20. Půjdem spolu na Staré Město a zase vám otevřu oči

neděle 10. 1. 2010
navštíveny: Pařížská, Židovská obecná škola, Památník Jaroslava Ježka, hospoda U Zlatého tygra, dům U Rotta, Staroměstská radnice, dům U Goliáše, Brandejsův obchodní dům, Kotce, V Kisně, palác Adria, palác Jakuba Wimmera, domy U Medvídků, dům U Vejvodů, dům U Zlatého melouna, Železná vrata, dům U prstenu, Zlatá a Stříbrná ulička, dům U Francouzské koruny, dům U Zlatého hada, Literární kavárna v Řetězové.

Pozvánka
Ani se nestačíte rozkoukat v Praze ze Silvestra a už bude další, už dvacátá Posedlost, tentokrát s názvem "Půjdeme spolu na Staré Město a zase vám otevřu oči". Sraz je v neděli 10. ledna v parčíku před Staronovou synagogou v Pařížské ulici. Mojžíš nás vyzve k exodu ve 14 hodin. Protože nevím, jak dlouhé bude naše putování po vyprahlém Starém Městě, dáme si startovací pivo či oběd od 13 hodin v podzemí hospody U Pivrnce, Maiselova 3; ulice je číslována od Kaprovky.

Jaká vycházka byla

    I na vycházce jsme se v tomto novém roce sešli v hojném počtu. Kolik, kolik, kolik? Nevím, nevím, nevím. Všechny pokusy o sčítání selhaly, ale bylo nás tolik, že jsme vadili úplně všude. Ještě U Pivrnce naše tři stoly stíhal vrchní obskakovat, ale k Mojžíšovi se ze všech stran přitrousilo tolik skupinek vycházkářů, že jsme při každém výkladu vytvořili komunikační překážku. Mojžíše pod sněhem jsme téměř nespatřili a když se Stáňa nedozvonila ani na Ebena, ani na Bartošku ani na Oldřicha Nového, museli jsme oželet i secesní výtah. Zato hrady v Pařížské nám Gočár s Janákem nestihli zbourat, a tak jsme mohli obdivovat věže, věžičky, výklenky a erby, prostě cukrářské zasněžené skvosty. V Kaprovce jsme minuli úplně nenápadný Ježkův tmavomodrý svět a v Husovce velice nápadného tygra, kam se za pábitelem Hrabalem stahovaly i notářky. U Rotta místo hardwaru nabízejí hardrock zabalený do hamburgeru. Kde jste české matičky, šroubky, hřebíčky? Díky sněhové kalamitě vyrostla na Staromáku hora, a tak jsme z placatého Starého Města mohli dobýt i vrchol a připít si na zasněženém štítu na n a š e zdraví.
    Zopakovali jsme si jednu utajenou pasáž, porovnali výšku Goliáše a permoníka (ve fotoalbu je permon rozhodně větší), dohledali zazděné sedláky i pannu, zamířili do opuštěných Kotců a úplně celé, celičké jsme je husím pochodem zaplnili. Málem jsme přišli o pomník buditele, místo sochy Jungmanna chtěli vlastenci osvobodit rodné Hudlice od roboty, a tak by štamgast Jungmann nakonec přeci jen zůstal na krku hostinskému U Pinkasů. Viděli jsme toho dne už druhý orloj a pronikli do zamčeného Wimmerova dvorečku. Ani jsme téměř nepožili, a přesto jsme viděli dům U Medvídků dvakrát, zato psanou moudrost U Vejvodů ani jednu. Nějaká moudra musel Klusáček zazdít a ostatně po setmění zavírají hlavní vchod.
    Zato jsme viděli barokní tenisovou halu, jediný pozůstatek nádraží Těšnov, krajinu, jak vystřiženou z Jů a Hele a dokonce U bílé svíčky na ptáka zlatou klec, kterou tu zřejmě zapomněl Ilja Muromec. A když jsme pronikli do luxusního hotelu Iron Gate, naši geometři objevili vysoko nad hlavami i konvexkonkávní altán. Zlatou Zlatou a zlatou Stříbrnou jsme doputovali až ke Keplerovi. Smetanu a potlesk nakonec slízla Alla, která jako zlatý hřeb vycházky předvedla snědené kulky. Některé vycházkáře, kteří nedbali dobře míněných rad, a vzali si na brodění sněhem jarmilky, jsme cestou potratili. Ale i tak jsme Literární kavárnu v Řetězové obsadili v nebývalém počtu a pak už jsme jen četli a četli a četli. Jasný bestseller - Malý princ Bernard.

1) U Pivrnce - sem asi ortodoxní Židé nechodí                                                4) Architekty nenáviděný Klenkův hrad
2) Mojžíš – dnes spíš Henry Moore než František Bílek                                   5) I tento hrad v Pařížské chtěl Gočár s Janákem zbourat
3) Pavel Tigrid bydlel v domě s výhledem do zeleně (židovského hřbitova)     6) Židovská obecná škola v Jáchymově ulici

Mojžíš, Pařížská - Dílo Františka Bílka znázorňuje klečícího Mojžíše, jenž vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí, jak zapisuje na svitek papíru „A“ jako Adam. Bílek původně chtěl realizovat cyklus Cesta, který měl v osmatřiceti podobenstvím zachytit jakousi epopej lidstva. Na začátku cesty měl stát Meteor (my dopadli jsme jako meteor žhavý), dále Adam a Eva, ale i exotický Rama, Krišna a další bibličtí proroci. Ale kromě litografií plánovaných soch vznikla jen jedna socha - Mojžíš. Umělec původně zamýšlel umístit Mojžíše do předzahrádky své vily na Hradčanech. Když ale v roce 1915 dokončil sousoší Komenský se loučí s vlastí a dohadování s pražským magistrátem, kam jej umístit, nebralo konce, postavil v roce 1926 roztrpčený Mistr plastiku Komenského na uvažované místo pro Mojžíše. Sochu Mojžíše nakonec zakoupilo ministerstvo školství, nechalo ulít do bronzu a věnovalo hlavnímu městu Praze s podmínkou, že ji umístí na veřejné prostranství. Magistrátem ustanovená smíšená komise rozhodla, že socha bude stát v tomto parčíku. V roce 1940 za okupace byla socha odstraněna a roztavena. Naštěstí vdova po Františku Bílkovi uchránila po celou dobu války originální sádrový model, díky čemuž byla socha znovu odlita a v roce 1947 umístěna opět na své místo.

Pařížská 28 - Nejkrásnější příklad secese v Pařížské lze považovat dům na rohu Pařížské a Bílkovy od architekta Karla V. Maška z roku 1907.

Maiselova 21 – Dům v roce 1911 navrhl společně s Františkem Weyrem Richard Klenka rytíř z Vlastimilu, narozený 1873. Zdeněk Lukeš píše: „Párkrát se mi už stalo, že mi redaktoři jeho jméno rozdělili na dvě, neboť se domnívali, že jde o pány dva. Zřejmě už tehdy podnikal Klenka na svém velocipédu dlouhé cesty do evropských zemí a byl tak jedním z prvních propagátorů cykloturistiky u nás. Aktivním cyklistou byl stařičký kmet ještě po válce, kdy v dopise, který napsal svému kolegovi, vřele doporučoval jezdit v létě na kole do Španělska, jako to činí každoročně on sám.“ Rytíř Klenka zemřel v roce 1954. Z doby výstavby domu v roce 1911 se zachoval výtah s postsecesní mříží a původním zařízením. V domě bydlel Oldřich Nový.

U staré synagogy, Pařížská 17 – Bohatě zdobený a členitý secesní dům, stojící na nároží naproti Staronové synagógy, byl postavený podle návrhu architektů Richarda Klenky rytíře z Vlastimilu a Františka Weyra v roce 1906. Dnes je v přízemí luxusní restaurace, ale pamětníci si určitě vzpomenou na dobře zajetou nevábnou čtyřku, která tu kdysi bývala.

U Starého hřbitova 3 – Přímo v areálu hřbitova stojí Hübschmannův dům z dvacátých let, ve kterém žil Pavel Tigrid s výhledem na židovský hřbitov od roku 1993 až do své smrti v roce 2003. V roce 2007 u příležitosti jeho nedožitých devadesátin mu byla odhalena na zdi Starého židovského hřbitova pamětní deska.

Pařížská 15 – „Hrad“ postavil architekt Georg Justich. V Praze snad není ulice, o kterou by se architekti víc přeli. "Ještě když jsem v sedmdesátých letech studoval na technice, profesoři uváděli Pařížskou jako odstrašující příklad," říká Zdeněk Lukeš. Důvody rozepří souvisejí s okolnostmi jejího vzniku. Vystřídala Židovské Město, jež bylo sice v katastrofálním hygienickém stavu, ale mělo středověký ráz, který milovala celá umělecká obec. Někteří architekti se novým domům-náhražkám "cukrářské výrobky", terčem posměchu byly především nárožní domy s věžičkami - nároží s Červenou (dům U synagogy Klenka), se Širokou (Justich) a Jáchymovou (Vejrych), které měly připomínat středověké hrady. Už po deseti letech po dokončení chtěli architekti Gočár a Janák některé domy bourat a vystavět místo nich nové. Po celé generace se architekti za takovou zástavbu styděli a považovali ji za nevkusnou a kýčovitou; muselo uplynout téměř sto let, aby ji vzali na milost. V domě žil v letech 1918-1925 Antonín Sova. V letech 1898–1920, tedy celých 22 let byl ředitelem Pražské městské knihovny. Těžká, bolestná choroba (pravděpodobně syfilis), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb, proto se přestěhoval blíže ke knihovně. Postupující choroba jej nakonec upoutala do pojízdého křesla, ve své funkci se dožil vzniku Československé republiky, ale roku 1920 opustil knihovnu definitivně. Zemřel v roce 1928 v rodném Pacově.

Pařížská 9 - Další opovrhovaný dům je od Jana Vejrycha - specialistu na nárožní domy. V domě bydlel operní zpěvák Otakar Mařák (1872-1939).

Jáchymova 3 – Obecná židovská škola byla v této budově založena v roce 1920. Ve školním roce 1920/21 měla 17 žáků, ke konci první republiky okolo 180. Když došlo k přistěhovalecké vlně Židů z pohraničí, stoupl počet na 300 dětí. V roce 1940 byly židovské děti vyloučeny ze všech veřejných škol, a tak do přeplněných tříd této soukromé školy chodilo v posledním roce, kdy škola existovala - v roce 1941/42 890 žáků. V červenci 1942 bylo výnosem ministra školství Moravce zakázáno vzdělávání židovských dětí v Protektorátu úplně, a tak byla i tato soukromá škola zrušena. Ještě v roce 1942 v budově nacisté zřídili Ústřední židovské muzeum, ve kterém shromažďovali předměty nejen z českých a moravských židovských obcí a muzeí, ale také z ostatních okupovaných zemí. Většina dětí, učitelů a pracovníků muzea během války zahynula.

Nároží Široké a Maiselovy – Dům postavil Karel Václav Mašek, nahaté dámy na portále jsou od sochaře Křtiny.

1) Kaprova - v prvním patře měl Ježek svůj tmavomodrý svět                         4) Dům U Rotta - dříve hardware, dnes hardrock
2) Domovská pivnice pábitele Hrabala                                                             5) Lustr ve tvaru kytary, ale šroubky nikde
3) U Tří „kamarádů“ fendrychů                                                                         6) U prince - obchodník Kynzl se nechal vsadit do renesančních vrat

Kaprova 10 - Jaroslav Ježek žil v prvním patře a tvořil až do své emigrace v roce 1939. Ježka připomíná bronzová busta Jiřího Vokálka nad vchodem. Osudové bylo Ježkovo setkání s Voskovcem a Werichem v roce 1928. Ježkova moderní hudba pak dokonale doplňovala jejich divadelní hry i filmy. Po nástupu fašismu začala být angažovaná satira příliš nebezpečná, a tak v lednu 1939 všichni tři emigrovali do Spojených států. S Prahou se Ježek loučil těžce a život v cizině snášel špatně. Pak se Ježek se seznámil s Francis, založil pro krajany pěvecký sbor a chtěl se ženit. Werich však přesto nikdy nezapomněl na smutný výjev: Krajané jednou skladateli nalili pár sklenek alkoholu (Ježkovi stačilo málo, neboť měl nemocné ledviny) a když ho Werich s Voskovcem omámeného odváděli domů, vytrhl se jim a vběhl do jízdní dráhy. Jen zázrakem se mu auta vyhnula, dostihli ho až dole u řeky auta, kde se s nimi pral a křičel: „Já tu nechci být. Vy jste mě unesli! Chci zpátky do Prahy!“ Uklidnili ho, odvedli domů a nikdy později s ním o té příhodě nemluvili… Ježkovo zdraví se nadále zhoršovalo, umřel na Nový rok 1942. Modrý pokoj se návratu svého nejmilejšího obyvatele už nedočkal. Zásluhou skladatelovy matky Františky Ježkové a sestry Jiřiny Strnadové však místnosti zůstaly pietně zachované. Ježkovu pozůstalost získalo Muzeum české hudby v roce 1983, do jeho péče přešel brzy i celý byt. Jeho pokoj je od roku 1989 zpřístupněn jako Památník Jaroslava Ježka, kuchyň a druhý pokoj obývá zaměstnankyně muzea. Stěny i strop Ježkova pokoje mají světle a tmavomodrou barvu kvůli skladatelově slabému zraku – tyto odstíny mu nejvíce vyhovovaly. Místnost obsahuje černý mořený nábytek, který navrhl architekt František Zelenka, přítel a autor scénických návrhů her Osvobozeného divadla. Pod oknem stojí klavír Steinway. Na pracovním stole leží skladatelova dýmka, brýle, kalamář, kapesní hodinky, notový papír, piják, tužka a těžítka. Otevřeno je každé úterý 13.00–18.00 hod, vstupné 10 Kč, důchodci bůra.

U Zlatého tygra, Husova 17 – Proslulá staropražská pivnice je nepřehlédnutelná díky domovnímu znamení Zlatého tygra, které pochází ze třicátých let 20. století. Pivnice v tomto domě byla úředně vedena už v první polovině 19. století a štamgasty tady byli Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha i Karel Sabina. Ale jejím nejslavnějším štamgastem je spisovatel Bohumil Hrabal. Po vstupu hned naproti dveřím vidíme Hrabalovu bustu, nalevo visí barevný snímek spisovatele sedícího u stolu s prezidenty Václavem Havlem a Billem Clintonem, ten tady v roce 1994 údajně vypil celá tři piva. Bohumil Hrabal pobýval u stolu až vzadu před vchodem do kuchyně. Jeho přítel Tomáš Mazal vzpomíná: „Stalo se jednou, že společnost u Hrabalova stolu posilněna domácí slivovicí přespříliš hlučela. Hrabal se urazil a sedl si raději osamoceně k malému stolku u záchodů. Po předchozím hostu zbyl na stole podšálek od kávy. V zadumání Hrabal zjistil, že mu zcela cizí lidé po použití WC na talířek kladou drobné mince v domnění, že tento „děda“ je toaletář. A tak Hrabal setrval na svém místě a přijal novou roli. Po hodině se vrátil k našemu stolu se slovy: “Vy volové, zatímco tady krchtáte a řvete smíchy, já jsem si aspoň vydělal nějaké peníze…“ Hrabal měl k penězům prazvláštní vztah. Když už mu nesloužily nohy a z hospody do banky bylo daleko, posílal tam své přátele, aby mu vybrali nezbytnou hotovost na pivo. Nejprve úředníci prapodivné směnky slavného klienta akceptovali. Pak se ale podmínky výběru hotovosti změnily a bylo nutné ověřit všechny podpisy za účasti notáře. Hrabal ale rozhodně nehodlal vážit cestu až do kanceláře. Nakonec notářky byly nuceny provést svůj úřední výkon přímo v pivnici U Zlatého tygra. Jednoho odpoledne usedly na lavici vedle Hrabala v hospodě u piva. Jedna v elegantním kloboučku rozevřela přenosný kufřík s formuláři a razítky. Hrabal zcela žasl: „Madam, připomínáte mi Lenku z Kafkova Procesu“. Zapomněl oč jde, podpisové vzory ho nezajímaly. „Dejte si s námi na počest pana Franze Kafky pivo“, vybízel rozpačitou notářku. Myslím, že na tento úřední výkon dodnes nezapomněla.

U Tří fendrychů, Husova 12 - Fendrych je nižší důstojník nesoucí prapor pluku (pochází z německého fähnrich). Podle pověsti tu žili ve společné mládenecké domácnosti tři přátelé důstojníci, z nichž každý byl praporečníkem u jiného pluku. Jednou si v povznesené náladě přísahali, že kdyby některý z nich zahynul, neprodleně navštíví své kamaarády a zjeví jim záhrobní tajemství. Když v roce 1735 padl první v Itálii, pospíchal jako přízrak do Husovy ulice a s jistou škodolibostí předpověděl oběma kamarádům brzkou smrt. Zbytečně opustili vojenskou kariéru a ukryli se do ústraní kláštera u Panny Marie Sněžné. Zubatá si je tam přesto vyhlídla a do roka oba umřeli.

Rottův dům (U Tří bílých růží) – Současná vnější podoba domu je z konce 19. století. Podnětem k výtvarnému řešení domu se stala Národopisná výstava v roce 1895. Důležitou atrakcí výstavy tehdy tvořila maketa zástavby Malého náměstí. Průčelí makety domu U Tří bílých růží vyzdobil malíř Láďa Novák bohatou malířskou výzdobou, která byla součástí představy o renesančním vzhledu náměstí. A ta inspirovala majitele domu, obchodníka V. J. Rotta při přestavbě domu. Malířskou výzdobu podle kartónů Mikoláše Alše provedl Láďa Novák se svým spolupracovníkem Arnoštem Hofbauerem. Růst prosperujícího Rottova podniku si vynutil další adaptace. V letech 1922-1923 zde vznikly nové obchodní prostory, řešené jako hala o třech poschodích se skleněnou střechou. Předpokladem realizace přestavby bylo zachování provozu obchodu, v němž se tehdy vystřídalo denně na 2000 kupujících. Budova byla proražena šesti betonovými sloupy, na nichž vyrostla kopule. Teprve po vybetonování konstrukce byly vybourány původní místnosti a vznikl tak třípatrový obchodní dům za historizující fasádou. V prvním patře je zobrazen truhlář v dílně s datací 1896 a nápisem „M. Aleš stvořil – mistr dokonalý – s Johanem Novák tady maloval“. Tento nápis byl zkomolen při pozdějším restaurování, protože sám realizátor Láďa Novák tvrdil, že původní nápis vyšel z jeho iniciativy a zněl „s Hofbauerem Novák tady malovali“. Mikoláš Aleš, který často za dvojicí umělců docházel do hospůdky v protějším domě U Zlaté dvojky čp. 5 a pak také následně na lešení, nabádal prý Nováka, ať nápis ještě doplní „družstvo s ručením neomezeným“. Ze zmíněného svědectví se též dovídáme, že po dokončení prací se Novák s Hofbauerem za získaný honorář vydali na dvanáctidenní cestu do Itálie. Makety domů na Malém rynečku z Národopisné výstavy přemaloval malíř Jaroslav Kutman na obraz, který dodnes visí v hale domu U Rotta, přestože se z něj stal hlučný Hard Rock Café Prague.

Staroměstské náměstí 28 – Po pravé straně domu se nachází vyřezávané dveře. Horní úsek sloupku vrat je ztvárněn jako mužské poprsí, které doprovází data 1876 a 1936. Tato dřevořezba druhotně doplněná do starších vrat je připomínkou pražského obchodníka Štěpána Kynzla, jehož podobu zachycuje. Data vyjadřují šedesáté výročí založení Kynclova velkoobchodu s látkami, který byl provozován v tomto domě. A nejen v něm. Prosperující podnik majitel postupně rozšiřoval do dalších sousedních a blízkých objektů, které zakupoval a adaptoval. Do třicátých let 20. století vlastnil Štěpán Kynzl pro potřeby svého obchodu čp. 481, 482, 479, 478, 462 a 461.

1) Vestibul radnice - tady si Mikoláš Aleš zavlastenčil za 12 000 zlatých             4) U Havířů - maličký permoník je až z Kutné Hory
2) Nejvyšší hora Starého Města dobyta!                                                               5) Brandejsův obchodní dům
3) Dům U Goliáše - rozbitou sochu obra rekonstruovali podle levého chodidla     6) Do Brandejsova obchodního domu nečekaně zamířili tři sedláci

Fotoalbum vycházky

Vestibul Staroměstské radnice – Původní návrhy vznikly podle Mikoláše Alše v roce 1903, ale definitivní podobu získal vestibul až o více než 30 let později v letech 1935-38. Místnost zdobí dva rozměrné mozaikové obrazy. První znázorňuje kněžnu Libuši věštící slávu Prahy a druhý Prahu slovanskou zosobněnou ženskou postavou, jež trůní před Staroměstskou mosteckou věží obklopenou jásajícím lidem. Klenbu pokrývá znak Českého království, sv. Václav a nechybí ani katovský meč mezi černými havrany, připomínající osudnou bělohorskou porážku. Výzdobu provázely nejrůznější problémy. V roce 1902 navrhla Jednota výtvarných umělců, aby ve vstupní místnosti byl autorem nástěnných maleb Mikoláš Aleš. Alšovy předběžné návrhy Městská rada schválila v roce 1903 stejně jako rozpočet, který zněl 4000 korun za návrhy a 6000 za provedení malby na zdi, což však byla nehorázně nízká suma. Nepraktický Aleš měl před očima hlavně čestný vlastenecký úkol a teprve při realizaci zjistil, jak je náročná práce finančně podhodnocena. Rozčarovaný Aleš v roce 1905 oznámil Městské radě, že od zakázky ustupuje. Rada tedy navýšila honorář na 12 000 za kartón a prodloužila lhůtu do konce února 1907. Aleš přizval ke spolupráci Karal Špilara a Bohumila Wachsmanna, práce však stejně postupovala pomalu a výzdoba skončila až v květnu 1909. Přestože se všichni snažili, malíři se odchýlili od původního návrhu a vzniklý hybrid postrádal osobitost, nebyl to ani Aleš ani Špilar. O tom, že ve vestibulu nakonec zvítězil Aleš, kuriózně rozhodla špatná kvalita malby. Tempera totiž trpěla vlhkostí zdiva, vyžadovala časté opravy a výsledný obraz byl rok od roku žalostnější. Až v roce 1935 pražský architekt Tumpach se nabídl, že společně s malířem Ulmanem provede Alšovo dílo znovu v trvanlivé mozaice. Za okupace na počátku roku 1942 byla nařízena likvidace mozaiky, stavební úřad však namítl, že odstraňování by mohlo ohrozit stabilitu klenby, a tak se malba zaplentovala. Na konci války při rozsáhlém požáru Staroměstské radnice se zdálo, že mozaika byla zcela zničena, neboť na klenbu se zřítilo zdivo, navíc promáčené při hašení. Firma, jež za okupace musela dílo zakrývat, v roce 1947 nabídla odstranění plentového zdiva. S překvapením se zjistilo, že mozaika zůstala takřka nepoškozena! Bylo ovšem nutné vyspravit více než tři sta otvorů po hrubých skobách, plochu důkladně vykartáčovat a omýt kyselinou solnou. Závěrečná proměna byla tedy zázračně šťastná, především zásluhou českých umělců a řemeslníků, kteří práce odvedli svědomitě a mnozí jako třeba malíř Ulman dokonce bez nároku na honorář.

U Zlatého jednorožce, Staroměstské náměstí 20 – Gotická klenba je od Matěje Rejska. Na jednom ze svorníku je datum 1496 a nápis Raisek me fe (Rejsek mne zhotovil).

Dům U Goliáše, Železná 22 – Neorenesanční dům byl postaven v roce 1898 na místě původního domu, který se nazýval U Goliáše. Název získal podle původního majitele tiskaře Urbana Goliáše. Připomínkou názvu domu je socha Goliáše v nice na nároží. Původní figura byla vytvořena z nepříliš trvanlivého kufsteinu, který se zvláště v agresivním ovzduší brzy rozpadá. Kvůli dezolátnímu stavu sochy bylo v sedmdesátých letech okolo ní postaveno ochranné bednění. Když pracovníci OPBH v roce 1980 odstranili bednění od sochy, Goliáš se nekontrolovaně poroučel na dlažbu. Pohromadě zůstala jen hlava, levé chodidlo a levá ruka. Podle těchto zbytků sochařka Taťána Konstantinova sochu rekonstruovala, podobným způsobem jako antropologové, když výšku postavy odvozovala z délky chodidla. Znovuzrozený Goliáš váží kolem 400 kg a měří čtyři a půl metru. Reliéfní výzdoba na průčelí do Železné představuje Příchod Čechů na Říp a Libuše hlásá slávu Prahy.

Dům U Havířů, Havířská 2 – V 15. století získal dům Tobiáš z Kutné Hory, který dal na svůj dům znamení havíře, připomínající jeho rodné město. Od 16. století se podle domu začala ulice nazývat Havířská. Socha havíře v nice na nároží je ale až ze začátku 18. století. Dalšího majitele připomíná štuková reliéfní výzdoba ve štítě, realizovaná v roce 1790. V levém štítě je shazován sv. Kliment do moře, vpravo je sv. Mikuláš tišící bouři. Mezi výjevy je postava archanděla Michaela. Majitel domu, významný obchodník Josef Anton Gärber, se zabýval velkoobchodem s kávou a jižním ovocem. Vzhledem k tomu, že Gärber své obchodní komodity přepravoval po moři, a sv. Mikuláš byl uctíván jako patron obchodníků, zatímco sv. Kliment byl patronem námořníků, je použití námětů nasnadě. Předpoklad, že reliéfy připomínají obchodní činnost, potvrzuje motiv balíků a sudu v pravé části výjevu se sv. Mikulášem. Tyto předměty je možné spatřit ze šikmého pohledu od Stavovského divadla, z Havířské kvůli malému odstupu ne.

Brandejsův obchodní dům, Provaznická – Nároží Provaznické a Havířské tvoří funkcionalistický dům, někdejší Brandejsův obchod s hračkami, postavený podle projektu Adolfa Foehra v letech 1929 – 1932. V pobělohorské době tu stávalo stavení patřící Anně Hájkové, řečené „Od sedláků“. Staré časy připomíná nápis gotickým písmem: „Zde slove od starodávna u sedláků“ a klasicistní kolorovaný reliéf tří venkovanů Josefa Malínského, vsazený druhotně do novostavby. Na břevnu zábradlí, které se jeden ze sedláků drží, se zachovala i signatura Malinský.

Provaznická 3 - Zde je digitální pracoviště MKP.

1) Na Můstku je k vidění nejen David se Samuelem,                                       4) V Kisně, už jste někdy v Perlovce zvedli zrak od pochybných ženštin?
2) ale i krejčovská panna                                                                                   5) Od roku 2000 je tento průchod dobrovolný
3) Tříkrálový pochod - to jsme všechno my                                                       6) A. R. A.

Na Můstku 4 – Dům je nazýván U Samuela, neboť v roce 1530 jej získal do svého vlastnictví Samuel Huba. Průčelí dominuje výrazný štukový reliéf inspirovaný křestním jménem majitele, který představuje starozákonní scénu pomazání Davida. Nad klečícím Davidem stojí prorok Samuel a rohem s olejem provádí akt pomazání. Reliéf vznikl v roce 1717. Na počátku sedmdesátých let 20. století prošel dům rekonstrukcí a jeho průčelí obohatila kovová plastika od Karla Nepraše. Představuje krejčovskou pannu a označovala tehdejší krejčovství, které zde bylo v druhé polovině 20. století.

Rytířská 12 – Jednou z nejhodnotnějších součástí stavby je renesanční portál na průčelí do Rytířské ulice. Je lemován dvojicí toskánských sloupů. Světlík portálu zdobí železná mříž s motivem hadů, pocházející z doby, kdy zde sídlila hygienická stanice.

U dvou červených lvů, Rytířská – Klasicistní lvi z 18. století již neměli podobu statečného gotického zvířete, ale byli zhotovováni jako polehávající na fasádách se znuděným výrazem pokojových psíků, což jen dokazuje tehdejší úpadek erbovního umění. Toto domovní znamení bylo objeveno památkáři v roce 1955 při úpravě fasády, jeden z dřevěných lvů byl zakryt neorenesančním výkladem, druhy zcela chyběl. Pavel Janák nelenil a druhého lva doplnil.

V Kotcích – Vznik této ulice je neobvyklým příkladem formování uličního půdorysu. Na volné ploše tržiště byla kolem roku 1362 vystavěna budova kotců – tržnice určená pro prodej sukna. Stavba měla podobu 200 metrů dlouhého trojlodí s převýšenou střední částí, osvětlenou horními okny. Z tohoto ústředního prostoru se po obou stranách vstupovalo do krámů, umístěných v bočních částech. Roku 1795 byly kotce zrušeny a jejich střední hala stržena. Bývalé soukenické krámy po stranách však byly zachovány a postupně upravovány na obytné domy. V místech někdejší střední části tak vznikla ulice, do níž se obrazí pouze zadní průčelí domů. V Kotcích 2 – Zajímavým prvkem průčelí do ulice v Kotcích je čtveřice slepých oken, která byla doplněna iluzivním zobrazením komicky vyhlížejících postav.

Dům V Kisně, Perlová 3 – Tento dům byl v roce 1930 zásadně upraven a adaptován na obchodní dům. Stavebník budovy, obchodník Josef Kukla v domě provozoval obchod se zdravotním potřebami a ve vyšších patrech staropražskou hospodu „V Kisně“. Konstruktivistické průčelí domu je neobvyklým způsobem transformováno do tradičnější podoby, neboť obsahuje jednak dvojici soch – Architekturu a Vědu, které byly vytvořeny již v roce 1895. A druhak mezi okny nad skleněnou stěnou je reliéf z umělého kamene s nápisem V Kisně, obsahující vinné hrozny, chmelové šišky a obilí – tedy suroviny k výrobě piva a vína upomínající na existenci restaurace. Přímo do nitra reliéfu je vkomponována hranolová lucerna.

Obchodní dům ARA – Funkcionalistický obchodní dům ARA byl realizován v letech 1930 - 32 podle projektu Františka Řeháka. Základ stavby tvoří ocelová skeletová konstrukce, což bylo v té době ojedinělé. Název domu je zkratkou složenou z iniciál majitele domu A. R. Amschelbergera, který vlastnil obchod již ve starém domě na tomto místě. Výstavba domu probíhala za neobvyklých okolností. Majitel požadoval, aby i přes probíhající výstavbu nebyl prodej v jeho domě ani na hodinu přerušen. Na jaře roku 1930 byla zahájena první etapa, při níž byla část domu při Perlové ponechána, zatímco vedle probíhal již výstavba části domu nového. V listopadu došlo k dokončení konstrukce a během jediného nedělního dne byl prodej přestěhován do nových místností a teprve pak se přikročilo k bourání zbytku starého domu a druhé části výstavby. Stabilitu konstrukce prověřil požár, který vypukl v ještě nedokončené stavbě v únoru 1931. Oheň se rychle šířil, neboť dům byl v patrech zaplněn zásobami textilního zboží, situaci navíc komplikoval prasklý hydrant na Jungmannově náměstí. Asi dvou a půl hodinový požár zničil značnou část stavby, nicméně ocelová konstrukce vydržela a v roce 1932 byla celá dokončena.

Průchod Z Perlovky na Národní – Je dobrovolný, jak zní nápis na vchodu do pasáže z Perlové ulice. Pasáž vznikla v roce 1928, restaurována v roce 2000, kdy také vznikl tento nápis.

Jungmannův pomník – Myšlenka zřídit Jungmannovi pomník vznikla hned po jeho smrti 1847. Někteří vlastenci navrhovali, aby se zbudovala památník v podobě mohyly. Soudili, že taková mohyla např. na děvínském návrší by jistě „v obličeji Prahy“ zapůsobila. Nápad s mohylou měl výhodu, že by nevyžadoval rozsáhlé finanční investice, v případě Jungmanna se přesto nesetkal s všeobecným souhlasem. Vlastenecký kněz Karel Alois Vinařický se spíše přimlouval za to, aby na paměť Jungmanna byla zřízena nadace k podpoře chudých. Toto řešení se vlastenecké společnosti zamlouvalo. Jiný nápad, jako např. zrušení roboty obyvatelům Jungmannových rodných Hudlic, byl neproveditelný, neboť se zjistilo, že ji již nevykonávají. A myšlenka postavit v Hudlicích na paměť rodáka nemocnici čeká na svou realizaci dosud. Nakonec byl po 26 letech dohadování v roce 1873 položen za velkých oslav základní kámen a roku 1878 byl celý pomník odhalen.

28. října 13/377 – V pátém patře se v roce 1896 narodila Milena Jesenská. "Otec, vyhlášený zubní lékař a profesor Univerzity Karlovy, má vedle bytu svoji ordinaci. Je inteligentní, ale vznětlivý a panovačný. Matka umírá v roce 1913 na leukémii, když je Mileně 17 let. Po ukončení Minervy – dívčího gymnázia, začne Jesenská na popud otce studovat medicínu. Vydrží pouhé dva semestry, protože radši vysedává v kavárně Arco v Hybernské ulici – zamilovaná do Ernsta Pollaka, bankovního úředníka, ale spíš uměleckého arbitra pražské německé společnosti. Otec zuří – kavárenský povaleč a ještě Žid! Svou dceru nechá internovat v psychiatrické léčebně, důvodů je dost, hlavně machinace a padělání směnek. Přesto nic nezmůže. Když dosáhne Milena Jesenská plnoletosti, vezme si Pollaka a dojede s ním v roce 1918 do Vídně." Tolik Dan Hrubý v knize Cesta Pražským kruhem. Jediný problém je v tom, že stavba domu pod vedením Matěje Blechy se uskutečnila až v letech 1900 - 1902. To už bylo Mileně šest let.

Hospoda U Pinkasů, Jungmannovo náměstí 15 – Nejstarší plzeňská pivnice v Praze. Vznikla už v roce 1843, jen pár měsíců od počátku plzeňského piva (první várka byla uvařena 5. října 1842). U zrození této hospody stáli dva muži: forman Salzman, který zajišťoval nákladní dopravu mezi Plzní a Prahou a krejčí Pinkas, který sňatkem získal hospůdku u Jungmannova náměstí. Jednou mu forman přivezl dvě vědra plzeňského piva jen tak pro zajímavost. Jakub Pinkas měl s pivem velký úspěch, a tak se dohodl s formanem, že už nebude čepovat jiné pivo než plzeňské a Salzman, že ho bude pravidelně zásobovat. Hospoda U Pinkasů přitahovala svým nebývale kvalitním pivem významnou klientelu. Chodil sem Josef Jungmann, Františel Palacký, Františel Ladislav Rieger, později Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Voskovec a Werich. U Pinkasů byli pověstni tím, že pivo zásadně nekazili špinavými trubkami, neměli totiž trubky vůbec. Číšníci běhali pro pivo po schodech do sklepa. Teprve poslední přestavba zavedla pípy do všech podlaží. Josef Jungmann, když se seznámil s plzeňským pivem, nechtěl ani po smrti sedět jinde. Hostinský se však jeho poslednímu přání postavil na odpor: „Bude zabírat místo v lokále a nebude konzumovat“, bručel. Nakonec se našel kompromis a Jungmannův pomník byl umístěn do těsné blízkosti Pinkasů. Dalším významným návštěvníkem Pinkasů byl sochař Vilím Amort, který je zapsán do Pinkas-Guinessovy knihy rekordů, neboť dokázal vyžahnout na jedno posezení víc než sto piv. “On tomu pivu neublíží“, říkal o něm číšník. „Já bych ho tam od něj bral“, ukázal k pisoáru, „chladil, a můžu ho zase podávat hostům.“

1) Orloj od B.Kafky, sochaře největšího koně a nejmenšího kozoroha     4) Kdyby se Reiner narodil o 14 dní později, tak by byl při odhalování desky
                                                                                                                        (3.11.1989) pěkný mazec
2) Útulný Wimmerův dvoreček                                                                   5) Dům U psané moudrosti - Appollón Klusáček uštvaný Uměleckou besedou
3) Dva domy U Medvídků, který je ten pravý?                                           6) Dům U Vejvodů - tahle krása byla pod lešením třicet

Palác Adria, Národní - Byl postaven pro italskou pojišťovací společnost Riunione Adriatica di Sicurita v letech 1923 - 24 podle projektu arch. Josefa Zascheho, fasádu navrhl architekt Pavel Janák ve stylu rondokubismu. Do středu průčelí do Národní třídy je na římsu umístěno kovové sousoší Adrie od Jana Štursy. Jde pravděpodobně o největší galvanoplastickou sochu na světě. Je 5 metrů vysoká, váží 4 tuny a přitom je výjimečná svou precizností. Ve dvoraně je orloj se sochařskou výzdobou Bohumila Kafky: Den a Noc, Slunce a Měsíc a dvanáct sousoší Zvěrokruhu. Plastiky odlil Franta Anýž.

Dům Jakuba Wimmera, Národní 38 - Palác vedle Adrie postavil koncem 18. století Ignác Palliardi. Roku 1795 jej prodal Jakubu Wimmerovi, zámožnému obchodníkovi s úžasnou vojenskou kariérou. Jakub Wimmer zbohatl na dodávkách pro rakouskou armádu a při stavbě pevnosti Terezín. Vlastnil i Platýz a byl uznávaným a největším mecenášem té doby. Dal upravit Národní třídu na městskou promenádu, dal zřídit před svým domem kašnu od Františka Xavera Lederera, ale protože bránila provozu, byla na několikátý pokus přemístěna na Uhelný trh. Nechal upravit Nuselské údolí jako anglický park a osázet Mariánské hradby. V roce 1800 ubytoval a hostil ve svém domě slavného ruského vojevůdce Suvorova s celou jeho suitou. Na domě je k této události pamětní deska s jeho bustou. Jakub Wimmer je pochován na holešovickém hřbitůvku u kostela sv. Klimenta pod Letenskými sady, o jejichž vznik se také zasloužil. Na připomínku Wimmerovy kašny byla při rekonstrukci budovy v roce 2002 na nádvoří instalována novodobá kašna sochaře Zbyňka Runczika.

Platýz, Národní 37 - Je nazván podle císařského rady Jana Plateise z Plattenštejna, který dům od roku 1586 vlastnil. Platýz má bohatou minulost, byla zde šermířská škola, hostinec, hudební škola, nejvíce je však dům spjat s povoznictvím, neboť dvůr i pokoje sloužily formanům. S tím údajně souvisí nenápadná sůvička na bidýlku při vstupu z Národní třídy. Traduje se, že sloužila jako svérázné signalizační zařízení: když visela hlavou dolů, bylo obsazeno.

U Medvídků, Na Perštýně 5 a 7 - Pivovarský dům z roku 1400 zvaný též U černého medvěda vařil pivo až do roku 1898. V roce 2005 byl minipivovar U medvídků slavnostně znovuotevřen. Čepuje se zde Medvídkovské polotmavé 13° Old Gott a nejsilnější pivo na českém trhu s 31% obsahem alkoholu. Vlastní hospoda U Medvídků je v sousedním domě č. 5. V tomto domě žil malíř Václav Vavřinec Reiner, který se přiženil a žil zde až do své smrti. Bronzová pamětní deska byla osazena 3. listopadu 1989, u příležitosti třísetletého výročí jeho narození. Dalším novodobým uměleckým doplňkem je reliéf z roku 1994 nad vstupem do restaurace, pojatý jako variace na renesanční domovní znamení sousedního domu. Neboť dům U Medvídků se ve skutečnosti jmenuje dům čís. 7. Původ názvu č. 7 je v majiteli Šimonu Múdrém, který měl přezdívku Medvídek, protože mu předtím patřil dům U Černého medvěda v Celetné ulici. Domovní znamení se shodným nápisem jako u čís. 5 tedy „Zde slove od starodávna u Nedvídků“ pochází z roku 1614.

Na Perštýně 10 – Výklad na místě portálu je z roku 1920 podle návrhu Ladislava Machoně. Jméno objednavatele Karla Lindauera bylo ztvárněno v kovovém reliéfu na soklu (dnes zřejmě vysekáno sběrači kovů). Karel Lindauer byl významný výtvarník kůže, z jehož dílny vyšlo například pouzdro na jablko v souboru českých korunovačních klenotů. Pozoruhodným detailem dveří, dochovaným z doby Lindauerova závodu, je madlo se zaplétanými koženými pruhy, symbolicky poukazujícími na ústřední materiál, s nímž dílna pracovala.

U Vejvodů, Vejvodova 2 – Dům vznikl spojením dvou gotických domů v 16. století. Roku 1717 získal dům měšťan Jan Václav Vejvoda, později primátor, po němž dům získal jméno. Na počátku 20. století byl dům ohrožen demolicí, v roce 1905 padl na magistrátu návrh, aby byl dům vykoupen a zbořen z důvodu rozšíření ulice. O jeho záchranu se zasloužil malíř Karel Klusáček, který nabídl jeho užívání Umělecké Besedě a roku 1908 jej odkoupil od soukromé majitelky na základě příslibu subvencí z různých míst. Mezi Uměleckou besedou a Klusáčkem však došlo k neshodám ohledně pronájmu, a tak byla smlouva už roku 1909 rozvázána. I slíbené subvence nedosáhly patřičné výše (jen 60 000 korun), a tak tato situace pro malíře představovala značnou finanční zátěž. Místo Umělecké Besedy využily prostory domu U Vejvodů jiné spolky Karlu Klusáčkovi blízké. Díky němu začal dům od roku 1912 fungovat jako hostinec a podnikavý Klusáček otevřel i biograf ve sklepních prostorách domu roku 1914. Tehdy to bylo jedno ze dvou stálých kin na Starém Městě. Na průčelí budovy i na nádvoří jsou reliéfní epigramy mravoučného či humorného charakteru, jejichž autorem je Karel Klusáček. Nahou mužskou postavu v přízemí doprovází nápis „kolik brad, tolik rad“, dvojice dětských postav je opatřena nápisem „Chtěj nejlepší přestaň na tom co můžeš“. V horním patře je lovecký výjev s hekticky utíkajícími a klopýtajícími postavami, který pokračuje scénou štvaní jelena nápisem „V štěkotu a štvaní psů síla“. Neobvyklý a komický charakter postav naznačuje, že tento výjev není běžnou loveckou scénou. V době vzniku význam této scény vysvětloval doprovodný nápis „Na památku slavné štvanice správního výboru U.B. proti zachránci domu U Vejvodů v letech 1908-1909“. Malíř zde satirickým způsobem vyjádřil své těžkosti s koupí a rekonstrukcí domu v souvislosti s tehdejší rolí správního výboru Umělecké Besedy. Kritická nota však nezůstala bez odezvy, ještě roku 1909 byl Klusáček vyzván právním zástupcem Umělecké Besedy, aby nápis i obraz odstranil. K odstranění obrazu nakonec nedošlo, nápis však musel být zakryt omítkou. Je možné, že tento výjev souvisí i s Apollónem o patro níže, vzhledem k výrazu postavy jako nešťastného či štvaného patrona umění. Zdá se pravděpodobně, že i další nápisy souvisí s oním sporem „Raději pozdě na hody nežli záhy ke svárům!“, „Osel je osel byť ho zlatem posel“. Tomuto domu se pak začalo žertem říkat „U psané moudrosti“. Za socialismu dosáhl dům U Vejvodů rekordu mezi mnoha pražskými domy opatřenými cedulkou „Pozor padá omítka“, ke kterému šprýmaři dopisovali doušku „ a někdy i cihly“. Tata vzácná stavba byla obložena dřevěným lešením a bedněním celých třicet let!!! Rozsáhlá sgrafitová výzdoba byla restaurována v roce 2007.

1) Předchůdkyně tenisových hal - míčovna ve Vejvodově ulici                         4) Nad hlavami jsme dokonce objevili i konvexkonkávní altán
2) V domě U zlatého melouna je jediný pozůstatek nádraží Těšnov                 5) Jilská 14 - krajina jak z Jů a Hele
3) Železná vrata jsou dnes luxusní hotel Iron Gate, ale projít se jím dá           6) Jilská 8 – a ten Ilja Muromec má na ptáka zlatou klec

Míčovna, Vejvodova 1 – Pro historii domu je významný rok 1675, kdy ho zpustlý koupil Václav Rigolin a nechal ho přestavět. Součástí stavebních úprav bylo i zřízení míčovny. Přinejmenším až do roku 1738 se zde provozoval oblíbená hra aristokratů, při níž se používaly míčky a pálky, šlo o přímého předchůdce dnešního tenisu. Existenci míčovny připomíná kamenná deska se symbolem míčovny a datem raně barokní přestavby.

Dům U Zlatého melounu, Michalská 12 – Budova vznikla na místě dvou gotických domů. V 18. století koupil domy hrabě Chotek a domy při přestavbě sjednotil. Od roku 1828 byla v domě taneční škola Karla Linka, kterou navštěvoval mj. Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk a kde se roku 1863 poprvé tančila Česká beseda. V letech 1977-1982 byla budova rekonstrována pro Výstavbu účelových zařízení. Nad vchodem je zavěšeno kovové domovní znamení zlatého melounu, pocházející zřejmě z doby chotkovské přestavby. Na nádvoří jsou jediné pozůstatky z nádraží Severozápadní dráhy na Těšnově, zbořeného v roce 1985. Z údajně nejkrásnějšího pražského nádraží se zachovaly jen dvě monumentální pískovcové hlavice.

Dům U Železných dveří, Michalská 19 – Rozsáhlý průchodní dům vznikl sloučením několika objektů. V letech 1713-20 prošel velkorysou barokní přestavbou, při které vzniklo nádvoří s loggiemi a konvexkonkávní altán. V průčelí do Michalské je umístěno domovní znamení inspirované starozákonním příběhem. Na siláka Samsona čekají před městskou branou obyvatelé s úmyslem ho zabít. Když se Samson k bráně o půlnoci dostavil, vytrhl křídla vrat i se závorou, vložil si je na ramena a odkráčel na horu Chebron. Pasáž je zdánlivě neprůchodná, neboť v domě nyní sídlí luxusní hotel, ale je možné projít do Jilské okolo recepce.

U Prstenu, Jilská 14 – V domě byla v roce 1992 otevřena Galerie U Prstenu, založená malířem Stanislavem Holým, který bohužel v roce 1998 zemřel. Vzpomínkou na působení výtvarníka, populárního zejména z tehdejšího Mladého světa, je vitráž s krajiným motivem v okně dvora. Byl vytvořen podle jeho návrhu už na počátku osmdesátých let.

Dům U Bílé svíčky, Jilská 8 – Příčinou členění fasády řadou slepých oken v prvním patře je raně gotický klenutý prostor v těchto místech sahající z přízemí až do prvního patra. Levou stranu průčelí zdobí kované domovní znamení ve formě držáku na svíčku, jehož konzolu tvoří stylizovaný čáp. Malovaný štukový relief klece s ptáčkem zasazený iluzivně ve slepém okně zdobí dům nejpozději od začátku 20. století, jeho původ je zřejmě ještě starší, možná klasicistní.

1) Zlatá ulička je opravdu zlatá                                                                       4) První kavárna v Praze byla U Zlatého hada
2) A Stříbrná ulička je taky zlatá                                                                      5) Večer je krásný a Praha je nádherná
3) Až sem doputoval Keppler i my                                                                  6) Už jsme všechno přečetli, tak jdem

Stříbrná – Krátkou zeď korunuje plastika sedící ženy od Ladislava Vlny. Socha oživuje uličku od roku 2007, kdy v místní galerii proběhla výstava tohoto výtvarníka.

Dům U Francouzské koruny, Anenská 3 – V letech 1607-1612 bydlel v domě astronom Johannes Kepler. Průchozí nádvoří domu zdobí fontánka osazená roku 2002. Vytvořil ji sochař Zdeněk Kolářský ve spolupráci s pracovníky matematicko-fyzikální fakulty. Na vrcholu fontánky je plastika představující armilární sféru - přístroj, používaný k měření poloh hvězd. Vnější pásek nese nápis “Johannes Kepler – ubi material ibi geometria” (Keplerův výrok: kde je hmota, je i řád). Na obvodu nádrže je nápis “Až sem došel můj sen – Johannes Kepler”.

Dům U zlatého hada, Liliová 17 – Před domem jeho majitel, arménský obchodník Georgius Deodatus Damascenus poprvé v Praze začal prodávat kávu. Nosil orientální oděv, na hlavě měl tác s řeřavým uhlím a konvicí, v ruce držel šálky a cukr a prodával kávu lidem přímo na ulici. Měl s lahodným exotickým nápojem takový úspěch, že si mohl již v roce 1714 zařídit na Malé Straně v domě U Tří pštrosů kavárnu, zřejmě první v Praze. Na nároží vyniká na fasádě klasicistní domovní znamení zlatého hada, které vzniklo na počátku 19. století, kdy zde sídlila lékárna. S jeho novodobou variantou z roku 2005 se setkáme nad vchodem do stejnojmenné restaurace. Jeho autorem je italský sochař Gennaro, který ho vytvořil poté, co jako turista navštívil Prahu. Po návratu do Itálie zhotovil jako projev okouzlení krásou Prahy i spokojeností se službami restaurace tuto kamennou skulpturu, odvozenou z obrázku na reklamním ubrousku restaurace, který si s sebou vzal. Reliéf pak byl zaslán do Prahy poštou a osazen do průčelí.

Dům U Modré štiky, Karlova 20 – V roce 1903 byla zdemolována budova bývalého pivovarského domu U modré štiky a v roce 1906 byla dokončena stavba historizujícího domu. Dům proslul především jako sídlo prvního stálého Kina Bio Ponrepo, otevřeného roku 1907. Prvních šest let měl Dismas Šlambor alias Viktor Ponrepo zároveň úlohu jediného promítače a uvaděče. Jako bývalý kabaretní umělec také jednotlivá představení doprovázel osobitými komentáři. Byla-li na filmovém plátně milostná scéna, Ponrepo hlasitě mlaskl a návštěvníci měli živou představu žhavé lásky. Když v roce 1911 krátce pobýval v Praze Thomas Alva Edison, navštívil údajně také dům U Modré štiky, aby se seznámil s prvním pražským kinem.

U Zeleného věnce, Řetězová 10 – Literární kavárna – konec vycházky

« NAHORU

TOPlist