121. Husiti za ploty

neděle: 15. 2. 2026
navštíveny: Rokytka, hospoda Břežanka, nouzové kolonie Před mostem a Za mostem, tunel pod Táborem, vrch Tábor, Údolí dutých hlav, Jiráskova vila v Botanické zahradě, kolonie Janderova, Milíčův sbor, výklenková kaple na památku bitvy u Štěrbohol, Malešický mikropivovar, Malešický park, Zablácené město, obytný komplex Na hvězdárně, Pamárník na Třebešíně, zaniklá trať na nákladové nádraží, jasné zítřky: tramvajová trať na Jarov a rezidence Nádraží Žižkov, bar Briketa, hospoda Chaloupka

Pozvánka
v neděli před restaurací Břežanka, Před mosty 1. Vystupte na stanici busu Pod Táborem, poté sejděte pěšinkou k Rokytce a zabočte doprava proti proudu k hospodě, která je přímo na břehu. Oběd od 12 hodin uvnitř, odchod ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

Dopředu jsem varovala, že obsluha na Břežance není z nejrychlejších. Nebýt štamgastů, kteří přišli na hokej, tak tam bez piva sedíme snad dodnes. Ale nakonec jsme z fotbalové hospody, která zanedlouho bude slavit sto let, odešli celkem načas. Podle Rokytky už je cesta profláklá - hned za viaduktem, který odděluje nouzovou kolonii od nouzové kolonie, jsme do té Za mostem zahnuli. A stoupali a stoupali, až skoro na Tábor. Skoro. Do cesty se nám postavila závora a vrátný. Pražský Tábor je za plotem, se stim smiř. Sešli jsme dolů, absolvent pozdravil svou školu, která se do údolí dutých hlav (ofiko název v mapy.cz) dostala naprostým nedopatřením, a prošli okolo Jiráskovy vily - jak jinak než za plotem. Na Negrelliho viaduktu z 20. století už jsou jen koleje mizející ve křoví, tak tudy ne. Víc než vilkou s potem na průčelí se architekt proslavil celou svou čtvrtí Vackov. Pak už jsem nechala poučování na místních pamětnících – tady v zahrádkářských koloniích měli zahrádky hned dva Čtrnáctkáři, a když pečlivě okopávali, vyhrabali i knoflíky z uniforem vojáků padlých v bitvě u Štěrbohol. Věnovali jsme padlým u kaple trochu hlučnou vzpomínku - vystřelili jsme párkrát na jejich počest. U Malešického mikropivovaru bych zdůraznila slovo mikro. Z naší návštěvy 39 účastníků nejevili vůbec žádné nadšení. Ale nakonec jsme se vměstnali, a musím konstatovat, že skupina D, na kterou zbylo už jen místo u záchodků, byla nejveselejší.
Po výsadku jsme si prohlédli logo pivovaru in natura a došli do zdejší chlouby - Malešického parku. Příběh o zabláceném městě (kam se hrabe Panel Story na Malešické sídliště) došlo k nečekané pointě. To 17ti tisícové sídliště je vlastně taková vesnice. Jak jinak by bylo možné, aby se maminka, rodící uprostřed bahna, stala po 30 letech milenkou pana Martiny staršího? U Hvězdárny jsme se zanořili do houští, a už jsme se z něj nevynořili. Naši cestu lemovaly odpadky, památník oslavující opalování kradených kabelů a hlavně koleje. Arytmickými kroky po nešikovně vzdálených pražcích jsme došli až do křovin nákladového nádraží Žižkov. Zase jsme za ploty. Jenže tady jsem mohla vycházkářům předestřít, jaká zářná budoucnost nás za ploty čeká: koleje vymění za koleje a vznikne nová tramvajová trať a vizi nové rezidence, která si z nádraží vezme kus území i názvu. Vše budou hyzdit jen Vietnamci se svým zbožím ukrytým v útrobách nedotknutelné kulturní památky. Ocitli jsme se v neúprosné přítomnosti. Z legendárního baru Briketa, který otevíral v pět ráno, je teď zavřenákavárna Trochu kafe. Kam se vrtneme? Naštěstí hned v zádech má v suterénu útulnou Chaloupku. I sem nás dorazilo moc, ale tady se vstřícní štamgasti namačkali k výčepu, a tak jsme se ke třem stolům vešli. Bylo tu moc dobře. A když jsme obsadili už jen jeden stůl, vzpomněli jsme si, jak dobrovolník Super špek me, slavil závěr experimentu v sousední Briketě. Zeptali jsme se paní hostinské: Máte šampaňské? Na rozdíl od Božana jsme měli štěstí. Měla dvě. A tak jsem mohla oslavit narozeniny já i Bořík. Jako bonus hodinu a půl po zavíračce. Musím s uspokojením konstatovat: Žižkov za ploty ještě žije!

Revitalizace Rokytky – V roce 2025 došlo k revitalizaci Rokytky v oblasti Hrdlořez, délka vodního toku se protáhla. Spartak Hrdlořezy, Za Mostem - Klub byl založen roku 1909, ale zde začal působit ve 20. letech 20. století. Původně celé toto záplavové území Rokytky sloužilo jako vojenské cvičiště. Hrálo se tedy na vojenském cvičišti, pronajatém od vojenské správy. Ve třicátých letech tu byla postavena restaurace.

Nouzová kolonie Před mostem - Patří do jednoho celku kolonií na pomezí Hrdlořez a Hloubětína, ke kterým patří ještě kolonie Za mostem a Za Horou. Celý komplex kolonií je dochován do dnešní doby ve víceméně stejném rozsahu, nicméně domky byly v průběhu let přestavěny a rekonstruovány. První nejspíš zděné domky zde vznikaly v roce 1925. Kolonie má trojúhelníkový tvar od kolonie Za mostem ji odděluje viadukt železniční dráhy mezi Libní a Malešicemi z roku 1919. V kolonii bylo pražskou obcí v roce 1931 zřízeno na břehu Rokytky koupaliště „V Brůdku“, které sloužilo kolonistům hlavně v 50. letech.

Železniční trať Libeň – Vršovice – Trať spojující libeňské horní nádraží se stanicí Vršovice přes Hrdlořezy byla plánována od roku 1913, ale její přípravu zastavil příchod 1. světové války. Nicméné problém s vedením transportů středem města posléze zapříčinil její dostavbu. Dodnes zde slouží 370 metrů dlouhý tunel dimenzovaný pro dvojkolejnou trať, na jehož výstavbě se v letech 1914 - 1919 podíleli hlavně italští váleční zajatci. Na trati byla v roce 1936 vybudována výhybna Malešice, která se rozrostla na nákladní uzel, neboť do ní byla zaústěna odbočná trať na nákladové nádraží Žižkov. Úsek dlouho sloužil jen nákladní dopravě, od roku 2010 tudy projíždí i městská linka osobní dopravy z Hostivaře do Roztok.

Nouzová kolonie Za Mostem - Rozkládá se v prudkém svahu od údolí Rokytky. V průběhu let postupně srostla s kolonií Za Horou v jeden souvislý celek. Vznikaly zde převážně dřevěné, ale i zděné domky, obyvatelé měli přístup k užitkové vodě prostřednictvím jedné obecní studny a několika dalších studní soukromých. Nouzová kolonie Za Mostem přetrvala bez větších územních zásahů dodnes. Podobu sousední kolonie Za Horou naopak výrazně ovlivnila výstavba tzv. Průmyslového polookruhu v sedmdesátých letech, který ji rozdělil na dvě části.

Hrdlořezský hřbitov, Českobrodská - Na hřbitově je pohřbena komunistická poslankyně a bojovnice za práva žen Anežka Hodinová-Spurná (1895–1963). Vlastnila dům v kolonii Za Horou, který obývali její dvě sestřenice a bratranec. Hodinová-Spurná domek získala směnou za vagónový dům v nouzové kolonii na Žižkově. Anežka se v meziválečném období jako pražská radní významně zasazovala za zlepšení života obyvatel nouzových kolonií, například zřizováním vodovodů nebo zpevňováním cest i o zřízení koupaliště v Brůdku.

Pivovar Starosta, Jahodnická 1 – Zde v nouzové koloniii Za Mosty má sídlo létající pivovar Starosta.

Vrch Tábor (260 m n. m.) - Vrch tvoří nejvyšší bod Malešic. Název kopce Tábor, odkazující k biblické hoře Tábor v Galileji, je jako pomístní název doložen až v 19. století. V roce 1757 se právě v těchto místech odehrál nejkrutější a rozhodující boj bitvy u Štěrbohol. Vrch Tábor obsadila školní botanická zahradu, která je otevřena v zimě jen ve všední dny. Zahrada si zahrála ve filmu Občanský průkaz z roku 2010.

Údolí dutých hlav Hrdlořezy - Přezdívku údolí dutých hlav si v minulosti vysloužil areál dnešní Vyšší policejní školy MV ČR a je tak i označen na mapy.cz. V letech 1974–90 zde sídlil pohotovostní útvar Veřejné bezpečnosti, který měl za úkol potlačovat demonstrace proti tehdejšímu režimu. Nemá nic společného se Střední průmyslovou školou zeměměřickou, která je jako jediná v republice určená ke vzdělávání odborníků v oblastech geodézie a katastru nemovitostí. Vznikla v roce 1951 vydělením zeměměřických oborů z tehdejší Státní průmyslové školy stavební v Praze. Škola přestěhovala do Hrdlořez na adresu Pod Táborem 7 k 1. září 1964. Do roku 1995 se sice škola musela o budovu dělit s místní základní školou, ale od školního roku 1995/1996 je průmyslová škola výlučným uživatelem celého objektu.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Vjezd do areálu Údolí dutých hlav                                                         4) Vilku navrhl Josef Vacek, který dal jméno Vackovu
    2) Jiráskova vila uprostřed zavřené botanické zahrady                             5) Koleje, co nikam nevedou?
    3) Viadukt klame vzhledem, ale je z roku 1936                                         6) Kolonie rodinných domků v Jandrově ulici je ze začátku padesátých let

Jiráskova vila a Botanická zahrada, Pod Táborem 4 - V místech zahrady stávala v polovině devatenáctého století usedlost Josefa Havlíčka, k níž přiléhala zelinářská zahrada a ovocný sad. Na přelomu 19. a 20. století byla zahrada přeměněna na park a usedlost na vilu. Po 1. světové válce se vlastníkem stal průmyslník Jirásko, který vilu přestavěl na pseudorenesanční zámeček. Na renovaci parku se podílel významný zahradní architekt František Thomayer, bratr lékaře Josefa Thomayera. Za války, kdy byl v objektu německý vojenský lazaret, se o park nepečovalo, a tehdy i zmizela původní sochařská výzdoba. V padesátých letech objekt převzal podnik Sady, lesy a zahradnictví hlavního města Prahy. Po roce 1990 se z areálu stala školní botanická zahrada. Má i s arboretem rozlohu přibližně 7,5 ha. V zimě je je zahrada přístupná veřejnosti jen ve všední dny resp. ve dnech školní výuky, od dubna do října je otevřena po celý týden.

Malešický viadukt, U Tvrze – Oblouková stavba o délce 120 metrů byla vybudována roku 1936. Vede po ní trať z malešického překladového nádraží na nákladové nádraží Zižkov. Architektonická podoba viaduktu vychází z tradičního obloukového viaduktu. Jeho jedenáct polí je z kamenných kvádrů a připomíná podobné stavby z 19. století. Pole, které překlenuje ulici U Tvrze je však z nýtované oceli a prozrazuje, že stavba je mnohem novější. Trať sloužila do roku 2015.

Vydrova 12 – Dům navrhl architekt a stavitel Josef Vacek. Tento dům ve stylu anglických cottages – romatntických venkovských byl vybudován v roce 1910. Latinské heslo v hrázděném štítě Sudor, Libertas, Fructus neboli Pot, svoboda, plody. Josef Vacek se zapsal i do dějin Prahy. Na konci 19. století se svým společníkem Viktorem Kosem, se kterým společně vlastnili cihelnu, vybudoval na polích za Židovskými pecemi zcela novou čtvrť s hotelem a oblíbenou výletní restaurací. Nechyběly tu ani dělnické nájemní domky. Názvosloví si oba zakladatelé nové části Žižkova rovnoměrně rozdělili. Po Viktoru Kosovi tu najdeme ulici Na Viktorce a usedlost Viktorka, u celé čtvrti se ujal název Vackov. Za hotelem Vackov byla obrovská zahrada, s tanečním parketem, kam se v létě jezdilo na nedělní výlety. Po válce byl hotel přestavěn na ubytovnu, v sále vznikla autodílna. Na začátku devadesátých let ještě hotel stál, a tady se točily pasáže ze seriálu Hotýlek v srdci Evropy. Známá je scéna, kdy Miroslav Donutil v roli restituenta přijíždí taxíkem před zuboženou stavbu a taxikář jen lakonicky utrousí: „Tak tohle vám teda nezávidim“. Hotel byl zbourán v roce 2002.

Jindřich Valášek, Chládkova 5 – Zde bydlel střelec prvního českého reprezentačního gólu Jindřich Valášek. (1886 – 1956). Ono utkání se hrálo 1. dubna 1906 v Budapešti. Nastoupili k němu fotbalisté Českého svazu fotbalového proti Uhersku a zápas skončil 1:1. Valášek byl tehdy hráčem libeňského SK Meteor. Po válce se přestěhoval do Malešic, kde hrál za malešickou Spartu XI.

Kolonka Janderova a Kaňkova – Kolonku tvoří zhruba 25 rodinných domů postavených začátkem padesátých let. Byly podle jednotného projektu, a to na základě usnesení vlády o individuální bytové výstavbě z roku 1953. Stavebníci mohli nakupovat materiál za velkoobchodní ceny či získat půjčku od státu, ale museli stavět podle jednotného projektu a svépomocí, aby neodčerpávali pracovní síly ze stavebnictví. Jedním z nich byl i sochař Miloslav Hejný, který si postavil dům na adrese Janderova 26. Měl předepsánu přesnou polohu domu vzhledem k regulární čáře, ale jemu schválili, aby si k domu zezadu přistavěl ateliér. Jeho manželka Olga Hejná byla také sochařka i spisovatelka, je autorkou jména Hajaja, rozhlasového skřítka. Milostav Hejný je autorem pomníku In memoriam v parku V úžlabině, který je věnován obětem československé horolezecké výpravy Peru je z roku 1973. Československá horolezecká expedice se vypravila do Peru s cílem dobýt nejvyšší horu Huascarán. Záhy po příjezdu se zabil nejlepší horolezec Ivan Bortel. Expedice se proto rozhodla zdola horu méně náročnou trasou a přesunula se do základního tábora. Zde ji 31. května 1970 zastihlo zemětřesení, Otřesy uvolnily lavinu ledu a kamení, která celý základní tábor expedice pohřbila. Všech 14 členů výpravy zahynulo, mezi nimi byl i jeho přátelé sochař Valerián Karoušek a fotograf Vilém Heckel. Pomník expresivně pojímá skálu jako dravce. Nyní tu bydlí jeho syn, malíř a hudebník Petr Hejný.

Fotoalbum vycházky...

Milíčův sbor, Rektorská 54 – Modlitebna byla postavena podle plánů Bohumila Bareše na začátu padesátých let 20. století, otevřena v roce 1951, v té době počin velmi výjimečný. Byla v provozu do osmdesátých let 20. století, kdy byla kvůli špatnému stavu a malému počtu věřících uzavřena. Od roku 2006 patří kostel sboru Českobratrské církvi evangelické, který kapli zakoupil od sboru na Jarově za 2,7 mil Kč. Evangelická církev plánovala kapli zbourat a na jejím místě postavit bytový dům. Nakonec byla modlitebna rekonstruována podle projektu architkta Davida Vávry a v roce 2017 otevřena. Od té doby se zde konají pravidelné nedělní bohoslužby.

Výklenková kaple, Rektorská – Bitva u Štěrbohol se odehrála 6. května 1757. Na svazích Tábora stálo 61 000 rakouských vojáků pod vedením Marie Terezie. Proti nim stálo 64 000 vojáků pruského krále Fridricha Velikého. Rakouské jednotky byly postupně z vrchu Tábora sraženy do hlubokého údolí, které se táhne mezi Malešicemi a Hrdlořezy, a v úzkém prostoru okolo dnešní zahradnické školy se rozpoutal prudký boj, ve kterém byli Rakušané tvrdě poraženi. Ten den zahynulo 13 000 rakouských vojáků a přibližně tolik i vojáků pruských. Bitva u Štěrbohol byla nejkrutější bitvou 18. století a stala se začátkem vleklého konfliktu mezi Rakouskem a Pruskem. Ještě téhož roku nechala Karlo-Ferdinandova univerzita, které tehdy patřily zdejší pozemky, postavit na památnou bitvu kapličku. Je to stejný typ, jako jsou poutní kapličky na Svaté cestě do Staré Boleslavi. Při stavbě parkoviště se za kapličkou našly ostatky vojáků z bitvy. Zatímco kdysi se výklenková kaple výrazně uplatňovala na vrchu Třebešíně nad Malešicemi, dnes zaniká mezi novou zástavbou.

Domov důchodců, Rektorská - Areál domova pro seniory vznikal v letech 1974 -1985 na okraji Malešic. Projektovali ho Jan Línek a Vlado Milunič. Jediným povoleným materiálem tehdejšího stavebnictví byly panelové systémy VVÚ-ETA. I s touto technologií dokázali autoři dát domům příjemné proporce i zajímavé detaily. K zútulnění areálu přispívají i kopečky a terénní vlny, na které byla použita vytěžená zemina. Centrální část a dvě čtyřpatrová křídla jsou volně přístupné a prochází tudy cesty, aby obyvatelé domova nežili v izolaci za plotem. Nebylo tomu tak vždy. Domov důchodců stavěli vězňové, a tak byl celý areál oplocen a pečlivě střežen. V dubnu 2014 se v rámci Domova pro seniory otevřelo nově vybudované Alzheimer centrum. Není bez zajímavosti, že zde své poslední dny prožil Vlado Milunič. Zemřel v roce 2022.

Altán, Rektorská - Sochaři Karel Nepraš a Kurt Gebauer vytvořili v roce 1989 z litiny, dřeva a železa altán. Nachází se ve vnitrobloku domova důchodců.

Malešický mikropivovar, Malešická 50 – Malešický mikropivovar slavnostně zahájil svou činnost v září 2014. Je vybaven vlastní experimentální varnou s obsahem jedné várky 40 litrů. Vařil dva malešické originály - pale a tradiční ležák, které si nyní nechává vařit v pivovaru Kynšperský zajíc v Kynšperku nad Ohří. Logem pivovaru se staly tři komíny Malešické teplárny - komíny jsou to první, co člověk při odchodu z hospody spatří. My jsme zde byli v lednu 2015 při vycházce Pražská pivočára II. Zpráva: Už na startu dávalo složení účastníků tušit, že nosné téma vycházky přijde zřejmě zkrátka. A taky jo - v Malešickém mikropivovaru s maličkými varnami v oknech byla v našem salónku objednána pouze čtyři velká piva, zato dvanáct malých. Tenkrát byl cíl pivočáry ve Vinohradském pivovaru.

Malešická teplárna – Malešická teplárna je centrální dodavatel tepla ve východní části Prahy. Jde o komplex tří vývojově odlišných provozů, které byly uvedeny do provozu v letech 1962, 1972 a 1986. Teplárna na sebe z dálky upozorňuje třemi komíny, jejichž výška postupně rostla. První cihlový má výšku 85 metrů a další dva – železobetonové měří 95 a 195 metrů. Není proto divu, že se tři komíny staly logem Malešického pivovaru - komíny jsou to první, co člověk při odchodu z hospody spatří.

Malešický park – Park vznikal v letech 1967-1970. Se svými devíti hektary je největší park Prahy 10. V letech 2011-13 prošel park rekonstrukcí podle projektu Mikoláše Vavřína. V parku přibyly lavičky, vodní kaskády, cvičební prvky pro seniory a solární světla. Zvláštností jsou vodní herní prvky, na které navazuje vodní kaskáda doplněná vodními koly a uzavíratelnými průtoky. Branou do parku byla vždy Malešická zeď. Pro mládež to bylo místa srazu, kouření prvních cigaret a kopání do míče. Když byla značně zchátralá zeď v říjnu 2011 stržena, vyvolalo to vlnu nevole a místní na místě své zdi zapalovali svíčky. Proto vznikla na místě původní zdi replika dole vpravo od vodní kaskády.

Malešické sídliště – První velké pražské sídliště. Začalo se stavět v roce 1961. Po dokončení to bylo největší pražské sídliště, na 120 hektarech tu bydlelo 17 000 lidí. Původně bylo projektované jako pětipodlažní, ale v průběhu výstavby byly domy zvýšeny na sedm pater. Tato úprava si vynutila dodatečné umístění výtahů na fasády domů, to je patrné na hlavní tepně – ulici Počernické. I když byly domy postavené, museli si obyvatelé šest let počkat, než byly dokončeny silnice, chodníky a sadové úpravy. Jedna vzpomínka Evy Kuklové, která se na sídliště s rodinou přestěhovala v roce 1962 ze suterénního bytu na Smíchově. Dostali dekret, protože starý dům byl v havarijním stavu. Byli nadšení, i když to znamenalo brodit se v bahně a nákupy tahat cestou z práce z Václaváku. „Já jsem nejvíc obdivovala ten teplý byt s velkými okny. Můj syn, kterému bylo asi tři a půl, sahal na topení, hladil ho a říkal: “Mami, tady je teploučko, jé mami, já vidím z okna ven.“ Byli jsme nadšení, ale to okolí bylo neuvěřitelné. Chodníky nebyly, silnice nebyly, autobusy nejezdily. Chodili jsme jen v holinkách. Můj syn utopil asi troje nebo čtvery ty nizounké holínčičky, protože když zapadl, tak jsem ho vždycky jen vytáhla a holínky zůstaly ponořené v tom stavebním blátě. V šedesátém pátém se mi měla narodit dcera. Poprosila jsem manžela, aby mi zavolal sanitku. Jenže tenkrát ještě nikdo neměl doma telefon. A tak můj muž běžel dolů až na Černokosteleckou, kde byla nejbližší telefonní budka. A ta sanitka nepřijela - tři hodiny jsme na ni čekali. Byly asi tři hodiny v noci, a tak muž zazvonil vedle na sousedku, dětskou zdravotní sestru. Mezitím se mi dcera narodila. Manžel omdlel. Pak konečně přijela sanitka – ta první zapadla, a tak zřejmě vysílačkou zavolali pro posilu. Tak k nám přijeli nějací nezablácení lidé, kteří spíš než o mě pečovali o mého omdlelého manžela. Ptali se, kde máte doma rum. Tak jim říkám, tam někde dole ve špajzu. Tak manželovi nalili rum, začali ho oživovat a všichni skákali jen kolem toho chlapa. Vzápětí se dostavili i ti první zablácení, ale zapomněli si přivézt výbavu, protože jeden z nich říká: „Ona ještě není přestřižená pupeční šňůra. Kdy se vám ta holčička narodila?“ Já říkám: „Asi před hodinou.“ „Ježišmarjá.“ Tak vzali naše pracovní nůžky z nářadí. A na tyhle rezavé nůžky nalili ten rum a pupeční šňůru přestřihli. Bylo asi pět hodin ráno, když mě odváželi. To už jsem taky omdlela. A nebyla jsem výjimka. Ve vinohradské nemocnici byl celý jeden pokoj, kde jsme my všechny čtyři rodily doma. Ty sanitky tenkrát prostě nedojely. Nebyly silnice, na ulicích byly položené jen betonové panely, po kterých jezdila stavební technika. A když to tu zachranáři neznali a nevěděli, kde je kraj, tak s tou sanitkou sjeli do příkopu. Asi nás do porodnice měly místo nich vozit ty bagry…“

Zablácené město – Sedmiminutový dokument o sídlišti Malešice z roku 1963

Počernická 58 – Kromě pěti a sedmi patrových paneláků vzniklo v Malešicích i šest věžových domů se třinácti podlažími. Byly to první obytné věžové domy v Praze. V roce 1964 během své pražské návštěvy tento dům navštívil Nikita Chruščov. Stavbaři se na vzácnou návštěvu patřičně připravili. Pozvali muzikanty z pražského kabaretu od sv. Tomáše, nakoupili pivo, párky a prostějovskou starorežnou. Nikita si prohlédl panelák, následovala beseda se stavbaři a poté nezbytné pohoštění. Státník chválil lidi, stavbu i starorežnou. Protože pro početný orchestr nebylo místo, zavelel Nikita Sergejevič, tehdy již v povznesené náladě „V věrch!“ A tak zakrátko zábava při starorežné pokračovala na střeše vysoko nad malešickým sídlištěm. Zazněly ukrajinské častušky a došlo i na tanec. Chruščov hopsal, přisedával a kmital nožkama – zkrátka naturální kozáček na střeše malešického paneláku.

Instalace I love X, Malešický park – Vyjadřuje lásku k Praze 10. Ač je stále na mapy.cz, instalace zmizela.

Obytný komplex Na Hvězdárně, Mölzerova - Obytný soubor s 66 byty je rozdělen do třech spojených domů, které spolu vzájemně vytvářejí polouzavřený parkově upravenou komunitní zahradu. Součástí zahrady je altán "hvězdárna" se zázemím pro obyvatele a vyhlídkovou terasou – pozorovatelnou s dalekohledem. Na západní straně je navržena solitérní šestipatrová věž, která vytváří dominantu obytného souboru. Pro orientaci jsou zde použita souhvězdí. A tak vstupní portály jsou pojmenovány po Střelci, Kasiopee, Vodnáři, Orionu, Andromedě a Kozorohu.

Mölzerova ulice - Vznikla v roce 2021. Pojmenována po Eustachu Mölzerovi (1878 – 1953) architekta, urbanisty, pražského zastupitele. Byl např. autorem genrálního projetku Masarykova zdymadla ve Střekově. Od roku 1920 pracoval v regulační komisi pro Prahu, která rozšířila Prahu v roce 1922. Byl předsedou Elektrických podniků v letech 1923 - 1939. V roce 1939 si nechal si postavit na Hanspaulce funkcionalistickou vilu, jejímž autorem je F. M. Černý, a která je shodou okolností moje rodné betonové hnízdo.

Památník na Třebešíně - Na památníku nedaleko bytů Třebešín je nápis „Byli jsme tady, žili jsme tady, už tady nejsme, sbohem”. Památník je připomínkou bývalé bezdomovecké kolonie, která roky existovala na místě, kde se dnes rozprostírá zahrada mateřské školy. Stojí za ním výtvarný umělec Epos 257, který ho vytvořil společně s Marcelem, bývalým obyvatelem Dýmové hory a vyučeným kameníkem. Před rokem 2015 bylo klíčovým zdrojem obživy místních obyvatel Dýmové hory dobývání mědi z nalezených nebo ukradených kabelů a jejich následný prodej v podnicích sběrných surovin. Plastové bužírky na smotaných kabelech se nejčastěji opalovaly na otevřených ohništích. Právě mědí je proto osazen nápis na památníku, který umělec slavnostně inauguroval v červnu 2019. My jsme zde byli v lednu 2022 při vycházce Jaro v zimě.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Inspirace pro vycházku po kolejích                                                     4) Opuštěné nákladové nádraží Žižkov
    2) Už za rok by po bývalé trati měly jezdit tramvaje                                 5) Legendární bar Briketa otevíral v pět ráno
    3) Rezidence Nádraží Žižkov se už začíná stavět                                  6) Naštěstí hned zezadu je útulná Chaloupka