29. Na hřbetě trojské kobyly až do Saigonu

neděle 3. 4. 2011
navštíveny: restaurace Kobyla, usedlost a restaurace Vlachovka, Drákulov, Valdštejnův sloup, Velká skála, Botanická zahrada, Trojský zámek, Císařský ostrov, stará kanalizační čistírna, Mauthnerova tkalcovna, restaurace U Pramene alias Saigon

Pozvánka
Sraz v neděli 3. dubna ve 13 hodin na stanici tramvaje u metra Kobylisy. Ale nenechám vás o hladu a žízni, ty si užijete až cestou. Oběd bude od dvanácti v Kobyle, což je restaurace v prvním patře přímo nad stanicí metra.

Jaká vycházka byla

    Při nedělní vycházce "Na hřbetě trojské kobyly až do Saigonu" nás apríl vyvedl létem. Ještě v kobyliské Kobyle bylo fajn, zahnali jsme hlad i žízeň. Ale jen co jsme seskočili ze hřbetu na zastávku tramvaje, opřelo se do nás slunce a začalo neúnavně pálit a vysoušet naše hrdla. Zezadu Vlachovky jsme se přesvědčili, že ještě i teď v jedenadvacátém století nutí restauratér Chvoj východoněmecké turisty spát v sudech a poslouchat Pepíčka Zímu. Drákulov konečně nese svůj název opodstatněně, jen místo krve vysává z občanů Prahy 8 prachy. Trochu jsme záviděli šťastlivci, který si mezi česnekem může pěstovat barokní Valdštejnův sloup. A mezitím tím vším zpoza zlatých dešťů jsme si užívali naprosto nezvyklých výhledů na zlatou Prahu. Jen co jsme pronikli zezadu do opuštěné zahrádkářské kolonie, už se nás bdělí a ostražití zahrádkáři snažili přesvědčit, že tudy rozhodně nevyjdeme. Mýliti se je lidské. Kolonie pod zámkem měla spoustu luxusních únikových děr v plotě, Ota T. i my víme své. Z Velké skály jsme obhlédli sídlo našeho exministra. Máme sice zákon na ochranu osobnosti, ale taky google, a tak jsme si mohli podívat, jak u Kocábů straší ve věži (nahrávací).
    Zatímco plot kolonie byl děravý jak řešeto, Botanická zahrada se do nové sezóny schovala za plot podstatně bytelnější. Slečna v pokladně byla tak šťastná, že jí nenadávám za to, že se teď platí i v lese, že mi prodala vstupenky po koruně. To se mi radostně vykřikuje. "Jste mými hosty!", když mne to fanfarónství přišlo na 29 Kč. Tak jsme se společně s Mexičankou nečekaně toulali mexickou pampou, poslouchali, jestli nám honky tonk blues kosatce nezahrajou a dotýkali se sv. Kláry. Ale hlavně je to paráda, lehnout si na záda, vypít několik šampaňských na žízeň a pozorovat cvrkot u Trojského zámku a na lávce přímo pod námi. Konečně jsme se dostali k trojské kobyle. Některým puntičkářům se určení živočišného druhu nezdálo - no uznávám, Myslbek by Václava na tohle asi neposadil. Každopádně na hřbet se kobylce nedostal ani pan Provázek. Tak jen foto, lidským Babylónem u ZOO a v zahradě Trojského zámku jsme se museli prodrat po svých.
    Jako schvácené herky jsme dorazili přes lávku na Císařský ostrov k točenému Konrádovi. Ale byl v takovém obložení, že jsme se rovnou zanořili do džungle a vydali se po toku řeky Mekong směr Saigon. Stihli jsme to na poslední chvíli, stačí něco dotací a místo divočiny tu bude sterilní čistička. Ti, co se těšili, jak budeme na břeh brodit, byli zklamáni - most přes řeku Kwai dosud stojí, stejně jako stará čistička. Tak už jen jedno malé dobrodružství při obcházení Mauthnerovy tkalcovny. Kdo by věřil, že taková zapomenutá zákoutí lze nalézt v Praze jen pár metrů od rychlíkové trati? Slibovaná kobyla byl plechový velbloud, tak co zas bude ten Saigon? No přece hospoda U pramene! Venku je narváno, a tak musíme vzít zavděk sklepením, navíc nad našimi hlavami výhružně visí buršácké šavle meče. Ale když se pomalu začalo stmívat a hosté rozcházet do svých domovů, sedli jsme si ještě venku na jedno. Rozložité kaštany, tlumené světlo a hovory, tichý Američan s obrovským psem sedící u vedlejšího stolu - to vše připomínalo poklidnou koloniální atmosféru. Rázem bylo zřejmé, proč praví Bubenečáci neřeknou téhle hospodě jinak než Saigon.

Vlachovka, Zenklova 225 – Nejpozději v 17. století zde byly založena vinice a roku 1720 viniční domek. Za francouzské okupace 1740 byla celá usedlost společně s vinicí zničena. Usedlost byla obnovena v roce 1775. V polovině 19. století byla postavena klasicistní dvoukřídlá budova, završená trojúhelníkovým štítem. Stojí v zahradě, kde jsou ještě patrné pozůstatky viničních staveb a je částečně obklopena zdí se starou branou a volutami. Roku 1860 usedlost koupil Josef Porges z Portheimu, na konci 19. století už patřila statkáři Josefu Chvojovi. Po první světové válce zde byla zřízena pivnice a restaurace, pak zde byla umístěno oddělení Veřejné bezpečnosti, nyní tu sídlí Policie Prahy 8.

Vlachovka, Zenklova 217 - Nejde se nezmínit o slavném sále s kapacitou 200 míst, odkud se vysílal známý pořad – Sejdeme se na Vlachovce. V přilehlé zahradě vznikl originální autocamp s chatkami z velkých sudů, který si získal oblibu zejména u východoněmeckých turistů.

Drákulov, Trojská 13 - Mohutná stavba Chemopetrolu tvoří významnou pohledovou dominantu této části Prahy. Architektura je poněkud zvláštní, odlišná od soudobé české tvorby, uplatňují se tu prvky charakteristické pro jihoevropské oblasti. Budova byla postavena v roce 1974 podle projektu J. Jovanoviče jako stavba odolná zemětřesení a lidé jí začali přezdívat Drákulov. V roce 2005 ji Benzina prodala za 250 miliónů, dnes v ní sídlí Finanční úřad Prahy 8 a vysává.

Dlážděnka - Dnešní ulicí Na Dlážděnce jezdíval od konce 16. století císař Rudolf II. s početným doprovodem na hony do brandýských lesů. Až do Holešovic byla trasa vcelku pohodlná, na trojském břehu, kam se panstvo přeplavilo na loďkách, však začal terén ostře stoupat směrem k Libni, cesta byla blátivá a koně mohli jen s velkými obtížemi kočáry a lovecké vozy utáhnout. Proto přikázal nejvyšší hofmistr království českého Adam z Valdštejna navozit sem kámen a cestu v délce více než 1 km vydláždit. Práce proběhly v letech 1628-29. Na konci dlážděného úseku (z větší části se dochoval dodnes) dal Valdštejn postavit pamětní pískovcový sloup. Ten je tvořen z hranolového profilovaného soklu s poškozenými znaky hraběte z Valdštejna. Sloup je zakončen jónskou hlavicí s deskou, na níž je osazena koule. Cesta byla v permanenci ještě po celé 17. století, pak se však vytvořila jiná komunikační síť a Dlážděnka upadla v zapomnění.

Vavrouška, Pod Havrankou 21 – Usedlost z první poloviny 19. století. Už v roce 1840 se usedlost skládala ze dvou objektů, z obytného stavení a malé stodůlky, která později také začala sloužit jako obydlí. Až do roku 1908 byla Vavrouška součástí trojského velkostatku, dnes je v soukromých rukou. A jsou to ruce Michaela Kocába. Přistavěná věžička je jeho nahrávací studio.

Botanická zahrada v Troji - Byla zřízena k 1. lednu 1969. První ředitel nechal společně se Svazem architektů vypsat soutěž na ideové řešení botanické zahrady; tento návrh nebyl nikdy realizován. Od roku 1973 – 1989 se plocha kolem správní budovy v Nádvorní ulici (stávající Areál JIH) postupně přeměňována na expoziční plochy. V roce 1975 vznikla velká pěstební zahrada. V roce 1984 vzniká nová rozvojová studie, kterou vypracoval Pražský projektový ústav. V rámci studie byly provedeny rozsáhlé průzkumy, vzniklo libreto zahrady i generel dalšího rozvoje, který ale nikdy nebyl uveden v život. Navzdory všem snahám nevznikla až do roku 1989 (tedy za dvacet let) v Troji funkční a pro veřejnost otevřená botanická zahrada. Až do roku 1992 nebyla zahrada nikdy celoročně otevřena pro veřejnost, návštěvníci ji mohli navštívit pouze po několik dní v roce v rámci tzv. Dnů otevřených dveří. Pro většinu Pražanů tak zůstala zcela neznámá. Po roce 1989 k největším problémům patřily majetkové vztahy k objektům a pozemkům v zájmovém území zahrady. V srpnu 1992 se zahrada po mnoha letech otevřela veřejnosti tzv. Úvodní expozicí - parkově upravenou plochou mezi správní budovou v Nádvorní ulici a vinicí sv. Kláry. V roce 1997 se expozice zvětšily o více než 1,5 ha - byla zpřístupněna japonská zahrada, vřesoviště podél viniční zdi, expozice flóry Turecka a Středomoří a kolekce kosatců. S myšlenkou vybudovat velký atraktivní skleník přišel Jiří R. Haager, který byl ředitelem zahrady od února 1994 do listopadu 2001. Soutěž na projekt tropického skleníku v roce 1995 vyhrál arch. Zdeněk Deyl. Stavba skleníku Fata Morgana se bohužel z různých důvodů protáhla, stavěla se v letech 1997 - 2003. V roce 1995 byla Botanické zahradě do správy svěřena památkově chráněná vinice sv. Kláry. V květnu 2001 byla otevřena vyhlídka u kaple sv. Kláry a v dubnu 2004 i horní část této unikátní pražské vinice s viničním domkem. Od roku 2005 je vinice zpřístupněna celoročně. V roce 2009 byla otevřena Expozice výroby vína, kterou tvoří tři na sebe navazující sklepní prostory - vstupní prostor, výroba vína a sklad vína v lahvích s možností degustace. Víno ze zdejší vinice se tak poprvé v její dlouhé historii zpracovává přímo na místě.

Vila Věry Chytilové, Pod Havrankou 22 - Z vily lze vyčíst, že investorka byla dostatečně poučená ve věcech architektury (ostatně ji několik let studovala) a byla si také dostatečně vědoma toho, že má-li být výsledkem kvalitní architektura, nelze architekta znásilňovat. Dodnes se traduje, že zadání ohledně výrazu domu znělo: "aby nevypadal jako trafostanice." Vilu nakonec vyprojektoval Emil Přikryl. Postavena byla v letech 1972 - 1974. V interiéru vily se natáčel Hřebejkův film Nevinnost.

Trojský zámek, U Trojského zámku – Byl vystavěn v letech 1679-85 francouzským architektem Jean Baptiste Matheyem pro hraběte Václava Vojtěcha ze Šternberka. Budova představuje typ římské příměstské vily, park je nejhezčí ukázka francouzské zahradní architektury v Praze. Na zahradní straně vede do prvního patra paláce dvojramenné schodiště. Střední oblouk rámují dva giganti, kteří nesou horní terasu. Schodiště zdobí sochy z antické mytologie. Znázorňující boj olympských bohů s titány. Můžeme tu spatřit Dia s orlem a blesky, Árese s přilbou a děly u nohou, Poseidona s trojzubcem, Háda se psem Kerberem, Herma v přilbě, Hefaista s kladivem, jednoho giganta se sochorem. Dva povalení giganti leží na kašně mezi dvěma rameny schodišť. Autory sochařské výzdoby jsou drážďanští umělci Georg a Paul Hermannovi. Šternberkové se snažili, aby se v jejich letním sídle cítili dobře nejen lidé, ale i koně. Proto dali vymalovat i interiéry koníren – také zde nalezneme postavy z řecké mytologie. Zámek se nestal panským sídlem a jako objekt reprezentační a rekreační byl vždy poněkud nad poměry svých majitelů. Ti se dosti rychle střídali a údržba areálu byla zřejmě vždy problémem. Mezi majiteli zámku se nakrátko objevila i císařovna Marie Terezie, aby jej odkázala Ústavu šlechtičen; ten ovšem neváhal odkaz záhy prodat. Jedním z dalších majitelů pak byl kníže Windischgrätz. Posledním soukromým majitelem byl statkář Alois Svoboda, který v roce 1922 daroval zámek československé republice, spolu s rozlehlými pozemky pro zřízení zoologické a botanické zahrady. V současné době je zámek spravován Galerií města Prahy. Zahradu renovoval v letech 1975-89 architekt Otakar Kuča. My ho známe i z úprav zahrady Františkánské zahrady a Parku přátelství na Proseku.

Trojská lávka – V sedmdesátých létech 20. století byl zdejší přívoz nahrazen vojenským provizorním pontonovým mostem. Při kulminaci průtoku při povodni 23. srpna 1977 se pod trojským jezem utrhla jeřábová loď a poškodila tuto lávku. Dne 22. července 1981 byla lávka definitivně smetena další povodní. Novým spojením ostrova a Troje se v roce 1984 stala visutá lávka pro pěší o celkové délce 260 m, kterou postavily Dopravní stavby Olomouc. Stavbu projektoval inženýr Jiří Stráský. Železobetonové díly jsou zavěšeny na soustavě 156 ocelových lan, povrch je z plastbetonu.

Císařský ostrov - S rozlohou 29 hektarů je největším pražským ostrovem. Ostrov byl darován českými stavy do osobního majetku Rudolfa II. Na dnešní ploše ostrova ležela i část Královské obory Vlivem povodní se tvářnost říční nivy měnila. Řečiště Vltavy v této oblasti pak bylo v letech 1899–1902 významně ovlivněno výstavbou plavebního kanálu a zdymadla Podbaba. Kanál je dlouhý 2,8 km a ve své horní části odřízl sady patřící ke Královské oboře. Přerušil původní říční rameno, tekoucí k Císařskému mlýnu. To bylo z velké části zasypáno, jeho torzem zachovaným do dneška je tzv. Malá říčka. Původní čisticí stanice v Bubenči, dokončená roku 1905 zde umístila kalojemy. Po pravé straně Císařského ostrova je zřejmě poslední přírodní úsek koryta Vltavy v Praze s peřejemi. Po povodních v roce 2002 vzala za své zahrádkářská kolonie, psí cvičiště, nekryté závodiště a velká část cenných vzrostlých stromů. V současné době běží tendr, a pokud evropská unie věnuje peníze, měla by být Ústřední čistírna v blízké budoucnosti modernizována a dostavěna tak, aby vyhověla normám EU na obsah dusíku ve vypouštěné vodě.

Stará kanalisační čistírna - Již v roce 1884 byla vyhlášena soutěž o projekt nového kanalizačního systému a čistírny. Vzniklo několik koncepcí, nakonec zbyly dvě, a protože se pražská obec nemohla rozhodnout, povolala zahraniční kapacitu anglického inženýra Williama Henryho Lindleye. Ten nedoporučil ani jeden z posuzovaných projektů, ale předložil svůj vlastní návrh. Nepokrytě využíval myšlenky obou zamítnutých projektů, ovšem v mnohém je zdokonalil a doplnil. Jeho systém pražské kanalizační sítě využíval spádových poměrů tak, aby nebylo nutné splašky přečerpávat. Kanalizační síť ústila právě do nové čističky v Bubenči. Pražská kanalizační síť tehdy měřila asi 90 km. Areál čističky byl vybudován v letech 1900 - 1906 a byl projektován pro 700 000 obyvatel. Sedimentační čistírna sestávala z hlavní provozní budovy, do které třemi přivaděči přitékalo každou sekundu 400 litrů odpadní vody. Větší předměty byly odděleny na česlích a poté voda stékala do lapače písku – bazénu 6 metrů hlubokého a 34 metrů dlouhého, kde docházelo k oddělení písku, hlíny a štěrku. Předčištěná voda dále tekla do deseti sedimentačních nádrží, kde probíhal v 87 metrů dlouhých, 5,5 metrů širokých a 2,7 metrů hlubokých nádržích závěrečný proces čištění. Voda tudy procházela rychlostí 1 cm/s do Vltavy. Jemný kal byl odčerpáván pístovými pumpami na kalová pole na Císařském ostrově. Denní produkce byla až 100 m3. Kapacita čistírny přestávala stačit ve 20. letech, přesto byla před 2. světovou válkou provedena pouze přístavba. Po druhé světové válce nedostatek financí oddálil vybudování moderní čistírny do té míry, že se Lindleyovo dílo stalo nejstarší funkční čistírnou na světě. Zcela nová čistírna na Císařském ostrově se začala budovat až v roce 1957. V červenci 1965 byla slavnostně spuštěna nová čistírna, ale kvůli nefunkčnímu mechanickému předčištění byl po skončení oficiálního programu přítok zase uzavřen a obsluha se pokorně vrátila k páře ve staré čističce. Odstranění závad trvalo dva roky. Teprve potom v roce 1967 byla stařičká čistící stanice definitivně odstavena. Mechanickým čištěním se dařilo odpadní vody zbavovat nejvýše 40 % znečištění; v současnosti používané mechanicko - biologické čištění dosahuje účinku kolem 95 %. Zapomenutou budovu naštěstí v polovině osmdesátých let objevili nadšenci. V roce 1991 byla čistírna vyhlášena za kulturní památku a v roce 1992 vzniklo v tomto objektu Ekotechnické muzeum. Jak významnou památku je stará čistírna, si lze uvědomit při pohledu za hranice Česka. Podobné stavby se totiž ve světě bouraly už mezi válkami a ty, které se zachovaly, se nemohou chlubit tak kompletně dochovanou technologií (např. parními stroji z roku 1904, oběma dodnes funkčními).