Vycházky po Praze

Úvod Usedlosti Posedlosti Literatura Odkazy Napište nám Čtrnáctka

16. Nenápadný půvab pražských fabrik

středa 27. května 2009
navštíveny Hotel Hilton, velín Štvanice, Dům plavidelníka na Štvanici, Vodní elektrárna Štvanice, Hlávkův most, Vaňkovo semenářství, Ústřední jatka, Pleskotova továrna na vodoměry, patrové garáže Maniny, Věžní hodiny Hainz, Kutina - závod k nakládání ryb, Lighthouse, NKÚ, Prague Marina, Akciový mlýn, Měšťanský pivovar, La fabrika, F.J.Materna, MFactory, Pivní galerie, DOX, Cross club

Pozvánka
27. května si užijeme víkend uprostřed týdne. Ve středu dřív než o hodinu vypněte mašinu a přijďte do hospody Archa (proboha do divadla ne, ta jsou pro obrýlené intelektuálky). Když to stihnete dřív, máte nárok
na pivo, každopádně "Nenápadný půvab pražských fabrik" začíná v půl páté.
(text k mapě vpravo: V roce 1908 byly celé Holešovice obkrouženy kolejemi)

Jaká vycházka byla

Nejprve musím poděkovat šéfovi za geniální název DOPIČI. Jakmile akce obdržela certifikát "Obrody Přirozené Inteligence Čtrnáctkových Intelektuálů", její počátek okamžitě utnul přívalové lijáky, tropické dusno či vichřici s krupobitím a veškerá čina se zase spustila až jsme Ruzyni, Milíčeves či holešovické fabriky oficiálně odmávli. Takže který zdatný intelektuál přibalí do slovenských hor alespoň kapesní atlas rostlin?
A jaká vycházka byla? Nejlepší odpovědí je účast přeborníka v nedokončených vycházkách. Ani barokní usedlosti, ani rozeklané šárecké skály, ani prvorepublikové pasáže, až pražský industriál přiměl uměnímilovnou Allu, aby dospěla s námi do úplného hořkého kvasnicového konce. Víkend uprostřed týdne začal sice v hospodě Archa na Florenci, ale když jsme se prošli pod oblohou atria Hiltonu a zamířili po můstku k Hlávkovu mostu, bylo i Provázkovi jasné, že dnes půvab karlínského ČKD obdivovat nebude. Místo toho jsme uspořádali Štvanici k Holešovické elektrárně. Stačilo zazvonit, a jakmile vlídný topič elektrárenský spatřil zvídavé Družstvo (nebudu název víckrát opakovat), pustil nás nejen na kosu ostrova a k turbíně, ale povolil nám i střelbu archivním šampaňským z roku 1989. Ale jak jsem, Miloši, slíbila, žádné velké šou jsem z vyhrané sázky nedělala. Svalovce vytesané do betonu jsme si mohli prohlédnout důkladně, ale Humanita donaha vysvlečená se styděla za plentou. Poradili jsme se s Vaňkem o jeho semenech a zamířili do Ústředních jatek. Měla jsem účastníky Posedlostí svázat jak dobytek hnaný na porážku, takhle thajská polévka, střevíce, langoše, WC, blůzky, pivo byla v asijské džungli taková lákadla, že mí intelektuálové úplně zapomněli na oslavu drobných podnikatelů, kteří po sobě zanechali jiné stopy než halenky Van Xuan či tenisky Adibas. Ale stačilo důrazné vysvětlení mobilem a pak už jak na drátkách putovali k továrně na vodoměry, kde nyní vymýšlejí jak vytunelovat Jelení příkop, k prvním patrovým garážím v Praze, sledovali trasu dvoukoláku, na kterém po pražském povstání přivezli orloj k novodobému Hanušovi i metamorfózu nakládaných rybiček na squash. Mlátit míčkem o stěnu nás nezlákalo, ale do fitka Olgy Šípkové jsme se vydrápali i po průhledných schodech jen s vidinou, že spatříme Maják.
Prošli jsme se po Prague Marině, přivázali virtuální jachtu, ale nejvíc nás uchvátil parní mlýn, kde Ivanka P. kontrolovala, jestli každý den umleli dost obilí (dost znamená dost - 210 tun). Všechno je jinak, v Holešovickém pivovaru místo piva přemílají zaručené zprávy jako hrom, v bývalé fabrice, které přidali vznešené La, líbají Dubčeka a v kubistické ordinaci Barvy laky, kde nám Naďa mohla trhat zuby v záři červánků, je teď prodejna Citroenu. Stejně tak Pražskou šunku si v MFactory dáte leda tak na baru. Tak rychle do galerie, kde místo obrazů prodávají lahváče. A pro uzavřenou společnost - taky za námi pečlivě zamkli - točí i pivo. Vyměřený čas do devíti hodin jsme dělili mezi zběsilé focení a porovnávání Rebela s Heroldem. Stačilo se neprozřetelně zmínit, že můj muž sbírá mj. zátky od piva a paní Olga mi jich při odchodu vtiskla do ruky plnou tašku. Na Mou vlast to není, ale na bohulibý název jejich podniku bohatě stačí.
Oficiální zakončení máme za sebou, ale co si dáme po kvasnicově načatém večeru? Já bych věděl! Okolo DOXU, kde na naši počet uspořádali výstavu Čtrnáct, jsme dorazili do industriálního nebe. Jmenovalo se Cross club a my jsme nestačili zírat na všechna ozubení světa. Vy, kterým je dodržování pracovní doby nade vše a ani nejste flamendři, netruchlete. Čtrnáctkové kulturní léto právě začíná a zalomené hřídele v něm určitě nebudou chybět.

1) Pochod od fabriky k fabrice jdem začínáme od Archy 4) Hradčany za stříbrným splavem
2) Místo do Karlína jsme zamířili pasáží k Vltavě 5) Holešovická elektrárna
3) Hilton se původně jmenoval Atrium - právem 6) Pan Kaplan má turbíny rád

Velín zdymadla Štvanice - Byl postaven v roce 1989 podle návrhu architektů Kulíka a Loudy sdružených ve studiu Lo-tech. Proto se někdy říká, že jde o styl low–tech (jako nízkonákladový high-tech).

Dům plavidelníka - Byl postaven v roce 1912 podle návrhu Františka Sandera. Dům nese pro Sandera typické nautické motivy – věž jako kapitánský můstek s vlajkovými stěžni a ráhnem. Sander navrhl i hydroelektrárnu na ostrov Štvanici ve tvaru kolesového parníku, ale ta bohužel nebyla realizována.

Sedící dívka, Štvanice - Socha z umělého bílého mramoru se nachází v parčíku u magistrály. Autorem je Jaroslav Horejc (1886 - 1983), sochař a návrhář uměleckořemeslných předmětů. Je předním představitelem českého art deca. Jeho rané práce stylem vycházejí ze secese, brzy se přiklonil k novoklasicismu. Zemřel jako 97letý, a tak je nejen autorem kamenného domovního znamení U kamenného stolu na novostavbě domu na Karlově náměstí z roku 1911, ale i této sochy z roku 1965. Ta už patří do morfologie Vetřelců a volavek, jak ji definoval Pavel Karous. Je to typ Ztratila klíče, což jsou kamenné realistické akty dívky sedící v dřepu. Postoj vycházel z tvaru bloku koupeného pískovce, sochař v rámci optimalizace práce a maximálního využití materiálu vtěsnal tyto nahé nezletilé dívky do krychle, ne náhodou tyto sochy pak působí skličujícím pedofilním dojmem.

Vodní elektrárna Štvanice – Vznikla v roce 1907-14 jako součást regulace a splavnění Vltavy. Stavbu naprojektoval architekt Alois Dlabač, který se nechal inspirovat zámkem, který zachytil do skicáku při své cestě po Francii. Elektrárnu postavila osvědčená firma Kapsa a Müller, i díky této stavbě si mohl posléze stavitel Müller nechat ve Střešovicích od Loose postavit vilu. Elektrárna byla schopna produkovat 5,8 mil. kWh (téměř veškeré pouliční osvětlení Prahy). Unikátní technické zařízení, jehož součástí bylo převodové kolo s dřevěným ozubením, vydrželo v provozu neuvěřitelně dlouho, až do roku 1972, kdy byla elektrárna pro úplné opotřebení odstavena.V letech 1984-87 proběhla rekonstrukce, kdy mj. původní Francisovy turbíny nahradily turbíny Kaplanovy. Francisova turbína zůstala vystavena vedle budovy.

Zimní stadión na Štvanici – Byl vybudován v roce 1932 s umělou ledovou plochou a byl jako první u nás v roce 1956 zastřešen. Stadión zažil nejslavnější hokejová utkání ve třicátých a čtyřicátých letech, vystoupení krasobruslařské vídeňské revue i koncert černošského zpěváka Paula Robsona. Největší drama zažil zřejmě v roce 1947, kdy se Československo stalo poprvé mistry světa v ledním hokeji zásluhou Rakouska. Rakousko totiž zcela nečekané porazilo dosud suverénní Švédsko, a tak čs. mužstvu umožnilo v už beznadějné situaci stát se mistry světa. Nadšení hokejových diváků bylo tehdy obrovské, a proto si hokejisté válkou hospodářsky zničeného Rakouska odváželi zvláštním vlakem množství jídla i jiných darů od našich fanoušků.

1) My a Francisova turbína 4) Vaňkovo semenářství dnes
2) Zimní stadión na Štvanici už čeká jen na milosrdnou smrt 5) Holešovická jatka
3) Kopie torz na Hlávkově mostu, která byla vytesána rovnou do betonu 6) Nad slušivými ručníky vykukuje erb Prahy

Fotoalbum vycházky

Hlávkův most – Pochází z roku 1912. Za svůj vznik vděčí zřízení jatek, protože přeprava značného množství dobytka na jatka byla obtížným problémem. Při přípravě stavby se střetly dvě generace techniků a těm odpovídající dva přístupy k materiálu. Starší odborníci dávali přednost železu, mladší modernějšímu betonu. Nakonec most vyzněl jako kompromis mezi zastánci železných a betonových mostů. Od Florence na Štvanici vedl most ze železa, ze Štvanice k Bubnům jako první přes Vltavu most z betonu (ten postavil architekt Pavel Janák ve spolupráci s inženýrem Františkem Menclem). Nad ostrovními pilíři jsou přes 2,5 metrů vysoké reliéfy mužských torz, které vytesali přímo do betonového zdiva Bohumil Kafka a Ladislav Kofránek. V cípech hlavních kleneb jsou medailony dvanácti tehdejších radničních představitelů od Josefa Mařatky a Otto Gutfreunda. V letech 1958-62 byl most rozšířen ze 17 na 28 metrů a železná část nahrazena mostem železobetonovým. Reliéfy byly na poslední chvíli odlity a jejich kopie pak zasazeny do rozšířené mostovky. Originály původních vytesaných reliéfů je možno spatřit, pokud se podíváte na Štvanici vzhůru mezi původní a novou mostovku. Za zvláštnost Hlávkova mostu se dá považovat i to, že od svého vzniku nebyl ani jednou přejmenován. Jméno si po Josefu Hlávkovi, vynikajícím staviteli a filantropovi, nese dodnes. Sousoší Práce a Humanita umístěná na levém předmostí pocházejí od Jana Štursy. V postavě muže s kladivem na sousoší Práce zpodobnil autor sám sebe jako kameníka. Obě tato přes pět metrů vysoká sousoší musela při rozšiřování mostu opustit své původní pozice. Byla rozebrána a téměř dvacet let deponována v dřevěné boudě na ostrově Štvanici. Původně byla sousoší od sebe vzdálená 22 metrů, nyní je to 84 metrů.

Vaňkovo semenářství, Bubenské nábřeží 9 – Dům byl postavený v roce 1910 podle projektu Matěje Blechy. Stavebníkem byl velkoobchodník Jindřich Vaněk, který v roce 1899 založil v Praze velký semenářský závod, největší svého druhu v Rakousku-Uhersku. Jindřich Vaněk byl nejen obchodník, ale i semenářský odborník, velmi oblíbený byl Vaňkův zahradnický rádce, vycházející v letech 1906-1931. Prodejní místnosti měl nejdříve ve dvoraně Zlaté husy na Václavském náměstí. Poté ústřední závod, kanceláře a čistírna byly v domě na holešovickém nábřeží, v domě, který pojmenoval podle svého rodného města – Maribor. Do rozsáhlého skladiště bylo možné umístit až 200 vagónů zboží. 15. března 1948 Jindřich Vaněk dobrovolně odešel ze světa. Neunesl znárodnění svého podniku, který budoval celý život. Bylo mu 79 let a pracoval až do poslední chvíle. Maribor se vrátil v restituci zčásti rodině a semenářský obchod vede nyní jeho pravnučka.

1) Jatka měla i vlastní vodárnu 4) Patrové garáže na Maninách
2) Pleskotova továrna na vodoměry 5) Tady po náletu 1945 opravovali trosky staroměstského orloje
3) Továrna na rukavice bří Fischerů 6) Z Kutinovy továrny na nakládání ryb se stal squash

Pražská jatka – Byla otevřena v roce 1895 a hned v tomto roce bylo vydáno nařízení, podle něhož nesměl být porážen dobytek jinde než v Ústředních jatkách. Areál je přístupný dvěma branami s plastikami mužů s býky od sochařů Bohumila Schnircha a Čeňka Vosmíka. Na ústřední osu byly postaveny reprezentativní burza s hostincem, správní budova a vrátnice. Ze severní strany vedla vlečka z nádraží Bubny. Výškově dominovala vodárenská věž, jatka měla vlastní vodovod i kanalizaci. Největší plochy zabíraly chlévy, tržnice a porážka. V roce 1983, kdy začaly sloužit masokombináty Písnice a Čakovice, přestala jatka sloužit svému účelu. Areál je nyní využíván jako tržnice a sklady. Při východním výjezdu vzniklo v 90. letech muzikálové divadlo Milénium, které symbolicky od 30. dubna uvádí Kladivo na čarodejnice.

Továrna na vodoměry, Komunardů 3 - Firmu založil roku 1884 Adolf R. Pleskot na zpracování olova pro instalatérské práce. V roce 1910 ji přeměnil na první českou továrnu na vodoměry. Josef Vaňha nejprve postavil na rohu Jateční ulice nárožní obytnou a výrobní budovu a roku 1912 k ní přistavěl i dílny. V devadesátých letech, poté co byla továrna restituována architektem Josefem Pleskotem, zde vznikly kanceláře AP ateliéru a galerie podle jeho vlastního projektu. Josef Pleskot je mj. autorem tunelu v Jelením příkopě a banky ČSOB v Radlicích.

Továrna na rukavice bratří Fischerové, Tusarova 33 - Rodina Fischerova nechala postavit rukavičkářské dílny v roce 1922. Výrazným rysem fasády rohového patrového objektu je korunní římsa, původně nesoucí název firmy a trojúhelníkové reliéfy s motivem rukavic. Průjezd do dvora z Tusarovy ulice odděloval dům majitelů od vlastní továrny, kde byly v přízemí kanceláře a v patře dílny.

Patrové garáže Maniny, Na Maninách 14 – První patrové garáže v Praze byly postaveny v letech 1926-27 podle projektu Bedřicha Adámka firmou Brázdil a Ješ. Budovu o dvou podzemních a sedmi nadzemních podlažích tvoří skelet ztužený cihelnými zdmi dvou automobilových výtahů. Garáže o kapacitě 120 vozů byly vybaveny ústředním topením, vlastní čističkou odpadních vod a automatickým protipožárním zařízením. Nabízely servis včetně benzínové stanice. V letech 1997-98 byl objekt přestavěn podle plánu Davida Chisholma pro potřeby reklamní agentury.

Továrna na výrobu hodin Ludvík Hainz, Tusarova 55 - Firma byla založena Ludvíkem Hainzem v roce 1836. V roce 1925 si nechal Ludvík Hainz, potomek slavné rodiny hodinářů postavit továrnu. Po znárodnění byl závod včleněn do podniku Elektročas, který továrnu v roce 1966 přestavěl. Další přestavbu už provedli Hainzovi po restituci. Dnes firma Hainz pečuje o většinu věžních hodin v Praze např. hodiny chrámu sv. Víta, sv. Mikuláše, Klementina. Nejznámější je staroměstský orloj, o který se Ludvík Hainz začal starat od roku 1864. V květnu 1945 byl orloj téměř zničen. Rozbitý orloj měl být odvezen do šrotu. Hainzovi lidé ho však rozebrali, vynesli z trosek a jednotlivé součástky kus po kuse odvezli na dvoukoláku do dílny v Tusarově ulici.

Václav Kutina – závod k nakládání a uzení ryb, Jankovcova 13 –– Dominantou Holešovic při pohledu z Libeňského mostu byl tovární komín s velkou rybou nahoře. U něj stála budova s výrazným nápisem V. Kutina. Firmu založil Václav Kutina v roce 1896 v Karlíně, kde začali manželé udit slanečky. V roce 1925 byl postaven na rohu Jankovcovy a Tusarovy obytný dům s kanceláří, prostřední budovu s komínem, kde byla vlastní konzervárna a skladištní křídlo. V dobách největší slávy před druhou světovou válkou měl podnik zhruba 300 zaměstnanců. I v dobách protektorátu pokryla firma Kutina asi čtvrtinu celkové produkce ryb na území protektorátu. Paní Kutinová podporovala různé spolky i lékaře. Dodnes se dochoval děkovný dopis prof. Jedličky, když paní Kutinová věnovala ve třicátých letech nemocnici rentgenovou soupravu za 100 000 Kč. Po znárodnění patřila konzervárna n.p. Rybena a vyráběly se zde konzervy. Areál byl po roce 2000 rekonstruován na squash a kanceláře.

Lighthouse, Jankovcova 2 - Maják patří k dominantám Holešovic. Autorem projektu budovy je architekt Moshe Tsur z Tel Avivu. Ten navrhl komplex skládající se z nižší čtyřpodlažní budovy a ze dvou věží o devatenácti nadzemních podlažích.

Holešovický přístav - Přístav byl vybudován firmou Lanna ve dvou etapách: původně jako přístav ochranný a zimní (1892–1895) a teprve později byl upravován na přístav obchodní (1896–1910). Přístavní bazén má délku 750 metrů a je široký 100 metrů. V roce 1906 bylo při přístavu vybudováno seřaďovací nádraží s budovami podle projektu Františka Sandera – ty jsou většinou vysoké do jednoho patra a mají bohatě členité fasády s červeným režným zdivem a krémovou omítkou. Na místě přístavu je nyní budována Prague Marina. Zatím jsou postaveny rezidenční budovy na holešovickém břehu. První blok domů (studio Chapman Taylor) je velmi hezký a navíc je v něm široký průjezd k řece. Navazující ostře oranžové domy (studio ADNS) ale vytvářejí souvislou bariéru, což je škoda. Lepší by byly alespoň občasné průhledy na Vltavu. Celé území je bezpečně chráněno proti povodním bariérou, přesahující úroveň povodně z roku 2002.

Veřejná skladiště, Holešovický přístav – V roce 1926-28 postavila Českomoravská stavební firma společně s firmou K. Skorkovského na vnější kose přístavního bazénu areál veřejných skladišť. Architekt František Bartoš stavbu navrhl jako železobetonový skelet s plochými stropy nesenými polygonálními sloupy a tuto konstrukci funkcionalisticky demonstroval i na jejím průčelí. Skladiště dodnes slouží svému účelu.

Akciový parní mlýn, U Uránie 14 – Stavbu ve stylu moderny s průčelím z režných cihel postavenou v letech 1909-11 navrhl pražský architekt Bohumil Hübschmann. Její plochý kvadratický dekor skládaný z cihel naznačuje vnitřní dělení stavby. Kapacita mlýna byla 210 tun obilí denně. Mlýn byl zásobován ze sýpky, která již dnes nestojí. V roce 1960 byly mlýny rekonstruovány a plně elektrifikovány. V roce 2003 začala konverze podle studia CMC architects. Léta byla fasáda zčernalá, po očištění vypadá skvěle.

První pražský měšťanský pivovar - Absence velkého pivovaru na území Prahy schopného soupeřit s ostatními velkopivovary přiměla pražské měšťany k založení tohoto pivovaru. S výstavem se začalo v roce 1897 a už od začátku se holešovické pivo stalo velmi vyhledávaným – 160 000 hl za rok. Nástup komunistické éry znamenal začlenění do svazku Pražských pivovarů, výroba se sice zvyšovala až na 400 000 hl, ale v žádném případě se nedalo mluvit o lepší kvalitě. Právě naopak. Úroveň piva se dostala pod únosnou mez, ale odbytiště tehdy byla administrativně přidělována, a tak kvalita nikoho netrápila. Zlepšení nastalo v osmdesátých letech, kdy se pivovar vrátil k tradici tmavých piv – nejdříve Kardinála, kterého bylo nutné přejmenovat, protože švýcarský pivovar Cardinal hrozil kvůli ochranné známce žalobou u mezinárodního soudu. Pivovarský, který tehdy maloval viněty všech pražských piv, poněkud podlézavě navrhoval, aby se pivo pojmenovalo Bořivoj, což bylo křestní jméno tehdejšího ředitele Holešovic, ale to neprošlo. Kardinál se přejmenoval na Měšťana. Po revoluci dobýval pivovar dříve nemyslitelné lokality po celé republice. Jenže… Dnešní doba je především neúprosný konkurenční boj, výrobní kapacity se koncentrují, a tak se uzavírají pivovary, byť prosperující, patřící do téže společnosti. A právě to se stalo. Z původního areálu Prvního pražského měšťanského pivovaru vyrůstá obrovský polyfunkční soubor (kanceláře, byty, lofty, hotel, restaurace), na jehož přípravě se kromě autorů projektu, ateliéru CMC architekti, podílely i hvězdy světové architektury Jean Nouvel a Frank Gehry.

Franta Anýž – závody pro umělecké práce kovové, U Průhonu 40 – Franta Anýž, kovolitec a šperkař založil vlastní podnik. Jeho sídlem se stal třípodlažní objekt naproti holešovickému pivovaru. Jeho uliční fasádu navrhl Antonín Engel. Anýž bydlel v prvním patře, ve druhém měl ateliér, dům byl spojen se slévárenským provozem v zadní části dvora. Největší objem produkce před druhou válkou tvořila svítidla pro veřejné budovy, ale odlévaly se zde i figurální plastiky. Slévárna byla zrušena v roce 1988, areál je dosud využíván pro kovovýrobu.

La Fabrika, Komunardů 30 - V letech 1906 - 1907 zde vznikla slévárna umělecké litiny Karla Bendelmayera. Slévárna zabírala protáhlý pozemek mezi dnešními ulicemi Dělnickou a Přístavní. V roce 1920 došlo k dalším přestavbám pro firmu Pražská metalurgie. V 80. letech 20. století zde byla tlaková slévárna podniku ČKD. V letech zde 2003-2007 vzniklo víceúčelové kulturní centrum La Fabrika propojené dvorem s halou Richterových strojních závodů podle projektu ateliéru KAVA.

Továrna na barvy Materna, Dělnická 20 – F. J. Materna založil první českou firmu obchodující s laky v roce 1882 a od roku 1893 se rozhodl barvy také sám vyrábět. Zakoupil továrnu v Holešovicích z roku 1881. Dnešní úpravu získal areál díky úpravám z roku 1922, nejcennější je kubistická úprava průčelí kancelářské a obytné budovy od Rudolfa Stockara. V roce 1932 byla výroba přesunuta do nového závodu v Hostivaři, který barvy produkuje dodnes. V továrně je prodejna aut, jejíž poutače narušují Stockarovu fasádu.

Jeřábkova továrna uzeného zboží, Osadní 35 - V roce 1898 vystavěna továrna na uzenářské zboží s parním pohonem a umělými mrazírnami jako nejstarší firma v tomto oboru. Dříve se zde vyráběla proslulá Pražská šunka. Po znárodnění a následné přestavbě a přístavbě nové tunelové udírny se zde vyráběly speciální lahůdky pro členy vlády. V letech 2005-2007 došlo k revitalizaci továrny studiem Olgoj Chorchoj a z Jeřábkovy továrny se stala M Factory. Nejvýraznější změnou je dvojpodlažní obytná nástavba ve dvorního traktu a vložení bloku garáží do dvorního prostoru. Významnou změnou je odstranění veškerých provizorních objektů ve dvorním traktu.

Továrna železného nábytku, U průhonu 799 – Významný výrobce kovového nábytku Hynek Gottwald v prvních letech 20. století si nechal postavittovárnu mezi ulicí Osadní a U průhonu. Od roku 1969 zde sídlila firma ZUKOV. Zásadní adaptace se odehrály v letech 1998-99, kdy zde vznikl klub MECCA a studio ProSound podle projektu ing. Pěkného.

Pivní galerie, U průhonu 9 – Byla založena v květnu 2001. Poskytuje prostor pro prezentaci malých a středně velkých pivovarů v Česku. Vytváří kulturní zázemí pro prodej a konzumaci speciálních piv. Prodává produkty 29 českých a moravských pivovarů, jež jsou v galerii přehledně vystaveny. Už nemusíte krást po hospodách hezké půllitry, zde si je můžete zakoupit. Celou prodejnu zvnitřku i zvnějšku vymaloval pan Pivovarský.

DOX, Poupětova 34 - V roce 1901 byla postavena pro firmu Rosseman a Kühnemann její další strojírenská továrna. Měla typický průmyslový vzhled, vysoká okna zaklenutá oblouky, na fasádách plochy cihel kombinované omítkou. Tato továrna byla přestavěna s dostavbou na galerii moderního umění podle projektu Ivana Kroupy. Stavbu centra DOX inicioval a hlavně zafinancoval Leoš Válka. Válka odešel z tehdejšího Československa v roce 1981 do Austrálie, kde žil až do roku 1995, kdy se již natrvalo vrátil zpět do Prahy. Podniká v oblasti stavebnictví. Jeho celoživotním zájmem je architektura a současné umění. Dnes působí jako ředitel centra DOX Prague. V současné době zde probíhá výstava Čtrnáct.

Crossclub, Plynární 23 - Pražský klub navržený Františkem Chmelíkem a jeho přáteli označují dýdžejové za podivné, nicméně unikátní a úžasné místo. "Jeho design prozrazuje jasnou inspiraci steampunkem," popisují a vyzdvihují využití recyklovaných starých kovových, dřevěných i keramických předmětů. Interiéry a architektonické prvky jsou zcela industriálního původu. Matice, šrouby, kola, ocel, televizní obrazovky... Klub prezentuje svůj styl již od fasády budovy, která se celá podobá velké kovové konstrukci. Cross Club disponuje i zahradou a kavárnou, ale většina zajímavých akcí se odehrává ve sklepních prostorech klubu.