30. Ještě jednou pasáže, tam si všechno ukážem

úterý 24. 5. 2011
navštíveny: Magistrát, Palác Kinských, průchod Týnská ulička – Dlouhá, Štencův dům, průchod Kozí – Haštalská, Stínadla, pasáž Haštalská - Dlouhá - Hradební, průchod Hradební – Revoluční, Vávrův dům, průchod Klimentská – Petrské náměstí, Červená tabulka, Špačkův dům, Petrská zvonice, průchod Biskupský dvůr – Těšnov, pasáž U Hájků, pasáž ČSOB – U Rozvařilů, Lidový dům, průchod V Celnici - Na Poříčí, Palladium, Limonádový Joe, pasáž Burzovního paláce – Holan, hospoda Lokál, hospoda U slabé vůle

Pozvánka
Sejdeme se v půl páté tváří tvář Janu Husovi na Staroměstském náměstí. Kdo chce nasát atmosféru nejhezčího náměstí v Praze, sedne si od čtyř na zahrádku Staroměstské restaurace. Pravda, Plzeň tu mají za 39. Ale když si dáme malou za 25, vyjde to finančně stejně jako velký Gambrinus v Městské knihovně a přitom přízemní bistro v žádném případě nemůže nahradit luxusní výhled určený většinou jen devizovým cizincům.
  Zítra jsou Posedlosti. Sraz a zároveň odchod je v půl páté od Husa. To platí, ale startovací pivo, které jsme si chtěli zpupně dát jako devizoví cizinci na zahrádce Staroměstské restaurace NE! Inzerovanou Plzeň za 39 K doplňuje droboučkým písmem vyvedený nápis, že cena platí jen uvnitř hospody. Na zahrádce je bez jakéhokoliv varování za 80. Tímto děkuji našemu pionýrovi Michalu Martinovi, že za nás probádal další Hic sunt zlotřilci. Pokud máte zájem, můžeme se přeci jen sejít v bufíku MKP ve čtyři, zde je bez jakýchkoliv podlostí Géčko za 25 a pak si můžeme střihnout ještě jeden průchod navíc (tentokrát Magistrát zprava).

Jaká vycházka byla

    Tak jsme se zřejmě v Posedlostech naposled ponořili do pasáží. Startovací pivo jsme si pokorně dali opět v bufíku Městské knihovny a jako prolog Pasáží prošli Magistrátem - tentokrát okolo Franca Nera chodbou vpravo. Před Husem se už pekl zbytek vycházkářů. Ještě před měsícem mohl Kinského palácem projít kdokoliv, teď recepci osadili ostražitým vrátným. Stejně jsme dokázali v počtu dvaceti pěti nepozorovaně projít nejen okolo jeho kukaně ale i dvěma zdánlivě zamčenými dveřmi a vyjít do Týnské uličky. Tím byl dán charakter vycházky. Neopovrhovali jsme sice klasickými pasážemi, ale brali jsme zavděk i polosoukromými průchody a také průchozími restauracemi. Bylo zábavné, jak personál v Café Domeček v Dlouhé, v Le Court U Valentů, v Červené tabulce, v bistru Le Marc U Hájků, v předlouhém Lokále v Dlouhé na nás někdy zíral očima plnými úleku, někdy nás naopak vítal v nadějném očekávání a pak zase s hlasitou úlevou nebo zklamáním sledoval, jak mizíme druhým východem pryč.
A co jsme si ještě všechno ukázali vně pasáží? Dva rodné domy žen, které získaly Nobelovu cenu. Jedna za to, že byla sex?retářkou Alfreda Nobela, druhá za medicínu. Mme Curie znaly i dámičky ze Světáků, ale kdo z vás znal před vycházkou Mme Corie z Petrské 29? I architekti dovedou být prodejní, vždyť kdo by hledal za Štencovým domem a Ottovou vilou ve Zbraslavi stejného autora? Spatřili jsme staroměstská dvojčata a sledovali výsledek dvou zápasů. Při jednom se vyhoupl Franz Kafka na koně, po druhém nám po Kočkovi zbyl honosný jen pomník v Řepích. Ale aspoň jsme si podle fotky dovedli snadno představit, jak vypadal duch Hopkirka v Lannově parku. To Kozí plácek si pánové užili naživo. Ani cenzor nedohlédl, aby umístili Mánesovu pamětní desku na správný dům a zedník na faře u Haštala pořádně nezazdil Krocínou kašnu. Bursíkovým průchodem jsme vešli do Petrské čtvrti a spatřili největší známku Poštovního muzea. Tělocvična obestavěná byty, architekty čerstvě velebená, stojí v těsné blízkosti Špačkova domu, architekty svorně nenáviděného. Petrská čtvrť je plná osudů, odtud 14.března 1939 posledním svobodným vlakem odjel Max Brod, odtud se vypravil chlapec Petr Ginz do Terezína, aby tam namaloval svůj Pohled z Měsíce na Zemi. Franz Werfel z Havlíčkovy 11 to dotáhl až na manžela Almy Mahlerové, ale její srdce (aspoň jak ona říká) patřilo vždy Kokoschkovi. Shodou okolností mi z Literáního výletu zbyla jedna láhev "Praha je O.K." a ze Stezky nerozbitné skleničky - tak to se musíme na O.K. K.O.nečně napít. A povzbudit ducha zbývajících vycházkářů, když ti vyčerpaní K.O. pochodem a informacemi pod různými průhlednými záminkami odpadávali a odpadávali. Nic není jak dřív, nic není jak bejvávalo. Legendární kavárna Arco, hostící kdysi ve svých secesních útrobách Kafku a celý Pražský kruh, je teď jídelnou Ministerstva vnitra, v prodaném Lidovém domě stojí baterie těch nejdražších vín a v kasárnách, kde si Tyl poprvé zanotoval Kde domov můj, se teď roztahují Swarowski, Yves Rocher, Pietro Filipi, generál Lee a uncle Albert (ani jeden Čech). Pak už jsme proklopýtali královnou pražských stok Řásnovkou a ti opravdu se silnou vůlí došli až do Slabé vůle. Přestože je tato restaurace také průchozí, navíc přímo u zastávky tramvaje, my jsme zůstali. Mirek, který se těšil na výhru a čárkoval navštívené průchody, si zapsal 21. čárku, ale my už jsme se po horkém dni začali věnovat úplně jinému čárkování.
P.S. Spoluautorem vycházky je tentokrát novinář Dan Hrubý. Někdy jsou ti investigativci k něčemu přeci jen dobří, bez něj bychom nevěděli nic od prasečích dlaždiček počínaje po dr. Solomona Liebena konče.

Palác Kinských, Staroměstské náměstí - V září 1912 se vzmáhající velkoobchodník s galanterním zbožím Hermann Kafka přestěhoval do paláce Kinských, do míst dnešního knihkupectví. Jen po převratu nahradilo německou podobu křestního jména Hermann na štítě obchodu české Heřman. Česky znějící příjmení Kafka - oproti německy obvyklejšímu Kavka - uchránilo podnik při protiněmeckých a protižidovských bouřích v roce 1920. V zadním traktu sídlilo německé gymnázium, které navštěvoval jeho syn Franz Kafka v letech 1893-1901. Vepředu je jeden z nejslavnějších balkónů. Ani Kafka nemohl tušit, jaké absurdní a tragické divadlo nastartuje projev Klementa Gottwalda právě z něho. V paláci Kinských bydlela i Berta Suttnerová. Jejím otcem byl hrabě František Josef Kinský. Berta část dětství prožila s matkou právě zde. Kvůli nerovnosti původu rodičů Berty (matka byla jen dcera hejtmana) a obzvláště po smrti otce byly vztahy mezi matkou Berty a rodinou Kinských napjaté. V roce 1873, kdy rodinné jmění zděděné po otci bylo téměř vyčerpáno, přijala Berta místo guvernantky v rodině velkoprůmyslníka Karla von Suttnera. Vyučovala jeho čtyři dcery hudbě a jazykům a přitom se sblížila s jejich synem Arturem. I přes nesouhlas rodiny se Berta za Artura tajně provdala a oba odjeli do Gruzie. Finanční prostředky získávali především vyučováním v tamních šlechtických rodinách a psaním článků pro noviny ve Vídni a Berlíně. Berta se začala angažovat v protiválečných aktivitách, Za její úspěch a jejích přátel lze pokládat i zřízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Haagu. A jak se dostala k Nobelově ceně? Aby baronka zabránila dalšímu vztahu mezi Bertou a jejím synem Arturem, doporučila jí nabídku jiného zaměstnání a předala jí inzerát o hledání sekretářky. Berta nabídku přijala a nastoupila v Paříži jako tajemnice u Alfreda Nobela. Krátký čas, který prožila v Paříži s Nobelem, položil základ k jejich celoživotnímu hlubokému přátelství. Dopis psaný Bertě v roce 1893 je mimořádně důležitý; v něm jí Nobel naznačil, že hodlá založit fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se zasloužil o světový mír a porozumění mezi národy. A tak se v roce 1905 Berta Suttnerová stala první ženou, jíž byla Nobelova cena za mír udělena.

Průchod Týnská ulička 6 – Dlouhá 10

Dlouhá 10 – Francouzská cukrárna a pekárna Gourmand využívá tradiční francouzské receptury. Na návštěvníky, kteří si pochutnávají na pečivu a dortíkách z bio ovoce a zeleniny, shlíží ze zdi prasečí hlavy. Po někdejším řeznictví se zde dochoval unikátní kachlový interiér, jemuž dominují právě ovary.

Štencův dům, Salvátorská - Majitel tiskárny a grafického závodu Jan Štenc si v roce 1908 vybral mladého architekta Otakara Novotného, aby mu navrhl komplex budov pro jeho nový tiskařský podnik. Ten mu ve stylu geometrické secese naprojektoval dům, inspirovaný jeho pobytem v Holandsku. Je zajímavé, jak se Otakar Novotný dokázal přizpůsobit vkusu stavebníka. Přesně v té samé době v roce 1909 navrhl naprosto odlišnou vilu pro nakladatele Ottu na Zbraslavi. Tam byla vila pojata jako malebný letní dům s řadou dekorativních a ornamentálních detailů. Tento dům je naopak strohý, přízemí zdobí slepá arkáda z bílých, rovněž neomítnutých cihel. Tady byl Štencův grafický kabinet, v patrech byty. Zcela nahoře pod čtvrtválcovou skleněnou střechou byl speciální fotoateliér. Dvorní trakt byl koncipován pro potřeby grafického závodu. Po listopadu 1989 byl dům v restituci vrácen rodině Jana Štence. Prostory domu najala a rekonstruovala firma Wella. Pod střechou Štencova domu je velký sál, zřízený z bývalého ateliéru, kde se pořádají nejrůznější módní kadeřnické přehlídky a kulturní akce.

Pomník Franze Kafky, Vězeňská – V roce 2000 byla na popud společnosti Franze Kafky, vedené v té době ředitelkou paní Martou Železnou, vyhlášena soutěž na pomník. Umístění pomníku bylo vybráno symbolicky, přesně pod sochou probíhá hranice mezi Starým Městem a Josefovem a socha se ocitá v duchovní zóně tří náboženství - mezi synagogou, katolickým a protestantským kostelem. V této zádumčivé části staré Prahy strávil Kafka prakticky celý svůj život. V soutěži zvítězil sochař Jaroslav Róna. Sousoší je tvořeno dvěma těly, přičemž spodní mohutná figura je pouze prázdný mužský oblek, jež nese na ramenou samotného Franze Kafku. Dle sochařova výkladu bylo řešení pomníku inspirováno Kafkovou novelou Popis jednoho zápasu. V textu novely dojde k tomu, že jedna postava (K), se v určitém momentu vyhoupne na ramena svého doposud dominantního společníka, a jede na něm jako na koni krajinou. Protože se významná část novely odehrává na vltavském nábřeží, Róna využil terénního zlomu v blízkosti pomníku k umístění kopie nábřežního zábradlí i kyklopského zdiva, aby evokoval atmosféru textu. Sochu financovala Společnost Franze Kafky ze zdrojů, jež poskytly zejména Nadační fond TV Nova a Magistrát hlavního města Prahy. U příležitosti odhalení pomníku v roce 2003 Jaroslav Róna pronesl: „Často jsem si během práce na této soše kladl otázku, jakým zvláštním řízením osudu jsem to právě já, kdo má tu neuvěřitelnou čest vytvořit tomuto geniálnímu člověku pomník. V jeho tvorbě byla propojena nepojmenovatelná existenciální hrůza, bizarní absurdní humor i schopnost předpovědět úděsnou budoucnost. V celém tom dlouhém období od Kafkovy smrti atmosféra v této zemi nepřála spisovateli jeho typu i původu. Těm umělcům, kteří skutečně strávili část života v kárných táborech či v procesech a jistě by dokázali stvořit silné a vypovídající dílo věnované spisovatelově památce, to nebylo paradoxně právě z těchto důvodů dopřáno. Moje generace není generace kárných táborů, ani procesů. Spíše bych řekl šedého podzámčí. My jsme nebyli v mládí zmámeni vidinou lepšího světa, ani nám nebylo souzeno za cokoliv bojovat. My jsme neznali pravdivou minulost, nevěřili jsme v budoucnost. My jsme žili krutým, sebeironickým utahováním si z přítomnosti! Možná právě proto máme Kafku kdesi hluboko v sobě, často aniž bychom to tušili.“

V Kolkovně 8 - V tomto okázalém secesním domě, který má vedle sebe k nerozeznání podobné dvojče, měl svou ordinaci MUDr. Salomon Lieben. Kvůli filmu Bílá nemoc strávil v roce 1936 Hugo Haas týden v jeho ordinaci – v bílém plášti jako jeho asistent. Studoval jeho chůzi, jeho zvyky i způsob, jak jedná s pacienty. Na tomhle filmu Haasovi obzvlášť záleželo. Napsal scénář, režíroval ho a hrál v něm i hlavní roli lékaře Galéna. Po všech bezobsažných taškařicích, v nichž tento bonviván první republiky vystupoval, měla Bílá nemoc vyjádřit jeho postoj k nastupujícímu fašismu. Haas film dokončil v roce 1937, v březnu 1939 obsadila německá vojska Prahu, Haas krátce poté emigroval. Doktor Salomon Lieben zůstal v obsazeném městě, jako Galén – se svými nemocnými. Měl pověst doktora chudých. Jeho synovec Max Lieben vypráví: „Strýc léčil stovky lidí zadarmo a v rodině se tradovalo, že žije z jediného příjmu. Od Petschků, jejichž byl rodinným lékařem a jednou ročně od nich dostával honorář.“ Hugo Haas se týdenním pobytem v ordinaci inspiroval do detailů. Lieben vzpomíná: „Když jsem se po válce vrátil z německých lágrů, jdu po Příkopech a najednou vidím velký poutač: Bílá nemoc. Koupil jsem si lístek, film začal a já najednou spatřil strýce – Hugo Haas měl jeho fousy, jeho chůzi, zlaté obroučky brejlí, dokonce měl v kapse pytlík s chlebem, který potajmu ulamoval a drolil. Bylo to neuvěřitelné. Věděl jsem, že je strýc mrtev. Byl jsem na jeho pohřbu, ale najednou stál přede mnou, jako by stále žil. Přitom můj strýc byl v roce 1941 deportován do Dachau. Po roce přišel z Dachau dopis, že zemřel a že jeho popel můžeme dostat za poplatek na pražském gestapu. Samozřejmě jsme to udělali a dneska vím, že to v žádném případě nebyl strýcův popel. Ale stejně jako jeden z mála členů naší rodiny má v Praze hrob. Ostatní zemřeli v Terezíně, Osvětimi nebo jinde, daleko od domova a hroby nemají.“

Restaurace Monarch, V Kolkovně - Po autogramiádě a křtu knihy šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, která se konala 9. října 2008 v této restauraci, zastřelil hoteliér Bohumír Ďuričko (hotel Axa) po krátké rozepři syna provozovatele pražské Matějské pouti Václava Kočku mladšího. Oba se prý pohádali o to, kdo má u sebe víc peněz v hotovosti, výhrou mělo být padesát tisíc korun. Kočka hoteliéra udeřil do obličeje. Ďuričko pak vytáhl od pasu zbraň a třikrát vystřelil z bezprostřední vzdálenosti. Každý z výstřelů byl smrtelný. Byl odsouzen k 12,5 letům vězení. Václavu Kočkovi jeho rodina postavila v Řepích honosný pomník. Není bez zajímavosti, že další proslavený člověk pohřbený na tomto hřbitově je Václav Babinský, slavný lotr mexický.

Dlouhá 16 – V domě U zlaté štiky bydlil Franz Kafka od března 1915 do února 1917. Ve čtvrtém patře v rohové místnosti s balkónem, na kterém je pozlacená ryba, jež dala budově jméno. Spisovatel zprvu oceňuje výhled: „Jsem fascinován vyhlídkou, je překrásná, Týnský chrám.“ Ale stále častěji ho pronásleduje hluk. „Dupe v ateliéru nade mnou (prázdném, nepronajatém!!) až do večera někdo v těžkých holinkách sem a tam, a k tomu tam postavil jakýsi zbytečný hlučný stroj, který budí iluzi, že tam hrají kuželky. Těžká, rychle vyslaná koule se valí přes celou délku stropu, dorazí do kouta a valí se těžkým rachotem zpět“. Netrvá ani měsíc a Kafka zavrhuje tento příbytek. Kafkovu celoživotní fobii z hluku vystihuje věta, kterou vepsal v roce 1917 do jednoho ze svých dopisů: „Probudí mě hluk otevírajících se očí osoby ve vedlejším pokoji.“

Průchod Kozí 6 – Haštalská 1 – Půvabným domem U Valentů na Kozím plácku lze projít do míst, kde se úzká ulička Kozí potkává s Bílkovou. Jeden z mála domů, který unikl asanaci

Dům U cenzorů, U Obecního dvora 5 - Současná podoba pochází z roku 1795, kdy tento dům koupil František Antonín Mayer, tehdejší c. k. dvorní censor. Domu se lidově říkalo U Censorů podle neoblíbeného zaměstnání majitele, jehož iniciála M = Mayer společně s rokem přestavby je nad vchodem. Pán z Mayerů si nechal postavit na střechu svého domu šestibokou věžičku, zvanou příznačně Belveder. Sem zajížděly koňské povozy naložené knihami, rukopisy a překlady, které tu pak čekaly na úřední vyřízení třeba i několik let. Až do začátku 19. století zde neúprosně revidoval všechny podezřelé i nepodezřelé tisky. Začátkem 19. století se vnitřek věžičky na patnáct let proměnil na malířský ateliér Antonína Mánesa. Do Belvedéru se na otcovu práci chodily dívat tři Mánesovy děti – Amálie, Josef a Quido, všichni pozdější malíři. Na zdi domu je pamětní deska, že se zde narodil jeho syn Josef Mánes. Mánesovi ve skutečnosti žili ve vedlejším domě č. 7. Pamětní deska je sice umístěna na špatném domě, ale se správným číslem malířova rodiště. Věžička si zahrála i ve Švejkovi.

U Obecního dvora 7 – V letech 1843 – 47 tu bydlel rakouský fyzik Christian Andreas Doppler, objevitel tzv. Dopplerova jevu, který popisuje změnu vlnové délky v závislosti na vzájemné poloze zdroje vlnění a pozorovatele. Využívají ho mj. radary měřící rychlost aut. Všichni řidiči vám děkují, pane Dopplere!

Obecní dvůr, U Obecního dvora 9 - Dvůr byl založený v 15. století, rozšiřovaný během 17 až 19. století. Objekt sloužil k ustájení obecních koní, uložení vozů i hasičských stříkaček. Nad vchodem dosud rozeznáme velký malovaný erb Starého Města.

Stínadla – Proluka mezi ulicí U Obecního dvora a Haštalského náměstí byla pojmenována Ve Stínadlech. Rozhodlo o tom zastupitelstvo Prahy 1 v roce 2005 na základě ankety. Ze 144 respondentů hlasovala pro Stínadla 89 lidí.

Kostel sv. Haštala - Kostel tohoto zasvěcení je v Čechách jediný. Haštal (počeštělé Castullus) byl vysoký římský úředník, který byl při pronásledování křesťanů dopaden a zaživa zahrabán. V tomto chrámu měli vlastní oltář také pražští antoušci – rasíci, lidé, kteří sbírali zatoulané psy a kočky. Oltář na své náklady nechal zřídit rasík Zelinger z Řásnovky. I jediný náhrobní kámen zazděný do vnější zdi kostela nepatří šlechtici nýbrž řezníkovi. Dokládají to zkřížené sekery a velký řeznický nůž. Nejkrásnější kašna Krocínova stála na Staroměstském náměstí. Dal ji postavit roku 1591 pražský primátor Václav Krocín z Drahobejle. Byla z růžového sliveneckého mramoru, na středním pilíři byla ozdobena alegoriemi čtyř živlů - země, vody, vzduchu a ohně. Voda proudila do vany figurkami dvou delfínů. Na kašně byl erb primátora Krocína. V 19. století neopravovaná kašna tekla. V roce 1862 zastupitelstvo usoudilo, že oprava mramorové kašny by byla příliš nákladná, a tak ji nechalo jedné květnové noci zbourat. Sochy byly umístěny do lapidária, většina kamene posloužila k vyrovnání terénu pro stavbu žižkovské plynárny. Po zbourání kašny si nechal hrabě Thun z kusů mramoru pořídit těžítka s mosazným štítkem s německým nápisem "Památka na současné české barbarství v Praze" a rozdával je přátelům. A jeden kousek kašny je zazděn ve zdi fary u sv. Haštala. V Haštalské 3 bývala farní škola, v jejímž přízemí se místo sborovny nacházela kostnice.

Haštalská 6 - V domku s barokním obrazem nejsvětější Trojice byla někdejší márnice.

Pasáž v Dlouhé – Pasáž se nachází v právě rekonstruovaném domě z 20tých let 20. století. V domě se nachází Divadlo v Dlouhé, obchodní pasáž má tři vstupy do tří ulic – z Dlouhé, Hradební a Haštalské.

Bar Dubonnet, Revoluční 11 – Podle deníkového svědectví režiséra a scénáristy Pavla Juráčka měli v tomhle lepším podniku (jasné dvojce) v šedesátých a sedmdesátých letech zvláštní skříňku vyplněnou háčky, do níž aktuální dlužník zavěsil svoje náramkové hodinky. Vrchní číšník ji uzamkl a klíč uložil do kapsy. „Přijď zítra a s penězi!“ Noční život ještě nepostrádal důvěrný a přátelský rozměr .

Dům s průchodem Hradební 6 – Revoluční 15 – Dům byl postaven v roce 1929. Majitelem domu byl JUDr. Richard Schidlof. Po roce 1948 část rodiny emigrovala do USA a Venezuely. Po roce 1990 byl dům vrácen potomkům původních majitelů v restituci, kterou provázely soudní spory. Dům získali prasynovci JUDr. Schidlofa bratranci Schidlofové a Bursíkové. Jedním z restituentů je Martin Bursík, někdejší předseda Strany zelených

Urania, Klimentská 4 – Dům byl postaven podle návrhu Josefa Zascheho jako spolkový dům Urania. Urania byla největší předválečný německý vzdělávací spolek. Během protektorátu byla Urania považována za židovský spolek, a proto byla arizována. Dům připadl české filmové společnosti, jejím předsedou byl Vladislav Vančura. Tady působil a přespával, když se mu večer nechtělo jet do své vily na Zbraslavi. Dům se po válce neslavně proslavil, když zde působila disciplinární komise Svazu filmových pracovníků, která posuzovala míru kolaborace s Němci během protektorátu. Tato komise poškodila a zničila kariéru např. Vlastu Burianovi, Adině Mandlové, Lídě Baarové, Zdeňku Štěpánkovi, Nataše Gollové a dalším. V 70. letech zde začalo působit kino Klub, ve kterém bylo možné v rámci filmového klubu zhlédnout i filmy, které nebyly v běžné distribuci. Při rekonstrukci budovy v letech 1994-95 bylo kino zrušeno.

Kostel sv. Klimenta, Klimentská – Předrománský kostel zde byl již 11. století, na počátku 12. století na jeho zbořeništi postaven kostel nový románský, již pojmenovaný po Klimentu. Kostel byl za Josefa II. roku 1784 zrušen. Do roku 1850 kostel fungoval jako sýpka na obilí a skladiště s novými patry pro zdejší mlýny, a tím byl paradoxně zachráněn před zbořením. V roce 1850 kostel koupila protestantská církev a obnovila funkci kostela. Koncem 19. století v tomto kostele působil jako kněz Jan Karafiát, autor Broučků. V roce 1923 koncertoval na zdejší varhany lékař-lidumil Albert Schweitzer. Proti kostelu je památný platan.

Fotoalbum vycházky...

Poštovní muzeum, Nové mlýny 2 - Pojmenování Vávrův dům získal podle majitele z počátku 20. století. Předtím od počátku 19. století patřil zámožnému mlynáři Václavu Michalovicovi. Stýkal se s malířem Josefem Navrátilem, jenž provozoval malířskou dílnu v Petrské čtvrti. Oba společně často popíjeli v hospodě U Kléblatů. Když v roce 1847 tento vzdělaný mlynář požádal svého přítele, aby vyzdobil pokoje jeho domu, umělec zakázku ochotně přijal. Navrátil vymaloval nejen první patro, ale i přízemí (kde se malby nedochovaly) a vytvořil i návrhy pro kamna ve všech salóncích. Nejznámější je zřejmě Alpský pokoj, ve kterém jsou ale i dva obrazy zachycující českou krajinu - zříceninu Kamýk u Litoměřic a velký vodopád v Adršpašských skalách. Pouze díky své jedinečné vnitřní výzdobě unikl tento dům pozdějším demolicím, prováděným poměrně drasticky v historické zástavbě Nových mlýnů v průběhu 20. století. V roce 1988 u příležitosti světové výstavy známek zde bylo otevřeno poštovní muzeum. Mezi exponáty je zde první československá známka podle návrhu Alfonse Muchy a první známka světa "Penny Black" s královnou Viktorií vydaná v roce 1840. Před Poštovním muzeem je instalována socha Ivana Jilemnického Pocta poštovní známce. Sochař vzpomíná: „Jsem filatelista a sochu jsem dělal ke světové výstavě známek Praga 1978. Jenže tehdejší mocenské orgány sochu odmítly, a tak jsem ji měl stále u sebe V roce 2008 se ji rozhodl věnovat Praze. Město dar přijalo a pověřilo Galerii hlavního města Prahy jejím osazením. Je neuvěřitelné, kolik „razítek“ – tedy povolení – musí mít člověk „Kdybych tušil, do čeho jdu, váhal bych, ale ujal jsem toho kvůli mému příteli Ivanovi,“ řekl akademický architekt profesor Petr Keil, který řešil umístění. „Celkem jsem potřeboval 46 povolení, a to už Galerie hl. města Prahy získala další dvě od různých institucí. Asi nejvíc bylo správců různých kabelových sítí, k umístění sochy se vyjadřovaly i instituce, o jejichž existenci jsem neměl do té doby ani tušení,“ řekl Keil.

Park Lannova – Po rekonstrukci za 33 miliónů korun byl otevřen v červnu 2008. V tomto parku stával pomník Klementa Gottwalda v nadživotní velikosti. V roce 1973 ho vytvořil sochař Viktor Dobrovolný ze světlé žuly, a proto se jí podle postavy ducha tehdy populárního britského seriálu říkalo lidově Hopkirk. Socha měla tu zvláštnost, že dělnický boss vykračoval oběma nohama současně. Po převratu v roce 1989 natřeli studenti Gottwaldovy ruce rudou barvou a následně byla socha urychleně odstraněna.

Průchod Klimentská 34 – Petrské náměstí – Původně zde byl průchodní dům a když byl jako jeden z posledních renesančních domů v Petrské čtvrti zbořen, byl zde postaven funkcionalistický dům, jehož součástí je veřejný průchod na Petrské náměstí.

Lodecká 1 – 10. května 2011 udělila Grand Prix architektů národní cenu za architekturu bytovému domu s malometrážními byty a tělocvičnou od architektů Petra Buriana, Jana Davida a Petra Malínského. Porota ve svém hodnocení zdůraznila, že se podařilo v historické části Prahy vytvořit v rohové lokaci odvážnou a atraktivní architekturu, která je proporční k měřítku okolní zástavby. Ocenila výraznou roli architekta při skloubení funkcí veřejných (škola, tělocvična) s bydlením. Je příznačné pro naše poměry, že se proti ní od počátku bouřili místní obyvatelé, přestože se jednalo o normální stavební parcelu.

Lodecká 2 – Zde bydlel a ukrýval svou sbírku míšeňského porcelánu před Němci i komunisty Rudolf Just, který byl předlohou k románu Utz Bruce Chatwina. V podzemí fungoval od roku 1991 legendární klub Bunkr. Do objektu se přestěhovalo ze Stalinova pomníku Rádio Stalin, později Rádio 1. Pod tlakem nájemníků byla smlouva mezi Richardem Němčokem a Prahou 1 v roce 1997 vypovězena. Od té doby jsou prostory prázdné.

Lodecká 4 – Restaurace Červená tabulka je průchozí dvorkem

Lodecká 6 - Na místě školičky stál dům, kam se roku 1815 přestěhovala z existenčních důvodů rodina rodičů Karla Hynka Máchy z Malé Strany. Tady prožil dětství. Dům byl zbořen roku 1946.

Špačkův dům, Klimentská 46 – Původně zde stál renesanční dům, který získal Václav Špaček a provozoval zde koňské povoznictví. Na počátku minulého století nechal dům do Klimentské zbourat a na jeho místě postavil v letech 1901-02 tzv. Špačkův dům. Václav Špaček koupil též v roce 1894 ruinu hradu Kokořína, tu nezboural, nýbrž dostavěl chybějící části. Za své služby císaři získal tento povozník v roce 1908 šlechtický přídomek von Starburg. Jeho syn majetek rozmnožil díky půjčování koní pražské poště. Po roce 1990 byl dům dědici restituován a vzápětí prodán firmě. Přestože byl dům památkově chráněn, firma ho nechala v roce 1993 zbourat. Po demolici objektu zaujalo jeho místo administrativní monstrum, na nějž má odborná veřejnost jasný názor: „kontroverzní stavba s nabubřelým názvem zaplácla těžkopádně volné místo v Petrské čtvrti, vypadá jako naleštěné akvárium přeplácané různými materiály" (Zdeněk Lukeš), „kýčovitý komplex zcela devastující Petrské náměstí“ (Milan Knížák), „kýčovitá architektura se svůj naddimenzovaný objem snaží zastřít mohutnou římsou a „malebnými“ nárožními věžemi“ (Kateřina Bečková), „barbarský čin, jaký od zbourání nádražní budovy Těšnov z příkazu Antonína Kapka nemá obdoby“ (české centrum Pen klubu). Dům má pasáž Prague Business Centre, a proto toto monstrum nemůžeme vynechat.

Klimentská 48 – Dům postaven v letech 1915-17 ve stylu moderny. S vnitroblokem je spjat vznik expresionistického románu Ladislava Klímy Putování slepého hada za pravdou. Klíma zde koncem války působil jako jediný zaměstnanec a hlídač zdejší fabriky Tabak-Ersatz-Manufaktur. Podnik se zabýval výrobou tabákových náhražek z jahodového a bukového listí, jelikož tabák byl tehdy nedostatkovým zbožím. Firma však po roce provozu vykazovala velké ztráty a zkrachovala. Majitelem tohoto podniku byl Klímův přítel Franz Böhler. Spíše než práci se oba pánové, životním stylem bohémové a flákači, věnovali společnému popíjení a k ukrácení dlouhé chvíle sepisovali příběh o slepém hadovi. Se psaním započali v lednu 1918, téhož roku v květnu firma zkrachovala. Klíma román dopsal do konce roku 1918.

Stárkova 4 - Zde se roku 1928 narodil Petr Ginz, který byl s rodinou odvlečen do Terezína a poté do Osvětimi, kde byl v roce 1944 zplynován. Umělecky nadaného chlapce posmrtně proslavil jeho deník vydaný v roce 2005 jeho sestrou Evou, nyní se jmenující Chavou Pressburgerovou, která od roku 1948 žije v Izraeli. Deníky byly nalezeny v Praze-Modřanech těsně před rokem 2005, majitel je našel na půdě. Petr Ginz si je vedl od září 1941 do srpna 1942. Ginz v deníku dětskýma očima zachycuje Prahu a život židovských obyvatel v těch letech. Od Petra Ginze je rovněž kresba Pohled z Měsíce na planetu Zemi, kterou namaloval tužkou v ghettu Terezín v roce 1942. V roce 2003 kresbu vzal s sebou na palubu raketoplánu Columbia izraelský astronaut Ilan Ramon. Mise skončila katastrofou, celá posádka zahynula. Stalo se tak 1. února 2003 - v den nedožitých 75. narozenin Petra Ginze.

Petrská 29 – Nejsou jen nositelé Nobelovy ceny manželé Curiovi, ale též nositelé Nobelovy ceny manželé Coriovi, kteří se navíc oba narodili v Praze. V roce 1896 se řediteli cukrovaru Otto Radnitzovi a jeho ženě narodila dcera Gerta. V tomto domě prožila mládí, v roce 1920 vystudovala medicínu na Karlově univerzitě a na medicíně poznala i svého spolužáka Carla Coriho. Oba ještě v témže roce odjeli z Československa do Vídně, kde se proti vůli svých rodičů v srpnu 1920 vzali. V roce 1922 kvůli nedobrým existenčním podmínkám ve Vídni, a také kvůli Gertině židovskému původu, kvůli kterému měla malou šanci na získání místa na vysoké škole, se rozhodli oba pro odchod do Ameriky. V roce 1947 získali Nobelovu cenu za medicínu. Gerta Cori je v historii třetí žena, která obdržela Nobelovu cenu za exaktní vědy (po Marii Sklodowské-Curie a Ireně Curie). Deska byla odhalena v roce 2000. Stejný den byla odhalena deska na rodném domě vědci Carlu Corimu v Salmovské ulici.

Petrská zvonice - Na ní byly zavěšeny tři zvony z let 1691-1724, nesoucí jména Petr, Pavel a Jan s bohatou reliéfní výzdobou. Mezi místními chlapci, kteří často pomáhali zvonit, byl i malý Karel Hynek Mácha, který v dětství v Petrské čtvrti bydlel. Jednou z bujnosti vylezl na zvon a zranil se v obličeji tak, že se na celý život zohavil. Jizvy v dospělosti zakrýval hustým černým vousem.

Biskupský dvůr 6 – Poslední pražské působiště Maxe Broda, nastěhoval se sem v září 1938. Po Mnichovu bylo Brodovi jasné, že emigrace je nutností. Zbývalo projít byrokratickým očistcem a rozhodnout kdy. Nakonec padlo osudové datum 14. března 1939. Manželé Weltschovi a Brodovi odjeli v jedenáct večer vůbec posledním vlakem, který svobodně opustil Československo. Tou dobou prezident Hácha jednal už hodinu v Berlíně. Ve čtyři ráno dorazil jejich vlak do Ostravy. „Do vagónu vešel chlapec, jakási odrůda skauta,“ vzpomíná Brod. „Na paži má hakenkrajclerskou pásku. Ti si zas hrají na inspektory, pomyslel jsem si.“ Brod nemohl tušit, že obsazování Moravské Ostravy začalo dokonce už večer předchozího dne. Pak prošli čeští celníci a vůbec nic neprohlíželi. „V Praze jsme museli celé týdny zaznamenávat do nesmírně důkladných seznamů každou majetkovou maličkost, kterou jsme si chtěli vzít s sebou. A teď si celníci vůbec ničeho nevšímali. I tato neobvyklá úřední liberálnost nemalou měrou přispěla k naší záchraně. Za několik minut se vlak rozjel, po několika minutách opustil české, teď už Němci obsazené území a uháněl svobodným Polskem.“ Podobně jako v případě jeho přítele – filosofa Felixe Weltsche se dochoval seznam věcí, které Reitlerovo zasilatelství z Karlína stěhovalo do Tel-Avivu. Zatímco filosof Weltsch si do Palestiny vezl lyže, Max Brod se ukázal jako muž mnohem pragmatičtější – na cestu si přibalil lednici a dvě plynové masky.

Průchod Biskupský dvůr – Těšnov 5 – Dům, který projektoval Adolf Foehr, byl postaven v letech 1927-29.

Zbořené nádraží Těšnov - Těšnov vznikl zkomolením názvu Deutschen Hof. Údajně jedna z nejkrásnější nádražních budov ve střední Evropě, dokončená roku 1875, měla původně adresu U Ratejny 14. Původně Severozápadní nádraží bylo za okupace přejmenováno na Vltavské nádraží. Budova sloužila železniční dopravě do roku 1972, tedy necelých sto let. V květnu 1974 byl odstřelen severní pavilón nádraží. I přesto byla hlavní budova zapsána do kulturních památek. Ještě v roce 1983 došlo k opravě střechy. Nakonec soudruzi pod vedením Antonína Kapka usoudili, že by budova hyzdila Prahu při spartakiádě v roce 1985, a tak byla 15. března 1985 odstřelena. Architektonické a umělecké výzdoby byly před demolicí přeneseny přes ulici do Muzea hlavního města Prahy. Dvě hlavice sloupů je možné spatřit na dvorku Domu U Zlatého melouna na Starém Městě.

Pasáž U Hájků, mezi Poříčí 42 a Na Florenci 29 – Projekt U Hájků byl realizován ve spolupráci s architektem Josefem Pleskotem. Snahou majitelů bylo zachovat původní architektonické prvky obou historických domů s vnitroblokovou novostavbou, kde podle jejich vlastních slov hrálo významnou roli skloubení synergií dle feng-shui umění.

Na Poříčí 31 – Po první světové válce Praha zažívala stavební boom. Velká poptávka vedla k růstu cen materiálů, pozemků i nedostatku kvalifikovaných pracovníků. Snaha stavebníků stavět rychle a levně vedla pak k nedodržování stavebních postupů a využívání podřadnějších materiálů. Důsledkem toho byla řada neštěstí. To 9. října 1928 se zapsalo jako největší novodobá stavební katastrofa. Na volné parcele na rohu ulic Na Poříčí a Biskupská byla zadána firmě stavitelů Pražáka a Moravce stavba obchodního domu. Velkorysá železobetonová stavba vyrostla v rekordně krátké době. Měla pět pater a dva suterény. V době katastrofy se již pracovalo na rovné betonové střeše. Oficiální příčinou bylo přetížení rohových pilířů, neoficiálně všichni mluvili o tom, že pravou příčinou bylo použití nekvalitního cementu. Nejprve se zřítilo první patro, poté se sesypal celý dům. V době katastrofy na stavbě pracovalo 87 dělníků, mnoho lidí bylo i na ulici. V troskách domu zahynulo 46 lidí a 23 bylo těžce zraněno. Katastrofa vyvolal zděšení a protesty veřejnosti, projednávala se i v parlamentu. Stavebníky odsoudila většina novin, především levicový tisk se zaplnil články o kapitalistických hyenách, vinu dával nenasytnosti investorů, bankám i vládě a státním orgánům, které měly zajistit kvalitní dozor. Karel Čapek nazval budovu „krvavou ostudou našeho stavebnictví“. V den pohřbu přerušily továrny práci, na pohřeb přišlo na 100 000 lidí. Podle dostupných informací viník neštěstí nebyl nikdy přesně určen, byť byla k vyšetření ustavena zvláštní komise a samozřejmě vše vyšetřovala i policie. O dva roky později titíž stavitelé Moravec a Pražák postavili na stejném místě hotel Centrum, dnes Harmony.

Palác Bondy, Na Poříčí 38 – Palác pro rodinu Bondyů navrhl Josef Fanta na konci 19. století. Pro rodinu navrhl Fanta i hrobku na Novém židovském hřbitově. Ve dvacátých letech František Kavalír zvýšil palác o dvě patra ve stylu art deco.

Pasáž ČSOB – U Rozvařilů – Na místě dnešního domu stál průchozí pivovar U Rozvařilů, jeden z nejstarších v Praze, pivo se tu vařilo už za Karla IV. Pivovar s hotelem a šantánem U Rozvařilů zanikly v roce 1936, kdy musely ustoupit novostavbě pojišťovny, koncipované jako rozšíření banky Československých legií postavené na sousedním pozemku podle návrhu Josefa Gočára. Čtyřpodlažní dvoranou také architekt Marek obě budovy vnitřně propojil. Průchod spojuje Poříčí s ulicí na Florenci. Při rekonstrukci v 90. letech oživili stavitelé průchod příjemnou fontánou, při další rekonstrukci fontánu zrušili.