109. Za chrabrým Přemyslovcem

neděle 18. 2. 2024
navštíveny: Čimice, Čimické údolí, Psychiatrická léčebna Bohnice, Slibový pahorek s Vallovou mohylou, hradiště Zámka, Dynamitka v Zámecké rokli , Drahanské údolí, Dolní Chabry, Kostel Stětí svatého Jana Křtitele, Knorův statek, Karel

Pozvánka
Odchod od restaurace Bambus, Čimická 141 v obvyklých 13 hodin. Vystupte na zastávce autobusů 152 a 145 Čimice (bez přívlastků). Oběd od 12 hodin v jediné otevřené čimické restauraci, takže v čínské. Se s tim smiř.

Jaká vycházka byla

    Ke startovací čínské restauraci Bambus mám jedinou poznámku: Kdybych to byl býval věděl, tak jsem si koupil lahváč u Vietnamců. Než se nám ho podařilo Číňanům draze zaplatit, shromáždil se před bývalou hospodou U Pospíšilů slušný dav. Naštěstí nepřijel protestovat. Historické čimické statky padly za oběť malebnému obchodnímu středisku Draháň, a tak jsme se mohli s klidným svědomím vnořit do čimické divočiny. Na jejím konci jsme na obzoru spatřili konec Bohnické léčebny, kam jsem před 18 lety vylákala vycházkáře výzvou „Pojď, ukážu Ti cestu z ústavu“. Širou plání jsme vystoupali na širou pláň a poté se vnořili do houští. Až tady skládali skauti z Dejvic svůj slib. Ani dejvický skaut Vráťa to nepamatuje. Další pláň není ledajaká - stálo tu hradiště Zámka. To jsou paradoxy: skauti z Dejvic museli přeplavat Vltavu, aby tu mohli složit slib, a zájemci o historii Zámků musí přeplavat řeku opačným směrem, aby si přečetli naučnou ceduli na vyhlídce v Suchdole. Budeme se raději věnovat dynamitce pod námi, Nobelovi a jeho sekretářce, která z desetidenního angažmá dokázala vyždímat Nobelovu cenu míru.

    Kníže Bořivoj pendloval mezi Levým Hradcem a Pražským hradem. Jestliže mu stálo v cestě hradiště Zámka, nevím, proč historici cudně zamlčují, že Zámka podpálil na konci 9. století právě on. Ještěže nám tu alespoň zanechal středověký stůl, na který jsme mohli naservírovat hostinu, a na jeho počest vypít i pivo Bořivoj. Nebylo snadné odtrhnout poutníky od bohaté tabule a šampusu, dlouhý had se dával do pohybu jen velmi velmi zvolna. Sestoupali jsme do Drahanského údolí a tempem, které se shodovalo se zdejší vyhlášenou zážitkovou restaurací – Šnečí, jsme došli do Dolních Chaber. Kdysi obec chrabrých lidí odtajnila všem přítomným první polovinu názvu vycházky. Přesně před třemi lety jsme se při Cestě na severozápad drápali na pahorek za kostelem ve sněhu a mrazu, teď totéž ale v jarním počasí. U zdi románského kostela mi nezbylo než odtajnit druhou část názvu. Tato vycházka na zakázku měla zadán jediný parametr, a to cíl u Karla, kde nás už od 16:14 netrpělivě očekával Přemyslovec Bořivoj. Přítomní s pozvánkou v kapse zamířili na oslavu doprava, ti bez - doleva k Míškům. Ale podle dochovaných depeší i tam bylo dobře. Nás Čtrnáctkáře čekala krásná oslava a Boříka dary, rozdováděné ženy, zpěv. V případě darů se ukázalo, že celoživotní protialkoholní osvěta se Boříkovi v případě Čtrnáctky zcela vymkla z rukou. Urá!!!

    1) Dnes čínská restaurace Bambus,                                                           4) Ze starých Čimic zbyla jen kaplička, navíc postavená jinde
    2) dříve ryze vesnická hospoda U Pospíšilů                                               5) Čimické údolí
    3) Letecký snímek z roku 1980! těsně před zbořením čimických statků     6) Tam na kopci jsou Bohnice

Čimice - Po vzniku Československa zůstaly Čimice spojené s Chabry a patřily do okresu Praha – venkov, zatímco sousední Bohnice se v roce 1922 staly součástí Velké Prahy. V roce 1928 se začalo s parcelací pozemků a k pár vesnickým stavením přibyly rodinné domky. Za deset let se Čimice rozrostly na obec o více než dvou stech popisných číslech. Po připojení k Praze v roce 1960 následovala mohutná výstavba sídliště. Hlavní stavební práce probíhaly mezi roky 1976 až 1986. Obchodní centrum Draháň bylo zprovozněno v roce 1990. Necitlivé socialistické výstavbě bohužel padlo za oběť historické jádro obce.

Hospoda U Pospíšilů, Čimická 18 - Ač Čimice neměly vlastní kostel ani školu, o hospody nouze nebyla. Nejstarší hospoda u Pospíšilů fungovala u rybníka již na konci 19. století. V roce 1932 byl přistavěn taneční sál a místo se stalo centrem všech zábav i veřejného života. Po vyvlastnění po roce 1948 hospoda nesla název Hostinec U rybníka. Poslední přestavbou na penzion vznikla čínská restaurace a hotel Bambus zahrada.

Kaple sv. Jana Nepomuckého, Čimice - Jedinou památkou na starou čimickou náves je kaple sv. Jana Nepomuckého. Původní výklenková klasicistní kaple stávala v centru obce, při výstavbě obchodního centra byla zbořena a jako volná replika pak postavena na současném místě, již bez zvonu.

Čimické údolí – Protéká jím Čimický potok. Během 20. století byly skalky v horní části z části odtěženy a využity ve formě štěrku jako materiál na stavbu silnic. Na konci údolí se nachází Koztoprtský rybník.

Psychiatrická léčebna Bohnice - Protože už od poloviny 19. století přestávaly pražské ústavy pro choromyslné zvládat stále rostoucí nával pacientů, rozhodl se v roce 1903 Zemský výbor Království českého vyřešit tento problém velkoryse – tím, že vybuduje v polích u malé vsi Bohnice nový rozsáhlý specializovaný ústav. V roce 1912 byla dokončena celá první etapa. Vzniklo zde devatenáct pavilonů pro pacienty, administrativní zázemí, vily pro personál a technické objekty. Celý areál projektoval architekt Václav Roštlapil. V období hysterie tzv. studené války byla léčebna vzhledem ke svému strategicky výhodnému umístění vybrána pro vybudování protivzdušné obrany hlavního města. Polovina léčebny byla v letech 1951-56 zabrána armádou a odpovídající část pacientů a personálu byla odsunuta mimo Prahu. Po navrácení zabraných objektů bylo zapotřebí je nákladně opravit a znovu vybavit. Areálu dominuje secesní kostel sv. Václava s věží vysokou 55 metrů, rovněž podle návrhu Václava Roštlapila, dokončený v roce 1916. Nad areálem ještě vyčnívá vlastní vodárenská věž ústavu, která zásobovala celou léčebnu vodu už od roku 1908. V severozápadním cípu areálu se nachází Socioterapeutická farma, bývalý velkostatek. Farma je určena především pro klienty léčebny, probíhá tu hlavně hippoterapie. Areál dvora je postaven v holandském stylu z režných červených cihel. Farma je volně přístupná, takže se sem na koně a ostatní zvířata může chodit i veřejnost.

    1) Slibový pahorek s Vallovou mohylou                                                    4) Pod námi je bývalá Nobelova dynamitka
    2) Ta celá pláň je hradiště Zámka                                                             5) Dynamitka po výbuchu v roce 1870
    3) Naučná cedule o hradišti je na druhém břehu Vltavy                           6) Dynamitka v roce 1924

Slibový pahorek s Vallovou mohylou, před hradištěm Zámka - Člen generálního štábu československé armády Bedřich Valla byl jedním z významných vůdců českého skautingu za první republiky. Kromě vedení dejvického 11. oddílu skautů od roku 1932, byl jedním z hlavních iniciátorů a tvůrců prvního celovečerního skautského filmu Píseň mládí (1938). Snahou filmařů bylo představit skauting jako hnutí vychovávající mládež k odhodlanosti bránit svou vlast, což bylo vzhledem k situaci v Hitlerově Německu více jak aktuální. Ve filmu vystupují kromě hereček Věry Ferbasové a Ljuby Hermannové především neherci - skauti a skautky z oddílů bratra Vally. Po rozpuštění československé armády se stal Valla velitelem odbojové organizace Útok. Aby se vyhnul zatčení Gestapem, přešel v květnu 1944 k partyzánům do Itálie. Dne 11. července byl v Brunette zatčen a převezen do terezínské Malé pevnosti, kde se dočkal 5. května 1945 osvobození. Terezín byl však zamořen tyfem a Valla 20. května 1945 umírá. In memoriam byl povýšen do hodnosti podplukovníka československé armády a vyznamenám Zlatým Junáckým křížem a Československým válečným křížem. Zde Na Zámkách bylo slavnostní místo skládání slibu původního 11. oddílu, proto zde byl v roce 2005 odhalen pomníček při 60. výročí smrti bratra Vally za účasti rodiny, pamětníků a skautských přátel.

Hradiště Zámka - Historie osídlení sahá až do doby asi před pěti a půl tisíci lety, kdy v mladší době kamenné vzniká na skalnatém ostrohu nad Vltavou výšinné sídliště. Archeologické nálezy dokládají jeho osídlení také ve 4. století př. n. l. - tj. v době neolitu, lidem typu řivnáčské kultury a poté nepřetržitě až do příchodu Slovanů. V době raného osídlení Slovanů, v 6. - 8. století, dosahuje hradiště největšího rozkvětu a představuje jedno z hlavních center Pražské kotliny. S nástupem soustředění moci na Pražském hradě se mnoho opevněných hradišť v Pražské kotlině stává bezvýznamnými a postupně zanikají. Opevněné hradiště Zámka zaniká v 9. století požárem a na významu získává hradiště Levý Hradec. Trojúhelníkový areál hradiště o rozloze 6,5 ha byl obestavěn palisádou a valy, které jsou dodnes patrné na východě a severu výběžku. Přístup na hradiště chránilo příčné opevnění z hlinitých vrstev. Žádná naučná cedule zde není, pokud se chcete dozvědět více, musíte přeplavat a přečíst si ji na protějším břehu na louce u Velkého háje s vyhlídkou na ostrožnu hradiště Zámka. My jsme tu byli v roce 2006 při vycházce Pojď, ukážu Ti cestu z ústavu.

Nobelova dynamitka, Zámecká rokle - V Zámecké rokli v roce 1870 uvedla hamburská společnost Albert Nobel a spol. do provozu první továrnu na dynamit v Rakousko-Uhersku. Celá výstavba probíhala v atmosféře, kdy téměř každý týden proběhl novinami článek o výbuchu dynamitu někde v Evropě, a proto i zde došlo k velkému odporu místních obyvatel. Jejího otevření se účastnil sám Alfred Nobel. Bohužel se brzy naplnily obavy z výbuchu, neboť s odstupem pouhých dvou měsíců dynamitka na přelomu let 1870/1871 hned dvakrát za sebou explodovala. Oba výbuchy si dohromady vyžádaly život 15 zaměstnanců továrny. Přesto byla znovu vybudována a množství vyrobeného dynamitu se zvětšovalo. Z původních 150 tun na 300 tun v roce 1885, vrcholu 500 tun ročně bylo dosaženo na počátku 20. století. Nicméně chybějící přímé napojení na železnici a nemožnost další expanze ve stísněném údolí byla další výroba neperspektivní. Po vzniku Československa byla výroba dynamitu přemístěna do vznikající továrny v Semtíně u Pardubic. Prostor dynamitky byl prodán Františku Janečkovi, zakladateli značky Jawa, který zde v roce 1923 začal plnit granáty pro Československou armádu. Za socialismu se tu vyráběla mj. zábavní pyrotechnika. Dynamitka byla uzavřena v roce 1994. Dnes jsou v údolí jen trosky budov a tovární komín. Pohled do něj se naskýtá z cesty obcházející hradiště a ze silničky podél Vltavy.

    1) První nositelka Nobelovy ceny míru byla Nobelovou sekretářkou           4) Na středověké tabuli nemůže chybět pivo Bořivoj
    2) Výhled z hradiště na Vltavu a Sedlec                                                     5) Drahanské údolí tvoří hranici Prahy
    3) a na Roztoky                                                                                           6) Drahanský mlýn

Fotoalbum vycházky...

Alfred Nobel zemřel v roce 1896, jedny francouzské noviny ho však pohřbily dřív, protože jej zaměnily za zesnulého bratra. „Zemřel obchodník se smrtí, který zbohatl hledáním způsobu, jak zabít co nejvíc lidí rychleji než kdykoli předtím,“ napsaly v nekrologu. Právě předčasný a krutý nekrolog ponoukl Nobela k nápadu na bohulibé ceny. Další pohnutkou byla pražská rodačka Berta Suttnerová (1843 - 1914). Narodila se v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Jejím otcem byl totiž hrabě František Josef Kinský, který zemřel v 75 letech ještě dřív, než se Berta narodila. Matka o 50 let mladší než Kinský a navíc neurozeného původu měla s rodinou Kinských napjaté vztahy a záhy se z paláce odstěhovala. Berta se snažila výhodně provdat, ale nedařilo se jí to. Když matka utratila dědictví po Kinském po kasinech, nastoupila Berta v roce 1873, ve svých třiceti letech, jako guvernantka čtyř dospívajících dcer barona Karla von Suttnera. Přitom se sblížila s jejich synem Arturem, o sedm let mladším než ona. Aby baronka Suttnerová zabránila vztahu mezi nimi, doporučila a předala Bertě inzerát o hledání sekretářky. Zájemcem byl samotný Alfred Nobel. Na podzim 1875 odjela Berta do Paříže. Nobel neměl manželku ani děti a komtesa jej ihned okouzlila. Velmi zaměstnaný Nobel s ní trávil každý den hodinu až dvě. O trhavinách, které vynalezl, prohlašoval: „Chtěl bych vytvořit látku, která by měla tak strašné, masově pustošivé účinky, že by zcela znemožnila jakékoli války.“ Právě on seznámil Bertu s pacifismem. Do té doby o něm nevěděla vůbec nic. Jejich vztah ale neměl dlouhého trvání. Berta se svěřila se svou láskou Nobelovi poté, když se zeptal, zda „je její srdce volné“. Navíc Arthur poslal depeši se slovy: „Nemůžu bez Tebe žít!“ Berta poté dala Nobelovi výpověď. Jejich romance netrvala déle než deset dní. Komtesa Kinská ujela a tajně se provdala za Artura. Poté se začala angažovat v protiválečných aktivitách, Za její úspěch a jejích přátel lze pokládat zřízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Haagu. S Nobelem nepřerušila styky a stále si s ním dopisovala. V roce 1893 ji Nobel v dopise napsal, že hodlá založit fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se zasloužil o světový mír. První Nobelova cena míru byla udělena v roce 1901, v roce 1905 byla udělena Bertě Suttnerové jako první ženě. Pracovala dál a doufala v mír. Nestalo se tak - alespoň velké války se Berta nedočkala. Zemřela těsně před jejím vypuknutím ve Vídni 21. června 2014. Týden po její smrti v červnu 1914 došlo v Sarajevě k atentátu na následníka habsburského trůnu…

Berta aspoň v roce 1889 vydala tehdy slavný protiválečný román Odzbrojte!, ale někteří další nositelé Nobelovy ceny míru jsou více či méně kontroverzní. V roce 1994 dostal Nobelovu cenu míru Jásir Arafat, zakladatel hnutí Organizace pro osvobození Palestiny, společně s Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem, za snahu vyjednat mír mezi Izraelem a Palestinci, navzdory tomu, že se jim nepodařilo na těchto schůzkách dosáhnout žádné životaschopné dohody. V roce 1973 byli za mír oceněni americký ministr zahraničí Henry Kissinger a vietnamský vůdce Le Duc Tho. Asijský politik cenu i mír odmítl a pokračoval ve válce se Spojenými státy. V roce 2009 ji získal americký prezident Barack Obama, rok po svém zvolení, kdy neměl příležitost uskutečnit jakýkoliv mírový projekt. V roce 2012 byla Nobelova cena za mír udělena Evropské unii za zajišťování mírového soužití na evropském kontinentu. V roce 2007 získal cenu Al Gore společně s Mezivládním panelem pro změnu klimatu. Přitom Gore pobíral licenční poplatky 20 000 dolarů ročně od společnosti Pasminco Zinc, která na jednom z jeho pozemků provozovala důl na těžbu zinku. Ač brojil proti kartelu nadnárodních naftařských společností; měl akcie v Occidental Petroleum, které razí ropné vrty bez ohledu na životní prostředí. A co teprve někteří nominanti. Mezi nimi byl po 2. světové válce např. i J. V. Stalin. A před válkou? „Pan Hitler je bojovník za mír, kterého nám seslal Bůh,“ pronesl švédský zákonodárce Erik Brandt, jenž přišel v roce 1939 s mírovou nominací pro Adolfa Hitlera.

Bořivoj I. (mezi 852 a 855 – 888) - První historicky doložený český panovník z rodu Přemyslovců. Je uváděn jako syn bájného Hostivíta, tedy potomek mytické Libuše a Přemysla Oráče. Byl manželem Ludmily, později svaté, a dědem sv. Václava. Jeho křest údajně proběhl takto: Bořivoj byl pozván na hostinu na dvůr velkomoravského knížete Svatopluka, kde jako pohan však musel sedět na zemi. Arcibiskup Metoděj projevil lítost, a optal se Bořivoje, proč se tak vynikající muž nestydí, že sedí na zemi s pasáky sviní. Následovala konverzace mezi Metodějem a Bořivojem a výsledkem bylo rozhodnutí Bořivoje dát se pokřtít. Křest provedl sám arcibiskup Metoděj, kmotrem se stal Svatopluk Velkomoravský. Po návratu z Moravy dal na hradišti Levý Hradec postavit kostel, který se tak stal první historicky doloženou svatyní na české půdě. Poté ale přenesl knížecí sídlo z Levého Hradce na Pražský hrad. Křesťankou se stala i Bořivojova žena Ludmila, později svatá.

Drahanské údolí - Údolí se rozkládá podle Drahanského potoka, který pramení v Dolních Chabrech. Pod Drahanským mlýnem tvoří potok hranici města Prahy.

Drahanský mlýn - Původní budova mlýna byla dřevěná. Zděná stavba ve stylu rustikálního baroka byla vybudována v roce 1676, o čemž svědčí letopočet ve štítu. Mletí obilí zde probíhalo až do roku 1910. O pět let později byl mlýnský rybník vypuštěn a přeměněn na pole.

Prdlavá studánka - Název podle místních je díky tomu, že voda má prý "dobré působení na zažívací trakt".

Šnečí farma, K Drahani 1 - Největší šnečí farma v Česku a zážitková restaurace s těmi nejlepšími šnečími specialitami, aspoň jak oni tvrdí.

    1) V obecní pastoušce prožil dětství moderní pětibojař Milan Kadlec         4) Hospoda U Míšků
    2) Zvonice kostela stětí sv. Jana Křtitele                                                     5) Knorův statek
    3) Kostel stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech                                   6) Za tímto chrabrým Přemyslovcem jsme putovali

Dolní Chabry - Nejstarší písemná zmínka o Dolních Chabrech se datuje do roku 1092, ale předpokládá se, že obec je mnohem starší. Původní význam názvu Chabry lze přeložit jako obec chrabrých lidí. V polovině 16. století se v historických pramenech objevuje osada Horní Chabry. Na konci 16. století se vlastníkem Chabrů stalo Staré Město. Součástí hlavního města se Chabry staly v roce 1968.

Milan Kadlec (1958-2001), Jirkovská 16 - Areál Lokomotivy Praha v Chabrech (Měděnecká č. p. 8), kde legendární trenér Karel Bártů se svým synem Janem Bártů, Bohumilem Starnovským, Jiřím Adamem a dalšími zadělával na první úspěchy, byl sto metrů od Kadlecova bydliště. Jeho otec spáchal sebevraždu, matku nikdy nepoznal. Bydlel v bývalé pastoušce, kde se o něj od pěti do devatenácti starala babička, otcova matka. Malého Milana si vzala z dětského domova. „V roce 1984, když nám zatrhli olympiádu v Los Angeles, jsme s Milanem přijeli do Prahy a on mě poprosil, jestli bychom nezajeli za jeho babičkou do Chaber,“ vzpomíná někdejší šéftrenér pětiboje v banskobystrické Dukle. Tehdy spatřil nuzné podmínky, v jakých Kadlec vyrůstal. „Ten domek měl předsíňku, kde do umyvadla tekla jen studená voda, záchod a pokoj – dvě skříně, stůl, kamna na uhlí a postel, ve které oba spali. Na zdi obrázek jeho táty a několik novinových výstřižků. Teprve pak mi došlo, proč byl Milan, když v roce 1977 v devatenácti narukoval do Banské Bystrice tak nadšený. „Mám se tady jako v hotelu!, jásal. Postel, teplá sprcha, nádhera!“ V roce 1980 sice odjížděl na olympiádu v Moskvě jako trojka za Janem Bártů a Bohumilem Starnovským, ale skončil jako jednička – na osmé příčce, jeho starší vzory zůstaly za ním. Vyvrcholením byly tři medaile z let 1987 až 1990 ze světového mistrovství. V roce 1980 se v Banské Bystrici oženil, narodila se mu dcera, ale začal pít. Při lámání federace si vybral slovenské občanství kvůli angažmá v Dukle Banská Bystrica, ale na olympiádu do Barcelony v roce 1992 stejně nemohl jet, což bral jako křivdu. O rok později, v pětatřiceti, skončil. Slovenská Dukla mu nabídla místo trenéra, ale zodpovědnost nebyla jeho parketa. Z Dukly odešel, v roce 1997 se vrátil do Čech. Staral se o koně, jezdil parkur, vystřídal několik dalších působišť, za nucenými odchody byl vždy alkohol. V roce 2001 se v Bělé pod Bezdězem oběsil na trámu ve mlýně, kde byli ustájené koně. „Když nám Milan kdysi povídal, že se jeho táta oběsil, což věděl od babičky, chechtal se, že si to jednou hodí taky. Tehdy jsme se tomu smáli,“ vybavuje si jeho parťák Adam.

Kostel stětí svatého Jana Křtitele, Bílenecké náměstí – Románský kostelík byl postaven ve druhé polovině 12. století na základech tři starších sakrálních staveb. Jednou z nich byla rotunda o průměru 12,60 metru. Podlaha rotundy byla vyskládána reliéfními dlaždicemi. V apsidě kostela se dochovaly vzácné románské malby z počátku 13. století - Kristus v mandorle, průvod apoštolů a Mariánský cyklus.

Knorův statek, Bílenecké náměstí 15 - Jeho původ patrně sahá až do 15. století. Jan Knor získal statek svatbou v roce 1742 a jeho potomci zde žili nepřetržitě 175 let. Právě tato rodina vtiskla statku dnešní barokní podobu z 2. poloviny 18. století, a proto se statku nejčastěji říká Knorův. Poslední majitel Václav Prušák koupil stavení od Knorů roku 1917. Jejich rodině patřil do roku 1963, kdy byl zabrán MNV. Roku 1974 se stal majetkem Muzea hl. m. Prahy, v 90. letech 20. století prošel silně zchátralý statek rekonstrukcí a poté byl využíván jako depozitář muzea. A když byl opraven, zažádali si potomci Václava Prušáka o restituci, a byl jim v roce 2003 statek navrácen. Obytné stavení a špýchar jsou propojeny hlavní vjezdovou branou. Vstupní brána bývala zdobena plastikami, ale bohužel za 2. světové války došlo k úpravám a tím částečnému znehodnocení brány.

Hostinec U Míšků, Bílenecké náměstí č. p. 7 - Usedlost koupili manželé Míškovi a v roce 1919 tu otevřeli hospodu U Míšků. V roce 1934 zde byl otevřen největší taneční sál v Chabrech, později sál sloužil i jako biograf. V padesátých letech byla hospoda uzavřena, ale po revoluci vnuci Míšků navázali na rodinnou tradici a hospodu znovu provozují. My jsme tady v roce 2006 končili předvánoční vycházku z Bohnic do Chaber s názvem „Pojď, ukážu Ti cestu z ústavu“. « NAHORU


TOPlist