100. Obecná škola

sobota 5. 11. 2022
navštíveny: Turnovská pivnice, sportovní areál Slavie, PRE Na Hroudě, kolonie Svobody ve Strašnicích, stadion Slavie, zastávka Praha-Eden, Sedmidomky, kolonie Pod Bohdalcem, Elektrárenská, hostinec Obecná škola, kolonie Slatiny, Cimrmanovy bahenní lázně, památník Jana Milíče Zelenky, Husův kámen, Hamerský rybník, Hamerský sklípek, První pivní tramway

Pozvánka
Sraz bude v SOBOTU 5. listopadu před restaurací Turnovská pivnice, Vršovická 80 ve 13 hodin. Hospoda je mezi stanicemi tram Slavia Nádraží Eden a Kubánské náměstí. Oběd od dvanácti vevnitř. Počítejte s tím, že další a jediná hospoda bude až na konci našeho putování.

Jaká vycházka byla

    Obecné škole předcházel požadavek Rosenheima: „Povídám, chci do Vršovic“, a tak jsme mu vyhověli. Sešli jsme se v Turnovské pivnici a už nad řízky kolovaly černobílé fotky. Tak takhle to tu vypadalo ještě po válce – pole, louky, občas nějaká chatrč. Zaplatili jsme načárkovaná piva na zdi a vyrazili. Mapy.cz nás sice do sportovního areálu nepustí, ale v reálu šlo překonat závoru docela snadno. Mezi sportovišti jsme došli na Hroudu k velkorysému sídlu PRE. Až u trati odnikud nikam jsme se dozvěděli, kterak Slavia díky Stalinovi ke svému obrovskému sportovnímu areálu přišla. Stačí bourat ráje, tu nouzovou kolonii, tu lunapark. Naši tři psi nás odtáhli za trať a tím jsme se vnořili do polosvěta chatek a blátivých cest. Po úspěšném vyřešení kvízu, jak může být šest řad osmidomků v ulici Sedmidomky, jsme vtrhli na dětské hřiště. Do tohoto rajonu se před válkou odvažovali policisté pouze na koních a vždy ve dvou. Ale ani oni nestačili zabránit našemu bleskovému obsazení laviček a několika salvám. Jen nás donutili procházet Rafandou se sklenkou šampaňského v ruce.
    A už to konečně poznáváme: tady bydlel Tranďák, nakupovala Libuška Šafránková a kluci vykouřili hosty. Zrušenou hospodu znovu otevřeli pod názvem Obecná škola, ale otevírá svou náruč jen školákům ve všední dny. Zato dřevěné pavilonky jsou nenávratně pryč. Na mostku, odkud nikdo nikdy neskákal, protože neexistoval on ani trať pod ním, jsme si vyjmenovali, co všechno je jinak. I kalamář hodil Lorenc, a ne Rosenheim. V roce 2008 po článku v Reflexu „Většina nouzových kolonií zmizela, nahrazena rozumem a hygienou. Slatiny přežívají jako jedny z posledních. Chcete-li pochopit smysl místa, kde se pocit výjimečné svobody mísí s hromadami odpadků a cihel, stačí podtéct s řekou automobilů vršovický viadukt a první uličkou odbočit vlevo. Stačí jeden krok.“ jsme do Slatin rychle vyrazili, abychom ten pocit ještě stačili zažít. A teď po 14 letech jsou pocity naprosto stejné. Jen přibyly nákladně vybudované Cimrmanovy bahenní lázně. Ty jsme ochotně přenechali Hardymu a věnovali se konzumaci toho, co jsme nestačili vystřílet na dětském hřišti. Doteďka to byla selanka po rovině, zpestřená kličkováním mezi kalužemi, ale teď nás čeká náročný výstup k trati. Došli jsme k památníku Jan Milíče Zelenky. Parašutisty Gabčíka a Kubiše zná každý. Ale kdo zná Čechy, kteří jim pomáhali atentát uskutečnit, a zemřeli jako oni?
    Teď už jen podtéct Jižní spojku a divočinou dojít k Hamerskému rybníku. Lechovický alias Hamerský sklípek jsme rekognoskovali už v roce 2006. Tenkrát nám díky zakutálené dvacce, kterou jsme marně hledali v První pivní tramwayi, ujelo naprosto všechno. Jsme o šestnáct let moudřejší. Navíc heslo české policie „Pomáhat a chránit“ opravdu platí, díky vyhnání z dětského ráje jsme dorazili do cíle před setměním. Ze sklípku se všichni postupně vytráceli, až jsme zbyli u dlouhatánského stolu jen tři. Budeme rozumní a taky půjdeme vzhůru domů. Ale když jsme na konečné uviděli ozářenou Tramway, nešlo odolat. Bylo nás takových víc. Musíme tu bídu nouzových kolonií spláchnout něčím výjimečným. Co takhle Kasteel Rouge? Další flašku, pevně doufám, už neměli, a tak jsme tentokrát poslední tramvaj stihli. Už jsme asi opravdu moudřejší.

    1) Sešli jsme se v Turnovské pivnici                                                             4) Kinetická plastika Zdeňka Pešánka je poloviční
    2) Už nad řízkem jsme si ukazovali Vršovickou ulici před válkou                5) I tady byla dřív nouzová kolonie
    3) Sídlo PRE Na Hroudě                                                                               6) Kolonie Svobody ve Strašnicích byla skromnější než na Vinohradech

Turnovská pivnice - Společnost Měšťanský pivovar Turnov byla založena v roce 2012, samotný pivovar byl vybudován v letech 2016 až 2018. Výroba piva byla zahájena počátkem roku 2019. Pivovar je umístěn v bývalém průmyslovém areálu v Turnově na břehu Jizery cca 10 minut od náměstí Českého ráje. Má pivnici v Turnově na náměstí, na jaře jsme tam byli před zakončením Stezky, dále má pivnici na Waltrovce, tady ve Vršovicích a nejnověji na Brumlovce.

Sídlo Pražské energetiky, Na Hroudě 4 – Komplex tvoří administrativní budovy, bytový domu a doprovodné obchody. Dvě symetrické sedmipatrové budovy jsou postaveny na hlavní ulici a slouží jako centrum PRE, kde jsou i prostory určené pro styk se zákazníky. Obytné čtyřpatrové křídlo je ukryto za ním. Hluboké lodžie svým charakterem odkazují k současné středomořské architektuře, tyto vzory připomíná i sedmnáctipatrová obytná věž, o níž autoři hovoří jako o kampanile. Vršovický komplex získal v roce 1998 čestné uznání v soutěži Grand Prix Obce architektů.

Kinetická plastika, Na Hroudě 4 - Před budovou PRE je umístěna kopie světelně kinetické plastiky od Zdeňka Pešánka. Ten v první polovině dvacátých let experimentoval se světlem jako základním výtvarným prostředkem. Stal se průkopníkem kinetického umění, jeho světelně kinetická plastika na Edisonově transformační stanici v Jeruzalémské ulici z roku 1930 se stala historicky první kinetickou plastikou ve veřejném prostoru. Transparentní plastické těleso prosvětlovalo 420 barevných žárovek umístěných uvnitř plastiky. Rytmický světelný děj řídil programovatelný pneumatický klavír. Plastika se stejně jako velká část Pešánkova díla nedochovala, tato plastika zanikla po roce 1936. Její rekonstrukce byla provedena v poloviční velikosti podle fotografické dokumentace a dochovaného popisu technického řešení.

Kolonie svobody ve Strašnicích – Domy jsou postaveny u dráhy mezi ulicemi Na Vrších, Malá Bylanská a Pod Altánem v roce 1924. Komplex má šest dvojdomků, tři domky a jeden šestidomek. Autorem je F. A. Libra. Přízemní domky s valbovými střechami a vikýři, půlkruhovými okny a prosklenými verandami mají zachovány prvky rondokubismu. Stylově jsou střídmější domy než na Vinohradech se v mnohém podobají spíše Librovým projektům severočeských hornických kolonií.

    1) V kampanile PRE se bydlí                                                                         4) Pět kilometrů dlouhá horská dráha
    2) Podle trati vznikla nouzová kolonie Eden                                                 5) Po válce vše nahradila hřiště Slavie
    3) Pak jí vystřídal zábavní park Eden – byl v polích                                       6) Tudy už vlaky do Budějic neprojedou

Nouzová kolonie Eden – Po první světové válce se do Prahy stěhovalo mnoho nových zaměstnanců, vraceli se vojáci a ti všichni se snažili vyřešit problémy s bydlením. Proti vůli úřadů vznikla i nouzové kolonie Eden. Podnět k tomu dala nechtěně akce Občanské záložny ve Vršovicích. Vlastnila při dráze do Strašnic sice velký, ale vlhký a zemědělskému obdělávání nevhodný pozemek, který měl sloužit jako „zelený pás“. Aby záložna získala víc peněz za pronájem, rozdělila roku 1922 pozemek na 320 dílů po 150 až 200 metrech a ty pronajímala jednotlivým občanům na zřízení zahrádek. Na nich směly stát jen boudy na nářadí. Nebyla tu ani studna, protože závadná voda se objevila již v hloubce půl metru. V kolonii Eden převládali zprvu opravdu zahrádkáři, ale později už tu bydleli lidi nastálo, přestože to bylo zakázáno. Vařit a topit mohli jen tajně. Nakonec pražský Magistrát nařídil kolonii „Eden“ zbořit. Stalo se tak za asistence policie ve dnech 25. a 26. března 1930.

Zábavní park Eden - Po roce 1918 zazněly názory, že k hlavnímu městu nové republiky patří zábavní park, nejlépe takový jako je vídeňský Prátr. Volba padla na Vršovice. Zdá se trochu absurdní, že území lemované nouzovými koloniemi bylo vybráno jako místo k vybudování celopražského zábavního centra. Ale byly zde Waldeska a Feiglovka, kde pracovala spousta mladých žen, a v blízkých kasárnách žili pro změnu vojáci a ti se měli stát častými návštěvníky atrakcí a poutí. V roce 1922 se objevila mohutná brána lunaparku Eden, jehož jméno mělo připomínat opravdový ráj a za ní nejroztodivnější atrakce. Uprostřed vedla promenáda lemovaná stromy, za ní jezírko s loďkami, vysoký tobogán, střelnice, houpačky, kavárny, stánky a pět kilometrů dlouhá horská dráha. Konaly se tu koncerty a estrády, v centrálním Koloseu se tančilo, na laguně hrálo divadlo, bylo tu varieté se cvičenými zvířaty a večer se pořádaly ohňostroje. Lístek do Eden stál pouhých 1,20 Kč a opravňoval ke vstupu na většinu atrakcí. Časem se ale ukázalo, že tak nízké vstupné nemůže vyvážit ani mimořádná návštěvnost a vršovický lunapark začal mít brzy finanční potíže. Navíc tyto končiny lákaly četné kapsáře, pro něž byl Eden skutečným rájem, a kteří mohli pak nalézt útočiště v nedalekých nouzových koloniích. Nákladně budovaný Eden chřadl, zatímco svépomocně budovaný polosvět kolonií za tratí jen kvetl. Ostatně ještě dnes tu zaslechnete, teď už s trochou pýchy, že tu žilo hned třináct odsouzených vrahů. Marné bylo volání vršovických po zachování jedinečné atrakce, jejíž vybudování stálo 24 miliónů korun. Velkorysý zábavní park začal upadat už ve třicátých letech, v roce 1935 byla zbourána většina atrakcí a v roce 1946 pak hygienik hlavního města nařídil park uzavřít. V padesátých letech došlo k likvidaci parku. Vše ustoupilo rozsáhlému sportovnímu areálu.

Sportovní areál - Začátkem padesátých let přišla Slavie kvůli stavbě Stalinova pomníku o hřiště na Letné. Azyl našla ve Vršovicích, kde byl na podzim 1953 otevřen stadión dr. Vacka. Dalším slavným dnem bylo září 1964, kdy se červenobílému Dynamu vrátilo tradiční jméno TJ Slavia Praha. V letech 1967 -77 byl v Edenu vybudován na ploše 30 hektarů náš největší sportovní areál. Hlediště fotbalového hřiště pojalo 40 000 diváků, stala zde víceúčelová hala, plavecký stadion, několik tělocvičen, hala pro házenou. V roce 1974 vznikl i zimní stadion.

    1) Stadion Slavie netradičně zezadu                                                        4) Nalevo bylo sedm podlouhlých domků kolonie
    2) Psi nás táhnou k nádraží Praha-Eden                                                   5) Ze dvou zbouraných sedmidomků vznikla ubytovna pro neplatiče
    3) Toto nejsou Sedmidomky, je jich šest s osmi vchody                           6) Nouzová kolonie Pod Bohdalcem alias Rafanda

Fotoalbum vycházky...

Stadion Slavie – Stadion dr. Vacka byl zbourán v prosinci 2003. Stále odkládanou stavbu nového stadionu navrhl Martin Kotík z Omicronu. Slavnostní otevření se mělo konat 19. října 2005, v té době však stavba nebyla ani zahájena. Nakonec byl přivezen základní kámen z Blaníku a stavba byla zahájena v říjnu 2006, stadion dokončen v roce 2008.. Stadion na půdorysu obdélníka se zaoblenými rohy se k městu obrací skutečným průčelím, je obklop ubytovnami, restauracemi a konferenčním centrem. Konstrukčně nejzajímavějším prvkem stavby je zastřešení tribun, efektní tvar „zborceného křídla“ vypadá, jako by se střecha vznášela nad stavbou bez opory a přitom její přesah je až 30 metrů do hřiště. V hledišti nejsou sloupy, které by bránily výhledu. Stadion má dvacet tisíc míst pro sedící diváky. Stadion byl slavnostně otevřen 7. května 2008 exhibičním zápasem proti týmu Oxford University A.F.C., což byl první anglický tým, proti kterému v historii Slavia hrála (zápas hraný 28. března 1899 na Letné Slavia prohrála 5:0). Zápas zahájil slavnostním výkopem František Veselý, Slavia v tomto zápase zvítězila symbolicky 5:0.

Nádraží Praha-Eden - Nachází se na trati Praha – České Budějovice mezi stanicemi Praha-Vršovice a Praha-Zahradní Město. Nástupiště se nachází u podjezdu U Slavie – U vršovického hřbitova. Otevření se uskutečnilo 13. prosince 2020. Současně byla zrušena zastávka Praha-Strašnice. Přístup na stanici byl zprvu po provizorních dřevěných schodech z ulice od Stadionu Slavie. Během roku 2021 došlo k otevření podchodu, který umožnil přístup z obou stran kolejiště.

Sedmidomky – Šest řad osmidomků nepatřily ke kolonii. Jednalo se družstevní domky o ploše 32 metrů čtverečních s jednou obytnou místností dole a s podkrovím. Byly postaveny v roce 1928. Voda sem původně nebyla zavedena, muselo se k hydrantu, elektřina ano. Sedmidomky jsou vlevo naproti. Jsou to přízemní domky s byty pro lepší kolonisty. Bylo jich původně opravdu sedm, dva jsou zbořené, místo nich je postavena budova s holobyty Sedmidomky pro neplatiče nájemného z obecních bytů Prahy 10. Zbylé Sedmidomky jsou většinou přestavěné na sídla různých firem, takže původní obydlí jsou už jen těžko rozeznatelná. V jednom ze sedmidomků bydlel i Bořivoj Penc, spolužák Zdeňka Svěráka od první třídy a jeho nejlepší kamarád. V Obecné škole ho představuje Tonda Čejka. V dokumentu o Slatinách a Obecné škole Penc vzpomíná, jak mu před pár lety na výměnu kol doporučili levný servis pod Bohdalcem. Když k němu přijel, zjistil, že pneuservis je v domku, ve kterém se narodil a prožil celé dětství.

Nouzová kolonie Rafanda, ulice Pod Bohdalcem - Nouzové kolonie vznikaly na okraji Prahy hned po první světové válce. Do nové metropole se valily tisíce lidí, hledající práci a samozřejmě i bydlení. Nějakou dobu se úřady snažily ilegální stavby likvidovat, mít komín bylo zakázáno, ale nakonec úřady rozumně ustoupily tlaku. Majitelé na zhruba dvou desítkách míst po celé Praze rozparcelovali bývalá pole na kousky a pronajali je lidem, kteří pracovali ve fabrikách vznikajících v okolí. Tak vznikla i kolonie Rafanda. Do kolonie chodil na časté procházky Karel Čapek s Fráňou Šrámkem, který nedaleko bydlel. Vznik kolonie Pod Bohdalcem popisuje Karel Čapek v povídce Na Rafandě z roku 1925: “Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže, pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken…. Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal.“

    1) Tady bydlel filmový Tranďák i skutečný Zdeněk Svěrák                       4) A zde kluci vykouřili hosty
    2) Na Vršovickém hřbitově je hrob staršího bratra Zdeňka                       5) Hospoda v roce 2018
    3) Zde nakupovala Libuška Šafránková                                                     6) Teď je tu hospoda Obecná škola, ale o víkendu zavřená

Elektrárenská 10 - Před druhou světovou válkou a na jejím počátku bydlela rodina Svěrákových ve služebním bytě, jenž patřil rozvodně, v níž pracoval Zdeňkův otec. Jednomu z Němců se však byt líbil, a tak označil otce za nespolehlivého. V roce 1942 ho propustili ze zaměstnání a spolu s tím musel vrátit služební byt. Celá rodina se odstěhovala do otcova rodiště, do Kopidlna. Je to volně popsáno ve filmu Po strništi bos. Ovšem poměrně ošklivé Kopidlno nahradily ve filmu malebné Slavonice (za války samozřejmě v Říši). Po válce se rodina vrátila zpět na Bohdalec, a tak mohly vzniknout příběhy filmu Obecná škola.

Hrob rodiny Svěrákovy, Vršovický hřbitov - U hřbitovní brány opřou kolo o pilíř a dál jdou jen s kočárkem. Dojdou až k dětskému hrobu. Na náhrobku je fotografie asi pětiletého chlapečka a pod ním jméno. "Von se jmenoval jako ty?" diví se Tonda. "No," řekne Eda a vyndá z vázy starou kytku. "A jakej byl?" dívá se Tonda na fotografii. "Já nevím. Von umřel a teprve potom jsem se narodil. Prej byl hodnej," říká Eda. "Když umřel, tak naše máti spolykala prášky na spaní, poněvadž ji nebavilo bejt na živu. Ale vypumpovali jí žaludek, a tím jí zachránili." "To muselo bejt blbý. A co se mu stalo, bráchovi?," ptá se Tonda. „Šláp na rezavej hřebík a dostal růži." "Růži?" "To je nemoc. Proto jsou naši na mě tak opatrný. Furt aby se mi něco nestalo. Neradi by vo mě taky přišli." "To se jim člověk nemůže divit," řekne Tonda. "Ale že se jmenuješ úplně stejně jako von..." "Já jsem jako za něj, rozumíš. Abych jim ho nahradil“. „Seš takovej náhradník“, uzavře Tonda. Manželům Svěrákům se narodil první syn Zdeněk v roce 1929. V pěti letech, v roce 1934 Zdeněk stoupl na rezavý hřebík a následně zemřel na sepsi. Rodiče ztrátu těžce nesli a maminka se pokusila o sebevraždu, ale vypumpovali jí žaludek, čímž ji zachránili. Druhé dítě se manželům Svěrákovým narodilo za dva roky, v březnu 1936 a dostalo také jméno Zdeněk. Rodiče se o svého druhého syna velmi báli a úzkostlivě dbali, aby se mu něco nestalo. Posléze se jim ještě narodilo třetí dítě, dcera Božena. Podobizna staršího bratra stejného jména, Zdeňka Svěráka (1929–1934) na rodinném hrobě je kousek nad kaplí. Viděli jsme ho při vycházce Zahradními městy za výpravčím Kájou v roce 2016. A jeho podobizna se objevila i ve filmu - na hrobě Edy Součka. Skutečnou matku Zdeňka Svěráka můžete vidět na hřbitově jako ženu zalévající květiny.

Obecná škola, Nad Vršovskou horou – Na malém kousku jsou soustředěna nejdůležitější místa z filmu Obecná škola. Po levé straně v řadě činžáků je obchod, kde nakupovala maminka Libuše Šafránková a o kus dál bývalá hospoda, kde kluci vykouřili hosty, aby táta Hrušínský vůbec odešel domů. Elektrárna, ve skutečnosti rozvodna - energetický dispečink Prahy, je hned za křižovatkou. Tady Tranďáka – Zdeňka Svěráka málem zabil výboj. Na křižovatce stála i trafika a tady se točil se svým vozíkem zmrzlinář. Scénář filmu i se všemi politickými narážkami byl napsán a schválen už v roce 1988. Jediná připsaná scéna je, když ke konci filmu řeší otec nad Rudým právem politickou situaci.

Hostinec Obecná škola, Elektrárenská – Bořivoj Penc hrál harmonikáře, kterého Hrušínský obehrál v kartách o jeho harmoniku. I to se stalo, ale v opačném gardu. Harmoniku vyhrál Pencův strejda v kartách, samozřejmě hraných falešně a tu harmoniku Bořivojovi pak daroval. Ovšem interiér hospody se netočil tady, ale v hostinci U vody v Holešovicích. Hostinec, přejmenovaný na Obecnou školu, je bohužel o víkendu zavřený.

    1) Pavilony obecné školy v době natáčení 1991                                         4) Už ani na pozemek se nesmí
    2) Pavilony při naší návštěvě v roce 2008                                                  5) Rozvodna, kde Tranďáka málem zabil výboj
    3) Pavilony stály ještě při naší vycházce v únoru 2018                               6) Ve filmu kluci skákali z mostu na Zlíchově

Škola - A za křižovatkou až do roku 2018 stály dřevěné pavilóny, kde byla škola pro Slatiny. Škola vznikla už v roce 1934, kdy se tu postavily první tři pavilony. Potom přibyly další dva. První sloužil jako mateřská škola, další čtyři jako obecná škola chlapecká. Pak už se chodilo do Vršovic. Když sem začal Zdeněk Svěrák chodit do školy, seděl hned od první třídy v lavici s Bořivojem Pencem. Byl tak jeho nejstarším kamarádem. Předobraz učitele Igora Hnízda se jmenoval Václav Mejstřík. To, že do obecné školy na Slatinách přešel v roce 1940 z Vršovic z trestu, potvrzují pamětníci, projevoval totiž vždy velký zájem o mladé kolegyně.. Záhadou však je jeho odbojová činnost. On sám o sobě v dotazníku Svazu protifašistických bojovníků uvedl: „V posledním roce války jsem byl zatčen a vyslýchán gestapem přímo v Petschkově paláci, několik týdnů jsem pak strávil ve věznici Pankrác a v koncentračním táboře v Terezíně. Prchl jsem z totálního nasazení, skrýval se u bratra a taky v lesích okolo Kopidlna. Zúčastnil jsem se akce při zabavování vojenského vlaku a s malou skupinou se před 5. květnem probíjel do Prahy. Bojoval jsem barikádách.“ Historici zjistili, že z neznámého důvodu ve školním roce 1944–1945 neučil a nastoupil znovu na učitelské místo až 1. června 1945. Tedy časově to odpovídá, ale opravdu mohl stihnout uvedené množství odbojové činnosti za jeden školní rok? Zdeněk Svěrák k výkonu Jana Třísky uvedl: „Já když dneska vzpomínám na svého učitele, podle kterého jsem napsal Igora Hnízda, už si ho neumím představit, Tříska mi ho přebil. Když vzpomínám na dětství, tak mě učí Tříska.“ V době natáčení už byly pavilony obestavěné různými sklady. Takže se ve Slivenci postavila replika školního pavilonu a zde žáci hráli fotbal, olizovali zábradlí a byl i domek tramvajáka.

    1) Transportér stál ve Střešovicích před Loosovou vilou                         4) Domky se stavěly z toho, co se podařilo sehnat
    2) Filmové Slatiny byly v kolonii Nouzov ve Kbelích                                 5) Cimrmanovy bahenní lázně
    3) Slatiny stále odolávají                                                                           6) Slatinský potok

Obecná škola aneb všechno je jinak - V kolonii Slatiny bydleli Rosenheimovi (12 dětí), ovšem Josef Rosenheim, další Svěrákův spolužák tvrdí, že on takový sígr jako ve filmu nebyl, že kalamář na tabuli hodil Lorenc. Filmové Slatiny se netočily tady, ale v Nouzově ve Kbelích, které jsou přeci jen malebnější.

Most přes trať, Nad Vršovickou horou - Z tohoto mostku nad železnicí kluci skákat na vlak do Žižkova nemohli, protože tu ještě nestála ani železnice ani most. Ve filmu se skok uskutečnil z mostu na Zlíchově v ulici Křížové. Viděli jsme ho při vycházce Zl-Sm výhledy. Obrněný transportér tu na Bohdalci ve skutečnosti stál až do konce padesátých let. Ve filmu nestál tady, ale ve Střešovicích v ulici Nad hradním vodojemem. Přímo před hospodou U Hronků, odkud byl na konci filmu odtažen. V posledním záběru filmu se mihne na konci ulice funkcionalistická Loosova vila, která předměstskou idylku poněkud “narušuje”.

Nouzová kolonie Slatiny – I tato kolonie vznikla na rozparcelovaných pozemcích. Kolonie Na Slatinách se lišila od Bohdalce jen tím, že nešlo o bývalé pole, ale vždycky tu byl močál, který se podařilo zkultivovat až po mnoha letech. V roce 1924 tu postavili první domek s číslem popisným. To umožňovalo trvale se přihlásit a stát se obyvatelem Prahy. Samozřejmě to byly domky bez kanalizace, vody a elektřiny, stavělo se z čehokoliv, oblíbené byly bedničky od margarínu, které se zevnitř polepovaly novinami, aby dovnitř netáhlo. Když se podařilo sehnat cihly někde na bouračce, majitelé domky obezdívali. Už za tři roky tady stálo tři sta podobných kapesních domků a oficiálně tu žilo přes pět set lidí, ve skutečnosti ale mnohonásobně víc. Nájemní smlouvy byly na dva roky, za pozemek se platilo 20 korun za rok a pokud by město smlouvu vypovědělo, majitel byl zavázán, že do osmi!! dnů dům zbourá a veškerý materiál odstraní. Kolonie Slatiny měla dva koloniály, tři družstevní konzumy typu „Včela“, osm hospod, holiče, mlékárnu, pekárnu, řeznictví. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků. Divadlo se hrávalo v nejznámější hospodě U Řeháků, kde se i promítalo. Po návštěvě Slatin prezidentem Masarykem byly v roce 1934 vybudovány hydranty a vodu z nich mohli obyvatelé čerpat zdarma. Za elektrickou přípojku se muselo zaplatit 500 Kč, a tak si elektřinu do svých příbytků obyvatelé začali zavádět paradoxně až za protektorátu, když nemohli sehnat petrolej do lamp. Hydranty u kterých se lidé dřív scházeli, byly odstraněny na začátku 90. let, protože si sem „Pražáci“ na účet města jezdili zadarmo mýt svá auta. Většina domků přežila, i když každý režim tvrdil, že je to nedůstojné bydlení a snažil se kolonie zlikvidovat. Mnoho lidí tu dnes bydlí načerno, prostě si opravili opuštěný domek nebo se jim podařilo ve zmatku na začátku devadesátých let vyřídit stavební povolení a rozšířit kapesní domek na slušný dům se zahradou a fakticky ho zlegalizovat. Není to zrovna vlídné prostředí, cosi mezi pralesem, mokřadem a skládkou, sousedé jsou někdy trochu podezřelí, ale na centrum města docela pohodlné závětří. "Už není Krejcárek, Židovské pece, Rudá Čína. Většina těchto míst zmizela, nahrazena rozumem a hygienou. Slatiny přežívají jako jedny z posledních. Chcete-li pochopit smysl místa, kde se pocit výjimečné svobody mísí s hromadami odpadků a cihel, stačí podtéct s řekou automobilů vršovický viadukt a první uličkou odbočit vlevo. Stačí jeden krok". (Tomáš Feřtek, Reflex 2008). Tak jsme se sem v listopadu 2008 zašli - Z nouzové kolonie mezi TOP manažery (skončili jsme na Brumlovce). Šli jsme sem hned, abychom Slatiny ještě zažili. Měli jsme ještě minimálně 14 let čas. Mnoho se tady zas tak nezměnilo.

Dokument o kolonii Slatiny a Obecné škole

Cimrmanovy bahenní lázně, Slatiny - Bahenní lázně byly založeny Járou Cimrmanem L. P. 1899 21. 9. v 13:32. Je možné, že v místním mokřadu se pravděpodobně omylem vykoupal Jára Cimrman, který se propadl dírou ve dřevěné lávce. Druhý den s údivem zjistil, že se mu vyléčily nemocné klouby napadané revmatismem. Od té doby se místní obyvatelstvo chodí každou středu a sobotu na jeho počest do těchto bažin koupat.

Meteorologická stanice Járy Cimrmana

    1) Šli jsme přes něj teď                                                                                 4) Husův kámen tu stojí už od roku 1915
    2) I v roce 2008, jen opačný směrem                                                           5) Stačí jen podejít Jižní spojku a jste v jiném světě
    3) Památník Jan Milíče Zelenky je nový                                                       6) Hamerský rybník

Památník Jana Milíče Zelenky, v lesíku Nad Elektrárnou - Jeho otec Jan Zelenka-Hajský byl učitel. Jan Milíč se narodil v srpnu 1923. Františka Zelenková se se synem v prosinci 1925 nakrátko odstěhovala ke svému švagrovi a v tentýž den její manžel opustil Prahu a odjel učit do pohraniční školy v Brandově na Mostecku. Brandov v té době měl 2500 obyvatel, z toho bylo 35 Čechů, ostatní Němci. Ve volném čase organizoval stavbu české školy v Dolním Háji u Duchcova, kde také převažovali Němci, ale ne tak výrazně (z 2400 obyvatel 700 Čechů). Odtud jeho přezdívka Hajský. Jakmile byla škola dostavěna, v dubnu 1927, Zelenka do Hájů přestěhoval celou svou rodinu a stal se tam řídícím učitelem. Kromě toho byl aktivním sokolem, v polovině třicátých let se stal starostou župy Krušnohorské. Všechno, co v severních Čechách budoval, bylo pryč s okamžikem, kdy došlo k podpisu mnichovské dohody. Tisíce lidí musely ve spěchu opustit domovy, Zelenkovi utekli do Prahy, Zelenka se stal řídícím učitelem chlapecké školy ve Vršovicích – dnes Obchodní akademie Heroldovy sady. A kruh se uzavírá. Na rozdíl od nejisté odbojářské činnosti Václava Mejstříka, je zcela jisté, že Mejstřík začal učit na chlapecké škole ve Vršovicích v roce 1940, a tudíž ho přijímal ředitel Jan Zelenka Hajský. Zpět k Hajskému a protektorátu. Zrušení Sokola na jaře 1941, příjezd Heydricha a poprava náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta 30. září 1941 a 8. říjen, kdy Heydrich nechal v rámci „Akce Sokol“ pozatýkat více než 800 nejvyšších představitelů Sokola a poslat je do Osvětimi. Za osm měsíců jich zbylo naživu méně než sedmdesát. To byly klíčové okamžiky roku 1941, které zradikalizovaly řídícího učitele Zelenku do podoby jednoho z nejschopnějších a nejefektivnějších sokolských náčelníků. V noci 29. 12. 1941 seskočila u Nehvizdy skupina parašutistů. Už na Silvestra se seznámil s Janem Kubišem, který svou první noc v Praze přespával u Václava Růty, ve stejném domě, kde bydleli i Zelenkovi – Biskupcova 4. Zelenka-Hajský začal zařizovat ubytování, kontakty. Zajistil pro parašutisty úkryt a předal jim kontakt na svého bývalého žáka Františka Šafaříka, který pracoval jako truhlář na Pražském hradě a poskytl jim detailní záznamy denního programu Reinharda Heydricha. Po atentátu vyhlédl Zelenka pro úkryt parašutistů kostel Cyrila a Metoděje. Právě tam vodil od 28. května do 1. června postupně jednoho po druhém. Po zradě Karla Čurdy byl prozrazen a při pokusu gestapa jej zatknout 17. června 1942 ve svém pražském bytě spolknul kapsli kyanidu draselného. Jeho syn Jan Milíč dělal kurýrní spojku mezi parašutisty, měnil německé marky za protektorátní koruny a obstarával a nosil jídlo do chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. O domovní prohlídce gestapa u nich doma se dozvěděl ve škole od svého spolužáka Jiřího Růty. Nešel domů, ale odjel do Husova háje v Záběhlicích. Slatinský lesík znal z dřívějších výletů. Tam si vzal stejnou kapsli s jedem jako jeho otec. Jeho tělo nalezli náhodní chodci. K získání totožnosti byl převezen do Resslovy ulice k mrtvým bojovníkům z chrámu. Pohřben je v hromadném hrobě v Ďáblicích. Janova maminka připravenou kyanidovou kapsli nespolkla, byla zavražděna 24. října 1942 v Mauthausenu, ve stejný den jako Milíčův spolužák Jiří Růta a jeho otec i matka.

Pomník okupace a operace Anthropoid – Hrozně dlouhé povídání o operaci Anthropoid, navíc chybně nazvanou Antropoid.

Husův kámen - Kámen vztyčen k pětistému výročí upálení Jana Husa v roce 1915.

Hamerský rybník – Vznikl okolo roku 1770. Při bagrování v roce 1960 byly na dně rybníka nalezeny zbytky tvrze Václava IV., která byla zničena za husitských válek roku 1420 a posléze rybníkem zatopena. V roce 2009 byl rybník zrevitalizován.

Kostel Narození Panny Marie - Původně románský kostel z první poloviny 12. století došlo po úderu blesku v 19. století ke zničení původní románské věže. Ta byla v letech 1876-1880 nahrazena novou věží v pseudorománském slohu.

    1) Na břehu je Hamerský sklípek                                                                   4) Zarezervovaných 10-15 lidí jsme mírně překročili
    2) My jsme tu byli v listopadu 2005, když se ještě jmenoval Lechovický       5) Kostel Panny Marie při našem odchodu
    3) A vevnitř v březnu 2006                                                                             6) První Pivní Tramwayi jsme zase neodolali

Hamerský sklípek, Hamerský rybník – Byl vybudovaný z bývalé ledárny záběhlického pivovaru. Většinu své existence však sloužil jako sklad, např. v roce 1943 jako sklad třaskavin, po válce sklad plynových masek CO, později jako sklad zeleniny a brambor. V roce 1996 získali štolu manželé Kalašovi a vybudovali vinný sklep s portálem. Sklep je 32 metrů dlouhý a pět metrů široký. My jsme poprvé byli u tehdejšího Lechovického sklípku v listopadu 2005 při našem Putování meandry Botiče za opravdickým premiérem. A poté vevnitř v tuhé zimě 6. března 2006 na večerní ochutnávce před vycházkou Jedenadvacet oko bere viz: "V sobotu jsme zaplnili další bílé místo na mapě Prahy. Navštívili jsme bývalou ledárnu záběhlického pivovaru Lechovický sklípek, něco pojedli, hodně popili a počastovali se navzájem veselými historkami z dějin Čtrnáctky. Bier auf Wein das trinkt nur Schwein - a my. Z radosti nad tím, že sklípek zavírá už v deset, takže náš návrat ani z takové pr..le není ohrožen, jsme cestou na konečné jedenáctky souhlasili s rekognoskací První pivní tramwaye. Tak jsme se zabrali do sporu, kde všude a proč se procvakával lístek a hledáním zakutálené dvacky, že nám všem ujel vlak, Nadě poslední autobus a občanům Prahy 6 poslední metro. Ale dobře to dopadlo, nedělní vycházku jsme stihli."

« NAHORU

TOPlist