24. Na Hraně III.

neděle 3. 10. 2010
navštíveny: Barrandovské terasy, Barrandovské vily, Malá Chuchle, kostel sv. Jana Nepomuckého, Pacoldova vápenka, Slivenec

Pozvánka
Sraz už v 11:00 na stanici tramvaje Hlubočepy (12, 14, 20). Cesta totiž bude dlouhá a trnitá.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme na Posedlostní vycházce měli větší štěstí. Karel dorazil - sice bez trička, ale zato s foťákem. Podešli jsme Barrandovský most, který projektoval "zasraný bolševik" ZSV a zamířili k Barrandovským terasám. Zásluhou Pepy a Karla (Sudka a Provázka) se můžete pokochat jejich stavem v letech třicátých, sedmdesátých a teď. Zato Barrandovské zahradní město se moc nepředvedlo. Vily se buď schovávaly v neprostupném pralese nebo za mohutnými hradbami. A když jsme místo Kolowratské dřevěné chaloupky spatřili rozestavěný betonový bunkr, prchli jsme raději do dosud nevypáleného Trilobit baru.

    Po obědě už vycházka dostála svému jménu "Na Hraně". Pohybovali jsme se zásadně na ní, pokud jsme zrovna neklopýtali strmě do údolí nebo se neškrabali zpět na hranu. Ale Chuchelské lázně, kde léčivý Mariin pramen nahradil výron Bohemky, stály určitě za trochu toho trní a ztráty nadvltavské výšky. Serpentinami, rozrytými od divokých prasat, jsme se vyšplhali na hranu a skončili v ZOO koutku - někteří u piva, jiní u havrana, který se kromě obvyklého nevermore neustále zcela zřetelně dožadoval piva. Poutní kostel Jana Nepomuckého se donedávna "skrýval v korunách stromů", ale stačila jedna šikovná husquarna a nedostatek demonstrantů a konečně jsme si užili pořádný výhled. A užili jsme si i piknikové místo v lomu nad Velkou Chuchlí, jen místo buřtů jsme zase museli opékat šampus. Krajinou Vinnetua jsme došli k Pacoldově vápence, která za svůj život spolykala víc grantů než vápence a vystoupali (dnes už opravdu naposled) do Slivence. Jestli nám na Barrandově bylo líto, že vily zůstaly nespatřené, tady by to často chtělo hodit na ně deku. Ale v hospodě U Žilinů na opravdické venkovské návsi bylo útulno a zastavil se tu čas. Štamgasti ve zmijovkách seděli pod místní televizi Barrandov, kde se poklidně střídali chlapci a chlapi s majorem Zemanem a nám se vůbec nechtělo vyrazit ven, kde na každém kroku zuřil předvolební souboj billboardů.

Usedlost Slovanka, Hlubočepská 6 – V místech dnešní usedlosti bývala středověká vinice, která v 18. století zanikla, když ji koupil profesor a majitel cihelny František Antonín Herget. V držení jeho rodiny byla až do 20. let 20. století. Areál usedlosti sestává ze dvou budov - původní obytná budova vpravo je barokní, zmínky jsou o ní už z roku 1726. Přestavěna byla v roce 1862. Původní jednopatrová hospodářská budova vlevo, zvaná Patricie, z roku 1874, má novorenesanční fasádu. Před domem se nachází terasa se zábradlím zdobená bustami císařů. Ke Slovance náleží také terasovitá zahrada. Je škoda, že dojem z impozantních budov a jejich kamenných schodišť a teras kazí množství všemožných bud, budek a přístavků v popředí. Ovšem co čekat jiného, když v poválečné době patřila Slovanka státu a její prostor využíval Československý armádní film. Od roku 1991 je Slovanka památkově chráněna a její okolí se upravuje.

Barrandovské terasy - Funkcionalistická vyhlídková restaurace od architekta Maxe Urbana byla inspirována restaurací Cliff House na skalním ostrohu vybíhajícím do Tichého oceánu u San Francisca. Okolo restaurační budovy byly vybudovány terasy pro letní provoz, počítalo se s 3000 návštěvníky denně. Jelikož na zimu bylo potřeba uložit 500 stolů a 3000 zahradních židlí, navrhla architekta Hana Záveská-Kučerová pro tento účel speciální skládací kovový nábytek. Barrandovské terasy byly dokončeny za neuvěřitelných 6 měsíců. Stavební komise se poprvé sešla 20. března 1929 a provoz podniku byl zahájen 27. září. Každý den od poledne do půlnoci dopravoval z Václavského náměstí od paláce Lucerna levný autobus k terasám návštěvníky. Běžně jezdilo na Barrandovské terasy skutečně plánovaných 3000-3500 zájemců denně a bavilo se při hudbě orchestru R. A. Dvorského, který zde hrál až do deváté hodiny. V roce 1937 byl přistavěn dřevěný objekt Trilobit bar. Pozvolný úpadek Barrandovských teras nastal v padesátých letech, kdy byly znárodněny. V roce 1982 byl uzavřen Trilobit bar, v roce 1993 uzavřena i restaurace. V roce 1992 se terasy vrátily bratrům Havlovým, kteří oba své podíly věnovali manželkám. V roce 2000 odkoupila Dagmar Veškrnová podíl své švagrové. V roce 2001 bezdomovci zapálili Trilobit bar, v roce 2003 zakoupil areál řecký podnikatel. Pražská Pětka, časopis Prahy 5 píše v roce 2004: "Zřejmě už v příštím roce odstartuje rozsáhlá rekonstrukce jednoho z pražských architektonických skvostů – Barrandovských teras. Po letech, kdy tato funkcionalistická dominanta Prahy ze 30. let minulého století chátrala, dojde k jejímu oživení, které by v relativně krátké době mělo opět na Barrandovské terasy přilákat velké množství návštěvníků nejen z Prahy. Studie obsahuje vedle restaurace, které bude vrácena původní podoba z 30. let ještě dva hotelové objekty s předpokládanou kapacitou 170 lůžek. První návštěvníci by do nově zrekonstruovaných Barrandovských teras měli pravděpodobně zavítat už na konci roku 2006. V minulosti vázla příprava rekonstrukce na vleklých jednáních s památkáři a jejich, podle Dagmar Havlové až příliš striktních požadavcích. Ale nakonec se podařilo mezi architekty a památkáři dospět ke konsensu." Nyní se píše rok 2010 a opět se objevila zpráva, že nový soukromý investor chce na Terasách obnovit restauraci a doplnit ji hotelem.

Pamětní deska Barrandova - Je instalována napravo od schodiště do Skalní.

Barrandovské zahradní město - Zahradní město - Nápad situovat zahradní město do pláně gigantického skalního ostrohu nad řekou se zrodil v hlavě mladého stavebního inženýra a podnikatele Václava Maria Havla. Se svojí přítelkyní Bělou Friedländerovou, jež v Americe studovala a s níž později prožil v Praze pětileté manželství, se vydal na okružní cestu po amerických univerzitách. V San Francisku ho uchvátila nádherná vilová čtvrť kalifornských magnátů rozprostírající se kolem Berkleyovy univerzity. Václav Havel si zajistil předkupní právo na barrandovské pozemky od rodiny Bártů a Hergetů. Plány území mu vypracoval architekt Max Urban, komunikace spolužák z reálky Ing. Jaroslav Brázdil. Na přelomu dvacátých a třicátých let se tak náhorní planina, na jejímž rozsáhlém území byly pouze opuštěné lomy a která byla úplně odříznuta od Prahy, postupně změnila v Hollywood východu. Jednotlivé vily navrhovali Max Urban, Vladimír Grégr, Rudolf Stockar, František Albert Libra a další. V první etapě výstavby se jednalo o funkcionalistické stavby, později se blížily romantickému „hollywoodskému“ stylu, neboť stavebníky byli často známí herci, režiséři a producenti. Po válce zase místo přitahovalo umělce, žil tu například František Vláčil, potomci Josefa Lady, Miloš Nedbal, slavný kadeřník 60. let Gerhard Matuška. Až v sedmdesátých letech si exkluzivní polohy Barrandova všimli komunisté Miroslav Štěpán, Vasil Mohorita.

Skalní 21 – Nový vlastník nechává vilu napospas svému osudu. Je památkově chráněné, a tak ji zbourat nesmí. Ale pozemek, který ji obklopuje, je na dnešní poměry příliš velký luxus. Až se dům sesune, bude moct započít s výstavbou nového několikapatrového domu, jenž bude výnosnější. Zatím se tu vystřídalo několik part squatterů a narkomanů.

Strupplova vila, Barrandovská 20 – Patří již na začátek nové „holywoodské“ periody Barrandova. Autorem je nejznámější architekt barrandovských vil Vladimír Grégr. Obdélníková dvoupatrová protáhlá budova s valbovou střechou je pojatá v duchu tzv. novošpanělské architektury. Důraz na přirozené materiály – drsnou škrábanou omítku, tmavé nebarvené dřevo, kovářsky zpracované masivní železo, podezdívku z hrubě opracovaného kamene – dodává domu situovanému v horní části rozsáhlé zahrady rustikální ráz. Hlavní obytné místnosti jsou situované v horním patře pod prejzovou střechou, jejíž přetažená část kryje před deštěm otevřenou terasu. Zdi spodního patra jsou členěné jednoduchými oblouky, z obývacího pokoje se naskýtá neopakovatelný pohled na protější svahy nad řekou. Strupplova vila patří k oněm nemnoha zachovalým příkladům, z nichž lze dodnes vyčíst atmosféru meziválečného Barrandova.

Barrandovská 22 - Rodinný dům od Ladislava Syrového a Jaroslava Fragnera z roku 1937. Vila hudebního nakladatele Františka Kovaříka. V roce 1961 vilu koupila malířka Alena Ladová, dcera Josefa Lady.

Barrandovská 17 - Václav Havel si nechal podle návrhu filmového architekta Viléma Rittershaina postavit na skále nad lomem dřevěný srub a nechal upravit zahradu. Až později si nechal vybudovat luxusní vilu podle návrhu architekta Vladimíra Grégra v letech 1939-1941. Později ji od Václava Havla koupil za plnou cenu jeho bratr Miloš Havel. Miloš Havel se v roce 1949 pokusil přejít hranice, ale po neúspěšném přechodu hranic mu byla vila zabavena. Později bylo ve vile velvyslanectví. Po roce 1989 byla vila (stejně jako Terasy Barrandov a další nemovitosti) navrácena bratrům Havlovým. Ti ji prodali významnému českému podnikateli, který vilu příkladně zrekonstruoval a vybudoval zde sídlo "Business Klub Villa Barrandov".

Skalní 10 – Rodinný dům dr. Čelakovského. Nejvýznamnější stavba Vladimíra Grégra. Vila reaguje na svažitý terén je orientována na výhled do údolí Vltavy. Vstup je z horního podlaží. Lehce zaoblený obytný prostor má charakter mezonetu.Architekt navrhl stavbu po svém návratu ze Stuttgartu, kde jej ovlivnilo dílo Hanse Scharouna.

Barrandovská 27 - Dům nazvanou Dřevostavba Kolowrat si nechal postavit hrabě Jindřich Kolowrat Krakowský (1897-1996) jako pilotní dům. Byl vyprojektován podle skutečné stavby na Šumavě a pak nabízen průmyslníkům a obchodníkům, aby si takový dům nechali postavit v Praze nebo jako svá venkovská sídla. Hrabě Kolowrat byl diplomat, po roce 1945 velvyslanec Československa v Turecku. Po roce 1948 odešel do Spojených států, majetek mu byl poté zkonfiskován. Byl dvakrát ženatý, první manželkou byla ruská šlechtična, druhou dcera řezníka. Po roce 1989 se vrátil do vlasti. V restituci mu byl vrácen Kolowratský palác v Praze, který na dvacet let pronajal Národnímu divadlu za symbolickou jednu korunu ročně. Získal zpět také zhruba 7000 hektarů na Tachovsku a Klatovsku. Po jeho smrti se restituovaného majetku ujal nejmladší syn Tomáš (1943-2004), který se po roce 1989 s otcem vrátil do vlasti. Tomáš se svou přítelkyní Dominikou Perutkovou (1966) zplodil syna Maxmiliana Alexandera a dceru Francesku. Dominika si po jeho smrti změnila jméno na hraběnka Kolowrat-Krakovská, stala se poručnicí majetku svých dětí, soudila se neúspěšně se nejstarším bratrem Tomáše Ernestem o nájem v bytě na Příkopech (Tomáš mu byt taky pronajal za korunu ročně a ona ho chtěla nechat vystěhovat) a byla to také ona, kdo nechal dřevěnou vilu svých dětí zbourat.

Barrandovská 46 - Nejznámějším autorem barrandovských vil byl Vladimír Grégr (1902–1943), vnuk proslulého mladočeského politika dr. Eduarda Grégra a žák Josefa Gočára, který od roku 1930 působil ve firmě ing. Václava Havla. Grégrův první rodinný dům v zatáčce Barrandovské silnice č. 46 byl postaven jako takzvaná výstavní vila a po dokončení krátce zpřístupněn veřejnosti. Architekt tu využil tvaru parcely ve vlásenkovité zatáčce Barrandovské silnice a kubus stavby apsidovitě zakončil. Uvnitř se nachází dvouúrovňová hala, v patře ložnice. Vila má ještě bílou vápennou omítku. Vladimír Grégr se podílel na výstavbě i zabydlování barrandovského kopce od samého začátku – byl duší sportovního Sdružení pod Barrandovem. Bohužel jeho slibně se rozvíjející profesionální růst byl drastickým způsobem zastaven, když v roce 1943 byl za svou odbojovou činnost popraven nacisty. V domě bydlela Adina Mandlová, nyní dům vlastní Roman Šmucler s chotí.

Fotoalbum vycházky...

Filmové ateliéry - Filmová výroba byla roztříštěna v Praze po nejrůznějších místech, v prosklené kopuli České banky na Václavském náměstí, v pavilonech na zahradě Vinohradského pivovaru, do košířské Kavalírky, proto se rozhodlo o jediné budově. Rychlost výstavby ateliérů byla úchvatná, v listopadu roku 1931 byl položen základní kámen a první film se zde začal točit už v lednu 1933. Nepřehlédnutelnou částí hlavní budovy ateliérů je vodojem. Architekt Max Urban ho do svých projektů zakomponoval tak mistrně, že se stal jednoduchým, a přitom dominantním prvkem stavby. Betonový skelet má přední část prosklenou. Uvnitř je výtlačné a zásobní potrubí a schodiště, vodojem je zcela nahoře, v posledních zděných patrech bez skel. A nad ním vlaje na vysoké žerdi nepostradatelná vlajka. Byl napájen užitkovou vodou z Malé Chuchle a sloužil filmovým ateliérům. Dnes už není v provozu.

Kaplička P. Marie v Malé Chuchli - Byla postavená v 2. pol. 18. století v lese nad pramenem - jednoduchá stavba, uvnitř oltářní mensa s pískovcovým polychromovaným medailonkem Panny Marie.

Malá Chuchle - První zachovaná zmínka o Chuchli pochází z roku 1132. Je dochována v rukopise kanovníka, který líčí zdejší pobyt biskupa Menharta a jeho šťastnou záchranu před smrtí: "Léta 1132, dne 19. ledna, když pan Menhart, biskup Pražský meškal v jedné vsi řečené Chuchel, jednoho dne v soumrak stal se div neslýchaný a velmi strašlivý. Když totiž ospalostí již stržen vstoupil do postele a služebníci jeho stáli u něho, najednou hřmot hrozný jako z jeskyně přicházeje, blížil se k domu. On pak nevěda, co by činil, vyskočil z postele a jako u vytržení se postavil vedle zdi komína; a hle! Kámen divné velikosti padaje z hory, zbořil dvě zdi i s postelí biskupovou a tam zůstal ležeti, a tak biskup zůstal jest bez úrazu." První zprávy o lázních v Malé Chuchli jsou z roku 1729. Lázně zaznamenaly největší rozmach v druhé polovině 19. století. Původní závěry rektora Ferdinandovy Univerzity v Praze, Dr. Johanna Srinciho o léčivosti zdejšího pramene sice byly později zpochybněny, ale Malá Chuchle se stala vyhledávaným výletním místem. Z této doby se nám zachovalo několik obytných budov:

čp. 4 - Klasicistní stavba s pavlačí a s bránou do hospodářského dvora vpravo dole

čp. 42 - Lázeňský hostinec a zahradní restaurace - komplex tří objektů na úpatí kopce. Nejstarší je hlavní budova se severním průčelím do ulice V lázních. Zadní budova, bývalá zahradní restaurace, byla postavena po polovině předminulého století. Nejmladší stavbou je objekt s prosklenou střechou, který svého času sloužil jako herna.

čp. 43 - Stavba původně klasicistní. Na východní fasádě nalezneme nápis "VILA MARIA" podle manželky, německé spisovatelky "přírodozpytce a badatele ve vědách přírodních" dr. Uherka. Koncem 19. století zde dlel na letním bytě básník Jaroslav Vrchlický, za ním sem dojížděli významní čeští umělci např. J. V. Myslbek, J. S. Machar, Otýlie Sklenářová - Malá.

čp. 44 - Individuálně architektonicky nevýznamná stavba z roku 1840, avšak tvořící nedílnou součást lázní. Objekt je postaven přímo nad potokem, který teče pod ním podzemní štolou.

čp. 45 - Budova v pozdně barokním slohu se sochou P. Marie je nejstarší z celého souboru staveb, které k lázním náležejí. Součástí objektu jsou i sklepy na sever od hlavní budovy, částečně zaklenuté barokní valenou klenbou a vylámáné ve skále.

Kostel Narození Panny Marie - Do chráněného komplexu budov patří i pozdně barokní až rokokový kostel z roku 1774, který byl vystavěn na místě původního románského kostela.

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého - V korunách stromů Chuchelského háje se skrývá poutní kostel sv. Jana Nepomuckého. Dobová vyobrazení dokládají, že dříve byly svahy nad Velkou Chuchlí beze stromů a kostelík býval vidět celý. Byl postaven roku 1729 - jako poděkování polského šlechtice, který se údajně ve zdejších lázních uzdravil. Hlavní oltář je barokní s obrazem sv. Jana Nepomuckého od neznámého malíře. Nad tímto obrazem je umístěna kopie Panny Marie zbraslavské. Po zrušení zbraslavského kláštera se kostel přestal udržovat a chátral. O jeho opětovnou obnovu se v letech 1846-49 na své náklady postarala kněžna Marie Anna z Oentingen-Wallersteinu. Roku 1931 byly v kostele umístěny nové zvony (původní ukradeny). V letech 1948-89 se jeho stav neustále zhoršoval a došlo k jeho úplné devastaci. Naštěstí se tuto památku podařilo zachránit. Generální rekonstrukce, která probíhala v letech 1992–1993. Kostel byl znovu vysvěcen 22. 5. 1993 - v roce 600. výročí Jana Nepomuckého.

Žákův lom - Můžeme zde sledovat charakteristické střídání tmavých pevných vápenců s vložkami vápenitých břidlic z období nejvyššího siluru - stáří kolem 400 milionů let. Ve stěně je pěkně odkrytá vrása deskovitých vápenců. Dříve se tu lámaly vápence pro ruční výrobu černé pražské chodníkové mozaiky. Žákův lom je známé naleziště svrchnosilurských zkamenělin, zejména graptolitů, různých členovců, hlavonožců, mořských lilijic, mlžů, a plžů. Mezi zde nalezenými členovci jsou i zbytky velkých členovců, kteří dosahovali délky až přes dva metry, ale nikdy zde nebyli nalezeni v úplném exempláři.

Pacoldova vápenka - Naproti lomu je stará vápenka s dvojitými šachtovitými Pacoldovými pecemi - unikátní technická památka z 2. pol. 19. století. Je zajímavým dokladem jedné etapy historie českého vápenictví. Tyto pece, postavené podle patentu profesora pražské techniky Jiřího Pacolda, umožňovaly zpracování jakéhokoliv vápence, nikoliv pouze vytříděného. Byly v provozu až do 2. světové války, pak už vápenka sloužila jen příležitostně filmařům a postupně chátrala až do havarijního stavu. Situace se změnila až po restituci, kdy byla vápenka vrácena potomku původního majitele. Ten měl od počátku zájem na její záchraně a v roce 2004 zahájil její rekonstrukci s výraznou finanční podporou Prahy (v roce 2004 3 miliony Kč, v roce 2005 3,5 milionu a v roce 2006 2,5 milionu Kč.)

Slivenec – wikipedia - Ve Slivenci můžete nalézt kostel Všech Svatých, který je středem malého náměstíčka. Je zde krásná krajina a stavějí se zde nové domy. Konají se zde různé akce a těží se zde tzv. Slivenecký mramor. Každé 3 měsíce tu vychází časopis Slivenecký mramor. Na fotbalovém hřišti ve Slivenci se točilo utkání ve fotbale v Kameňáku.
Jinak zde zakoupil bývalý premiér Stanislav Gross domek ze šedesátých let za 10,8 miliónu, nechal ho zbourat a na uvolněné parcele staví novou vilu. Ta stojí v ulici přízračně nazvané Diamantová.