18. posedlosti - Krajinou krásných vil a neviditelných ostřelovačů

neděle 8. 11. 2009
navštíveny: Vozovna ve Stromovce, AVU, místodržitelský letohrádek, Petschkova vila - ruská ambasáda, vily v Suchardově a Slavíčkově ulici, vila generála Pellé, Petschkova vila - ambasáda USA, Petschkova vila - čínská ambasáda, Lannova vila, Císařský mlýn, čistírna odpadních vod, Mauthnerovy činžovní domy, sladovna v Podbabě, Internacionál

Pozvánka
Sraz v neděli 8. listopadu ve 12:40 ve Vozovně. Z konečné tramvaje č. 5 u Výstaviště se vydáte po kolejích do lůna Stromovky a budete se jich křečovitě držet, i když je zhruba po sto metrech vytrhali. A přesně na jejich konci je nová restaurace, kde zaparkujeme místo tramvají. Ve 12:40 to bude na jedno pivo, přijdete-li ve dvanáct, můžete si dát i společný oběd. Přesně ve 13:00 je odchod. Jinak by nás ostřelovači zaměřovali podle čelovek.

Jaká vycházka byla

    Ač tomu mnozí nevěřili, uprostřed Stromovky je opravdu vozovna, jen oproti očekávání nebyla ve vozovně hospoda, ale dětský koutek – naštěstí kromě mateřského mléka točili i pivo. Probrodili jsme se spadaným listím k tentokrát neškodnému - neboť bezpečně uzamčenému - Deliriu a konečně na vlastní oči spatřili místo, kde se historicky poprvé potkali členové Čtrnáctky. V nejhezčí škole Rakouska-Uherska zasedli v punčocháčkách společně do škamen Náměstek a Bubeníček. Pak už nás nemohlo překvapit, že se po výtvarné akademii potloukal Myslbekův kůň bez svatého Václava a čekal, až mecenáš Hlávka nasype jemu i studentům trochu obroku, aby nezcepeněli hlady. Zato jsme trochu zírali, že větrák Rudolfovy štoly udělali z betonu, že hlídač prvního tunelu v Praze má číslo 74 (nebo že by to spletl Kopta) a že jednu svou nablýskanou kouli věnoval Nikotin na sluneční hodiny. Celý svět se odstěhoval Na Zátorku, pouze podle vlajek před ambasádami jsme zjistili, že islám od EU oddělují už jen živé ploty a v nich dobře ukrytí ostřelovači. Ale nejkrásnější vily si pro sebe zabral Slavíček, sice bez vily, zato s ulicí. Pokochali jsme se čerstvě opravenými bubenečskými Pustevnami, Koulou, který si ke své vile přistavěl Čechův most, zkratku průkopem Letenskou plání mu ale nepřející magistrátní úředníci zatrhli. Zato Sucharda to byl pašák, ten si v ateliéru s Palackým a slečnou Slepičkovou užíval dlouhých jedenáct let.
    Po poslední zahrádce nám už otrnulo, a tak jsme šli opět navštívit k Vilémovi našeho oblíbeného číšníka. Nebyl tam, při rekonstrukci placení musel být tedy nahrazent figurantem - jen Miloš byl opravdový. Uhlobaroni Petschkové postavili postupně v Bubenči ambasády pro Rusy, Američany i Číňany - no, když je to baví. V kultivovaném Bubenči těžko najdu nějaké neschůdné srázy, a tak jsme si dostatek adrenalinu museli zabezpečit přebíháním rychlíkové trati. Průnik Peckou místo vlečky si prostě nemůžeme nechat ujít. Císařský mlýn i nejstarší čističku jsme si prohlídli ze všech stran, připili na mou bývalou práci - to všechno vodnes čas a hlavně voda a udělali si chvilku i na romantickou procházku podle Vltavy a vyhnívacích nádrží. Zelená hvězda Internacionálu nám dala neklamné znamení, že jsme se ocitli v hájemství Šakalích let. Dělnická kolonie, pomalované garáže, sladovna, všudepřítomná věž a ještě jedna věž - chyběl jen Bejby, který se teď převléká za Ozzáka. Odvážili jsme se vejít do nablýskaného hotelu a rozvalit se do pohodlných křesílek pod Stalinem (toho pro změnu udělali jen z nití). No, nic moc. Radši jsme se přesunuli od kaviáru a Igristova k utopencům a Prazdroji, skončili jsme mezi bobry v divadelní kavárně u Dejvického divadla. Svůj k svému.

Vozovna - Do Královské obory byla v roce 1885 postavena trať pouliční koňky belgického podnikatele Eduarda Otleta. Trať vedla z náměstí Republiky přes Eliščin most až k remíze a stájím, kde odpočívalo dvacet čtyři koní. Otlet měl koncesi na 51 let, ale Praha brzy poznala, že vhodnější než kůň bude elektřina, a tudíž nakonec roku 1898 koňku za astronomických 2 700 000 zlatých vykoupila. Po elektrifikaci tratě byla na místě stáje postavena v letech 1898 - 1899 malá vozovna pro 12 tramvají. V roce 1910 byla postavena zděná administrativní budova. Vozovna byla vyřazena z pravidelného provozu v roce 1930 a v lednu 1937 zbořena. Tramvajová trať do Královské obory byla v provozu až do roku 1942. Dochovala se jen administrativní budova z roku 1910. Dostavba objektu, obnovující původní halu čekárny, byla dokončena v létě 2008. Autorem je ing. arch. Jiří Žentel.

Prolézačka Sputnik - Zvaná také Brus trenýrek léta dominovala dětskému hřišti ve Stromovce. Byla vyrobena v roce 1960 sochařem Zdeňkem Němečkem. Za padesát let svého trvání přesáhla někdejší účelovost - nyní by mohla být vnímána jako vzpomínka na dobu, kdy si lidé mysleli, že brzy osídlí Mars nebo Měsíc. Sputnik, který neodpovídal normám EU a byl v havarijním stavu si zakoupil soukromý sběratel a má ho nyní umístěn u vily Palička Marta Stama v kolonii na Babě.

U Studánky - V této oblasti byla kdysi rokle, později zasypaná, v níž prýštil pramen. Jeho existenci připomíná nejen název ulice, ale i obraz Anděla strážce se dvěma dětmi. Malbu chrání plechová ozdobná stříška se zajímavou věžičkou. Dům původně sloužil jako opatrovna a byl postaven v letech 1901-02 Františkem Vejrychem.

Dívčí a chlapecká obecná škola U Studánky, Umělecká 8 - Škola postavená v roce 1904 byla kdysi vyhlášena jako nejhezčí škola Rakouska-Uherska.

Akademie výtvarných umění - Na konci 18. století došlo k ustavení společnosti vlasteneckých přátel umění, která nejprve zakládá Obrazárnu (z které se později vyvinula Národní galerie) a brzy na to i kreslířskou akademii. Ta svoji činnost zahájila roku 1800 jako nejstarší umělecká škola v českých zemích. Neustále se ovšem potýkala s finančními těžkostmi a nevyrovnanou úrovní výuky. K zásadní reformě instituce došlo zásluhou Josefa Hlávky. Hlávka jako poslanec českého zemského sněmu se v roce 1885 zasadil o vyplácení každoroční podpory akademii, díky svým osobním konexím dosáhl povolání předních domácích malířů Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise na profesorská místa a v polovině 90. let dosáhl díky jednání s vídeňskou vládou převzetí akademie do státní péče. Hlávka vybudoval nejdříve provizorní působiště Akademie v budově bývalé tzv. Moderní galerie na Výstavišti a posléze i její novou monumentální budovu na Letné, ve které škola od roku 1903 sídlí dodnes. Bezprostředně poté pak ze svých soukromých prostředků zřídil nadaci, poskytující vynikajícím studentům cestovní stipendia. Umožnil tak řadě mladých umělců např. Josefu Mařatkovi, Františku Bílkovi či Bohumilu Kafkovi nastartovat studijním pobytem v Paříži jejich profesionální dráhu. Zásluhou Julia Mařáka pak byla zřízena i první sochařská škola vedená Josefem Myslbekem a spektrum výuky rozšířily v roce 1910 grafická škola Maxe Švabinského a architektonická speciálka Jana Kotěry. Nová budova na Letné byla vybudována podle projektu architekta Václava Roštlapila v letech 1897 - 1903. V budově měl ateliér Hynais i Myslbek, který tu v ateliéru podle koně Arda studoval oře pro sochu sv. Václava. Myslbek také prosadil, aby Štursovi, tehdy ještě studentu, odlily jeho sochu Z lázně, přestože to byl dívčí akt. Socha je dosud umístěna v prostoru rektorátu. Jeden odboj na přednášce skončil dokonce uvězněním hlavních rebelantů mladého Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Studenty tehdy pobouřil přednášející profesor Woltmann tvrzením, že všechno české umění je původem německé. V letech 1922-25 byla Akademie rozšířena o přístavbu budovy pro architekturu podle návrhu Jana Kotěry a Josefa Gočára. Kuriozitou je pozdně kubistický portál od Kotěry, který kubismus příliš nemiloval.

Větrák Rudolfovy štoly, Čechova 16 - V polovině Čechovy ulice je patrný větrák Rudolfovy štoly. Beton pochází z roku 1906, kdy byla šachta opravována. Šachta původně neústila na chodníku, ale přímo uprostřed vozovky, kde je zakryta poklopem, na chodník byla svedena ventilační odbočka. V domě číslo 29 je v průjezdu busta zedníka od Otto Gutfreunda. V tomto domě bydlel Josef Gočár, který navrhl lampy v domě, bohužel se zachovala jen jedna.

Dům hlídače č. 74 - V Královské oboře byl při stavbě dráhy vybudován první pražský železniční tunel, který měl dokonce svého hlídače. Jeho domek čp. 74 stojí dodnes.

Mécsérova silnice - Zemský výbor nechal zbudovat silnici od místodržitelského letohrádku dolů k rybníkům. Místodržící Mécséry, v té době už novopečený policejní ministr, ji koncem října 1860 otevřel a nechal pojmenovat svým jménem. U horního konce si lze dodnes všimnout pamětního kamene s nápisem "Mécsérova silnice 1861".

Glóbus - Pochází ze 17. století a původně sloužil jako originální sluneční hodiny. Na leštěné kouli je zakreslena síť s čísly, astronomickými značkami (Slunce, Měsíc, planety) i latinskými nápisy (Polus Arcticus, Zenith, Horizont). K určení času se používala otočná kovová část. Šipku ukazatele bylo nutno nasměrovat ke slunci a údaj se vypočítával podle vrženého stínu na rovníku zeměkoule.

Místodržitelský letohrádek - Hrad nad Královskou oborou vznikl pravděpodobně za Přemysla Otakara II. Nesporně se připomíná roku 1319, byl poškozen za husitských válek, důkladně přestavěn za Vladislava Jagellonského. V 17. století byl letohrádek spojen s Pražským hradem kaštanovou alejí, kterou ovšem vykácela francouzská vojska při okupaci Prahy v roce 1742. V letech 1804 v souvislosti s otevřením Královské obory pro veřejnost rozhodnutím hraběte Chotka došlo k další rekonstrukci letohrádku, jež byla inspirována anglickou novogotikou.

Vila Bedřicha Petschka, Pod kaštany 1056 - Budova byla navržena Maxem Spielmannem a postavena pro jednoho člena klanu Petschků. Dostavěna v roce 1927. Ještě před válkou Petschek vilu prodal jinému bankéři Jiřímu Popperovi. Po válce, kdy byla budova obsazená Němci, místo navrácení daroval Edvard Beneš rozsáhlou nemovitost včetně vybavení Sovětskému svazu jako dar za osvobození tehdejšího Československa. Vila je nyní v majetku Ruské federace, ovšem spory okolo navrácení původním majitelům nejsou dosud ukončeny.

Fotoalbum vycházky

Suchardova 4 - Vilu pro JUDr. Jana Náhlovského navrhl roku 1907 Dušan Jurkovič, k jehož nejzdařilejším pracím patřily Pustevny na Radhošti. V návrhu vily v Bubenči jsou sice také patrné jeho starší inspirační zdroje, použil mnohé barevné ornamentální detaily, především byl ale ovlivněn anglickou modernou, která se snažila o reformu rodinného bydlení.

Slavíčkova 6 - Stanislav Sucharda si nechal postavit v roce 1904 podle projektu Jana Kotěry vilu v čísle 6 (původně si postavil vilu ve Slavíčkově 15, kterou přenechal svému bratru Vojtěchovi). Ateliér přistavil, když byl v roce 1901 jako vítězný návrh na pomník Palackého uznán jeho model. Pomník byl odhalen až roku 1912. Sucharda koncipoval pomník po výtvarné stránce značně neobvykle. Místo oslavence, obklopeného symetricky rozmístněnými figurami - alegoriemi, naplnil celé sousoší dějem a pohybem, který charakterizuje a zároveň trochu zastiňuje titulní postavu. Tato nesporná skutečnost byla ostatně záminkou k uštěpačné poznámce, komu že to byl pomník vlastně postaven: zda Palackému či slečně Slepičkové, jež se v podobě génia vznáší nad jeho hlavou.

Slavíčkova 7 - Naproti této druhé Suchardově vile stojí vila secesního malíře a architekta Karla Vítězslava Maška. Mašek se nechal inspirovat vilou Jana Kouly ve Slavíčkově 17. Výzdoba domu je ale ještě bohatší. Sám umělec na této stavbě po dobu tří let pracoval a malba verandy a modelace sloupů jsou považovány za jeden z nejexotičtějších projevů v českém umění přelomu století. Umělec při práci nezanedbal ani zahradu, na které rovněž osobně pracoval a kromě terasy a drobných ozdobných prvků zde umístil i umělou grottu.

Slavíčkova 9 – Vilu se zdobeným průčelím postavil Gustav Papež pro malíře Říhovského.

Slavíčkova 15 - V roce 1896 vystaven vedlejší dům č. 15. Jeho majitelem se stal sochař Vojtěch Sucharda, který zde žil i se sestrou Annou, provdanou Boudovou a jejími syny Cyrilem a Jaroslavem. Na fasádě domu upoutá freska podle Mikoláše Alše, zobrazující sázavského opata Božetěcha. Za trest, že vložil korunu na hlavu knížete Vratislava II. místo pražského biskupa, musel prý v rouchu kajícníka pěšky putovat s vlastnoručně vyřezávaným křížem až do Říma.

Slavíčkova 17 - Jan Koula si postavil svůj romantický rodinný dům v letech 1895-96. Ve vnějším vzhledu spojuje prvky lidové architektury s anglickými rodinnými domky. Charakteristické jsou strmé sedlové střechy s dřevěnými vyřezávanými lomenicemi. Celek dotváří barevná sgrafita navržená samotným Koulou. Mezi bělostnými mráčky poletují drobné něžné holubičky, napravo stojí pohledný zlatovlasý mladík s kosou. Bystrý pozorovatel nepřehlédne ani pestrobarevného kohouta dole. Po pravé straně vstupu je výklenek s postavou světce, jde o poustevníka sv. Ivana od sochaře Stanislava Suchardy. Jan Koula si zřejmě chtěl zkrátit cestu domů, neboť jednak navrhl Čechův most a dále slavný, byť nikdy nezrealizovaný návrh průkopu Letnou. Další z dnes již polozapomenutých originálních nápadů profesora Kouly připomněl nedávno Zdeněk Lukeš: "Koula jako správný Čech a vlastenec neměl rád novou módu šířící se jako mor z Vídně. Šlo o podivný styl zvaný secese. I vytvořil proto na výstavě v areálu Stromovky v roce 1898 Krčmu umělců, nazvanou příznačně U Nesmysla. Krčmě dal všechny atributy nevhodného stylu a ovšemže přitom naznačil, že tato cesta správná není, aby ho někdo špatně nepochopil. Na vyhlídkové věži byla krásná secesní mříž ve tvaru myší pasti, všechny nápisy byly provedeny zrcadlově a interiér zdobily různé příšerky. Krčma U Nesmysla se stala poutním místem Pražanů, každý si chtěl prohlédnout, jak vlastně vypadá ta secese. Ale výsledek byl jiný, než pan profesor očekával - styl se líbil a začal být hojně uplatňován. Ba i sám autor se k ní nakonec přiklonil. Stačí si prohlédnout jeho krásný Čechův most."

Vila generála Pellé, Pelléova 10 - Nese název po náčelníku francouzské vojenské mise, který zde bydlel v letech 1918 - 1919. Vlastní vila dle návrhu arch. Koukoly byla postavena v letech 1889 - 1890 v novorenesančním stylu. Střídali se tu různí majitelé, až do začátku devadesátých let zde sídlila mateřská školka. V letech 2002 - 2003 byla vila zrekonstruována na reprezentační objekt a sídlí zde Galerie Anderle.

Bubenečské 15 a 17 - Dva secesní nájemní domy byly postavené Jaroslavem Vondrákem v letech 1906-09.

Rodina Petschků - Kořeny bankéřské rodiny Petschků sahají do Peček u Kolína, které daly tomuto rodu i jméno. Na počátku vzestupu stál Moses Petschek, narozený roku 1822. Začal svoji kariéru jako podomní obchodník, získaný kapitál rozmnožoval půjčováním okolním rolníkům. Rostoucí majetek investoval do řady podniků, nejvýznamnější byla Mostecká společnost pro dobývání uhlí, založená 1871. Moses Petchek měl tři syny. Širokou rodinu pražských bankéřů založili dva starší bratři Isidor a Julius. Zatímco Julius zůstal ve státní správě, Isidor si založil advokátní kancelář, která se stala na dlouhá desetiletí centrem rostoucího průmyslového a finančního impéria. Kromě Mostecké uhelné získaly moc nad Anglo-rakouskou bankou, ve které se Julius po svém odchodu do důchodu ze státních služeb (v padesáti letech) stal členem její generální rady. V roce 1902 přišli Petschkové do Bubenče, kdy si Julius Petchek koupil vilu v Pelléově ulici. Rozsah petchskovského vlivu zůstal skryt v množství anonymních kapitálových účastí, každopádně již před první světovou válkou kontrolovali Petschkové většinu těžby hnědého uhlí v Čechách. V roce 1923 v době hyperinflace v Německu ovládli i značnou část německé těžby. Po Isidorovi a Juliovi převzali žezlo nad impériem čtyři synové Isidora a jeden Julia. Po vzoru svých otců si kupovali a budovali svá sídla v Bubenči a svými vilami postavenými v jednotném stylu, jež takřka všechny projektoval jejich domácí architekt Spielmann, udávali styl rezidenční části Bubenče. Na konci třicátých let patřilo Petschkům 66 hektarů pozemků a 13 vil a domů. Nejznámější z vil si nechal postavit Otto Petschek, syn Isidora, která dnes slouží jako velvyslanectví USA. V impozantní stavbě nechybí ani římská lázeň, salla terena, francouzská zahrada a anglický park. Jeho strýc Julius si nechal postavit dnešní ruskou ambasádu, bratr čínskou. Ve vnitřní Praze postavili bankovní dům ve Washingtonově ulici, smutně později proslulý jako sídlo gestapa. Pražští Petschkové jako podnikatelé s širokým rozhledem včas rozpoznali hrozící nebezpečí a podařilo se jim, byť za cenu nevýhodných prodejů, převést do bezpečného zahraničí většinu majetkových účastí a vystěhováním si zachránit vlastní život. Dne 18. července 1938 opustil naše hranice konvoj automobilů, v němž sedělo na čtyřicet členů sedmi pražských rodin Petschků a přes Maďarsko a Jugoslávii se všichni dostali do Londýna. Většina členů se pak vystěhovala do USA a Jižní Ameriky.

Lannova vila, V Sadech 1 – Vilu si nechal postavit železniční stavební podnikatel a sběratel umění Vojtěch Lanna. Na projektu vily spolupracoval architekt Ignác Ullmann a jeho švagr Antonín Barvitius, dva čelní představitelé české neorenesance. Stavba se skládá z průčelní budovy a bočního křídla s vyhlídkovou věží. Před průčelí předstupuje sloupová lodžie nad zahradní terasou zdobená alegorickými malbami. V Lannově pracovně malba znázorňuje Trauenské jezero v Rakousku, kde měla rodina Lannů sídlo v městečku Gmünden. V Lannově vile se po stavebníkově smrti vystřídalo několik soukromých majitelů, po roce 1948 byla znárodněna. Nyní patří Akademii věd.

Hanuš Schwaiger - Bydlel v Bubenči ve vile Klára, dnes je z něj hotel nesoucí jeho jméno.

Císařský mlýn - S Královskou oborou sousedí Císařský mlýn s pilou, založený na sklonku 16. století. V roce 1584 ho koupili čeští stavové a darovali svému panovníkovi císaři Rudolfu II jako poděkování za to, že přesídlil s císařským dvorem do Prahy. Na jeho příkaz zde započaly veliké stavební úpravy. Mimo hlavní budovu byla vystavěna kamenná arkádová chodba s 22 oblouky a ochozem. Hlavní funkcí byla výstavní galerie uměleckých předmětů. Dále tu nechal zřídit brusírny a leštírny diamantů, v níž pracoval Oktavian Miseroni z Milána (známý obraz Karla Škréty). Asi nejtajemnější stavbou byla ve skále vyhloubená grotta válcového půdorysu, skrytá pohledům zvenčí. Měla podobu krápníkové jeskyně s rybníčkem a byla unikátním architektonickým dílem v manýristickém slohu. Tato grotta byla též nazývána Rudolfovou lázní, neboť podle legendy se zde císař rád koupával, často prý v doprovodu svých dvorních dam. Ještě za Rudolfa II. byla též vystavěna brána datovaná k roku 1606 a původně označená i císařským monogramem R. Když byla v roce 1804 císařská obora otevřena veřejnosti, musel se majitel mlýna zavázat, že v letních měsících umožní přístup veřejnosti do grotty. Ve 30. letech 19. století byla podélná budova rozdělena příčkami a vedle mlýna vznikla velká papírna, v níž byl v provozu údajně první papírenský stroj v českých zemích. V roce 1862 se tady začal vyrábět první cigaretový papír v tehdejším Rakousku. Postupem času začal Císařský mlýn chátrat. Objekt dosluhoval v 70. letech 20. století jako provizorní obydlí nejnižších cenových kategorií. Pak začala jeho rekonstrukce, při níž měl být celý mlýn zbořen a opět nově postaven. Bohužel úspěšně proběhla jen první fáze - boření. Z mlýna zbyly kromě vstupní brány a z císařské grotty s věžičkou jen základy zdí. Po roce 2003 byl objekt přebudován na rezidenční komplex s padesáti luxusními apartmány resp. znovuvybudován v půdorysné a hmotové stopě původních historických budov.

Čistírna odpadních vod, Papírenská - Již v roce 1884 byla vyhlášena soutěž o projekt nového kanalizačního systému a čistírny. Vzniklo několik koncepcí, nakonec zbyly dvě, a protože se pražská obec nemohla rozhodnout, povolala zahraniční kapacitu anglického inženýra Williama Henryho Lindleye. Ten nedoporučil ani jeden z posuzovaných projektů, ale předložil svůj vlastní návrh. Nepokrytě využíval myšlenky obou zamítnutých projektů, ovšem v mnohém je zdokonalil a doplnil. Jeho systém pražské kanalizační sítě využíval spádových poměrů tak, aby nebylo nutné splašky přečerpávat. Kanalizační síť ústila právě do nové čističky v Bubenči. Pražská kanalizační síť tehdy měřila asi 90 km. Areál čističky byl vybudován v letech 1900 - 1906 a byl projektován pro 700 000 obyvatel. Sedimentační čistírna sestává z hlavní provozní budovy s dvěma komíny, jedním kouřovým a jedním ventilačním. V podzemí je šest metrů hluboký lapač písku, deset podzemních usazovacích nádrží, dvě kalové studny a šachty kalových čerpadel. Kapacita čistírny přestávala stačit ve 20. letech, přesto byla před 2. světovou válkou provedena pouze přístavba. Po druhé světové válce nedostatek financí oddálil vybudování moderní čistírny do té míry, že se Lindleyovo dílo stalo nejstarší funkční čistírnou na světě. Zcela nová čistírna na Císařském ostrově se začala budovat až v roce 1957. V červenci 1965 byla slavnostně spuštěna nová čistírna, ale kvůli nefunkčnímu mechanickému předčištění byl po skončení oficiálního programu přítok zase uzavřen a obsluha se pokorně vrátila k páře ve staré čističce. Odstranění závad trvalo dva roky. Teprve potom v roce 1967 byla stařičká čistící stanice definitivně odstavena. Opuštěný areál vyžadoval zásadní rozhodnutí. Zapomenutou budovu naštěstí v polovině osmdesátých let objevili nadšenci, kteří obnovili strojní vybavení. V roce 1991 byla čistírna vyhlášena za kulturní památku a v roce 1992 vzniklo v tomto objektu Ekotechnické muzeum. Jak významnou památku je stará čistírna, si lze uvědomit při pohledu za hranice Česka. Podobné stavby se totiž ve světě bouraly už mezi válkami a ty, které se zachovaly, se nemohou chlubit tak kompletně dochovanou technologií (např. parními stroji z r. 1904, oběma dodnes funkčními). Největší podzemní stavba - lapač písku, kam ústily tři hlavní městské stoky, si zahrála v jedné ze scén v Šakalích letech.