Mám rád slovo zámoří, barevné zámoří, dálky, zátiší i zahálku (všechno bude)

neděle: 26. 1. 2025
navštíveny: U čtyř bernardýnů, Vetřelci a volavky na sídlišti Novodvorská, Dálky, biotop Lhotka, Zátišský potok, Zátiší, Diagnostický ústav, vila Lalotta, Rücklovy sluneční lázně, vila Jana Hány, hostinec U Zlatého bažanta, panelák Den a noc, Parník Tomáše Doležala, vila Martina Friče, Dietlova vila, vila Zdeňka Millera, dům Miroslava Štěpána, most Inteligence, U Černého koně, golf Hodkovičky, obytný soubor Zahálka, Branická nádražka

Pozvánka
Sraz je v neděli 26. ledna před restaurací U čtyř bernardýnů, Novodvorská 112. Na stanici Sídliště Novodvorská staví busy 106, 196 a 197, lze přijet z obou konečných - z Kačerova nebo od Smíchovského nádraží. Oběd od dvanácti vevnitř, odchod klasicky v jednu. Počítejte s tím, že mezihospoda je krajně nejistá.

Jaká vycházka byla

    Po obědě U čtyř bernardýnů se náš téměř prvomájový průvod dal zvolna do pohybu. Ne nadlouho. Zastavili jsme se u Dálek v centru sídliště, kde jsme si po více než osmi lety znovu prosvištěli Čtyřprocentní umění. Chlupáčova Sedící figura, která si v době naší vycházky Vetřelci a volavky hověla na skládce v Řeporyjích, se navrátila zpět, a tak jsme se my všichni vycházkou povinní mohli u ní vyfotit. Překřížili jsme sídliště Novodvorská, obešli biotop, jak se teď vznešeně říká koupališti, a vnořili se do divočiny. Vynořili jsme se až v Zátiší. Místo výletních restaurací nás vítaly jen ústav pro padlé dívky a ve Slunečních lázních, kde vraždil šílený liliput Hyneček, klamavá reklama na otevřené občerstvení. Tak nám nezbylo, než si na zahradě sanatoria udělat piknik z vlastních zásob.
I sochy na zahradě Jana Hány klamou. Tady je to samý Komenský či svatý, ale když sochal na zakázku, vždycky mu z toho vyšel nějaký bolševik. Z posledního občerstvení v Zátiší zbyl jen pohozený neón a do altánku pro čtrnáct přísedících se v tomhle množství nevejdeme. Zato je tu panelák dvou tváří z jedné strany Noc, z druhé Den s vybledlými hvězdami. Z ušetřené barvy na nebe dokonce zbylo Davidu Vávrovi i na omítku Parníku ing. Magora. Vyšli jsme na hranu Nad údolím. Dobře ukryty, a tak nespatřeny, tu stojí dvě vily dvou filmových dříčů, Martina Friče – 111 filmů a Jaroslava Dietla asi 111 seriálů. Ani domek s podkrovím, kde bydlel krteček s modrými kalhotkami, jsme neviděli. Byl zbourán, a tak jeho nový majitel dál seká trávu otci z YoYo bandu. Zato jsme našli dům, kde bydlel Miroslav Štěpán. Skandovali jsme: „Na Štěpána bez Štěpána“ a ono se to opravdu stalo. Zavřeli ho do lochu a dříve než se nadál, bydlel v „jeho“ domě herec. Jan Potměšil. To jsou paradoxy! Už je tu poslední vyhlídka. Na most Inteligence. My naštěstí holé ruce nemáme, a tak jsme si mohli vystřelit na osmičku právě projíždějícího vlaku.
Sešli jsme z hor do údolí, kde teče Vltava. Vycházka po liduprázdném greenu bez otravných golfových holí taky nebyla k zahození. Teď už nás po pochodu čeká jen Zahálka a svítící sochy. Artista, Skejťák, jedna Baletka. Není to málo, Antone Pavloviči? Tak jsme briskně dodali další čtyři. Tak si to shrňme: Už byly Dálky, Zátiší i Zahálka, zbývá poslední položka – barevné zámoří. Vietnamská restaurace hýří barvami, ale pivo má jen v plechu. Tak to ne! Jen dvě stanice od podbízející se exotiky je Branická nádražka. Mají tu točené, a ještě se nedozvěděli o existenci pho bo. Vešli jsme do dobře utajeného salónku a byli s lehce nerudnou obsluhou tak spokojeni, že jsme vydrželi až do zavíračky. Nutno přiznat, že v neděli zavírají v sedm.

Sloup, Novodvorská – Autorkou je Věra Janoušková (1922-2010). Na začátku 70. let sochařka opustila modelování soch a začala je skládat z jednotlivých prvků. Její sochy jsou čisté nefigurální motivy vytvořené z osinkocementu. Spolu s manželem Vladimírem Janouškem (1922 až 1986) měli sochařský ateliér v Košířích, který jim navrhl architekt Josef Hrubý, spoluautor československého pavilonu na Expu v roce 1958. Janouškovi ho sdíleli od roku 1965 a v 90. letech se do něj Věra Janoušová i přestěhovala. Ateliér byl v letech 2020 – 2022 rekonstruován a je přístupný. Kromě stálé expozice návštěvníci nahlédnou i do soukromí umělců.

Sídliště Novodvorská – Je pojmenováno podle Nových dvorů v nedaleké osadě Lhotka. Jeho výstavba probíhala v letech 1964-1969, byly postaveny byty pro 12 500 obyvatel včetně kina Kosmos. Novodvorská nepostrádá lidské měřítko, má dostatek zeleně i dobrou vybavenost. Jeho autoři vycházeli z ideálů moderní architektury definovaných Le Corbusierem, jehož vliv je patrný především v deskovém domě v centru sídliště, který je vynesen na sloupech a přízemí je uvolněno pěším.

Čtyřprocentní umění – Od roku 1965 existoval zákon, který ukládal věnovat každé státní stavbě jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby na výtvarné řešení. Tento zákon zanikl v roce 1991. Už v době existence této kulturní politiky se pro označení výtvarných realizací v architektuře užíval výraz Čtyřprocentní umění. Zákon zajišťoval obrovské množství zakázek pro sochy ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť. Monumentální sochařství procházelo v období normalizace po velkém kvasu 60. let tvůrčí stagnací. Na druhou stranu nikdy nebylo pořádáno tolik soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Stát tak zajišťoval lukrativní práci sochařům, čímž si chtěl získat jejich loajalitu a zároveň je použít ke své propagaci. Za zmínku stojí, že se tito privilegovaní sochaři byli svými undergroundovými kolegy nazýváni Sierralisté podle auta Ford Sierra. Sierra byla totiž tehdy v Tuzexu jedno z mála západních aut k dostání, které si tito šťastlivci za tyto mimořádně lukrativní zakázky pořizovali. V 70. a 80. letech jenom v Praze vzniklo na 2200 výtvarných realizací ve veřejném prostoru. Po roce 1991 do roku 2016 pouze 56. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 1968 zpracovávat politické náměty převládly v realizovaných projektech především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny, sportu, práce, stylizované náměty z flory a fauny a abstraktní dekorativní objekty. Komunistická strana Československa podprahově chápala, že úplný návrat do socialistického realismu by nepůsobil dobře. Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo sochaře Pavla Karouse k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. „Totalitní umění mě svou nejednoznačností vždy přitahovalo. Tahle díla Češi obvykle považují souhrnně za komunistický brak“, ale Karous je vytrvale hájí a dodává, že z českých měst dnes nepozorovaně mizí vinou vandalismu, rzi a nešetrných rekonstrukcí výjimečná díla. Pro zjednodušení roztřídil plastiky z tohoto období do několika stále se opakujících typů, kterým dal pro usnadnění pracovní názvy často převzaté z lidové slovesnosti.

„Ztratila klíče“ – Kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného pískovce, sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

„Kyčelní kost mamuta“ - Betonové či z umělého kamene vytvořené abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky, které byly silně inspirované tvaroslovím kostí, mořských vyplavenin, podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora. Abstraktní plastika snadno prošla schvalovací komisí třeba jako dětská prolézačka. Henry Moore byl pro československé sochařství bezednou inspirační studnicí. Byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho návrat k figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás mnohokrát napodobovány.

„Vetřelci“ – Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, působí spíše depresivním než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tato vejce totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979.

„Volavky“ - Je neuvěřitelné, jaké oblibě se těšily plastiky vodních ptáků, rafinovaně kombinované s vodními nádržemi a kašnami. Kořeny této obsese sahají až do roku 1958, kdy Vincenc Vingler pro Československý pavilon na výstavě v Bruselu vytvořil minimalistickou sochu Pták. Princip sochy vodního ptáka spojený s bazénkem, následně několikrát použil pro architekturu různých sídlišť a inspiroval tím i mnoho jiných. Je zřejmé, že záliba v elegantních tvarech vodních ptáků byl i způsob, jak se obejít bez figury, jíž by se autor příliš propagandisticky zadal. Např. Vincenc Vingler se v roce 1949 vyhnul účasti v soutěži na Stalinův pomník, když členům Svazu vysvětlil, že vzhledem k tomu, že aktuálně pracuje na sérii portrétů opic v pražské ZOO, nepokládá za vhodné, aby ve svém ateliéru zpracovával současně i takovou úlohu, jakou je památník velkého generalissima. Smutné je, že pro naprostý nezájem současných kompetentních úřadů donedávna hustě osazené volavky často končí ve sběrnách drahých kovů. Pro své subtilní provedení, jsou totiž snadno odcizitelné. Plameňáci dokonce stojí jen jedné noze.

„Triffidi“ - Surrealistické, vertikální kašny, větrací komíny apod. vytvořené z kombinovaných materiálů. Triffidi jsou v abstraktním dekorativním stylu Brusel, a snadno by zapadli do kulis zahraničních sci-fi filmů z 60. let. Při troše fantazie si můžeme představit, že to jsou lidožravé rostliny z apokalyptického románu Den Triffidů Johna Wyndhama. Vzácně můžeme objevit na svou dobu originální objekty od dodnes uznávaných velmi kvalitních autorů: Jedním z nich jsou právě Dálky Jiřího Nováka z roku 1969.

Dálky, Novodvorská - Díla pro Novodvorskou byla zpracovávána již od roku 1963 a umísťována při dokončování sídliště v letech 1968-1970. Nejvýraznější realizací je právě fontána Dálky, umístěná v bazénku v centru sídliště. Je složena z pěti tepaných plechových hliníkových prvků nasazených na volně otočných hřídelích. Je to první kinetická plastika instalovaná ve střední Evropě. Za 60 let existence bylo sídliště několikrátkrát nevhodně opravováno. Vyložená genocida z pohledu sídlištní plastiky se chystala v roce 2008. Tehdy návrh počítal s odstraněním veškeré sochařské výzdoby, včetně Dálek. Sochař Pavel Karous zmobilizoval odbornou i laickou veřejnost za pomoci petice jeho projektu Vetřelci a volavky a společně zažádali o zapsání díla mezi státem chráněné kulturní památky. Nového řešení se ujal architekt Jan Nedvěd, který své řešení konzultoval s původními autory sídliště Alešem Bořkovcem a Vladimírem Ježkem i se sochařem Jiřím Novákem (zemřel 2010). Bazén nechal obložit chromovou mozaikou, která umocňuje třpyt vodní hladiny.

Sedící figura, před KC Novodvorská - Zhruba 1,2 metru vysoká figura tesaná v hrubém travertinu od Miroslava Chlupáče (1920-2008) zde byla umístěna v roce 1973. Miroslav Chlupáč se po uzavření vysokých škol místo lékařem vyučil na kamenosochaře. V roce 1964 inicioval společně se slovenským sochařem Rudolfem Uhrem první čs. sochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách s významnou mezinárodní účastí. Za 26 let vzniklo v areálu kamenolomu unikátní galérie 104 kamenných soch od umělců ze čtrnácti zemí. Nástupem normalizace byla pro jeho „politickou nespolehlivost“ většina jeho prací pro prestižní architektonické projekty a metro přerušena. Například Trojice figur, které byly původně určeny pro Leninovu (dnešní Evropskou) třídu nebyly osazeny, a až v roce 1984 byly umístěny v pražské ZOO. Koncem 70. let mu bylo povoleno restaurování, stejně jako Jiřímu Novákovi (který např. zrestauroval sousoší u hradu Valdštejn). Přesto má z dnešního pohledu v 70. a 80. letech mnoho realizací v architektuře, což dokazuje nejednotnost tehdejších cenzorů. Miloslav Chlupáč pracoval doslova do posledního dne ve svém ateliéru v Kobylisích, kde zemřel v roce 2008. Sochy bohužel z veřejných prostorů často mizí při rekonstrukcích okolních staveb. Tato socha byla odstraněna v roce 2013, takže ji lze spatřit jen v archivech či ve filmu Brácha za všechny peníze. To jsem říkala při vycházce Vetřelci a volavky v roce 2016. Jenže v roce 2019 ji objevil na skládce v Řeporyjích místostarosta David Roznětinský, informoval Prahu 4, a ta zajistila její převoz, restaurování i vybudování nového podstavce. Socha se sem vrátila po šesti letech v roce 2019.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Náhradní Tanec Ladislava Kovaříka                                                   4) Dříve výletní restaurace V Myslivně, dnes Diagnostický ústav
    2) Z Biotopu Lhotka vytéká Zátišský potok                                             5) Vila Lalotta
    3) Jdeme údolím Zátišského potoka                                                         6) Bývalé Rücklovy sluneční lázně

Tanec, Jílovská – Původně tu měla být realizace Valeriána Karouška. Než stačil sochu dokončit, zemřel v roce 1971 v Peru na horolezecké výpravě pod Huascaránem. A tak zde byl umístěn náhradní Tanec od Ladislava Kovaříka z roku 1967.

Biotop Lhotka, Nad Koupadly – Koupaliště s přírodním čištěním vody, otevřené v roce 2017. Z koupaliště vytéká Zátišský potok.

Klánovka, Klánova č. p. 136 - Vilu si postavil v 2. polovině 19. století na místě starší usedlosti Václav Klán a nazval ji svým jménem. Václav Klán na začátku 70. let 19. století pracoval jako písař u okresního soudu ve Zbraslavi. Tehdy mu jeho vzdálená teta odkázala kus skalnatého pozemku u Radotína, který později odkoupila těžební společnost s cílem těžit zde vápenec. Díky tehdejšímu stavebnímu boomu a potřebě kvalitních stavebních materiálů obdržel Klán za prodej své skály pohádkovou částku. Za získané peníze koupil statek zde v Hodkovičkách, kde krátký čas hospodařil. Později projevili o jeho pozemky zájem Schwarzenbergové, kteří zde chtěli postavit parní pilu. Klán opět svůj majetek výhodně prodal a přestěhoval se do Prahy. Na konci 19. století koupil část lesa u Šestajovic, který nechal vykácet a začal zde prodávat nově vytvořená pole k výstavbě rodinných domků. Šlo o velmi dobrou spekulaci - Klán věděl, že pozemky budou mít velkou cenu, jelikož lesem již od roku 1845 vedla železnice. Klán zažádal o zřízení železniční zastávky. Toto sídlo bylo pojmenováno Klánovice a stalo se v období první československé republiky oblíbeným místem pro rekreaci pražské společenské „smetánky“. Po výstavbě Klánovic však Klána opustilo podnikatelské štěstí. Nevyšlo mu několik investic a krachem skončila i rozsáhlá koupě pozemků v Dalmácii. Finančně se zcela vyčerpal a zemřel v chudobě v roce 1903.

Zátiší - Tato oblast byla na konci 19. století proslavené živé letovisko a oblíbené výletní místo, známé po celé Praze a vyhlášené svými proslulými zahradními hostinci. Podle jedné z restaurací zvané „V Zátiší“ se začala nazývat i celá rekreační letní osada uprostřed lesů s honosnými vilami v neorenesančním stylu Zátiší.

Diagnostický ústav, Na Dlouhé mezi 19 – Dříve to byla Koudelkova restaurace V Myslivně a na západ přistavený hotel Jiroušek. Jeho majitel František Jiroušek zavedl dokonce pro hosty v únoru 1927 autobusovou linku z Jungmannova náměstí do Zátiší. V roce 1929 získal licenci pro linku Braník – Hodkovičky a později jezdil také až do Modřan.

Neorenesanční vila, Na Dlouhé mezi 15

Vila Lalotta, Na Dlouhé mezi 11 - Půvabnou neorenesanční ve stylu letního zámečku si pro sebe nechal postavit továrník Hans Erdmann Kropf, vlastník stavební firmy specializující se na vodní a plynové stavby. Hlavní cestu V lučinách, která vyhlášené letovisko propojovala s Prahou, dodnes lemuje památné stromořadí dubů letních, které nechal kolem roku 1880 vysadit tento továrník. Vila je zajímavá tím, že v ní později bydlel JUDr. Přemysl Šámal, který se zasloužil o vznik Československé republiky. Po jejím vyhlášení krátce zastával funkci pražského primátora, pak ho T. G. Masaryk ustanovil svým kancléřem. Šámalova druhá manželka, malířka Pavla Fořtová-Šámalová byla Kropfovou dcerou. Přemysl Šámal byl po německé okupaci zatčen gestapem a v březnu 1941 zemřel na útrapy věznění. Syna Jaromíra popravili Němci za heydrichiády, snachu poslali do Osvětimi, Šámalův vnuk Jiří s vnučkou Alenou byli odvezeni spolu s některými lidickými dětmi do Německa a dáni na převýchovu. Lalotta prošla v 90. letech minulého století rozsáhlou rekonstrukcí, na níž se podílel i hradní architekt Václava Havla Bořek Šípek. Součaný majitel JUDr. Karel Dřevínek.

Rücklovy sluneční lázně, Zátiší – Lázně nechal postavit roku 1921 Antonín Rückl, pocházející ze známého sklářského rodu. Jeho víra, že když je slunce zdrojem života, musí být také lékařem, se v mnoha případech potvrdila. Budovu opatřil obrovskou prosklenou kupolí. Léčila se zde s velkým úspěchem tuberkulóza a rachitida a lázně velmi prosperovaly. V provozu byly od dubna do září. V padesátých letech postupně ztrácely na popularitě, až byly v roce 1964 definitivně uzavřeny. O čtyři roky později se zde natáčel jeden díl seriálu Hříšní lidé města pražského režiséra Jiřího Sequense. Filmový kriminální rada Vacátko tu vyšetřoval vraždu ženy, kterou měl na svědomí šílený lilipután Hyneček. Dnes jsou lázně opraveny a sídlí zde sanatorium Pronatal.

Fotoalbum vycházky...

Vila Jana Hány, V Lučinách 9 - V novorenesanční vile žil Jan Hána, akademický sochař, profesor a do roku 1989 rektor Akademie výtvarných umění. Byl laureátem ceny Klementa Gottwalda (1976), nositelem titulu národní umělec (1984). Hánovu dílu dominují dívčí akty (např. Sedící dívka na Kampě), ale nejenom ty. V normalizačních letech mnozí z mladších kvalitních sochařů byli odstaveni z politických důvodů, úzká skupina kariéristů se naopak drala dopředu. Ta si navíc všimla, že Praze chybí pomníky různých komunistických lídrů a funkcionářů, a tak se hned dala do práce. Nejčilejší byl kvadrumvirát Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský. Ti doslova opanovali domácí scénu: stali se předsedy Československého a Českého svazu výtvarných umělců, profesory a rektory na vysokých školách a držiteli titulu „národní umělec“. Není pak divu, že zakázky získávali buď přímým zadáním, nebo ve zmanipulovaných soutěžích. Plastiky, které tak vznikly, srazily kvalitativní úroveň prudce dolů. Pokud nezobrazovaly zprofanované osoby, jako byl Gottwald nebo Zápotocký, zůstaly na svém místě dodnes, např. Jan Hána zhotovil Simona Bolívara, jenž dosud stojí v parku před bubenečským hřbitovem.

Bývalý hostinec U Zlatého bažanta, V Lučinách 15 – Od konce 19. století oblíbené výletní místo. Docházeli sem např. sochař Ladislav Šaloun, Jaroslav Vrchlický, či cestovatel Alberto Frič.

Vila MiMa, V Lučinách 23 – Vila byla pojmenována podle Marie Míčkové-Matějčkové, jejíž firma vyráběla ve 30. letech pudrovátka. To připomíná reklamní cedule na altánku v zahradě. Dříve tu bývalo i občerstvení, poslední zařízení pro výletníky v Zátiší.

Panelák Noc a den, Pod Lysinami 14 - Je netypický barevností a vzory na fasádě. Autorem je David Vávra. Vypadá to, že hvězdy za ta léta na fasádě vybledly. Ale není tomu tak, Fasády jsou dvě – u lesa je Den bez hvězd, na druhé straně v Noci hvězdy jasně svítí. Autor: "Chtěl jsem, aby to byl určitý protiklad, ale ne nesmiřitelný protiklad. Čili není dobro a zlo, ale je noc a den. S čímž my lidé nemůžeme nic udělat, protože to je na vůli Boží," popsal autor v roce 2015.

Rodinný dům, Na Lysinách 41 – Dům vyprojektoval architekt a spoluzakladatel divadla Sklep David Vávra. Svými odstupňovanými terasami připomíná palubu lodi. Majitelem je Tomáš Doležal, známější pod přezdívkou ing. Magor, je to kytarista a manažer Tří sester. Je zároveň ze Tří sester ekonomicky nejzdatnější, a tak je nebo byl spolumajitelem řetězce hospod Na staré – tedy Na staré vozovně, Na staré cihelně, Na staré sokolovně, Na Staré ráně, Na Staré kovárně na Žižkově.

Fričova vila, Na Lysinách 15 - Bílou loď pevně ukotvenou ve svahu nad Vltavou připomíná funkcionalistická vila v Hodkovičkách, kterou si v roce 1935 nechal postavit režisér Martin Frič po sňatku se Suzanne Marwille. Vilu navrhl architekt Ladislav Žák. Frič je podepsaný pod filmy jako Kristián, To neznáte Hadimršku, Hej Rup, Cesta do hlubin študákovy duše či Eva tropí hlouposti. Martin Frič natočil celkem 111 filmů a stal se nejplodnějším českým filmařem všech dob. V jeho domě se za první republiky scházela pražská smetánka. Vzhled vily natolik uchvátil herečku Lídu Bárovou, že si od režiséra vyžádala dokumentaci a oslovila stejného architekta. Proto je její vila v Praze na Hanspaulce nápadně podobná té v Hodkovičkách. Začátkem šedesátých let po smrti manželky Suzanne Marwille u Friče přibývaly deprese, které řešil pitím. Nakonec se musel podrobit důkladné psychiatrické léčbě. Nadešel 21. srpen 1968. Okupace Friče zdrtila natolik, že se rozhodl skončit se životem. Přísný zákaz pití alkoholu porušil jednou uschovanou lahví koňaku. V noci na 21. srpna 1968 ji vypil, druhý den byl nalezen a odvezen do nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel. Poslední záznam ve Fričově diáři je právě z 21. srpna. Datum je označeno křížem, pod ním je rozrušeně rozepsaná věta: „Strašná zprava Rusov…“ a pod tím „Maťa“, což je zdrobnělé jméno jeho obětavé nevlastní dcery Marty.

Dietlova vila, Nad Lesem 55 – Nad Fričovou vilou leží tenisový kurt, který nechal postavit televizní scenárista, dramaturg Jaroslav Dietl, autor legendárního seriálu Nemocnice na kraji města. Vedle kurtu si posléze nechal vybudovat rozměrný dům. My jsme se s první Dietlovou vilou setkali vloni v lednu při vycházce Barrandez-Vous v ulici pod Habrovkou. Tu Dietl (†56) postavil v roce 1974. Díky úspěchu svých televizních děl byl tehdy jedním z nejbohatších lidí v republice. A tomu odpovídala i velkorysost, s jakou si tehdy sídlo vybudoval. Vila má čtyři patra, šestnáct místností, atrium a venkovní krytý bazén. Dietl si svůj dům snů užil jen 11 let. V červnu 1985 umírá Jaroslav Dietl a je pohřben na zahradě domu. Jenže ne na této zahradě, ale v Hodkovičkách. Vdova Magdalena Dietlová prozradila: „Moc jsme se těšili, až se do něho všichni nastěhujeme. Bohužel těsně před tím Jaroslav zemřel, přímo při tenise na kurtu. V novém domově, do kterého dal tolik energie, a na který se tak těšil, se ani jednou nevyspal.”

Vila Zdeňka Milera, Mezi stráněmi 3 - Tady vznikal Krteček Zdeňka Milera. Výtvarník, ilustrátor a režisér animovaných filmů Zdeněk Miler zemřel koncem roku 2011 ve věku 90 let. Postava Krtka mu podle odhadu českých vydavatelů vynesla až 200 milionů korun, i dnes Milerovo dílo vydělává několik milionů ročně. Rodina se dlouho nemohla dohodnout na dělení majetku. Nakonec dům prodala. A teď je majitelem Štěpán Tesařík, protože ho zřejmě nebavilo sekat otcovi trávu v Modřanech. Okolo vily v Chuchelské 7 jsme šli v roce 2017 při vycházce Jak Alenka v říši divů – „Znám taky jednu z Dejvic“ zpívá ve svém hitu zpěvák YoYo Bandu Richard Tesařík. Dejvice byly místem, kde prožil většinu života. Teď však Richard bydlí v Modřanech. „Poprvé jsem se dostal do Modřan, když jsem chodil na střední školu,“ vzpomíná, „Součástí studia byla zemědělská praxe. A tu jsme měli absolvovat na statku v Modřanech. Vzpomínám si, že jsem vystoupil z autobusu a na návsi tekla močůvka.“ O pár měsíců později se student Richard poprvé setkal se svou budoucí ženou Kateřinou. Když se dozvěděl, že je z Modřan, optal se: „Vám tam po návsi teče močůvka, co?“ Katka, která prožila dětství v důstojné modřanské vilové čtvrti, se urazila. A teď v té vilce, dědictví po Katčiných rodičích, Tesařík bydlí od roku 2012. Před sedmi lety se chlubil. O zahradu nemusím pečovat, protože ji obstarává starší syn Štěpán, který bydlí s rodinou v přízemí. Jednou z velkých výhod domu je i velmi prostorná terasa, která stojí nad zahradou ve svahu a z které rád pozoruje i dění na zahradě „Já tam sedávám a pozoruji syna, jak v dáli seká trávu,“ prozradil zpěvák. Syn Štěpán se sekání jen tak nezbaví, protože původně Milerova vilka je nyní srovnána se zemí.

Vila, Mezi stráněmi 9 - Tady bydlel Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník Městského výboru Komunistické strany Československa v Praze a náčelník Lidových milicí. Starousedlíci si dodnes vybavují, jak do garáže jeho vily pravidelně zajížděla auta s tehdy nedostatkovým zbožím, jak jeho dům hlídala Veřejná bezpečnost či jak byla opravena silnice a chodník pouze před jeho vilou, zatímco asfalt v širokém okolí byl v dezolátním stavu. Štěpán byl mnohokrát v médiích zmiňován jako muž, který je zodpovědný za brutální potlačování demonstrací za svobodu v letech 1988 a 1989 a hlavně 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Štěpán definitivně pohřbil svou politickou kariéru, když v továrně ČKD, zjevně vůbec nechápaje skutečnou situaci v zemi, pronesl neslavnou větu o tom, že „neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident.“ Následovalo pobouření dělníků, křik a pískání, načež musel být jeho projev ukončen. Skandovali jsme: „Na Štěpána bez Štěpána“ a ono se to opravdu stalo. V prosinci 1989 byl zatčen a obviněn z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli tomu, že nasadil na demonstranty slzný plyn a vodní děla. Zavřeli ho na dva a půl roku a dříve než se nadál, bydlel v „jeho“ domě herec. Jan Potměšil, který se během cesty z protirežimní demonstrace v prosinci 1989 těžce zranil a zůstal na vozíku. To jsou paradoxy!

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Most Inteligence už je dvojkolejný                                                         4) Procházka po mostě v roce 2021
    2) Jezdí po něm i osobní vlaky                                                                 5) U Černého koně - dnes restaurace s ukrajinskou obsluhou i hosty
    3) Při naší návštěvě v roce 2021                                                            6) V lednu liduprázdné golfové hřiště Hodkovičky

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Rezidence Zahálka                                                                                   4) Místo jedné hned pět Baletek
    2) Před ní byl znovu odkryt Zátišský potok                                                   5) Barevné zámoří s pivem v plechu
    3) Artista Michala Trpáka za tmy svítí                                                           6) Tak jsme jeli raději do Branické nádražky