11. Z nouzové kolonie až mezi TOP manažery

neděle 2. 11. 2008
navštíveny: nouzové kolonie Slatiny a Bohdalec, Obecná škola, Sedmidomky, Michelská plynárna, rodný domek Jana Kubelíka, Hellada, Michelský dvůr, michelská synagoga, usedlost Reitknechtka, BB Centrum

Pozvánka
V neděli 2.11.2008 nás čekají 11. posedlosti "Z nouzové kolonie až mezi TOP manažery". Sejdeme se ve 13:14 (dochvilní ve 13:30) na zastávce busu "Záběhlice" 188 a 101 (188 jede ze Strašnické, 101 ze Skalky). Kdo chce nasát atmosféru nouzové kolonie i jinými smysly, vystoupí o stanici dříve "Pod vinicí" a půjde ve směru busu, až narazí na záběhlickou hospodu U dvou (bezpochyby prašivých) psů. Ta sice otevírá v jednu, ale jedno pivo určitě stačíme vdechnout a dorazit na sraz úderem půl druhé. Je možné absolvovat před psy ještě stylově nezapadající oběd na Hameráku.

Jaká vycházka byla

    Je příznačné, že se nás na vycházce "Z nouzové kolonie až mezi TOP manažery" v prťavé putyce U dvou psů sešlo jako psů. A to jsme ještě několik zaběhlých ratlíků dohledali podle čipů zabudovaných v mobilech. Podtekli jsme Jižní spojku a začali objevovat ztracený polosvět. Kapesní domky, kůlny, chatrče, plechové garáže, haraburdí, zarostlé zahrádky, hrdě vystavené výsledky sběratelských vášní i sklad všeho, bez čeho nepochybně nelze žít, blátivé uličky a pěšinky, kterými nás provázel štěkot úplně cizích psů - to je dosud!!! existující nouzová kolonie Na slatinách, periférie obklíčená a ukusovaná civilizovanou Prahou ze všech stran. Jen, co jsme opustili Polívku čekajícího před svým domkem na smrt, čekal nás mostek nad tratí do Vršovic, Tranďákova elektrárna, vykouřená hospoda, zmrzlinář a hlavně dřevěné pavilónky Obecné školy. Nenašli jsme jen idiota ve sborovně a zábradlí se zbytky jazyků. Zatímco tesilová ošálovaná verbež (včetně mého syna) táhla na čaje na Slávii, my jsme z nouzových luxusních Sedmidomků vyrazili proti všem na Bohdalec.
    Když jsme na vrcholku obklíčili policii, zřejmě pomáhající a chránící místní prales, posádky secvičeně naskákaly do všech tří aut a ujeli chránit stromy jinam. Několika ploty jsme se prostříhali zpět pod svištící gumy aut. Bylo překvapující, kolik účastníků vycházky bylo evakuováno před hrozícím výbuchem plynárny v Michli, k pamětníkům se dokonce z ušmudlaných peřinek živě hlásila i Káča Vávrová. Přípravu na nadcházející Domov důchodců v KH jsme si odbyli v Sue Ryder, kromě urologického čaje zde překvapivě točily i Krušovice. Pak už jsme si mezi posedlostí zaprášeným a polorozpadlým světem odškrtli i jednu usedlost a bouchli mezi odpadky téměř nepatřičná šampaňská - na Karla a na novou rezidenční čtvrť Reitknechtku, která statek co nevidět pohltí. Protáhli jsme se zarostlou pěšinkou mezi drátěným plotem a hučící dálnicí a jako kouzelným proutkem jsme se ze světa chatrčí, ruin a pelíšků bezdomovců ocitli ve světle ramp, osvětlených openspaců a piazzet s fontánkami. Když proti nám zaútočily stovky rotopedů, uprchli jsme rychle pryč do světa, který známe a kterému ještě rozumíme: k desítce, k řezanému a Plzni do hospody Na Michelské. Stáňa se tak dlouho chlubila, že to má domů nejblíž, až jsme jí vybydleli. Vítězství sešívaných jsme oslavili stylově barevně: mochomůrky bílé, které jsme nasbírali v lese na Bohdalci, jsme zapili několika lahvemi červeného. Kupodivu na rozdíl od Plastiků jsme ráno všichni procitli na tomto světě a dokonce každý ve své vlastní posteli. Asi to byly opravdu bedly.

Slatiny - Nouzové kolonie vznikaly na okraji Prahy hned po první světové válce. Do nové metropole se valily tisíce lidí, hledající práci a samozřejmě i bydlení. Nějakou dobu se úřady snažily ilegální stavby likvidovat, mít komín bylo zakázáno, ale nakonec úřady rozumně ustoupily tlaku. Majitelé na zhruba dvou desítkách míst po celé Praze rozparcelovali bývalá pole na kousky a pronajali je lidem, kteří pracovali ve fabrikách vznikajících v okolí. Tak vznikly i kolonie na Bohdalci a Na Slatinách. Ta druhá se lišila jen tím, že nešlo o bývalé pole, ale vždycky tu byl močál, který se podařilo zkultivovat až po mnoha letech. V roce 1924 tu postavili první domek s nápisem Nouzová stavba Na Slatinách s číslem popisným. To umožňovalo trvale se přihlásit a stát se obyvatelem Prahy. Samozřejmě to byly domky bez kanalizace, vody a elektřiny, stavělo se z čehokoliv, oblíbené byly bedničky od margarínu, které se zevnitř polepovaly novinami, aby dovnitř netáhlo. Když se podařilo sehnat cihly někde na bouračce, majitelé domky obezdívali. Už za tři roky tady stálo tři sta podobných kapesních domků a oficiálně tu žilo přes pět set lidí, ve skutečnosti ale mnohonásobně víc. Nájemní smlouvy byly na dva roky, za pozemek se platilo 20 korun za rok a pokud by město smlouvu vypovědělo, majitel byl zavázán, že do osmi!! dnů dům zbourá a veškerý materiál odstraní. Občas na to došlo, ale většina domků přežila, i když každý režim tvrdil, že je to nedůstojné bydlení a snažil se kolonie zlikvidovat. Mnoho lidí tu dnes bydlí načerno, prostě si opravili opuštěný domek nebo se jim podařilo ve zmatku na začátku devadesátých let vyřídit stavební povolení a rozšířit kapesní domek na slušný dům se zahradou a fakticky ho zlegalizovat. Není nic trvalejšího než provizórium, říká zkušenost. Není to zrovna vlídné prostředí, cosi mezi pralesem, mokřadem a skládkou, sousedé jsou někdy trochu podezřelí, ale na centrum města docela pohodlné závětří. Už není Krejcárek, Židovské pece, Rudá Čína. Většina těchto míst zmizela, nahrazena rozumem a hygienou. Slatiny přežívají jako jedny z posledních. Chcete-li pochopit smysl místa, kde se pocit výjimečné svobody mísí s hromadami odpadků a cihel, stačí podtéct s řekou automobilů vršovický viadukt a první uličkou odbočit vlevo. Stačí jeden krok. (Tomáš Feřtek, Reflex)

Obecná škola, Nad Vršovskou horou – Na malém kousku jsou soustředěna nejdůležitější místa z Obecné školy. Z mostku spojující Bohdalec se Slatinami skočili chlapci na parní nákladní vlak s pískem, aby doručili důvěrné psaníčko Igora Hnízda učitelce z Vršovic. Elektrárna, ve skutečnosti rozvodna - energetický dispečink Prahy, je hned za mostkem. Tady Tranďáka – Zdeňka Svěráka málem zabil výboj. Za rozvodnou stála trafika a v řadě domů byla hospoda, odkud museli kluci tátu Hrušínského vykouřit, aby vůbec odešel domů. Na křižovatce se točil se svým vozíkem zmrzlinář a naproti přes ulici stojí nízké dřevěné pavilóny, kde byla škola. Jen prvních pět tříd, pak se chodilo do Vršovic.

Sedmidomky, Za Sedmidomky – Nový areál je určen pro chronické neplatiče nájemného z obecních bytů Prahy 10. Dům s 58 malometrážními byty čeká na první obyvatele už více než rok.

Sedmidomky, Sedmidomky - Tenhle zvláštní svět nouzové kolonie měl i svou elitu. Na samém okraji bohdalecké kolonie postavili v roce 1928 několik patrových domků, jakousi miniaturu pozdějšího Spořilova. Tyhle domky měly od začátku elektřinu, vodu i kanalizaci, byť vystačili s půdorysem 8x4 metry. Ve zdejších podmínkách to byl luxus, a kdo bydlel v Sedmidomkách, patřil k místní honoraci. Nikdo neví, proč se ulice jmenuje Sedmidomky. Sedmičku tady vůbec nic nepřipomíná. Každá řada má osm domečků, řad je na jedné straně šest a na druhé jich před zbouráním bylo osm. Ale vůbec to bylo zvláštní místo. Hned za tratí totiž vznikl na začátku dvacátých let obrovský zábavní park Eden, daleko větší než pozdější Stromovka. Jenže se mu nedařilo, lidé sem chodili málo, prý i proto, že nouzové kolonie byly pár metrů odsud a neměly nejlepší pověst. Ostatně ještě dnes tu zaslechnete, teď už s trochou pýchy, že tu žilo hned třináct odsouzených vrahů. Nákladně budovaný Eden zkrachoval ještě během dvacátých let, zatímco svépomocně budovaný polosvět za tratí jen kvetl.

Fotoalbum vycházky

Michelská plynárna, U Plynárny 44 – Vznikla v polovině dvacátých let. 11. března 1925 poklepal pražský primátor Karel Baxa na základní kámen a s výrobou plynu se začalo už za 21 měsíců 26. prosince 1926. Největší karbonizační plynárna v českých zemích vynikala jednotnou architekturou stavebních objektů a vynikající technologií. Před hlavním vchodem je na vysokém pylonu instalován 4, 2 metrů vysoké sousoší alegorií Vědy a Práce od Ladislava Šalouna. Alegorie práce je zosobněna horníkem, který dobývá uhlí, alegorie Vědy ženou, která uhlí proměňuje v ušlechtilý produkt. Postava ženy drží v natažené ruce kus uhlí, z kterého při významných dnech (např. Den plynu) plápolá skutečný oheň. Uvedení moderní plynárny do provozu umožnilo zrušit obecní plynárny na Žižkově, v Holešovicích a na Smíchově. V roce 1930 došlo k dostavbě dalších objektů a poslední etapa výstavby byla v letech 1941 – 1944. Černým dnem plynárny se stal 6. leden 1961. Začal hořet olej utěsňující píst a hrozilo nebezpečí výbuchu celého plynojemu. Ten by způsobil v širokém okolí nedozírnou katastrofu. Proto došlo i k evakuaci obyvatel. Nakonec se plyn jen vzňal a celý obsah 150 000 m3 „pouze“ vyhořel. Proto došlo k rozhodnutí zde nadále plyn nevyrábět. Byla vybudována nová plynárna v Horních Měcholupech a hlavně dálkové vysokotlaké plynovody. V roce 1975 došlo v Michli k úplnému zastavení výroby svítiplynu. Od roku 1999 je v areálu zřízeno Plynárenské muzeum.

Rodný dům Kubelíka, U Plynárny 30 - Jan Kubelík (1880 – 1940) byl zázračné dítě, na housle se začal učit v pěti letech, ve dvanácti byl přijat na konzervatoř, kde byl nejlepším žákem Otakara Ševčíka. V roce 1898 hrál poprvé s Českou filharmonií, první koncerty se uskutečnily ve Vídni, Budapešti, byl pozván, aby zahrál královně Viktorii ve Windsoru a poté hrál v padesáti zemích všech světadílů. Absolvoval více než 6000 koncertů před více než pěti milióny posluchačů. Měl přezdívku „houslový čaroděj z Michle“. Jeho příjmy mu dovolovaly podporovat i tak velká tělesa jako byla Česká filharmonie, které v době její finanční krize v roce 1901 věnoval značnou částku a navíc jí pomohl prosadit její výhodné turné po Anglii. Počátkem první světové války prodal své panství v Býchorách na Kolínsku (chybně se uvádí, že v nedaleké Gruntě nechal postavit faru i velký novorománský kostel, ve skutečnosti jen částečně na jeho stavbu přispěl). Válku strávil ve Vídni, kde zakoupil vilu Opatii a zámek Rotterturm u Eisenstadtu. Ve 30. letech zkrachoval a zbyly mu jen housle Stradivari z roku 1714. Symbolické bylo místo jeho posledního koncertu, kdy v květnu 1940 hrál v sokolovně v Neveklově, odkud pocházel jeho rod. Kubelík měl dva syny a pět dcer, nejznámější je dirigent Rafael Kubelík (1914 – 1996). O domek zažádala v roce 1990 početná Kubelíkova rodina a dostala ho. Od rodiny ho odkoupila Městská část Prahy 4 a plánuje, že zde vytvoří muzeum Jana Kubelíka.

Hellada, U Botiče - Továrnu na mýdlo a prací prostředky založili v roce 1920 dva přátelé z mládí František Kadlec a František Vobořil. Kadlec vložil do podnikání 50 000 korun, Vobořil svůj patent na výrobu draslorostlinného mýdla. Mýdlo vařili na Královských Vinohradech rodinní příslušníci obou podnikatelů ve sklepní místnosti, kde byl instalován kotel o obsahu 120 litrů. Vyráběli jediný druh mýdla „Hellada, klenot prádelen“, ale každý jednotlivý kus balili do krabičky, což tehdy nebylo obvyklé. O obchod se staral pan Roubal, který zboží rozvážel na dvoukoláku nebo si dal bedničku s mýdly na rameno a donesli ji k zákazníkovi. Za necelý rok se prodalo zboží za 382 000 korun, o rok později už utržili 4 milióny. Sklepní místnosti nestačily, a tak Kadlec našel nové prostory v bývalé elektrárně v Michli. Když Vobořil zemřel, stal se Kadlec jediným majitelem Hellady. V roce 1931 se stali činnými společníky firmy synové Pavel, Mírumil, Pravdomil a Dobrozvěst a tichými společnicemi dcery Víra, Kristoslava a Jarmila. Po roce 1948 zde působil výrobce kosmetiky Astrid, podnik byl navrácen v restituci a podnik začal opět vyrábět kosmetiku řady Hella, Amiga a Aknetol.

Michelský dvůr, Michelská 7 – Byl hospodářským a současně univerzitním dvorem. Již od 15. století patřil Karlově univerzitě. Roku 1438 připadla Michle Janu Rečkovi, který založil ze svého jmění kolej pro dvanáct studentů svobodných umění a k jejímu vydržování věnoval ves Michli. Kolej byla od císaře jen v zástavě, teprve roku 1502 se podařilo získat výnosný statek do trvalé držby. V roce 1622 byla kolej svěřena jezuitům. Současné stavby pocházejí z období těsně po třicetileté válce. V jednom z křídel byl roku 1784 zřízen pivovar. Na přelomu 19.a 20. století vyrobil nájemce a sládek Vilém Pick v Pivovaru pražské univerzity 6 800 hl piva. Od roku 1914 už pivovar nepatřil univerzitě a působil zde Parostrojní pivovar a sladovna Michle. Výstav pivovaru dosahovala téměř 15 000 hl a zrušen byl až v roce 1924. Poté zde byly umístěny různé sklady a opravna pneumatik. Historické budovy začaly propadat zkáze. Na počátku 90. let značně zchátralý dvůr pronajala Městská část Prahy 4 Nadaci Sue Ryder, která zde vybudovala domov pro seniory.

Synagoga, U Michelského mlýna 27 - Nyní zde sídlí sbor Alberta Schweitzera Církve československé husitské. Tato původně renesanční synagoga byla několikrát přestavována v 18. a 19. století. Po válce bohoslužby ustaly, byl zde jen depozitář Státního židovského muzea. V roce 1976 synagogu zakoupila Československá církev husitská. Původní poslání budovy dnes připomíná jen několik kamenných stél s hebrejskými nápisy vlevo od vchodu. Přestože jde o originální židovské náhrobky, nestojí nad skutečnými hroby, hřbitov u synagogy nikdy nebyl. Možná pocházejí ze zrušeného židovského hřbitova v Libni. Nejvýraznějším prvkem vnitřního vybavení je Ukřižovaný – sádrová plastika Františka Bílka z roku 1896, pokládaná za první studii k nadživotní verzi, která zdobí Svatovítskou katedrálu.

Reitknechtka, Družstevní ochoz – Starý o samotě stojící statek je asi z počátku 18. století, z kterého se dochovaly jen hospodářské budovy a původní chlévy. Na Reitknechtce se hospodařilo až do poloviny 20. století, pak patřila Automotoklubu Svazarmu v Nuslích. Nyní zde sídlí Automotoklub Reitknechtka. Stavba rezidence Reitknechtky má začít již na konci roku 2008.