13. Láska k pasáži

neděle 18. 1. 2009
navštíveny Palác Fénix, pasáž Merkur, dům U Nováků, Palác Lucerna, Palác Letka, pasáž Jiřího Grossmanna, Bredovský dvůr, Státní tiskárna cenin, kostel sv. Jindřicha, Edisonova transformační stanice, Slovanský dům, Příkopy, Rathova pasáž, Palác Myslbek, dům U České orlice, Nová mincovna, dům U Čtyř sloupů, kostel sv. Jakuba, Mariánský sloup, Týnský chrám, U zlatého jednorožce, dům U Závoje, U dvou červených lvů, Staroměstská tržnice, Palác Sylva-Taroucca, hotel Ambassador, Palác Alfa, pasáž Světozor, Myšák Gallery, Palác Langhans, Obchodní dům Te-Ta, Pojišťovna ve Spálené ulici, Spálená 10, Diamant, Vilímkův průchod

Pozvánka
Na vědomost se dává láskám našim, že třináctá Posedlost "Láska k pasáži" bude v neděli 18. ledna 2009. Sejdeme se na Václavským Václaváku ve 14 hodin klasicky pod ocasem. Na vycházce se záchodový zvon (vánoční dárek) promění v původně zamýšlené vycházkové mávátko a běda, jestli budete při výkladu v pasážích rušit. Zuzana má přesný písemný návod, jak a na čí hlavu ho použít. Připravte se na příval informací, tak se pořádně oblečte a vezměte si zimní galoše, ať mi při vyčerpávajícím výkladu nervózně nepodupáváte. Já svou přednášku kvůli elegantním lakýrkám rozhodně nezkrátím.

Jaká vycházka byla

Láska k pasáži - Slovo pasáž pochází z francouzského výrazu passage, znamenající průchod. Termín „pasáž“ poprvé užil roku 1860 Jan Neruda při popisování dojmů z Paříže. Dříve se o těchto komunikacích hovořilo také jako o „bazarech“ (turecký termín, kterýse používá v Budapešti, a který je paradoxně původně maďarské slovo - vasár znamená obchod). Pražské průchody nejsou pouhými spojnicemi. Je v nich cosi magického, patří k tajemstvím Prahy, stejně jako pověsti, neboť nejsou na povrchu. Egon Ervín Kisch sepsal Monografii průchodů: “Cizinec chodí ulicemi, měšťan používá kromě nich tu a tam také průchodů, jestliže si hodlá zkrátit cestu. Milenec tu hledá přítmí. Ale my chlapci, kteří se vydáváme na objevitelské cesty, používáme ulic toliko k pátrání po domech s druhým nebo třetím východem. Křivdí nám, když nás považují za uličníky. Jsme protiuličníci, jsme průchodníci. Nezamýšlíme zde tropit neplechy. Chceme jen objevit zadní dvířka, jimiž se pojednou otvírá přístup do nového světa, do netušené části země, nádherného města…“ Kisch hledal a nacházel pohádkové kouzlo pražských dvorů, kde byly tajemné vchody a východy, kde byl domovník-Kerberus, jež zabraňoval koštětem vstoupit a kde byly především neodolatelně lákající tabulky „Průchod zakázán“. Teď domovníky a zákazy nahradily zámky na dveřích. Takže se už nevypravíme průchodem z Krakovské ústící za Činoherním klubem ve Smečkách. Ponejvíce na nás zbydou pouze pasáže Kischem pohrdlivě popisované jako prachobyčejné, moderní ulice, jež se maskují střechou, abychom si je spletli s našimi starými dobrými průchody.

Palác Fénix, Václavské náměstí 56 - Puristická budova z roku 1928 – 30 od Bedřicha Ehrmanna s průčelím od Josefa Gočára. V přízemí je obchodní pasáž ve tvaru písmene T, z níž vede vchod do kina Blaník. Statické řešení je provedeno s mimořádnou technickou invencí, použitím Vierendelova nosníku se docílilo, že sál kina nemá žádné sloupy. Autorem mozaiky v pasáži je malíř Rudolf Kremlička.

Pasáž Merkur, Štěpánská 36 – Pasáž vznikla v roce 1938 jako součást dvou novostaveb na místě dvou průchodních domů. Starší U Hřebeckých je zaznamenán už v roce 1381 a jeho první známou majitelkou byla šenkýřka Bělka. Středověkou zástavbu připomíná kamenný portálek přenesený do průchodu novostavby. Je to snad v Praze poprvé, kdy moderní architektura věnovala pozornost původnímu zastavění. Autorem pasáže i obou domů je Eugen Rosenberg. Tyto domy byla jeho poslední realizace v Praze, neboť po nástupu fašismu byl přinucen emigrovat do Londýna, kde se později proslavil.

Dům U Nováků, Vodičkova 9 – Obchodní dům vznikl v letech 1901- 1904 podle projektu Osvalda Polívky. Nejdůležitější částí výzdoby průčelí byla mozaika zhotovená podle návrhu symbolistního malíře Jana Preislera. Umělec zakázku přijal, přestože byl velmi rozmrzen, že plocha průčelí svěřená mu k výzdobě, je roztříštěna okny. Mozaiku obklopují vzdušné kovové balkóny, z fasády vystupují spirálovité úponky rostlin, fantastické žáby s červenými šerpami a obří ještěrky. A jak vypadal tento „moderní obchodní dům“, jediný svého druhu u nás i celém Rakousku? František Ruth pořídil pečlivý popis interiéru. Začteme-li se do Ruthova líčení podrobněji, s překvapením zjistíme, že si autor více než vnitřního zařízení všímá nabízeného zboží! Že by si obchodní dům U Nováků v Kronice královské Prahy již tenkrát zjednal dobrou reklamu? V textu nechybí ani zmínka o tehdejší nejžhavější novince pro zákazníky – bufetu: “Zařízením tímto doufá majitel firmy zavděčiti se obecenstvu vůbec, zvláště pak přespolnímu, do Prahy za příčinou nákupu zavítavšímu. Opatření to se v cizině již znamenitě osvědčilo! Podávají se tu studené pokrmy, jakož i všemožné nápoje: pivo, víno, likéry, káva, čaj, čokoláda, atd.“

Fotoalbum vycházky

Palác Lucerna, Štěpánská 61 - Skelet budovy vznikal v letech 1907 až 1921 podle návrhu ing. Stanislava Bechyně a projektu Vácslava Havla. Palác měl původně sloužit jakožto hokejový stadion, ale již na počátku výstavby došlo ke zjištění, že pro tyto účely sál nevyhovuje především rozměrově a projekt musel být narychlo přepracován na velký společenský sál. Na tehdejší dobu se jednalo o velice unikátní stavbu, neboť to byla jedna z prvních železobetonových staveb v Praze s velmi originálně řešenou sklem zastřešenou pasáží. V místě rozvětvení pasáže před vchodem do kina Lucerna je zavěšena provokativní socha sochaře Davida Černého - sv. Václav sedící na břiše chcíplého koně.

Palác Letka (dříve Avion), Václavské náměstí 41 - Palác s obchodní pasáží Luxor, s kavárnou, restaurací a kinem Letka byl postaven podle projektu architekta Bohumíra Kozáka v roce 1926. Dnes je znám jako Palác knihy.

Pasáž Jiřího Grossmanna, Politických vězňů 14 – V těchto místech se rozkládala v polovině 14. století první botanická zahrada ve střední Evropě, zvaná Andělská podle dvorního apotekáře Karla IV. O její evropský věhlas se přičinili Angelovi krajané projíždějící Prahou, především humanistický básník Francesco Petrarca. Při návštěvě Prahy nikdy neopomněl Petrarca navštívit zahradu a Angelovu živnost, kde se prodávaly všelijaké byliny, mastičky, čaje i pochoutky. Karel IV. si svého dvorního apatykáře tak vážil, že mu dovolil prodávat bez cla víno i veškeré kupecké zboží. V místě dnešní pasáže byly později sklady a konírny. V roce 1990 při celkové rekonstrukci vznikla myšlenka využít hluboký dvůr na novou pasáž. Ta byla otevřena v roce 1996. Architektonicky zajímavě řešená pasáž překvapuje především neobvyklou konstrukcí centrálního schodiště a propojovacích můstků mezi podlažími. V prvním patře pasáže JG se nachází muslimská modlitebna.

Bredovský dvůr, Politických vězňů 13 - Zahrnuje od roku 2002 jednu novostavbu, dvě původní rekonstruované budovy a dvěma dvory se zelení. Ústředním místem Bredovského dvora je prosklené atrium, které novostavbu propojuje s původními objekty – jedním na rohu Politických vězňů a Olivová a druhý na rohu ulic Růžová a Olivová. Podařilo se zrekonstruovat jak dřevěnou pavlač, tak i klasicistní schodiště do původní podoby. Mezi nejznámější nájemníky patří Britská rada, pro kterou zde interiéry navrhla architektka Eva Jiřičná.

Státní tiskárna cenin,  Růžová 6 - Budova od Josefa Sakaře má portál s balkonem, na jehož pilířích jsou umístěny plastiky tiskaře a fotografa a uprostřed hlava Republiky od sochaře Celdy Kloučka

Kostel sv. Jindřicha, Jindřišská – Kolem kostela se od 14. století až do roku 1787 rozkládal velký hřbitov. Mnoho mramorových a pískovcových náhrobků se zachovalo, neboť byly druhotně vsazeny do zdi nebo rozmístěny po interiéru kostela. Zajímavá je i budova fary u sv. Jindřicha a bývala farní škola s renesančním portálem z roku 1588. Je to zřejmě nejdéle nepřetržitě fungující škola v Praze.

Edisonova transformační stanice, Jeruzalémská 2 – Funkcionalistická stavba z roku 1928-30 podle projektu F. A. Libry, nyní zrekonstruovaná Ladislavem Lábusem na administrativní budovu. Majitel budovy plánuje vrátit na budovu prvorepublikový umělecký skvost, který byl její součástí – legendární světelně-kinetickou plastiku Zdeňka Pešánka.

Slovanský dům, Na Příkopě 22 - První zmínka o objektu se datuje k roku 1381. V roce 1695 získal objekt Jan Bartoloměj baron Vernier de Rougemont a palác barokně přestavěl . Další přestavba tentokrát klasicistní se uskutečnila na konci 18. století. Od roku 1897 až do konce druhé světové války se v objektu nacházelo Německé kasino - někdejší centrum společenského a kulturního života pražských Němců. Proto byl zřejmě po válce - Němcům navzdory - přejmenován na Slovanský dům. Z původní barokní stavby se dodnes dochovaly dva portály. K paláci náleží zahrada, která představuje na Novém Městě velkou vzácnost, neboť naprostá většina zahrad zde byly zastavěna.

Příkopy - V 19. století v ulici Na Příkopě byly hotely určené k ubytování vzácných cizinců. V hotelu U Černého koně, který stál na místě ČNB, bydlel v roce 1828 slavný italský virtuóz Niccolo Paganini. Když přijel 4, října se svým čtyřletým synkem do Prahy, udivil prý Pražany tím, že neměl cestovní kufry. Všechno oblečení pro sebe i dítě přivezl v  několika houslových pouzdrech. Ve svém hotelovém pokoji měl neuvěřitelný nepořádek, který nedovoloval uklízet. Na Prahu mu asi nezůstaly pěkné vzpomínky, museli mu vytrhnout všechny dolní zuby a nějaký čas přijímal jen tekutou stravu. Plastiku Génia vytvořil Antonín Popp pro tehdejší Živnostenskou banku, postavenu v letech 1898 – 1901 podle plánu Osvalda Polívky. Nová budova byla postavena podle plánu Františka Roitha v roce 1938 a na ní byla socha Génia přenesena. V době nacistické okupace musela být plastika sejmuta a ukryta, aby měď, z níž je vytvořena, neskončila ve šrotu pro válečné účely. Při rekonstrukci v roce 1999 byla uvnitř sochy objeven dopis V.V. Štecha tehdejšímu prezidentu Antonínu Novotnému. Pan profesor snažně prosil o zachování plastiky, kterou chtěli komunisti sešrotovat, protože prý nápadně připomínala americkou sochu Svobody. Génius se lvem tedy dvakrát vyvázl se zdravou kůží, jednou nacistům, podruhé komunistům.

Rathova pasáž, Na Příkopě 23 – Klasicistní dům z roku 1836 v sobě skrývá průchod, který se kdysi nazýval Velký bazar a je považován za první pražskou pasáž. Současný název nese po Emerichu Rathovi, kterého Eduard Škoda popisuje takto: „Emerich Rath byl skaut, tramp a tulák. Na Medníku měl chajdu, tady v pasáži obchod, kde prodával vše, co bylo k trampování a, skautingu třeba. Po druhé světové válce jsme tu dostali UDS torny, battle dresy, stanové celty, kotlíky, esšálky a dokonce i trofejní tropické přilby ze skladů Rommelova Afrikakorpsu. U pana Ratha byly k mání i přesnídávky z dodávek UNRRA. Díky němu jsme poprvé v životě ochutnali z vojenské khaki plechovky šťávu z nahořklého ovoce jménem grapefruit.“Jenže Emerich Rath nebyl jen skaut. Na start 8. ročníku mezinárodního závodu na 50 km, který se konal o Velikonocích 24. března 1913, se postavilo šest závodníků, kromě Bohumila Hanče i Emerich Rath. Trasa vedla z Labské boudy na Horní Mísečky. Jarní počasí se náhle zhoršilo, déšť se změnil ve sněhovou vánici a silnou vichřici. Všichni závodníci včetně Ratha vzdali, na trati zůstal jen Hanč v košili a bez čepice. Poblíž Harrachových kamenů se setkal s Václavem Vrbatou, který mu půjčil část oblečení a vydal se pro pomoc. Protože se Hanč neobjevoval, vypravil se ho hledat mimo jiné i Emerich Rath. Ve sněhové vánici našel Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel. Nedaleko od místa, kde ležel Hanč, zmrzl i Hančův kamarád Václav Vrbata. Na Zlatém návrší se tyčí pamětní mohyla se jmény Hanče a Vrbaty, ale Emerich Rath, který se při záchranné akci stal málem třetí obětí závodu, zřejmě proto, že byl Němec, z historie mizí. Přitom patřil k průkopníkům lyžování, v roce 1907 startoval na mistrovství království českého, kde zvítězil v běhu na 5 km. V roce 1913 se v Krkonoších zúčastnil právě onoho osudného posledního závodu Bohumila Hanče. Lyžování však nebylo jediným sportem, kterému se věnoval. Výčet sportů, které provozoval, nápadně připomíná rozsáhlé aktivity Járy Cimrmana - věnoval se atletice, především běhu a chůzi, plavání, lyžování, veslování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, jízdě na bobech, lednímu i pozemnímu hokeji, fotbalu, tenisu, ragby či volejbalu. V ledním hokeji dokonce reprezentoval Čechy na mistrovství Evropy v Berlíně roku 1914. Na olympijských hrách v Londýně 1908 a Stockholmu 1912 startoval jako maratonec za Rakousko-Uhersko. Ve fotbale nastupoval ve slavném týmu DFC Praha, v boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze, účastnil se populárních Běchovic. Za první republiky se stal vášnivým trampem - Šedého vlka si trampové skutečně vážili. Tramping se nakonec stal jeho živností - v krámku Na Příkopech prodával sportovní a trampské vybavení. Němec Rath, který za války ukrýval německého Žida, a nebyl odsunut, ale po roce 1948 byl obviněn z propagace amerikanismu a západního stylu života. Přišel o svůj obchod a musel na rok do pracovního tábora ve Svatém Janu pod Skalou. Po návratu ho čekal nejnižší důchod, živil se jako pomocný dělník. Nějaký čas pobýval v domově důchodců, poté skončil na ulici. Nakonec se celoživotní optimista, bez peněz, opět dostal do domova důchodců, to mu ale zbývalo jen pár měsíců života - 21. 12. 1962 zemřel. Pasáž byla zničena při stavbě metra v sedmdesátých letech. Metrostav v devadesátých letech postavil ve dvoře novou budovu a podle projektu A.D.N.S. v roce 1996 obnovil průchod.

Palác Myslbek, Na Příkopě 19 – Železná vrata průčelí do Ovocného trhu zdobí plastiky lidských hlav od Karla Nepraše.

Dům U České orlice, Ovocný trh 15 – Tento dům byl postaven roku 1896 pro lékaře Čeňka Kliku. Na vzhledu se významně podílel Mikuláš Aleš, který vytvořil kartony pro jeho malířskou výzdobu. Průčelí obsahuje mnoho prvků, které připomínají lékařskou profesi majitele domu, nebo alespoň jeho jméno. Na rámu dveří jsou vyřezány dvě staré ženy s atributy, levá má štítek s bylinami a lahvičkou, pravá s lékařskou stříkačkou. Jde o alegorii starých a nových metod léčby. Polopostava anděla při patě arkýře nese štítek s monogramem ČK, označující majitele domu. Tento monogram je použit i na obou praporových tyčích. Parapet arkýře zdobí reliéf se štukovým medailonem, na kterém je další ČK a rozvinuté pergameny s perem a kalamářem, poukazující na psaní receptů. Malované ČK byly navíc původně taky ve štítu arkýře. Plocha štítu nese motiv nádobky na léky, která je dalším symbolem lékařského povolání Čeňka Kliky. Dům byl zrestaurován v roce 2003.

Nová mincovna, Ovocný trh 14 - Levá část budovy sloužila jako mincovna od roku 1537. Byla zrušena roku 1784. V upomínku na to byla roku 1929 osazena bronzová pamětní deska. Zajímavým detailem jsou značky pražských mincmistrů, umístěné mezi slovy nápisu – celkem 22 mincmistrů působících v pražské mincovně od roku 1537-1748.

Dům U Čtyř sloupů, Celetná 25 – Zde žil a zemřel matematik a filosof Bernard Bolzano, po něm je pojmenována i zrekonstruovaná pasáž. Bolzano vystudoval filosofii a teologii, byl vysvěcen na kněze a poté nastoupil profesorskou dráhu. Po patnáctiletém působení byl kvůli kacířským názorům sesazen z profesorského místa a nesměl učit. V nejtěžším období života se sblížil s Annou Hoffmannovou. Dalších 19 let mu byla obětavou opatrovnicí, vnímavou žákyní a bystrou, oddanou spolupracovnicí. Lidský příběh Bernarda Bolzana a Anny Hoffmannové byl výjimečný nejen ve své době a zůstává dodnes obestřený tajemstvím. „Nemysleme na manželský trojúhelník, ani na milostnou pikantérii – ublížili bychom nesmírně - i jen kradmou domněnkou dvěma krásným duším,“ napsal básník Ladislav Stehlík o něžném vztahu churavého učence a vdané ženy. Bolzanovy přísné mravní zásady ostatně vylučovaly porušení jeho celibátu či Annina manželského slibu. Také manžel Josef Hoffmann nepochyboval o mravní bezúhonnosti neobyčejného vztahu na rozdíl od Bolzanova bratra či některých známých, kteří nechutné podezřívání nedokázali potlačit. Mezi oběma muži existovala i nezvyklá úmluva, že kdo zemře dřív, má právo být pohřben po Annině boku. První byl Bolzano – úzkoprsý bratr však přání bohužel nerespektoval…

Kostel sv. Jakuba – Kostel založil král Václav I., ale po rozsáhlém požáru na konci 17. století byl velkoryse barokně přestavěn. Celý komplex se skládá ze samostatného kostela a kláštera se dvěma dvory. Interiér je přímo zahlcen mobiliářem, jenom oltářů je zde dvacet jedna. Oltářní obraz Umučení sv. Jakuba namaloval Václav Vavřinec Reiner. Zajímavý je i náhrobek Jana Václava Wratislava z Mitrovic, nejvyššího kancléře Království českého, vynikající práce J. B. Fischera z Erlachu a F. M. Brokoffa. Ke kostelu se váží dvě staré tajuplné legendy. Na hlavním oltáři chrámu se nachází kouzelná socha Panny Marie - jednou se prý chtivý lupič schválně v kostele zamknout nechal, aby jej mohl nikým nerušen vykrádat. Když však chtěl vzít šňůru s dukáty visící na této sošce, její ruka po něm přehbitě chmátla. A držela. Zoufale se sebou zlodějíček zmítal, vše bylo marné. Až ráno jej k velkému udivení našli. O ruku zloděj dle dobových zvyklostí přišel a ta zde až dodnes jako důsledné varování celá zčernalá hned za vchodem visí. Druhá legenda se váže právě ke kancléři Janu z Mitrovic a jeho náhrobku. Jan měl sen, ve kterém ho pohřbili zaživa. O několik let později, při jeho pohřbu, ho uložili do dřevěné rakve a uložili do hrobky v kostele. O pár dní později začali místní lidé slyšet nějaké podivné zvuky. Pocházely z hrobky Jana z Mitrovic. Lidé ze strachu začali polévat hrobku svěcenou vodou a po pár dnech zvuky opravdu přestaly. O několik let později při pohřbu Janova syna však místní mniši našli něco hrozného. Dřevěná rakev byla rozbitá a v ní vězelo tělo Jana z Mitrovic v křečovité poloze. Marně tloukl na masivní mramorovou desku…

Mariánský sloup – Tento sloup zdobil Staroměstské náměstí od poloviny 17. století do roku 1918. Jeho autorem byl Jan Jiří Bendl. 3. listopadu 1918 rozvášněný dav, vracející se ze vzpomínkového shromáždění na Bílé hoře, přitáhl na Staroměstské náměstí. Mezi vůdci byl anarchista Franta Sauer. Přestože vše vypadalo jako spontánní vzkypění vášní, akce byla nepochybně promyšlena předem. Lana byla hned po ruce – a památku pomáhali strhnout i pražští hasiči! V roce 1957 byla jako zázrakem ve starožitnictví objevena a pro Muzeum zakoupena ztracená hlava Panny Marie. Jaroslav Seifert při návštěvě nemocného přítele básníka Vladimíra Holana spatřil odlitek hlavy Panny Marie a toto nečekané setkání oživilo již dávno zasuté vzpomínky na rok 1918. „Porazili sloup se čtyřmi ozbrojenými anděly, na kterém stála… Budiž jim odpuštěno. Trčel tam na znamení hanby českého národa a poutníci byli rozjařeni prvními doušky svobody. Byl jsem tam s nimi, a hlava rozbité sochy kutálela se po dlažbě blízko místa, kde jsem stál. Když se zastavila, její zbožné oči se dívaly na moje zaprášené boty,“ připomíná si básník smutně účast při stržení sochy. „tentokrát však dokutálela se ke mně už podruhé, a mezi těmito okamžiky byl téměř celý lidský život, který patřil mně.“ Společnost pro obnovu Mariánského sloupu stále usiluje o znovuvztyčení sloupu. Sochař Pavel Váňa dokončil volnou kopii Immaculaty. Do Prahy byla dopravena na divadelní lodi bratří Formanů. Tato skulptura byla k 85. výročí stržení sloupu dne 3. listopadu 2003 dočasně umístěna k bočnímu vchodu Týnského chrámu.

Týnský chrám – Byl založen na začátku 14. století. Začátkem 15. století už chyběly jen věže, štít a krov. Po skončení husitských válek měla být stavba zastřešena, ale dřeva na krov bylo použito na stavbu šibenic pro Roháče z Dubé a jeho 50 druhů. Dřevo „znesvěcené“ popravou už nemohlo být použito na stavbu kostela. Později měl objekt naopak štěstí. – z chystané svatby krále Ladislava Pohrobka kvůli smrti panovníka sešlo a pro dřevo určené na stavbu slavnostních tribun nebylo využití. Týnský chrám tak konečně dostal krov. Kostel se dostavoval za Jiřího z Poděbrad, za jeho vlády byl postaven štít a na něj umístěna jeho socha a nad ní pak obrovský pozlacený kalich, symbol přijímání podobojí. Králův portrét byl pak roku 1626 nahrazen postavou Madony a z kalicha byla vyrobena Madonina svatozář. Týnský chrám se honosí velkým počtem zachovaných náhrobků. Mezi nejznámější patří náhrobek Tychona de Brahe, dánského hvězdáře na císařském dvoře Rudolfa II. Hrobka je v relativně dobrém stavu na tom má veliký podíl dlouholetý kostelník Karel Davídek, který nechal na mramorovém náhrobku například pozlatit písmena. Za vzornou péči o hrob dánského velikána obdržel pan Davídek v roce 1973 vyznamenání od dánské královny Margarety II.

U zlatého jednorožce jednorožce, Staroměstské náměstí 20 – Gotická klenba je od Matěje Rejska. Na jednom ze svorníku je datum 1496 a nápis Raisek me fe (Rejsek mne zhotovil).

Kožná 3 – Hlavní průčelí má do Melantrichovy ulice, ale v Kožné je možno spatřit na střeše neobvyklý polygonální útvar, který prozrazuje někdejší dymník kuchyně.

Dům u Cortésů, Havelská – průchod do Kožné ulice. Tento typ komunikace má v těchto místech bohatou tradici, dům je doložen jako průchozí již ve 14. století. V 18. a 19. století sloužil průchod domu pro prodej kůží. Dodnes je průchod členěn řadou krámků, pocházejících z přestavby roku 1847. Označení U Cortésů získal dům podle majitele a pražského primátora v letech 1631-34 Františka Cortesiho, který původně dvě samostatná stavení koupil a propojil je v jeden dům.

Dům U Závoje, Havelská – Název domu souvisí s nápisem, umístěným pod korunní římsou: „Závoj drahý dala svůj s obětavostí – panu Rotlewovi by přinesl štěstí – hned na Hoře Kutně dále doloval – velkého se tím bohatstvím dodělal“. Podle pověsti, že dříve bohatý měšťan se v důsledku málo výnosného dolování ocitl téměř bez prostředků. Posledním zbylým majetkem, který se dal zpeněžit, byl závoj manželky, která jej muži obětavě nabídla. Rotlew uskutečnil nový pokus v Jílovém, narazil na zlatou žílu, která mu vynesla značné jmění. Vedle nápisu „U Závoje“ je vlevo erb Jana Rotleva a vpravo znak Kutné Hory. Spojení domu s pověstí, k němuž došlo až v době jeho přestavby v roce 1895, je však mylné, neboť Janu Rotlevovi patřil ve 14. století nikoliv tento, ale sousední U Cortézů. Každopádně dnes dům U závoje patří jistému Jiřímu Pavlicovi, ale nevydělal si na něj fidláním (jak jsme se původně domnívali), ale betonem.

U dvou červených lvů, Rytířská 27 – Klasicistní lvi z 18. a z počátku 19. století již neměli podobu statečného gotického zvířete, ale byli zhotovováni jako polehávající na fasádách se znuděným výrazem pokojových psíků, což jen dokazuje tehdejší úpadek erbovního umění. Toto domovní znamení bylo objeveno památkáři v roce 1955 při úpravě fasády, jeden z dřevěných lvů byl zakryt neorenesančním výkladem, druhy zcela chyběl. Pavel Janák nelenil a druhého lva doplnil.

Staroměstská tržnice, Rytířská 10 – Vznikla místo čtyř zbořených domů, v jejichž podloubí bývaly vaječné trhy. Tržnice byla postavena záměrně v těchto místech, aby nahradila pouliční prodej reprezentativním obchodním centrem. Bohatá štuková výzdoba představuje produkty nabízení v tržnici. Jsou tu ryby, raci, nechybí ani kořenová zelenina. U vchodu je umístěna pamětní deska připomínající vynálezce litografie Aloise Senefeldera, který se narodil v domě na místě současné tržnice. Jeho otec byl hercem a i on, zběhl z práv k divadlu. Dva roky jezdil s kočovnou společností, psal divadelní hry, režíroval, hrál, dělal divadelní plakáty a rozšiřoval je po městech, kde byla právě štace. Právě tyhle plakáty ho přivedly k nápadu je tisknout rychle a levně. Dřevoryt ani mědiryt nevyhovovaly z finančního hlediska. Jednou zkusil použít kámen – napsaný text posléze oleptal, a tak vznikl základ tisku. Od leptání kamene dospěl k zákonům litografie - chemického tisku. Posléze se dostal i ke konstrukci prvního kamenotiskařského lisu. Princip litografie popsal v proslulé učebnici litografie „Vollstandiges Lehrbuch der Steindruckerei“. V průchodu jsou nástěnné malby v lunetách, které představují výjevy z trhů, jejichž provoz byl nahrazen prodejem ve Staroměstské tržnici: květinový, zvěřinový, ovocný, vaječný a zelinářský trh. Litinová konstrukce tržnice má tvar pětilodní baziliky s prosklenou kopulí v křížení lodí. Původní osvětlení zajišťovaly Křižíkovy obloukovky, napájené až do roku 1922 vlastní parní elektrárnou. V 80. letech strop zčásti zakryl snížený podhled.

Provaznická 3 – Digitální pracoviště MKP

Brandejsův obchod s hračkami, Havířská 6 – Funkcionalistický dům na nároží s Provaznickou ulicí byl postaven podle projektu Adolfa Foehra v letech 1929 – 1932. V době v pobělohorské tu stávalo jiné stavení, patřící Anně Hájkové, řečené „Od sedláků“. Staré časy připomíná nápis gotickým písmem: „Zde slove od starodávna u sedláků“ a klasicistní kolorovaný reliéf tří venkovanů od Josefa Malínského, vsazený druhotně do novostavby.

Palác Sylva-Taroucca, Na Příkopě 10 – Palác postavil pro generála Piccolominiho Kilián Ignác Dientzenhofer. Nejkrásnější částí interiéru je reprezentativní schodiště s plastikami z dílny Ignáce Františka Platzera. Nástropní zrcadlo zdobí malba zobrazující Héliův vůz. V přízemí byla v roce 1927 otevřena proslulá restaurace Savarin, dnes zmutovaná na McDonald.

Hotel Ambassador, Václavské náměstí 5-7 - Objekt s orientálními prvky, postavený v roce 1912 architekty Richardem Klenkou z Vlastimilu a Františkem Weyrem. Až do roku 1924 se hotel nazýval Passage, bývalo v něm kino Pasáž a byl známý též kabaretem Alhambrou.

Palác Alfa, Václavské náměstí 28 - Má své jméno podle taneční kavárny Alfa. Původně se objekt jmenoval U Stýblů podle svého majitele. Vznikl v letech 1928 - 29 podle projektu Ludvíka Kysely ve stylu konstruktivismu. Rozlehlost prostoru umožnila zakomponovat obchodní pasáž s dvoupatrovou dvoranou uprostřed. V roce 1967 bylo v suterénu paláce otevřeno první 70 mm kino v Praze pro 1200 diváků, od roku 1994 mimo provoz. V 90. letech 20. století objekt restituoval potomek původního majitele, kladenský herec Stýblo, který provádí velice pozvolna jeho rekonstrukci. Vchod do Františkánské zahrady je od roku 1993 opatřen branou sv. Františka z Asissi 16 plastickými výjevy ze jeho života od sochaře Petra Císařovského. ¨

Pasáž Světozor, Vodičkova 39 – Vznikla až v letech 1947 – 49 místo užšího průchodu. Velmi hodnotným prvkem tohoto prostoru je skleněná vitráž, dílo výtvarníka Františka Hudečka. Mozaika má úctyhodné rozměry, 4 x 9 metrů. Zobrazuje logo českého výrobce Tesla a je tak vlastně stálou reklamní plochou. Po padesáti letech bylo třeba vitráž vyčistit a opravit poškozené části. Celá vitráž byla rozebrána, restaurátoři vyčistili všech 39 částí skleněné mozaiky a po několika měsících se mozaika v roce 2006 vrátila na své místo. Město přispělo na restaurování grantem ve výši 100 000 Kč.

Myšák Gallery, Vodičkova 31 - Dům má zajímavou historii. Byl postaven po roce 1881, v roce 1911 byl adaptován Osvaldem Polívkou. Majitelé domů v pražském centru se snažili jít s dobou a přizpůsobit vnější vzhled svých staveb právě probíhajícím módním vlnám, v tomto případě secesnímu stylu. Definitivní tvář ale dům dostal až v letech 1921-22, kdy bylo zcela přeměněno uliční průčelí a vytvořen nový interiér proslulé Myšákovy cukrárny ve stylu tehdy módního art déco. Autorem byl Josef Gočár. Při rekonstrukci se v roce 2006 zřítila štítová zeď. Fasáda naštěstí zůstala.Zdeněk Lukeš se obával: „Fasáda a artdekový interiér jsou bezesporu mimořádnými uměleckými činy, a proto je třeba trvat na jejich zachování, případně obnovení. Hrozí totiž akutní nebezpečí, že statik označí fragment budovy za nebezpečný a bude požadovat jeho odstranění. Přijít o Gočárovo průčelí a interiér cukrárny by bylo nenahraditelnou kulturní ztrátou.“. Fasáda naštěstí zůstala a arch. Jan Špaček obnovil původní dispozici cukrárny a s povolením památkářů vytvořili i repliky původního zařízení.

Obchodní dům Te-Ta, Jungmannova 28 - Obchodní dům s pasáží spojující Františkánskou zahradu s Jungmannovou ulicí. Hezký český název obchodního domu je zkratka společníků Teweles-Taussig.

Pojišťovna, Spálená 14 – Komplex České pojišťovny tvoří dva domy: secesní budova z let 1907-1909 postavená podle projektu Osvalda Polívky a novorenesanční kancelářský objekt otočený do Vladislavovy ulice. V moderním atriu můžeme obdivovat pět klasicistních soch od Petra Prachnera z roku 1804. Ženské figury pocházejí ze zbořeného barokního Hildprandtovského paláce, který stával v místech nynější pojišťovny. Prachnerovy sochy bývaly na jeho střeše, nyní jsou druhotně umístěny na zdech nádvoří, kde překvapivě dobře ladí s moderním vzhledem atria. V provozních hodinách pojišťovny je možné ze Spálené ulice obdivovat nádhernou kašnu s mozaikou a plastikou chlapce. Bohužel pouze za skleněnými dveřmi. Fontána je sice dobře vidět, ale nelze spatřit zdejší raritu: živého úhoře. V kašně nyní žije již druhý rybí miláček jménem Pepík. Prvního úhoře chytil ve Vltavě v roce 1914 zřízenec pojišťovny Oulík. Pepík ve zdraví přečkal obě války a v kašně prožil úctyhodných 62 let. Otec Jana Wericha, který byl úředníkem pojišťovny, občas ke kašně vodíval i malého Jeníka a „pojišťovacího úhoře“ mu ukazoval. Starý úhoř v roce 1976 navždy odplul do rybího nebe a jeho místo zůstávalo dlouho prázdné. Po roce 1993 se Česká pojišťovna k tradici vrátila a pořídila Pepíka II., jenž se stal zakrátko miláčkem zaměstnanců – někteří mu nosili i řízky. < /p>

Spálená 10 – U kostela Nejsvětější Trojice stojí socha sv. Tadeáše – přímluvce osob v tísni. K „Tadeášovi“ se váže pasáž z prózy Bohumila Hrabala Svatby v domě. Jeho budoucí manželka Pipsi přichází neohlášená do Spálené ulice, kde tehdy Hrabal pracoval ve Sběrných surovinách a po cestě prosí kamenného světce o podporu: „Tak jsem se vydala do centra, když jsem stála před číslem deset ve Spálené ulici, kde pracuje doktor, vešla jsem jen několik metrů do toho průjezdu, ze kterého táhnul zápach starého papíru a vlhko… ustoupila jsem ke stěně a pak jsem vymázla, srdce mi tlouklo, vrátila jsem se až k chrámu Svaté. Trojice, pod sochu svatého Tadeáška a dodávala jsem si odvahu. Přistoupila jsem ke klekátku, za mými zády proudili chodci a já jsem se modlila. Svatý Tadeášku, přimluv se, ať hned najdu sílu, abych dokázala vejít do toho dvora, kde pracuje člověk, kterého mám ráda, dodej mi sílu, abych byla přirozená a ne tak ustrašená jako jsem teď. Tadeášku, chci se jen podívat, jak tam pracuje ten mužský, na kterého si myslím… A cosi mne píchlo do týlu hlavy, otočila jsem se a tam stál doktor, držel džbán, ze kterého vytékala pěna a pod paží měl nákupní tašku, ve které byl ohromný, promaštěný papír, z kterého se něžně kouřilo… To je náhoda, pojďte se podívat k nám! Zvolal, usmál se a dodal:“Pojďte, jen pojďte, ať uvidíte to moje krásný zaměstnání.“ Ve Sběrných surovinách v provozovně č. 4079 ve Spálené 10 spisovatel pracoval jako balič papíru v letech 1954-1959 a zde se seznámil s Jindřichem Peukertem „Hanťou“, bývalým učitelem a „pábitelem“. Nejdříve ho zvěčnil v povídce Baron Prášil a teprve později se stal předobrazem hlavního hrdiny prózy Příliš hlučná samota – ovšem jenom zčásti, neboť „Hanťa jsem tou druhou půlkou i já. Co říká Hanťa, říkám vlastně já. Převypravovával jsem v hostincích svoje zážitky tak dlouho, až jsem nerozlišoval mezi sebou a Hanťou, splývali jsme jeden s druhým, a tak jsem, aniž bych chtěl, zapojoval jsem do svého hovoru fikci i mystifikaci.“

Můj muž dostal dopis od nakladatelství, které mu nabídlo stipendium – bude mu během jednoho roku platit půlku platu když si sjedná se svým podnikem snížení pracovního úvazku o polovinu. V práci to měl tak zařízený, že dělal sice každý den ale jen do jedné hodiny a pak jel domů ale jak dělnice Tonča tak pomocný dělník Venca sice nic neříkali ale když jsem přicházela za mužem tak jsem to viděla. To že můj muž by mohl být tou jedničkou jako spisovatel to nemohlo proběhnout jen tak. Vytratila se z těch dělníků důvěra a můj muž a Tonča a Venca už nechodili na piva k Husenským můj muž ale tohle neviděl protože byl posedlý tou svou knihou…Když jsem za ním přišla tak v kanceláři seděl bezpečák podniku. Jen se paní posaďte Váš muž půjde brzy domů .Tak se podívej řekl bezpečák ty nedodržuješ práci nechal jsem si Tě pozorovat odjíždíš z práce už po jedné hodině co tomu říkáš? A můj muž slabým hlasem namítal. Když jsem byl s prací hotov, tak jsem jel domů. Ale bezpečák trval. Tak se přiznáváš? Jsi tedy bulač. Tončo co ty na to? A Tonča sklopila oči a řekla. Ano už v půl jedný jste byl doktore pryč každý den. A můj muž padal dál do své pasti…Pracoval jsem na knížce Skřivánci na niti.. Ale bezpečák jásal Ale to jsi mohl psát v noci po večerech ty jsi zkrátka měl měkkou normu. Můj muž ale slabě trval… Ale já jsem placenej za zabalený balíky tři koruny šedesát krát metráky! Ale bezpečák, o kterém mi můj muž vypravoval jak jej má rád jak když bývá opilý u Krále Brabantského tak doktorovi dovolí aby jej přátelsky fackoval když nechtěl jít domů tak ten bezpečák teď sršel nenávistí posunul protokol a ukázal imperativně tak jako maršál Žukov feldmaršálovi Keitelovi aby podepsal kapitulační listinu. Podepiš! A když můj muž podepsal tak bezpečák řekl Tak a teď jsi propuštěný… A vyšli jsem na chodbičku a tam stál Hanťa a měl založený ruce a byl opřený zády o zeď a zasmál se.. Hele ty kluku sakramentská nakonec z tebe bude stejně pan spisovatel. To co s tebou tam vyváděli to ti podšívali tvoji budoucí slávu…Můj muž když večer se vrátil od Vaništů tak mi slavnostně řekl že přijal místo kulisáka v divadle S.K.Neumanna a že už zítra jede s divadlem na zájezd do Loun.

Diamant, Lazarská 1 – Neobyčejný architektonický celek tvoří kubistický dům Diamant, pravděpodobně od Emila Králíčka a kostel Nejsvětější Trojice od Kiliána Dienzehofera. Součástí je i barokní socha sv. Jana Nepomuckého asi od Brokoffa. Socha je rámována efektním kubistickým obloukem z roku 1913, který nápaditě spojil moderní Diamant s barokní stavbou. V době svého vzniku vzbudila kubistická arkáda odpor Klubu Za starou Prahu.

Vilímkův průchod, Spálená 15 – Vede do Opatovické ulice. Komplex budov tvořil Vilímkovo nakladatelství. Původní, nejstarší budova tiskárny stála v Opatovické 20, tu vlastnil Josef Vilímek od roku 1884. Druhá vznikla adaptací konírny v roce 1890. Po zboření starších domů v sousedství postavil Josef Vilímek junior v letech 1928-30 zcela novou moderní budovu. Rekonstrukce a přestavby prováděné pak již ve zrušeném Vilímkově nakladatelství v šedesátých letech 20. století a v roce 1975, bohužel zcela setřely původní vzhled. Navždy znehodnotily podivuhodnou symbiózu starých tiskáren, reprezentačního spojovacího křídla a nové vícepatrové budovy se schodišti a dřevěnými prosklenými příčkami.