107. Pražský bizár

neděle 3. 12. 2023
navštíveny: restaurace U presidentů, vila Azavedo, poutní kaple Hájecké cesty, dům Jaroslava Seiferta, Tejnka, dům Tomia Okamury, Spiritka, Strahovský stadion, větrací věž Strahovského tunelu, Kinského sady, vila Machoninových, vila Čeňka Vosmíka, Nesypka, Hřebenka, dům M. Hodži, pamětní deska Milady Horákové, rezidence Erbenova, Klamovka, Demartinka, osada Buďánka

Pozvánka
Odchod od břevnovské hospodz U Presidentů, Šultysova 53 ve 13 hodin. Nejblíže je to od stanice busu 191 U Ladronky, případně se prokličkujte od zastávky tram 22,25 Břevnovský klášter. Obě od 12 vevnitř. I zarytí odpůrci starovacích hospod, přijďte aspoň čtvrt hodiny předem na malé pivo, ať vidíte ten bizár uvnitř.

Jaká vycházka byla

    Lepší začátek vycházky Pražský bizár jsme si nemohli přát. U Presidentů už jsme byli několikrát, ale pokaždé žasnu: „Je to vůbec možný, todleto?“ Pak už jsme vyrazili do ulic sněhem zavátých. Tádž Mahal celý v bílém jsme téměř přehlédli, ale vilku národního umělce jsme v družném hovoru přešli úplně. Tak to ne, vrátíme se - báseň o včele slyšet prostě musíte. Stejně jako svérázné názory hostinského Drinopolu jako třeba, že opilý host je povedený výrobek. Nad středověkou Tejnkou ční Takešiho hrad. Za tuhého covidu nás proslavil. Reportéři 168 hodin místo Pitomiových názorů tajně natočili naši toulku vlastivědnou. I usedlost Spiritka pronikla do Blesku. Kam se hrabe „Hoří, má panenko“ na konání náměstka ministra vnitra, jeho milenky a manželky po hasičské slavnosti. Raději jsme se vnořili do pražské divočiny a vynořili až u stadionu, kde byly - dávno, dávno již tomu - seřazeny tisíce p.čí v jeden šik. Na krytém ochozu Technické správy komunikací jsme před dvanácti lety viděli Zlatou Prahu - teď byla celá bílá a ledové šampaňské nezahřálo. Tak rychle pryč. Ještě Můrova historka o Nadiným fiátku a už rozmrzáme v podzemí Petřína.
    V Kinského sadech jsme se mezi zdivočelými boby kochali zasněženou Prahou přímo pod námi. A co jsme ještě viděli? Malé soukromé DBK, luxusní čtyřpatrové sídlo bezdomovců, opuštěnou Vosmíkovu věž i Kavalíra přibitého na vratech. První slovenský premiér Československa bydlel hned vedle Milady Horákové. Rezidence Erbenova ukázala novou cestu - stavět se dá i na kolmém svahu. Už se setmělo, ale zvládli jsme i nekonečné schody dolů. Ve tmě a pod sněhem vypadá čtyřprocentní Torzo úplně stejně jako empírový kůň Clam-Gallase. Osvětlená Klamovka láká – ostatně zažili jsme tady dvě povedené covidové zahradní hospody, ale branné cvičení ještě neskončilo. Ještě musíte vidět, kde Očenášek předávání informací Mafii kryl prací na zahrádce a hlavně osadu Buďánka. Opravený Koloniál je pořád zavřený, a tak jsme museli vzít zavděk komerčním pajzlem. Ale na Ladronce bylo blaze. Zrušili jsme objednávku utopenců a nechali si nosit od veselé číšnice celý repertoár zvěřinových hodů. Není nad to zakončit Pražský bizár v normální české hospodě.

    1) Restaurace U Presidentů                                                                        4) Vila Azavedo svého indického majitele nezapře
    2) Bizár zvenčí i zevnitř                                                                               5) Třetí poutní kaple zdobí jednu ze zahrad
    3) Vila byla opravena pro předsedu Poslanecké sněmovny                       6) Vila Jaroslava Seiferta

U prezidentů, Šultysova 53 – Na jídelním lístku stojí: Majitel této restaurace nikdy nebyl pionýr, v SSM, KSČ ani STB. V 7. třídě jsem propadl z ruštiny. Komunisté platí za napáchané škody + 10% k ceně. My jsme tu byli v prosinci 2018 při Předvánočním výletě ke Hvězdám.

Kopeckého 41 – Vila Azavedo byla přestavěna z prvorepublikové vily. Majitelem je indický jednatel společnosti Doma je doma. Hranatý Tádž Mahal svého majitele nezapře.

U Ladronky 31 – Funkcionalistická vila postavená v letech 1938-39 podle návrhu architekta Pavla Smetany, jeho manželkou byla spisovatelka Jindřiška Smetanová. Severní průčelí člení vstupní schodiště, které vede do přízemí i patra. Diagonální linie schodiště je výrazným motivem stavby. V polovině devadesátých let ji stát koupil za 27 milionů Poslanecké sněmovně České republiky, která ji rekonstruovala, a od roku 1997 slouží jako rezidence předsedy PS.

Poutní kaple U Ladronky 36 - Územím Břevnova prochází poutní cesta z pražské Lorety do kláštera v Hájku. První kaple stojí hned vedle hostince U Zelené brány (dříve U Vonásků), druhá je zbouraná, třetí kaple je na pozemku vily U Ladronky 36, poslední dvacátá stojí na obnovené poutní cestě před Hájkem.

U Ladronky 23 - Přímo proti poutní kapli stojí vilka, kde bydlel od roku 1938 až do své smrti 1986 básník Jaroslav Seifert. Narodil se na Žižkově, v roce 1929 vystoupl z KSČ kvůli nesouhlasu s nástupem Klementa Gottwalda do čela KSČ, v roce 1948 vystoupil ze sociální demokracie po spojení s KSČ, odsoudil invazi v roce 1968, v roce 1977 podepsal Chartu 77. I ty, co neholdují básničkám, okouzlí jeho vzpomínková kniha Všecky krásy světa. „Do nového bytu v Břevnově stěhovali jsme se v hodině, kdy se z otevřených oken okolních domů hlučně ozývaly rozhlasové reproduktory. Hitler hulákal a hrozil. Byl červen 1938. Radost z nového prostředí byla zkalena nacistickými hrozbami. Už jednou přes orná pole, na která jsme se dívali z oken, hnala se pohroma na náš národ. Bílá hora je nedaleko. Ale ještě zpívali ptáci a ještě byl mír! V Břevnově bylo tenkrát více zeleně než střech a z křivoklátských lesů vanul voňavý vzduch.“„ Na druhou stranu národní umělec napsal i tyto verše: „Život včel, jest roven hovnu, /mrd jenom pro královnu. /A nejhůř je na tom trubec, /ten nemrdá vůbec.

    1) Tento bizár se staví už deset let                                                           4) Osadu Tejnka pohltil Břevnov
    2) V Drinopolu točí pivo už 27 let Radek Machata                                     5) Takešiho hrad
   3) A stěny hospody zdobí svými vtipy                                                       6) V roce 2021 jsme se dostali díky Tomiovi do televize

U Ladronky 6 - Podle autora architektonického návrhu Ing. arch. Petra Schwarzbecka z ateliéru Blackback se dům chová jako jednoduchá krystalická světlá hmota, která svými rozměry respektuje charakter a místo svého zasazení. Stavba začala v roce 2013 zbořením původního domu. Obložení bude z umělého kamene Corian, který se používá na kuchyňských linkách v interiéru. Po deseti letech stále není dokončeno.

Drinopol, Bělohorská – Pojmenováno podle města v evropské části současného Turecka. Bylo založeno, římským císařem Hadriánem, který ho nechal po sobě pojmenovat Adrianopol. V břevnovské restauraci Drinopol točí pivo už dvacátou sedmou sezonu výčepní, kreslíř a humorista Radek Machata. Natočil už kolem dvou milionů piv. Machata o Drinopolu říká: „Drinopol je záměrně hospoda starého typu, jaké dnes už moc nejsou. Starý nábytek, staré prostředí, stará obsluha. Jsme hospoda štamgastů, kteří k nám chodí – troufnu si říct – na výborné pivo. Kdo sedí doma s lahváčem nebo petkou na gauči u televize, ten by se neměl nazývat pivařem. Máme trvale zadaný stůl pro stálé hosty, v rohu máme jeden pro důchodce, kterému se říká urnový háj. U stolů nám sedávají synové stálých hostů, kteří k nám chodili, když jsem tady začínal. A také se mi stává, že přijede někdo s kočárkem, ukazuje mi miminko, kterému říká: koukej, sem budeš chodit na pivo, jako sem chodil děda, jako sem chodím já, tak sem budeš chodit i ty. A když jdu na pivo na osmou, už od sedmi se těším. Je to, jako když se těšíte do divadla, jen tady nepotřebujete lístky. Když se nám tam někdo namaže, tak říkám, že mám pocit z dobře vykonané práce. Opilý host se nazývá povedený výrobek.“ Machata několikrát vystavoval v Malostranské Besedě, před lety měl své vtipy vystavené v Písecké bráně. Byla to společná výstava s fotografem Františkem Dostálem, on vystavoval své fotografie, hostinský vtipy.

Tejnka - Historie Tejnky sahá až do středověku, Kolem poplužního dvora patřícímu Břevnovskému klášteru vznikla osada, rozkládající se mezi dnešní Tomanovou a Bělohorskou ulicí. Osada zanikla v 1. polovině 19. století, kdy se stala součástí Břevnova.

Dům Tomia Okamury, Nad Tejnkou 9 – Jako UFO působí dům Tomia Okamury mezi břevnovskými vilkami. Dům je tvořen dvaceti tubusy s maximální výškou 12,5 metru, aby nenarušoval české standardy na rodinné domy. Navrhl ho švýcarský architekt Christian Kerez, narozený ve Venezuele. Ulice Nad Tejnkou je památkově chráněným územím, i tak nakonec netradiční stavba prošla. Okamura je nadšený: „Takový dům svět neviděl. Jsem připraven na to, že mi ho budou okukovat nadšenci architektury.“ Přezdívka domu teď zní Takešiho hrad. My jsme tu šli v dubnu 2021 v rámci vycházek Za železnou oponou Prahy - tato se jmenovala Nedělní procházka růžovým sadem. Okamura se sice před námi i reportéry ČT skrýval v jednom z tubusů, ale nám, pohotovým fotografům, neunikl. A my jsme neunikli reportérům. Sice až úplně na závěr pořadu, ale přesto se Vycházky dostaly mezi hlavní sledované události - hned za Vrbětice a COVID. Odkaz: od času cca 35:30 168 hodin - exkurze Tak dlouho totiž trval náš výstup ve 168 hodinách. Na Řimsolozích to zanechalo takový dojem, že o nás složili báseň s názvem:
Architektonický skvost a zvědavost - Zastavení u vily Tomia Okamury :
Sešli se důchodci zase jednou,
vyrazili na toulku vlastivědnou,
na cestě kolem divné vily,
se na chvíli zastavili,
navrh jí Kerez, známá šajba,
švýcarský architekt z Maracaiba.

    1) I Spiritka se dostala až do Blesku                                                         4) Tuto větrací věž navrhl Jiří Trnka ml.
    2) Jdeme zasněženou pražskou divočinou                                               5) Chcete vidět Zlatou Prahu? Tak dnes ne - je bílá
    3) Vynořili jsme se až u Strahovského stadionu                                       6) Jeden zaniklý bizár - spartakiáda

Fotoalbum vycházky...

Spiritka, Atletická 11 - Usedlost byla původně klášterní usedlost s rozsáhlými vinicemi, o nichž jsou první zmínky z konce 16. století. V roce 1766 ji koupil Jan Spirit a dal jí barokní podobu. Na severu tvoří usedlost patrová obytná budova s pavlačí, na jihu sýpka, na východě stodola a chlévy. Současnou podobu už není příliš autentická. V 19. století zde byla cihelna, která fungovala ještě před druhou světovou válkou. Po válce zde hospodařil Státní statek hl. m. Prahy. V letech 1982-88 byla uskutečněna rekonstrukce na hotel a kongresové středisko pro potřeby Ministerstva vnitra ČR a Policie ČR. Ministerstvu vnitra patří doteď. Spiritka se objevila v hlavních zprávách Blesku v červnu 2023. V hlavních rolích náměstek ministra vnitra za Piráty Lukáš Kolářík, jeho manželka a jeho milenka. K potyčce mezi Koláříkem, jeho družkou Janou a asistentkou z rezortu vnitra mělo dojít 1. června po ministerské akci Hasič roku, která se konala na Pražském hradě. Ta končila až v ranních hodinách a ve velkém se na ní konzumoval alkohol. Trojice se proto z místa přemístila do ubytovacího zařízení rezortu vnitra Spiritka. A zde došlo k potyčce. Koláříková totiž svého manžela přistihla in flagranti s milenkou. Následně se strhla rvačka. „Hádka vygradovala mezi mnou a ní, přičemž jsem od ní dostala pár facek,“ prozradila milenka, která jí také pár vrátila. Sám politik na pirátské fórum v týdnu napsal, že mělo dokonce dojít k ohrožení jeho družky Jany nožem, a to ze strany milenky. To A.D. popírá, i když připouští, že nůž použila k otevření zámku do koupelny, kde měla být zavřena Koláříková. „Následovala další hádka, která vzbudila opilého Koláříka, který mě zezadu popadl a začal škrtit, přičemž jsem mu dala ránu do obličeje, po které následovala facka z jeho strany a já upadla na zem,“ popisuje situaci žena.

Strahovský stadion - Dle některých zdrojů stadion s největší rozlohou na světě. Jeho kapacita činila více než 240 000 míst, z toho 50 000 k sezení. Výstavba prvního stadionu, který byl dřevěný s částečně nasypanými nekrytými hliněnými tribunami, zde začala již roku 1926 pro VIII. Všesokolský slet. Po druhé světové válce se stavělo dále, a to v letech 1947 (30. výročí bitvy u Zborova), kdy plochu stadionu zaplnila legionářská jízda podporovaná letectvem ve vzduchu a v roce 1975 (Československá spartakiáda), kdy vznikla současná podoba stadionu. Obnovený XII. Všesokolský slet se konal v roce 1994 opět na tomto velkém stadionu. 18. srpna roku 1990 se zde uskutečnil jeden z největších rockových koncertů, a sice Rolling Stones, který navštívilo 127 000 lidí. Po pádu komunismu však megalomanská stavba neměla využití, a tak chátrala. Na začátku 21. století stadion za finanční podpory hlavního města Prahy rekonstruovala AC Sparta Praha na sedm fotbalových hřišť normálních rozměrů a jedno hřiště na minifotbal. Čas od času se vynoří myšlenka stadion zbourat. A co nato historik architektury Zdeněk Lukeš? „Myslím si, že spartakiádní stadion by se zbourat měl, protože není nikterak využitelný. Je to monstrum, které je pozůstatkem nějaké doby. Je sice zapsán jako památka, ale tu ochranu si zaslouží jen malá cihlová část, která byla vybudovaná za 1. republiky. Ponechal bych jen vyhlídkovou věž jako nějaký fragment a zakomponoval bych ho do nové zástavby jako připomínku historie toho místa.“

Větrací věž Strahovského tunelu – 49 metrů vysoká věž postavená podle návrhu architekta Jiřího Trnky, syna malíře Jiřího Trnky v roce 1997. Zároveň Trnka navrhl i Budovu řídícího centra strahovského tunelu. Byli jsme zde v prosince 2011 při vycházce Chcete vidět Zlatou Prahu? Tehdy jsem přečetla stejnojmennou Hrabalovu povídku a Náměstek, inspirován přečteným, mi s vypětím všech sil ukázal přes betonovou zídku Zlatou Prahu. Ale celou Zlatou Prahu (alespoň tady) strčil do kapsy Pavel T. S, který pomocí téměř celé své rodiny dovlekl až sem hromadu vánočních dobrot a šampusů a oslavil s námi narozeniny. Kam se hrabou daleké výhledy na dobře tažený štrůdl!

Villa Park Strahov – V letech 2001 – 2003 bylo postaveno pět vil s 58 luxusními byty.

    1) Visací zámek dostal ke čtyřicetinám růžový traktor                             4) Sousedí s domem hrůzy – bývalým hotelem Vaníček
    2) Kinského sady                                                                                       5) I tento Vosmíkův hrad je dnes prázdný
    3) Machoninovi si pro sebe postavili takové malé DBK                             6) Ze Schlieszovy vily už je jen torzo

Punkový pomník, Strahov – Socha byla odhalena 22. června 2022 k 40 letům existence skupiny Visací zámek. Připomíná jak název skupiny, tak jejich nejslavnější píseň „Jede traktor, jede do hor“. A nebyl by to David Černý, aby nenatřel traktor na růžovo. Dobře si prohlédněte osoby na fotu z odhalení. Všichni členové skupiny jsou dosud praktikující stavební inženýři. Takhle chodit do práce projektovat, tak to je opravdu známka punku. Visací zámek za oficiální datum svých narozenin považuje 7. prosinec, kdy se v roce 1982 na Strahově konal jejich první koncert. Narozeninový koncert ale raději uspořádali už v červnu „Je kvůli tomu, že jsme se báli, aby na podzim zase nezačala nějaká covidová omezení. A protože čtyřicet let kapely je jednou za život, tak aby nám to nějaký pitomý covid nepřekazil, udělali jsme oslavy už v létě. Na Strahově jsme vznikli, a tak mi jako dobrá reklama koncertu přišlo udělat pomník nedaleko místa, kde stál proslulý kiosek, kterému se říkalo stánek U Johna Debila,“ řekl zpěvák a textař Jan Haubert. Kdo nezná tento Stánek, tak zarecituji: „Na strahovským kopci chybí výčep piva/jenom jedna možnost notorikům zbývá. Stánek stánek u Johna Debila/ Stánek stánek u Johna Debila/ John Debil tam sedí na svý pivní base/ normálnímu člověku stěží podobá se". Traduje se, že John Debil se mu říkalo proto, že zatímco všude už měli pivo za 2,50, on stále prodával lahváče za 2 koruny. „Sehnali jsme starý Zetor model 40, což pěkně souzní s našimi čtyřicetinami,“ dodal Haubert. Během vystoupení agentura Dobrý den Pelhřimov zapsala Visací zámek do České knihy rekordů za to, že hraje 40 let stále ve stejné sestavě. Vedle zpěváka Hauberta kapelu tvoří Vladimír Šťástka Michal Pixa, Jiří Pátek a Ivan Rut.

Koleje Strahov - V prosinci 2022 nám při vycházce Quo vadis? Od pivovárku k pivovárku Můra vyprávěl historku z koncertu Nadi Urbánkové ve Strahovské menze, zřejmě na podzim 1969: Nějací vtipálci vynesli tehdy Nadinýho fiata 500 nahoru na schody a když vyšla s pugéty po koncertě, Můra jí navrhl, že ho snesou zpátky dolů. Ale jen tehdy, pokud si do něj sedne a bude těmi kytkami divákům střechou kynout. A ona - s hrůzou poslechla.

Kinského zahrada - Zahrada na jižní straně petřínského svahu má 22 hektarů. Roku 1798 Růžena Kinská všechny tyto pozemky vykoupila, v letech 1827 až 1831 zde nechal její syn kníže Rudolf Kinský vybudovat anglický park. Po jeho smrti následkem pádu s koně dokončila budování zahrady jeho manželka Vilemína. Zahrada byla tehdy dvakrát týdně přístupná na vstupenky. Poslední vlastník Ferdinand Kinský chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními domy. Smíchovská obec proto raději společně s pražskou obcí od Kinského zahradu odkoupila a v roce 1901 otevřela pro veřejnost.

Vila manželů Machoninových, Na Hřebenkách 58 - Věra a Vladimír Machoninovi jsou podepsáni pod stavbami, jako je OD Kotva, hotel Thermal v Karlových Varech, velvyslanectví v Berlíně nebo Dům bytové kultury v Praze. Jejich vlastní vila dokazuje, že styl, který těmto stavbám vtiskli, sami osobně vyznávali. Projekt je z roku 1968, postavena byla v letech 1974-78. Jižní svahy Strahova byly kdysi viničními oblastmi. Do druhé poloviny století zbylo jen několik volných parcel, většinou obtížně zastavitelných kvůli příliš strmému svahu. Výrazněji se v této oblasti začalo opět stavět až v polovině sedmdesátých let, kdy se prosadily terasové domy. Svůj dům si pár postavil na místě relativně skrytém a nenápadném. Stavba je vysoko posazená, aby co nejméně vstupovala do kontaktu s kolemjdoucími. Nabízí vlastní uzavřený prostor. Na nejvyšší úrovni je vila prolomena do dvou částí; obě mají vysoké zkosené střechy. Jen škoda, že její osobitost byla na počátku devadesátých let narušena, když se mezi ní a ulici vklínil agresivní terasovitý penzion Vaníček.

Hotel Vaníček, Na Hřebenkách 60 – Není tomu tak dávno, co v hotelu bydleli spokojení zahraniční hosté. Čtyřhvězdičkový hotel lákal na klidné prostředí a krásný výhled na Prahu. Majitel hotelu se však dostal do finančních potíží, recenze klientů z roku 2010 upozorňovaly na výpadky teplé vody, vypnutá světla či nefungování hotelové restaurace. Krátce poté byl hotel uzavřen. Za čtyři roky se z luxusního hotelu stala ruina. Spodní patra hotelu jsou zaplněna odpadky, v horních patrech bydlí bezdomovci.

Studánka Hřebenka - Známý petřínský pramen byl přerušen při budování Strahovského tunelu, který vede přímo pod tímto pítkem. V roce 1992 bylo pítko znovu zprovozněno napojením na vodovodní řad. Funguje řízeně od května do října.

Schlieszova vila, Tichá 5 - Byla vybudována v roce 1912, je spojena s osobností politika Josefa Schieszla (1876–1970), který za první republiky patřil k nejbližším spolupracovníkům prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Nyní je majitelem vily firma Tichá 5, jejíž jednatel, developer Martin Kulík plánuje demolici vily a její nahrazení pětipodlažním domem, který bude zasahovat až do přilehlých zahrad. Vznikla petice, ale 9. listopadu byla přes protesty místních obyvatel zahájena demolice vily.

Vosmíkova vila, Tichá – Josef Fanta navrhl vilu s vysokou štíhlou věží pro svého kamaráda sochaře Čeňka Vosmíka. Zde byli při vycházce 7 K (sedm usedlostí od K), aby nedošlo k omylu v roce 2004 i při XIVejtu 2007 ze Smíchova na Kotlářku.

    1) Z usedlosti Nesypka zbyla jenom kaple                                               4) Na Hřebence bydleli i E. Haken s M. Glázrovou
    2) Na nádvoří Hřebenky                                                                           5) Kousek od Hřebenky bydlel Milan Hodža
    3) Architekt a majitel Hřebenky František Kavalír                                      6) První slovenský premiér Československa

Nesypka, Švédská - Raně barokní kaple z roku 1667 byla součástí dnes již zaniklé usedlosti Nesypka, nazvané podle majitele Jiřího Nesyby. V rámci josefínských reforem byla kaple zrušena. Na začátku 20. století byla při úpravách silnice ubourána a zbyla z ní pouze její přední část.

Hřebenka, Švédská 39 – První zprávy o vinici jsou z roku 1554, kdy jejím majitelem byl vlastník domu U Hřebene na Starém Městě. Od tohoto domovního znamení se pro vinici ujal název Hřebenka. V 17. století byl postaven na místě vinice raně barokní dům. Většina ze starších konstrukcí posloužila architektu Františku Kavalírovi, vlastníku a autoru přestavby, jako základ nově budovaného rodinného sídla v letech 1926-28. Zůstaly zachovány malované stropy, vstupní portál a pavlače. Kavalír nechal postavit i řadu potřebných krámků a restauraci s kavárnou. Pro sebe si vybudoval byt a zahradu, který nabízí krásný pohled do vltavské kotliny. Sochařské práce i výzdobu stupních dveří provedl Jaroslav Horejc. Václav Špála navrhl vitráže do oken na schodišti. V domě v letech 1949 – 2000 žili manželé - operní pěvec Eduard Haken a herečka Marie Glázrová. V červnu 2023 byla na domě odhalena jejich pamětní deska, kterou vytvořil sochař Petr Císařovský. Manželé Hakenovi spolupracovali i profesně, Marie chodila na Eduardova představení a byla přísná kritička. Marie mu své postřehy a kritiku předávala písemně, Haken tak vše mohl lépe vstřebat a nedocházelo ke zbytečným roztržkám.

Zapova 7, nyní rezidence Lucemburska – Zde bydlel Milan Hodža (1878 - 1944 USA), přední slovenský politik a publicista. První Slovák ve funkci předsedy československé vlády (1935–1938). Po Mnichovu emigroval do Švýcarska. V roce 2001 byla na domě odhalena pamětní deska s jeho reliéfem. Na desce je napsáno: „Tento dům nechal v letech 1923–1924 postavit a do roku 1938 zde žil významný slovenský politik a novinář, v letech 1935–1938 předseda vlády první ČSR Dr. Milan Hodža.“ V roce 1941 byl Milan Hodža v Bratislavě odsouzen v nepřítomnosti na osmnáct let vězení za organizování zahraničního odboje „ozbrojenou mocí“. Po únoru 1948 vila sloužila jako dětské jesle, později zdravotní středisko. Po Listopadu 1989 připadl v restituci objekt Hodžovu vnuku, který ji prodal. V současné době je zde rezidence lucemburského velvyslance. >

    1) Zde bydlela Milada Horáková                                                               4) Vizualizace Rezidence Erbenova
    2) Pamětní deska u nenápadného vchodu                                               5) Realita z boku
    3)Kdo by řekl, že na tomto svahu se dá postavit osm pater bytů?         6) Ve sněhu vypadá čtyřprocentní Torzo

Milada Horáková, Zapova 3 - Do přízemí tříposchoďové vily se Milada Horáková s rodinou nastěhovala po konci války a společně ji obývali až do osudného roku 1949. Oba manželé pracovali za války v odboji. Po válce pracoval Horák na Ministerstvu informací, odkud byl po únoru propuštěn. Milada byla poslankyní Národního shromáždění, svého mandátu se vzdala 10. března, shodou okolností v den, kdy zemřel Jan Masaryk. Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. 27. září 1949 byl doma jen manžel, dcera a služebná. "U vrátek naší zahrady zazvonili dva páni ve špinavých dešťových pláštích. Mařenka je vpustila dovnitř. Byli to lidé od StB," vypráví dcera Jana. "Přišel, políbil mne a zmizel," vzpomíná dcera na chvíli předtím, že otec v papučích zmizel přes terasu zahradou. V tu chvíli ještě věřil, že stihne varovat ženu. Ta už ale byla ve své kanceláři zatčená několik hodin před tím. Horákovi se pak podařilo dostat do úkrytu ve mlýně u Horšovského Týna, odkud odjel s dalšími muži v přestrojení za dřevorubce na valníku traktoru ke státním hranicím. "Od chvíle svého útěku vím o Miladě jen z procesu, jemuž jsem naslouchal v lágru Valka jako bezmocný uprchlík. Tehdy jsem také naposledy slyšel její hlas a pak už jen z londýnského rádia zprávu o popravě," napsal později. Dceru Janu, nar. 1934, se v té době snažil ilegálně dostat do zahraničí. Dokonce pro ni na podzim 1951 poslal převaděče, ale Státní bezpečnost muže odhalila, zatkla a zavřela na doživotí. O otcově pokusu se Jana dozvěděla až po mnoha letech. Ona mohla poprvé vyjet na návštěvu za otcem do Spojených států až v roce 1966. Legálně vycestovala v roce 1968. Na pamětní desce je nápis: „Zde žila JUDr. Milada Horáková (1901-1950) poslankyně Národního shromáždění, která za svobodu a demokracii položila život.“ Deska byla odhalena v roce 1992.

Erbenova rezidence, Mošnova1 – Prospekt hlásá: Šest věží s terasami a střešními zahradami kopíruje křivky Strahovského kopce. Celé místo je přirozenou součástí úbočí a mění se v rodinné domy. V osmipodlažní budově je celkem dvacet bytů, které nabízejí „útulné bydlení i rezidence s pěti ložnicemi“. Stavbu navrhl ateliér ADR Petra Koláře a Aleše Lapky. Erbenova Rezidence získala cenu architektů v soutěži Realitní projekt roku 2022 a byla dokončena v roce 2023. Stavbu provázely protesty, už v roce 2014 bylo povoleno vykácet 86 stromů, ale definitivně bylo možno je pokácet až za šest let. Národní památkový ústav ve svém odborném vyjádření uvedl, že v případě realizace předmětného projektu by došlo ke znetvoření a znehodnocení dotčené části památkové zóny Smíchov. Protesty směřovaly i proti tomu, že bude nutné vybagrovat a odvézt 14 000 m3 zeminy.

Torzo, Holečkova - Kamennou plastiku vytvořil Jaroslav Vacek v roce 1973. V letech 1965 - 1991 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Už v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění. Tento zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť a zajišťoval tak lukrativní práci loajálním sochařům. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. Takže i tady má panelák svou sochu.

    1) Torzo vypadá skoro jako kůň hraběte Clam-Gallase                             4) Z osady Buďánka zbylo pár domů
    2) Klamovka láká, ale sem ještě ne                                                             5) a spousta zdí
   3) Ludvík Očenášek předával informace Mafii                                             6) Opravený Koloniál je stejně věčně zavřený

Klamovka, Klamovka 2051 - Své dnešní jméno nese Klamovka asi od roku 1757, kdy pozemky odkoupila hraběcí rodina Clam-Galasů. Kristián Filip zde postavil pozdně barokní zámeček. V roce 1895 koupil Klamovku košířský starosta Matěj Hlaváček. Otevřel zde výletní restauraci a bývalý zámeček přestavěl na tančírnu s velkým parketem. Vybudoval vlastní elektrickou dráhu vedoucí hlavní košířskou třídou od Zámečnice přes Klamovku k Andělu. Pan Hlaváček celou stavbu financoval sám. Provoz jednokolejné dráhy dlouhé 1.757 metrů byl zahájen 13. června 1897. Návštěvy Klamovky se vžívaly pomalu a projekt se nevyplácel. V dluzích se topící Hlaváček spáchal už 6. října 1897 sebevraždu. Dědicové v roce1900 prodali dráhu i vozy Elektrickým podnikům za 150 000 zlatých. Ve 30. letech odkoupila objekt restaurace obec a přestavěla ho na sokolovnu. Při bývalé sokolovně byla později opět otevřena hospoda, která se stala v 70. a 80. letech neoficiálním centrem undergroundové kultury a disentu. Ke Klamovce neodmyslitelně patří Mejla Hlavsa a jeho Plastic People, Sváťa Karásek, Jim Čert, kapela Echt!, Hudba Praha, Psí vojáci i „profesionální“ disidenti Václav Havel, Jiří Dientsbier, Ivan Martin Jirous a další.

Casselův pomník, Klamovka - Uprostřed zahrady stojí kamenný pomník s koňskými emblémy, který dal postavit Filip Clam-Gallas roku 1808 svému jezdeckému oři za prokázané služby. Kuriózní byl i pomník vzácnému brazilskému ptáku z roku 1793.

Na Klamovce jsme byli v době tuhého covidu 28. 4. 2020 - Alena Hořejší nám slibovala točené pivo z okénka, k sezení lavičky v parku a sociální zařízení - keříky. Když jsme o půl šesté dorazili, byly v téměř letním odpoledni všechny lavičky obsazeny. To jako budeme celý večer stát a sedneme si jen v TOI-TOIkách, které mezitím operativně přivezli? Naštěstí ne. V letní zahrádce se zákazem vstupu seděl jediný člověk – nám povědomý renomovaný právník. Tak to si přisedneme, to by bylo, aby nás z toho nevysekal. Za chvíli už Čtrnáctka obsadila stoly čtyři,. pak tu ještě postával dámský debatní klub a neustále někdo ve frontě na pivo. Sešlo se nás nejméně 23. A ještě momentka ze závěra večera, která dokumentuje, že se zákaz plastů na jedno použití EU tak nějak vymknul z rukou. A poté opět přesně o rok později a opět za covidu 27. 4. 2021 - Jen krátká zpráva o stavu zahrádek po roce. Pokrok se nedá zastavit, terasa neprodyšně zavřena a loňskou Toi-Toiku nahradil přilehlý lesík plný podpapírníků. Ale jinak na jevišti panovala skvělá nálada. A protože okénko zůstalo přívětivě otevřené ještě dlouho po osmé, vydrželi jsme na prknech, které znamenají svět, až do tmy.

Demartinka, U Demartinky 2 - Jméno je odvozeno od Don Martin de Hoeff-Huerta, plukovníka císařského vojska a pobělohorského zbohatlíka, který zdejší vinici získal roku 1630. Usedlost byla zbořena v roce 1980 po zrušení památkové ochrany. Demartinka vstoupila za 1. světové války do dějin našeho odboje. Ludvík Očenášek (1872 – 1949) byl český konstruktér a vynálezce, který významně přispěl k rozvoji raketové techniky. V obou světových válkách se zapojil do odboje, za první světové války se zabýval špionáží. Bylo jaro roku 1918 a v roští mezi Košířemi a Břevnovem se krčila osoba, kterou prozrazovaly jen dva telefonní dráty k ní svedené. Ludvík Očenášek právě v tu chvíli nalezl tajnou telefonní linku Berlín - Vídeň, kterou hledal celé týdny. Úkol nalézt zmíněné spojení přijal od šéfredaktora Národních listů Františka Síse. Nikdo netušil, kudy tajná linka vede. Očenášek na ni přišel zcela náhodou; kdyby přijel císařpán do Prahy, musel by mít přeci možnost této linky využít, zamyslel se. Své pátrání přesunul do okolí Hradčan. Prohlížeje pozorně sloupy, spatřil jsem, že dva dráty jakoby odbočovaly k vedení od severu k jihu. Bylo zřejmé, že tyto dráty jsou připraveny k zapojení do svorek v případě pobytu panovníka na hradě pražském, vzpomínal Očenášek. Jeho nález byl doslova obdivuhodný; v roce 1918 totiž telefonní seznam obsahoval již 8214 položek, každá z nich navíc představovala dva telefonní dráty. Vzhledem k tíze pletenců telefonního vedení, pod kterým se již téměř propadaly krovy pražské ústředny v Jindřišské ulici, se navíc přecházelo z nástřešníků ke kabelovým vedením. Místo, kde na linku narazil, bylo ale pro dlouhodobý odposlech nevhodné. Očenášek se tak rozhodl vytipovat lokality, kde jsou telefonní dráty méně na očích. Volba padla na cestu mezi Klamovkou a Demartinkou, kde vedení procházelo mezi korunami několika stromů. Zde z bývalého chléva na zahradě zřídil odposlouchávací stanici. Zprávy předávali české Mafii, ústřednímu orgánu československého domácího odboje do Švýcarska, která tím získávala velmi cenné informace. Ilegální činnost zakrýval Očenášek pilnou prací na zahrádce.

Vila indonéské ambasády, Nad Buďánkami II – Kdysi pyšné sídlo architekta a stavitele Bohumila Bellady, propagátora stavby pražského metra. První seriózní práci představili profesoři Bohumil Bellada a Vladimír List už v roce 1926. Ve svých dokumentech ukazují i tzv. pražský trojúhelník, kdy z každé trasy lze přestoupit každou jinou linku. Vilu navrhl jeho dvorní architekt a Wagnerův žák Jan Chládek.

Osada Buďánka - Postavili si ji v letech 1800 -1840 na místě vytěženého vápencového lomu u usedlosti Zámečnice důlní dělníci, nádeníci z okolních vinic a dělníci ze vznikajících továren na Smíchově. Vytvořila se vesnice ve městě s křivolakými uličkami a s chlívky pro domácí zvířata. Nechyběla mlékárna ani koloniál. Ve dvaceti domech bydlelo asi 300 lidí. Malebný kolorit se zachoval prakticky až do osmdesátých let minulého století, kdy v některých domcích bydleli lidé z undergroundu, V letech 1976–1980 tu bydlel i Svatopluk Karásek a také disidentská rodina Hradílků, která tu bydlí dosud. Konec svérázného života v osadě nastal v 80. letech minulého století, kdy vláda násilně odkoupila většinu domů a chtěla zde postavit mnohapatrový panelák pro zaměstnance Ministerstvo vnitra. Plán překazila Sametová revoluce a domky nakonec zůstaly, avšak bez bývalých majitelů. Roku 1991 byla Buďánka prohlášena památkovou zónou, ale v domcích nikdo nebydlel a tak začaly chátrat. Pitoreskní čtvrť se proměnila v noclehárnu bezdomovců. V polorozbořených domcích se vařil pervitin. Vlastníkem posledního obývaného domku v památkové zóně zůstal Ludvík Hradílek a jeho rodina. Od začátku se angažuje v záchraně Buďánek. Během devadesátých let napsal na střechu svého domu výrazné nápisy: „Pomoc, chtějí nás zbourat“ a „Koukale, padáme i na tvou hlavu“. V červenci 2001 tam napsal nápis „Obvodní úřad – náš hospodář“. Fotografie těchto nápisů prošly mnoha médii. Mimochodem Hradílek je redaktor internetového deníku aktualne.cz, kde publikuje fotografie s komentáři. Začátkem roku 2001 měla městská část Praha 5 záměr čtyři domky, místo dvou dalších postavit repliky a zbytek zbourat. Náklady na tuto renovaci Buďánek odhadovala v té době na 300 miliónů Kč, zbourání zbytku na 3 milióny Kč. Poté byly různé pokusy o záchranu či zbourání. Teprve v poslední době osada pomalu opět ožívá – v bývalém koloniálu se podařilo otevřít kavárnu s komunitním centrem, ovšem většinou zavřeným než otevřeným. Koloniál a střechy některých objektů spolufinancovali mecenáši, další část pocházela z grantů. Nemalými obnosy přispěl pražský magistrát, a hlavně samospráva Prahy 5, která vlastní celý pozemek.

« NAHORU

TOPlist