19. Na Vinohradech jsou nejen usedlosti

neděle 13. 12. 2009
navštíveny: Retro Music Hall, vila Osvěta, Zvonařka, Vondračka, Perucka, Viniční altán, Gröbova vila, Pavilon, Vršovická stráň, Jitřenka, Bio Vzlet, Rangherka, Kodaňská třída, kostel sv. Václava, Waldeska, 4d Center, Míčánka, vila bratří Čapků, Vinohradský pivovar, Dykova ulice, Husův sbor, hospoda U Jirásků

Pozvánka
Sraz v neděli 13. prosince ve 13:00 hodin před Retro Music Hall, Francouzská 4 (těsně u Míráku). V poledne tam ještě nepaří naše zlatá mládež, a tak tam může v ten čas náš věkový segment klidně poobědvat.

Jaká vycházka byla

    Všechno je jednou poprvé. Při nedělní vycházce "Na Vinohradech jsou nejen usedlosti" jsme se poprvé vydali podruhé po svých pět let starých stopách. Nejdříve jsme si ovšem trochu užili života na vysoké noze. Zatímco Milena Jesenská si s Gottwaldem užívala nahoře na terase, my jsme se v Retro Music Café museli spokojit s dřevěnými lavicemi dole v přízemí. I Vinohrady se mění, jen co přibylo soch - příšerky na kruháku v Záhřebské, Masaryk s fuškou a schoulená matka s dítětem, kterou bez kabátu, bos vyhodili z pětihvězdičkového hotelu Le Palais. Zřejmě nepodala tužku (Sazka a modří vědí). Pietně jsme se zastavili před Vondračkou - jedinou zachovalou usedlostí na Vinohradech a už jsme spěchali zhlédnout, co nového u Gröbů. Altán už důvěrně známe - pod kazetovým stropem jsme si zopakovali krátký, úderný piknik, ale čerstvě otevřený Pavilon vedle vily byl čerstvou novinkou. Jenomže pivo za pade, a tak jsme se koukli na dno jen záchodovým mísám. Taky dobrý. Před vršovickým kostelem jsme potkali feldkuráta Katze, vítězoslavně si odnášejícího přenosný oltář a na mostku nad Botičem Jiráska, který se nemohl dočkat, až mu postaví přes Vltavu pořádný most. Kdo si v Zámečku řekl své ano? Dvě až tři ruce vzlétly radostně, jedna s tragickým výrazem - vždyť taky věta "Vidíš, kdybys ho zabila hned po svatbě, už jsi mohla být venku", vstoupila do legend. Prošli jsme morušovým hájem a rázem jsme se ocitli na pařížském bulváru, který vršovičtí, zřejmě neznajíce zeměpis, nazvali bulvárem Kodaňským.
    Jirka při každém placení v mé přítomnosti neopomene zdůraznit: "Dvojnásobná útrata, poloviční zábava!. A já musím dodat: "a dvojnásobné nervy". Vypudit po částečném rozmrznutí z mezihospody třicet vycházkářů by mi normálně nečinilo potíže, kdyby se ovšem do čela pasivního odporu neposadil můj vlastní muž a zatvrzele nedřepěl na zadku až do šera. A tak jsme stoupající kostel sv. Václava, Waldesovu Miss KIN, duhový Chemapol i prosklené Míčánky viděli za houstnoucího šera a vilu bratří Čapků už v černočerné tmě. Čelovka nedosvítila ani na pamětní desku, natož na alpinium. Dokonce i Vinohradký pivovar byl neprodyšně zabedněn, ale tam jsme se dovnitř dostali jako obvykle lstí a poté početní převahou. Ještě pár pamětních desek v Dykově ulici, dvě stejné-různé vily, jedno rozhlasové volání o pomoc, které vůbec nevolalo z Rozhlasu a tentokrát můžeme jít do hospody na neomezené dlouhou dobu. U Jirásků měli totiž vždycky až do půlnoci. Ale zdařile vypracovanou maturitní otázku: díla Aloise Jiráska psaná školním inkoustem tu mají vymalována panem Pivovarským teprve dva roky. Jenomže když jsme nechtěli dopadnout jako unavený Mistr Jan Hus, zkoušející na stole metodu přítlačnou, a pokorně uznali, že Proti všem, jejichž řady pravidelně doplňoval přičinlivý hostinský, nelze vyhrát, došli jsme si Mezi proudy, dali závěrečné jedno malé proti a šli domů fandit Chodúrovi.

Dům pro Jednotu soukromých úředníků, Francouzská 4 - Tento dům navrhl architekt Jaromír Krejcar, žák Kotěry a asistent Josefa Gočára, od 20. let minulého století rozhodný zastánce funkcionalismu. Okouzlen komunismem pracoval krátce ve třicátých letech v Moskvě, ale vrátil se rozčarován. Po puči v únoru 1948 a vyučoval na škole architektury v Londýně a tam i v roce 1950 zemřel. Navrhl vilu Vladislava Vančury ve Zbraslavi (kterou mu ale zprznil stavitel Vejvoda), Olympic ve Spálené ulici, Gibiánovu vilu v Bubenči proslavenou pobytem Angeliny Jolie a Brada Pitta. Jeho druhou ženou byla Milena Jesenská a právě s ní a dcerou Janou „Honzou“ se po dokončení domu ve Francouzské do nejvyššího patra nastěhoval. Z jedné strany bytu se táhla podél dlouhá terasa s úchvatným pohledem na Prahu, ze tří stran byla chodba, z níž se vstupovalo do menších pokojíků. V nich se pořád střídali emigranti, přátelé, ilegálníci - jeden čas tam bydlel i Gottwald. Traduje se, že právě tady osobně podepsal Mileně Jesenské členskou legitimaci KSČ. Jisté je, že se Jesenská s komunisty nejpozději v roce 1936 rozchází. V té době už ani nežije s Krejcarem. Vedli spolu divoký a neuspořádaný život, jejich lehkovážnost co se týče peněz neznala mezí. Někdy jeli za půjčené peníze taxíkem do Tater, někdy k moři. Jejich život byl plný nedorozumění a fikcí a navíc její závislost na morfiu způsobily, že v roce 1934 se Krejcar z bytu stěhuje a radši odjíždí do Ruska, odkud si přiváží novou lotyšskou manželku. Jesenská se seznamuje s Evženem Klingerem, ještě nedávno vůdcem komunistů na Slovensku, nyní obviněným z trockismu a vyloučeným z partaje a stěhuje se do Kouřimské 5. Jesenská pracuje v týdeníku Svět práce, který vydává KSČ. Když jí v redakci dají podmínku – chce-li dál v časopisu působit, musí se s trockistou Klingerem rozejít, vlepí redaktoru Kopřivovi facku, popadne kabát a už se nikdy nevrátí. Její přítelkyně po letech v Tigridově Svědectví o Klingerovi napíše: „Milenin nový milenec. Taky Žid, taky tuberák, taky píšící“. Po radikální kúře v roce 1937 se zbavila závislosti na morfiu a začíná nový život. Bytem procházejí desítky německých emigrantů, po okupaci tudy začíná úniková cesta pro Židy, antifašisty i letce. 11. 11. 1939 si pro ni do bytu v Kouřimské přijde gestapo a v roce 1944 Jesenská umírá v Ravennsbrücku. Milena Jesenská je po Boženě Němcové druhou ženou české literatury, jejíž emancipované chování, často proti dobovým konvencím na jedné straně imponuje, na druhé jí přisuzuje pověst až lehkovážné ženy. V autobiografickém románu její přítelkyně si ona přítelkyně stěžuje, že nemá žádného mužského. Milena Jesenská, momentálně členka komunistické strany, jí odpovídá: "Aspoň to budeš mít jednoduché u inkvizičního soudu. Mně včera vyslovili ostrý projev nedůvěry, protože jsem do rubriky „manžel nebo stálý životní partner v posledních třech letech“ napsala hned pět jmen… nechtěla jsem stranu obelhávat a kromě toho stejně na všechno přijdou.“

Zoomorfní kašna, křížení Americké a Záhřebské – Nová fontána na vyvýšeném kruhovém objezdu byla slavnostně spuštěna v srpnu 2005. Jejím autorem je Miroslav Beščec. Vodní dílo tvoří kruhový bazén z žuly, v němž jsou rozmístěny zoomorfní chrliče.

Americká 7 - Dvoupatrová vila z roku 1888, roku 2006 opravena fasáda a štuková výzdoba z grantu Prahy za 3 milióny korun.

Vila Osvěta, Jana Masaryka 22 - Jméno dal vile v roce 1871 její majitel, spisovatel a vydavatel měsíčníku Osvěta Václav Vlček. V letech 1886–1889 zde bydlel Tomáš Garrigue Masaryk se svou ženou a zde se také 14. září 1886 narodil jejich syn Jan, pozdější československý ministr zahraničí. Pobyt Masarykových ve Vile Osvěta připomíná pamětní deska na vjezdové bráně odhalena roku 1946 za přítomnosti Jana Masaryka. U příležitosti 120. výročí jeho narození byla na bráně umístěna jeho busta a vyrytým citátem „Pravda vítězí, ale dá to fušku.“

Zvonařka, U Zvonařky 1 – Původní viniční usedlost je poprvé zmiňována ve 12. století. V 16. století dal usedlosti jméno majitel Brikcí, který byl zvonař a kovolitec. V roce 1889 kupuje Zvonařku úspěšný podnikatel, uzenář Antonín Chmel. Usedlost zbořil a postavil místo ní luxusní činžovní vilu a provozovny uzenářského závodu. V r. 1897 si jeden z bytů v nové vile pronajal malíř Luděk Marod, který na Zvonařce v roce 1898 podlehl horečnaté chorobě. Na průčelí vily ho dodnes připomíná pamětní deska. V roce 1950 získal znárodněné budovy národní podnik Masna. Nadále se zde vyráběly salámy, špekáčky, tlačenky a játrovky. Stárnoucí technologie obtěžovala obyvatele v okolní zástavbě kouřem, vadil i častý provoz nákladních aut. Když začaly fungovat masokombináty v Písnici a Čakovicích, byl provoz v roce 1983 zastaven. V 90. letech nový majitel, firma UBM Bohemia rekonstruovala památkově chráněný objekt a na místě bývalých provozních objektů postavila rezidenční komplex Zvonařka. Z činžovní vily, kde byly zrekonstruovány byty s freskami od Luďka Maroda, se stal pětihvězdičkový hotel Le Palais. Před hotelem je instalována socha Lavička Matka s dítětem. Autorkou plastiky je Lea Vivot, která se narodila u Šumperku jako Drahomíra Hekelová. Jméno Lea převzala po své židovské kamarádce. V roce 1969 emigrovala a žije v Kanadě. V Praze má instalováno více soch. Zřejmě nejkontroverznější je socha Lavička neřesti - původně nazvaná „Pencil Please", neboli „Tužku, prosím“ u budovy Sazky ve Vysočanech. Sousoší představuje muže sedícího na lavičce s lejstry v ruce, kterého láká k sexuálním hrátkám dívka ve velice krátké sukni. Stejná socha ve větším provedení je umístěna v Torontu.

Vinohradské nádraží, Bělěhradská 22 – Secesní budova z roku 1911 u ústí vinohradského tunelu, sloužila jako nádraží až do okupace. Dodnes patří železnici.

Kaple svaté Rodiny, Pod Nuselskými schody - U paty dnešních schodů stojí drobná sakrální památka, která patřila k usedlosti Beptová, dnes nazývané Vondračka. Kapli nechal postavit majitel usedlosti Karel Leopold Bepta v roce 1755. Podle představ stavebníka se měl stát strážcem kaple poustevník – ivanita, k tomu však nedošlo.

Vondračka, Perucká 13 – Jedna z mála dochovaných usedlostí na Vinohradech. Byla původně barokní, později klasicistně přestavěna. Obytné stavení má ve střeše ještě vikýře a barokní dřevěnou věžičku s cibulovou bání. Kolem usedlosti byla ještě před válkou rozsáhlá zahrada, na jejich západní části byly mnohem později postaveny Nuselské schody a patřila k ní i kaple sv. Rodiny. Vondračka se jmenuje podle majitele továrníka Hynka Vondráčka, který ji koupil roku 1787 od Karla Leopolda Bepty.

Perucka, Perucká 15 - Stojí v těsném sousedství Vondračky. Bratrům Perutzovým, továrníkům z Libně (tkalcovny a přádelny), patřila koncem 19. století. Současnou romantizující vilu nechal vystavět roku 1865 František Šlechta. Dnes je vila neobydlena a patří k ní rozsáhlá zahrada.

Grébovka – Moritz Gröbe byl společníkem úspěšné dopravní firmy Lanna a Šebek, která se podílela na stavbě železničního vinohradského tunelu. Tehdy si Gröbe vyhlédl místo pro své letní sídlo. Rozlehlý areál Horní a Dolní Landhausky budoval postupně. Nejprve nechal postavit dolní vilu s terasami. V letech 1870-1873 vznikala s obtížemi horní vila, neboť Gröbe nechal rozestavěnou vilu dvakrát zbourat, než se spokojil se stavbou třetí. Honosná neorenesanční vila byla vystavěna podle projektu Antonína Barvitia a Josefa Schultze. K zasypání lomu v dolní části Grébovky, založení parku a vinice využil podnikavý Gröbe půdu z prokopávaného vinohradského tunelu. Ale i přes levnou ornici - údajně ji bylo navezeno 60 000 povozů zeminy - přišla stavba na 6 miliónu zlatých. V parku nechal vytvořit i grottu - umělou jeskyni se sochou Neptuna. Z Moritze Gröbeho se k stáru stal velký podivín, který zadumaně sedával sám celé hodiny v parku. Určitý rozpad jeho osobnosti dokreslovala i oblíbená barva jeho šatů – žlutá. Jeho dědici vilu výhodně pronajali. K obyvatelům vily patřila v letech 1897-1905 vnučka císaře Františka Josefa a dcera korunního prince Rudolfa Alžběta se svým manželem Karlem Otou Windischgrätzem. Manželská dvojice, kterou prý v Grébovce tajně navštívil i sám císař, se stala obětí skandálu. V roce 1903 jakýsi pařížský Blesk přinesl zprávu, že ve vile přistihla Alžběta manžela in flagranti se subretou Mařenkou Zieglerovou. Navíc přitom údajně padly i výstřely. Po letech, za první republiky hrálo divadlo v Nuslích operetu Mařenka – „román subrety“ inspirovanou pikantní událostí v Grébovce. Tehdy již šedesátiletý Windischgrätz divadlo zažaloval, ale ředitel narychlo pozměnil v textu Windischgrätz na Koniggrätz a hrálo se vesele dál. Alžběta se dávno předtím s Karlem rozešla a provdala za Leopolda Petzneka, který byl aktivním socialistou. Z rodového majetku pak vydatně podporovala rakouskou socialistickou stranu. Když v roce 1963 zemřela, zněla nad rakví vnučky Franze Josefa Internacionála. V roce 1908 připadla Grébovka vinohradské obci a sady byly přejmenovány na Havlíčkovy. Když přišli Němci, vadil jim pochopitelně Havlíček, ale s notnou dávkou pitomosti jim vrátili původní název Gröbovka - Gröbe byl nacisty nenáviděný Žid. Pohroma se na Grébovku snesla při náletu v únoru 1945, z honosné vily zůstaly jen trosky. Několik zásahů dostal také park, do kterého se dostala zvířata z poškozeného zvěřince, takže musel být uspořádán lov na medvěda uprostřed velkoměsta. V roce 1953 byla vila obnovena podle projektu architekta Pavla Smetany, manžela Jindřišky Smetanové a až do roku 1990 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže. Místo andělíčků byly na stropě srpy a kladiva. Při poslední rekonstrukci už byly nástěnné malby zrekonstruovány podle původních Barvitiových plánů.

Viniční altán - Byl obnoven v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, bylo opraveno schodiště s vyhlídkou za altánem. Přistaven byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk.

Pavilon - Byl vybudován v 70. letech 19. století podle návrhu Josefa Schulze. Původně sloužil jako zahradní herna se střelnicí, kuželnou, šachovými stoly a dalšími atrakcemi. Pavilon později během 20. století sloužil jako jesle nebo hospoda. V roce 1989 ho převzala společně s celým areálem do vlastnictví městská část Praha 2. Při prvních restaurátorských pracích bylo zjištěno, že se v interiérech pavilónu nacházejí vzácné nástěnné historické malby, které byly ukryty pod izolací z dob, kdy budova sloužila jako jesle. Kompletní rekonstrukce pavilónu byla dokončena v létě roku 2009 a zahrnovala nejen celkovou opravu, ale také dostavbu křídla podle návrhu architekta Jiřího Javůrka a repliku historické kuželkové dráhy. Objekt byl zpřístupněn v listopadu 2009 a budova by nyní měla sloužit jako zahradní kavárna a cukrárna.

Dolní Landhauska - Na místě usedlosti nechal Gröbe v roce 1871 postavit dolní vilu s terasami. Budova sloužila k ubytování zaměstnanců Gröbeho zahrad a vinic a dodnes prozrazuje svého majitele monogramem MG na fasádě.

Jitřenka, Petrohradská 52 - Usedlost zastřešená valbovou střechou je z roku 1738. Spolu se zahradou je hodnotným dokladem předměstské architektury. Raritou je most před Jitřenkou, věrná, pouze zmenšená kopie Jiráskova mostu před Vltavu, který projektoval Vlastislav Hofman.

Vršovické domky, Pod Stupni 6, 8, 10 – Domky se nacházejí v bývalém centru Vršovic, které se rozprostíralo mezi Botičem a kostelem sv. Mikuláše. Spolu s usedlostí Jitřenka a nedalekou lokalitou Vršovická stráň jsou tyto tři domky jedním z mála dokladů o svérázné a malebné podobě původní vršovické zástavby. Domek se šindelovou střechou byl určen od roku 1976 k demolici kvůli rozšíření sousedního hřiště, ale nakonec v devadesátých letech proběhla jeho rekonstrukce. V současnosti jsou všechny tři domky památkově chráněné a lze je považovat za jakýsi vršovický skanzen. Koncem 20. století byly domky novým majitelem pečlivě restaurovány, žel i oploceny, čímž se k nim veřejnosti ztížil přístup.

Kostel sv. Mikuláše, Vršovické náměstí – Původně stála na dnešním Vršovickém náměstí románská kaple. Jméno sv. Mikuláše nese tento kostel od gotické přestavby. V roce 1704 byl kostel rekonstruován v barokním slohu a v roce 1894 byla chrámová loď prodloužena. Číselník kostelních hodin ukazuje kromě času také přibývání a ubývaná měsíce. Na spodní části číselníku na západní straně věže putuje znak měsíce, který přibývá nebo ubývá podle toho, jak putuje měsíc po obloze. Kostel se výrazně zapsal i do literatury, a to zřejmě díky tomu, že Hašek bydlel nějaký čas na Moskevské ulici, kam se přestěhoval od Světa zvířat na Klamovce. V jeho nejslavnějším díle je popsána příhoda, jak Švejk s polním kurátem Katzem prodají v peněžní nouzi pohovku svého domácího i se skládacím oltářem v jejich útrobách. Po složitém pátrání objeví oltář až ve vršovickém kostele. Složitá anabáze končí zápisem: “Přijal jsem polní oltář, který se náhodou dostal do chrámu ve Vršovicích. Polní kurát Otto Katz.“

Občanská záložna, Vršovické náměstí - Secesní budova od arch. Balšánka z roku 1911 na Vršovickém náměstí. Hala pro veřejnost má stropní osvětlení, zdobí ji mozaika. Momentálně probíhá rekonstrukce haly a reprezentativních prostor do původní podoby.

Rangherka, Vršovické náměstí – Vršovický zámeček, v 18. století zde stávala usedlost Špendlikářka. V roce 1842 ji koupil Jindřich Rangheri, syn italského obchodníka s hedvábím. V sousedství založil morušový sad, čítající 200 stromů a k usedlosti přistavěl objekt na zpracování surového hedvábí včetně síní pro pěstování bource morušového. Po jeho smrti 1857 skončila éra vršovického hedvábnictví. Dědicové Rangherku prodali, majitelé se měnili, až v roce 1882 koupila Rangherku vršovická obec, která nechala vykácet morušový sad a na jeho místě založila veřejný park. Budova byla přestavěna v letech 1899-1900 novorenesančně. Na jižním svahu vzniklo monumentální podkovovité schodiště a touto přestavbou začal objekt připomínat zámeček. V roce 1924 zde byla zřízena tuberkulózní stanice a v roce 1929 bezplatná protialkoholní poradna. Od roku 1950 do konce století tu fungovala známá obřadní síň. Na začátku tohoto desetiletí byl objekt definitivně uzavřen, vyklizen a připraven na kompletní rekonstrukci. Stavební práce bohužel dosud nezačaly a Rangherka pomalu chátrá.

Kino Vzlet, Holandská 1 – Bylo otevřeno přesně 11. 11. 1921 zásluhou místního Sokola v Holandské ulici. Po 2. světové válce připadlo kino Filmovému podniku, který ho ale v šedesátých letech zrušil. Budova postupně chátrala a v devadesátých letech byla už v tak špatném stavu, že jí i přes to, že se jedná o cennou památku, hrozila demolice. Až v roce 2008 došlo společným úsilím Městské části Prahy 10 a scénografem Michaelem Klangem k rozsáhlé rekonstrukci. Zachráněno tak bylo historické křídové plátno z roku 1923, jediné ve střední Evropě a zachovaná architektura ve stylu Art-deco.

Fotoalbum vycházky

Památník povýšení Vršovic na městys, Heroldovy sady – Návrh na podání žádosti o povýšení Vršovic na městys ne-li na město byl učiněn na schůzi obecního zastupitelstva v roce 1881. Na žádosti byly Vršovice popsány jako obec čítající 302 domů, lékárnu, chlapeckou a dívčí školu, kostel, faru, hřbitov, nádraží, deset „výstavných“ ulic, pivovar, továrny na mechanické stroje, hořčici, kávu a 16 hostinců. Neuběhly ani čtyři roky a císař František Josef I žádosti vyhověl a 22. února 1885 svým výměrem „ráčil obec Vršovice na městys nejmilostivěji povýšit“. Na schůzi zastupitelstva v březnu 1885 starosta Herold v krátkém projevu vyzdvihl význam tohoto aktu a svá slova zakončil výzvou k provolání „třikrát sláva císaři a králi Františku Josefu I“. Poté zastupitelstvo rozhodlo, že významnou událost oslaví obec 19. července. Národní listy barvitě vylíčily vršovickou slávu takto: Veškeré domy okrášleny byly prapory národními a obyvatelstvo závodilo ve snaze v okrašlování domů a bytů svých. Večer se shromáždilo městské zastupitelstvo a všechny místní korporace na radnici, odkud se odebraly v průvodu lampiónů a s hudbou do ulic. Osvětlení bylo skvělé, nebyloť okna neozářeného, mnohé domy byly opatřeny byly transparenty s vlasteneckými hesly. Hořely bengálské ohně a nadšení obyvatelstva byly veliké.“ V neděli slavnost vyvrcholila v zahradě hospody Na Kovárně a v sadech nad Rangherkou, kde byl odhalen památník. Během slavnosti se konala hostina pouze pro vybrané hosty, o níž napsaly již citované Národní listy: „Při banketu obsluhovaly jedině sličné dívky v národních krojích“. Městem se Vršovice staly opět císařským výnosem až v roce 1902.

Kodaňská – Právem je tato ulice (do roku 1926 Hálkova) považována za nejhezčí vršovickou třídu. Pro svoji výstavnost je někdy dokonce nazývána místní Pařížskou. Dům s tiskárnou ve střízlivém kotěrovském stylu od Antonína Belady.

Žitomírská 36/648 – Spisovatel, malíř a typograf Josef Váchal se usídlil v roce 1910 v Kladské ulici ve čtvrtém patře. Denně ale musel několikrát překonávat 82 schodů, a tak se začátkem roku 1915 přestěhoval na roh Tyršovy a Hálkovy (dnes Žitomírské a Kodaňské) ulice. Zanechal o tom svědectví ve svém deníku: "Poslechněte všichni, židé, křesťané – zprávu, která se vám zřídka dostane – hlásím přesídlení, jiná pomoc není – přepište mou adresu. Je to kousek dál než-li do Kladský – za to ale nejsou schody hovadský – pište Vršovice – Tyršova ulice, číslo 9 v přízemí." Nový ateliér si Váchal pochvaloval: „Je to velký nový rohák, nádherný, samý zrcadlo, vchod jak do muzea. A ticho – jsme poslední barák před polmi do Strašnic.“ Až roku 1940 odešel Váchal z Vršovic do Studeňan u Jičína.

Kostel sv. Václava, náměstí Svatopluka Čecha - Soutěž na vršovický kostel sv. Václava byla vypsána v roce 1927. Mezi 49 architekty získal nejvyšší cenu Josef Gočár. Nejlépe se vyrovnal s poměrně prudkým svahem a navrhl kaskádovitě se zvedající kompozici proti svahu s orientací oltáře netradičně na sever. Druhou soutěž o rok později už v užším kruhu vyhrál Gočár přepracovaným návrhem, kde vytěžil poučení i z realizace sboru kněze Ambrože církve československé husitské v Hradci Králové. Přípravu stavby urychlovalo svatováclavské milénium v roce 1929. Stavba byla zahájena 29. září 1929 a dokončena za necelý rok 21. září 1930. Střecha střední lodi se kaskádovitě formuje směrem k oltáři, který je zakončen zasklenou apsidou s vitráží sv. Václava na koni od Josefa Kaplického (otce Jana Kaplického). Kostelní věž měří 80 metrů.

Waldesovo muzeum, Moskevská 57 - Dům byl postaven v roce 1911 jako činžovní a obchodní palác firmy Waldes. Jindřich Waldes se vyučil zámečníkem, ale díky znalosti světových jazyků se u firmy Lokesch lépe uplatnil jako obchodní zástupce. Zde se také seznámil s talentovaným mechanikem Hynkem Pucem. V roce 1902 z podniku odešli a založili vlastní firmu Waldes a spol. na výrobu drobného kovového zboží. Začali v pronajaté kolně v Holešovicích s jedním dělníkem, jedním učněm a šlapacím strojem na výrobu knoflíků. Jako další společník se později připojil Eduard Merzinger, jenž do firmy vložil dvacet tisíc, které vyhrál v loterii. Zásadní obrat však přinesl teprve Waldesův vynález stiskacího knoflíku – patentky (později nazvaný Koh-i-noor, podle největšího diamantu) a neméně geniální zlepšovák Hynka Puce – automatická zakládačka, jež nejen urychlila výrobu, ale zároveň ušetřila pracovní sílu. Prosperující podnik se roku 1907 přestěhoval do nového objektu ve Vršovicích a brzy měl pobočky po celém světě. Drážďanskou pobočku vedl Waldesův bratr, další pobočky byly ve Varšavě, Paříži, New Yorku (v roce 1935 tam zaměstnávala přes tisíc dělníků), Barceloně. Waldes odkoupil i konkurenční podnik Lokesche, svého bývalého zaměstnavatele. Ve dvacátých letech přibyla další novinka – zip a ve třicátých letech se ve firmě vyráběla více než polovina veškeré světové produkce kovových spínadel. Jindřich Waldes se bez nadsázky stal „Králem knoflíků“. Důležitým předpokladem úspěchu byla nejmodernější technika při výrobě, ale i v administrativě a reklamě. Při práci se používaly adresovací, frankovací i děrnoštítkové počítací stroje – předchůdce pozdějších počítačů. Skvělým reklamním počinem bylo logo „Miss KIN“ s obličejem rozesmáté dívky s patentkou na oku. Ochranná známka údajně vznikla náhodou při plavbě parníku do Ameriky, když si Waldesova společnice Elisabeth Coyens, půvabná rusovlasá Američanka, při družné zábavě z rozpustilosti přitiskla k levému oku místo monoklu velkou reklamní patentku. Malíř František Kupka ji pak zvěčnil na plátně a Viktor Preissig podle obrazu vytvořil slavné logo, které výrobky Koh-i-noor chránilo od roku 1913. Jen účes dívky se pohotově měnil – prý dokonce pětkrát – přesně podle módy. Waldesovi zaměstnanci měli různé výhody – příspěvky při narození dítěte, věrnostní odměny. Nejvíce se ovšem cenily dobré nápady a iniciativa: za zlepšovací návrh mohl šikovný dělník či konstruktér strávit dva týdny v Paříži. V roce 1916 založil Waldes unikátní muzeum knoflíků a šatních spínadel. Jedinečnou sbírku v roce 1918 přemístil do domu na nároží Slovinské a Moskevské. V průčelí do náměstí byl upraven monumentální vstup, jež zdobí alegorická socha Vědy od Čeňka Vosmíka. Šťastné dny Jindřicha Waldese skončily s okupací Československa. Do bezpečné Ameriky poslal „neárijec“ Waldes pouze svou rodinu a sám se dokonce zapojil do ilegálního odboje. V roce 1939 byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Rodině se ho sice podařilo za vysoké výkupné osvobodit, při plavbě do Ameriky při mezipřistání v Havaně za nevyjasněných okolností (někdy bývá uváděno, že mu nacistický průvodce před propuštěním podal smrtící jed) Jindřich Waldes náhle zemřel. Po roce 1948 se velké prosvětlené kanceláře ředitelství někdejší prosperující firmy rozpříčkovaly na kanceláře KSČ. Bizarní zasedací místnost lidových milicí byla vytvořena bezprostředně vedle jejich noclehárny. Po rekonstrukci v roce 2003 městská část Prahy 10 otevřela prostor bývalého muzea jako Galerii DESET.

4D Center, Kodaňská 46 – administrativní budova zkrachovalé společnosti Chemapol ze 70. let 20. století byla postavena podle projektu architektek Dagmar Šestákové a Zdenky Novákové. V roce 2002 koupili tuto šedou a chladnou budovu dva zahraniční investoři a začali připravovat rekonstrukci. Změny se krom interiéru týkaly i pláště budovy. Autorem unikátního barevného „duhového“ výrazu domu je francouzsko-izraelský umělec Yaacov Agam. Použil více než 300 odstínů barev, které harmonicky sestavil tak, že vytvářejí vizuální efekt vyzařující pozitivní energii. Podle svých slov chtěl tímto dílem vyjádřit sympatie lidem v České republice. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2004. Hlavním majitelem 4D Centra je nyní krachující společnost Orco group.

Mičánka, 28. pluku - Pěchotní kasárna 28. pluku Jana Roháče z Dubé byla postavena koncem 19. století. 28. pluk byl očíslován v době josefínských reforem. Za císaře pána vytáhl pěší pluk i do první světové války, ale bojoval s takovým nadšením, že musel být vyškrtnut ze seznamu rakouských pluků. Stalo se tak po bitvě v Dukelském průsmyku v roce 1915, kdy přešly celé dva prapory českého pluku v čele s důstojníky a za doprovodu vojenské hudby k Rusům. Vojsko zde sídlilo až do roku 1955. V roce 2001 se začal komplex budov rekonstruovat a do nich byla v letech 2003-2006 postavena i nová budova. Justiční palác otevřený v říjnu 2006 slouží jako obvodní zastupitelství a soudy pro Prahu 4, 8, 9 a 10 a nyní soustřeďuje 40% veškeré pražské justiční kapacity.

Vila Josefa a Karla Čapka, Bratří Čapků 30 - Rodiče bratří Čapků přišli do Prahy z Úpice v roce 1907. Původně bydleli v tmavém bytě v Říční ulici na Malé Straně. V roce 1920 bratři vstoupili do Stavebního družstva městských úředníků. Čapkové zaplatili zálohu členského podílu, což tenkrát dělalo celkem 300 korun, vzali si nejnutnější hypoteční úvěr a mohli stavět. Podle plánů architekta Ladislava Machoně byla postavena v letech 1923 - 24 dvojvila, kde měl každý z bratrů vlastní branku z ulice. V roce 1925 se do vily nastěhoval Josef Čapek s manželkou Jarmilou a dcerou Alenkou a Karel Čapek, který si k sobě vzal svého ovdovělého otce MUDr. Antonína Čapka. Po svatbě s Olgou Scheinpflugovou nechal vestavět do obou částí půdy mansardu, kterou Josef používal jako ateliér. U Karla, v domě nebo na zahradě se scházívali legendární pátečníci. Významnou součástí domu byla i rozsáhlá zahrada. Je známá s historických šotů s oběma bratry a jejich fenkou Dášenkou i ze slov jejich sestry Heleny Čapkové: „.. alpina, suchá zídka s porostem, malý bazén obrostlý kosatci a v něm zlaté rybičky, skupinky keřů postupně kvetoucích, honosné záhonky se vzácnými floxy, exotické azalky…“ Úspěšnější Karel neměl se splácením domu problémy, ale Josef jako část honoráře věnoval Ladislavu Machoňovi několik svých obrazů, které zdobily architektovo obydlí v Hradešínské ulici naproti Kotěrově vile. Vinohradský dům si zachoval čapkovskou atmosféru dodnes. Najdeme zde pracovní stůl, u kterého vznikla řada stěžejních děl české literatury, dodnes visí na stěnách obrazy Josefa a fotografie Karla Čapka. V pracovně Karla Čapka stojí křeslo, na něž se směl posadit pouze prezident Masaryk. Oba slavné bratry připomíná pamětní deska odhalená v roce 1983. Od roku 1947 nese Úzká ulice jméno bratří Čapků.

Orionka, Korunní – Budova čokoládovny byla postavena podle projektu Otakary Novotného v roce 1925, ale základy cukrářské velkovýroby položil pan František Maršner už v roce 1891. Po znárodnění byla Orionka přestěhována do Modřan a v továrně se usídlil Ústav sér a očkovacích látek SEVAC. Nyní zde vyrůstá obytný komplex.

Vinohradský pivovar, Korunní 106 – Měšťanský pivovar a sladovna byl postaven v roce 1894. Krátce na to se tu vařilo 110 tisíc hektolitrů piva ročně, což řadilo pivovar k největším v zemi. Pivo se tu vařilo až do roku 1947, poté z už objekt sloužil jen jako sladovna. Když v roce 1891 skončila Jubilejní výstava, byly některé z výstavních pavilónů umístěny i na zahradu pivovaru na Korunní třídě. Nejdříve sloužily k posezení nad pivem či k tanci při dechovce, později jim ale připadlo významnější poslání. V letech 1920-1933 se totiž v dřevěných budovách usídlily ateliéry české filmové společnosti A-B. Řada scén prvních našich filmů vděčí za svůj vznik právě zahradě vinohradského pivovaru. Společnost A-B tady nejen natáčela, ale doslova vyráběla české filmy, neboť mimo rekvizitárny zde byly i moderní laboratoře, sklady chemikálií a filmových surovin, ale i depozita hotových filmů. Na Vinohradech vznikl Nollův Dobrý voják Švejk, Anton Špelec ostrostřelec, Muži v ofsajdu. Celkem bylo filmů něco přes padesát. V roce 1933 se ateliéry přestěhovaly do nových budov na Barrandově. Filmový pavilón byl zbourán a z levně získaného materiálu si žižkovští Orlové postavili na Balkáně orlovnu. Nejsmutnějším dnem pro pivovar byl 28. srpen 2000, kdy ve večerních hodinách celý objekt vyhořel. Na místě pivovaru vznikl v letech 2000-2004 obytný komplex Korunní dvůr. Architekty jsou David Chisholm a Vít Máslo.

Dykova ulice - Bývala usedlost Feslové byla přestavěna na útulek pro ženy bez domova, mezi nimiž nechyběly ani žebračky, V době nacistické okupace sloužil dům jako tajný útulek pro vězněné těhotné ženy. Po narození jim byly děti odebrány a předány na německou výchovu, ženy pak transportovány do koncentračních táborů. To se stalo i šesti lidickým ženám. V domě vedle ní je Český rozhlas 6 a pamětní deska, připomínající, že se tu narodil Jára da Cimrman, nutno dodat hlavně v hlavě jazzmana Karla Velebného. V domě č. 23 prožil v přízemí většinu svého života Viktor Dyk, pamětní deska je od Ladislava Šalouna. V Dykově č. 6 je vlastní vila Aloise Dryáka, vily z přelomu století ve stylu historismu, ale již se secesní dekorací.

 

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Věřili byste tomu, že obě vily byly původně úplně stejné?                           4) Všechna díla napsal Jirásek školním tudíž kradeným inkoustem.
                                                                                                                                A že ho bylo!
2) Zase nám lhali - o pomoc Rozhlasu se volalo odsud z Husova sboru         5) Proti všem!
3) Hostinec U Jirásků celý vymaloval pan Pivovarský                                      6) Poněkud netradičně ztvárněný Jan Hus