122. Grand kaňonem až do Kanady

neděle 12. 4. 2026
navštíveny: Libocký pivovar, konečná na Dědině, sídliště U Šárky, sad Zlodějka, koupaliště U Veselíků, restaurace Na Dívčím skoku, pamětní deska Kramáře, Rašína a Síse, Čertův mlýn, divadlo v Divoké Šárce, Poslední skála, vyhlídka U Aritmy, Aritma, VÚMS, památník generála Fajtla, Červený vrch, Leninova třída, Kladenská, Dejvický potok, Lidické ořechy, restaurace Kanada

Pozvánka
Sraz ve 13 hodin na konečné tramvaje 20 a 26 na Dědině. Oběd od dvanácti v hostinci Nad Šárkou (Libocký pivovar) na bývalé konečné Divoká Šárka. Pak přejedeme.

Jaká vycházka byla

    Nedělní oběd v Libockém pivovaru neměl chybu. Pak už jsme si jako součást KPČ projeli prodlouženou trať. Závistiví Brňáci o ní říkají, že zpovykaní Pražáci si postavili šalinu až na dědinu. No, když jsme se rozhlédli do kraje na širé rodné lány, museli jsme jim tak trochu dát za pravdu. A tak jsme vylezli na jediný kopeček v okolí, abychom byli k nebi blíž, a pozdravili: Dobrý den, majore Gagarine! Je to dnes přesně 65 let! Prošli jsme zbrusu novým sídlišťátkem a na konci se zanořili do divočiny a podchodů. Vynořili se až ve Zlodějce. Po Nápadu pro Šestku jsme došli do mělkého údolí. Divoká Šárka, jak ji neznáme. Zarazilo nás hned první dětské hřiště. Servírovací stůl není na každém rohu, tak tady si odbudeme krátký piknik. Opět dál jarními loukami. Když jsme se vynořili za obzor, před nás se postavila skalní stěna. Grandkaňon se blíží. Sešli jsme ke klamavé reklamě koupaliště U Veselíků: Otevřeno každý den, a došli k Dívčímu skoku – naštěstí otevřenému. Není moc vlídno, jsme na zahradě jediní hosté.
    Hned jak na smrt odsouzení Kramář s Rašínem vyšli z vězení, začali znovu kout tajné pikle pod Žabákem a ještě se u toho nechali nějakým Bretschneiderem vyfotit. Těsně před malebným Čertovým mlýnem jsme udělali klasický krok stranou. Čekalo nás ukrutné stoupání, ale odměnou byl Čertův mlýn jak na dlani a jeviště divadla v Šárce. A teď vám, děti, povím, jak je občas dobré poslechnout babičku. Jinak bychom se obnovené opery v Šárce nedočkali. A jako bonus vám prozradím, co dělá ředitel Kooperativy ve svém volném čase. Nápověda: je to míň časově náročné než golf. Výhled z Poslední skály nic moc, ale když jsme vysupěli na vyhlídku u Aritmy, ozývalo se obdivné ach. Iluzi slovenských hor kazil jen letohrádek Hvězda vlevo na obzoru. Aritma - celá naše počítačová minulost se bourá, a místo ní budou zase jen krásné nové byty, byty, byty. VÚMS zatím odolává. Podívali jsme se, kde se natáčela komedie století a vysvětlila jsem světákům, že existuje nejen madame Curie, ale i Cori. Spitfire generála Fajtla za devět let notně vyšisoval a Červený vrch je o devět let strmější, a tak vrchol zůstal nezdolán. Teď si prosvištíme Leninovu třídu. Projížděl tudy major Gagarin, stříhala se páska, jely sovětské tanky, dva měsíce poté se tu sázela protestní lípa svobody a už za čtyři roky se na jejím konci odhalovala socha Lenina. Tak teď se ještě podíváme, kudy jezdila tramvaj č. 11 dříve, a kudy teče Dejvický potok. Ještě jedno smutné zastavení - tady byly vysazeny ořechy z vypálených Lidic. A kdy už budeme v té Kanadě? Tipy byly různé, ale restauraci Kanadu až na jednu znalkyni neuhodl nikdo. A přitom jsme zde už byli na předvánočním výletu ke Hvězdám v prosinci 2018. HC Hvězda tu je stále, stejně jako mapa Kanady. Namačkali jsme se ke dvěma stolům, a litovali, že je po sezóně. Ale když jsme si sesednuli k jednomu stolu, dočkali jsme se i hokeje. Za nerozhodnutého stavu 20:20 se nám domů ještě nechtělo, odešli jsme až za plichty 21:21 - alespoň podle svítící tabule.

Libocký pivovar a hostinec Nad Šárkou, Evropská 209 – 28. října 2013 se objevila na facebooku zpráva: "Před 100 lety byl panem Josefem Verbířem postaven dům, ve kterém nyní žijeme a provozujeme Hostinec nad Šárkou. Teď dokončujeme malý restaurační pivovar, který snad přinese do Liboce něco, co tady po nás taky nějakou dobu zůstane." V listopadu 2013 byl uvařen jako první 13° pšeničný Šebestián, v prosincie 12° Ctirad, Šarka 11° a posléze černý Fabián. Názvy Šebestián a Fabián byly inspirovány libockým kostelem, který je zasvěcen těmto svatým. Bohužel Fabiána si už pro sebe zabral hostomický pivovar, a tak byl Fabián přejmenován na Černý Pátek. I tento název není náhodný, sládek pivovaru se totiž jmenuje David Pátek. My jsme tu končili vycházku v březnu 2014 s názvem Pod křídly letadel.

Tramvajová trať Divoká Šárka – Dědina - Již v roce 1942 byl vypracován projekt na prodloužení tramvajové tratě od vozovny Vokovice po tehdejší Kladenské ulici až na křižovatku Dlouhá míle o celkové délce 2,5 kilometru. Projekt schválil pražský primátor v dubnu 1942 a ministerstvo dopravy vydalo v červenci stavební povolení. Lhůta na dokončení stavby, stanovená na konec roku 1943, nebyla dodržena pro všeobecný válečný zákaz nových staveb. Nakonec došlo pouze k částečnému využití projektu, když se postavilo 252 metrů dlouhé prodloužení od vozovny k nové smyčce Divoká Šárka, které bylo uvedeno do provozu v červenci 1947. O provozu tramvají se zde poté uvažovalo v souvislosti s plány na výstavbu sídliště Dědina. Záměr se však nepodařilo naplnit ani na přelomu 70. a 80. let minulého století, ani v pozdějších desetiletích po revoluci. V roce 1995 byla znovu navržena realizace prodloužení tramvajové tratě od smyčky Divoká Šárka do sídliště Na Dědině. Od roku 1999 byla její trasa zahrnuta v platném územním plánu hl. m. Prahy. Netrvalo ani třináct let a byla v roce 2011 vypracována studie, která byla projednána s Městskou částí Praha 6 a ta se stala podkladem pro zpracování dokumentace pro územní rozhodnutí a pro posouzení vlivu na životní prostředí. Plány na výstavbu tratě také narážely na odpor některých obyvatel. Ti uvedli, že tramvajovou trať nechtějí, protože by jim ubrala parkovací místa v ulicích. Otázka, zda se tramvaje rozjedou podle plánu již v roce 2016, zůstává proto bez odpovědi (psáno 2013). Nakonec EIA neboli posouzení vlivu stavby na životní prostředí proběhlo v roce 2015, vydání územního rozhodnutí v roce 2019 a stavební povolení v roce 2021. Vlastní stavba trvala 16 měsíců od července 2022 do října 2023. Měří 2,3 km, je na ní 5 zastávek. Kolega z práce a původem Brňák říkal, že v Brně se povídá: „Zpovykaní Pražáci si postavili šalinu až na dědinu“. Trať má být dále prodloužena z Dědiny na Padesátník, údajně do roku 2030. Má vést po poli vedle ulic Drnovská a Fajtlova a přes Pražský okruh do zastávky Dlouhá Míle, kde má vzniknout dopravní terminál s přestupem na vlak na letiště a do centra na Masarykovo nádraží.

Rezidence U Šárky, Drnovská - Rezidence U Šárky je projektem Finepu. Architektem projektu je česká kancelář AIP Architekti. Domy se začaly stavět v roce 2020, po dokončení tu bude celkem 689 bytů, z části v osobním a družstevním vlastnictví. Poslední byty budou dokončeny do roku 2028.

Sad Zlodějka, Ruzyně – V roce 2014 byl sad rekultivován a bylo zde vysazeno cca 100 nových jabloní.

Dívčí skok - Nejvyšší vrch v Šárce. Nad stupňovitým a zarostlým předskalí se zvedá rozložitá vrcholová pyramida, která tvoří přirozenou dominantu Divoké Šárky, zvanou též Koruna Šárky. K tomuto útvaru se vztahuje tragický závěr pověsti o proradné Šárce a důvěřivém Ctiradovi. Po smrti Ctirada prý výčitkami soužená Šárka ukončila svůj život skokem z vrchu. Dominantní věž vpravo při pohledu z údolí se jmenuje podle dolomitské horské skupiny Brenta. Vrchol tvoří kolmá Červená jehla.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Pramen Šárka                                                                                        4) Pamětní deska pod Žabákem
    2) Koupaliště U Veselíků s klamavou reklamou: Otevřeno každý den       5) Takhle tajně se scházeli Kramář s Rašínem
    3) Restaurace Dívčí skok má naštěstí otevřeno                                         6) Čertův mlýn

Pramen Šárka, kousek od Veselíka - Nad studánkou jednoduché zastřešení ve tvaru "chatičky". Ve vrcholové části štítu je uražená keramická placka s nápisem „Šárka“.

Koupaliště U Veselíků v Divoké Šárce - Koupaliště bylo postaveno na místě původního rybníka ve 30. letech 20. století. Od té doby ho provozuje rodina Veselíků, která se snaží zachovat jeho prvorepublikovou atmosféru. V období socialismu byla plovárna znárodněna, avšak rodina Veselíků plovárnu dál spravovala. Voda je chladná, protože se často mění, pochází z blízkého přírodního pramene.

Šeré údolí alias Divoká Šárka - Pojmenování „šeré“ nemá souvislost s pověstí o Ctiradovi a Šárce, ale od adjektiva „šarý“. Kaňon je díky své hloubce těžko přístupný slunečním paprskům. Přímé světlo se do něj dostávalo pouze při kulminaci slunce, jinak panuje - šero a chlad. Buližníkové skály předprvohorního stáří (800 miliónů let), jimiž potok vykousal hluboký kaňon, se tady vypínají nad cestu až do výšky osmdesáti metrů. Proto se údolí někdy říká Šárecký grandkaňon.

Na Dívčím skoku, Divoká Šárka 3 – Patrové stavení pochází v základech z konce 16. století. V polovině 18. století byla samota přestavěna na mlýn. V polovině 19. století byl mlýn přestavěn na výletní restauraci s názvem Na Dívčím skoku. Tento název měl upomínat na pověst o Ctiradovi a Šárce, která ukončila svůj život skokem ze skály právě v těchto místech. Restaurace je v provozu od té doby nepřetržitě.

Pamětní deska zakladatelů Československého státu, Divoká Šárka pod Žabákem - V květnu 1915 zatkla rakouská policie předsedu mladočeské strany Karla Kramáře. Je obviněn z vlastizrady a špionáže. Poslanec a advokát Alois Rašín je zatčen pro podezření z velezrady krátce na to v červenci 1915. Oba jsou eskortováni do vězení v Möllersdorfu. Jsou zatčeni, i když rakouské úřady netušily, že od počátku války začal v mladočeské straně fungovat tajný konspirační výbor, později zvaný Maffie, jehož užší vedení tvoří Karel Kramář, Alois Rašín a František Sís, jejímž jediným cílem bylo vybudovat Československý stát. Soudní proces začal v prosinci 1915. Vojenský soud však měl důkazní nouzi, jednání se vleklo. Kramář s Rašínem jsou na společné cele, pravděpodobně sledovaní, takže si sdělují podstatné informace jen při procházkách na vězeňském dvoře. Soud i bez pádných důkazů vynesl 3. 7. 1916 rozsudek trestu smrti pro Kramáře i Rašína. Odvolání proti trestu smrti je zamítnuto 20. listopadu 1916. Rozsudek musí ještě podepsat císař František Josef I., jenže ten umírá hned následující den 21. 11. 1916, a na trůn nastupuje Karel I. Ten vykonání rozsudku odkládá, neboť nechce zahajovat své panování trestem smrti. Jenže už na jaře 2017 se necítí být dost silný a potřebuje národnostní smír v hroutící se monarchii. Rozsudky smrti změnil na dlouholetý žalář (Kramář 15 let, Rašín 10 let). A pod tlakem vývoje událostí nakonec v červenci 1917 odsouzené amnestuje. Hned poté zase začali kout pikle. V ze všech stran skrytém zákoutí poblíž někdejší výletní restaurace Čertův mlýn se opět tajně scházeli i s Františkem Sísem, kterého si po návratu z vězení Kramář a Rašín zvolili za svého informátora. Cíl byl jediný – vybudovat Československý stát. Původní deska byla iniciována členy Československé strany národně demokratické ve Vokovicích a Veleslavíně a odhalena v roce 1931. Za okupace byla pamětní deska odstraněna. V roce 2001 Praha 6 odhalila pod Žabákem obnovenou pamětní desku.

Čertův mlýn, Divoká Šárka 4 – Původně se tato usedlost jmenovala Tučkův mlýn, který byl později z neznámého důvodu překřtěn na Čertův mlýn. Když byl mlýn změněn na restauraci, byli na domě namalováni čerti. Po roce 1945 byla restaurace zrušena a objekt byl v 60. letech 20. století určen k demolici. Naštěstí si mlýn koupil výtvarník, zřídil si zde ateliér i bydliště a mlýn zrestauroval. Dnes Čertův mlýn tvoří dvoupodlažní obytná budova spojená s přízemním hospodářským objektem. Malíř zde již nebydlí, mlýn nyní vlastní ředitel pojišťovny Kooperativa. Pojišťovna sídlí v Karlíně v budově Main Point. Ve třetím patře je galerie přístupná zdarma, která každoročně připravuje dvě tematické výstavy ze svých uměleckých sbírek i zápůjček jiných galerií nebo soukromých sbírek. Sbírka pojišťovny Kooperativa vznikla začátkem 90. let s cílem sbírat a vystavovat díla českých umělců. Řada uměleckých děl právě v té době mizela v zahraničí a tomu se snažil jeden ze zakladatelů Kooperativy a velký milovník umění Vladimír Mráz zabránit. V současnosti představuje sbírka Galerie Kooperativa soubor více než 3 000 obrazů, kreseb, grafik, plastik i dalších uměleckých předmětů našich předních umělců.

Fotoalbum vycházky...

Divadlo Divoká Šárka - Svou činnost zahájilo divadlo 16. května 1913. Zásluhu na něm měli operní pěvec Emil Pollert, dramatik Jaroslav Kvapil a divadelní podnikatel a producent Antonín Fencl. Amfiteátr byl ve své době největším přírodním divadlem v Evropě a stal se inspirací pro další lesní divadla v zemi, např. Lesní divadlo v Krči (vzniklo v témže roce 1913), přírodní divadlo v Řevnicích v roce 1915 a v Braníku v roce 1925. Kapacita šáreckého divadla byla 10 000 míst k sezení a 8 000 ke stání. Prvním představením byla Prodaná nevěsta. Údajně v Prodané nevěstě hrálo i 600 komparsistů a také ovce a kozy místních chovatelů. Díky tehdy nezalesněným kopcům byla v přírodním divadle výborná akustika. Svou činnost z ekonomických důvodů však ukončilo již v roce 1922. V roce 2005 byla činnost amfiteátru připomenuta představením Prodaná nevěsta a od té doby zde každoročně první neděli v záři probíhají představení některé klasické české opery. Jen jednou hráli v roce 2019 Dona Giovanniho od W. A. Mozarta a představení po prvním jednání smetla bouřka a nedohrálo se. Zbylá jednání se měl odhrát v následujícím roce, ale to přišel covid, a nehrálo se vůbec, a tak od té doby z pověrčivosti už jsou na repertoáru jen české opery. Vstup je bezplatný a diváci sedí na donesených dekách. Čtrnáctka navštívila ve větším množství představení Hubičky v září 2012. Tehdy nás bylo 14 tisíc.
A jak došlo k obnovení v roce 2005? Vypráví režisérka a zakladatelka Jana Divišová: „Bydlím v Šárce, chodila jsem mezi starousedlíky do hospody U Veselíků. Býval tam i místní myslivec, který měl na čepici různé odznáčky, mezi nimi i takovou divadelní masku. Místní mi vyprávěli, že tam kdysi bylo obrovské divadlo a maska je jeho logem. Zaujalo mě to, začala jsem sbírat materiály o divadle. Dva roky mi trvalo, než jsem se vůbec odhodlala pokusit se o obnovení představení. Přes kamarádku jsem se složitě propracovala k tehdejšímu starostovi Tomáši Chalupovi. Vysvětlovala jsem mu, jak je to úžasné, jak bez opery v Šárce nemůžeme být. Samozřejmě na mě koukal, jako kdybych spadla z nebe. Tím to skončilo. Ale tenkrát prý přišel Tomáš Chalupa domů a říkal, že za ním byla nějaká bláznivá ženská, která chce dělat divadlo v Šárce. Když to vyprávěl své babičce, měla mu odpovědět: Ale Tomáši, já to divadlo pamatuju. A vyprávěla mu, jak tam chodila s rodiči. To mě zachránilo, protože mi asi za dva dny zavolal, že se chce se mnou sejít. Řekl mi, že když si seženeme všechna povolení, Praha 6 operu zaplatí jako dárek svým občanům k příležitosti Dne Prahy 6. Nejprve jsem požádala o spolupráci svého kamaráda a tehdejšího šéfa Opery Národního divadla. Řekl mi, že jsem se zbláznila, že do takového rizika nepůjde. Pak jsem oslovila režiséra Martina Otavu, který mi řekl to samé. Nikdo nechtěl riskovat svou reputaci. Pak jsem se obrátila na Renée Nachtigallovou a ta odpověděla: Tak to zkusíme. Při prvním představení Prodané nevěsty jsme opravdu nevěděli, jestli vůbec někdo přijde. Tenkrát zpíval Jeníka Aleš Briscein, a při jedné zkoušce jsem mu říkala: Půjdeš takhle mezi lidmi směrem dolů a tady vyjdeš. On mi na to odpověděl: Víš co, já si mezi těmi padesáti lidmi, kteří na představení přijdou, poradím sám. Tehdy jsem pochopila, že i lidé, co do toho šli se mnou, měli strach, že skoro nikdo nepřijde. A na to první představení jich přišlo šest tisíc.
Vrtalo mi hlavou, kde může paní Divišová v Šáreckém údolí bydlet. A zjistila jsem, že v Čertově mlýně. A to mě zarazilo. Jak tam může bydlet ředitel Kooperativy a zároveň paní Divišová? Paní Divišová si koupila s manželem výtvarníkem polorozpadlý Čertův mlýn, když se vzali a její muž ze Šumavy si nemohl zvyknout na rušnou Prahu. Celý život ho dávali do kupy. A ředitel Kooperativy se jmenuje Martin Diviš, je to jejich syn, který se tu narodil a vyrůstal. Martin Diviš přišel do Kooperativy v roce 1995 jako dvaadvacetiletý kluk. Dostal tip od kamaráda, že tam hledají tiskového mluvčího. Začal tam pracovat a po 13 letech v roce 2008 se stal po Vladimíru Mrázovi ředitelem pojišťovny se 4000 zaměstnanci. Ve volném času sedá jako pilot do kokpitu dopravních letadel. Při přijímacím pohovoru do ČSA se na něj dívali s nedůvěrou. Tvrdili mu, že tyto dvě práce se nedají skloubit. Přesto místo u ČSA získal. Od roku 2010 pracuje také jako dopravní pilot. Do kokpitu se snaží sedat alespoň jedenkrát týdně a míří do evropských měst. Říká: „Zabírá to míň času než golf. V šest večer letím do Bruselu a v deset hodin už jsem zase doma.“

Žabák - Jádrem Divoké Šárky je soutěska v buližnících zvaná Džbán mezi Kozákovou a Šestákovou skálou, za níž následuje další soutěska mezi Dívčím skokem a Žabáken. Na obě skály vede několik horolezeckých cest, seshora je přístup odbočkou z červené turistické značky. V srpnu 2014 se tehdy osmnáctiletý Danny Menšík stal druhým člověkem, který překonal 200 metrů na tzv. highlině. Po laně napnutém nad Šáreckým údolím přešel 208 metrů z Dívčího skoku na Žabák.

Poslední skála – Vyhlídka do Šáreckého údolí

Křemencová jeskyně - Podzemní komora je pozůstatkem po těžbě křemenců. Těžba v této oblasti probíhala do konce 30. let 20. století, materiál byl využíván především jako štěrk a štět k úpravám silnic v okolí.

Vyhlídka u Aritmy - Zde jsme byli na podzim 2008 při vycházce Na hraně. Těsně předtím jsme se vrátili ze Slovenských hor – byli jsme na návětěvě mj v Čachticích u hraběnky Bathoryové. Když jsme pod mrakodrapem Shirah (v dřevních dobách, kdy jsem do výškové budovy docházela za prací, nesl poetický název VÚMS) spatřili divoké Šárecké údolí, byla iluze slovenských hor tak dokonalá, že se Lenka začala dožadovat Šariše a slaných tyček.

Aritma, Lužná - Národní podnik Aritma Praha je spjat s firmou Powers GmbH, která v roce 1940 založila v Praze-Vršovicích výrobnu dílů a později montáž děrovačů. Tento závod se později přeměnil v pobočku německého koncernu Rheinmettal. Po válce prošel četnými změnami, ale počínaje 1. lednem 1950 se stal národním podnikem, nesoucím značku Aritma. Hlavní sídlo podniku se nalézalo tady ve Vokovicích. Její nejvýznamnější produkcí byly děrnoštítkové stroje. Do roku 1975 dodala Aritma pro tuzemské a zahraniční uživatele ze sortimentu hlavních výrobků: 18 000 děrnoštítkových strojů, 220 počítačů pro zpracování informací, 1 000 analogových počítačů MEDA a 160 jednoúčelových analogových počítačů. Aritma zanikla v roce 2014. Teď se bourá a má zde vyrůst Developerský projekt Šárka. Crestyl zde postaví celkem 18 viladomů s 224 bytovými jednotkami doplněných o 6 samostatných rodinných domů. Součástí nové čtvrti bude také mateřská škola, prostory pro obchody a služby. Dokončením je plánovano na rok 2028.

VÚMS Praha, Lužná 2 - Výzkumný ústav matematických strojů bylo první a nejrozsáhlejší pracoviště v Československu, které se zabývalo vývojem výpočetní techniky a přídavných zařízení. Na jeho vzniku do roku 1964 se rozhodujícím způsobem podílel prof. Antonín Svoboda (1907–1980). Ústav sídlil v Loretánské 3, kde byl instalován prototyp počítače MSP2. Počátkem 70. let získal VÚMS novou budovu ve Vokovicích. Je 73 metrů vysoká a má 16 podlaží. VÚMS zanikl roku 1991, jeho značku převzala menší softwarová firma. Nyní má budova název Shiran a sídlí v ní různé firmy.

V kruhu – Zde bydlí bývalý primátor Prahy Pavel Bém. Od roku 2007 tu bydlel v nájmu, v roce 2018 si dům za 17 milionů koupil. Vokovická 27 - Domek si zahrál ve filmu S tebou mě baví svět. Bydlela v něm rodina Horákova (Jana Šulcová a Julius Satinský). Je skutečnou vilou Jany Šulcové. V roce 1982, kdy se natáčel film, v něm bydlel i její tehdejší manžel Oldřich Vízner.

Obytný soubor Na Krutci, Na Krutci – Soubor bytových domů, řadových rodinných domků i solitérních vil navrhl ateliér Kuba & Pilař architekti.

RS Centrum - V roce 2008 byl v prostoru obytného souboru Na Krutci slavnostně otevřen víceúčelový sportovní komplex, patřící Romanu Šebrlovi. Proto název RS Sportcentrum. Jsou zde mj. golfové simulátory a regenerační studium.

Ulice Coriových - Nejsou jen nositelé Nobelovy ceny manželé Curiovi, ale též nositelé Nobelovy ceny manželé Coriovi, kteří se navíc oba narodili v Praze. Carl Ferdinand Cori se narodil v Salmovské, v rodině lékaře a zoologa Carla Isidora Coriho v roce 1896. V roce 1914 byl přijat ke studiu na Lékařské fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde se seznámil s Gertou Theresou Radnitzovou. Ta se narodila roku 1896 v Petrské ulici 29 do rodiny ředitele cukrovaru. Po skončení studií v roce 1920 odjeli spolu do Vídně, jednak kvůli problémům, které v Praze vznikaly kvůli židovskému původu Gerty a nežidovskému původu Carla, také proto, že tehdejší pražská společnost ještě neuměla přijímat ženu jako vědkyni. Ve Vídni se proti vůli svých rodičů v srpnu 1920 vzali. V roce 1922 kvůli špatným existenčním podmínkám ve Vídni, a také kvůli Gertině původu, kvůli kterému neměla šanci na získání místa na vysoké škole, se rozhodli oba pro odchod do Ameriky. V roce 1947 získali Nobelovu cenu za medicínu. Gerta Cori je v historii třetí žena, která obdržela Nobelovu cenu za exaktní vědy (po Marii Sklodowské-Curie a Ireně Curie). Deska na rodném domě Gerty v Petrské 29 byla odhalena v roce 2000. Stejný den byla odhalena deska na rodném domě vědci Carlu Corimu v Salmovské ulici.

Pomník Františku Fajtlovi, u ulice K Červenému vrchu - Generálporučík František Fajtl (2012 - 2006) byl československý stíhací pilot bojující za druhé světové války v řadách Royal Air Force. Byl prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb Královského letectva (RAF) svěřil velení nad vlastní perutí. Po sestřelení nad okupovanou Francií se neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátil přes frankistické Španělsko do Anglie. Poté se dobrovolně přihlásil na východní frontu a od roku 1944 do konce války velel 1. čs. stíhacímu leteckému pluku v leteckých jednotkách SSSR. V armádě zůstal až do převratu v únoru 1948. V následujícím roce byl jako politicky nespolehlivý z armády propuštěn, zatčen a bez soudu 1,5 roku vězněn v táboře nucené práce na Mírově. Byl degradován z podplukovníka na vojína a manželku Hanu s půlroční dcerou komunisté vystěhovali z Prahy. V roce 1964 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu, kdy byl povýšen na generála. Svůj příběh popsal po válce v knize Sestřelen, některé motivy těchto literárních vzpomínek byly využity ve filmu Tmavomodrý svět. František Fajtl, který zemřel v roce 2006, žil mnoho let nedaleko ve Vokovické ulici 14. Návrh na pomník zpracovali Aleš Vyjídák a Zdeněk Ruffer. Silueta letadla Spitfire o celkovém rozpětí patnáct metrů je jen o něco menší než reálná velikost letounu Spitfire. Stín stroje ve svahu zobrazují barevně odlišné druhy travin. Část křídla zasahuje na chodník, kde je na desce uvedeno jméno Františka Fajtla a nápis „Svoboda není samozřejmost“. Odhalení pomníku se 4. 10. 2017 se v den výročí jeho smrti zúčastnila manželka, která bydlela ve Vokovické ulici a dcery. Jeho mladší dcera Jitka Režná řekla, že jsou z podoby pomníku nadšeni. „Táta spitfire miloval. A to, že tady táta dlouhou dobu bydlel, a teď tu máme toho ‚spitfira‘, je prostě úžasné.“

Červený vrch – Nenápadný kopec (327 m. n. m.) v pražských Vokovicích. Dal název nedalekému sídlišti.

Sídliště Červený Vrch – Sídliště je komplex bytových domů a občanské vybavenosti vybudovaný v prostoru mezi Veleslavínem, Libocí a Divokou Šárkou. Byl postaven mezi roky 1960 a 1972 podle plánů kolektivu vedených architektem Milanem Jarolímem. Projekt navrhoval 2700 bytů pro cca 10 000 obyvatel. Rozděluje ho Evropská ulice, která do města přivádí automobily z letiště a Kladna.

Leninova třída - Třída vychází z dnešního Vítězného náměstí a končí v oblasti Dlouhá míle. Historická silnice do Velvar začínala v místech dnešního Vítězného náměstí a vedla po trase dnešní třídy až po křižovatku s ulicí Horoměřická. Proto byla v roce 1932 pojmenována jako Velvarská. V roce 1967 došlo k vybudování nové komunikace Na Červeném Vrchu, která propojila Velvarskou ulici s ulicí Kladenskou, která od Veleslavína pokračovala po trase dnešní Evropské ulice směrem k Dlouhé míli. 7. listopadu 1967 v den 50. výročí VŘSR byla celá komunikace, tedy Velvarská, Na Červeném Vrchu a Kladenská pojmenována Leninova. Byla do ní přeložena i původní tramvajová trať z Vítězného náměstí do Liboce, která do té doby vedla Kladenskou ulicí. Na její předchůdkyni jsme v dubnu 1961 vítali Jurije Gagarina, 7. listopadu 1967 zde stříhal pásku Lubomír Štrougal, necelý rok poté tudy projížděly sovětské tanky a znělo: Běž domů, Ivane. A uběhly pouhé čtyři roky a už se na náměstí VŘSR slavnostně odhalovala socha V. I. Lenina.

Lípa svobody či republiky ve Vokovicích - Památný strom, který byl zasazen 28. října 1968 u příležitosti 50. výročí Československa, tedy dva měsíce poté, co tudy projížděly sovětské tanky. Strom je označen kamenným kvádrem a od roku 2018 je zapsán v databázi pražských památných stromů.

Vetřelčí vejce, roh Kladenské a Nad Tratí Zde je jedna z realizací Vetřelci a volavky, jak je definoval Pavel Karous. Sochy vejcovitých forem, vajíčko jako symbol plodnosti, měly evokovat optimistickou náladu nového života na tehdy vznikajících sídlištích. Tyto sochy ale pro svou modelaci na tisíc způsobů pukající, zauzlovanou a rozfázovanou v pohybu, často s vnitřním, skrytým prostorem, působí spíše depresivním parazitickým než obtěžkaným dojmem. Proto je omladina nazvala Vetřelci, tyto ovoidické skulptury totiž nápadně připomínají kokony mimozemských příšer z amerického sci-fi filmu Vetřelec (Alien) z roku 1979.

Kladenská ulice – Původně hlavní tepna, kterou na Bořislavku jezdily tramvaje. Když se stavěla nová páteřní komunikace Leninova, opustila 17. července 1967 v úseku mezi Bořislavkou a nádražím Veleslavín tramvajová trať Kladenskou ulici a přestěhovala se 7. listopadu 1967 do nové Leninovy.

Dejvický potok - Potok pramení v jezírku v areálu veleslavínského zámku. První otevřený úsek se nachází ve Vokovicích mezi ulicemi V Předním Veleslavíně a Na Rozdílu. Za areálem školy na Dlouhém lánu je už kanalizován. Dříve tekl přes dnešní ulice Na Rozdílu a U Dejvického rybníčku a Zavadilovou ulicí do oblasti starých Dejvic. Poté zabočoval do Bubenče, kde tekl přes dnešní náměstí Interbrigády, Maďarskou a Mlýnskou ulicí k Císařskému mlýnu. Druhý, krátký otevřený úsek je ve viaduktu v Mlýnské ulici nedaleko bubenečského nádraží.

Lidické ořechy, Vokovice u Dejvického potoka – Zde bylo pole a zahradnictví rodiny Procházkových z Veleslavína, kteří byli příbuzní rodiny Rákosových z Lidic vyvražděné nacisty v Lidicích a Osvětimi. Dva chlapci z rodiny nemohli uvěřit zprávám o zničení Lidic, a tak se na konci léta 1942 vypravili na nebezpečnou výpravu. Cestu do Lidic znali, protože jezdili o prázdninách příbuzným na statek pomáhat. Již několik kilometrů před Lidicemi narazili na hustý kordon hlídek SS. I přesto se vydali lesem a remízky až ke statku příbuzných. Za šera se dostali k vypálenému a zbořenému statku. Na nádvoří statku zbyl jen ořešák. Zjistili, že je mohou prozradit ořechy, které ze stromu opadaly žárem, a tak opatrně našlapovali a plazili se. Přesto si nasbírali stovky ořechů do kapes a za košili, které pak donesli domů. Po výprasku vyprávěli všem dospělým členům rodiny, co v Lidicích viděli. Chlapci při vyprávění vyndali ořechy z kapes, ale dospělí šokovaní strašlivými zprávami je nebyli schopni jíst. Druhý den zahradníka Procházku napadlo použít ořechy jako trvalou památku. Nechal několik desítek ořechů naklíčit, z nichž se ujalo 60 stromů. Po válce nabídl Lidické stromy obcím a městům po celé republice. Tak se rozjelo po republice padesát stromků - kde skončily, není dodnes jasné. Zbylých deset jich zůstalo v zahradnictví Procházkových podél potoka. A málem se na ně zapomnělo. Dochovalo se jich sedm a na jejich příběh před svou smrtí upozornil Vladimír Procházka, syn zahradníka Jiřího Procházky. Přírodní památník otevřela městská část Prahy 6 v červnu 2022 u příležitosti 80. výročí vypálení Lidic.

Zimní stadion Hvězda, Na Rozdílu 1 – Klub vznikl s původním názvem HC Praha v roce 1969. Od roku 1983 má vlastní stadion. V roce 1992 byl stadion zastřešen. Současný název klubu odkazuje na nedaleký letohrádek Hvězda. Již od svého založení se klub zaměřuje na výchovu mládeže. HC Hvězda má kromě mužstva mužů a veteránů i dvanáct mládežnických družstev, ve kterých hraje více než 250 chlapců od 5 do 20 let. A kromě toho je zde i restaurace Kanada s výhledem na ledovou plochu. Končili jsme zde v prosinci 2018 při vycházce Předvánoční výlet ke Hvězdám.

« NAHORU

---

© 2026
Autorkou vycházek je Zuzana Vlachová