22. Pěšky ale za kočárem

neděle 11. 4. 2010
navštíveny: Satalice, bažantnice, slovanské hradiště, Vinořský park, Kamenný stůl, Vinoř - fara, kostel a zámek, Miranovy duby, Ctěnice zámek a kočárovna

Pozvánka
Sraz v neděli 11. dubna před jednou na konečné metra Letňany, výstup směr Satalice. Nesmíte všemu úplně věřit, nepůjdeme hned pěšky, nejdříve pojedem busem ve 13:03. V polích u Letňan dosud žádnou hospodu nepostavili, a tak bude oběd v restauraci Bella u stanice metra Střížkov (mezihospoda na vycházce mezi nablýskanými paneláky, únoroví vycházkáři už vědí). Od půl dvanácté, abychom si užili výhledů a ještě se stihli přemístit.

Jaká vycházka byla

    Čtrnáctka nevěří ničemu dokonce ani pravdivé předpovědi počasí. Když jsme v Satalicích vystoupili do deště, ukázalo se, že 25 vycházkářů vlastní dohromady jen asi pět deštníků. Ale zase měli ti vizionáři, co si místo deštníku přibalili flašku, pravdu - déšť přestal, ale žízeň je věčná. Hned za nejstarší budovou vesnice rváčů - hospodou jsme se vnořili do pralesa a vynořili se až ve Vinoři. V mimoprostoru jsme zažili dožínky s Malenkovem, slovanské hradiště s jarním osením, dohledali jsme dvě studánky a vodní jeskyni plnou suchýho listí a poměřili se s bolšev(n)íky. Je to marné, na bolšev(n)íky jsme krátký! Ale když se na to musíme napít, na pískovcových sedátkách posedět, všechny naučné cedule o biotopu stojatých vod přelouskat, to se pak jeden nemůže divit, že po prohlídce fary, kostela, špýcharu a zámku střeženého bdělým milicionářem byla mezihospoda ve Vinoři úředně zrušena. Vycházkáři museli vzít zavděk veršujícím hrobníkem.
    Ale už jdeme pěšky dál okolo nejstaršího zubu na světě do cíle naší cesty. Ještě v zahradě Ctěnického zámku, když jsme v útulném altánku dolikvidovali vše, co bouchá a teče, považovali mnozí kočár v názvu vycházky za jakýsi dvojsmysl. Ale když vešli na nádvoří vzorně opraveného zámku a spatřili špýchar s výrazným nápisem Kočárovna, konečně se jim rozbřesklo. Teď už jen donutit Davida Copperfielda v podobě pokladní, aby z nás všech vykouzlila skupinku deseti důchodců, a můžeme konečně dojít pěšky za kočárem. Z radosti nad ušetřeným vstupným jsme se hned všichni šli rozšoupnout do zámecké restaurace. Odbornice na zdravou výživu nám doporučila tataráček a hpap před odchodem na protialkoholní kongres nám přikázala nezanedbávat pitný režim, a tak nebylo co řešit. Restaurace překvapivě nekončila s koncem otevírací doby zámku, proto byl plánovaný výsadek ve Kbelích zrušen. Lidový dům, kde dělal vystupujícím Uriah Heep (2009) předskokana a předcvičitele budoucí prezident Antonín Novotný (pravda asi o tři čtvrti století dříve) musíme nechat na někdy jindy. Pokud se mi ještě někdy podaří vylákat vás do takové p.dele. Příště radši zkusím "Pasáže jen pro ten všední den". Už se těším, jak budeme místo v pralese bloudit v samém středu Prahy.

Satalice - Vesnice Satalice se původně nazývala Sotalice a tak je také zmiňována již od roku 1374. Zřejmě šlo o přezdívku vzniklou z dříve používaného slova sotat, což znamená strčit do někoho, udeřit někým o zem. Satalice tedy zřejmě byla ves strkačů a rváčů. Ze starších dob máme o Satalicích velmi málo zpráv, a ty se týkají většinou jen zdejší krčmy. Ta se poprvé se připomíná už roku 1412. Velký význam pro Satalice měla železniční trať postavená v roce 1872. Velkoobchodník Alexandr Schöller z Vídně zakoupil v roce 1841 od kněžny Schwarzenbergové ves Čakovice, vystavěl zde roku 1851 cukrovar a spojil ho železniční tratí do Neratovic. Trať z Čakovic do Prahy se zpozdila pro odpor Černínů, kteří nechtěli dovolit stavbu dráhy oborou. Proto bylo nutno prokopat směrem do Prahy skály.

Kaple sv. Anny, Satalice - V 16. století stávala na tomto místě pouze malá kaplička. Hraběnka Šporková při projížďce Satalicemi porodila nečekaně dítě. Při porodu vzývala sv. Annu. Z vděčnosti, že porod dopadl dobře, nechala tuto malou kapličku v roce 1730 rozšířit a vyzdobit. Drobná jednolodní obdélníková stavba je možná postavena podle návrhu Kiliána Ignáce Dienzenhofera.

Bažantnice - Byla založena v 18. století na šestnácti hektarech majiteli vinořského zámku Černíny z Chudenic. Stala se součástí rozsáhlé barokní kompozice, jejíž základní rysy jsou patrné dodnes. Dnes je to chráněná Státní přírodní rezervace. Dodnes je zachována hájovna, zřízená Černíny. Čtyřstrom – kopeček v popředí je zbytek po altánu – ten sloužil ještě v šedesátých letech při pouťových zábavách, v pozadí je pozůstatek betonového tanečního parketu. Kaštanová alej byla založena asi roku 1890. Za panství Černínů byli v háji chováni jeleni, daňci a holubi, na které pořádali střelbu. Té se zúčastnil i arcivévoda d´Este a arcivévoda Karel, pozdější poslední císař dynastie Habsburků.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Cesta pralesem                                                                                           4) Podle popisu jsme našli i Skalní pramen
2) Slovanské hradiště je maskované polem                                                   5) Povinné skupinové foto s bolševníkem
3) Ve vodní jeskyni jsme objevili jen suchý listí                                               6) Znavené ženy odpočívají místo honců

Hradiště - Několik metrů vysoké valy obepínají jižní okraj Velkého Hradiště o rozloze tří hektarů. K němu přiléhá na jižní straně Malé Hradiště, které je vlastně "předhradím" a bránilo přístupu na hlavní hradiště. Má rozlohu 86 arů. Pravděpodobně se jedná o slovanské opevnění z 10. - 11. století n. l. Podrobný průzkum byl proveden v roce 1962.

Vodní jeskyně – V minulosti splavná ve člunku. Na konci 2. světové války byla uměle zavalena odstřelem a její tajemství, kam vedla, je neodhaleno. Jeskyni nenavštěvujte, nejste-li odborným speleologem!

Prameny - Pozoruhodné jsou dva silné puklinové prameny na severním úpatí Hradiště. Skalní pramen leží kousek od trasy naučné stezky bezprostředně za přechodem přes potok na severním úpatí Velkého Hradiště. Silný vývěr vody ze skalní pukliny, široké 13 cm. Puklina se záhy rozšiřuje v prostornou jeskyni cca 1,2 metrů širokou, 3 metry vysokou a stejně tak hlubokou. Pramen tvoří na dně jeskyně tůň a poté odtéká při stěně jeskyně do potoka.

Malá trhlina - Nachází se severněji asi 20 metrů proti proudu potoka od studánky Skalní pramen. Pramen prýští v malé dutině v pískovcové skalce asi 1,2 metrů vysoké na břehu potoka. Vlastní pramen je široký 40 cm, asi jeden metr nad pramenem se nachází nevelký, metr hluboký propad, na jehož dně zřetelně proudí voda směrem k pramenu.

Pod hradištěm - V roce 2004 byla ve Vinořském parku zahájena likvidace nejagresivnějších druhů invazních rostlin, křídlatky japonské a bolševníku velkolepého. K likvidaci se používá postřik herbicidů, které jsou prouděním rozvedeny do kořenového systému. Pod hradištěm mezi cestou a potokem se nacházelo území zarostlé křídlatkou japonskou. Bolševník velkolepý dorůstá ve středoevropských podmínkách výšky až 4 metrů. Jeho velikost můžete porovnat na starém dutém kmenu, kde je vyznačena výška tohoto obra a dalších invazních bylin.

U Kamenného stolu - Po poslední leči pořádal hrabě ve Vinořské oboře slavnost pro honce. Ti pak odpočívali na sediliích - sedátkách, vytesaných do pískovcové skály. Poblíž je pravěké opevněné sídliště z období únětické kultury z první poloviny 2. tisíciletí před n. l. Archeologové našli zbytky chaty s hliněnými plastikami zvířat. Nejhezčí z nich byla soška býka s krátkými rohy.

Fotoalbum vycházky...

Vinoř – První zmínkou o obci je latinsky psaná darovací listina prvního českého krále Vratislava I. z roku 1088, kdy vyšehradské kapitule předal řadu obcí. Mezi nimi je jmenována i Vinoř. Po třicetileté válce připadla šlechtickému rodu Černínů z Chudenic. Černínové vlastnili Vinoř plných 267 let. Zámecký park ve Vinoři založili v první polovině 18. století Chotkové. Na park navazovala obora a několika alejemi byl později celý areál propojen s bažantnicí u Satalic. Ve druhé polovině 19. století byly park i přilehlá část obory upraveny v přírodně krajinářském stylu, Autorem původní barokní zahrady a přilehlé štěpnice stejně jako zámku, dvora a kostela byl kolem roku 1720 František Maxmilián Kaňka.

Fara, Vinoř - Jednopatrový objekt s valbovou střechou z druhé čtvrtiny 18. století je přisuzován staviteli F. M. Kaňkovi. S nedalekým kostelem Povýšení sv. Kříže je spojen podzemní chodbou. V září 1948 se na této faře sešli představitelé všech ilegálních vedení bývalých politických stran. Za sociální demokraty Vojta Beneš a Zdeněk Peška, za národní socialisty Milada Horáková a Josef Nestával, a za lidovce Vojtěch Jandečka. Jednání na faře se vlekla dlouho do noci, lidovci chtěli sjednotit představitele všech směrů do jednotné fronty proti komunistům, neshoda panovala mezi sociálními demokraty, kdy Vojta Beneš údajně sprostě nadával na bratra (což nebylo nic nového, neboť vztah obou bratrů byl dostatečně znám). Vojta Beneš považoval svého bratra za příliš kompromisního, ochotného vždy k velkým ústupkům. Možná že vinou Vojty Beneše, který se rozhodně odmítal bavit o marxismu, snad i neochotou a nejednotností v tak vypjaté situaci, nemohli účastníci vinořské schůzky najít společný jazyk. Nakonec výsledkem bylo resumé, že každá strana bude pokračovat v ilegální činnosti samostatně.

Kostel Povýšení sv. Kříže – Je nejstarší historicky doloženou stavbou v obci. Původní románská stavba - zbytky středověkého objektu jsou dochovány ve zdivu věže, byla v letech 1727 – 1728 přestavěna pravděpodobně pod vlivem Františka Maxmiliána Kaňky, který tehdy stavěl vinořský zámek. Před kostelem je cenná socha sv. Jana Nepomuckého z dílny Ignáce Platzera. Ke kostelu se váže i pověst o pyšné hraběnce Černínové. V původně románském kostele ve Vinoři bývala v minulosti dlouhou dobu díra do země. Podle pověsti si pyšná paní nechala udělat střevíce z bílého chlebového těsta, protože ráda nosila to, co nikdo jiný neměl, a šla v nich na mši. V kostelní podlaze se rozevřela propast, v níž hraběnka zmizela.

Špýchar - V západním rohu hospodářského dvora orientován podélně ke komunikaci stojí jednopatrový objekt bývalého špýcharu z druhé čtvrtiny 18. století. Opět zřejmě od F. M. Kaňky.

Vinořský zámek - Černínové získali Vinoř v roce 1650. Tento šlechtický rod byl rozdělen do několika větví. Diviš Černín byl popraven v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Heřman Černín – bratr onoho popraveného pána se v mládí vydal s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic do Jeruzaléma. Pak ale bojoval na straně císaře na Bílé Hoře a byl za to povýšen do hraběcího rodu. Když byl popraven na Staroměstském náměstí jeho parťák z Jeruzaléma Harant z Polžic, se oženil s jeho vdovou a získal tak značné jmění. V roce 1650 pak od zadluženého potomka Valdštejna zakoupil Vinoř. Vinořský zámek dal v letech 1719 až 1724 vystavět Prokop Vojtěch Černín. Zámek je dvoupatrová budova s osmadvaceti místnostmi, dvěma jídelnami a přízemní halou. Autorem stavby je architekt František Maxmilián Kaňka známý mimo jiné přestavbou Karolina a Klementina. Zámek ve Vinoři pojali Černínové jako honosnou rodovou vizitku, a proto jej bohatě zařídili. Přivezli sem obrazy ze svého Černínského paláce na Hradčanech. Mezi nimi byly obrazy např. od Rubense, Lucase Cranacha, Dürera, Leonarda da Vinci, Škréty či Brandla. Posledním a nejvýznamnějším majitelem panství byl Otakar Černín narozený v roce 1872. Za první světové války působil jako velvyslanec v Bukurešti, v letech 1916-1918 byl c. k. rakouský ministr zahraničí. Před válkou i během války za ním přijížděly na vinořský zámek významné návštěvy - následník trůnu Ferdinand d´Este, německý císař Vilém II. a arcikníže Karel, pozdější rakouský císař. I když jmenování Otakara Černína do vlády bylo spojováno s mimořádnými nadějemi, dopadlo vše jinak.Nejhorší byla roztržka s českým prostředím na jaře 1918. Černínové obývali zdejší zámek do roku 1917, pak se rodina odstěhovala do Aussé ve Štýrsku. Otakar Černín, známý nepřátelským postojem k českému státu, byl v roce 1921 zbaven veškerého majetku a zámek přešel do vlastnictví státu. Hrabě zemřel v roce 1932 ve Vídni. Stát zámek předal do užívání řádu anglických panen, protože jejich řádové budovy využil pro zřízení ministerstva financí. Tento řád zde sídlil do roku 1924. V roce 1925 koupil zámek bankéř Jindřich Bělohříbek. Po druhé světové válce se majetek opět vrátil do vlastnictví státu. V období let 1945 -1947 spravoval zámek Místní národní výbor a byla zde ubytována jugoslávská učňovská mládež. Od roku 1952 zámek využívá Ministerstvo vnitra a je nepřístupný.

Vinořský hřbitov – Na hřbitově je hrobka Černínů se 36 sklípky na rakve, poslední Černín zde byl pohřben v roce 1813. Zajímavá je postava předposledního hrobníka. Václav Skácel narozen 1903 byl živou kronikou obce. Vedl si svou vlastní kroniku, kterou nazval „Z hrobníkova zápisníku“ a která je celá psána ve verších. Alespoň názvy některých kapitol – Náš starosta, Zemřelý manžel, Majiteli zámku, Vdova, Kovář, Vražda a sebevražda milenců, Bezvěrci – celkem 51 veršovaných vzpomínek. Rád se představoval slovy: „V úctě se Vám koří kopáč hrobů ve Vinoři.“ Byl občanem váženým, filosoficky se zamýšlel nad osudy těch, které pohřbíval. Podle jeho záznamů jich bylo víc než pět tisíc.

Centrum Mariapoli, Mladoboleslavská 667 – Architektonicky zajímavě řešená novostavba, která slouží jako kongresové a ubytovací zařízení. Je centrem mezinárodního náboženského hnutí Fokolare, založeného v roce 1940 v Itálii.

Ctěnická obora - Má přibližně 14 hektarů. Památkou na selské povstání v roce 1775 jsou Miranovy duby zasazené přibližně v té době. Selské povstání vedené Josefem Miranem (řečeným, ve skutečnosti se jmenoval Josef Černý) rychtářem z Přezletic, bylo před branami Prahy v Karlíně potlačeno a Josef Miran byl před karlínskou Invalidovnou v březnu 1775 oběšen.

Kříž ve Ctěnickém háji – Připomíná tragickou událost dvou mladých lidí, kterou zveršoval hrobník Skácel. Syn myslivce a dcera deputátníka se měli rádi. Protože otec mládence tvrdě zasáhl proti jejich lásce, zastřelil mládenec nejprve dívku a potom i sebe. Podle tehdejších zvyklostí nesměli být pochováni na hřbitově a jsou tedy pohřbeni na místě jejich poslední schůzky.

Přezletice - Roku 1945 byly na Zlatém kopci nalezeny kamenné nástroje, které byly datovány do období staršího paleolitu. Cílený archeologický výzkum na Zlatém kopci pak probíhal v letech 1975 až 1991. Bylo určeno, že se jednalo o sídliště člověka vzpřímeného, který zde žil před asi 750 tisíci lety, a byla vyzdvižena řada nálezů – zejména kamenné nástroje a část zubu. Tento úlomek má rozměr 2x3 milimetry a odborníci došli k závěru, že jde o tzv. mesiální bukální část korunky první nebo druhé levé spodní stoličky. Dnes se zdá pravděpodobnější, že se nejedná o zub člověka, ale medvěda. Velká část naleziště o rozloze necelých 200 m2 zůstává doposud neprozkoumána.

Ctěnický park - Park byl po 40 letech „péče“ státního statku zdevastovaný, neudržovaný a zamořený nálety, Ctěnický potok byl rozvodněn v šířce nivy, údolí celoplošně zarostlé a nepřístupné. Vzhledem k reliéfu krajiny se autoři rozhodli zachovat kontrast anglického romantického parku a francouzské zahrady, dělené Ctěnickým potokem s jezírkem. Přísné jabloňové stromořadí doplňují nové budovy, skleník a užitkové stavby, které se díky své jednoduchosti velmi dobře včlenily do projektu. Obnova zámecké zahrady zámku ve Ctěnicích obdržela Grand Prix Architektů 2006 v kategorii krajinářská a zahradní tvorba.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Kočár do Vídně                                                                                             4) Vzhůru do zámecké restaurace
2) Kam bychom s ním asi tak dojeli?                                                                 5) Propíjíme uspořenou libru
3) Kočár pro arcibiskupa                                                                                   6) A teď hurá, pojedeme do Kbel na Uriáše!