27. Dvojitá akce "Z"

neděle 9. 1. 2011
navštíveny: restaurace Škoda lásky, Vančurova vila, vila Růže, rodný dům Jana Kašky, vila nakladatele Otty, nádraží Zbraslav, vila nakladatele Vilímka, Arcibiskupský altánek, opidum Závist, Hálkův pomník, výletní restaurace U Chladů

Pozvánka
Sraz na Zbraslavském náměstí. Tam musíte dorazit samostatně autobusy např. 129, 241, 243, 314, 318, 361 ze Smíchovského nádraží, neboť my budeme už od dvanácti na obědě U Vejvodů. Z hospody se vyvalíme přesně ve 13:14 a vyrazíme rovnou do pravěku. Takže pokud nehodláte cestou lovit, opět si vezměte něco na vatru.

Jaká vycházka byla

    Na úvod nedělní posedlostní vycházky jsem si nechtěně zahrála hru na asociace - inzerovaná obědová restaurace se nejmenovala U Vejvodů, ale Škoda lásky. Ale mí vycházkáři mi rozumějí a navíc zjevně milují dechovku, protože jsme se všichni šťastně sešli v tomto novém roce nad švestkovou omáčkou a hlavně pod Jaromírem Vejvodou. Zahřívací kolečko jsme absolvovali po rovině. Prošli jsme okolo slavných vil (Vančurova zopakována na osobní vyžádání našeho doktora z hor), okolo ještě slavnějších říčních lázní Antonína Šůry-Důry a okolo malebného domku, kde se za trojdílnými okny narodil roku 1810 Tylův první Kalafuna. Ale jen co jsme na zbraslavském nádraží dohledali pamětní destičku patnáctkové výpravčí, poklidná nedělní vycházka se dramaticky proměnila. Převýšení vánoční Koukolovy hory jsem umně skloubila s uklouzaností novoročních Prachovských skal a vzniklo z toho stoupání po hraně (někdy možná i za hranou) na Závist. Je to neuvěřitelné, ale k Arcibiskupskému altánku jsme se vydrápali všichni. A nejen my, ale i naše kyčle, kolena, kotníky a záda. A ruce, které podle všech předpokladů měly hrozit holemi, je místo toho odhazovaly v dál a sápaly se po zaslouženém šampaňském.
    Cesta po opevnění oppida na hradištní Akropoli už byla procházka růžovým sadem. Přímo vedle svatyně jsme rozdělali oheň. Doba ledová je doba ledová, ale když jsme přibrali na vycházku Pepo, mohli jsme začít opékat kousky mamuta (toho měl ZSV, my jsme si ulovili jen špekáčky) bez zdlouhavého křesání pazourkem. Ale i tak jsme dožvýkávali při ohnivém západu slunce, což značilo jediné - klouzání z hor do údolí za stále houstnoucího šera. Výhrůžně vztyčený Hálkův prostředníček (nebo to byl pomník?) jsme míjeli téměř za tmy a při noční prohlídce ZOO jsme kýho výra spatřili už jen zlověstná bělma lišky obecné. Slavit šampusem na nejnižším bodě vycházky "Dvojitá (vlastně Trojitá) akce Z" (Zbraslav - Závist - Zbraslav) bylo tedy určitě na místě. Pak se výprava tradičně rozdělila na ty, co mají v neděli večer opravdu neodbytné povinnosti a ty, co mohou o víkendu klíďo píďo chlastat. Výletní restaurace U Chladů byla na druhý segment dobře uzpůsobena, a tak jsme museli neustále operativně měnit odjezdy autobusů, až jsme nakonec odjeli zpět do civilizace vlakem.

Škoda lásky, Zbraslavské náměstí – Restaurace a zároveň nejznámější skladba Jaromíra Vejvody - muzikanta, kapelníka a hudebního skladatele. Narodil v roce 1902 ve Zbraslavi. Jako šestiletý se učil hrát na hudební nástroje, od patnácti let se stal členem otcovy kapely, kterou po v roce 1925 po něm převzal. Napsal přes sedmdesát skladeb, ale největší pozornost na sebe upoutala polka Škoda lásky. Byla otextována v šestnácti jazycích světa a byla použita v 136 filmech a televizních seriálech. Právě za tuto skladbu obdržel Jaromír Vejvoda Zlatého Lva Radia Luxemburg a televize ZDF. V USA byla vydána poštovní známka a razítko s textem Roll out the Barrel. Protože se hrála téměř po celém světě a všude zdomácněla, stala se předmětem mnoha sázek o jejím původu. Názvy Beer Barrel polka, Roll out the Barrel, Rosamunde jsou jen ty nejznámější. V roce 2007 byla zařazena do zlatého fondu OSA jako trvale nejhranější skladba v ČR. Na Zbraslavském náměstí, v domě kde Jaromír Vejvoda žil, je otevřena restaurace s názvem Škoda lásky. V lokále neustále intimně znějí Vejvodovy skladby a je tam i malé muzeum, jemuž vévodí Vejvodova kapelnická koncesní listina. Jaromír Vejvoda zemřel ve věku 86 let v roce 1988 a je pochován na Havlíně.

Památník obětem První světové války, Zbraslavské náměstí – Pomník byl postaven v roce 1928. Jádro pomníku tvoří mohutný balvan, který byl vytažen z řečiště Vltavy u Kamýku. Pod sochou Čechie je umístěna kovová deska připomínající účast československých legionářů v bojích u Zborova, Terronu a Doss Alty. Dva vysoké pylony obsahují celkem 83 jmen padlých zbraslavských občanů. V zadní části pomníku je skromná kovová cedulka oznamující „Navrhl a spoluprací občanů provedl V. Vejvoda – mistr zednický a starosta města“. Po skončení 2. světové války byla přidána ještě tři jména popravených občanů: Václava Kaňkovského, štábního kapitána Bohumila Vejvody a Vladislava Vančury.

Vila Vladislava Vančury, Vladislava Vančury 635 - Vilu vyprojektoval Jaromír Krejcar v puristickém slohu. Projekt nakonec se sporným úspěchem upravil a realizoval místní stavitel Václav Vejvoda. Na předvečer posledního společného dne na Zbraslavi vzpomíná Ludmila Vančurová: "Bylo 11. května. Po večeři Vladislav chtěl, abychom si oba, i s Alenou, šli sednout na verandu před jeho pracovnu. Byla ještě prohřátá odpoledním sluncem. Sedli jsme si proti oknům s nejkrásnější vyhlídkou na vltavské údolí. Konečně Vladislav promluvil. Říkal, že musím být připravena na to, že bude zatčen. Ráno, které přišlo, bylo docela jiné. Kolem páté se ozvalo hulákání a mlácení na dveře. Jak jsem otevřela, vrazili dovnitř dva chlapi. Kde je váš muž? Kde je ložnice? řvali. Vladislav seděl na lůžku. Beze slova jsme se na sebe podívali. Zatímco jeden Němec prohledával byt a přelepoval kdekterou skřínku nálepkami gestapa, druhý gestapák stál nad ním a nedovolil mu ani, aby na nás promluvil. Loučili jsme se dole v hale. Teď jsem konečně mohla slyšet hlas svého milovaného muže. Vladislav šel mezi nimi po schodech dolů se svým charakteristickým nachýlením. Viděly jsme, jak se obrací, díval se na nás do okna. Ale u východu ze zahrady v brance ho gestapáci popadli za paže a přiměli ho, aby co nejrychleji nastoupil do čekajícího vozu." Tragickou zprávu o popravě 1. června 1942 ( tedy tři dny po atentátu na Heydricha) rodině ohlásili telefonem po třech týdnech zoufalství a naděje.
Dům po navrácení vlastnického práva Vladislavu Vančurovi zdědily paní Ludmila Vančurová a její dcera Alena, která zde žila se svým mužem architektem výstav EXPO 58 i EXPO 67 Jindřichem Santarem. Spisovatelka Alena Santarová (Káťa, Katrin, Katynka) zemřela roku 1967. V současné době je ženou Jindřicha Santara herečka Regina Rázlová (předchozí manželé Petr Štěpánek a Petr Oliva). Oba žijí ve Stránčicích u Prahy a Regina Rázlová hraje divadlo s místními divadelními ochotníky. V roce 1959 byl před domem odhalen Vančurův pomník, zhotovený Karlem Lidickým. Velkou dřevěnou vilu pro továrníka Fürtha naproti obýval donedávna surrealistický malíř Jaroslav Vožniak.

Vila Růže, Opata Konráda 334 - Vila pochází z roku 1913 a jejím architektem je Otakar Novotný. Vedle jasného secesního řešení můžeme na fasádě pozorovat i prvky art deca. Součástí vily je i rozsáhlá zahrada, která je dodnes díky majitelům vzorně udržována. Svůj původní charakter si zachovalo i oplocení pozemku. Ve vile se natáčelo několik filmů, nejznámějším z nich je Rozpuštěný a vypuštěný.

Rozmarné léto - Pan Šmehlík a wikipedie tvrdí, že Rozmarné léto inspirovala krajina kolem severomoravské řeky Olše, kam jezdil Vladislav Vančura na prázdniny za babičkou, ale my a Ludmila Vančurová víme své. Ve své knize Dvacet šest krásných let paní Ludmila píše: „Hned od prvních dnů, kdy jsme přišli na Zbraslav, bylo to na sklonku léta, jsme se chodili koupat do řeky, do Vltavy. V té první době jsme taky poznali Antonína Šůru, mistra plavčího. Šprýmaři o Šůrovi tvrdili, že se sám koupe ve Vltavě jen jednou za sezónu, než se dá do bourání plovárny. A to že je přírodní úkaz věštící neodvratný konec léta. A opravdu my jsme ho viděli vždycky až někdy v září sestupovat do vody: dlouhé bílé tělo, na něm malá do černa opálená hlava.“ V Rozmarném létě se skutečnost promítla následovně: Prám Důrův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří větře písčinu zvící padesáti sáhů. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně. Dozpívav svou písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul. Tento způsob léta, děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu. Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil na roubení bazénu, a dodal: Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“

Rodný dům Jana Kašky, Kaškova, – Před 200 lety se v tomto malebném domku za trojdílnými okny narodil herec Jan Kaška (1810-1869). Vyučil se krejčím, u malostranského mistra Niklase začal šít pro měšťany i šlechtice. Studoval časopisy o módě a stal se vyhledávaným módním poradcem. Začal přešívat kostýmy pro své přátele ochotníky v Kajetánském divadle. Tyl si nemohl nevšimnout jeho návrhářských dovedností a přiměl Kašku, aby začal uveřejňovat články o módě ve svém časopise Kwěty. Od roku 1838 tak vychází pravidelné módní okénko, kde s humorným nadhledem dokázal strhat módní výstřelky. Do Stavovského divadla už Kaška nastoupil ve dvojroli jako garderobiér a herec. Kromě toho, že byl obsazován stále častěji, pustil se i do překládání divadelních her. Celkem jich přeložil asi padesát. Stal se v jistém ohledu průkopníkem, protože přivedl na jeviště svoji dramatizaci románu Chaloupka strýčka Toma. Neruda velmi oceňoval Kaškovo herectví a na stejnou úroveň kladl i jeho schopnosti překladatelské a jeho píli, aby texty zněly skutečně česky a nebyly jen otrockým překladem. Své celoživotní zkušenosti publikoval Kaška v roce 1864 pod záhlavím Zápisky starého komedianta. Podle nich Tyl pro něj vytvořil postavu Kalafuny ve Strakonickém dudákovi.

Fotoalbum vycházky...

Vila nakladatele Otty, Žitavského 135 - Vilu pro majitele význačného českého nakladatelství navrhl arch. Otakar Novotný v roce 1909. Tento žák Kotěry stavěl v té době racionálně moderní stavby s charakteristickým režným zdivem. Ale tady zřejmě na přání stavebníka byla vila pojata jako malebný letní dům s řadou dekorativních, figurálních a ornamentálních detailů. V západním průčelí sloužil ke vstupu vchod, krytý klenutým loubím v trojosém rizalitu, zasahujícím do mansardové střechy vysokým štítem. Jižní průčelí lemovala terasa se vzdušnou pergolou propojená s terasou. Již v roce 1920 rodina nakladatele Otty dům prodala a v roce 1935 přešel do vlastnictví československého státu. Od padesátých let sloužil ministerstvu dopravy a českým drahám jako budova železničního učiliště a postupně byl značně zdevastován. Nyní je v majetku Městské části Praha-Zbraslav. V roce 2002 byla dokončena rekonstrukce vily soukromým nájemcem.

Přírodní památka U Závisti – Skalní výchozy v zářezu podél silnice severně od Závodu míru představují nejlepší odkryv letenského souvrství ordoviku. Strmě uložené břidlice a pískovce obsahují stopy po organismech v podobě chodbiček zaplněných jílem. Profil dokumentuje vývoj usazování ordovického souvrství, které v pražské pánvi dosahuje mocnost až 600 metrů.

Vila nakladatele Vilímka, Břežanské údolí - Josef R. Vilímek, majitel další velké nakladatelské firmy měl mnoho společného s Ottovým nakladatelstvím. Jednak v roce 1894 Otto s Vilímkem uzavřeli smlouvu o vzájemné spolupráci, druhak si Josef Vilímek také oblíbil Zbraslav a zvláště Závist. Zakoupil tu malou vilku, kterou nechal přestavět a pojmenoval ji "Ve stínu lípy".

Pamětní deska výpravčí Marie Škrabálkové – Je na nádraží Praha-Zbraslav.

Arcibiskupský altán - Byl přestavěný do dnešní podoby v třicátých letech. Dnes je za mřížemi a v majetku Lesů ČR.

Závist - Největší keltské opidum Čech bylo postaveno na vrchu „Hradiště“ v nadmořské výšce s vrcholem 391 metrů. Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií dosahuje až 200 metrů. Hradiště se skládá ze dvou částí, a to vrchu Hradiště a Šance, jež jsou odděleny Břežanským údolím. Na vyšším z obou vrcholů – Hradišti vybudovali Keltové ve 4. století př. n. l. stavbu ve střední Evropě výjimečnou – náboženský okrsek, velmi podobný řeckým svatyním. Závist se tehdy stala nejdůležitějším hradištěm této oblasti, střediskem výroby, obchodu a jako sídlo vládců i místem správy okolního území. Po dlouhou dobu zde bylo také mimořádně významné místo kmenového kultu, jehož strážci byli kněží-druidové. Svatyně stávala na plošině 70 x 55 metrů, kolem níž byl vyhlouben a částečně ve skále vylámán příkop. Archeologickými výkopy je doložena svatyně o rozměrech 27 x 11 metrů a je to nejstarší doklad kamenné stavby u nás. Nejstarší osídlení a opevnění mělo rozlohu přibližně 27 ha. V dalším období přebudovávali keltští vládci své sídlo na obou kopcích v silně opevněné hradiště. Byly rozšířeny kultovní stavby, obytné domy knížat a kněží, postaveny dílny, sklady i obydlí posádky. V podhradí žili zemědělci, řemeslníci a lidé vykonávající různé hrubé a pomocné práce. Tehdy mělo oppidum největší rozlohu 118 ha, opevnění dosahovalo délky devět kilometrů a žilo zde přibližně 1500–3500 obyvatel. Konec oppida byl tragický. O urputném boji s nepřáteli svědčí nejen narychlo dobudovávaná opevnění, hromady prakových oblázků, které již obránci nestačili využít, ale hlavně příkopy zaplněné padlými bojovníky s mnoha zraněními a také zbraněmi uvízlými v jejich tělech. Opidum bylo dobyto Germány těsně před přelomem letopočtu.
Archeologické aktivity probíhaly bez přestávky v letech 1963 až 1990. Od té doby všechny odkryté plochy zůstaly na pospas přírodním podmínkám i umělým zásahům. Výkopy zarůstaly dřevinami a celý prostor se stal vhodným a vyhledávaným terénem pro jízdy na motocyklech, kolech a koních Na základě širokého konsensu všech archeologů byla jako nejlepší varianta ochrany přijato zasypání, jakožto nejspolehlivější ochranný prostředek před další devastací. V roce 2003 byly vykáceny náletové dřeviny usazené ve spárách kamenných zdí a na ploše opuštěného výzkumu. Na plochu byla uložena signální vrstva ze zlomků vypálených tašek, která jednoznačně odlišuje destruovaný stav výzkumu a pak se plocha zasypala. Poté byl instalován dřevěný altán s informačními panely o výsledcích výzkumu na akropoli.

Pomník Vítězslava Hálka, Břežanské údolí – Hálek (1835-1974) měl na Závisti pronajatý dům, původně dokonce společně s rodinou nakladatele Otty, než si Otto postavil vlastní dům na protějším břehu. Na Závisti Hálek napsal mnoho básní cyklu V přírodě. Do lesů na Závist se vypravil ještě v neděli 20. září 1874, když chtěl překonat podivnou únavu. Ale únava znamenala počínající nemoc, k níž se přidaly další komplikace A tak 8. října 1874 zemřel nejoblíbenější básník mládeže té doby. A právě jeho mladí ctitelé mu u vstupu do Břežanského údolí vybudovali pomník. Pískovcový jehlan s plaketou od Josefa Václava Myslbeka je z roku 1876.

Restaurace U Chladů, Závist – Zbraslav i Závist se staly oblíbeným místem pro pražské výletníky v poslední třetině 19. století. Reklama na hotel Chlad okolo roku 1920 hlásá toto: "Nejkrásnější výletní místo u Prahy, nejhledanější letní pobyt u lesa, v celém okolí žádná továrna, čistý, zdravý vzduch. Velkorestaurace u stanice parníku a dráhy. Vzorná a pečlivá obsluha. Výtečná studená a teplá jídla v každé době. Telefon do hotelu číslo 6.