28. Vysočany, Libeň - to jsou pražský čtvrti, kdo se do nich vydá, ten je synem smrti aneb zase nám lhali

neděle 20. 2. 2011
navštíveny: nádraží Praha-Libeň, Nová Harfa, vysočanská cyklostezka, Lidový dům, showroom Bentley-Lamborghini, Ocelot, O2 Aréna, Galerie Harfa, Vysočanská brána, budova PVT, Podvinný mlýn, Kolčavka, nouzová kolonie Hájek, sv. Vojtěch, sokolovna, Libeňský zámek, Zámecký vrch, palác Svět, Na hrázi věčnosti 24

Pozvánka
Sraz v neděli 20. února ve 13 hodin na Harfě před nádražím Libeň. Nedělní oběd od dvanácti bude totiž přímo v nádražní restauraci, v jednom ze symbolů změn těchto pražských čtvrtí. Jako pozvánku přijměte píseň skupiny Panika a přijďte se společně bát.

Motto:
Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti,                                            Strašně se tu bojím, když jdu večer domů
kdo sem večer zajde, ten je synem smrti,                                          a ze tmy se za mnou točí bělma Romů,
sem nejezdí žádný auta s turistama,                                                 nic proti těm očím, nic proti těm lidem,
sem se slušná holka nevodváží sama.                                               to mě děsí pouze Vysočany - Libeň.

Chátrají tu domy z první republiky,                                                     Vysočany, Libeň, žádná pěší zóna,
daleko vod Hradu, blízko do fabriky,                                                 Vysočany, Vysočany, Libeň.
lidi, co tu bydlej', mají těžkou chůzi,
zaprášený voči, zamazaný blůzy.

Jaká vycházka byla

    Hromadná účast se opakovala nejen na nedělní posedlostní vycházce "Vysočany, Libeň", ale i na obědě v nádražní restauraci. Do nádražky se vstupuje (to dá rozum) zásadně z perónu. A tak aspoň tříčlenný vzorek průzkumníků vyjel v 11:38 z nádraží Bubeneč a za deset!! minut už rozrážel dveře nádražky v Libni. Místo do zakouřené hospody ratejnovitého charakteru jsme vešli do útulné, moderní restauračky, místo podnapilých zamazaných blůz nás vítal doktor v kravatě – ostatně na Rock'n'Roll se přece jinak nechodí. Servírka byla z našeho stále zvyšujícího se počtu nervózní, ale když jsme jí dodali sebevědomí a přesvědčili ji, že nás zvládne, i když jsme ji dopředu nevarovali, byly svíčkové na stole na to tata.
    Jako červená nit se celou první půlkou vycházky táhla harfa. Začali jsme u zbouraného domu ve tvaru harfy a pokračovali u zbourané spalovny, která uvolnila místo sídlišti Nová Harfa. Prošli jsme se po možná předražené, ale určitě úžasné cyklostezce (mí kolaři mi rozumějí) a zaregistrovali další proměnu Vysočan. Hned vedle Lidového domu, na jehož stavbu se členové skládali po patnácti korunách, stojí showroom vozů Bentley - Lamborghini, jejichž ceny se nedopátráš ani na vševědoucím internetu. Poklepali jsme na Ocelot. Opravdu, udělali ho z oceli, když jsme se chvíli nedívali, jak bourají ČKD lokomotivku i s komínem Silvestrem. A už jsme si to namířili k hokejistovi a krasobruslařce. Všichni začali ošahávat sochy bronzový (ještě že vás nevidí JiMi) a Provázek dokonce nelenil a kleknul si na stará kolena, aby zjistil, zda má krasobruslařka kalhotky. Má je - tak ta se určitě nejmenuje Lenka. Jezdící schody (v protisměru) nás vyvezli do osiřelé O2 pasáže a dál přímo do Galerie Harfa a tam jsme si snad kromě šopování užili úplně všeho. Vevnitř záchodků a točeného piva za 21 K a venku na střeše letní zahrádky i bruslení. Podívali jsme se zblízka na vrchlík 02, zahráli na harfu zdaleka ne opuštěnou, ti s absolutním sluchem naladili závaží, přešli jsme přes skleněnou střechu a vrhli se po schodech dolů do víru ulic Vysočan o půl kilometru dál než jsme vystoupali. Jedna z nejdelších harf co znám.
    Do Vysočanské brány nás Kerberos nepustil, tak jsme mu aspoň dělali chutě a hlavně žízeň našimi zásobami. Při naší poslední návštěvě v roce 2004 nebylo po usedlosti Podvinný mlýn ani památky, teď už zase stojí a je originálu k nerozeznání podobna, pokud zrovna z podzemních garáží nevyjíždí nějaký povoz Bentley. Víc než Kolčavce s ubouranou a znovu postavenou věží jsme věnovali pozornost naproti stojící Náměstkově garáži, jistě postavené po pracovní době z řádně ušetřeného materiálu. Opustili jsme pohodlnou cyklostezku, a když se nám podařilo po stavební suti vydrápat na Hájek, mohli jsme zajásat: "Já na to mám!" To se musí oslavit, obzvlášť když je Milada na oslavu dobře připravena a nouzová kolonie je k podávání kaviáru se šampaňským vysloveně předurčena. Postavili jsme se na nejlepší výhledový bod, kam už kdysi nainstalovali Husáka, a Náměstek nás začal přesvědčovat, že všechny koleje, které tady pro nás čtrnáct let stavěl, někam určitě vedou. Mezi miniaturními domečky miniaturními uličkami jsme sešli k Rokytce, vystoupali na Šlosberk a shlíželi na pomalu se stmívající Prahu. Tak rychle k automatu Svět do hájemství Bohumila Hrabala. Prosmýkli jsme se Světovou ulicí k domku Na Hrázi věčnosti 24, z něhož zbyla jen téměř neviditelná cedulka v chodníku a betonová zeď pomalovaná umělkyní ze Slovenska. Každé slohové cvičení musí mít závěr a hlavně zhodnocení. Nechám to na klasicích. Jiří Dědeček: "Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, kdo se do nich vydá, ten je synem smrti." A Bohumil Hrabal ústy Vladimíra Boudníka: "No ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany." A pak si vole vyber. My jsme si vybrali hospodu U Rokytky. A protože naší početné společnosti udělala místo přesně na minutu úplně stejně početná společnost důchodců a protože vycházka byla jubilejní - 2x14, objednali jsme si slavnostně kvasnicovou Čtrnáctku. Nejen Kučeras, i já jsem si k narozeninám nadělila knihu. A tak jsme knihu Posedlostí I. pokřtili Svijany (ale jen symbolicky, ani šmatat špinavýma rukama na prvotisk nesmíte). A křtili a křtili až do židlí na stole. Když nás vyhazovali z hospody, (z)bylo nás pět a jeden ukecanej politik.

Harfa - Před přibližně 200 lety zde stál zájezdní hostinec, kam chodívala starší žena hrát hostům na harfu. Dřevěný hostinec poté vyhořel do základů. Když se zde v roce 1892 začalo znova stavět, při kopání základů se prý našla ohořelá harfa. Proto byl dům postaven ve tvaru harfy. Ve skutečnosti se dům musel přizpůsobit tvaru parcely a navíc měl spíš tvar lyry. Tvar už nemůžeme posoudit, neboť dům byl v 70. letech minulého století při stavbě nádraží Praha-Libeň zbourán. Původní budova nádraží Horní Libeň stála uprostřed Českomoravské. Libeňské nádraží zasáhlo na konci 2. světové války 22 bomb a jejich výbuch otřásl základem budovy. Proto byla stržena dvě patra, a tak Praha přišla o jednu z nejskvostnějších nádražních budov. Stará budova nádraží se nacházela přímo proti lokomotivce a v malé vzdálenosti od dalších továren. To způsobovalo v odpoledních hodinách značné návaly v místní restauraci. Ve všední dny do odjezdu dělnického vlaku po půl třetí na Kolín se zde chtělo nárazově občerstvit mnoho desítek zaměstnanců, a proto měl výčepní v době ukončení směny předtočeny všechny volné půllitry. A jako když udeří blesk, nahrnuly se pivachtivé davy s předem připravenými drobnými. Tento zajímavý zvyk pak vyvrcholil na nástupišti, kde se vypité půllitry „ukládaly“ do obrovské dřevěné kádě s vodou, z níž pak byly personálem restaurace v klidu po odjezdu vlaku vyzvednuty. Nová éra nádraží se začala psát v polovině sedmdesátých let. Byla zbourána „lyra“ a postavena nová budova, dokončená v roce 1978. Součástí budovy byla velká restaurace poněkud ratejnovitého charakteru. Po revoluci byla restaurace uzavřena a její prostory byly využity jako zastavárna. Náhradou byl zpřístupněn sousední bufet. Po rekonstrukci nové budovy u příležitosti zprovoznění Sazka Arény v roce 2004, zůstal prostor restaurace zatím nevyužit. To píše Stanislav Musil v knize Vůně pražských nádraží v roce 2005. Teď už je vše jinak. V „ratejně“ je docela útulná restaurace.

Nová Harfa, Poděbradská - Obytný soubor stojí na místě vysočanské spalovny. Spalovna, uvedená do provozu roku 1934, patřila k nejmodernějším v Evropě. Její areál architektonicky zpracoval František Roith. Ocelové svařované konstrukce kotelny a strojovny ve své době patřily k nejpokročilejším. Provoz spalovny skončil roku 1997, spalovna byla zbořena roku 2003. Stavba Nové Harfy je rozdělena do několika etap. Cituji z prospektu FINEP: "Mezi Poděbradskou ulicí a bytovým komplexem bude vytvořen bulvár ve stylu širokých promenádních ulic Paříže. Vedle hlavní ulice vyroste pás zeleně a za ním menší, klidová komunikace, určená především k parkování. Stěžejní partie bytového komplexu odcloní od ulice zajímavý bariérový dům, ve kterém vzniknou komerční plochy. Bytové domy jsou kolmé k Poděbradské ulici. Bude jich šest a nabízí skvostný výhled na Prahu z výšky až 45 metrů. Ve vnitroblocích jsou zelené zahrady, které budou sloužit výhradně obyvatelům komplexu."

Vysočanská cyklostezka – Byla oficiálně otevřena v květnu 2010. Je dlouhá 3,5 km a je z velké části vedena po tělese bývalé železniční vlečky. Je základem revitalizace rozsáhlého výrobně-skladištního území a zároveň součástí koridoru Rokytky. Po roce 1990 došlo k výraznému útlumu těžkého průmyslu a Vysočany se začaly proměňovat v městskou obytnou čtvrť. Projektová příprava cyklostezky byla výrazně komplikována majetkovými poměry potřebných pozemků i mostů, které se nakonec podařilo získat. Významnou část nákladů stezky tvořily rekultivační terénní úpravy, obnova dvou původních mostů a výstavba čtyř nových. Z nich je nejnápadnější vzletná lávka přes Ocelářskou ulici, která umožňuje mimoúrovňové napojení původní cyklostezky po levém břehu Rokytky na dříve vlečkový most přes Freyovu ulici. Přes ne úplně dokonalé napojení na okolí je nová cyklostezka hojně využívána. Při červnovém sčítání se na Stezce napočítalo 1300 v pondělí a 2300 lidí v sobotu. Stála 150 milionů, dotace EU činily 88 mil., mosty stály 72 mil. Kč. Podle předsedy komise městské rady pro cyklistickou dopravu Pavla Poláka nebylo možné tříkilometrový úsek cyklostezky vést po jiné trase. Nabízelo se sice vedení biokoridorem Rokytky, tam by ale město narazilo na ochránce přírody. Další možností byla trasa po frekventované Poděbradské ulici. "Tam jde ale cyklistům o život!, poznamenal Polák. Proto byla stezka zvolena právě tudy.

Lidový dům, Freyova 8 – V roce 1919 bylo založeno družstvo „Lidový dům“, podíl členů byl stanoven na 100 Kč. Na stavbě členové pracovali dobrovolně. Finančně se podíleli i američtí sociální demokraté. Slavnostní otevření se konalo v roce 1921, ale protože v té době panoval v řadách sociální demokracie rozkol (zrovna se zakládala Komunistická strana), nebyl přítomný slavnostní řečník – poslanec za sociální demokraty Němec vůbec vpuštěn na tribunu. Vysočanští sociální demokraté se stali komunisty a proto vypověděli podíly amerických spoluvlastníků. Aby se předešlo finanční katastrofě, mohli se stát členem družstva i lidi s podílem 15,- Kč.

Showroom Bentley-Lamborghini, Freyova 95 – O proměně Vysočan svědčí i tento showroom vybudovaný hned vedle Lidového domu.

Ocelot, Ocelářská 10 - Název nového polyfunkčního domu ve Vysočanech inspirovala slovní hříčka. Ocelot je kočkovitá šelma, jež zdobí fasádu budovy a současně odkaz na industriální charakter čtvrti. Dům, který navrhl architekt Petr Suske z TURASu, stojí na místě bývalého ČKD v Ocelářské ulici. Dům je ze tří stran pokryt ocelovými pláty. "Použili jsme speciální ocel, která rychle rezne, ale tento proces se brzy zastaví a vzniklá vrstva rzi pak ocelové pláty naopak chrání," vysvětluje Petr Suske. "Na ještě nezrezivělé pláty fasády byla navíc bezbarvým lakem nanesena abstraktní malba kočky. Obraz byl nejprve neviditelný a teprve v průběhu koroze okolních ploch bez laku se začal pomalu objevovat. Životnost laku je ovšem omezená, takže kresba postupně opět zmizí. Tato pomíjivost je symbolická i pro zdánlivě nezničitelné ČKD," dodává architekt. Jižní fasáda je díky balkonům a střešním terasám naopak velmi členitá, lehká a barevná.

Sazka Aréna, Českomoravská 17 - Vznikala rychle od září 2002 do března 2004 v lokalitě bývalé ČKD Lokomotivka, aby byla hotová do světového šampionátu v ledním hokeji v roce 2004. Téměř stometrový komín Silvestr, který měl zůstat stát přímo u Arény a dokonce se na něm plánovala vyhlídková restaurace, byl nakonec v roce 2002 stržen, protože stavební ruch při budování hokejové haly narušil jeho statiku. Navržena architekty otcem a synem Vladimírem a Martinem Vokatým. Je stavbou roku 2004 díky ocelové konstrukci zastřešení kulového vrchlíku o průměru 135 metrů a vzepětí 9 metrů. Oválná stavba Sazka Arény má šest podlaží a vejde se do ní až 18 tisíc diváků. Hala je v současné době nejmodernějším českým víceúčelovým stánkem, který umožňuje více než čtyřicet prostorových proměn plochy a hlediště. Gastronomický systém zahrnuje přes tři kilometry pivovodů a 70 rychlovýčepů schopných natočit až 10 tisíc piv během čtvrthodiny. Zajímavostí je také použití bezpečnostních robotů MORSO, které v nočních hodinách jezdí po chodbách a svými až 240 různými snímači dokáží zjistit všechny nežádoucí jevy.

Fotoalbum vycházky...

Galerie Harfa, Českomoravská - Byla otevřena 11. 11. 2010 v 11:11 vedle O2 Arény. Centrum za více než tři a půl miliardy korun nabízí 160 obchodů a dvacet tisíc metrů čtverečních kanceláří. Tvar objektu obchodního centra maximálně využívá velikosti pozemku a jeho vnější půdorysné trojúhelníkové řešení se odráží i v interiéru. Hlavní pasáže jsou odvěsnami a přeponou trojúhelníku, v jejichž vrcholech jsou vytvořena tzv. náměstí. Zvláštní pozornost byla věnována návrhu střešní zahrady. O prázdninách je zde letní scéna a letní kino, v zimě kluziště. Přímo na střeše zábavní park DinoPark, kde jsou dinosauři v životní velikosti.

Vysočanská Brána, Českomoravská 1a - Stojí na Balabence, opravdu na hranici Vysočan. Svou dynamickou křivkou kopíruje průčelí protilehlé budovy v Sokolovské ulici. Autorem je arch. Bílek. „Fasáda je mistrovským kouskem a myslím, že se na ní kolegové ze závodu Lehké obvodové pláště vyřádili. Půdorysně sleduje linie fasády křivku sinusoidy dělenou v segmentech. Tato křivka je v navazujících podlažích fázově posunuta – fasáda tak tvoří soustavu segmentových arkýřů. Běžná rastrová fasáda ve třetím patře přechází do kombinace se smaltovaným sklem (parapety a nadpraží) a navržené vlnité parapety stavbařům montáž skutečně neusnadnili. Velmi efektní fasáda tedy byla jednou z nejobtížnějších částí výstavby,“ uvedl projektový manažer stavby Ing. Ondřej Bielak.

Budova PVT, Kovanecká - Byla postavená v letech 1994-96 podle projektu arch. Jana Hančla. Vyznačuje se expresivní fantazií, těžící z moderního i postmoderního slovníku.

Podvinný mlýn, Podvinný mlýn 8 – Podviní, jak jméno napovídá, šlo o území pod někdejšími vinicemi, je nejstarší osídlenou částí Libně. Již z roku 1318, za vlády Jana Lucemburského je zmiňována zdejší tvrz, dvůr a mlýn. Tvrz zasáhla i do našich dějin. Když roku 1419 dosadil Václav IV. na Novoměstskou radnici konšele nepřející myšlenkám husitského hnutí, stal se purkmistrem Nového Města pražského Jan Podvinský, pán na tvrzi v Podviní. Ten se 30. července 1419 stal jednou z obětí první pražské defenestrace, když jej rozlícení Pražané vedeni Janem Želivským spolu s dalšími devíti konšely vyhodili z okna a ubili. Dav se s tím však nespokojil a vydal se plenit i majetek postižených. Tak byl vypálen i kostel sv. Václava na Proseku a samozřejmě i podvinská tvrz. Do rukou rodiny se dostala zpět až roku 1437. Počátkem 17. století tvrz Podviní zpustla, poplužní dvůr zanikl, nicméně mlýn zůstal. A to až do začátku 21. století. Ještě v šedesátých letech byl mlýn ve výborném stavu, pak byl obýván nepřizpůsobivými obyvateli, takže při naší usedlostní návštěvě v roce 2004 byla budova již stržena. Nynější replika mlýna, až na podzemní garáže, je docela zdařilá. Na severním okraji pozemku stojí zarostlý vjezdový pilíř, jediný svědek staré tvrze. To ovšem tvrdí pramen z roku 1997, který se druhým dechem rozplývá, že ve mlýně žijí potomci někdejšího mlynáře, lidé obdivuhodného ducha a rozletu.

Lihovar – Lihovar firmy F. X. Brosche a synové stál do roku 1973 v místech, kde stojí paneláky v Kovanecké ulici. Jeho areál – sladovna, plynárna, jáma na melasu, pece na draslo, lednice, skladiště a byty pro zaměstnance, později železniční vlečka a správní budova, ustoupil moderní zástavbě. Firmu založil v roce 1817 vídeňský kupec F. X. Broche a chemik V. Kablík (vynálezce metody bílení papíru a tkanin chlórem). Původní továrna byla postavena v roce 1832 v ulici Sanytrová (dnešní 17. listopadu). V roce 1872 Brosche uvolnil pozemek pro stavbu Rudolfina a přesídlil do Podviní. Nechal na Rokytce zřídit čtyři rybníky a soustředil se jen na zkvašování melasy na líh a výrobu lihu. Na přelomu 19. a 20. století bylo zde průměrně za rok vyrobeno 49 000 hektolitrů lihu. Vyrobený líh se vyvážel téměř do všech evropských zemí. Se zbouráním lihovaru byly zasypány i ony čtyři vodní nádrže.

Plynojem – Vysočanský plynojem byl postaven v roce 1944 a zbořen o 37 let později v roce 1981.

Kolčavka, Kolčavka 3 – Možná vznikla už v husitských dobách, první písemné zmínky jsou až z 18. století. Na začátku 19. století byla přestavěna na reprezentační šlechtické sídlo. Další majitel, anglický generál Thomas of Brady dal na pozemku upravit anglický park, ve kterém využil křivolaký tok Rokytky k vybudování několika malých jezírek. V jedné z tůněk se však utopili jeho dva malí synové a Brady pak prodal Kolčavku prvnímu náhodnému zájemci. Po různých peripetiích získal usedlost profesor František Čupr, horlivý český vlastenec. Když byl bachovskou reakcí zbaven roku 1853 profesury na pražském akademickém gymnáziu, zřídil na Kolčavce soukromý vzdělávací ústav. Roku 1857 zde studovalo již 38 posluchačů, mezi nimi např. Julius Grégr či Vítězslav Hálek. Poté jej přetvořil na střední hospodářskou školu pro hochy a mladé muže spolu s internátem a školní stravovnou. Když zemřela jeho milovaná manželka v roce 1872, všechny jím založené školy zrušil a žil na Kolčavce sám. Násep železniční trati rozdělil pozemek, objekt byl změněn na byty a různé výrobny. Za nenahraditelnou ztrátu lze považovat zboření věže – to je napsáno v Pražských usedlostech v r. 2001. Nicméně věž už zase stojí a v Kolčavce je soukromé hasičské muzeum.

Hájek - Nouzová kolonie. Hrabal píše: “A skoro každý večer někdy i dost pozdě, jsem tiše stoupal nahoru na Hájek, abych se z vrcholku nemohl vynadívat na Libeň prostírající se pode mnou, když tam na obzoru se třpytila světla centra Prahy…“

Kostel sv. Vojtěcha, Zenklova - Byl postavený v letech 1904 až 1905. Byla to původně prozatímní stavba, která měla sloužit šest let a pak, až Libeň získá definitivní kostel, měla být zbourána. Protože Libeň definitivní kostel doposud nemá, slouží tato stavba římskokatolické církvi provizorně již přes sto let. Jedná se o dřevěnou secesní stavbu od architekta Emila Králíčka, který pracoval v projekční kanceláři stavitele Matěje Blechy. Navrhl pozoruhodný systém zděných svislých konstrukcí a dřevěných složitě tvarovaných střešních vazníků s dřevěnou šestibokou věží. V roce 1987 byl kostel prohlášen kulturní památkou.

Sokolovna, Zenklova 37 - I stavba sokolovny byla zadána osvědčené stavební firmě Matěje Blechy z Karlína. Slavnost položení základního kamene, který je zazděn ve vestibulu vedle vrátnice, se konala v roce 1909. Stavba byla dokončena za deset měsíců. Architektonické řešení sokolovny, hlavní průčelí, vestibul a vnitřní schodiště architektem Emilem Králíčkem je vrcholným dílem geometrické secese.

Libeňský zámek, Zenklova 35 - Stojí na Zámeckém vrchu, kterému se říkalo Šlosberk. Na jeho místě stávala od roku 1363 gotická tvrz. Tvrz spolu s celou Libní vlastnila až do roku 1438 patricijská rodina Rotlevů, jimž patřily i domy na Starém Městě Pražském v místech dnešního Karolina. Po nich se v Libni vystřídala řada majitelů, až tvrz zakoupila v roce 1595 Eliška Hoffmannová, která ji dala přestavět na pohodlný renesanční zámek. V roce 1608 zde císař Rudolf II. uzavřel tzv. mír libeňský se svým bratrem Matyášem. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století zde bylo letní sídlo pražských primátorů. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel, že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu mravně narušené mládeže. Ústav sloužil 55 chovancům a byla zde obecná, pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven na svatební síň. Sem chodil v padesátých letech Bohumil Hrabal se svými přáteli do ohlašovny sňatků. „A jak se nám líbilo jméno nevěsty, na její počest jsme udělali svatbu v domě. Pekli jsme vepřovou, pili od Vaništů kvanta piva a tam na Hrázi Věčnosti 24 jsme si předčítali texty, pan doktor Zumr mluvil o Heideggerovi, Jaspersovi, naše zamilované četba byla Lao-c´...“

Löwitův mlýn, U Českých loděnic 6 - Počátky Löwitova mlýna sahají až do 13. století. První písemná zmínka o něm je z roku 1595. V roce 1872 se začalo s regulací řečiště Vltavy. Při této úpravě bylo vysušeno i mlýnské rameno, které obtékalo židovskou Libeň, a mlýn byl zrušen. Budovy bývalého mlýna koupil roku 1883 pekař Jáchym Löwit. V roce 1906 jej odkoupila pražská obec. V 50. letech 20. století spravoval budovy mlýna n. p. Zelenina Praha, který je využíval jako sklad brambor. V roce 2001 nechala Městská část Praha 8 stavbu kompletně zrekonstruovat. U příležitosti 100. výročí připojení Libně k Praze 14. 9. 2001 zde proběhla divadelní slavnost. Během povodní v srpnu 2002 byl Löwitův mlýn zaplaven až po střechu a voda prakticky zničila výsledky předchozí rekonstrukce.

Zámecký pivovar, U Českých loděnic 4 - Nejstarší pivovar v Libni nechal v letech 1545 až 1590 postavit Albrecht Bryknar. Všichni hostinští museli povinně odebírat pivo právě z tohoto pivovaru, v roce 1590 se pivo z tohoto pivovaru točilo v osmi hospodách v Libni. Pivovar byl sice malý – zařízený na ruční práci, ale produkce piva stále stoupala. V polovině 17. století na 3000 hektolitrů piva a koncem 19. století pak již 8750 hektolitrů piva ročně. Ale v roce 1899 si Zámecký pivovar pronajal První měšťanský pivovar v Holešovicích a zdejší výrobu piva okamžitě zrušil. V roce 1969 byly pivovar přidělen Divadlu S. K. Neumanna, které zde skladovalo kulisy. Celý areál byl poměrně náročně rekonstruován, aby v roce 2002 povodeň tuto práci zmařila.

Palác Svět, Elsnicovo náměstí - Palác Svět je konstruktivistický železobetonový činžovní a obchodní dům se dvěma suterény s biografickým sálem. V prvním patře se nalézala restaurace, kavárna a herna. Palác byl postaven podnikatelem Světem v letech 1932–1934 na místě staré Světovy usedlosti. Svět se chtěl stavbou zapsat do dějin Libně, ale když se finanční úspěch nedostavil, spáchal sebevraždu. Palác je zajímavý i tím, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody. Proto je celá budova postavena v olověné vaně. Ta je ovšem prasklá, takže suterény jsou zaplaveny a Palác je dnes díky dlouhodobě zanedbané údržbě v havarijním stavu. Tolik fakta a teď jak tyto reálie popisuje Bohumil Hrabal ve svých Svatbách v domě:
Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi, protože paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce a restaurace i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká v Židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak, Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Nad restaurací je železný glóbus a nápis SVĚT. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel ty pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že to bylo zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro lidstvo nedozírné následky …

Betonový most přes Rokytku, Elsnicovo náměstí - Nejstarší betonový silniční most v Čechách je památkově chráněn. Most byl postaven v roce 1896 za 35 dní architektem Antonínem Losem. Byl slavnostně otevřen 28. září 1896. Má jednu klenbu s rozpětím 13,3 metru a vzepětím 2,75 metru. V roce 1909 byl most rozšířen a dosahuje šířky 99,3 metru, resp. tok Rokytky byl v oblasti Elsnicova náměstí zakryt. Na mostě je osazena litinová pamětní deska.

Dům Na Hrázi věčnosti 24 – Hrabal zde žil od roku 1950-1973. Tady napsal své Perličky na dně, Pábitele, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Dům už připomíná jen nenápadná destička přinýtovaná v chodníku a zeď pomalovaná umělkyní ze Slovenska Tatianou Svatošovou v roce 1999. Svůj příchod do ulice Na hrázi popsal Hrabal takto: „Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás. Musel jsem dát sbohem nymburskému pivovaru, městečku, ve kterém se zastavil můj čas, kdy jsem zůstal docela bezradně stát, kdy jsem nemohl ani dopředu ani nazpátek, kdy jsem jednoho dne zjistil, že, jak žiji, nelze žít dál. A tak jsem opustil krásný byt o čtyřech pokojích, vystřídal několik pražských podnájmů, bydlel na ubikacích na Kladně, až jednoho dne mi řekla moje sestřenka Milada, že Na hrázi je ve dvoře prázdná cimra, bývalá kovárna a že by mi ji majitelka pronajala za padesát korun. A tak jsem jednoho dne let padesátých stál v tom prázdném pokoji, zatuchlém a vonícím plísní, kde od stropu visela stahovačka. A já jsem hned věděl, že na tohle jsem čekal, že tady stojím jak malíř před napnutým čistým plátnem a že od této chvíle je jen a jen na mně, co si z toho pokoje udělám.“

Ve vedlejším pokoji jeden čas bydlel i Vladimír Boudník. „Vladimír to byl, který mne naučil nelitovat všeho toho, co se právě bourá, co odchází, naopak Vladimír mne vodil nejraději tam, kde buldozery drtily staré stěny baráčků a celých bloků. Vladimír to byl, kdo mne naučil milovat všechny ty devastace a demolice. S rozkoší i dnes postávám v Libni a dívám se, jak odchází všechno to staré a zteřelé, i dnes rád zajdu na svůj dvorek Na hrázi 24. Dvorek je zarostlý, moje okna jsou rozbitá, když nahlédnu tam, kde jsem byl šťasten celé čtvrtstoletí, s uspokojením zjistím, že podlaha je zteřelá, stěny mokré a sesuté, že už tady nikdo nebydlí a ani bydlet nemůže. Vycházím z veřejí mého bývalého bytu, otevírám dveře prádelny, jsou tam pořád necky, ve kterých jsme se koupávali. Zmizela dlouhá dílna s maličko šikmou střechou, na kterou jsem vynášel židli, jíž jsem přiřízl nohy tak, abych na ni mohl dát psací mašinu Perkeo a ve slunci psát ty moje texty. Ten stroj mě ohromoval, psal jsem na něj z rozkoše psaní, neměl čárky, ani háčky, a tak každá napsaná stránka vzbuzovala úsměv a smích. Procházím chodbou, trošku vrávorám dojetím a jako dřív jsem si umazal omítkou nejdřív pravý, pak levý rukáv. Vycházím na ulici a tam, kam na Hráz ústila ulice Bratrská, bývalo malounké náměstíčko, o kterém jsem říkal Vladimírovi se smíchem, až budu slavný, tak tady bude náměstí Bohumila Hrabala. Ale dnes tady pracuje buldozer a s velikou chutí pustoší domečky, dílničky, teď padá i maličký domek s okénky na to moje náměstíčko a já jsem šťasten, že jsem u toho, že tohle vidím, že mohu vejít do srdce toho zbořeniště, které nikdo nehlídá, a s jistou perverzitou mohu vychutnávat okamžik sladké apokalypsy pádu staré Libně, ke které mám vzpomínkou klíč ke kráse, jíž jsem žil a budu žít až do té doby, než budu zasypán časem tak, jak byl zasypán židovský hřbitov a ta střecha dílny, na které jsem ve slunci psával ty moje texty…

V Něžném barbaru píše Hrabal: Když jsem se vrátil z Paříže, tak jsem Vladimírovi několik hodin držel tiskovou konferenci o tom, co jsem viděl. Vladimír byl nadšen: „No ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jak Vysočany. A když pustím fantazii z řetízku, je Paříž tak krásná jako Žižkov.“
« NAHORU