102. Téměř novoroční a výrazně panoramatická

neděle 15. 1. 2023
navštíveny: restaurace U Viléma, Pivovar Bubeneč, Rezidence USA, 12 Lofts, Muzeum literatury, Lannova vila, Vila Bianca, velvyslanectví Ruska, Místodržitelský letohrádek, Dům hlídače č. 74, dětské hřiště kaštánek, AVU, pivovar lajka, Ovenecká ulice, hostinec U Prašivky, EXPO 58, lanová dráha na Letnou, Křižíkova elektrická dráha na Letné, Kolotoč, Odvětrávací komíny letenského tunelu, Metronom, Hanavský pavilon, vodní nádrž v Letenských sadech, Vějíř Žofie Chotkové, Model barokního levobřežního opevnění Prahy, Kostel Panny Marie Pomocné, Pamětní deska Jiřího Menzela, Písecká brána

Pozvánka: Sraz je v neděli ve 13 hodin před hospodou U Viléma, Bubenečská 16. Metro Hradčanská a pak přes koleje (železniční) pokračujte stále rovně. Oběd či startovací pivo od 12 hodin U Viléma.

Jaká vycházka byla

    Panoramatickou vycházku jsme zahájili ve sklepení U Viléma, kde jsme dohlédli maximálně do salónku, ve kterém jsme se pár let se Čtrnáctkou scházeli. A pak už jsme se vydali poklidnou Bubenčí. Uhlobaroni tu postavili ambasády pro USA, ČLR i SSSR. Když je to baví. Američanům a Rusům jsme jen změnili adresu, ale Číňany vymetla sakumprásk Božena Němcová a český lev. Došli jsme na první panoramatický výhled nad Královskou oborou. Tak tady by to šlo. Stačil jeden výstřel a déšť byl zahnán. Nejstarší pražský železniční tunel střežil hlídač č. 74 (to není překlep, pane Kopto). Malý Vašík ve školce lezl po Olbramu Zoubkovi. Tenkrát se to ještě smělo, teď je hřiště životu nebezpečné. Zezadu Akademie jsem přečetla a Jana názorně ukázala, kam vodil Myslbek koně sv. Václava. To Kafka si nastěhoval lva Césara ze ZOO na Ořechovku rovnou na celý půlrok. Nedělní poklidné odpoledne. Intelektuálky musí skousnout, že do Café Lajka přišlo vzdát hold Strelce a Bělce na třicet hlučných seniorů.

    Pražským Montmartrem jsme došli k Prašivce. Ale sem bychom se rozhodně nevešli, tak jdeme dál na další hranu. EXPO 58 dost dobrý, stejně jako sklepy, na kterých je postaveno. Ale teď už mají hlavní slovo výhledy. Po Křižíkovi zbyly jen schody a dvě koleje. To kolotoč se roztočil tři roky po lanovce a točí se pořád dál a dál. Jaký je rozdíl metronomem a Stalinem? Žádný. Oba jsou stejně vysoký. Tak další panoramatické výhledy tady i u Hanavského pavilónu. Rychlé. Protože ještě není tma, ale stmívá se. Místo novoročního výstupu jsme si na Nový rok připili na ostrově. Rybník na Letné? Proč ne. Přes mostek, kvůli kterému byl založen spolek SCKSNŠL, na další famózní výhled na Hrad a modré srdce Kunsthalle. Vějíř hraběnky Chotkové září, ale Mariánské hradby tonou ve tmě. Ale zase se točí! Ještě vánočně osvětlená Písecká brána láká, ale ještě ne. Ještě jsem vám neřekla, že v domě u Menzelů vařili polévku z Knorra. Tak teď. V bráně točí symbolicky Ferdinanda, Žofie s vějířem to sem má opravdu kousíček.

    1) Start byl U Viléma, kam jsme několik let chodili na sleziny                       4) Ve třech domech se ukrývá 12 lofts
    2) Bubenečský pivovar jsme jen minuli                                                         5) Nejdřív Petschkové, poté ČLR, teď Muzeum literatury
    3) Uhlobaroni Petschkovi postavili ambasádu Američanům                         6) Ze Strahova sem přestěhovali i lva

Restaurace U Viléma, Bubenečská 16 - V hospodě U Viléma jsme byli jako v poslední zahradní hospodě 22. 9. 2009. Zápis z hospody: Pobyt U Viléma měl obvyklý průběh (pivo, ženy, řev) a dramatický závěr. Podnapilý číšník při placení škrtal už škrtnutá piva, a tak se mu do ringu postavil Miloš N. Na koho vsadit? Na jedné straně těžká váha versus welterová, ovšem na druhé počet vypitých piv (zhruba 20:3) a spravedlivé rozhořčení našeho borce naklánělo misku vah v náš prospěch. Neměli jsme sílu na vlastní vočipíčoviléme sledovat, jak pěstní souboj dopadl. Vítěze jsme zjistili až z následného šéfova mailu: Tak vězte, že přesně v čase, kdy léto (ach ano, to opojné magické, občas rozmarné, občas lehkomyslné, občas rozverné léto) předávalo vládu podzimu (ano, tomu zádumčivému nostalgickému podzimu - malíři, který se svou paletou barví přírodu do přepestrých barev, tlumí horké teploty a občas nás halí do lehkých oparů utkaných z jemných kapek rosy a měsíčního svitu), tak v tento čas nás ten vopilej blbec honil po přilehlé ulici a řval jak tur - "chci sto patnáct korun vy hajzlové!" No, nikomu se nic nestalo, akorát ten vůl urval Milošovi oko u tašky, když jsme se o ní tahali. Měli jsme přece jen asi jít na klidný kultivovaný Žižkov, jak jsem původně uvažoval, a ne do divokého Bubenče. Souboj žádný válečný reportér nezachytil, a tak jsme při listopadové vycházce po „Krajině krásných vil a neviditelných ostřelovačů“ průběh zápasu zrekonstruovali.

Pivovar Bubeneč, Bubenečská 33 – Pivovar byl založen v roce 2016. Z počátku to byl létající pivovar, pivo se vařilo ve spřátelených pivovarech. Po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2018 byla uvařena první vlastní várka. Na čepu mají nově mj. šestistupňový speciál. Byl uvařen u příležitosti představení nové vizuální identity Prahy 6. proto je to šestka, takže má něco mezi dvěma a půl a třemi procenty alkoholu.

Rodina Petschků - Kořeny bankéřské rodiny Petschků sahají do Peček u Kolína, které daly tomuto rodu i jméno. Na počátku stál Moses Petschek, narozený roku 1822. Začal jako podomní obchodník, získaný kapitál rozmnožoval půjčováním okolním rolníkům. Rostoucí majetek investoval do řady podniků, nejvýznamnější byla Mostecká společnost pro dobývání uhlí, založená 1871. Moses Petchek měl tři syny. Dva starší synové Isidor a Julius vystudovali práva, nejmladší Ignác nedostudoval ani gymnázium. Přestěhoval se do Ústí, stal se uhlobaronem a byl nejen zdaleka nejbohatší z bratrů, ale patřil mezi nejbohatší osoby prvorepublikového Československa. Oba starší bratři založili v Praze širokou rodinu pražských bankéřů. Zatímco Julius zůstal ve státní správě, Isidor si založil advokátní kancelář, která se stala na dlouhá desetiletí centrem rostoucího průmyslového a finančního impéria. Kromě Mostecké uhelné získaly moc i nad Anglo-rakouskou bankou. Rozsah petchskovského vlivu zůstal skryt v množství anonymních kapitálových účastí, každopádně již před první světovou válkou kontrolovali Petschkové většinu těžby hnědého uhlí v Čechách. V roce 1923 v době hyperinflace v Německu ovládli i značnou část německé těžby. Do Bubenče přišli Petschkové v roce 1902, když si Julius Petchek koupil vilu v Pelléově ulici. Po Isidorovi a Juliovi převzali žezlo nad impériem čtyři synové Isidora a jeden Julia. Po vzoru svých otců si kupovali a budovali svá sídla v Bubenči a svými vilami postavenými v jednotném stylu, jež takřka všechny projektoval Max Spielmann, udávali styl rezidenční části Bubenče. Na konci třicátých let patřilo Petschkům 66 hektarů pozemků a 13 vil a domů. Ve Washingtonově ulici postavili bankovní dům, později smutně proslulý jako sídlo gestapa. Pražští Petschkové jako podnikatelé s širokým rozhledem včas rozpoznali hrozící nebezpečí a podařilo se jim, byť za cenu nevýhodných prodejů, převést do bezpečného zahraničí většinu majetkových účastí a vystěhováním si zachránit vlastní život. Dne 18. července 1938 opustil naše hranice konvoj automobilů, v němž sedělo na čtyřicet členů sedmi pražských rodin Petschků a přes Maďarsko a Jugoslávii se všichni dostali do Londýna. Většina členů se pak vystěhovala do USA a Jižní Ameriky.

Velvyslanectví USA, Čs. armády 2 - Nejznámější z vil, která dnes slouží jako velvyslanectví USA, si nechal postavit Otto Petschek, syn Isidora. Honosná vila s neuvěřitelnými 148 místnostmi byla postavena v letech 1924-30. Architektem byl Max Spielmann, který se nechal inspirovat palácem ve Versailles. Ve vile nechyběl ani 18 metrů dlouhý, vytápěný podzemní bazén ve stylu římských lázní. Za války z vily vytvořili nacisté velitelství Wehrmachtu. Po roce 1945 zde několik týdnů pobývala Rudá armáda a krátce na to Spojené státy dům odkoupily.

12 lofts, Ronalda Reagana - Projekt architekta Johna Eislera je tvořen třemi bytovými objekty, se 12 lofty, tedy v každém domě jsou pouze čtyři byty ve velikosti od 100 m2 až po 400 m2. Bytové domy vzájemně propojuje rozlehlé přízemí. John Eisler se narodil v Londýně v roce 1946, ale stavební fakultu vystudoval na ČVUT. Začínal jako člen libereckého architektonického studia Sial, navrhl společně s Martinem Rajnišem a Miroslavem Masákem obchodní dům Máj. Od roku 1983 pracoval dvacet let v newyorské kanceláři Richarda Meiera. V jeho ateliéru navrhl např. Arkády Pankrác z roku 2009 nebo společně s Václavem Aulickým City Tower (původně plánovaná budova čs. Rozhlasu). Velvyslanectví Číny, Pelléova 18 - Zde sídlí od roku 1990, před tím sídlilo v dalším Petschkově paláci, ve kterém je dnes Muzeum literatury.

Muzeum literatury, Pelléova 22 - Reprezentativní vila byla vybudována v letech 1929-30 pro Marianne Gellertovou, dceru Julia Petschka, sestřenici Otty. Je ukázkou eklektického slohu. Od roku 1957 vilu využívalo Velvyslanectví Čínské lidově demokratické republiky, které však provedlo necitlivou rekonstrukci. Po roce 1990 pak byla budova bez využití, kterému bránily pozdější soudní spory o vlastnictví mezi Prahou a ČR. Nyní zde po rekonstrukci sídlí Památník národního písemnictví. Přestěhoval se ze Strahova z kláštera premonstrátů, slavnostní otevření proběhlo v říjnu 2021.

    1) Lev společně se Štefánikem byl v Bratislavě odhalen v roce 1938       4) Přestavěná vila Bianca
    2) Nejdřív zmizel lev, poté Štefánik, od roku 2009 už jsou zase spolu       5) I Ambasádu Ruska postavili Petschkové
    3) Věda žije, alespoň zde v Lannově vile                                                   6) Místodržitelský letohrádek

Lev, zahrada Muzea literatury - Autorem bronzové sochy lva je Bohumil Kafka. Socha vznikla jako odlitek modelu lva, který byl součástí pomníku Milana Rastislava Štefánika v Bratislavě od roku 1938. V roce 1928, deset let po vzniku Československé republiky, byla vyhlášena soutěž na podobu pomníku. Tuto soutěž vyhrál v roce 1931 návrh Bohumila Kafky, který Štefánika ztvárnil jako letce v kombinéze. Socha Milana Rastislava Štefánika byla umístěna na korunovačním pahorku místo císařovny Marie Terezie. Štefánik byl vysoký 7, 4 metrů a za ním na pylónu vysokém 27 metrů stál 3,5 metrový lev, který držel štít se státním znakem. Symbolizoval československé legie, jež Štefánik organizoval. Kafka si zapůjčil lva Césara ze zoologické zahrady ve Zlíně a pak půl roku podle něj ve svém do pražského ateliéru ztvárňoval tohoto lva. Celý památník však nevydržel pohromadě dlouho. Po rozdělení Československa v roce 1939 byl památník trnem v oku všem pravověrným Slovákům a po Hitlerově návštěvě v Bratislavě roku 1940 byl lev pro svou závadnost odstraněn. Říšský vůdce dokonce prohlásil: "Ta kočka musí zmizet!" Štefánik mohl zůstat. Po nástupu komunistů, ale až v roce 1952, byla socha Štefánika odvezena neznámo kam a zřejmě roztavena. Lev, jako hlavní součást památníku byl nalezen v zuboženém stavu a po restaurátorském zákroku znovu instalován na bratislavském nábřeží v roce 1988. Štefánik si počkal až do roku 2009. To byl v Bratislavě před novou budovou Slovenského národního divadla slavnostně odhalen památník generála Milana Rastislava Štefánika, který před 90 lety tragicky zahynul při leteckém neštěstí. Téměř 7,5 metru vysokou sochu spoluzakladatele Československa označil slovenský premiér Robert Fico za slovenskou sochu Svobody. Kafka zhotovil i třetinový model Štefánikovy sochy, z kterého byly odlity dvě bronzové plastiky. Jeden bronzový odlitek Štefánika byl za socialismu v depozitáři Národní galerie na hradě Pecka, ukryt za závěsem. Na vyžádání ji průvodce spiklenecky zpoza závěsu odhalil. Tento odlitek je od roku 1994 na Petříně před Štefánikovou hvězdárnou a druhý je ve francouzském Paulhane. Kafka zhotovil i odlitek lva. Ten byl původně umístěn v rajské zahradě Strahovského kláštera, od roku 1990 stál na vnitřním nádvoří. Nyní se přestěhoval sem spolu s Památníkem národního písemnictví.

Lannova vila, V Sadech 1 – Vilu si nechal postavit železniční stavební podnikatel Vojtěch Lanna. Na projektu vily spolupracovali Ignác Ullmann a jeho švagr Antonín Barvitius. Stavba se skládá z průčelní budovy a bočního křídla s vyhlídkovou věží. V Lannově pracovně znázorňuje malba jezero Trauensee, kde měla rodina Lannů sídlo v městečku Gmünden. V Lannově vile se po stavebníkově smrti vystřídalo několik soukromých majitelů, po roce 1948 byla znárodněna. Nyní patří Akademii věd.

Vila Bianca, Na Seníku 17 a - Přestavbu starší usedlosti navrhl architekt Jan Kotěra roku 1910 pro rodinu Bondyovu. Lodžii na jižní straně rámovaly pylony s alegorickými sochami Noci a Dne od Kotěrova přítele sochaře Jana Štursy. Po první světové válce následovala přístavba a celková historizující úprava od architekta Maxe Spielmanna. Koncem padesátých let se uskutečnila adaptace pro čínské velvyslanectví. V letech 1998-2003 došlo k radikální přestavbě na nájemní dům podle návrhu nizozemského architekta Ericka van Egeraat. K vile přibylo dalších šest novostaveb, lemujících ulici Pod kaštany.

Starý bubenečský hřbitov Na Skalce, Wolkerova - Roku 1801 byl kostel svatého Gottharda rozšířen na úkor plochy hřbitova, proto bylo rozhodnuto zřídit nový hřbitov u ohradní zdi Královské obory. Vstup na hřbitov byl mezi zahradou letohrádku a domem čp. 36. Hřbitov byl užíván do roku 1888, kdy byl založen nový hřbitov Ve Struhách (ulice Antonína Čermáka), poté postupně chátral.

Vila Friedricha Petschka, Pod kaštany 1056, nyní na adrese Ukrajinských hrdinů - Budova byla navržena Maxem Spielmannem a postavena pro Friedricha Petschka, bratra Otty, který postavil ambasádu USA. Dostavěna v roce 1927. Ještě před válkou Petschek vilu prodal jinému bankéři Jiřímu Popperovi. Po válce, kdy byla budova obsazená Němci, daroval Edvard Beneš rozsáhlou nemovitost včetně vybavení Sovětskému svazu jako dar za osvobození tehdejšího Československa. Vila je nyní v majetku Ruské federace.

Místodržitelský letohrádek, Stromovka - Hrad nad Královskou oborou vznikl pravděpodobně za Přemysla Otakara II. Dnešní renesanční podoba pochází z konce 16. století. V 17. století byl letohrádek spojen s Pražským hradem kaštanovou alejí, kterou vykácela francouzská vojska při okupaci Prahy v roce 1742. V letech 1804-05 byl dostavěn další trakt ve stylu anglické novogotiky. Od roku 1849 byl propůjčován nejvyšším královským místodržícím k letním pobytům. Nyní zde sídlí knihovna Národního muzea. Několikrát se zde natáčely filmy z prostředí staré Anglie či český film Fantom Morrisvillu.

    1) Od letohrádku byl první výhled - na Královskou oboru                         4) Akademie výtvarných umění zezadu
    2) Nejstarší pražský tunel střežil hlídač č. 74                                           5) Pro potěchu šotoušů a dětí jsou vypsány průjezdy vlaků
    3) Hřiště od O. Zoubka je podle dnešních norem životu nebezpečné     6) Budova architektury byla postavená dodatečně

Fotoalbum vycházky...

Kamenný globus - Historické sluneční hodiny z roku 1698. Byli jsme zde v roce 2009 při vycházce „Krajinou krásných vil a neviditelných ostřelovačů“ a také při jedné z vycházek „Za železnou oponou Prahy“, 30. 12. 2020 Od hvězdárny přes Ládví do Stromovky.

Stromovka – Královská obora vznikla již za Přemysla Otakara II. Za Rudolfa II. byla zřízena soustava čtyř rybníků navzájem propojených umělými kanály a tzv. Rudolfova štola (1584-93), kterou byla přiváděna voda z Vltavy. Velký rybník měl uprostřed nasypán umělý ostrov, na kterém byly vysázeny někdy po roce 1593 duby. Za válek o rakouské dědictví se zde utábořila v roce 1742 francouzská vojska, oboru poničila a vykácela všechny druhy stromů kromě dubů. Ty měly zamaskovat dělostřelecké baterie. Park byl obnoven v roce 1746. Velký rybník byl vysušen. Čeští stavové, zejména purkrabí Jan Rudolf hrabě Chotek, usiloval o zpřístupnění Stromovky veřejnosti a to se povedlo roku 1804. Stromovka prošla v posledních letech velkou obnovou, tři zdejší rybníky byly zcela revitalizovány a došlo k vytvoření dvou nových. Byl obnoven Velký rybník, a tak se Dubový pahorek stal opět ostrovem.

Mécsérova silnice - Patník připomíná vybudování příjezdové silnice do Královské obory, která byla pojmenována po českém místodržiteli z let 1849–1860 Karlu Mecsery. U horního konce je pamětní kámen s nápisem "Mécsérova silnice 1861".

Promenáda Anny Politkovské – Je roubená je lavičkami, dnes už s neviditelnými věnováními. Byla tu lavička Bondysmu - leninismu – „Zde seděl Zdeněk Fišer, na všechny ismy se vyser“, nebo lavička Martina Jirouse – „Na této lavičce Magor neseděl, protože seděl v kriminále.“

Dům hlídače č. 74, Stromovka - V Královské oboře byl při stavbě dráhy vybudován v roce 1868 první pražský železniční tunel. A tehdy považovali za nutnost, aby byl tunel hlídán. Proto byl postaven domek hlídače čp. 74, který stojí dodnes. V srpnu 2021 jsme tu byli v zahradní restauraci. Jenže pršelo. Tak jsme našli azyl vevnitř. A to bylo dobře, jinak bychom nemohli porovnávat tříletou Marčelínu na letenském kolotoči s Marčelínou s pivem o 57 let později.

Bubenečský tunel, Stromovka - Krátký pražský železniční tunel na jednokolejné trati Praha – Kladno mezi stanicemi Praha-Bubny a Praha-Dejvice na okraji Stromovky.. Tento úsek trati byl jako součást Buštěhradské dráhy zprovozněn roku 1868, jedná se tedy o nejstarší tunel v Praze.

Dětské hřiště Kaštánek, Stromovka - Betonové objekty jsou autorskými skulpturami Olbrama Zoubka a jeho první manželky Evy Kmentové z roku 1961. Sochař Jakub Grec na jejich rekonstrukci pracoval s autorem, který zemřel v roce 2017 ve věku jedenadevadesáti let. Hřiště nazývané nyní Kaštánek je přístupné s upozorněním, že nesplňuje dnešní normy na dětská hřiště – je tedy možné ho využívat jen na vlastní nebezpečí.

Akademie výtvarných umění, U Akademie 2 - Na konci 18. století došlo k ustavení společnosti vlasteneckých přátel umění, která nejprve založila Obrazárnu (z které později vznikla Národní galerie) a brzy na to i kreslířskou akademii. Ta svoji činnost zahájila roku 1800 jako nejstarší umělecká škola v českých zemích. Neustále se potýkala s finančními těžkostmi a nevyrovnanou úrovní výuky. K zásadní reformě instituce došlo zásluhou Josefa Hlávky. Hlávka jako poslanec českého zemského sněmu se v roce 1885 zasadil o vyplácení každoroční podpory akademii, díky svým osobním konexím dosáhl povolání malířů Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise na profesorská místa. V polovině 90. let dosáhl díky jednání s vídeňskou vládou převzetí akademie do státní péče. Hlávka vybudoval nejdříve provizorní působiště Akademie na Výstavišti a posléze i její novou monumentální budovu na Letné. Byla postavena podle projektu Václava Roštlapila v letech 1897 – 1903 a akademie v ní sídlí dodnes. Bezprostředně poté ze svých soukromých prostředků zřídil nadaci, poskytující vynikajícím studentům cestovní stipendia. Umožnil tak např. Josefu Mařatkovi, Františku Bílkovi či Bohumilu Kafkovi studijní pobyt v Paříži. Zásluhou Julia Mařáka pak byla zřízena i první sochařská škola vedená Josefem Myslbekem a architektonická speciálka Jana Kotěry. Myslbek ve zdejším ateliéru podle koně Arda studoval oře pro sochu sv. Václava. Jeden odboj na přednášce skončil dokonce uvězněním hlavních rebelantů mladého Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Studenty tehdy pobouřil přednášející profesor Woltmann tvrzením, že všechno české umění je původem německé.

Mostek na železniční tratí, u Gerlpstnerovy ulice – Na zábradlí jsou vypsány časy projíždějících vlaků.

Budova Architektury, U Akademie - V letech 1922-25 byla Akademie rozšířena o přístavbu budovy pro architekturu podle návrhu Jana Kotěry a Josefa Gočára. Kuriozitou je pozdně kubistický portál od Kotěry, který kubismus nesnášel.

    1) Po vypití Strelky a Bělky v pivovaru Lajka                                         4) Láká nás Národní technické muzeum
    2) Pražský Montmartre                                                                           5) Ale my jsme zamířili na hranu k EXPO 58
    3) Výloha hospody snad pamatuje ještě výčepního Prašivku               6) Pod terasou jsou renesanční sklepy

Pivovar Lajka, U akademie 11 – Café Lajka začalo v roce 2019 vařit vlastní pivo. Každé z piv vzdává hold jednomu ze zvířat, které posloužilo zvláštní směsi vědy a propagandy a řinčení zbraní známé jako „vesmírné závody“. Lajka položila život na oltář vědy v listopadu 1957. Rusové ji vypustili do vesmíru v době, kdy ještě nebyl technicky vyřešen návrat z oběžné dráhy. Piva Strelka a Bělka jsou nazvany po psech, kteří strávili v roce 1960 v kosmu jeden den. Doprovázel je šedý králík, čtyřicítka myší, mouchy a rostliny. Pasažéři letu (až na několik myší) let přežili a stali se tak prvními živočichy, kteří se po pobytu ve vesmíru v pořádku vrátili na Zem. Kromě toho vaří v pivovaru např. Alberta - makaka, který zahynul při pokusných letech v raketách V-2. Majitelem je Tomáš Vodňanský, syn Jana Vodňanského.

Pražský Montmartre – Pařížský Montmartre je čtvrť ležící na jediném skutečném kopci Paříže. Úzké uličky plné umělců a hudebníků, spousta bister a kavárniček. Pražská Letná postrádá křivolaké uličky, ale ulice s předzahrádkami a alejemi stromů, spousta kaváren a soukromých galerií atmosféru Montmartru značně připomíná. Navíc na konci 19. století postavili u Stromovky Akademii výtvarných umění a ta přitáhla do čtvrti malíře i sochaře. Ovenecká ulice je výkladní skříň Pražského Montmartru.

Ovenecká 44 - Deska připomíná evangelického faráře, autora knihy pro děti Broučci Jana Karafiáta, který v domě žil od roku 1913 až do své smrti roku 1929. V letech 1870–1871 působil jako vikář Reformované církve v Roudnici, odkud odešel na studia do Edinburghu. V letech 1875–1895 působil jako farář v Hrubé Lhotě (dnes Velká Lhota). Po dvaceti letech odešel do Prahy, kde se věnoval se práci na revizi Bible kralické a vypomáhal v různých sborech. Karafiát Broučky vydal anonymně vlastním nákladem v roce 1876. Teprve po 17 letech v roce 1893, ji objevil v knihovně novinář Gustav Jaroš-Gamma, otiskl o ní recenzi v časopisu Čas a odhalil i autorovu totožnost. Tím knihu zpopularizoval natolik, že první edice byla rychle vyprodána a v roce 1894 přišla první reedice. Až do desátého vydání v roce 1912 vycházeli Broučci anonymně. V současnosti patří k nejvydávanějším českým publikacím pro děti a mládež; jen česky vyšlo kolem 100 vydání.

U Prašivky, Ovenecká 15 – Poctivá čtyřka, která existovala už za dob našich středoškolských studií. Oficiální název je Klášterní pivnice, ale nikdo jí neřekne jinak než U Prašivky. Ani Petr Stančík v Praze ožralé netuší, proč. Dedukuje, že snad se nazývá podle prachu z blízké dopravní tepny, nebo prolhanosti štamgastů. A přitom vysvětlení je prosté. Jmenuje se podle hostinského, který tu dlouhá léta točil, a jmenoval se Prašivka.

Národní technické muzeum, Kostelní 42 – Muzeum bylo postaveno podle projektu Milana Babušky v letech 1938 až 1941.

Expo 58, Letenské sady 80 - Československý pavilon získal na Světové výstavě Expo 58 v Bruselu nejvyšší ocenění, Zlatou hvězdu. Postaven podle návrhu Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Po úspěšné výstavě byly stavby přesunuty do Prahy, vlastní pavilon na Výstaviště a restaurace do Letenských sadů. Restaurace zde fungovala až do roku 1990. Poté byl pavilon prodán a chátral. Objekt byl nakonec zrekonstruován jako sídlo reklamní agentury. Po opětovném prodeji otevřela na podzim 2021 Adolf Loos Apartment and Gallery pavilon jako svoji novou výstavní síň. Součástí budovy je vyhlídková terasa. Pod ní jsou umístěny unikátní renesanční viniční sklepy z poloviny 16. století. Patřily k vinnému lisu, který zde roku 1540 založil Jan Kulhánek. Sklep má rozlohu přibližně 400 m2 a je zaklenutý původními křížovými klenbami. Sklepení sloužilo svému účelu do konce třicátých let 20. století. Dnes je skryté za oprýskanou a posprejovanou kamennou zdí, a vchází se do něj kamenným portálem, do nějž v minulosti necitlivě dozdili ocelový rám.

    1) A z terasy parádní panoramatický výhled                             4) Lanovku vystřídaly ve 30. letech jezdící schody
    2) Na Letnou vedla první pražská lanová dráha                             5) Od lanovky postavil Křižík i elektrickou dráhu
Po ní tu zbyl jen kus kolejí a pamětní destička     3) Z horní stanice je další panoramatický výhled                             6)

Lanová dráha na Letnou – Byla vybudována podle návrhu Františka Křižíka u příležitosti Jubilejní výstavy. Pravidelný provoz byl zahájen 31. května 1891 a předběhla tak o několik týdnů lanovku na Petřín. Dvoukolejná trať překonávala převýšení 39 metrů za 1 minutu a 45 sekund. Pohon obstarávala vodní převaha, tedy nádrže, do nichž se v horní stanici napouštěla voda. Na horní stanici prý stával Křižík a sledoval, zda je dost pasažérů pro jeho nový podnik. Neměl to daleko, bydlel v Korunovační 102. Vzhledem k tomu, že dráha potřebovala značné množství vody, což způsobovalo nedostatek vody v horních patrech letenských domů, byla roku 1902 přeměněna na elektrický pohon. V provozu byla až do roku 1916, koleje byly sneseny 1922. Po zrušení lanové dráhy byly na jejím místě v roce 1926 vybudovány kryté dřevěné pohyblivé schody (první pražský eskalátor), které zažívaly návaly fotbalových fanoušků mířících na Letnou na oba stadióny pražských „S“. Pro havarijní stav byl na nich roku 1935 provoz ukončen. Zbytky zařízení po lanové dráze a eskalátoru zanikly v letech 1949–1951 při výstavbě Letenského tunelu. V roce 2019 byla horní stanice eskalátoru opravena a opatřena zábradlím. Je štěstí, že film Muži v offsidu byl natočen v roce 1931, kdy eskalátor fungoval, a tvůrci ve filmu zachytili nejen, jak fanoušci přepadávají z otevřených tramvají při cestě na derby Sparta - Slavie, ale i jejich cestu po jezdících schodech.

Křižíkova elektrická dráha – Od horní stanice lanovky vybudoval Křižík v roce 1891 ještě první pražskou elektrickou dráhu. Vedla Oveneckou ulicí ke vchodu do Královské obory a měřila necelý kilometr. A proč zrovna Ovenecká? Křižík ve svých Pamětech píše: „Bělského silnicí jsem tuto dráhu vést nemohl, protože tudy vedla koňská tramvaj; proto jsem měl v úmyslu vést trať od karlínského přívozu v Bubnech nynější Bubenskou třídou na Výstaviště. Ale když to vešlo ve známost, přišel ke mně vinohradský stavitel a člen městské rady Víšek, můj dobrý známý, a žádal mě, abych dráhu postavil od horní stanice lanové dráhy do Královské obory. Víšek měl totiž na Letné za restaurací stavební pozemky a myslel si, že stoupnou v ceně, když k nim postavím komunikaci. Z přátelství jsem vyhověl Víškovu přání…“ Během konání výstavy se novinka těšila zájmu cestující veřejnosti, ale pak přepravovala stále méně osob. Naposledy vyjela roku 1900. V roce 1903 Křižík veškeré zařízení demontoval a použil ho pro svou dráhu do Libně. V místě, kde stála první stanice Křižíkovy elektrické dráhy, byl v roce 2011 u příležitosti 120. výročí provozu elektrických tramvají v Praze odhalen pomník. Má podobu tramvajových kolejí, mezi kterými je umístěna pamětní deska.

    1) Opravený kolotoč je v zimě zavřený                                                   4) A zase: ach ty výhledy
    2) Mozaiku na sloupech "vymyslel" za Zdeňka Sýkoru počítač               5) Hanavský pavilon
    3) Metronom je stejně vysoký jako byla socha Stalina                             6) Postavte se mosty do řady

Kolotoč, za NTM – Nejstarší dochovaný kolotoč v Evropě byl nainstalován na Letné v roce 1894. Předtím stával dva roky u Kravína na Královských Vinohradech. Kolotoč fungoval na principu hornického těžního stroje – žentouru. V prostoru pod podlahou chodil sluha a tlačil před sebou vzpěru otáčecího mechanismu. Točna nese původní koně, ve 30. letech přibyla ke koním autíčka a sluhu nahradil elektromotor. Kolotoč fungoval bez závad přes sto let, v roce 1995 byl jeho provoz zastaven. V roce 2004 zakoupilo kolotoč Národní technické muzeum a po 16 letech, během nichž nákladem 23 miliónů korun proběhly potřebné opravy, byl znovu zpřístupněn veřejnosti 12. července 2022. V provozu je jen během letních měsíců. V dubnu 1985 proběhl na Slovanském ostrově ples TAKu ve stylu Zemská jubilejní výstava 1895 a v neděli následovala vycházce (stále v krojích) po stopách výstavy. Šli jsme přes Petřín ke Strahovskému klášteru, poté tramvají na Špejchar, kde se společnost odebrala k Hanavskému pavilónu a vyvrcholením byl kolotoč, jehož otevření zabezpečil JiKo. Chlapci vylezli na opelichané koně, mimina jsme šoupli do autíček a za zvuku původního orchestrionu nás provezla kolozubá bába.

Odvětrávací komíny letenského tunelu - Zdeněk Sýkora již na začátku šedesátých let jako jeden z prvních na světě zapojil do přípravy uměleckého díla počítač. Spolupracoval s matematikem Jaroslavem Blažkem. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, pravidla jejich spojování) byly přesně definované a převedené na číselné kódy. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a počítač pak určoval, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Skleněný obklad větracích komínů Letenského tunelu byl vytvořen v roce 1969, v roce 2003 byl vyhlášen kulturní památkou. Zdeněk Sýkora měl v roce 2010 v Městské knihovně u příležitosti svých devadesátin celoživotní výstavu. Celý život prožil v Lounech, kde v roce 2011 umřel. V roce 2013 byl v Počedělicích na břehu Ohře odhalen jeho památník v podobě rámu, za kterým teče jeho milovaná řeka.

Stalinův pomník - Byl největším skupinovým sousoším v Evropě. Stavba byla slavnostně zahájena v prosinci 1949, vlastní práce na sousoší začala v únoru 1952 a celé bylo odhaleno 1. května roku 1955. Sochař Otakar Švec před odhalením díla spáchal sebevraždu. Architektem sousoší byl Jiří Štursa. Oba před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka na témže místě. Za Josifem Stalinem stáli zástupci všech společenských tříd, proto byl nazýván bodrým lidem fronta na maso. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 metrů výšky, 12 metrů šířky a 22 metrů délky. Po odsouzení tzv. Stalinova kultu osobnosti, byli nuceni i komunisté v Československu pomník zbourat. Stalo se tak v listopadu roku 1962. Po roce 1989 zde krátce působil rockový klub a také odtud vysílala první soukromá rozhlasová stanice Radio 1. Od roku 1991 stojí na podstavci pohyblivý metronom sochaře Vratislava Karla Nováka. Výška Metronomu v úvrati je stejná jako výška Stalina.

Sport na Letné - Celá letenská pláň byla od konce 19. století využívána pro sport. Slavia přišla na Letnou v roce 1899. Stačilo vysypat pozemek pískem, ohraničit provazem a přivítat prvního soupeře – výběr hráčů z Berlína. Těsně před Vánoci 1900 získala Slavie pozemek pro nové hřiště poblíž dnešní ulice Nad Štolou. Na konci 30. let se plánovala výstavba nového slávistického stadionu pro 30 000 diváků. Plány zhatila válka, na konci války Němci navíc podpálili dřevěné tribuny. Tři roky trvala obnova, tři roky se hrálo, ale pak v roce 1951 kvůli stavbě Stalinova pomníku byla tribuna rozmontována a Slavie vystěhována do Vršovic. Kromě fotbalových hřišť Sparty a Slavie zde byl atletický stadion, který byl po roce 1930 proměněn na závodní klusáckou dráhu. Postupně se na Letné zřizovala další hřiště pro různé sporty. Místo zde našla i motocyklová plochá dráha. Tu mj. využila firma Harley - Davidson k uspořádání reklamní soutěže. Vyhrát měl ten, kdo dokázal ujet nejdelší vzdálenost s jedním litrem benzínu. Vítězem se stal humorista Zdena Ančík, který sice neměl s řízením motocyklů žádné zkušenosti, ale protože slíbil uveřejnit zmíněné firmě reklamu v humoristickém časopise Trn, dostal od mechaniků protekčním pár deci pohonných hmot navíc.

Hanavský pavilon, Letenské sady - Litinová stavba byla původně vytvořena jakožto reprezentační pavilon Komárovských železáren pro pražskou Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891. Tehdejším majitelem železáren byl kníže Vilém Hanavský, podle něhož byla stavba pojmenována. Jedná se o historicky první pražskou stavbu postavenou z litiny. Po skončení výstavy byl pavilon darován knížetem Hanavským městu Praze a poté převezen na své dnešní místo a znovu postaven.

    1) Rybník na Letné? Proč ne                                                                   4) Pod námi Kunsthalle
    2) Místo novoročního výstupu jsme si na Nový rok připili na ostrově     5) A naproti Hrad
    3) Kvůli tomuto mostku byl založen spolek SCKSNŠL                             6) Vějíř hraběnky Chotkové

Vodní nádrž v Letenských sadech – Proč ne? Rybník vznikl v menší proláklině u Hanavského pavilonu. Součástí rybníka je i ostrov, na který je možné dojít po dřevěném molu. Rybník o objemu přibližně 13,5 tisíce metrů kubických je napájen vodou z Vltavy. Stejně jako rybníky ve Stromovce využívá Rudolfovu štolu, která přivádí vodu z Vltavy tunelem pod Letnou. Vzhledem k výškovému rozdílu je na úrovni řeky umístěno čerpadlo. Napouštění skončilo v listopadu 2022. Od té doby se čerpání vody zastavilo a rybník je doplňován dešťovou vodou svedenou ze zpevněných ploch bývalého Stalinova pomníku. Do budoucna se počítá s tím, že sem bude přiváděna voda z Libockého rybníka takzvaným Hradním potokem. Nádrž má sloužit především jako zásobárna vody a pomůže tak vyřešit dlouhodobý problém se zálivkou zdejší zeleně.

Lávka přes Chotkovu ulici – Horní část Chotkovy silnice od 60. let 20. století překlenovala lávka navržená architektem Jaroslavem Fragnerem. Pro špatný stav byla demontována a v roce 1998 nahrazena novou lávkou podle návrhu Bořka Šípka. Povrch vozovky tvoří fošny z brazilského ořechu, ovšem v nejkritičtějším úseku jsou položena podélně. Na podélných prknech pravidelně padající cyklisté založili spolek SCKSNŠL - Spolek cyklistů, kteří spadli na Šípkově lávce.

Vějíř Žofie Chotkové, K Brusce – V červnu 2019 byla slavnostně odhalena fontána ve tvaru vějíře, vytvořená na počest hraběnky Žofie Chotkové. Plastiku vytvořila Martina Hozová ve spolupráci s Janem Paclíkem, který byl zároveň autorem technického řešení fontány. Hozová zvolila vějíř coby symbol ženskosti. Navíc, který byl s Žofií Chotkovou úzce spojen. Na její rakev byl totiž položen vějíř s černými rukavičkami, jako atributy poukazující na její příslušnost k nižšímu stavu dvorní dámy. Původně měl být pomník vytvořen již v roce 2014, kdy uplynulo 100 let od sarajevského atentátu, při kterém Žofie Chotková spolu se svým manželem, Františkem Ferdinandem d'Este, zemřela. Plastika byla umístěna do prostředí spjatého s rodinou Chotkových. Dědeček Žofie Karel Chotek nechal v první polovině 19. století vybudovat silnici z Klárova k Písecké bráně a sousední pozemky parkově upravit. Vznikla zelená plocha pro veřejnost, dnešní Chotkovy sady. Plastika má kromě estetické funkce také funkci mlhoviště. Z trysek po obvodu vějíře stříká v pravidelných intervalech jemná vodní mlha.

    1) Bašty na modelu barokního opevnění jsou otočné                                 4) Pamětní deska Jiřího Menzela
    2) Jen na levém břehu bylo dvacet bašt                                                     5) A teď už do Písecké brány
    3) Mariánské hradby byly pojmenovány podle tohoto bývalého kostela     6) Točí tu Ferdinanda, zřejmě kvůli hraběnce Chotkové

Model barokního levobřežního opevnění Prahy, Chotkova - V letech 1653–1730 byla z Prahy vybudována barokní pevnost s citadelou na Vyšehradě a postupně byly přestavěny původní hradby kolem obvodu tehdejší Prahy. Hradby byly zesíleny 20 baštami se jmény podle svatých patronů a očíslovány - od Újezdu (I.) až k dnešnímu úřadu vlády (XX.), Změna válčení a rozvoj města měla za následek zánik velké části hradeb, které po roce 1860 ustoupily výstavbě domů a železnici. Přesto se zachovaly významné ucelené části na Hradčanech, Petříně a téměř beze změny celá citadela Vyšehrad. Části hradeb na levé straně Vltavy (Malá Strana a Hradčany) se říká Mariánské hradby, pojmenované se podle kostelíka Panny Marie poblíž Bruské brány. Mariánské hradby vedly od Prašného mostu přes Pohořelec a Petřín k Vltavě, na druhou stranu směrem k Letné. Dochovala se Písecká neboli Bruská brána, která byla mezi dřívějšími baštami sv. Jiří a sv. Ludmily. V roce 1860 bylo rozhodnuto o zrušení hradeb. Na západ od Písecké brány byly hradby zbourány v roce 1898 a na jejich místě byla roku 1900 vybudována kadetní škola, dnes Ministerstvo obrany. Východní část byla bourána od roku 1901.

Bývalá kaple Panny Marie Pomocné, U Písecké brány 1 - Domek, stojící naproti Písecké bráně, je pozůstatkem kostela Panny Marie. Kostel byl postaven 1751-56 architektem Palliardim. Kostel byl zbořen v 2. polovině 18. století a zůstala z něj jen sakristie, která byla roku 1890 přestavěna na domek pro výběrčího cla. Takže tento domek dal vznik názvu Mariánské hradby.

Pamětní deska Jiřího Menzela, Na Valech 16 - Na domě, kde čtvrt století (1996-2020) žil režisér Jiří Menzel, byla v září 2022 odhalena pamětní deska. Na pamětní desce je portrét režiséra a silueta Oscara. Cenu od americké Akademie filmového umění obdržel Menzel v roce 1967 za film Ostře sledované vlaky. Tento dům je zajímavý jen tím, že zde žil Vlado Clementis, slovenský ministr zahraničí, který byl popraven v roce 1952. Další domy, kde režisér bydlel, jsou ještě zajímavější. Jiří Menzel se narodil 23. února 1938 na Hanspaulce, v přízemí vily Na Pískách 19. Odsud ho rodiče stěhovali jako osmiměsíční miminko v kočárku do Strašnic. Bylo to právě ve dnech zářijové mobilizace 1938. „Všechna auta musela být k dispozici armádě, stěhoval nás koňský povoz. A protože se s kočárkem tehdy do tramvaje nesmělo, vezl nás tatínek v kočárku přes celou Prahu z Dejvic až do Strašnic“. Ve vile na Pískách později bydlel Ivan Hlas a spisovatel Jan Procházka. Písničkář Ivan Hlas se přistěhoval na Hanspaulku se svými rodiči a sourozenci v květnu 1958, když mu byly čtyři roky. Do velké činžovní vily se po čase nastěhoval i scénárista a spisovatel Jan Procházka s manželkou a třemi dcerami Ivou, Lenkou a Kristýnou. Není to náhoda, jak sám Hlas píše ve své knize vzpomínek Za barevným sklem, jeho otec byl špión a Jan Procházka byl tehdy člen ÚV KSČ. Po přestěhování z Hanspaulky bydlela rodina Menzelova v ulici V Olšinách 61, kousek od nynější stanice metra Strašnická. Menzel zde prožil dětství (1938 – 1950). Bydleli v nejvyšším patře, v domě byl zaveden plyn, ale topilo se v kamnech. Pro uhlí se muselo do sklepa. V roce 1950 se rodina přestěhovala do družstevního domu na sídlišti Solidarita, s ústředním topením a kohoutky s teplou vodou. „V novém bytě jsem se válel po dřevěné podlaze, byl leden a zázračné ústřední topení hřálo.“ Ale zpět k domu V Olšinách. Dvě mrtvá těla byla objevena náhodou v roce 2004, když na zahradě domu v Olšinách začaly probíhat stavební práce. Při výkopu dělníci objevili kosterní pozůstatky. Záhy se ukázalo, že v domě postrádají již několik měsíců homosexuální pár Miloše Knorra a Štefana Kisse. Roubíčkovi, který si přivydělával homosexuální prostitucí, stejně tak jako jeho kamarád Aleš Lajtár, nabídli Knorr s Kissem ubytování, jenže podle Roubíčka se po obou neustále dožadovali sexu. Tak se rozhodli je zavraždit. Stejně jako v seriálu Případy prvního oddělení byli vyšetřovatelé zmateni tím, že podle patologa zemřela každá z obětí v jinou dobu. Přitom oba partneři nepřišli bez omluvy do práce ve stejný den. „Ptal jsem se, co je to tu cítit. Odpověděl mi, že vaří polévku z Knorra. Pak jsem viděl na plotně velký hrnec a udělalo se mi špatně.“ Takhle znělo u Městského soudu v Praze jedno ze svědectví otřesné vraždy. Knorr v tomto případě nebyl název polévkového výtažku, ale jméno jednoho z dvojice. Obě těla Roubíček zastlal do peřiňáků a spolu s Lajtárem začali rozprodávat zařízení z bytu. Po několika týdnech se bytem linul už strašný zápach, a tak se Roubíček rozhodl těl zbavit. Těla obou obětí vrazi rozřezali a ostatky jednoho z nich vařili a pekli v troubě. Na vaření druhého těla už ale prý neměli nervy, a tak ho spolu i s ostatky Knorra zakopali na zahradě. Roubíček dostal 25 let, Lajtár patnáct.

Písecká brána, K Brusce - Brána je bývalá součást barokního opevnění Prahy. Název brány vznikl přenesením jména ze starší brány středověkého opevnění Malé Strany. Původní Písecká brána stávala u vyústění Valdštejnské ulice u přívltavské vsi Písek. Byla zbořena společně s 23 domy, aby si mohl Albrecht z Valdštejna postavit svůj palác. Nová Písecká brána byla postavena roku 1721 architektem Giovannim Battistou Alliprandim. Když začaly později Mariánské hradby překážet rozvoji Prahy, došlo v roce 1860 k rozhodnutí je zbourat. Píseckou bránu uchránila před demolicí její poloha, která nepřekážela stavebnímu ani dopravnímu ruchu. V letech 2000 až 2002 prošla brána rekonstrukcí a od jejího ukončení funguje jako galerie a kavárna, zažili jsme tu svatbu i oslavu narozenin. « NAHORU
</p>


TOPlist  
ight="60" border=0 alt="TOPlist" />'); //-->