Ústav makromolekulární chemie, Heyrovského náměstí 2 - V první polovině padesátých let utekl české architektuře technologický pokrok ve stavebních materiálech a konstrukcích. Na konci padesátých let ale byly do české architektury vneseny nové, architekty inspirované a prosazené objevy. Prim v tom hrál zřejmě Karel Prager. Právě tato budova, postavená v letech 1958-1965 je příkladem toho, co Prager dokázal nejen vymyslet ve svém projektu, ale doslova vybojovat při realizaci. Tady byla poprvé použita nová kompozice nízké podnože a na ní kolmé vysoké desky i moderní závěsová stěna. Na fasádě se střídaly plochy bezbarvého skla a plochy modrozeleného kovu, protkané hliníkovým rastrem. Aby tento plášť bylo možno použít, bylo nutno na jeho výrobu iniciovat vznik továrny v Boleticích. Mnohé, co na budově bylo použito poprvé, bylo následně bezmyšlenkovitě, tupě používáno až do omrzení. Nejvíc snad ony závěsové „boletické“ panely, které se staly morem české architektury sedmdesátých let. Stavba byla rekonstruována v devadesátých letech, byl změněn i její obvodový plášť. Původní konstrukce nebyla použitelná, a tak byla nahražena jinou, která má robusnější kovové části a také temnější barevnost.

Pomník Otto Wichterle, Heyrovského náměstí – V roce 2005 byla před budovou Ústavu makromolekulární chemie odhalena moderní plastika, připomínající košatý „strom poznání“ s vlajícími větvemi. Nápis na bronzové spodní desce vysvětluje: „Otto Wichterle (1913-1998). Čísla jeho patentů jsou zapsána v koruně této sochy“. Je věnován objeviteli silikonového vlákna, vynálezci měkkých kontaktních čoček a spoluzakladateli Ústavu makromolekulární chemie. Autorem pomníku je Michal Gabriel, člen Tvrdohlavých. S podobou pomníku byla spokojena i dr. Linda Wichterlová, manželka zesnulého vědce, jež si výslovně nepřála, aby budoucí pomník znázorňoval postavu. Žák profesora Wichterleho Jiří Michálek, který s ním v laboratoři strávil 15 let, vzpomíná: „Profesor Wichterle neustále pospíchal a mnoho kontaktních čoček za svého života snědl. Kontaktní čočka vypraná v destilované vodě se totiž musí ještě převést do fyziologického roztoku, aby se mohla aplikovat na oko. A Wichterle pokusné čočky, aby urychlil proces a mohl je co nejdříve vyzkoušet, převáděl do fyziologického roztoku v ústech, protože sliny fyziologický roztok nahrazují. Často šokoval okolojdoucí tím, že vyndal něco úst, vložil to do oka, z druhého oka zase něco vyjmul a vsunul do úst. Často jsem jezdíval s Wichterlem z laboratoře v Dejvicích na Petřiny. Profesor řídil, u vojenské nemocnice byl na silnicí hrbol. Takže kolikrát jsme tam drncli a pan profesor se na mě otočil a řekl: tak jsem je zase spolkl."

Restaurace U české koruny, Libocká 6 – Poblíž libocké brány, u severního vstupu do obory Hvězda se nachází zahradní restaurace. Její dnešní název je odvozen od zdejšího dlouholetého restauratéra Václava Holečka, který ji vedl od dvacátých let 20. století. Díky dobré poloze u vstupu do hojně navštěvované obory se v restauraci zastavovalo značné množství hostů.

Zeyerova vila, Libocká 16/261 – Jednopatrový domek z druhé poloviny 19. století s částečně dochovanými dobovými interiéry. V roce 1878 se sem nastěhoval Julius Zeyer se svojí matkou. Právě tady vytvořil cyklus epických básní Vyšehrad. V Liboci ale Zeyer dlouho nepobyl. Po smrti své matky se dostal do finanční tísně a vilu prodal spisovatelce Anně Lauermannové-Mikschové, známé pod přijatým jménem Felix Téver. Paní byla dávnou ctitelkou Zeyerova díla a úcta ji provázela i ve vile. Po její smrti získal dům Jiří Karásek ze Lvovic, který zde často pobýval a tvořil. Ke Hvězdě ho vázala nejen zdejší zvláštní atmosféra, ale dostal se obory i posmrtně. Budova renesanční hájenky vedle letohrádku Hvězda sloužila jako kuchyně pro přípravu jídel pro císařskou rodinu, poté jako hospodářské zázemí letohrádku. V letech 2000-2004 byla opravena a vznikl zde depozitář bohaté knihovny Jiřího Karáska ze Lvovic společně s expozicí tohoto básníka a sběratele. Karáskova kolekce obsahuje 38 000 uměleckých děl, 48 000 svazků a 20 000 archivních dokladů.

Schubertova vila, Libocká 9 – Architekt Zdenko Schubert von Solden navrhl libockou vilu pro svého bratra advokáta. Vila patří do skupiny pražských vil vycházejících z tradice renesanční a antické architektury, které byly postaveny na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Schubertův dům charakterizuje malebná asymetričnost, umocněná typickou věží. Ovšem vyhlídková věž stíněná vysokými stromy obory Hvězda a hlavní průčelí s lodžií orientované na severovýchod postrádají praktické opodstatnění. V držení se vystřídala celá řada vlastníků. Nyní je dům neobydlen a ve velmi špatném technickém stavu.

Fotoalbum vycházky...

Libocký hřbitov, Libocká – Původní hřbitov Liboce byl u kostela sv. Fabiana a Šebestiána, který byl roku 1842 zrušen. Dnes na jeho místě stojí nový kostel. Nový hřbitov byl založen při severní ohradní zdi obory Hvězda. Dodnes se zachovala jen ohradní zeď a malá márnice spolu s železným křížem na podstavci. Několik náhrobků je uloženo kolem zdi a v márnici.

Rodinný dům, Libocká 29a/178 - Dům projektoval architekt Jan Línek. Dům výhodně využívá svažitost terénu – polosuterén se vstupními prostory je přístupný přímo z ulice, zatímco přízemí a první patro se široce otevírají do zahrady a k oboře Hvězda. Dům byl postaven pro Čechošvýcary – doktora přírodních věd a malířku s již odrostlými dětmi.

Nová Liboc - Obytný komplex se rozkládá na břehu Libockého rybníka a kromě moderní architektury nabídl svým obyvatelům především výhled na kostel sv. Šebestiána na pozadí obory Hvězda. Projekt sestává z devíti bytových domů a čtyřech viladomů. Výstavba probíhala ve dvou etapách a obytný soubor byl dokončen v roce 2007.

Šestákova usedlost, Rybničná 1 – Uzavřený hospodářský dvůr se dvěma proti sobě stojícími branami vznikl zřejmě na počátku 19. století. Od roku 1840 patřil Václavu Šestákovi z místní zemědělské rodiny. Po něm dostala jméno Šestákova skála na jedné straně průrvy Džbánu. Druhá větší a vyšší skála získala jméno po libockém statkáři s větším statkem a většími pozemky - Kozákova skála. Kozákovi a Šestákovi totiž po desetiletí obhospodařovali pozemky v oblasti pravěkého šáreckého hradiště. Ovšem zatímco Šestákův statek vzkvétá a byla tu otevřena restaurace, Kozákův rozsáhlý hospodářský dvůr, téměř zámeček v Libocké ulici, byl zbaven památkové ochrany a v osmdesátých letech demolován.

Kostel sv. Fabiána a Šebestiána, Libocká – Byl postaven roku 1842 na místě původního kostela, který byl zbořen, protože již nevyhovoval velikostí a byl temný a vlhký.

Obora Hvězda - Voda vyvěrající z pramenů v podzemí obory ústí do potůčku Světlušky a ten ústí do mokřadu na dolní louce ve Hvězdě a také do obnoveného rybníka. Obnova tohoto rybníka se uskutečnila v letech 2004-2005.

Světluška, Hvězda – Stojí ukrytá pouhých 200 metrů od letohrádku Hvězda. Zdejší voda měla vždycky velký význam. Pod zemí byly vyraženy už někdy na přelomu 16. až 17. století štoly, v nichž se jímala pitná voda z propustných vrstev pískovců. Z obory vedl podzemní vodovod dokonce až na Pražský hrad, přičemž jeho zásadním prvkem byla studna Světluška pocházející z rudolfinské doby. Kdysi měla šestiboký tvar - nepochybně odvozený od Hvězdy, ale ve třicátých letech minulého století byla přestavěna do nynějšího válce z režného zdiva s kruhovými okny. Podle těchto atributů architekt Zdeněk Lukeš usuzuje na možné autorství Josipa Plečnika, jenž v té době působil jako architekt prezidenta Masaryka na Hradě a obora v té době pod správu Pražského hradu patřila. Původ názvu Světluška vysvětluje historik Michal Flegl: "Světluškou byla nazývána úžlabina pouze několik desítek metrů vzdálená od věže, hned za ohradní zdí obory Hvězda. V průběhu bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byl v této roklince obklíčen oddíl legendárních Moravanů. Neodpovídá ovšem historické skutečnosti, že by zde Moravané zemřeli do posledního muže. Ve skutečnosti se tito žoldnéři, většinou německé národnosti, vzdali i se zraněným velitelem a později vstoupili do služeb vítězů. Nicméně legenda vedla k tomu, že ve druhé polovině 19. století, v době romantického vlastenectví, začali obyvatelé z okolí v předvečer bělohorské bitvy zapalovat svíčky a lucerničky na paměť bělohorských bojovníků. Tak vznikl název "Světluška". V území je několik lůmků a štol, některé z nich vznikly při hledání pramenů pro Pražský hrad. Na jižní a západní straně obory je řada míst, kde se v minulosti těžil stavební kámen, případně písek, naposledy to bylo v době první republiky. Materiál byl využíván pro stavební účely a také pro vysypávání cest v oboře. Vytěžené prostory byly zaváženy zejména stavebním odpadem, ten sem byl dovážen právě i z Pražského hradu.

Evangelický hřbitov, Huberova – Hřbitov má rozměry pouze 16,5 x 10 metrů. Nazývá se toleranční, protože vznikl po vydání tolerančního patentu z roku 1781, jímž Josef II. povolil i jiná vyznání než katolická. Díky němu se mohli k protestantské církvi přihlásit i dosud tajní evangelíci. Jedním z nich byl i Jan Kubr. Když v roce 1783 zemřel, měl být pohřben na katolickém hřbitově v Liboci. Proti tomu se však zvedla silná vlna odporu a lidé s holemi zastavili pohřební průvod a přerušili zvonění. Pohřeb byl zmařen, muselo zasáhnout vojsko a rakev střežená vojáky byla pohřbena až druhý den. Aby se již něco takového neopakovalo, vznikl v roce 1784 hřbitov nový, evangelický. Poslední pohřeb se tu konal v roce 1945. Hřbitov vstoupil do širšího povědomí v roce 1848. Pražští studenti chtěli uctít na Bílé hoře památku padlých bojovníků, ale rakouské úřady shromáždění nepovolily. Studenti tedy využili toleranční hřbitov, kde jim nemohlo být bráněno v pokládání věnců, ve skutečnosti určených pro bělohorské padlé. Na shromáždění na hřbitově tehdy promluvil bouřlivák J. V. Frič. Zchátralý hřbitov obnovila v roce 2000 Městská část Prahy 6 společně s evangelíky ze Střešovic. Přestože po vyhlášení tolerančního patentu vzniklo na území Prahy mnoho evangelických hřbitovů, tento jediný se dochoval.

Bílá hora – Bitva na Bílé hoře se odehrála 8. listopadu 1620, jsme tu v předvečer 390. výročí. Po krátkém dvouhodinovém boji zde skončil téměř stoletý zápas českých stavů proti centralizačním snahám habsburského dvora. Na české straně padlo dva tisíce mužů oproti pěti stovkám obětí protivníka. Čas od času se během stavebních prací na bělohorské planině ještě dnes najdou kosterní pozůstatky těchto bojovníků. Jeden z hromadných hrobů byl odkryt v roce 1974, když na pláni před oboru Hvězda budovali vojenské stanové spartakiádní městečko pro ubytování cvičenců. Malý, jednoduchý památník byl odhalen k 300. výročí bitvy. Podnět k pomníku dali na počátku 20. století sokolové, konkrétně Jan Kolátor, starosta župy Podbělohorské. Poté se začaly scházet první skromné příspěvky na zamýšlenou mohylu. Projekt bělohorské mohyly zaujal Stanislava Suchardu, který v té době již proslul svou prací na pomníku Františka Palackého. Společně s Josefem Gočárem předložil svůj návrh na monumentální památník v roce 1908. Dílo mělo vyhlížet jako otevřené nádvoří, v jehož středu se otevírá nepřikrytý hrob. Zdvihá se na mírně stoupající plateau, jež je ohraničeno dvaceti sedmi žulovými hranoly připomínající 27 popravených pánů. Ve středu nádvoří leží žena (nepochybně opět slečna Slepičková), symbol poraženého národa. Do svahu se vřezává schodiště, na němž stojí dvě truchlící ženy. Monstrózní dílo se však nesetkalo s příznivým ohlasem. Od projektu se distancoval i Jan Kolátor s tím, že umělci pracovali na vlastní vrub a že sokolové navíc shromáždili jen 3 200 korun, zatímco realizace „hrobu národa“ by si vyžádala nejméně 200 000. Ve stejné době se objevil ještě jeden projekt, který na Suchardovu vizi hrobu národa také kriticky reagoval, totiž návrh Národního pomníku na Bílé hoře od sochaře Františka Bílka. Projekt neméně monumentální zahrnující chrám zapuštěný do skalního pahorku. „Nesmíme připustit, že by naše vlast mohla být jednou v hrobě“, a tak na vrchol chrámu vystupovaly po řadě stupňů sochy Pokora a Čistota. Stařec s velebným gestem ukazoval na hlavní skupinu v centru pomníku, kde byli všichni od Cyrila a Metoděje, přes Václava a Karla IV. Ačkoliv Bílkův projekt převyšoval po všech stránkách návrh Suchardův a Gočárův, měl s nimi společnou jednu podstatnou věc - náklady na jeho realizaci se odhadoval rovněž na 200 000 korun. A tak Kolátorovi nezbylo než opět prohlašovat, že jejich župa na provedení nepomýšlí. Bílek zhotovil jen sádrový model 1:10, který byl za povodně 2002 uložen v depozitáři pod Trojským zámkem a kam pronikl ničivý živel. Přesto se podařilo sádrový model opravit a nyní by měl být ve znovu otevřené Bílkově vile vystaven (ale není). Nakonec tedy před devadesáti lety, 7. listopadu 1920 župa Podbělohorská odevzdala národu tuto skromnou mohylu.