108. Barrandez-Vous

neděle 21. 1. 2024
navštíveny: restaurace U Škopů, železniční zářez, Růžičkova rokle, Barrandovská trať, vila Antonína Stránského, vila Jaroslava Dietla, Sídliště Barrandov, Sky Barrandov, plastiky Chaplin a Kameraman, kostel Krista Spasitele, plastika Obelisk, obytný soubor Barrandez-Vous, Filmové ateliéry, televize Barrandov a Nova, barrandovské vily, Terasy Barrandov, Barrandovský most

Pozvánka
Odchod od nádraží Praha-Hlubočepy. Jede tam pochopitelně vlak ze Smíchova – pouhé čtyři minuty nebo bus 120. Oběd od 12 hodin NEbude v už profláklé Besední restauraci přímo u nástupiště, ale U Škopů, jen 100 metrů od ní. Musíte přejít koleje a dát se doprava do Slivenecké 6.

Jaká vycházka byla

    Nejprve neplacená reklama na zapadlou hospodu U Škopů. Výborný oběd, který měl jedinou vadu, že se porce nedala sníst. Navíc každý další přibyl byl vítán a bleskově obsloužen. Už počet strávníků naznačoval, že se zasněženými stráněmi nebudeme toulat osamoceni. Pokus spočítat účastníky hned na nádraží pomocí skupinového fota nevyšel, tak se musím spokojit s tím, že nás bylo určitě přes čtyřicet. V železničním zářezu se vyřádil Barrande, my jsme se téměř vyřídili hned při prvním nevinném sestupu po (turistické) zelené. Teď už bude líp, budeme stoupat. Třicet metrů nad námi svištěla auta a tramvaje a my jsme se dlouhatánským hadem šinuli Růžičkovu roklí. Vynořili jsme se až mezi vilami. Stejně nečekaně jako Němci, kteří zde v předvečer konce války zastřelili 18 lidí, mezi nimi i majitele vily přímo před jeho garáží. Tak teď už raději informace z Blesku. Miloš Forman by se vlastně měl jmenovat Kohn po tatínkovi, který tu navrhl malou vilku, zatímco Dietl si postavil tak obrovskou vilu, že se ji do dneška nepodařilo prodat. Ulice končí lesem, a tak zase stoupáme divočinou až k prvním panelákům. I my v přízemí jsme si užili dalekých výhledů. Po okraji sídliště jsme došli až před školu. Tady mezi paneláky jsme nenarazili na žádné vetřelce a volavky od sierralistů. Na sklonku totáče dostali na Barrandově příležitost polozakázaní umělci Preclík, Nepraš, Demartini. A tak z filmového plátna tu sestupuje Chaplin a náš téměř prvomájový průvod natáčí kameraman z vodovodních trubek. Další perlička u pat paneláků vznikla po třiceti letech – bělostný kostel Krista Spasitele. Byl nečekaně otevřený, a tak jsme si mohli prohlédnout i varhany vyvedené jako strom života. Zezadu nás očekával Kristián na zdi a nešťastná servírka, která není na takové návaly zvyklá a už vůbec ne na hosty, kteří se dožadují v kavárně piva. Naštěstí zahrádka je bez obsluhy, a tak zatímco se věnovala vaření kávy, my jsme si dvakrát bouchli. A nakonec nám přivolaný kamarád natočil i to pivo.

    Blíží se tma a já mám toho ještě tolik na srdci. Došli jsme ke znovu vztyčenému Obelisku a k obytnému souboru, který dal vycházce jméno. Barrandez-Vous. A jdeme dál. Využili jsme toho, že o víkendu šetří Barrandovské ateliéry i na vrátných, a tak jsme pronikli dovnitř zezadu. V sobotu přestala televize Barrandov vysílat, vypli jí jako neplatiči proud, ale v neděli už bylo vše v nejlepším nepořádku. Před televizí dva agregáty a jede se vesele dál. Při výkladu o historii ateliérů si nás zase pečlivě natáčeli, ale ostraha u vchodu byla ráda, že v sevřeném útvaru opouštíme prostor a ani necekla. Čekají nás další a další vily. A co si budeme pamatovat? Jsem realista, tak asi jen to, že vilu po Adině Mandlové zdědila Lída Šmuclerová, předobrazem tety Kateřiny byla Jirotkovi jeho vlastní matka a vilu, kde se natáčel Kristián. Nikdy nikomu nic nezáviď. Rudolf Vorel, majitel snad největší vily s famózním výhledem na Prahu, spolu s bankovním radou a prvním houslistou barrandovského kvarteta, byl také mezi těmi 18 zastřelenými pouhý den před koncem války. Pak už jsme „viděli“ spoustu slavných vil, ale zezadu a za hustým houštím. Tak je snad lepší si prolistovat Slavné vily, než je vidět naživo za živým plotem.

   Barrandovské terasy jsou znovuzrozené. Jen místo 3000 návštěvníků, kteří denně popíjeli na terase, je teď 16 (slovy šestnáct) apartmánů. Ale zaslouží si pochvalu, průchod k řece zůstal zachován. I ten černý lichoběžník vypadá odsud snesitelně. Ještě před 14 dny byly Terasy za vlnitým plechem, teď už byl volný výhled do lomu s kaplí a hlavně volný průchod k opuštěným barikádníkům a schodišti - navíc nečekaně osvětlenému. Tak se adrenalinový sestup s čelovkami zmírnil jen na klouzající schody. Už jen podejít Barrandovský most - i beton může být krásný a jsme v civilizaci. My silní jedinci jsme z tramvaje nezamířili do metra, ale zašli Na Růžek. Každá cesta má mít cíl. A cesta honosnými vilami si tenhle cíl v narvaném pajzlíku zasloužila obzvlášť. Hospůdka páté cenové skupiny to nebyla, ale buřty a pivo jsme si s radostí dali.

    1) Neplacená reklama na hospodu U Škopů                                             4) V Růžičkově rokli pod Barrandovskou tratí
    2) Železniční zářez                                                                                     5) Tady Němci 8.5.1945 postříleli 18 Čechů, mezi nimi majitele této vily
    3) Viadukt nad viaduktem                                                                           6) Tuto vilu navrhl skutečný otec Miloše Formana Otto Kohn

Železniční zářez - Skalní profil ve vápencích vznikl při budování železniční trati z Prahy do Rudné ve druhé polovině 19. století. Po odkryvu je patrné střídání chotečského a srbského souvrství středního devonu. A to díky zkamenělinám rostlin a živočichů z období devonu. Lokalita je významné naleziště už od dob Joachima Barranda.

Jihovýchodní viadukt - Větší ze dvou viaduktů na trati tzv. Pražského Semmeringu je dlouhý 115 m a vysoký 25 m. Celkem sedm kamenných oblouků je doplněno jedním ocelovým polem. V jednom místě dochází ke křížení dvou železničních tratí, cesty pro pěší a toku Dalejského potoka.

Růžičkova rokle – Od 80. let přes ní vede silniční most, od roku 2010 i tramvajová trať na Barrandov.

Barrandovská trať - Její výstavba probíhala letech 2001 - 2004, byla zprovozněna v listopadu 2003. Trať je dlouhá 3,5 km, vede od tramvajové smyčky Hlubočepy po dvou estakádách dlouhých 760 metrů přes Dalejský potok a Růžičkovu rokli. Nejvyšší výška nad terénem je 31 metrů a celkové převýšení trati je 130 metrů. Stanice jsou koncipovány jako zastřešené, s ocelovými konstrukcemi, prosklené a s bočními nástupišti. Každá z nich má jinou barvu. Autorem designu zastávek je architekt Patrik Kotas. V zimních měsících se projevuje, že některá zastřešení zastávek, podřízená především estetickému hledisku, nejsou dostatečně chráněna před větrem.

Vila Antonína Stráského, Pod Habrovou 16 - Funkcionalistickou vilu, postavenou v roce 1935, vyprojektovali architekti Karel Caivas a Vladimír Weiss, mj. autoři nákladového nádraží na Žižkově. Stráský působil jako asistent Ústavu pro dějiny umění. V Sofii a Bělehradě přednášel na mezinárodních sjezdech byzantologů. Od roku 1940 pracoval v úřadu pro opatřování rodových dokladů při ministerstvu vnitra. Kříž na chodníku připomíná 18 českých povstalců, které tu ráno 8. května 1945 v osm hodin ráno postříleli příslušníci SS. Při postupu po levém břehu Vltavy se příslušníkům SS podařilo v ulici Pod Habrovou na Barrandově překvapit a zajmout skupinu českých povstalců. Zajatci byli na místě postříleni u garáže domu prof. PhDr. Stránského, mezi nimi samotný Stránský.

Vila Františka Nušla, Pod Habrovou 14 - Vila z roku 1929 pro manžele Nušlovy byla postavena jako první barrandovská vila. Nušlovi se tak stali prvními obyvateli vilové kolonie Barrandov a jejich dcera Eva se zde narodila jako první dítě. František Nušl byl syn českého astronoma, spoluzakladatele Ondřejovské hvězdárny, který se podílel i na vybudování Štefánikovy hvězdárny na Petříně. František Nušl ml. byl začátkem 30. let 20. století technický ředitel ve firmě Walter v Jinonicích. Pro firmu podnikal zahraniční cesty i po skončení 2. světové války. Po roce 1948 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let, propuštěn po 7,5 letech. Dcera Eva si posléze vzala za muže architekta Jana Sokola. Jeho syn Jan Sokol byl matematik, filosof, signatář Charty 77. Hrob astronoma Františka Nušla s mnoha hvězdami se nachází na Břevnovském hřbitově, zřejmě proto , že architekt Sokol bydlel v Tomanově ulici, kde si postavil rodinný dům.

Pod Habrovou 12, Rösslerova vila – Dům byl postaven v letech 1929-30 podle návrhu Aloise Houby pro manžele Rösslerovy. Josef Rössler byl synem legendárního průkopníka moderního sportu Josefa Rösslera-Ořovského, který se proslavil tím, že roku 1887 přivezl první lyže a sjel s nimi Václavské náměstí.

Pod Habrovou 11 – Vilu navrhli Otto a Karel Kohnovi. Necelých dvacet let po válce, v roce 1964, přišel Miloši Formanovi dopis. Matčina spoluvězeňkyně z koncentračního tábora mu napsala, že jeho biologickým otcem nebyl »táta« Rudolf, ale židovský architekt Otto Kohn. Maminka si prý přála, aby se Miloš dozvěděl pravdu. S Kohnem ho počala na jaře roku 1931 ve Starých Splavech u Máchova jezera, kde se starala o malý hotýlek, pronajatý právě od Kohnových. Táta Rudolf, který mezitím s Milošovými staršími brášky Blahoslavem a Pavlem hospodařili v Čáslavi, neměl o románku své ženy nejmenší tušení. Otto Kohn emigroval ještě před válkou a živil se jako architekt v New Yorku. „Miloš Forman mu napsal dopis a Kohn všechno potvrdil. Jenže už mezitím měl spoustu jiných dětí a zřejmě měl strach, že po něm bude Miloš něco chtít. A proto se s ním nikdy nesetkal,“ prozradil Formanův kamarád, scenárista Ivan Passer. Rok poté, co se Miloš dozvěděl pravdu o svém otci, Otto Kohn zemřel. Na zdi domu je pamětní deska občanů Barrandova a Podolí zemřelých za války.

Vila Josefa Martínka, Pod Habrovou 5 - Vilu z roku 1931 od architekta Kurta Spielmanna (1903-1943) si koupil obchodník a sběratel čínského umění Josef Martínek. Obchodník Martínek po komunistickém převratu emigroval, architekt Spielmann zahynul roku 1943 v koncentračním táboře Osvětimi. Ve vile později bydlel Petr Schulhoff, režisér filmů Co je doma, to se počítá, pánové… či Zítra to roztočíme, drahoušku…!

    1) Nadrozměrná vila Jaroslava Dietla                                                         4) 6 + 1 Chaplinů na Chaplinově náměstí
    2) Růžičkova rokle končí těsně vedle paneláků                                         5) Kameraman z vodovodních trubek
    3) Sky Barrandov svou autorku Evu Jiřičnou nezapře                                6) Kostel Krista Spasitele

Vila Jaroslava Dietla, Pod Habrovkou 8 - Autor legendárního seriálu Nemocnice na kraji města, Jaroslav Dietl (†56) si vilu postavil v roce 1974. Díky úspěchu svých televizních děl byl tehdy jedním z nejbohatších lidí v republice. A tomu odpovídala i velkorysost, s jakou si tehdy sídlo vybudoval. Dům má na velké zahradě i svůj vlastní les. Vila má čtyři patra, šestnáct místností, atrium a venkovní krytý bazén. Dietl si svůj dům snů užil jen 11 let. V červnu 1985 umírá Jaroslav Dietl a je pohřben na zahradě domu. Jenže ne na této zahradě. Dietl si nejdříve pořídil kurt nad vilou Martina Friče v Hodkovičkách. A poté vedle kurtu vybudoval rozměrný dům (Nad Lesem 550). Vdova Magdalena Dietlová prozradila: „Moc jsme se těšili, až se do něho všichni nastěhujeme. Bohužel těsně před tím Jaroslav zemřel, přímo při tenise na kurtu. V novém domově, do kterého dal tolik energie, a na který se tak těšil, se ani jednou nevyspal.”

Sídliště Barrandov – Bylo postaveno v letech 1981–1986 západně od původní zástavby Barrandova podle projektu Gorazda Čelechovského, Zdeňka Hölzela a Jana Kerela. Je zde 8500 bytů pro téměř 30 000 lidí. Sídliště je od původního Barrandova odděleno čtyřproudovou komunikací K Barrandovu, která navazuje na Barrandovský most. V roce 2003 byla na Barrandovské sídliště postavena tramvajová trať vedoucí sem z Hlubočep.

Sky Barrandov, Devonská – Obytný soubor dokončený v roce 2017. Fasáda navržená architektkou Evou Jiřičnou a Petrem Vágnerem ze studia AI-Design dalo domům punc výjimečnosti. Na první pohled zaujme linie balkonů, na něž se vchází z bytů francouzskými okny. Za nimi se skrývá panoramatický výhled na Prahu a Prokopské údolí.

Němý film, Chaplinovo náměstí – Blízkost filmových ateliérů se na sídlišti projevila jednak v názvech ulic a zároveň byla architektura sídliště doplněna výtvarnými díly majícími vztah k filmařské profesi. Psal se rok 1988 a to, co se tehdy dělo na sídlišti Barrandov ve sféře výtvarného umění, zavánělo malou revolucí: byla vypsána veřejná soutěž na sochařskou výzdobu sídliště. Té se zúčastnili režimem neprotežovaní umělci a vítězné sochy měly daleko k jakékoliv formě socialistického realismu. Jednou ze soch, které na místě vydržely, je Chaplin sestupující z filmového plátna od Vladimíra Preclíka, umístěný před základní školou. Preclík ho vytvořil jako šest siluet, představujících šest fází filmového záběru. Divák tak může podlehnout pocitu, že komik ze svého známého základního postoje vstupuje pomocí filmového pásu do hereckého nebe.

Kameraman, Tilleho náměstí – Karel Nepraš vytvořil sochu z vodovodních trubek.

Restaurace Kamera, Tilleho náměstí - Prostředí přizpůsobené Barrandovu. Na stěnách visí fotografie filmových herců, nechybí stará kamera, na podlaze jsou hvězdy jako na chodníku slávy v Hollywoodu. Nechybí ani hvězda věnovaná komparsu.

Kostel Krista Spasitele, Grussova – Minimalistická stavba nového kostela vznikla podle návrhu architektů Jakuba Žišky a Pavla Šmelhause. Kostel jednoduchých geometrických tvarů s bílou fasádou zapadá mezi panelové domy. Zároveň se nachází blízko lesa a v těsné blízkosti Prokopského údolí. Má tradiční jednolodní půdorys, výrazný portál a věž se zvony. Interiér liturgickými prvky vybavili sochaři Petr Váňa a Stanislav Kolíbal (95 let), kteří se zasvěcení kostela v listopadu 2020 osobně zúčastnili. Varhany vyrobili v Krásných Loučkách u Krnova Jaromír Kánský a Josef Brachtl. Autorem výtvarného návrhu varhanní skříně je Petr Váňa. Na jednodílné skříni je socha, která je tvořena z píšťal. Znázorňuje strom života v Ráji a je vysoká téměř 5 metrů. Na větvích „vyrůstají“ kovové prospektové píšťaly v symbolice rajských plodů. Kostel zahrnuje komunitní centrum se sálem, klubovnami a kavárnou Kristian. V říjnu 2021 byl tento funkcionalistický objekt oceněn titulem Stavba roku 2021.

    1) Dostali jsme se i dovnitř                                                                           4) Obelisk se vrátil na své místo
    2) Součástí kostela je i kavárna Kristián                                                     5) Ještě v roce 2012 ležel s Pohybem u ZŠ
    3) Sedíme pod Adinou Mandlovu a Oldřichem Novým                               6) ) Místo něj byla Filmová smyčka

Fotoalbum vycházky...

Busta de Gaulla, Grussova - Bronzová busta francouzského generála a prezidenta je dílem sochaře Milana Váchy. Byla odhalena 22. listopadu 2022, ve výroční den de Gaullova narození.

Tilleho náměstí - Centrum sídliště Barrandov. Architekti Kerel s Hölzelem navrhli pěší městskou osu s náměstím, kam začlenili plastiky. Ve středu Tilleho náměstí stála Plastika pohybuod Huga Demartiniho a Jiřího Nováka a na zlomu pěší osy stál Obelisk z roku 1989 od Karla Bednáře. Při rekonstrukci náměstí v roce 2010 byly plastiky bez souhlasu autorů a projektantů sídliště odstraněny. Místo Pohybu jsou odpočinkové lavičky a vodotrysky, Obelisk nahradila v roce 2010 Filmová smyčka. Od roku 1990 bydlí Bečvář v Malmö a odstranění sochy ho netrápí. Pohyb byly odstraněny v témže roce, co Demartini i Novák umřeli. Ještě v roce 2013 byly sochy provizorně umístěny u školy na Chaplinově náměstí, nakonec se Obelisk vrátil téměř na své místo, Filmovou smyčku přestěhovali o pár paneláků dál. Jen Pohyb je neznámo kde.

    1) Obytný soubor, který dal vycházce jméno                                           4) Režisér a jeho kompars
    2) Filmové ateliéry jsou v neděli opuštěné                                               5) Televize Nova sídlí hned vedle vrátnice
    3) Televize Barrandov teď vysílá díky agregátům                                   6) Ikonické Filmové ateliéry

Barrandez - Vous, Dostálové – Mezi ulicemi Högerova a K Barrandovu vznikly dva domy s pěti podlažími. Ve vnitrobloku je nový park o rozloze 7 200 m2, který navrhl Ferdinand Leffler. Spolumajitel developera uvedl. „Slovní hříčka odkazuje nejen na samotnou lokalitu, ale i na nově vznikající místo pro sousedská setkávání - randevous". Stavba probíhala v letech 2020- 2023. Připravuje se třetí šestipodlažní dům.

Filmové ateliéry – V počátcích byla filmová výroba roztříštěna v Praze po nejrůznějších místech, v kopuli České banky na Václavském náměstí, v košířské Kavalírce, v pavilonech na zahradě Vinohradského pivovaru. Miloš Havel (1899-1968), bratr Ing. Havla, byl hlavní akcionář společnost A-B, která natáčela filmy v pavilonu vinohradského pivovaru. Tento ateliér však přestával dostačovat, protože zvukový film vyžadoval nákladná zařízení. Navíc činitelé pražských hasičů povolili používání ateliéru do konce roku 1932. Proto se společnost A-B rozhodla pro stavbu nových ateliérů v jediné budově. Miloš Havel navrhl stavbu na barrandovských pozemcích. Společnost A-B zakoupila od bratra Ing. Havla 31.12.1931 20 000 m2 stavebních pozemků a od sousedů dalších 34 000 m2. Návrhem filmových ateliérů byl pověřen Max Urban. Rychlost výstavby ateliérů byla úžasná, v listopadu roku 1931 byl položen základní kámen a první film Vražda v Ostrovní ulici se zde začal točit už v lednu 1933. Nepřehlédnutelnou částí hlavní budovy je vodojem. Uvnitř je výtlačné a zásobní potrubí a schodiště, vodojem je zcela nahoře, v posledních zděných patrech bez skel. Nad ním vlaje na vysoké žerdi nepostradatelná vlajka. Byl napájen užitkovou vodou z Malé Chuchle a sloužil filmovým ateliérům. Dnes už není v provozu. Max Urban byl za projekt roku 1937 oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži. Po 15. 3. 1939 za protektorátu se objevil zvýšený zájem o ateliéry A-B. Po dlouhém a složitém jednání musel Miloš Havel prodat akcie ateliérů A-B Němcům. I přes to, že ve válečných letech byly stavební práce zakázány, německý Prag-Film vybudoval v letech 1941-1945 nový velký ateliér se třemi dvoranami. Dnes jsou ve vlastnictví holdingu AB Barrandov.

Televize Barrandov - Sídlí v Barrandovských ateliérech. TV Barrandov je česká televizní stanice, která zahájila vysílání 11. ledna 2009. V sobotu 20. ledna 2024. TV Barrandov je česká televizní stanice, která zahájila vysílání 11. ledna 2009. V září 2012 televizi koupila společnost Empresa Media ovládaná Jaromírem Soukupem. V noci z pátku na sobotu 20. ledna 2024 přestala celoplošná televize Barrandov na několik hodin vysílat. Na obrazovce se v noci objevil jen monoskop, tedy barevné pruhy s nápisem „Skupina Barrandov“, vysílání bylo obnoveno v sobotu dopoledne. Důvodem vypnutí byly dluhy dodavatelům elektřiny. V 10 hodin už opět začala vysílat. Elektřinu teď mají z dieselových agregátů. Podle spolumajitele Jana Čermáka je to nouzové řešení, které stojí stovky tisíc korun denně.

Televize Nova - Česká komerční televizní stanice sídlící též v Barrandovských ateliérech. Vysílání zahájila 4. února 1994, stala se tak první českou soukromou celoplošnou televizní stanicí. Jejím zakladatelem a zároveň prvním generálním ředitelem byl Vladimír Železný, programovou ředitelkou byla Libuše Šmuclerová.

    1) Vzorová vila v barrandovské zatáčce                                                 4) Vorlova vila s famózním výhledem na Prahu
    2) Zdeněk Jirotka si stavěl svou vilu sám se synem                               5) Vila M. Havla za mohutným plotem je vidět jen odsud
    3) V Auerbachově vile se natáčel Kristián                                               6) Na Kovaříkovu vilu vydělal rodině Josef Lada

Barrandovské zahradní město - Nápad situovat zahradní město do pláně gigantického skalního ostrohu nad řekou se zrodil v hlavě mladého stavebního inženýra a podnikatele Václava Maria Havla. Se svojí první ženou Bělou Friedländerovou, se vydal na okružní cestu po amerických univerzitách. V San Francisku ho uchvátila nádherná vilová čtvrť kalifornských magnátů rozprostírající se kolem Berkleyovy univerzity. Václav Havel si zajistil předkupní právo na barrandovské pozemky od rodiny Bártů a Hergetů. Plány území mu vypracoval architekt Max Urban, komunikace spolužák z reálky Ing. Jaroslav Brázdil. Na přelomu dvacátých a třicátých let se tak náhorní planina, na jejímž rozsáhlém území byly pouze opuštěné lomy a která byla úplně odříznuta od Prahy, postupně změnila v Hollywood východu. Jednotlivé vily navrhovali Max Urban, Vladimír Grégr, Rudolf Stockar, František Albert Libra a další. V první etapě výstavby se jednalo o funkcionalistické stavby, později se blížily romantickému „hollywoodskému“ stylu, neboť stavebníky byli často známí herci, režiséři a producenti. Po válce zase místo přitahovalo umělce, žil tu například František Vláčil, potomci Josefa Lady, Miloš Nedbal, slavný kadeřník 60. let Gerhard Matuška.

Zimova vila, Lumiérů č. 25 – Vila postavená v roce 1933, kterou navrhl architekt K. Rudl pro hlavního auditora československé pobočky společnosti Shell Antonína Zimu. Dnes prosklená lodžie v uličním průčelí domu byla původně otevřená.

Vila Bohuslava Černého, Lumiérů 26 - V ústí schodiště stojí velký rodinný dům z roku 1936, který si nechal postavit stavební rada ve výslužbě Bohuslav Černý a jeho choť Vlastimila.

Proschkova vila, Lumiérů 28 - Sousední vilu z roku 1940 tvarem střechy připomínající pagodu navrhl pro manžele Eugena a Pavlu Proschkovy architekt Rudolf Weiser. Za povšimnutí stojí i zvláštní sloupky plotu.

Havlíkova vila, Filmařská 2 - Na trojúhelníkovém náměstíčku vzniklém v ohybu silnice zaujme svými dvěma přízemními arkádami vila postavená podle vzoru španělských a kalifornských haciend. Dům postavený v roce 1940 navrhl pro ředitele pražské části automobilky Škoda pana Havlíka architekt Josef Kačírek.

Barrandovská 46 – Nejznámějším autorem barrandovských vil byl Vladimír Grégr (1902–1943), vnuk mladočeského politika dr. Eduarda Grégra, který od roku 1930 působil ve firmě ing. Václava Havla. Grégrův první rodinný dům v zatáčce Barrandovské silnice byl postaven jako takzvaná výstavní vila a po dokončení krátce zpřístupněn veřejnosti. Architekt tu využil tvaru parcely ve vlásenkovité zatáčce a kubus stavby apsidovitě zakončil. K prodeji byla nabízena za 560 tisíc korun, zájem byl však jen o její pronájem. Během 2. světové války zde bydlela Adina Mandlová, od roku 1953 herec Miloš Nedbal a po návratu z emigrace v roce 1983 až do září 1989 režisér Pavel Juráček. Nyní dům vlastní Líba Šmuclerová.

Vila Zdeňka Jirotky, Lumiérů 40 – Vilu projektoval v roce 1973 Jindřich Goetz, spíše filmový architekt pro Zdeňka Jirotku (1911- 2003), spisovatele a fejetonistu. Jirotka ji stavěl sám se svým synem Zdeňkem, dávno po tom, co věhlas Barrandova pohasl. V letech 1990-1993 proběhla rekonstrukce a dostavba vily. Otec Zdeňka Jirotky Ladislav zprvu putoval po zemi s kočovným divadlem, poté vlastnil v Ostravě reklamní agenturu a panoramatické divadlo, v němž sklízelo největší úspěch promítání ženských aktů. Jeho o osmnáct let mladší manželka Žofie byla učitelkou ručních prací. Rozvod rodičů Jirotka těžce nesl, V roce 1928 odešel k otci do Hradce Králové, kde se vyučil zedníkem, a v roce 1933 odmaturoval na Vyšší průmyslové škole stavitelské. Poté vstoupil do armády jako voják z povolání a sloužil jako stavební dozor vojenských staveb v celé řadě posádek, od Olomouce až po Košice. Po Mnichově došlo k demobilizaci, která ukončila jeho armádní kariéru. Začal pracovat jako úředník na ministerstvu veřejných prací a suchopárnost lejster si vynahrazoval literaturou. Jirotka poprvé představil Saturnina čtenářům Lidových novin v povídce Můj sluha Saturnin. Když si autorova manželka Helena přečetla rukopis, prohlásila prý: „S tímhle neprorazíš“. O svém grandiózním omylu se měla vzápětí přesvědčit. Humoristický román Saturnin vyšel poprvé v roce 1942 a především výrazná odlišnost od tehdejší literární produkce mu zajistila mimořádný ohlas. Vypráví až neuvěřitelné příběhy svérázného sluhy Saturnina, jeho pána a dalších postav, z nichž zejména teta Kateřina díky své oblibě užívání přísloví zlidověla. Je veřejným tajemstvím, že předobrazem tety Kateřiny byla ve skutečnosti Jirotkova matka. Po válce byl Jirotka redaktorem Lidových novin, později Dikobrazu, poté pracoval v rozhlase. V 60. letech dosáhly největší popularity jeho příspěvky do humoristické relace rozhlasu Sedmilháři, v které se záhy stal kmenovým účastníkem skupiny vypravěčů. Rozhlasový pořad neměl režii, hosté prostě vyprávěli historky, bavili se navzájem a posluchači s nimi. Byl vysílán do roku 1968. V roce 1971 byl Jirotka přinucen odejít do důchodu. Zdeněk Jirotka zemřel v roce 2003 v dvaadevadesáti letech. Pro literární historii nakonec zůstal mužem jediné knihy, veškerá jeho tvorba navždy zůstane ve stínu Saturnina, který v roce 2009 zvítězil v anketě Kniha mého srdce, v roce 2018 ve veřejném hlasování o Knihu století literární ceny Magnesia, a stal se tak nejoblíbenější knihou Čechů. Jeho syn Zdeněk Jirotka (1946) je také spisovatel, pro odlišení používá jména Antonín Jirotka, Zdeněk Antonín Jirotka, případně Antonín Karous. Napsal celkem 121 knih, počítám, že drtivá většina lidí nezná ani jeden titul.•

Auerbachova vila, Skalní 2 – Vilu navrhli pražští německy mluvící židovští architekti Hermann Abeles (1892-1941) a Leo Mayer (1900-1944). Je považována za nejhezčí vilu na Barrandově. Vilu nechala postavit firma Elektafilm. V její jedné části bydlel hlavní akcionář ElektraFilmu Josef Auerbach. Druhá část vily byla určena jako reprezentační místnosti pro zahraniční zájemce o české filmy. Při mobilizaci roku 1938 sloužila střecha domu jako dělostřelecká pozorovatelna. Po okupaci Československa Auerbach vilu prodal a s rodinou emigroval do USA, kde se nakonec uplatnil v Hollywoodu. Oba architekti dopadli mnohem hůř. Hermann Abeles byl transportován v roce 1941 do Lodže, kde zahynul, Leo Mayer zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi. Vila s plochou střechou postavená ve svahu je ve směru do ulice dvoupodlažní, směrem do zahrady třípodlažní. Roku 1939 se ve vile natáčela scéna filmu Kristián, ve které Adina Mandlová pozve Oldřicha Nového k sobě domů, a před Jaroslavem Marvanem hrají manželský pár.

Vorlova vila, Skalní 8– Vilu si nechal postavit výrobce módních klobouků Rudolf Vorel a jeho žena Sláva, hudební skladatelka a klavíristka. V ní brzy měli hudební salón, kde se každý týden se ve vile setkávali přátelé, již v srpnu 1933 zde hrálo nově ustavené „Barrandovské kvarteto“, kde první housle hrál Antonín Seeman, bankovní rada v Zemské bance. Složení kvarteta se časem měnilo, na violoncello hrál třeba architekt F. A. Libra. Pravidelnými hosty byli Jan Panenka, Josef Páleníček nebo cellista Miloš Sádlo. Mezi další časté hosty patřili sochař František Bílek, japanolog a cestovatel Josef (Joe) Hloucha, spisovatelé F. X. Svoboda a J. S. Machar nebo JUDr. Vladimír Čelakovský, pravnuk básníka F. L. Čelakovského. 8. května 1945 poslední den války byl Rudolf Vorel před očima své ženy zastřelen oddíly SS spolu s Antonínem Seemanem a dalšími muži v ulici Pod Habrovou 16.

vila dr. Čelakovského, Skalní 10 – Rodinný dům dr. Čelakovského, pravnuka básníka F. L. Čelakovského. Nejvýznamnější stavba Vladimíra Grégra. Vila reaguje na svažitý terén a je orientována na výhled do údolí Vltavy. Vstup je z horního podlaží. Lehce zaoblený obytný prostor má charakter mezonetu. Architekt navrhl stavbu po svém návratu ze Stuttgartu, kde jej ovlivnilo dílo Hanse Scharouna. Od roku 1992 je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Barrandovská 17 – Václav Havel si nechal podle návrhu filmového architekta Viléma Rittershaina postavit na skále nad lomem dřevěný srub a upravit zahradu. Až později si nechal vybudovat luxusní vilu podle návrhu architekta Vladimíra Grégra v letech 1939-1941. O parcelu s výhledem do údolí Vltavy měl nejprve zájem automobilový závodník Čeněk Junek, nakonec ji však od Václava M. Havla koupil jeho bratr Miloš Havel. Ten se v roce 1949 pokusil přejít hranice, ale po neúspěšném přechodu hranic mu byla vila zabavena. Později sloužila mj. jako rezidence argentinského velvyslanectví. Po roce 1989 byla vila (stejně jako Terasy Barrandov) navrácena bratrům Havlovým. Ti ji prodali Antonínu Charouzovi, který zde vybudoval "Business Klub Villa Barrandov". Po různých pokusech o převod byla vila zastavena ve prospěch Poštovní banky, ale nakonec po všech peripetiích je nájemcem a jediným akcionářem stále Antonín Charouz. Villa Barrandov je pronajímána pro firemní a společenské akce. Nabízí luxusně zařízená apartmá s veškerým příslušenstvím, fitcentrum, krytý bazén, vířivou masážní vanu.

Kovaříkova vila, Skalní 16 – Rodinný dům z roku 1937 byl navržený Ladislavem Syrovým a Jaroslavem Fragnerem (1898-1967), který je podepsaný například pod přestavbou pražského Karolina či Betlémské kaple. Vila patřila hudebnímu nakladateli Františku Kovaříkovi. V roce 1961 vilu koupila malířka Alena Ladová, dcera Josefa Lady.

   1) Nejznámější vila-Strupplova nejde skrz křoví vyfotit, tak archiv                 4) I Barrandov má svou pamětní desku
    2) V zahradě Vodnikovy vily jsou údajně sochy z Portheimky                       5) Všechny cesty vedou na Barrandov
    3) Nově opravená vila generála Stanovského                                             6) Na Barrandovské terasy se ve 30. letech vešlo na 3000 hostů

Strupplova vila, Skalní 18 – Patří již na začátek nové „holywoodské“ periody Barrandova. Autorem je nejznámější architekt barrandovských vil Vladimír Grégr. Romantická stavba z roku 1932 s drsnou škrábanou omítkou a nízkou valbovou střechou v podobě haciendy. Tento styl byl inspirován vilami v americké Kalifornii. Stavebníkem byl ředitelský rada Zemské banky Karel Struppl. Prejzová střechou je přetažená a kryje před deštěm otevřenou terasu. Z obývacího pokoje se naskýtá neopakovatelný pohled na protější svahy nad řekou.

Vila Bernarda Marka, Skalní 20 – Stavba ve stylu anglického cottage má vysokou strmou střechu s keramickou krytinou vzhledově podobnou prejzům a nápadný zděný krbový komín. Svislé členění vytváří dojem hrázděného zdiva.

Vodnikova vila, Skalní 17 – Vila velkoobchodníka s květinami Františka Vodnika. Vilu navrhl Rudolf Stockar, zahradu v romantickém stylu sám majitel domu. Terasa u domu je zastíněna dřevěnou pergolou, prostor byl doplněn pískovcovými sochami putti a satyry, kamennými podstavci s vázami a barokní kamennou lavicí. Tyto doplňky údajně pocházejí z bývalé zahrady letohrádku Portheimka na Smíchově.

Vila generála Stanovského, Barrandovská 16 – Funkcionalisticky strohá vila, kterou si nechal dle projektu architekta Vladimíra Grégra v roce 1932 vystavět pozdější generál letectva Vilém Stanovský a jeho žena Ludmila, akademická malířka a pravnučka slavného básníka Františka Ladislava Čelakovského. Stanovský sloužil v první světové válce ve francouzském letectvu jako stíhací pilot, za první republiky byl velitelem 6. čs. leteckého pluku. Po vzniku protektorátu plánoval útěk do Francie, ale při zátahu gestapa byl na útěku zahradou své vily na Barrandově dostižen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Válku přežil, ale po nástupu komunistů byl opět zatčen a odsouzen na 17 let vězení. Vila mu byla zabavena podruhé. "Komunisté byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci," pronesl po svém propuštění letec. Ještě hůře dopadl architekt Vladimír Grégr. Vladimír Grégr se podílel na výstavbě i zabydlování barrandovského kopce od samého začátku – byl duší sportovního Sdružení pod Barrandovem. Za války se zapojil se do protinacistického odboje, v březnu 1940 byl zatčen a o dva a půl roku později v berlínské věznici Plötzensee popraven.

Vila Václava Prokopa, Skalní 19 – Vilu si nechal postavit sochař Václav Prokop. Podílel se na dekoraci kašny s fontánkou v Paláci Lucerna a dekoracích fasád některých domů postavených stavitelem Václavem Havlem.

Pamětní deska založení Barrandova, Barrandovská - Je instalována nalevo od schodiště do Skalní – datum 24. 2. 1928.

Barrandov - Do realizace se Václav Havel pustil společně se svým bratrem Milošem Havlem. Nejdříve skoupil pozemky, které měly celkem rozlohu 55 ha. Dále původní název Habrová, který se Havlovi nezdál dostatečně exkluzivní, byl pozměněn na Barrandov podle francouzského vědce Joachima Barranda. V roce 1927 byl schválen projekt na její výstavbu stavbu a byla zahájena stavba komunikace následně i stavba inženýrských sítí k jednotlivým parcelám, kterých bylo 200. Téhož roku zahájila činnost v té době nejmodernější restaurace v Československu Terasy.

    1) Barrandovské terasy při naší cestě po Hraně III v roce 2010               4) Ohrada zmizela, a tak nerušený pohled na lom s kaplí
    2) Barrandovské terasy znovuzrozené                                                     5) Opuštění obránci barikády
    3) Přibyl Lichoběžník                                                                                 6) Podešli jsme Barrandovský most a hurá do civilizace

Barrandovské terasy - Funkcionalistická vyhlídková restaurace od architekta Maxe Urbana byla inspirována restaurací Cliff House na skalním ostrohu vybíhajícím do Tichého oceánu u San Francisca. Okolo restaurační budovy byly vybudovány terasy pro letní provoz, počítalo se s 3000 návštěvníky denně. Jelikož na zimu bylo potřeba uložit 500 stolů a 3000 zahradních židlí, navrhla architekta Hana Záveská-Kučerová pro tento účel speciální skládací kovový nábytek. Barrandovské terasy byly dokončeny za neuvěřitelných 6 měsíců. Stavební komise se poprvé sešla 20. března 1929 a provoz podniku byl zahájen 27. září téhož roku. Každý den od poledne do půlnoci dopravoval z Václavského náměstí od paláce Lucerna levný autobus k terasám návštěvníky. Běžně jezdilo na Barrandovské terasy skutečně plánovaných 3000-3500 zájemců denně a bavilo se při hudbě orchestru R. A. Dvorského, který zde hrál až do deváté hodiny. V roce 1937 byl přistavěn dřevěný objekt Trilobit bar. Pozvolný úpadek Barrandovských teras nastal v padesátých letech, kdy byly znárodněny. V roce 1982 byl uzavřen Trilobit bar, v roce 1993 uzavřena i restaurace. V roce 1992 se terasy vrátily bratrům Havlovým, kteří oba své podíly věnovali manželkám. V roce 2000 odkoupila Dagmar Veškrnová podíl své švagrové. V roce 2001 bezdomovci zapálili Trilobit bar, v roce 2003 zakoupil areál podnikatel s tím, že v roce 2004 zahájí rekonstrukci. Nakonec se do rekonstrukce Barrandovských teras po dlouhých přípravách v roce 2016 pustil liberecký podnikatel Michalis Dzikos podle projektu studia Kuba & Pilař architekti. Ti navrhli dvě budovy, které jsou odlišně tvarově pojednány – lichoběžník a vlnovka. Na jižní straně areálu stojí dvoupodlažní esovitě prohnutá podélná budova s 16 mezonetovými apartmány, která svým tvarem i výškou obkresluje křivku venkovních teras. Zničený bar Trilobit se neobnovil. Apartmánový dům se 45 byty v severní části je téměř černý.V obou budovách se bydlí od podzimu 2023. Francouzská restaurace v původní budově má začít fungovat na konci roku 2024.

Pomník obětem 2. světové války, Háj profesora Jedličky – Původně památník věnovaný bojovníkům pražských barikád, kteří v květnu roku 1945 zahynuli na území Hlubočep, Zlíchova, Zbraslavi, Barrandova, Velké i Malé Chuchle a Lahovic. Památník vznikl v roce 1988 jako náhrada za četné drobné pomníčky a památníčky padlých v květnu 1945, které byly rozesety v oblasti zasažené rozsáhlými stavebními pracemi a odstraněny při stavbě Barrandovského mostu. Vedle mozaiky zobrazující barikádníky bývala deska se soupisem jmen 168 padlých při osvobozování Prahy. Tato deska byla ukradena. Pomník byl slavnostně odhalen v květnu 1988 v předvečer 43. výročí osvobození Československa. Pomník byl přístupný na cestě vedoucí od Vltavy, až k tehdy fungující restauraci Terasy Barrandov. Neutěšený stav byl nakonec vyřešen tak, že jména obětí přenesla městská část Praha 5 na pomník obětem Pražského povstání pod kostelem sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově.

« NAHORU

TOPlist