15a. Nebe - peklo - ráj, tak nám z duše hraj

úterý 14. 4. 2009
navštíveny: U Růžového sadu, dům nakladatele Laichtera, Rajská zahrada, Riegrovy sady - zahrada i rezidence, Neffův dům, měnírna Hrabovka, Nové spojení, schody do nebe, divadlo Ponec, Vítkov

Pozvánka
Dostala jsem od JaVora po loňském horolezeckém výstupu na Vítkov politické zadání na vycházku před XIVejtem z kopce, a tak tedy TAK půjdeme - převážně. Vycházka nese název "Nebe-peklo-ráj, tak nám z duše hraj". První část názvu v proházeném pořadí zabezpečím já, druhou, pevně doufám, zajistí naše Hudba Praha. Cesta Rájem nemůže začít ničím jiným než procházkou Růžovým sadem, takže sraz je ve stejnojmenné restauraci dole na náměstí Jiřího z Poděbrad. Příprava zdola je časově neomezená, každopádně odchod do pekelného ráje je v 17 hodin.

Jaká vycházka byla

    Letošní první XIVejt (ano správně první, letos nás totiž ještě čeká druhý - na pád Bastily) je za námi. Přípravu na "Nebe-peklo-ráj, tak nám z duše hraj" jsme zahájili krátkou údernou procházkou Růžovým sadem - ke stolu na pivo a následně urychleně dovnitř a doleva. Cestu do Ráje nám nečekaně přerušilo válečné peklo. Bubeníček, který jako jeden zmála ze Čtrnáctky přežil heydrichiádu, musel ještě na konci války při náletu utíkat z domu U Kanálky. Na troskách jeho dětské postýlky postavili nezbytný výzkumák a ani jeho spolužák z první třídy dosud netušil, že Bubu není rodilý Holešovičák ale přivandrovalec z Kanálu. Že už je jaro, si nešlo v Riegráku nevšimnout. Všude se povalovali šílenci z celé Prahy, líbali se jak o život navzájem, tak my si radši prohlédneme jeleny, jak se klidně pasou a zamíříme konečně do toho Ráje. Z čerstvě otevřené Rajské zahrady jsme se pokochali dalekými výhledy. Jen nám přišlo líto, že i v ráji šetří, sv. Petr dosud neotočil klíčem u uzávěru vody, a tak horská bystřina byla jen virtuální. Milovníci železnic chvíli uvažovali o koupi rezidence přímo nad nástupišti Hlavního nádraží, ale když si všimli řopíků, z kterých ostřelovači určitě zahánějí nežádoucí návštěvy, šli se radši ucházet k Neffovi na dvorek o jeho útulné pavlače bez vody.
    Dříve jsme schody do nebe mohli zhlédnout jen krátce z vlaku nebo v Jakubiskových Kristových rokách. Teď jsme z bývalé tratě a budoucí cyklostezky mohli obdivovat schodiště odnikud nikam libovolně dlouho, ale to by nesmělo být to zpropadené jaro, které ukrylo schody do čerstvě olistěné džungle. Přes most nad Poncem jsme sestoupili až do žižkovského pekla (držte si pevně kabelky), proběhli obezřetně až k Vystřelenému oku a prostříleným okem v plotě jsme pronikli zpátky na trať. Zatímco my jsme obhlíželi malebně oprýskaný Žižkov zezadu, zlomený kokotník bojoval se štěrkem nahrubo, a to naštěstí nemusel překračovat zbytky kabelů, které zřejmě sběrači kovů také nějak výhodně zpeněžili. Tak si radši dáme šplh na Vítkov. Nikdo neocenil, že jsme šli celou vycházku p ř e v á ž n ě z kopce, zato tenhle maličký výšlap mě stál spoustu pracně získaných a teď nenávratně ztracených sympatií. Grandiózní nové spojení - dílo chytrých hlaviček českých inženýrů a zlatých ručiček ukrajinských dělníků mi ale zato stálo. Tak rychle zpátky nejen na zem, ale pod zem, do podpalubí Archy mezi zachraňovanou zvěř. Když jsme si zvířátka po prvním zahnání žízně a hladu pozorně prohlédli, potěšilo nás, že je Noe vzal do lodě bez partnerek - to by jinak po světě běhalo zrůdiček! Takhle jsme se mohli v klidu věnovat svátečním hostům - Zuzaně, která je zase sama doma v Praze i Jirkovi se Zdenou, kteří se těší, až nás uvítají ve Lhotě. A pak už se podpalubím krásně nesly tři kytary, banjo, tklivé housle a náš zpěv. Hezký XIVejt!
  Zuzana

Tři neděle po našem přechodu byl most před Poncem rozebrán...

Rohový dům Mánesova 75 × U Kanálky – Jirka Bubeníček přežil nejen heydrichiádu, ale i bombardování Prahy v únoru 1945. S maminkou a sestrou vyběhli z podkrovního bytu, dům přímo za jejich patami dostal zásah a zřítil se. Nyní stojí na jeho místě novostavba určitě užitečného Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky.

Dům nakladatele Laichtera, Chopinova 4 – Nájemní dům s provozem nakladatelství z roku 1909. Stavba ve stylu geometrické moderny z vrcholného tvůrčího období Jana Kotěry. Neomítnuté cihly vyjadřující „konstrukční pravdu“ jsou charakteristické pro toto období Kotěrovy tvorby. Moralistní pojetí architektury konvenovalo s obsahem nakladatelské tvorby Jana Laichtera, blízkého přítele T.G. Masaryka.

Ulice na Švihance – Jméno má díky viniční usedlosti radikálně přestavěné ve 30. letech na restauraci v Riegrových sadech. Fasádu historizujícího domu od A. Zimy z roku 1909 zdobí velká socha sv. Huberta s jelenem, sluneční hodiny, erby a pitoreskní obličeje tří veselých pijáků. Působivý je i pozdně secesní dům čís. 3 od architekta L. Čapka, jehož sytě červená fasáda vyniká bohatou sochařskou a štukovou výzdobou (rostlinné a dětské motivy) s dřevěnými prvky. Efektní vstup do čísla 9, postaveného taky A. Zimou v roce 1909, lemují dva nádherní štukoví pávi pod dřevěnou stříškou.

Rajská zahrada - Nový terasovitý s výhledem na pražské panorama se otevřel 1. září 2008. Dominantou protínající celý prostor parku jsou pískovcové schody, jejichž středem se parkem valí umělá horská bystřina. Ve spodní části je sportoviště s běžeckou dráhou, hřiště pro nejmenší a kavárna. Rekonstrukce parku si vyžádala 40 miliónů korun.

Riegrovy sady - Vznikly roku 1902 spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracénka alias Vozová, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Z usedlosti Vozová zbyla v dolní části pouze kamenná vstupní brána. V parku najdeme dodnes pozůstatek ze zahrady Kanálka trojboký pískovcový obelisk s reliéfem ptáků z roku 1840.

Rezidence Riegrovy sady, Italská – Komplex je tvořen pěti pětipatrovými domy na společném suterénu, který slouží jako parkoviště pro 170 aut. Architekti z anglické kanceláře Aukettu kladli důraz na použití přírodních materiálů na fasádách a velkou prosvětlenost jednotlivých bytů. Bezpečnost klientů je zajištěna kamerovým systémem a bezpečnostní službou střežící areál ze společné vrátnice. Zřejmě jako další jištění ještě používá řopíky rozseté po celém pozemku.

Fotoalbum vycházky

Neffův dům, Seifertova 3 – Rohový dům na počátku Seifertovy ulice. Mohutný novorenesanční objekt si nechal postavit zasilatel Alois Stuchlík (iniciály A.S. dosud objevíme na fasádě), dědeček spisovatele Vladimíra Neffa z matčiny strany. Později se stal předlohou románové postavy Martina Nedobyla ze Sňatků z rozumu. Dům má dvě křídla, jedno honosné a druhé lidové, kde byly pavlače a společné záchody pro několik partají. Někde byly i společné vodovody – jediný zdroj vody byly na chodbě a do bytu se voda nosila v kbelíku. Na dvoře za volně přístupným průjezdem se tyčí dvě keramické plastiky antických bohyň z dílny Václava Jana Sommerschuha. Na dvoře je odkryta skála, pozůstatek Malého Vítkova.

Nové spojení - Napojuje Hlavní a Masarykovo nádraží se směry z Vysočan a Libně severním úpatí Vítkova. Mosty architektonicky zpracoval Patrik Kotas. Původní jednokolejná vítkovská trať s krátkým tunelem na jižní straně Vítkova byla zrušena a nyní se v její dráze buduje cyklostezka.

Železniční měnírna na Hrabovce – Elektrifikace československých drah začala jako první na Wilsonově nádraží. K napájení posunovacích lokomotiv sloužila právě tato stanice z let 1925-27. Stavbu se železobetonovou halou, založenou 9 m hluboko v náspu trati, projektoval arch. Jan Rokos. Ten jí dal neobyčejně kultivovanou podobu blízkou geometrické moderně. Zanedbanou stavbu, která od svého vzniku neprodělala zásadní stavební změny, snad čeká v blízké době rekonstrukce – už jsme se dočkali.

Rudolf Stabenow – Metallwaren, Husitská 24 - Podnik založen v roce 1860 jako mědikovectví. Od roku 1887 vznikal areál továrních budov, který obstoupil klasicistní viniční usedlost Miranku, upravenou pro potřeby administrativy. Už v roce 1906 se výroba přesunula do Čelákovic a roku 1910 začal ve Stabenovce provozovat svůj biograf František Ponec. Zřejmě architekt Karel Mašek použil existující tovární halu a představil před ní trojdílné průčelí. Jde o velice raný příklad konverze továrny ke kulturním účelům. V roce 1999 Michael Klang rekonstruoval budovu na taneční divadlo Ponec, kromě ní se z továrny dochoval pouze komín.

Schody do nebe - Schody hrají důležitou úlohu ve filmu Juraja Jakubiska Kristové roky z roku 1967. V té době byly vidět pouze z vlaku, který přijížděl do Prahy po viaduktu.