tylovu po venkově, vidím život arci jináč než vy, co v Praze sedíte jako ve skleníku. Že jsme nechal přijíti na horu Říp i praotce Němce, praotce Žida a blížiti se i osmahlého praotce Cikána v krytém voze plném kradených slepic, má svůj výchovný smysl. V české kotlině, jestli Vám to neušlo, nežijeme jen my Čechové. V pospolitosti zde musí žít i potomci jiných praotců. Také oni jsou v mém divadle vítáni a přál bych Vám viděti, jak radostně můj výklad dějin přijímají. Jsem Vám velice vděčen za postřeh o Roudnici. Ta tenkrát nebyla a já uznávám, že je to kravina. Opravte, prosím na straně 49 repliku praotce Čecha „Pohleďte na starce osmahlého, jak s rodinou početnou od Roudnice spěje“ na „s rodinou početnou od jihu spěje“ a může se to hrát.

STROUPEŽNICKÝ:
V Praze 5. listopadu 1890
Vážený pane,
Vracím Vám manuskript Vaší hry Čechové na Řípu poštou a zároveň Vám sděluji, že nadobro ukončuji naši korespondenci. Neberte to prosím osobně. Stejným způsobem ukončuji dopisování například s Adalbertem Kolínským a pí Eliškou Kutnohorskou. Jen Vy tři, jak jsem spočítal, jste mne připravili o 96 pracovních hodin, tj. plné čtyři dny života, čímž jste předstihli pány Zeyera i Vrchlického. S pozdravem „Nepiště mi, a pokud možno nepište vůbec“
Ladislav Stroupežnický

CIMRMAN:
Milý Láďo,
Proč my si dávno netykáme, ty stará vojno? Dočetl jsem se v Lumíru, žes chodil dva roky do reálky v Písku. I já jsem tam chvíli studoval, jsme tedy spolužáci. Rád bych se Ti něčím pochlubil. Hrajeme teď s mojí společností na Poděbradsku. Byl zde velký nedostatek pracovních sil pro sklizeň cukrovky a pro celou řepnou kampaň. Na radu ředitele cukrovaru v Dymokurech pana Hlušiny jsem svou hru Čechové na Řípu mírně přepracoval. Na cedulích to teď píšeme s malým ř. Závěrečná píseň, v níž se titul Čechové na řípu! Čechové na řípu! opakuje ve sboru, strhuje diváky tak mocně, že cukrovar jede na plno jako nikdy. A do práce se díky mému divadlu přihlásilo dokonce pět Němců, dva Cikáni a zkusmo i jeden Žid.
Tvůj Jára Cimrman

Když Jára neuspěl u staré vojny a na Poděbradsku skončila řepná kampaň, odhodlal se Cimrman svou hru Čechové na Řípu přepracovat ještě jednou. Prostřednictví Sigmunda Freuda se totiž Cimrman seznamuje s krásnou paní Hanou, za kterou Freud dojíždí do útulného červeného domečku v Řeži u Prahy a kde se oba lékaři duše společně oddávají vášnivým - vědeckým disputacím. Freud paní Hanu přesvědčuje nad kůrkou oschlého chleba či jedním listem zeleného salátu, že při dlouhodobém hladovění dochází na rozdíl od mužů k výraznému zesílení sexuálního pudu zralých žen. Paní Hana čelí jeho argumentům, při každém Freudově vyslovení slova sex, kontruje „nicht sechs, aber vierzehn“, až velký psychoanalytik podléhá magickému kouzlu čísla 14 a netouží již více po sexu nýbrž po vstupu do Trasy 14. Jára Cimrman, který za nimi často do Řeže dojíždí, se nabízí, že zkusí při dlouhé cestě na sever experimentálně hladovět a sám na sobě tak ověřit, jestli se spíše podobá zralé ženě či zralému muži. Zároveň se snaží dobýt srdce paní Hany přepracováním hry Čechové na Řípu na Dobytí Řeže slovutnou Trasou Čtrnáct dne 14. června 2008. Posuďte sami, jak velkou šanci na dobytí srdce paní Hany, si touto hrou vytvořil.

Dobytí Řeže slovutnou Trasou Čtrnáct dne 14. června 2008

VĚRA přejde s cedulí Nádraží Řevnice
LÉKÁRNÍK: Na shledanou. Cože? Ano, na sever, do Řeže! Ne pěšky. Na kole! Cože? Šéf? Náš šéf je tenhle.
UČITEL: Psy? Nemáme. Místo psů máme tuhle. Ona silák. Ona jako (ukazuje na prstech) deset psů.
ŠÉF: Z Prahy. Österreich. Ale my také TAK, Čtrnáctka.
LÉKÁRNÍK: Jídlo? Jídlo máme. Tři kachny, kozičku, čtyři králíky, dvě krůtičky, zelňačku, bramborový salát, huspeninu, dorty, koláčky, chlebíčky, kančí gulášek. Prodat? Nemůžeme. Sami máme málo.
FRIŠTENSKÁ: Ale můžeme Vám poslat z Řeže pohlednici ze severu. Komu, že to mám poslat? Tak, Boženka Tichá, Řevnice
VEŠKERÁ NÁPOVĚDA: ŠŠŠŠŠŠ
VĚRA přejde s cedulí Vlak odjíždí
ŠÉF: Tak přátelé, možná to byla poslední živá bytost, kterou jsme viděli. Máme všechno?
UČITEL: Kolo, kompas, rukavice, helmu, kompjůtr v držáku, peneženku…
LÉKÁRNÍK: Housle! Já zapomněl ve vlaku housle proti trudnomyslnosti.
ŠÉF: To to pěkně začíná.
FRIŠTENSKÁ: Čert vem housle, hlavně, že máme co jíst.
ŠÉF:Ty housle nám budou setsakramentsky chybět. Víte, jak dlouho trvá výprava do Řeže?
VŠICHNI: 14 hodin.
ŠÉF: Ano, 14 hodin šlapání, vedra a samoty. To si myslíte, že ta trudnomyslnost je sranda? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma udělá? Z šestatřiceti výprav do Řeže zahynulo deset hladem, sedm dehydratací, čtyři vysílením a čtrnáct trudnomyslností! Čtrnáct!
LÉKÁRNÍK: Promiň, šéfe, ale to je pětatřicet. Jedna výprava chybí.
UČITEL: Pravdu má šéf. Šéf úmyslně neuvedl japonskou výpravu profesora Jamašity Veverky, která zmizela neznámo proč.
ŠÉF: To není sranda! Chci to vidět! Bez houslí.
UČITEL: Šéfe, nechával jsem si to jako překvapení, ale když teď víme, že jsme bez houslí, řeknu to hned. Zatímco jste ve vlaku spali, složil jsem píseň do nepohody. A myslím, že se povedla. Kromě toho jsem připravil jeden komický převlek, ale to nebudu prozrazovat. Já myslím, že se trudnomyslnosti nemusíme bát.
ŠÉF: Chci to vidět. Amundsen, chlap z ocele a plakal jako malej kluk. Ale už tu kvůli blbým houslím stojíme dost dlouho. Na kola! Zapřahat!
LÉKÁRNÍK (tiše k učiteli). Nechci šéfa kritizovat, ale nejdřív se měl dát povel “Zapřahat” a teprve potom “Na kola”. Tak bych to viděl já.
Nasedají na kola ( posunou kolo před sebe), pak sesedají (posunou opět kolo vedle sebe) a zapřahují potah
ŠÉF: Určím sever. (pohlédne na kompas) Směr sever – bohužel, jednotlivě, levotočivě, stoosmdesát stupňů vzad!
Nastane zmatené otočení kol zády k publiku a posunutí kol před sebe
LÉKÁRNÍK: Nerad bych vypadal jako kverulant, ale já bych ze všeho nejdříve určil sever.
ŠÉF: Výpravo na sever, v pořadí šéf Z. S. Větrovec.
UČITEL: Šéfe! Faktická poznámka. Mohu? Nevadí, že je tam pešunk a schody?
ŠÉF: Vím o nich. Sesednout s kola!
(nastane zmatené sesedání s kol – posunutí kol vedle sebe)
LÉKÁRNÍK: Možná, že Vám bude připadat, že stále kritizuji, ale já bych nejdřív..
UČITEL: (vpadne do řeči) Já vím.
ŠÉF: Výpravo na sever! V pořadí šéf
Z. S. Větrovec – zde! Potah Naďa Frištenská
FRIŠTENSKÁ: Zde!
ŠÉF: Lékárník Sosna Hnízdil.
LÉKÁRNÍK: Zde!
ŠÉF: Pomocný učitel Petr Kopp.
UČITEL: Zde!
ŠÉF: Směr Sever, směr Řež! Hajdy VPŘED!
VĚRA projde s cedulí P Řež távka

Fotoalbum vycházky

ŠÉF: Ta Frištenská je jak sedmileté dítě! Koppe, prosím Tě, ty jako pomocnej učitel jí to snad budeš umět vysvětlit.
UČITEL: Šéfe, já myslím, že tady na výpravě se nemusíme oslovovat plnými tituly. Stačí, když mi budeš říkat učitel.
LÉKÁRNÍK: Ale vleče se to. Kamarádi, já nevím, co to se mnou je, ale já bych nejradši slez s kola a jel zpátky k nám. Domů. Do Strašnic. Do lékárny. Do prdele, to je mi smutno!
UČITEL: Už je to tady. Trudnomyslnost.
ŠÉF: Vidíte, kdybychom měli housle, zahráli bychom si a hned by byla nálada.
UČITEL: Nic se neděje, šéfe, zazpívám píseň, kterou jsem složil ve vlaku pro tyto případy.

Cesta na sever
Zvláště za veder
Každého přepadne smutek
Němec i Brit,
křesťan i Žid
Každý by nejradši utek.
ba i ti šikovní Japonci
Se silami jsou na konci
Jen jeden z národů neskoná
Hrůzy severu překoná.
Tam, kde hynuli vlci, sobi
Čech se přizpůsobil.

Tak opakujte po mně, děti, totiž kamarádi: Cesta na sever, zvláště za veder Každého přepadne smutek.
ŠÉF: Člověče, Koppe, mně nic nebylo a po tý Tvý písničce se mi dělá nanic.
LÉKÁRNÍK: Mně je tak těžko. A jaké mám chmurné představy.
ŠÉF: Ty představy, co mám já, to bych Vám nepřál. Třináctkrát jsem byl na valné hromadě zvolen šéfem a teď jako vždy valná hromada, já jsem přítomen, navržen a nezvolen. Ani jeden z vás, jak tu sedíte, jste pro mne nezvedli ruku.
UČITEL: Ale Zdeňku, to jsou jen chmurné představy, čtrnáctá valná hromada ještě nebyla. Jak jsme Tě mohli zvolit?
ŠÉF: To vám nezapomenu. Koukali jste do země, abyste se mi nemuseli dívat do očí. A já vás dovedl až do Zbraslavi. Výpravo, balíme, Jede se domů.
FRIŠTENSKÁ: Nejdřív to vypadalo, šéfe, že mluvíš z cesty, ale tohle jsi řek dobře. Co tady, ne?
(Učitel odchází)
ŠÉF: Bývalá výpravo do Řeže, za mnou v pořadí šéf Z. S.Větrovec, lékárník Sosna Hnízdil,
LÉKÁRNÍK. Zde!
ŠÉF: Potah Naďa Frištenská
FRIŠTENSKÁ: Zde!
ŠÉF: Pomocný učitel Petr Kopp.
FRIŠTENSKÁ: Chybí!
ŠÉF: Kam jel?
LÉKÁRNÍK: Vzal si kolo a jel na sever.
ŠÉF: Blázen. Chce dobýt Řež. V takovém počasí! My trudnomyslní se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat.
LÉKÁRNÍK: Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat. Domů. Do Strašnic. Do lékárny Do..
FRIŠTENSKÁ: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit?
ŠÉF: Kdo chvíli močí, již močí opodál! Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy domů.
(nastane zmatené otočení kol o 180 stupňů kola stojí zády k publiku)
Učitel (ve výrazně barevné cyklistické kombinéze)
FRIŠTENSKÁ: (zamíří rukou) Pif, paf!
UČITEL: Au. Frištenská, ty seš takovej vůl. Copak nevidíš, že je to legrace? Komickej převlek. Já se s tím tejden šiju a vona to do mne našije. Kretén.
FRIŠTENSKÁ: No, promiň Koppe, to já nemohla tušit. Vidím ptáka, tak střílím.
ŠÉF: Nezlob se Koppe, ale to bylo od tebe nedomyšlený. Kdyby ses převlík za opici, prosím, dá se poznat, že je to legrace. Ale papoušek – mně to taky zmejlilo, natož takového primitiva jako je tady Frištenská.
FRIŠTENSKÁ: Děkuji Ti, šéfe, že ses mne zastal.
UČITEL: To mohla být taková legrace. Já mám po náladě.
LÉKÁRNÍK: Sláva, vítám Tě, Koppe, mezi trudnomyslné. Jsme v plném počtu můžeme vyrazit.
VĚRA přejde po pódiu s obrazem Hradčan
UČITEL: To byl zážitek, přátelé, co! A co teprve až uvidíte Řež. Já osobně jsem plný optimismu. A co ty Sosno?
LÉKÁRNÍK: Já taky. Jsem úplně nový člověk. Na Řež, kamarádi!
UČITEL: A co ty na to, šéfe? Proč mlčíš?
ŠÉF: Pojedeme na sever. O tom nemůže být sporu. Ale nejdřív musíme zamést před vlastním prahem. Kdo zasel do našich řad semeno pochybnosti? Kdo nás to chtěl otočit o 180 stupňů zpět? Kdo to volal domů, do Strašnic, do lékárny? Kdo tady mluvil o popravách optimistů?
LÉKÁRNÍK: Promiň šéfe! To mi jen tak ujelo.
FRIŠTENSKÁ: No, jo, tady se říkaly věci. Tady se taky volalo hajdy domů.
ŠÉF: Ano, správně. Kdo způsobil, že sám šéf vydával tak zvrácené rozkazy?
LÉKÁRNÍK: Šéfe, potáhnu s Frištenskou saně.
(nastane zmatené otočení kol o 180 stupňů, kola opět stojí publiku tváří v tvář)

VĚRA přejde po pódiu s cedulí 30. Kilometr

ŠÉF: Kamarádi, hrozí nám smrt hladem. Přemýšlel jsem o tom celou noc a nevidím jiné východisko. Navrhuji sníst psy.
(Přítomní si vymění nechápavé pohledy)
UČITEL: Počkej, šéfe. Psy?
LÉKÁRNÍK: Vždyť my žádné psy… Aha, už rozumím (Pohlédne na Frištenskou, která s vyplazeným jazykem dýchá jako pes)
FRIŠTENSKÁ: (Přestane úlekem dýchat) Jaký psy?
UČITEL: Je to smutné, když člověk musí vztáhnout ruku na svého věrného přítele, ale asi skutečně nebude jiné východisko.
FRIŠTENSKÁ: Už je to tady. Zešíleli. My žádný psy nemáme. Vy jste původně chtěli vzít psy. Ale já jsem Vám to rozmluvila. Vzpomeňte si, říkala jsem vám, vezměte radši silnou ženu, jako jsem já. Ta saně utáhne a ještě zastane jinou práci. Jo, kdybysme ty psy měli, tak bych tomu rozuměla, že by se daly sníst. Ale když máte místo psů mě… Šéfe, cos to navrhoval?
ŠÉF: Sníst psy.
FRIŠTENSKÁ: I když je nemáme?
ŠÉF: I když je nemáme.
FRIŠTENSKÁ:Vy všichni, jak jste tady, tomu rozumíte?
LÉKÁRNÍK: Rozumíme.
FRIŠTENSKÁ: Ne, počkejte. Je to taková hloupost. Možná, že se vás to dotkne. Ale ono to vypadá… Neurazíte se? Ono to totiž vypadá, jako kdybyste chtěli sníst mě. Že jo? Nezlobíte se, že jsem to řekla?
LÉKÁRNÍK: To víš, že ne. Kdo by se na Tebe zlobil - v takové chvíli.
UČITEL: Šéfe. Já myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak.
(Šéf kývne)
UČITEL: Milá kamarádko, drahá sestro. Chci Ti poděkovat za obětavost a vytrvalost, s jakou jsi to dotáhla až sem..
FRIŠTENSKÁ: (dojatá) Kamarádi, já myslím, že na tyhle řeči je ještě čas. Ještě nejsme v Řeži. Ale stejně, jaký my Češi jsme. Doma se pereme, hádáme, zkrátka nežereme se. A tady bysme se samou láskou snědli.
ŠÉF: Když mluvíme o tom češství, neměli bychom přeci jen zapomínat na ideály humanismu. Když jsem vám držel před chvíli v ruce tu sekyru, najednou jsem se zastyděl. Navrhuji úžeh. Frištenská, nechceš nám ukázat svá kakaová ňadra?
FRIŠTENSKÁ: Ne, teď by je stejně zakrývalo peří.
(Frištenská rozevře bundu a visí ji tam husa.)
ŠÉF: Co to máš? Ty máš husu?
FRIŠTENSKÁ: Housera.
ŠÉF: Jak to, žes nic neřekla?! My tady umíráme hlady, málem vztáhneme ruku na svou nejlepší kamarádku a ty máš husu, kryso!
UČITEL: Styď se, Frištenská! Fuj!
FRIŠTENSKÁ: Zač bych se měla stydět. Už dvě hodiny Vám to melduju. Lékárník povídá, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, šéfe, jsi sám řekl, to nevadí, zatni zuby a táhni. Za chvíli povídá učitel, že by jed hřebíky. Já povídám: Mám housera. Zase jste mne vodbyli. Za chvíli už jste kňučeli hlady všichni. Já na to: Pořád mám ještě toho housera. A co řek šéf: No, vzpomeň si? Ještě slovo a zapíšeme si tě do Ouřadu, bačkoro. (náhle učitel spatří seschlé kalhoty a košili)
UČITEL: Přátelé, pojďte sem. Nerad bych se mýlil, ale … stojíme tváří v tvář japonské výpravě profesora Jamašity Veverky. Je to bezmála měsíc, co se tento obdivuhodný muž vypravil sám, směrem do Řeže. Od té doby o něm není zpráv. Byl to velký cestovatel.
FRIŠTENSKÁ: A co že je tak seschlej?
UČITEL: Žízní. O profesoru Veverkovi je známo - četl jsem to totiž v Učitelských novinách, že nesnáší Gambrinus. A cestou do Řeže zřejmě narazil jen na samé občerstvovny s touto značkou. Zkuste mu podat Staropramen.
VEVERKA : napije se a začne hrát na housle. Severní vítr je krutý
ŠÉF: Sláva, už nevadí, že jsme zapomněli ve vlaku housle proti trudnomyslnosti. Teď už do Řeže určitě dorazíme.

VĚRA přejde po pódiu s cedulí ŘEŽ