21. Cesta posledního kovboje ze ztracené varty mezi nablýskané paneláky

neděle 14. 2. 2010
navštíveny: pivovar U Bulovky, pomník parašutistům, zámeček Rokoska, Vychovatelna, Na Ztracené vartě, koně Posledního kovboje, metro Střížkov, Přibíkova vyhlídka, vyhlídka Emy Destinové, prosecké podzemí, kostel sv. Václava, Park přátelství

Pozvánka
Sraz a odchod v neděli 14. února ve 13:14 ze stanice tram. Vychovatelna (10, 24). Ovšem z hlediska poznání je skutečný sraz v pivovaru U Bulovky od 12 hodin. Vystoupíte z tramvaje o stanici dříve (stanice Bulovka) a půjdete kolmo na koleje pro změnu ulicí Bulovka dolů směrem k Vltavě. V nenápadném růžovém baráku Bulovka 17 je hospoda a pivovar dva v jednom. Výborný ležák či kvasnicové si poslední kovboj na cestu prostě dát musí.

Jaká vycházka byla

    Dosud vůbec největší úspěch v nedělních obědech před vycházkou slavil Pivovar U Bulovky. Už pět minut před otevírací dobou lomcovali nedočkaví vycházkáři klikou a nakonec se nás nad kvasnicovým ležákem sešlo dvacet šest. Nic nám nechybělo, a kdyby nás zapřísáhlí abstinenti neurgovali z tramvajové zastávky nervózně mobilem, možná bychom tentokrát vycházku mezi nablýskané paneláky ochotně vyměnili za nablýskané varny. Takhle jsme museli zase objevovat. Třeba to, že jeden z parašutistů doskočil na pomník v klobouku. Podnikli jsme prvovýstup severní stěnou Bulovky a ti, co absentovali na vycházce "Proti toku řeky i času" se až teď dozvěděli, proč je celé okolí zapleveleno názvy Rokoska. Ještě všichni na Petřín, tedy na terasu Vychovatelny a zahřívací kolečko máme zdárně za sebou. Konečně můžeme vyrazit ze Ztracené varty do zapomenutého světa mezi dálnicí a sídlištěm. Zatímco kolem zuří kapitalismus a dopravní zácpy, tady se koně klidně pasou. Opustili jsme s lítostí posledního kovboje a nezbylo nám, než se též vrhnout do víru moderní doby. Vesmírné UFO, které přistálo uprostřed proseckého sídliště, jsme obešli ze všech stran a zamířili do trafostanice. Tady dobře vědí - svítit už netřeba, ale pít se musí.
Věčné diskutéry jsme nechali dořešit všechny +++ světa s místními štamgasty (ti pak Kuželovi při spěšném odchodu schovali na oplátku hůlku). A my jsme zatím sídlištěm prokličkovali až k Přibíkovi, který se nám i s vyhlídkou potměšile schoval za plot. Ale Ema nám to vynahradila. Před sebou jsme měli celý industriální svět a v baťůžkách za sebou lahve dobrého českého sektu. Tahle kombinace neměla chybu. Pak už nikomu (skoro) nevadilo, že jsme doklouzali k proseckému podzemí a pak hlavně vyklouzali nad něj. Propad školačky do vyhlodaného podzemí by ještě moji posluchači skousli, ale propad celého trolejbusu? To nám radši pověz tu o Budulínkovi. Tak vám nevěřícím Tomášům, Mirkům, Petrům radši ukážu prokazatelně románské malby v barokním kostele. Opatrně jsme obešli sokolovnu, kde ještě tlejí padáky z operace Antropoid, a prošli se mezi vrbičkami po zamrzlých potůčkách. Jen místo vodníka jsme natrefili na mlčenlivého soudruha Wolkera. A Jabloneckou 36, ze které jsem se tři roky koukala na neutěšený kilometrový mlat mezi paneláky a nevzhlednou kostku, jejíž důvod existence byl zcela nezřetelný. Teď už je to jasné. To tenkrát v sedmdesátom pátom stavbaři ve své nevyzpytatelné moudrosti postavili základy dnešní pizzerie Helios. Sluneční terasu jsme nevyužili, ale přilehlý salónek se šiknul. A tak jsme mohli mezi ananasem (Hawaii), Shirazem (Jižní Afrika) a Staropramenem (Smíchov) přijmout od ZuBra pozdravnou SMS z NZ (že by Nové Zámky?).

Pivovar U Bulovky (PUB), Bulovka 17 - Restaurace s varnou v mědi a pivovar byly otevřeny v červenci 2004. Majitel František Richter, český rodák z Hamburku celá léta vařil pivo pro krajany v prádelním hrnci. Ze začátku produkoval pivovar jen jeden druh piva - světlý ležák Pub Premium. Nyní nabízejí i speciální 13% nefiltrované tmavé a pšeničné kvasnicové pivo. Sdružení přátel piva, které usiluje o povznesení kultury pohostinství a pití piva, vyhlásilo v roce 2005 minipivovarem roku právě tento pivovar. František Richter tvrdí, že pivo vaří ze sobectví. „Držím se čistotního zákona o vaření piva z roku 1516 a pivo dělám jen ze čtyř složek - vody, sladu, chmele a kvasnic. Dělám nefiltrované, nepasterizované pivo, které mám rád, a pak mi bývá smutno, když dojde,“ vysvětlil Richter. „Je pravda, že mě to tady neuživí, ale mám i jiné firmy, a tohle dělám hlavně pro sebe.“

Pomník parašutistům, kobyliská zatáčka - Pomník v bezprostřední blízkosti tzv. Heydrichovy zatáčky, vysoký 11 metrů, je dílem výtvarníků Davida Moješčíka, Michala Šmerala, Miroslavy Tůmové a Jiřího Gulbise. Byl odhalen v květnu 2009. Na vrcholu zrezivělého ocelového podstavce stojí trojice československých odbojářů (dvou parašutistů a jednoho domácího odbojáře – pozná se podle toho, že má klobouk), kteří sebevražedně balancují na okraji. Tváře nemají detaily. Autoři tím chtěli vyjádřit, že se na hrdiny zapomíná. Postoje postav připomínají kresby člověka Leonarda da Vinciho. Výsadek Anthropoid byl na území Protektorátu vysazen v prosinci 1941. Na Heydricha, který každodenně absolvoval cestu ze svého sídla v Panenských Břežanech na Pražský hrad, se rozhodli zaútočit v ostré zatáčce v pražských Kobylisích. Pomalu jedoucímu vozu říšského protektora nejdřív vstoupil do cesty Gabčík se samopalem, ale vzpříčil se mu v hlavni náboj. Kubiš následně hodil na kabriolet bombu. Vůz sice netrefil, ale Heydrich byl raněn střepinami. Zraněný Heydrich byl neprodleně převezen do nemocnice na Bulovce. Požadoval chirurga z Berlína, nakonec dospěl ke kompromisu, že operaci provede přední nacistický specialista profesor Holbaum z německé kliniky v Praze. Pacient dostal přímou transfuzi od příslušníka SS. Jiní příslušníci SS nechali jako ochranu proti odstřelovačům zabílit všechna okna. Zranění Heydricha se ukázalo jako lehké. Jen přeražená žebra a natržená slezina. Pooperační stav byl zpočátku příznivý, 3. června se Heydrich mohl najíst vsedě. Pak však došlo k prudkému zhoršení stavu a 4. června, osm dní po operaci, Heydrich zemřel. Dle první úmrtní zprávy zemřel na celkovou sepsi organizmu. Zajímavé je, že mikrobiologické výsledky tomuto nálezu neodpovídaly a oba patologové uvedli do protokolu obecné informace, aby zakryli, že skutečnou příčinu smrti nezjistili. Tato zpráva nechala kvůli nestandardnímu průběhu (například pitva nebyla provedena na patologii, ale v pracovně ředitele nemocnice) vzniknout různým teoriím, i konspiračním. Jedna z populárních teorií tvrdí, že Heydricha zavraždil sám K. H. Frank, protože v něm viděl velkou konkurenci.

Vychovatelna, areál nemocnice Bulovka - V letech 1882 - 83 byl na návrh obecních starších a zejména Vojty Náprstka přestavěn Libeňský zámeček na výchovný ústav pro mládež, první svého druhu v Čechách. Ústav pro mravně narušenou mládež ve věku od osmi do osmnácti let se jmenoval Pražská vychovatelna a bylo zde 55 chovanců. Ústav byl zárodkem pozdější Vychovatelny, postavené zde. Dvoupatrový novobarokní zámeček z let 1906 - 1907 od architekta Kříženeckého sloužil jako ústav pro mravně narušenou mládež až do roku 1941. Nyní je součástí nemocnice Bulovka.

Zámeček Rokoska, areál nemocnice Bulovka – Původně stará usedlost byla přestavěná na rokokový zámeček v druhé polovině 18. století. Patrová podélná stavba se vypíná nad širokým okolím. Nad hlavním vchodem zaujme výrazný trojúhelníkový štít a mansardové střeše vévodí čtyřboká věžička. Západně od zámečku Rokoska stojí budova bývalého špýcharu pravděpodobně z poloviny 18. století. Roku 1903 byl špýchar přeměněn v exhortní síň. Za tím účelem se v podélné zdi se vybouralo šest oken a ve východním čele se upravil vchod do kaple. Kaple o jedné místnosti byla využívána občasně. Později došlo k jejímu odsvěcení a interiér kaple byl využíván k uskladňování nemocničního nářadí.

Na Ztracené vartě, Na Vartě 3 – Usedlost Čertova skála stávala na skále asi v místech nynějších ulic Čertův vršek a Na Stráži. Zámeček, který na ostrohu v druhé polovině 18. století postavil František Ferdinand Hilbert, tvořilo jednopatrové stavení na čtvercovém půdorysu s jehlancovou střechou a trojicí oken po stranách. Součástí byla i vysoká terasa a neobvyklé domovní znamení - figurka pruského vojáka. O tomto „plechovém Prajzovi“ se vyprávěla zajímavá pověst. Při vpádu do Prahy roku 1757 zde prý Prusové postavili na stráž vojína gardového pluku. A když po prohrané bitvě u Kolína téhož roku ustupovali, na hlídku zapomněli. Podle jedné verze legendy prý věrný vojín své stanoviště neopustil a zemřel hlady. Existuje však i „jiný konec“. Zapomenutého vojáčka si údajně domů odvedla česká dívka a vzala si ho za muže… Díky plechovému Prajzovi“ získal zámeček na skále pojmenování Na Ztracené vartě, či Na Stráži – německy Schildwache, zkomoleně Šilboch. Ve staré rodinné korespondenci Rohanů, kterým zámeček posléze patřil, se objevil kuriózní dopis z pruského ministerstva války. Úředník z Berlína v něm reagoval na zdvořilou žádost pana Rohana, aby ministerstvo laskavě přispělo na obnovu barev plechového vojáka. Odpověď byla stručná a pádná. „O nějakém v pražské bitvě zapomenutém pokoutním strážném není nic známo, a k témuž se vztahujícím pomníku už teprve ne!“ Počátkem 19. století se majitelem letohrádku stal Jan Karel Liebich, intendant Stavovského divadla. Na zábavných dýcháncích se na Šilbochu scházeli šlechtici, umělci i vědci. Častým hostem byl i Carl Maria von Weber, který za svého pobytu v Praze zkomponoval i valčík pro velký karneval pořádaný právě na Šilbochu v roce 1816. Největším překvapením však byla vánoční jedle, kterou Liebich ozdobil pro radost svých hostů na Štědrý den 1812. Tato vánoční tradice, již podnikavý intendant přivezl z rodného Německa, byla do té doby v Čechách neznámá. V druhé polovině 19. století sloužil Šilboch jako hostinec. V roce 1900 byl zbořen a skála srovnána se zemí. Dnes romantickou stavbu upomínají jen názvy okolních ulic. A starý plechový Prajz. Zůstal zachován dodnes, neboť ho tehdejší majitel věnoval Městskému muzeu. Nyní „drží stráž“ v depozitářích Muzea hlavního města Prahy.

Kaple se zvonicí Střížkov, U Kapliček - Až do roku 1922 byl Střížkov malou zemědělskou vsí s 35 popisnými čísly. Ve 13. století Střížkov patřil jeptiškám od sv. Jiří na Pražském Hradě, od 16. století náležel k libeňskému panství, stejně jako další osady, které daly základ dnešní Praze 8 a 9. Dokládá to i název ulice Trojmezní, na níž se stýkala tři katastrální území – prosecké, libeňské a střížkovské. Obecní kaple a zvonice byla postavena v roce 1909 u obecné školy nákladem střížkovské obce za 1700 zlatých a přesně o sto let později opravena. Kaplička má pravidelný, symetrický půdorys s předsunutým vstupem. V dobovém záznamu z farní kroniky se píše: „V červnu 1960 byla předána kaplička na Starém Střížkově se souhlasem konsistoře do správy ONV. Inventář však sepsán nebyl, protože nebyly nalezeny klíče.“

Svatojánský poplužný dvůr, Střížkovská 29 - Původně rozsáhlý barokní dvůr s více hospodářskými objekty vznikl kolem poloviny 18. století a byl rozšiřován v 19. století. V 80. letech 20. století byla hospodářská část z větší části asanována. Zůstala jen hlavní obytná jednopatrová budova s podkrovím. Střední rizalit nese v prvním patře balkon. Zdivo přízemí je zpevněno opěráky. K hlavní budově je připojena bývalá hospodářská jednopatrová budova s novodobě řešeným průčelím z 80. let 20. století. V přízemí jsou křížové klenby. Od roku 1977 je dům zařazen mezi památkově chráněné objekty.

Domov zdravotních sester, Lovosická 42 - Vysoce ceněná stavba architektů Jana Línka a Vlada Miluniče z let 1974-1985, která tehdy alespoň trochu ozvláštnila šedivé sídliště Prosek.

Stanice Střížkov - Střížkovský „krab“ je dalším nepřehlédnutelným dílem architekta Patrika Kotase, který se specializuje na dopravní stavby. K jeho dílům patří autobusové nádraží v Hradci Králové, v Liberci, tramvajová trať v Praze na Barrandovské sídliště, stanice metra „B“ Rajská zahrada, nové viadukty k tunelu pod vrchem Vítkov a další. Zdeněk Lukeš píše: „Jeho architektura je vždy výrazná, Kotasovi se někdy říká český Calatrava, podle španělského architekta, který v podobném duchu navrhuje své stavby. Laikům se ty věci zpravidla moc líbí. Je to efektní a kontrastní, což vyniká zejména ve srovnání s banalitou kilometrových paneláků na Proseku. Ale architekti jsou ke Kotasovi často velmi kritičtí. Stavby jim připadají vypočítané na prvoplánový efekt, zbytečně nákladné, velmi obtížně udržovatelné (taky bych chtěl vidět Střížkov po několika letech provozu!). Pravdou je, že i Calatrava je často formalistní: jeden známý mi kdysi vyprávěl, jak se dotkl ocelových lan, které zdánlivě nesou jeho most – a lana byla volná! Každopádně je problém tam, kde má architektura jen nenápadně sloužit a místo toho doslova dominuje. To platí pro velmi výrazné až brutální železniční viadukty vedoucí k novému tunelu pod Vítkovem nebo o trati na Barrandov. A jak se líbí nové stanice vám?“

Restaurace Bella, Rumburská 572 – Byla přestavěna z transformační stanice.

Fotoalbum vycházky...

Madlina, název autobusové zastávky – Jedna ze zastávek naučné stezky Vysočany – Prosek - Střížkov, otevřené v březnu 2009. Madla bylo jméno archivářky Dopravního podniku, která tady pečovala po všech stránkách o řidiče autobusů. Vděční šoféři prosadili, aby se zastávce dostalo jejího jména. Je pozoruhodné, že zastávka dostala název ještě za života paní archivářky pojmenování místa podle žijící osoby je naprostou výjimkou.

Přibíkova vyhlídka, nad ulicí Nad Stráží - Jan Pravoslav Přibík (1811-1893) byl prvním učitelem v nejstarší vysočanské škole. Vystudoval německou pedagogickou školu v Praze, avšak pro své vlastenectví a zejména snahu prosadit vlastní metodu výuky dětí v rodném jazyce byl na pražských školách odmítán. Stal se proto domácím učitelem v několika významných rodinách. Do nově otevřené vysočanské školy nastoupil v roce 1854 jako řídící učitel, kdy už mohl plně stát za svými pedagogickými zásadami. Získaly jemu i škole věhlas, který umlčel i zpupnou nadřazenost rakouských úřadů.

Vyhlídka Emy Destinnové, u ulice Nad stráží - Ema Destinnová (1878-1930) byla nejslavnější českou operní pěvkyní od konce 19. století až do smrti. V posledním roce života bydlela ve statku švagra - rytíře Bedřicha Freye z Freyenfelsu v dnešní Freyově ulici, založila tam pěveckou školu a deponovala svůj gramofonový archiv, který byl zničen během spojeneckého náletu na Vysočany v závěru druhé světové války. Autoři stezky chtěli vzdát Emě hold, a proto jejím jménem nazvali tuto neobvyklou vyhlídku na panorama Prahy.

Prosecké skály - Prosecké skalní stěny vznikly uměle zářezem lomu do svahu. Těžil se tu pevný pískovec zpracovávaný jako stavební materiál a zejména však pískovec zvětralý, ze kterého se drtil nejjemnější písek. V předminulém století byly v pražských domech dřevěné podlahy a hospodyňky je po ránu posypaly proseckým pískem, aby se jim bláto nezažralo do podlahy. Písek rozváželi pískaři v malých vozíčcích, často tažených statným bernardýnem. Večer jej hospodyňky zase vymetaly ven. Zvětralá místa ve skalním masivu lákala mnohé horníky k nedovolené těžbě pro vlastní potřeby. Vznikl tak labyrint chodeb, některé z nich se časem propadly, jiné dosud existují. Nejznámějším důlním dílem v této oblasti je Močálka. Dnes už je to pouhý zbytek podzemního labyrintu. Současná délka přístupných chodeb je asi 500 metrů, ale celkový rozsah proseckého podzemí mohl dosahovat 5 - 7 km. Chodby jsou většinou 1 - 2 metrů široké a až 2 metry vysoké. Výsledný tvar chodeb se podobá spíš přírodní jeskyni než umělé těžbě. V okolí Močálky leží další, dnes již silně zařícené chodby Amerika I a Amerika II.

Propad školačky – Opěrná zeď školy zakrývá lomovou stěnu. Proti vchodu do budovy u chodníku na druhé straně ulice leží místo, kde se prokazatelně do podzemí propadla školačka, kterou následně vytáhl školník. Aspoň to tvrdí Václav Cílek v knize Podzemí Prahy.

Prosecká náves - Svažující se prostranství lemované alejí akátů bývalo proseckým korzem. Nemělo název, říkalo se mu „V alejíčkách“. Za náves se považovalo pouze prostranství před Hostincem U Brabců, který byl největší hospodou na Proseku, v sále se hrávalo divadlo. Proti hostinci také stával dřevěný kříž s litinovým korpusem, který byl odlit v Kolbenově továrně jako památka na první tavbu. Kříž byl za dob socialismu přemístěn na zrušený hřbitov u kostela sv. Václava. Dnešní Restaurant Zlaté sele byla původně hospoda U Kristů. Naproti restauraci je památník proseckých účastníků odboje za druhé světové války, popravených 13. ledna 1943. Vinařský sloup z první poloviny 17. století stával na hranici mezi Prosekem a Libní u silnice nad vinicí Máchalkou. V roce 1965 při výkopových pracech byl sloup zničen. V roce 1994 byla jeho replika instalována zde uprostřed návsi. Ulice na Vyhlídce byla U Brabců dlouhé roky vedena po panelech. Ty zde byly do konce šedesátých let 20. století, protože se místní obávali dalších propadů. Podobný ráz jako Močálka mělo totiž i třípatrové bludiště pod ulicí Na Krocínce odkryté v roce 1966. V roce 1965 totiž v této ulici došlo k propadu celého trolejbusu. Trať z ulice U Kříže do Čakovic (po trase Zenklova, Prosecká, Nad Krocínkou, Letňanská, Beranových), která byla v provozu od roku 1952, byla poté zrušena. A podzemí bylo asanováno kompletním zalitím betonem.

Pieta, Prosecká náves - Pieta stojí na horním konci návsi. Barokní sousoší spočívá na vysokém podstavci mnohem pozdějšího data, což dokládá i letopočet 1905. Sokl byl pořízen až při přemístění sochy z původního stanoviště při staré cestě k Libni z důvodů rozšiřování ulice. K Pietě se vztahuje místní legenda. V nedaleké viniční usedlosti Máchalka se na konci 19. století ztratil malý chlapec. Právě v době, kdy se svými vozy poblíž tábořila skupina potulných cikánů – nikdo je ale tehdy nepodezříval. Zatímco zoufalí rodiče prohledávali okolí, dítě bylo nalákáno do maringotky a s kočovníky mířilo kamsi do daleka. Cikáni ho chtěli vychovat jako svého „bílého zvěda“, jenž by měl nenápadně obhlížet terén pro krádeže, aniž by svým nevinným zjevem budil nežádoucí pozornost místních lidí. Jenže se léty ukázalo, unesený hošík nemá pro tuto činnost sebemenší vlohy. Mohli ho sice ponechat svému osudu kdekoliv u cesty, ale nakonec ho vysadili nedaleko Vysočan, když oklikou zase putovali kolem Prahy. Cikán mu na rozloučenou dokonce zavěsil zlatý řetízek s medailonkem pro štěstí a řekl mu, aby se zeptal v prvním stavení, kde před lety ztratili malé dítě. – až ho najdeš, setkáš se se svými pravými rodiči. Chlapec se doptával a zanedlouho ho poslali k Máchalce. Když chlapcova matka spatřila ušmudlané dítě, bála se uvěřit. Chtěla vidět mateřské znaménko na předloktí. A opravdu byla tam podlouhlá skvrnka. Rodiče aby poděkovali za zázrak, prodali „cikánský“ medailonek a za stržené peníze dali zhotovit nový podstavec pro přestěhovanou Pietu. A opatřili letopočtem 1905, aby navždy hlásal, že právě toho roku se vrátil oplakaný synek.

Kostel sv. Václava, U Proseckého kostela 3 - Původní románská trojlodní bazilika byla postavena ve druhé polovině 11. století. Za husitských bouří byl kostel zapálen a pobořen. Dnešní podobu s barokní cibulovitou bání získal při přestavbě v roce 1770. Uvnitř jižní lodi se dodnes dochovaly zbytky románských maleb. Ke kostelu sv. Václava patří fara – raně klasicistní budova – jejíž průčelí zdobí socha sv. Jana Nepomuckého. K faře patří zahrada s barokní sýpkou se schodištěm a pavlačí. Okolo kostela je malý hřbitov. Na prosecké faře byl v roce 1757 ubytován generál Daun s velitelským štábem pruské armády, která se střetla s rakouskou armádou u Štěrbohol.

Tři madony, za proseckým kostelem – Od roku 2010 jsou za kostelem instalovány tři madony z pískovce, mramoru a žuly od Zuzany Čížkové. Úpravu prostranství provedl architekt Luboš Jíra.

Sokolovna, Na Proseku 15 - V bývalé stodole usedlosti U Malých je dosud používaná sokolská tělocvična. Významnou úlohu tělocvična sehrála v roce 1942, kdy v přilehlém kuželníku byly na čas uschovány padáky parašutistů skupiny Antropoid. Příležitostný úkryt tu nalezli i oba pachatelé atentátu – Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Vysočanská sokolská jednota byla od počátku 2. světové války zapojena do národního odboje, jehož vyvrcholením byl pokus o záchranu parašutistů. Vysočanskou odbojovou sokolskou skupinu vedl bratr Jaroslav Piskáček, starosta jednoty Hynek Pavlík a cvičitelé Jaroslav Smrž, jeho sestra Ema Khodlová, Josef Pospíšil a Josef Nový. Za stanného práva, které následovalo po spáchání atentátu, byli Jaroslav Piskáček, Jaroslav Smrž a Ema Kholová s celou rodinou popraveni.