Vycházky po Praze

Úvod Usedlosti Posedlosti Literatura Odkazy Napište nám Čtrnáctka

101 Quo vadis? Od pivovárku k pivovárku

neděle 4. 12. 2022
navštíveny: Břevnovský klášter, Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha, Břevnovská náves, Kajetánka, Petynka, Schleiferka, Strahovský tunel, tunel Blanka, hostinec U Vonásků, Strahovský stadion, Punkový pomník, Menza Strahov, Kinského sady, Magická jeskyně, Nebozízek, Lobkovický palác, Quo vadis, bar Nicolas, nenavštíven pivovar Mikuláš

Pozvánka
Sraz ve 13 hodin před Klášterním šenkem v Břevnovském klášteře. Tram 22, 25 zastávka Břevnovský klášter. Oběd či startovací pivo od 12 hodin v šenku. A nezapomeňte si v neděli vzít na putování k pivovárku čelovku. Obecnou školu jsme prosvištěli nečekaně ještě za světla, ale tentokrát bude v závěru určitě potřeba.

Jaká vycházka byla

Nikdy bych nevěřila, že kombinace profesorky zeměpisu, orientačního běžce a mapy.cz vyústí v nutnost volání přítele na telefonu. Ale nakonec jsme se všichni na nádvoří Břevnovského kláštera šťastně sešli a vycházka Quo vadis mohla začít. Po kolečku v klášteře jsme volně sledovali potok Brusnice. Došli jsme k ženě, co ztratila klíče, ale zase jsme našli psa, který navíc rušil výklad o čtyřprocentním umění. Ze starého Břevnova si bezvěrci uprostřed Obuškova ponechali jen kapličku. U Kajetánky jsme si prohlédli park za korunu a vzápětí díru, co zbyla po břevnovském mrakodrapu. A co si budeme pamatovat z navštívených usedlostí? Že Petynka není Petynka, tu pravou střeží u ohně obyvatel garáže. A už je to tady! Stojíme nad spletí nájezdů, kterým znalci neřeknou jinak než Mertovo vajíčko. My laici čumíme, jak dokázal Aleš namalovat, že všechna auta jezdí dovnitř, ven, sem a tam a nikde se mu nehromadí. Na strahovským kopci stál stánek piva Johna debila a teď tu stojí Punkový pomník. Stavební inženýři z Visacího zámku totiž taky nejsou žádní suchaři. Už z letní hospody si pamatujeme, že zástupci Čtrnáctky cvičili na stadionu jako mladší žáci a žákyně, starší žáci i muži - a všichni v jednom roce, v šedesátom pátom. Máme s sebou Můru, a tak nám může odvyprávět, jak snášel po koncertě Naďu Urbánkovou trůnící ve Fiatu 500 ze schodů menzy.
Mezihospoda Petřín byla tak pozdě, že si mnozí mysleli, že už je to konečná. Ale kdeže, vy bláhoví. Jen jsme v podzemí vyčkali tmy a vyrazili do Kinského sadů. Na KPČ už nebylo vidět, a tak jsme se jen kochali Zlatou Prahou pod námi. Na nejkrásnější vyhlídce recepce. Naštěstí ministerstvo vojenství povolilo proražení Hladové zdi, a tak jsme spatřili i Hradčany. Reon nás lákal do Magické jeskyně, ale jeho pozvání jsme využili až za dva dny na vycházce s Můrou. Už je čas? Ano, čelovky nasadit. Jako svatojánské mušky jsme serpentinami slétli za Lobkovický palác. V přítmí stojí kráčející trabant Quo vadis. Na památku trabantů z NDR, jejichž osádky se chtěli přes tuto zahradu dostat do NSR. To my jsme chtěli už jen do pivovaru, a tak jsme zastavili rozjíždějící autobus. Ale co to? Zamluvený pivovar Mikuláš je zavřený. Nevadí, u protějšího Nicolase je taky dobře. A ještě bonus pro ty, co zůstali až do konce. Prošli jsme z něj tajnou chodbou až na Malostranské náměstí.

1) Pavilon Vojtěška 4) Teď - stejně jako v roce 2013 je vzorně nově postavená
2) stojí nad pramenem Brusnice 5) Pivovar byl obnoven v roce 2013
3) Ještě v roce 2003 byla Oranžérie v rozvalinách 6) Brusnice pod klášterem

Břevnovský klášter, Markétská 1 - Břevnovský klášter jako první mužský klášter v Čechách byl založen roku 993 knížetem Boleslavem II. a sv. Vojtěchem. Pověst praví, že v hlubokém lese spatřili jelena, který se chtěl napít ze studánky, ale bránilo mu v tom břevno se třemi suky. Sv. Vojtěch překážku odstranil a ze studánky vytryskl mohutný pramen. Ve 14. století se břevno – ostrev dostalo i do klášterního znaku. Klášter byl vypleněn husity a následně při bojích třicetileté války. Dnešní podobu má od 1. poloviny 18. století, kdy byl Kryštofem Dienzenhoferem a jeho synem Kiliánem Ignácem postaven kostel sv. Markéty, konventní budova a prelatura. Komplex byl v roce 1991 vyhlášen Národní kulturní památkou ČR. Nad studánkou, která je pramenem Brusnice, byl vystavěn letohrádek Vojtěška.

Potok Brusnice - Je 4,5 km dlouhý a podstatná část toku je vedena potrubím. Pod pramenem napájí rybník Malá Markéta a Velká Markéta. Část potrubí podél Patočkovy ulice byla v roce 2018 přeměněna na otevřené koryto. Poté napájí tři rybníčky v oblasti břevnovských usedlostí Kajetánka, Šlajferka a Malovanka. Pak opět vede potrubím pod mimoúrovňovou křižovatkou Malovanka a ulicí Patočkovou, na povrchu se objevuje v Parku Maxe van der Stoela. Dále pokračuje podzemím pod Novým Světem a protéká Jelením příkopem pod Pražským hradem. Před obloukem Chotkovy silnice se Brusnice opět noří pod zem a ústí do Vltavy poblíž Klárova, v sousedství Občanské plovárny.

Oranžérie, Břevnovský klášter - Barokní oranžerie vznikla podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Již od druhé světové války byla v havarijním stavu. V roce 2012 se znovu postavila podle zachovalých plánů z roku 1945 a fotodokumentace. Pomohly také vzpomínky posledního zahradníka pracujícího v klášteře, Karla Morávka, který se obnovy oranžerie nedožil o jediný měsíc. Zemřel ve věku 91 let a jeho smrtí skončily více než tři staletí trvající zahradnické služby jeho rodu pro břevnovské benediktiny.

Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha, Markétská 1 - Pivovar při břevnovském klášteře je v českém pivovarnictví zcela výjimečný tím, že se zde vařilo pivo téměř tisíc let. Po obvodu kláštera vznikaly hospodářské budovy. Lze předpokládat, že jejich součástí byl pivovar již krátce po založení kláštera. Jeho existenci nepřímo dokládá listina z poloviny 13. století, v níž papež Innocenc IV. nařizuje zrušit příkaz sv. Vojtěcha, který zakazoval pražským měšťanům vařit pivo na prodej. To bylo možné pouze v klášterním pivovaru. Původní pivovar byl zbořen při rozšiřování tehdejší ulice Pionýrů. Pivo zde vařil až do roku 1889 Josef Hašek, maximální roční výstav byl tehdy 4 000 hl piva. Na dlouhou tradici břevnovského piva navázal v roce 2013 Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha. Pivovar je umístěn v bývalých stájích. V pivovaru se ročně uvaří až 20 různých druhů piva, přičemž šest z nich je stálých. Kapacita pivovaru je opět 4000 hl piva ročně. Piva jsou prodávána pod značkou Břevnovský Benedict.

1) Žena v slunci - typická představitelka "Ztratila klíče" 4) Pylon s téměř nerozluštitelným nápisem Markéta
2) Z břevnovské návsi zbyla jen kaplička sv. Floriána 5) I tady v Radimově se natáčel film Pěnička a Paraplíčko
3) Takhle vypadala břevnovská náves ještě v sedmdesátých letec 6) Starý Břevnov se změnil k nepoznání

Čtyřprocentní umění – V letech 1965 - 1991 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Už v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť a zajišťoval tak lukrativní práci loajálním sochařům. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 1968 zpracovávat politické náměty převládly především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, sportu, práce, stylizované náměty z flory a fauny. Současná nevšímavost k těmto plastikám, přimělo sochaře Pavla Karouse k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. Pro zjednodušení roztřídil plastiky do několika stále se opakujících typů, kterým dal pro usnadnění pracovní názvy často převzaté z lidové slovesnosti např. „Kyčelní kost mamuta“ – což jsou abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky, které byly silně inspirované tvaroslovím kostí, mořských vyplavenin, podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora, dále „Vetřelci“ - Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na vznikajících sídlištích. Proto je omladina nazvala Vetřelci, neboť tyto ovoidické skulptury nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979. „Volavky“ - Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, inspiroval mnoho jiných. Není nezajímavé připomenout, jak se Vincenc Vingler v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze. Další typ jsou „Triffidi“ - surrealistické, vertikální, kašny, větrací komíny apod. vytvořené z kombinovaných materiálů. Triffidi by snadno zapadli do kulis zahraničních sci-fi filmů z 60. let. Při troše fantazie si můžeme představit, že to jsou lidožravé rostliny z apokalyptického románu Den Triffidů Johna Wyndhama (1972). Příkladem jsou Dálky Jiřího Nováka na Novodvorském sídlišti z roku 1969. „Ztratila klíče“ – Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného kamene. Sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle. Ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

Žena na slunci - Mramorová socha z roku 1985 od Čestmíra Mudruňky je typická představitelka typu „Ztratila klíče“.

Břevnovská náves, nyní Anastázova – Naposled je možné ji spatřit v seriálu Hříšní lidé města pražského v díle Pěnička a Paraplíčko. Seriál byl natočen v sedmdesátých letech a těsně před dokončením se začalo s demolicemi starého Břevnova. Místo statků vyrostlo sídliště pro zaměstnance ministerstva vnitra, proto se mu říká Obuškov. Z celé návsi zůstala jen kaplička sv. Floriána. Název Obuškov stále platí, sice už nevyhrávají s 99,9 %, ale v roce 2013 tady vyhrála KSČM s 33 %. Letos v obecních nevyhrála, ale měla suverénně nejlepší výsledek z Prahy 6. Zatímco v některých okrscích nedostala KSČ ani jeden hlas, tady získala 10,9 %.

Mateřská školka, Meziškolská – Objekt školky byl během prázdnin 2013 zbourán, protože obsahoval azbest. Během necelých dvou měsíců vyrostla od září na místě demolice nová školka. Hrubá stavba budovy ze 46 unimo buněk byla dokonce postavená v rekordním čase tří dnů. Školka je určena pro 120 dětí a byla otevřena 4. listopadu 2013!

Pylon Markéta, Radimova 40 - Plastika vytvořil v roce 1977 Vojtěch Pařík. Každá ze sedmi krychlí sloupu ztvárňuje jedno písmeno slova Markéta, odkazujícího na místní název "Markéta".

Dům na rohu, Na Petynce 51 – Zbořen 2020, zahrál si ve filmu Pěnička a Paraplíčko.

1) Mezi rušnou Patočkovou a námi si v klidu teče Brusnice 4) Praha 6 povolila domy a za to získala park a usedlost
2) Při naší vycházce 2003 byla Kajetánka v neprostupném pralese 5) Břevnovský mrakodrap už je taky minulostí
3) Teď je vzorně opravena 6) Ötingenskou kapli ušetřili

Fotoalbum vycházky...

Kajetánka, Radimova 10 - Na území Kajetánky byly vinice patřící svatojiřskému klášteru. Roku 1612 koupil vinice Martin Fruwein z Podolí, který se značně angažoval v protihabsburském povstání. Fruwein zemřel v červnu 1621 za nejasných okolností ve vězení na Pražském hradě, když spadl z Bílé věže. Konfiskovanou vinici získala roku 1628 hraběnka z Martinic, manželka defenestrovaného Jaroslava Bořity z Martinic. Jejich syn Bernard Ignác z Martinic nechal na vinici postavit patrovou usedlost. Roku 1666 daroval vinici i s usedlostí řádu kajetánů. Z té doby také pochází název usedlosti. V roce 1792 byl kajetánský řád zrušen, a tak se usedlost dostala do světských rukou. V 80. letech 19. století bydlel na Kajetánce Julius Grégr, spoluzakladatel mladočeské strany. Na začátku 20. století se stal majitelem Jan Kolátor, dlouholetý břevnovský starosta. Jeho původní záměr byl rozparcelovat zahrady na stavební pozemky, ale po četných protestech Klubu za starou Prahu od tohoto plánu upustil. „Pamatuji si, jak zde byla ve středu rybníka socha Kolátora, kterou pak komunisti slavnostně shodili na dno rybníka,“ řekl jeden z pamětníků. Do konce čtyřicátých let patřila Kajetánka rodině Kolátorových, pak zde byl Dům pionýrů a mládeže. K rekonstrukci budovy mělo dojít na konci 80. let, ale změnou politické situace k ní už nedošlo. V roce 2003, když jsme tu šli poprvé – vycházka Deset století architektury, jsem četla toto: Stavba není využita a nalézá se v pokročilém stádiu sešlosti. Usedlost jsme museli v totálně zarostlé zahradě pracně hledat. V roce 2008 začal na pozemcích stavět zahraniční investor 140 luxusních bytů. Po dokončení prodal usedlost a park s místním rybníkem za symbolickou korunu městské části Praha 6. To proto, že Praha 6 povolila investorovi zastavět část zeleně bytovými domy. Díky této transakci je v usedlosti restaurace s přijatelnými cenami a park je k dispozici veřejnosti. V roce 2013 jsme zde po vyhazovu z Břevnovského kláštera našli přístřeší.

Břevnovský mrakodrap, Radimova 8 – První výšková budova v Břevnově, kterou nechal v roce 1911 postavit břevnovský starosta a podnikatel Jan Kolátor. Tehdejší výška budovy – čtyři patra mu dala tento název. K další zástavbě už nedošlo, tomu zabránil Klub za Starou Prahu. Mrakodrap byl zbourán roku 2018 kvůli výstavbě Rezidence Radimova.

Kaple Panny Marie Ötingenské, Radimova – V roce 1649 byla zásluhou Bernarda Ignáce Martinice vystavěna raně barokní kaple jako kopie poutní kaple v Altöttingu v Bavorsku. Chodívala k ní velká procesí, v roce 1672 ji dokonce navštívil císař Leopold I. V roce 1763 byla zrušena, kaple byla z valné části stržena v roce 1821. Zůstal jen její osmiboký závěr, který byl na počátku sedmdesátých let 20. století zrekonstruován.

1) Kapli obklopí rezidence Radimova 4) Usedlost Panenská alias Malovanka je v troskách
2) Toto je opravdická usedlost Petynka 5) Znalci křižovatce neřeknou jinak než Mertovo vajíčko
3) Zde byl klub Na Petynce, ale usedlost se jmenuje Schleiferka 6) Strahovský tunel slouží už přesně 25 let

Rezidence Radimova – Rezidenci tvoří tři bytové domy o sedmi až devíti nadzemních podlažích v areálu se zahradou a historickou kaplí. Návrh je od architektonického studia Atelier. Projekt se chlubí netradičními prvky, jako jsou prosklená nároží a zábradlí na terasách a lodžiích, která zaručují nerušené výhledy do okolí. Dřevěné lamely na fasádě slouží nejen jako ochrana proti přehřívání v letních měsících, ale zároveň jako zajímavý architektonický prvek. Budou zde byty od 1+kk po penthousy s výhledem na Pražský hrad. Jeden penthouse zabere celé patro a výtah bude jezdit přímo do bytu.

Petynka, Na Petynce 19 – Letohrádek na místě vinice založil František Eusebius Pötting kolem roku 1650. Po něm také dostal jméno Petynka. V 19. století byl v novogoticky přestavěné Petynce zřízen hostinec s velkou zahradou. Po smrti posledního z Pöttingů v roce 1898 byla Petynka prodána spolku Vincentinum, který zde otevřel ústav pro choré a slabomyslné. Spolek byl zrušen v roce 1949. Stavby usedlosti byly z části zbořeny či přestavěny na garáže. Dodnes se dochovala protáhlá dvoupatrová budova s přízemním přístavkem. V roce 1996 získal Petynku nově vzniklý Nadační fond Vincentinum, který se hlásil k obdobné charitativní tradici Petynky, ale především se dostal k lukrativním pozemkům bezúplatným převodem od ministerstva vnitra. Slíbil, že bude objekt udržovat a po dobu 25 let zde bude provozovat charitativní činnost. Od té doby nevyvíjí žádnou charitativní činnost. Jen připravuje stavební projekt komerčního bytového dům pro seniory na místě původní Petynky.

Schleiferka, Radimova 2 - Usedlost je doložena již v 16. století. Zkomolené jméno nese po Filipu Adolfu Schleichertovi, který ji vlastnil v 18. století. V roce 1922 koupila kongregace školských sester řádu sv. Františka. Následovala rozsáhlá přestavba, objekt byl zvýšen o druhé patro a na severu přibyla kaple. V roce 1957 byla kaple přestavěna na kulturní síň, oltář byl převezen do kostela sv. Fabiána v Liboci. V šedesátých letech 20. století měla Československá televize ve zrušené kapli nahrávací studio. Po postavení Kavčích hor byla kaple přebudována na koncertní sál, populární klub Na Petynce, a proto bývá Schleiferka často zaměňována se sousední Petynkou. Dnes opět slouží jako charitní dům Kongregace školských sester.

Socha svatého Františka z Assisi - Na zahradě Šlajferky stojí sv. František společně s vlkem z Gubbia od roku 2017. Autor Vladimír Matoušek. Legenda vypráví, že když František pobýval v kraji Gubbio, řádil zde převeliký hrozný vlk, který požíral nejen zvířata, ale i lidi. Všichni se báli opouštět město. František se vydal za vlkem. Ten se proti němu zjevil s otevřenou tlamou. Když se k němu přibližoval, František nad ním udělal znamení kříže a řekl mu: Pojď sem, bratře vlku, jménem Kristovým ti poroučím, abys nečinil zlé ani mě, ani nikomu jinému. Vlk zavřel tlamu, přišel krotce k Františkovi a ulehl mu k nohám.

Malovanka alias Na Panenské, Na Malovance 20 - Usedlost pochází ze 17. století, v 18. století tu bývala zájezdní formanská hospoda. Jméno Malovanka se obyčejně odvozuje od nedaleké Strahovské brány, která byla údajně pěkně malovaná. Část budov byla zbořena při rozšiřování Patočkovy ulice v padesátých letech 20. století. Ještě na začátku 90. let tu byla sběrna surovin. Teď už z dvoupatrového stavení zůstaly jen obvodové zdi.

Strahovský automobilový tunel – Dva km dlouhý tunel je součástí Městského dopravního okruhu. První a nejdelší stavbou svého druhu v Česku propojuje Smíchov s Břevnovem. Strahovský tunel je dítě dvou režimů, vznikal dvanáct let. Průzkumná stavba se začala razit v roce 1979, samotná stavba byla zahájena v roce 1985. Ačkoli byl tunel proražen již v roce 1991, trvalo jeho dokončení ještě šest dalších let. Vznikly majetkové spory, dlouho nemohla vzniknout nájezdová rampa, protože majitelé jednoho z domů na Smíchově v místě rampy ho nechtěli prodat. Kromě toho se musel rozestavěný tunel vyrovnat i s kritikou. Známý je ironický návrh z počátku 90. let na likvidaci dvou tehdy rozestavěných komunistických pohrobků tak, že by se uřízl žižkovský televizní vysílač a Strahovský tunel se jím ucpal. Kritici poukazovali na malou využitelnost tunelu a tvrdili, že do Prahy přivede více aut. Obě témata rezonovala i poté, co byl za 4,8 mld. korun v prosinci 1997 otevřen. Sedm let šlo opravdu jen o rychlé spojení Střešovic a Smíchova, pro tranzitní dopravu byl takřka nepoužitelný. To se změnilo v roce 2004, kdy byl otevřen tunel Mrázovka, který spolu s navazujícím Zlíchovským tunelem napojil Strahovský tunel na Jižní spojku, a vznikl tak průtah obcházející jižně celé centrum Prahy.

Tunelový komplex Blanka - Vedení městského okruhu mezi Špejcharem a Argentinskou ulicí bylo od konce 70. let připravováno v koridoru železnice po okraji Stromovky. Po roce 1989 byla tato varianta zavržena. V roce 1994 vznikly tři varianty vedení tři varianty nazvané podle katastru, jímž měly procházet: - Hana jako Holešovice v trase: Hradčanská – Sparta – pod Holešovicemi a pod Vltavou, Dana jako Dejvice v trase Hradčanská – Evropská – Podbaba – podél Vltavy a Blanka jako Bubeneč: Hradčanská – Sparta – pod Stromovkou a pod Vltavou. Komise doporučila variantu Dana a jako rezervu Hanu. A tak byla v roce 1996 vybrána Blanka. V roce 1997 začala projektová příprava, v roce 2003 bylo vydáno územní rozhodnutí. Smlouva na stavební část byla podepsaná v roce 2006 primátorem Pavlem Bémem a předpokládala sumu 21,2 miliardy korun za stavební část a 4 miliardy za dodávky technologií. Celý tunel financovala Praha. Se svou délkou 6,4 kilometrů je nejdelším silničním tunelem v České republice a nejdelší městský tunel v Evropě. Výstavba začala až v roce 2007, protože byla několikrát odložena kvůli odvolání různých občanských sdružení. Protože se městu nepodařilo včas získat pozemky patřící ministerstvu obrany, byl úsek Myslbekova – Prašný most dokonce zahájen až roku 2009 - v té době už bylo zřejmé, že termín otevření 2011 je naprosto nereálný. V lednu 2010 byl zcela proražen první tubus tunelu, ražba druhého tubusu skončila v červenci 2011. Při prvním schvalování rozpočtu nově zvolené rady v čele s Bohuslavem Svobodou na rok 2011 dostala Blanka ránu do vazu. Zatímco na plavecký stadion Šutka, budovu záchranné služby či hrošinec v ZOO se peníze nezkrátily, na Blanku se místo plánovaných 8 miliard rozhodli radní dát jen půlku toho co v minulých letech, tedy 4 miliardy. Tím padnul termín dokončení v prosinci 2012 a začalo se mluvit o jaře 2014. Nejdelší skluz ve stavbě vznikl v listopadu 2013 prohlášením téměř dokončené Blanky „za černou stavbu“ primátorem Tomášem Hudečkem a následné čekání na verdikt rozhodčího soudu. V dubnu 2014 rozhodčí soud uznal smlouvy za platné, nařídil společnosti Metrostav dokončit do pěti měsíců stavbu Blanky a hlavnímu městu nařídil povinnost uhradit Metrostavu dluh více než čtyři miliardy korun za nezaplacené faktury. Primátor Hudeček vyjádřil nad rozhodnutím uspokojení. Celý spor vyvolaný městem prodloužil otevření Blanky minimálně o další rok. Metrostav stavební práce skutečně podle nařízení soudu dokončil v září 2014. K oznámení o dalším zpoždění otevření Blanky došlo v únoru 2015, když se zjistilo, že z důvodu přívalových dešťů a dřívějších povodní musí dojít k výměně kabelů, které instalovala společnost ČKD Praha DIZ. Tím se otevření Blanky posunulo na definitivní termín 19. září 2015.

Multifunkční operační středisko Malovanka, Dlabačov - Centrum řízení dopravy. Původně mělo být otevřeno zároveň s tunelem Blanka. Stavba byla po odkladech a průtazích zahájena v roce 2015, po přerušení a obnovení výstavby je dokončení plánováno na rok 2025.

Jan Zika, Na Malovance 6 - Jan Zika (1902-1942) byl členem I. ilegálního ústředního výboru KSČ. Všichni členové byli ve dnech 12. a 13. února 1941 zatčení gestapem. Unikl pouze Zika, který se skrýval na různých místech v Praze, např. ve vile Jindřicha Plachty. Zika byl zatčen až během heydrichiády. V noci 28. května 1942 se pokusil utéci oknem ven z bytu manželů Josefa a Blaženy Preislerových, u kterých tehdy bydlel. Prádelní šňůra se však při sestupu ze třetího patra přetrhla a Zika se pádem těžce poranil. Byl dopaden, odvezen do pankrácké věznice a přes svá zranění mučen. Na následky zranění a mučení krátce nato zemřel. Manželé Preislerovi byli zastřeleni, týden po zatčení Jana Ziky, 8. června 1942.

Hostinec U Vonásků, Bělohorská 7 - O tom, že hospoda U Vonásků (dnes U Zelené brány) byla vyhledávaným, oblíbeným, přímo kultovním lokálem, svědčí mimo jiné už to, že se ještě i po stu letech uchovaly texty lidových popěvků, kde tento hostinec hraje stěžejní roli. Když jsem přišla k Vonáskovům (lidová)
K Vonáskovům chodívala samá elita, /samej príma čupr pardál v hadrech pepita. /Doleva to kroutěj s paničkama, /nejraděj to válej s fabričkama.
Ref.: Takovýho frajera se člověk muší bát, /kterej nosí šísky patky, na kalhotech štráf./ Lakovaný buldočky s gumičkama, /nejraděj to válej s fabričkama.
/Když jsem přišla k Vonáskovům do sálu, /sedělo tam moje roští u stolu. /Vedle něho ňáká cizí fuchtle seděla/a já na to přenešťastná hledět mušela…
Píseň o Mařeně (lidová)
1. Bylo to vonehdá v neděli, /když jsme U Vonásků seděli. /Hrbatej tam na piáno hraje, mordyjé, to se to sáluje. /
2. Přišel tam pan Drašner s Malaskou, /Máte tady zábavu hezkou. /Pozor dámy, kde jsou vizity, /ať sme s nima brzy odbytý!
3. Postavte se holky do šiku, /která máte dneska muziku. /Pane Drašner, my ji nemáme, / my si na ni zatím střádáme.

Punkový pomník, Strahov – Socha byla odhalena letos 22. června 2022 k 40 letům existence skupiny Visací zámek. Připomíná jak název skupiny, tak jejich nejslavnější píseň „Jede traktor, jede do hor“. A nebyl by to David Černý, aby nenatřel traktor na růžovo. Dobře si prohlédněte osoby na fotu z odhalení. Všichni členové skupiny jsou dosud praktikující stavební inženýři. Takhle chodit do práce projektovat, tak to je opravdu známka punku. Visací zámek za oficiální datum svých narozenin považuje 7. prosinec, kdy se v roce 1982 na Strahově konal jejich první koncert. „Celé to vzniklo kvůli tomu, že jsme se báli, aby na podzim zase nezačala nějaká covidová omezení. A protože čtyřicet let kapely je jednou za život, tak aby nám to nějaký pitomý covid nepřekazil, udělali jsme oslavy už v létě. Na Strahově jsme vznikli, a tak mi jako dobrá reklama koncertu přišlo udělat pomník nedaleko místa, kde stál proslulý kiosek, kterému se říkalo stánek U Johna Debila,“ řekl zpěvák a textař Jan Haubert. Kdo nezná tento Stánek, tak zarecituji: „Na strahovským kopci chybí výčep piva/jenom jedna možnost notorikům zbývá. Stánek stánek u Johna Debila/ Stánek stánek u Johna Debila/ John Debil tam sedí na svý pivní base/ normálnímu člověku stěží podobá se". Traduje se, že John debil se mu říkalo proto, že zatímco všude už měli pivo za 2,50, on stále prodával lahváče za 2 K. „Sehnali jsme starý Zetor model 40, což pěkně souzní s našimi čtyřicetinami,“ dodal Haubert. Během vystoupení agentura Dobrý den Pelhřimov zapsala Visací zámek do České knihy rekordů za to, že hraje 40 let stále ve stejné sestavě. Vedle zpěváka Hauberta kapelu tvoří Vladimír Šťástka Michal Pixa, Jiří Pátek a Ivan Rut.

Strahovský stadion - Údajně stadion s největší rozlohou na světě. Jeho kapacita byla více než 240 000 míst, z toho 50 000 k sezení. Výstavba prvního stadionu, který byl dřevěný s částečně nasypanými nekrytými hliněnými tribunami již na dnešním půdoryse, začala již roku 1926 pro VIII. Všesokolský slet. Po druhé světové válce se stavělo dále, a to v letech 1947, kdy plochu stadionu zaplnila legionářská jízda a v roce 1975 (Československá spartakiáda), kdy vznikla současná podoba stadionu. 18. srpna 1990 se zde zato uskutečnil jeden z největších rockových koncertů - Rolling Stones. Jejich koncert navštívilo 100 000 lidí, roku 1995 dokonce 127 000 lidí. Z českých kapel dokázali přilákat 60 000 lidí bratři Nedvědové v roce 1996. Po pádu komunismu však megalomanská stavba neměla využití, a tak chátrala. Na začátku 21. století stadion za finanční podpory hlavního města Prahy rekonstruovala AC Sparta Praha na sedm fotbalových hřišť normálních rozměrů a jedno hřiště na minifotbal.

Koleje Strahov - Ještě letos v lednu jsme při vycházce s Můrou navštívili menzu na Strahově. Obědy ani večeře už nejsou za 2,60. ale pořád byly k mání i pro příchozí za přijatelné ceny. A k tomu točené pivo – za 25 K! Jenže o prázdninách byla menza určená jen pro Ukrajince, a tak jsme seděli v Recharging baru. Můra tehdy nedorazil, ale historku o tom, jak snášeli ze schodů menzy po koncertě Naďu Urbánkovou v jejím Fiatu 500 za něj odvyprávěla přímá účastnice koncertu Alena. A záhy se přihlásil i Honza Dušák. „Té scénce snášení malého fiata i s Naďou Urbánkovou jsem byl také přítomen jenom jako divák. Předcházelo tomu jeho vynesení po těch schodech nahoru bez ní. To autíčko mělo nějakou část střechy odhrnovací, a dolů šlo i s ní, a její horní polovinou těla z něj čouhala.“ Můra tehdy Nadinýho fiata vynesl společně s dalšími nahoru na schody a když vyšla s pugéty po koncertě, tak jí řekl, že ho snesou dolů, ale jen tehdy, pokud si do něj sedne a bude těmi kytkami divákům střechou kynout. A ona - s hrůzou poslechla.

Kinského zahrada - Zahrada se rozkládá na jižní straně petřínského svahu a její rozloha činí 22 hektarů. Roku 1798 Marie Růžena Kinská všechny tyto pozemky vykoupila a v letech 1827 až 1831 zde nechal její vnuk kníže Rudolf Kinský vybudovat anglický park. Budování zahrady dokončila Rudolfova manželka Vilemína po jeho smrti – spadl s koně. Zahrada byla tehdy dvakrát týdně přístupná na vstupenky. Poslední vlastník Ferdinand Kinský chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními domy. Smíchovská obec proto raději společně s pražskou obcí od Kinského zahradu odkoupila, a neprodleně v roce 1901 otevřela pro veřejnost. Zároveň se rozhodla spojit ji s Petřínskými sady. To se podařilo až po půldruhém roce, neboť ministerstvo vojenství údajně z bezpečnostních důvodů nechtělo dát svolení k proražení Hladové zdi. U horního jezírka je Lachtan od Jana Laudy. Poslední úpravy Kinského zahrady proběhly na začátku tisíciletí.

Chrám sv. archanděla Michaela, Kinského sady – Byl to celodřevěný pravoslavný chrám, postavený v roce 1625 ve vsi Velké Loučky u Mukačeva. V roce 1929 byl na Podkarpatské Rusi rozebrán, převezen a znovu postaven v Kinského. V roce 2008 získala chrám do užívání Rumunská pravoslavná církev, která zde konala pravidelně bohoslužby se svíčkami. 28. října 2020 kostel vyhořel.

Na Jezírku, Kinského sady - Hospodu Na Jezírku koupil hned po revoluci skladatel Karel Svoboda. Chtěl tam udělat mít restauraci. Jenže k ní nevede žádná přístupová cesta, tak by tam nemohli jezdit hosti auty a ani by ji nemohl opravit kvůli dopravě materiálu. Tak myšlenku i budovu opustil.

Magická jeskyně, Petřín - Petřínská Magická jeskyně byla otevřena roku 2005. Sídlí v bývalém zahradnickém domku patřícímu k Nebozízku. K vidění je zde na 80 obrazů v třípodlažním domě, který Reon alias Jan Zahradník pomocí četných originálních skulptur a mnoha tun sádry přeměnil na jeskyni a muzeum své vysněné země Argondie.

Nebozízek, Petřínské sady 14 – V roce 1404 již zde byly vinice, při prodeji roku 1433 už byla nazývána „in Nebozez“. Vinohradem se táhla serpentina, klikatá jako nebozez – odtud název. V roce 1677 tu vystavěl stavení hrabě Karel Maxmilián Lažanský. V polovině 19. století bydlel v domku vedle Nebozízku pražský cenzor Armand Berghofer, nepříliš oblíbený jednak díky svému úřadu a také pro svoji poněkud podivínskou povahu. S celou svou rodinou totiž holdoval na zahradě svého domku nudismu a to u návštěvníků Petřína vzbuzovalo pohoršení. Od roku 1822 je Nebozízek v majetku pražské obce. „Spolek pro povznesení návštěvy cizinců v Praze“ žádal o povolení zřídit nosítkovou stanici na Nebozízku. Turisté byli za úplatu vynášeni v nosítkách na Petřín, aby se mohli kochat vyhlídkou na město. Při příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891 byla postavena také zdejší lanová dráha a nosítek už nebylo potřeba. Budova usedlosti, užívána od 19. století jako výletní restaurace, nebyla od sesuvu půdy v roce 1965 využívána a chátrala. V letech 1984-85 došlo k její rekonstrukci, kdy byla v podstatě znova postavena. V roce 1994 byl Nebozízek ještě doplněn o skleněnou část.

Lanová dráha – Zároveň s rozhlednou byla v roce 1891 vybudována i lanová dráha, která fungovala až do roku 1914 na vodní pohon. Do vozu v horní stanici bylo načerpáno tolik vody, aby svou váhou vytáhl vůz s cestujícími z dolní stanice. Na svou dobu nejdelší lanová dráha v celém Rakousku-Uhersku dosahovala délky 383 metrů. Rekonstrukce lanovky v letech 1930-32, spojená s elektrifikací, prodloužila lanovou dráhu o 127 metrů. V červnu 1965 po sesuvu půdy v petřínské stráni byl její provoz zastaven a lanovka byla znovu otevřena po rekonstrukci v roce 1985.

Lobkovický palác, Vlašská 19 – Bylo krátce před listopadem 1989. Malou Stranu zaplavily trabanty s pověstnou nálepkou DDR na zadním skle. Němci prchající ze socialismu je nechávali všude bez ohledu na předpisy - na chodnících, napříč ulicemi, takže nejednou ucpaly malostranskou dopravu. Vzali si pár osobních věcí a bez zábran zdolávali zdi Lobkovického paláce, velvyslanectví tehdy ještě NSR. Přes plot oddělující zahradu paláce od petřínských strání si podávali malé děti. Uprchlíci kempovali nejen v chodbách paláce, ale i na zahradě velvyslanectví. V zadním traktu je obloukový balkon. Večer 30. září 1989 krátce před sedmou se tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher z toho balkonu obrátil ke čtyřem tisícům uprchlíkům: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci...“ Konec jeho slavné věty zanikl tehdy v jásotu uprchlíků. Nyní mohli konečně vycestovat. Právě tento exodus nespokojených východních Němců přispěl k tomu, že režim v Německé demokratické republice následně padl. Na základě ujednání s NDR první vlna utečenců mohla na počátku října odjet do NSR zvláštními vlaky. Historický projev ministra zahraničí dnes připomíná deska na tzv. Genscherově balkonu, do které je vyryta ona historická věta.

Quo vadis – Exodus východních Němců připomíná Kráčející trabant od Davida Černého z roku 1990. Více jak třítunový bronzový trabant měří 3,8 metru na výšku, je dlouhý 4,2 metru a široký 1,6 metru. Originál sochy se nachází v Lipsku. V Praze je odlitek, který byl původně umístěn na Staroměstském náměstí a v roce 2001 byl přemístěn do zahrady Německého velvyslanectví v Praze. U paty je vyryto. „Na památku mnoha tisíců Němců z NDR, kteří v létě a na podzim doku 1989 přes velvyslanectví v Praze hledali a nalezli cestu do svobody.“ David Černý si na výrobu Trabantu půjčil peníze od otce. Za výdělek z prodeje této sochy si koupil svůj vlastní automobil.

Vlašská 21 – V bývalé sýpce žil po odstěhování z Baby od manželky Evy malíř Cyril Bouda (1901 – 1984).

Schönbornský palác, Tržiště 15 - Zde bydlel Franz Kafka necelých šest měsíců. Právě tady v noci 13. srpna 1917 propukla Kafkova smrtelná choroba. Kafka to popisuje takto: „Začalo u mě uprostřed noci chrlení krve. Vstal jsem, rozrušen, jak je člověk rozrušen vším novým, samozřejmě trochu vylekán – pořád samá krev. Ráno přišla Růženka, moje posluhovačka. Uviděla krev a řekla: „Pane doktore, s vámi to dlouho nepotrvá“. Neměla pravdu, Kafka zemřel až za sedm let, v roce 1924. V roce 1918 koupil palác Richard Teller Crane, syn chicagského milionáře Charlese Cranea a blízkého přítele Masaryka. Seznámili se na začátku století, když Masaryk odjel do Chicaga, aby přednášel na zdejší univerzitě. V roce 1912 se Crane stal hlavním sponzorem prezidentské kampaně Woodrowa Wilsona. To mu umožnilo přivést k prezidentovi Masaryka, a přispět tak podstatně ke vzniku samostatného Československa. Majitel paláce Richard Teller Crane se stal prvním velvyslancem Spojených států v Československu Malá odbočka. V roce 1906 studoval Jan Masaryk na Hellichově gymnáziu. Při inspekci na hodině tělocviku odcizil mladý Masaryk buřinku školního inspektora a prodal ji na ulici flašinetáři. Zato byl vyloučen ze všech škol R-U, který byl vzápětí omezen pouze na malostranské gymnázium. Toho dosáhl jeho otec T. G. Masaryk audiencí u rakousko-uherského ministerského předsedy Ernsta von Körbera, svého spolužáka z Vídeňské univerzity. Když vyvrcholily problémy mladého Masaryka na gymnáziu, posílá TGM syna do Ameriky. Poručíkem je mu právě Charles Crane. Do Čech se Jan Masaryk vrátil v roce 1912. A třináct let poté v roce 1925 se oženil s Frances Craneovou – dcerou Charlese a sestrou prvního velvyslance. Jan ji potkal po letech v Praze, když přijela navštívit svého bratra. Frances, matka tří dětí, se rozvedla a vzala si Masaryka, ale i toto manželství skončilo po pěti letech rozvodem. Ještě dřív se Crane stává sponzorem Slovanské epopeje. Mucha přijel do Chicaga v roce 1909, domů se vrátil o rok později a poté 18 let vytvářel na zbirožském zámku své opus magnum. V roce 1928 pak celou epopej předal společně s Cranem Praze. Podobu další Craneovy dcery Josephine nese první stokorunová bankovka nového Československa. Mucha při její tvorbě vyšel ze staršího portrétu dívky, který v Americe pořídil, a tak se z Američanky stala slovanská bohyně Slavie. Richard Crane vykonával funkci velvyslance do roku 1921. Po definitivním návratu do Spojených států nabídl budovu americké vládě a ta ji v roce 1925 koupila.

Pivovar Mikuláš, Karmelitská 25 – Založen v listopadu 2022. Vaří Slavovar, Weallian, Du-Grian, Kracherl.