17. Vždyť přece létat je snadné

neděle 4. 10. 2009
navštíveny: Pražský Semerink, Schodová 4, pobočka MKP Cibulka, Hilgertův dvojdům, usedlost Cibulka, bydlení Cibulka, Vidoule, obytný areál U Kříže, kostel sv. Vavřince, Butovické hradiště, Hemrovy skály, lom u Prokopského údolí, lom Vysoká, Jezírko v Prokopském údolí

Pozvánka
Sraz v 11:40 na nádraží Praha-Smíchov, ale pozor!!! Severní nástupiště. Půjdete po lávce od Smíchovského nádraží do Radlic zhruba do poloviny a pak slétnete nebo sestoupíte po schodech do zdánlivě opuštěného kolejiště. Jak jsme se přesvědčili na Stezce, při cestě vlakem neuvěřitelně vyhládne, o žízni ani nemluvě, proto svačinu a pití s sebou.

Jaká vycházka byla

    Nedělní posedlostní vycházku "Vždyť přece létat je snadné..." jsem pojala spíš jako Literární výlet Zuzany Brikcius Vlachové. V beznadějně opuštěném kolejišti smíchovského severního nástupiště jsme o existenci vlaku pochybovali úplně stejně jako Eduard Bass ve svém feuilletonu z roku 1924. Ale zatímco on se mohl kochat jízdou mexickou krajinou přes dvě hodiny, nás vyplivl vlak za slabých čtrnáct minut a ještě nás do výhledů prudil průvodčí s nějakými skupinovými slevami. Na zastávce Cibulka jsme se vyfotili historicky už podruhé a poprvé jsme Nadě povolili bouchnout šampus. Měla zřejmě narozeniny - ale jak to máme poznat, když střílí pokaždé? Prošli jsme okolo domu, kam se z Kampy přestěhovala Jindřiška Smetanová a zabočili na schody. A nebyly to ledajaké schody, ve Schodové 4 se totiž nachází druhý nejslavnější balkon v Čechách - hned po tom staroměstském. Tady z prvního patra procítěně hřímal Kodet: "Proletáři všech zemi, vyližte mi prdel!". Ale zpátky z filmu ke knihám. V nejmenší automatizované pobočce na světě jsem přečetla nepřítomným knihovnicím hold Jindřišky Smetanové "Dámské obsluze v obvodní půjčovně knih a snů". Usedlost Cibulka - stav nezměněn, bohužel i Miladu jsme po třech letech pozdravili zase jen na dálku. Mezi exkluzivními obytnými soubory Cibulka a U Kříže jsme otestovali jednak alternativní bydlení v jeskyni pod Vidoulí (zelení by měli radost, žádná spotřeba elektřiny, i tu polévku si mladý bezdomovec vařil na opalovaných kabelech) a druhak hned vedle trochu přerostlou salaš (zhruba o tři patra) místního bači. V mezihospodě U Bůčka by získal inspiraci nejen Hitchcock: Slavík hravě pozřel kachnu.
    A pak už si konečně vycházka zasloužila svůj název. Na Butovickém hradišti jsem jakékoliv pokusy o předčasnou dezerci rázně uťala čtením stejnojmenné povídky Ivana Vyskočila na pokračování. Posluchači byli celí napjatí, zda se Leopold Drum ztratí v nekonečných chodbách a ostatně jediná úniková cesta z povinné četby byla vzduchem. Až do konce s dechem jsme balancovali na hraně vysoko nad Prokopským údolím a každý úžasný výhled zdravili šampaňským. A že jich bylo! Existence či neexistence kostelíka sv. Prokopa a tajného krytu K116 nás zdaleka tak netrápila jako to, že se Leopold vydal na cestu "až na konec". Na Vysokou, na skálu impozantně se tyčící nad modelovou železnicí, se nakonec díky pravidelným odstřelům Bohemie vyšplhali i ti, tedy já, které jímá závrať i při pohledu z prvního patra. Vždyť přece létat je tak snadné... To, že jsme nezamávali rukama a nezačali nabírat výšku, připisuji jen tomu, že místo nekonečného modra nad námi visely těžké olověné mraky. Tak ještě Jezírko zeshora - k hraně jsme se pro jistotu připlížili a poslední letošní zahradní restaurace (i když nikdy neříkej nikdy). U dlouhé tabule jsme si prostřeli poslední večeři Páně, tedy rozhodně poslední hermelín pro naši dietářku a vzhůru dolů, kde už nám určitě v pondělí nějakej blbec či vystřízlivění přistřihne křídla.

Vždyť přece létat je snadné...

Mexico - Eduard Bass 1924...

Před Cibulkami 10 – Sem se z Kampy přestěhovala Jindřiška Smetanová. Po roce 1968 přišla o místo v televizi, stala se z ní dělnice. J.S. v jednom rozhovoru vypráví: „Měla jsem děti, které studovaly, muže, který musel opustit UMPRUM, a tak jsem si řekla, že se nedám. Nebudu smutná ženská, která se někde s někým schází a nadává na režim. Řekla jsem si, že není tak zle, že vždycky najdu zajímavé lidi. A také jsem je našla - v zahradnictví pod Petřínem, stejně jako později na stavbě sídliště na Poštovce. Zpočátku na mě zedníci koukali jako na exota. Ale nakonec jsem si ty mužské získala. Měla jsem na starosti kantýnu a jednou mi přivezli k obědu obrovské plechy se šunkafleky. Neměla jsem, čím je nabírat, a tak mi dědek Bezchleba půjčil novou zednickou lžíci. Vyvařila jsem ji a s kamennou tváří servírovala. Tleskali mi jako na Národním divadle, od té doby jsem už nebyla intelektuálský podivín, ale jejich člověk. Také jsem se s nimi radovala, jak nám stavba přibývá. Dneska, když s někým jedu okolo Poštovky, říkám: „Povstaňte. To je mých šest roků!“

Schodová 4 – Tady bydlela rodina Kodeta a Donutila ve filmu Pelíšky. V prvním patře je balkón, odkud zaznělo proslulé „Proletáři všech zemí, vyližte mi prdel!“

Pobočka MKP Cibulka, Musílkova - Úryvek z povídky J.S. Dámské obsluze v obvodní půjčovně knih a snů: Jak se tak přiblížil Měsíc knihy, napadlo mne vyslovit sice nevzletné, ale o to osobnější poděkování všem knihovnicím vůbec – a knihovnicím v docela malých místních půjčovnách zvlášť. Ty věrné vestálky literatury totiž plní své poslání stejně oddaně v prostorách velkých sídlišť, jako v úplně zastrčených bývalých krámcích, rozsetých v uličkách nejstarší zástavby. A protože lidský kontakt mezi knížkou a čtenářem je právě v oněch drobných půjčovnách nejcitlivější, chodí se tam, kde uprostřed polic sedí za stolkem bytost, která svou klientelu zná jako rodinný lékař. My prostě překročíme práh, knihovnice se na nás podívá a hned ví, co by nám podle stavu naší mysli měla naordinovat. Svůj příděl knih si domů odnášíme v objemných kabelách, a jelikož končina, kde žijem, je kopcovitá, mnozí čtenáři jsou vybaveni i pojízdnou „šestsetdvojkou“. Sem můžete přijít s jakkoli usmoleným osudem a máte jistotu, že v hovorech, jež tu plynou, nejen pookřejete, ale najdete možná i nečekanou inspiraci. Seděla jsem jednou takhle nad štůskem literatury, kterým „naše knihovnice“ přiživovala můj sen o Řecku. Měl spoustu překážek. Jednu pěticifernou a vyjádřenou v korunách, ale ještě další, které jsem nacházela v nedostatku vlastního odhodlání. Jak jsem tak hloubala nad stránkami o Schliemannových vykopávkách, zavadilo mi o sluch slovo „katamaran“. Vyřkl je asi sedmdesátiletý pán, který zrovna naší knihovnici vysvětloval, jak si to tichomořské plavidlo podle vlastního projektu staví někde na chatě. Barvitě líčil, že hodlá vyplout z bulharského pobřeží, protáhne se Dardanelami, prozkoumá Krétu a přistane v Marseille. Když se odporoučel, měla jsem pocit, že jsem se v Košířích setkala s Odysseem. „Ten člověk to myslí vážně?“ – zeptala jsem se knihovnice. „O tom nepochybujte“ – prohlásila. „Jsem si tím jista skoro tak jako vaší cestou do Řecka“ – pravila prorocky a pak už jen dodala, že bych měla ve vlastním zájmu použít poněkud obvyklejšího prostředku. Zauvažovala jsem tenkrát, že nám dává vlastně mnohem víc a že jsme jí vlastně všichni tak trochu dlužni. „To pusťte z hlavy“ – ohradila se. „Už to za vás vyrovnal jeden pan inženýr. Chodil sem léta letoucí, rád četl a taky si se mnou rád o knížkách povídal. Jenže pak nějak víc a víc zapomínal a už tak často nedocházel. Když jednou dlouho nevracel knížky, musela jsem mu, ač nerada, napsat upomínku. Namísto něj přišel syn; hned jsem věděla proč. Když jsme tak spolu vyřizovali tu smutnou administrativu, řekl mi, že tatínek na mě v poslední vůli pamatoval a ze čtenářské vděčnosti že mi odkázal honební revír na Křivoklátsku.“ „Takže vy máte revír?“ – zírala jsem. „Nemám“ – zavrtěla hlavou. „Ten pán prostě k stáru kromě jiných věcí zapomněl, že už dávno o ten revír přišel. Ale pro mě to není podstatné. Já považuju za poctu i to, že mi čtenář odkáže neexistující revír. Takže co?“ Vlastně nic. Jenom snad tolik, že jsem o rok později v Egejském moři vylovila mušličku a uražené ucho velmi soudobého džbánu pro jednu knihovnici v jedné místní knihovně, protože ona živila literaturou nejen můj řecký sen, ale i mnoho dalších čtenářských snů z okolních ulic.

Hilgertův dvojdům, U Tenisu 3 a 5 – Funkcionalistická stavba Ludvíka Hilgerta z roku 1929. Hilgertovými potomky jsou známí vodní slalomáři, mistři světa.

Fotoalbum vycházky

Cibulka - Svou nynější podobu empírového zámečku získala v první třetině 19. století. V roce 1817 se novým majitelem stal pasovský kníže-biskup Leopold Thun-Hohenstein, který se rozhodl pro radikální přestavbu celého areálu. Po jeho smrti však Cibulka vyhořela, postupně začala chátrat a upadla v zapomnění. V přilehlém, romanticky upraveném areálu se nachází řada cenných děl od významných pražských umělců počátku 19. století. V současné době je usedlost využívána jako černá skládka a nachází se v žalostném stavu. Díky své přístupnosti se stala útočištěm squatterů. Samotný komplex budov je majetkem soukromé firmy. Praha 5 vlastní pouze přilehlý areál, který začala v minulých letech konečně revitalizovat. Tento záměr, vrátit Cibulce původní podobu anglického parku, byl však kvůli protestu občanského sdružení Cibulka pozastaven. Sdružení protestovalo proti vykácení lesoparku v okolí usedlosti. V současné době je tedy budoucnost zámečku, jakož i přilehlého lesoparku, opět nejasná.

Bydlení Cibulka – Bylo postavenod roku 1999 – 2001. Obytný soubor tvoří čtyři domy, dva čtyřpodlažní a dva pětipodlažní. Zajímavostí je komín bývalé továrny, který byl ponechán jako dominanta obytného souboru. Proti této stavbě též protestovalo občanské sdružení Cibulka, které v roce 2000 dokonce dosáhlo toho, že soud zrušil rozhodnutí Magistrátu povolující tuto stavbu Jeho námitky: Objekty s 5 - 6 podlažími jsou předimenzované, v jejich okolí stojí pouze rodinné domy obklopené zelení. Narušují pohledově jak souvislou zeleň lesoparku, tak morfologickou hranu tabulové hory Vidoule. Zhorší dopravní situaci - výstavbou komplexu dojde k velkému nárůstů dopravního zatížení lokality a zhoršení životního prostředí místních obyvatel.