31. Bílá, zelená a červená uprostřed pražské divočiny

neděle 2. 10. 2011
navštíveny: kostel Panny Marie Vítězné na prohrané Bílé hoře, Kalvárie, Starý pivovar, motolský zámek, motolské rybníky, Golf club Praha, Tenis Motol, poustevna na Cibulce, Vidoule, Šmukýřka, Trnkova zahrada u Turbové, Demartinka, Klamovka

Pozvánka - Sraz v neděli 2. října v 11 hodin na Bílé hoře (konečná tram 22).

Jaká vycházka byla

    V neděli v jedenáct to vypadalo na mou vlastní Bílou horu. Bylo nás pět. Ale pak se začali kamarádi trousit a na nedělní mši pod širým nebem se nás už v ambitech poflakovalo hodně přes čtrnáct. Navíc nás před branami kláštera ještě jistili dva zdivočelí psi. Bílou jsme si tedy odškrtli hned na začátku a vyrazili z ulic do víru divočiny za dalšími barvami. Vyšplhali jsme na druhou stranu Kalvárie a z výšky zkontrolovali, že ve Starém pivovaru Richterův ležák stále netočí. Pak už jsme kryti roštím pár metrů od Plzeňské třídy pozorovali nebývalý venkovský poklid na motolských rybnících a přilehlých loukách. Nebezpečí, které na nás číhalo při překonávání hlavní dopravní tepny, nebylo zdaleka tak drsné, jako když jsme po žluté turistické značce stoupali po zeleném pažitu. "Stop, hráči zprava!" zarazilo nejednoho otrlého vycházkáře. Až když jsem inženýry upozornila, že tady před léty týden co týden plazením neohroženě dobývali kótu Hliník, uvolili se pokračovat přes zelené pláně až na terasu klubovny. Tady už jsme byli
vysoko nad věcí, Prahou a hlavně odpalovanými golfovými míčky.
  Po obědě jsme se opět ponořili do pralesa a vynořili až nad červenými tenisovými kurty (červenou stejně jako zelenou žádný Watson neuhodl). Pak už nám zbyla jen ta divočina. I mí svěřenci notně zdivočeli. Vyhnali šampaňským poustevníka, okupovali dětské hřiště a když se jim nepodařilo vykolejit vlak, chtěli aspoň plivnout na osmičku. Za trest si dáme ostrý výstup na Vidouli dříve nazývanou Vidova hora (mí cyklisté z Brače vědí, jaké je to ve vedru přísné potrestání). Mít motorovou pilu byl by výhled ze stolové hory úžasný. Při prostupu na Šmukýřku se nám ztratil elektronicky jištěný pes a posléze i jeho mobilem mnohonásobně jištěný pán (dohledáni až v cíli). My jsme mezitím nespatřili konečně opravenou ale nyní pečlivě ukrytou kapli sv. Prokopa za čerstvě dozděnou zdí. Ale zato jsme za zadními ploty vilek doputovali až k ohradní zdi Zahrady s velkým Z. Tak tady v Turbové pět malých kluků prolézalo zrezivělou brankou a bojovalo se zlým kocourem. Na dobrodružné výpravy mají ještě rok. Pak tu budou postaveny luxusní byty a wellness studio s lanovkou. Ještě jsme s výpravou podešli dráty, kde tajný telefonista maskoval odposlech pilnou prací na zahrádce a už jsme konečně mohli spočinout na Klamovce v chladivé náruči Staropramenu a Sokola. Byl to moc hezký závěr a zároveň příhodná pozvánka na příští vycházku, kde se sokolů nezbavíme od začátku do konce.

1) Mše pod širým nebem v Panně Marie Vítězné postavené na počest "vítězství" na Bílé hoře     4) Před zavřenou Bílou horou
2) Dělová koule ve zdi kostela je z památné bitvy                                                                           5) Na Kalvárii
3) Z nedalekého kostela je rodinný domek s plastovými okny                                                         6) Plzeňská třída z divočiny

Kostel Panny Marie Vítězné, Karlovarská 6 - Stavba vyrostla na místě původní kaple Panny Marie, která tady byla postavená těsně po bitvě na Bílé hoře v letech 1622-1624. Tato kaple byla zpustošená v roce 1648 švédskými vojsky. Ale už v roce 1704 se na jejích základech začalo budovat z popudu malíře Kristiána Luny poutní místo. To se skládalo z ústřední svatyně (pravděpodobně navržené Janem Blažejem Santinim-Aichlem), obklopené ambity a domem duchovního správce. Ústřední svatyně byla dokončena v roce 1714. Má půdorys kříže, uprostřed a nad příčnými rameny jsou kopule. Poutní místo bylo zrušeno v roce 1785, znovu obnoveno a připojeno pod Břevnovský klášter v roce 1812. V prosinci 2007 zde byl zřízen klášter ženského řádu benediktinek. Zajímavostí je, že sestry se do hábitu a závoje oblékají jen na pobožnosti, jinak chodí v civilním oblečení a pracují ve svých původních profesích (architektka, knihovnice, restaurátorka), které vykonávaly před vstupem do řádu.

Velká hospoda, Bělohorská 275 - Čtyři roky po bitvě vyrostla na Bílé hoře malá kaplička, kterou chtěl Císař Ferdinand II. přeměnit v okázalejší svatostánek, a tak roku 1628 založil kostel Panny Marie Vítězné. Již krátce před tím povolil řádu servitů, aby si při něm postavili klášter. Hned začali sbírat almužny, a když na nich získali asi sedmnáct tisíc zlatých, pustili se do stavby obou objektů. Především pro časté nájezdy za třicetileté války se stavba kláštera začala zpožďovat, až Servité Bílou horu jako své sídlo zavrhli a usadili se u staroměstského kostela sv. Michala, který dostali od císaře Ferdinanda II rovněž darem. Nedokončenou stavbu kláštera na Bílé hoře prodali roku 1673 za sto dukátů Maxmiliánovi Valentinovi z Martinic, který zde zřídil hospodu, stojící dodnes. Bohužel dnes už nefunguje, ještě za totality tady bylo jedno ze sídel Mezinárodní organizace novinářů a v nižší budově byla skvělá argentinská restaurace Pampa, kam se jezdilo z celé Prahy na výborné bifteky. Kaple v zadní části kláštera je přestavěna na obytný dům. Plastová okna v gotických obloucích, už chybí jen satelit na štítu.

Kalvárie v Motole - Skládá se ze dvou navzájem oddělených skalních území po obou stranách Plzeňské ulice. Jižní strana s křížem je známější, pískovcový kříž byl vztyčen v roce 1721 a je na něm znak maltézských rytířů, kterým patřil mlýn pod skalou. V severní části byl zřízen někdy na přelomu 60. a 70. let lesopark, sloužící dnes nedalekému řepskému sídlišti.

Starý pivovar, Plzeňská 9 - K počátkům Motola je dochována nejstarší listina z roku 1146, v níž král Vladislav daroval své motolské statky a poddané klášteru v Plasích. V roce 1747 se vlastníkem stává Maltézský řád, který posléze získal celé motolské panství. Patrně v této době po polovině 18. století byla hospoda upravena na pivovar. V závěru 19. století byly provedeny stavební úpravy a rozšíření budov pivovaru. V roce 1901 byl pivovar pronajat sládkovi Vojtěchu Richterovi, od roku 1909 do 1912 Josefu Richterovi, který zde vařil oblíbenou černou třináctku Richterův ležák. Pivovar byl v majetku Maltézského řádu až do roku 1922, kdy ho odkoupila obec Pražská, aby rok nato 1923 výrobu v pivovaru zastavila. Pivovar byl pak používán jako sklad piva. Při novodobém rozšíření Plzeňské ulice bylo zbořeno severní křídlo pivovaru s kotelnou, stojící při staré Plzeňské silnici. Na západní straně zůstala stát vysoká nárožní dvoupatrová budova hvozdu. V průčelní západní fasádě ve štítu je umístěn znak řádu maltézských rytířů, pod ním řad Zlatého rouna. Citlivou rekonstrukcí v letech 2003 – 2006 zde vznikl hotel se zachovalými historickými prvky.

Motolský zámek, Za Opravnou 6 - Na místě dnešního zámečku stávala středověká tvrz. V letech 1686-89 zde dal Kryštof Vratislav z Mitrovic podle plánů J. A. Canavalle a štukatéra Spazia postavit jednopatrový barokní zámeček, V 19. století pak přibyly hospodářské budovy. Motolský zámeček, jak ho známe dnes, vznikl ve druhé polovině 19. století nákladem malostranských johanitů. Na přelomu 19. a 20. století objekt využívala 8. těžká dělostřelecká divize jako velitelství a kasárna. Na věži zámečku je dodnes patrný erb maltézského řádu.

1) Ještě v roce 2004 byla na zdi pivovaru reklama na Richterův ležák           4) Motolský rybník - koupaliště s nejčistší vodou v Praze
2) Ze zrekonstruovaného Motolského pivovaru je nyní hotel                           5) Vesnická idyla sto metrů od Plzeňské
3) I motolský zámeček patřil maltézským rytířům                                             6) U motolské vozovny


Koupaliště Motol -  Je ideální malé koupaliště pro všechny, kdo si v Praze rádi dopřejí iluzi vesnice. Motolský rybník je skryt za houštím keřů a stromů jen pár metrů od Motolské nemocnice. Nabízí pozvolný sestup po písčitém dnu a úzký travnatý pruh pláže. Písek byl na mělké dno navezen při letošní rekonstrukci.

Golfové hřiště v Motole – Patří nejstaršímu golfovému klubu v Česku - GC Praha, založeném v roce 1926. Jeho aktivními zakladateli byl britský velvyslanec sir George Clerk, baron Ringhoffer, předsedou čestného výboru byl Jan Masaryk, členy primátor Karel Baxa, ministr Edvard Beneš, americký velvyslanec Louis Einstein. První golfové hřiště si klub vybudoval v letech 1927-1937 na protějším svahu – bývalém vojenském cvičišti – zhruba v místech, kde se dnes rozkládá fakultní nemocnice. V období první republiky se v Motole kromě politiků a vedoucích hospodářských činitelů vystřídalo na golfu i řada umělců např. Vlasta Burian či Nataša Gollová. V předválečných letech muselo motolské hřiště ustoupit plánované výstavbě nemocnice. GCP proto urychleně vybudoval nové hřiště v Klánovicích. Po válce sice bylo klánovické hřiště obnoveno, ale v padesátých letech padlo za oběť vypořádání s „třídním nepřítelem“. Až do přelomu sedmdesátých let byli pražští golfisté sportovními „bezdomovci“, odkázanými dojíždět za hrou do Karlových Varů, Mariánských Lázní či Brna. Teprve po Pražském jaru se otevřela možnost vybudovat druhé motolské hřiště – shodou okolností též na armádou užívaných pozemcích. Hřiště bylo vybudováno v letech 1974-1981, výhradně svépomocí – tj. skutečně jen a jen brigádnickým úsilím členů občanského sdružení GCP.  Svépomocná výstavba hřiště vyvrcholila v roce 1978 uspořádáním 1. Velké ceny Motola. 18tijamkové hřiště je charakteristické výhledem na Prahu a především dramaticky členitým terénem. Proto se o hřišti se traduje, že zde golfista stojí rovně pouze na podlaze v klubovně.

Tenis Motol - Areál nabízí devět červených antukových dvorců, dva s umělým povrchem a tři dvorce v hale, nyní už odstraněné.

1) Pozor hráči zprava!                                                                                     4) Červená uprostřed divočiny
2) Zelená uprostřed divočiny                                                                            5) Poustevna na Cibulce je naše
3) Těžko na cvičišti v sedmdesátých letech, lehko na golfu nyní                     6) V divočině jsme se dočkali i vlaku

Fotoalbum vycházky...

Park Cibulka – Cibulku zakoupil roku 1815 pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein za 112 000 zlatých a dal v letech 1817 až 1826 celý areál upravit v romantickém duchu. Přibyly sochy a stavby a byl vytvořen klasický anglický park značné rozlohy. Mezi romantické prvky areálu patří i poustevna. Byla vytvořena jako přesná kopie stavby nacházející se v saském Meiningenu, ale tato sloužila pouze jako atrakce pro návštěvníky parku. Obyvateli poustevny se staly dvě dřevěné postavičky, které pocházely z dílny Václava Nedomy. Stejně jako rytíř v umělé zřícenině byly i tyto loutky mechanické. Po sešlápnutí prahu se daly do pohybu. Jaké pohyby však vykonávaly, dnes již není přesně známo. Podle některých dochovaných zdrojů první, stojící postava, udělovala poslední pomazání druhé, která odevzdaně ležela na slaměném lůžku. Podle jiné verze stojící postava pokynula návštěvníkovi, zatímco ležící dál nerušeně pročítala Bibli.

Vidoule - Jeden z nejvyšších pražských kopců (371 m. n. m.). Tato výrazná stolová hora, jejíž okraje v severní části tvoří až 30 metrů vysoké pískovcové skály, je pozůstatkem horizontálně uložených křídových vrstev s výchozy na okrajové hraně. Původní název Vidoule byl Vidova hora. Až do roku 1948 byly jeskyně vyhloubené ve skále obývány pražskou chudinou. Na vrcholu kopce se kromě komplexu vodárny a školního areálu nacházejí zbytky bývalé protivzdušné obrany státu v podobě tvrzí, rozpadlých budov a podzemních chodeb, které jsou situovány v těsné blízkosti pekárny Odkolek.

Šmukýřka, Na Šmukýřce 2 - Usedlost je doložena až roku 1713. Název je odvozen od povolání někdejšího majitele, který byl obchodník s čepicemi, klobouky, ozdobným peřím a jiným šmukem. Během 18. století získala svou dosavadní podobu. Kolem velkého obdélníkového dvora se dvěma vjezdy jsou seskupeny hospodářské budovy. Až do roku 1921 patřila Šmukýřka rodině Linhartů, která vlastnila také Turbovou. Josef Linhart byl smíchovským stavitelem a starostou. Počátkem 20. století jezdíval k rodině na návštěvy malíř Mikoláš Aleš, který tu roku 1908 vytvořil na stěně uhlovou skicu erbu krále Jiřího z Poděbrad. Tento znak je asi jedinou nástěnnou malbou, kterou malíř vyvedl vlastní rukou, jinak jeho sgrafita a fresky prováděli jiní dle jím vytvořených kartónů. Kresba se dochovala dodnes. Na konci 50. let 20. století bylo naplánováno usadit na Šmukýřku mateřskou školu. Dětská hřiště, ve stodolách tělocvičny, v kapli sklad hraček. Plán nakonec nikdy nebyl uskutečněn, zato usedlost začala chátrat. Pomohla jí památková ochrana z roku 1964 a rozsáhlá rekonstrukce o šest let později za účelem využít usedlost jako sklad Pražského velkoobchodu a Městských divadel pražských, který zde sídlil donedávna.

Kaple sv. Prokopa, Na Šmukýřce 2 – Vznikla pravděpodobně zároveň s usedlostí. Je šestiboká s jehlancovitou střechou v zahradě Šmukýřky. Zchátralou stavbu nechal opravit na počátku 20. století stavitel Linhart. V letech 1904–1909 se zde konaly mše. Po znárodnění kaple sloužila k uskladnění nářadí, neboť zahradu v rámci vyučování prací na pozemku používala nedaleká základní škola. V roce 2006 byla kaple rekonstruována nákladem 1 000 000 Kč. Protože byla volně přístupná, přespávali v ní bezdomovci. Nyní je obvodová zeď zahrady čerstvě dozděna a kaple je nepřístupná.

1) Před námi stolová hora                                                                               4) Ke kapli sv. Prokopa jsme se přes zeď už nedostali
2) Stolová hora Vidoule                                                                                  5) Z odvrácené strany ulice Na Šmukýřce
3) Snažíme se držet směr Šmukýřka                                                             6) je nádherný výhled na Prahu

Turbová, Jinonická 6 - Původní vinice s terasovitou stupňovitou zahradou zde stála již za krále Karla IV. V 18. století vinici zakoupil František Xaver Turba, který usedlosti dal nejenom jméno, ale také zde vybudoval barokní statek. Na počátku 20. století stavitel a smíchovský starosta Josef Linhart původní usedlost zboural a postavil na jejím místě novobarokní vilu s věží a mansardovou střechou s vikýři. Od roku 1939 zde bydlel malíř a loutkař Jiří Trnka. Rodinný přítel Adolf Hoffmeister o Turbové roku 1955 napsal: „Trnka bydlí ve staré vile, jako vystřižené z detektivního románu. Je to stranou od ruchu ulic dneška, trochu v 19. století a trochu ve snách.“ Zahrada vily byla inspirací i Trnkovi a ve svém zdejším ateliéru vytvořil svá stěžejní díla, např. knihu Zahrada, kterou sám napsal i ilustroval. Přímo v Turbové se také točily exteriéry loutkového filmu Císařův slavík. Trnka byl velmi pracovitý a do noci svítila okna jeho ateliéru tajuplným svitem modrých žárovek, které kvůli barvám používal. Trnkovy děti Zuzana, Jiří a Helena zde prožily pohádkové dětství. Obrovská terasovitá zahrada plná vzrostlých stromů musela být rájem dětských dobrodružství.  Jenže rodina Jiřího Trnky se rozpadla, výtvarník se podruhé oženil a odstěhoval. Pro první ženu a své tři děti zakoupil v roce 1957 vilu v Podolí ve Vápencové ulici č. 13. Děti dlouho ani netušily, že se jejich rodiče rozvedli a otec se paralelně věnuje své nové rodině. Trnka dál totiž tvořil v Košířích, i když sám již bydlel od roku 1960 s druhou ženou v domku v Hroznové ulici na Kampě. Majitelkou vily byla Marta Šafařovičová, tu Trnka přemlouval, aby mu Turbovou prodala, ale bez úspěchu, Šafařovičová nechtěla vilu prodat ani státu. Bránila se až do roku 1976, kdy OV KSČ rozhodl, že z vily bude mateřská škola a majitelka byla donucena k prodeji vily za sedmdesát pět tisíc korun. Nutnost nákladné rekonstrukce však komunisty odradila, a tak předali objekt SSM. Poté zde družstvo Moděva nějakou dobu šilo stany. Po restituci byla Turbová v roce 1992 prodána investorovi, který záhy zemřel. Objekt chátral a byl obýván squattery. Dnes je majitelem firma Praturb se sídlem na britských Panenských ostrovech. Chátrající Turbová na ceně neztrácí, naopak. Pro developery je demoliční výměr zajímavější nežli handrkování s památkáři, protože objekt je památkově chráněn od roku 1964. V letošním dubnu vyšel v Metru článek: „Zcela výjimečné postavení mezi současnými projekty v Praze představuje rekonstrukce a dostavba usedlosti Turbová. Objekty na pozemku o rozloze 11,5 tisíce metrů čtverečních chce firma přestavět na wellness studio s restaurací a dostavět tu luxusní byty, ke kterým by vedla lanovka. Nová zástavba je rozčleněna na velikostně limitované segmenty, které přirozeně reagují a natáčejí se dle morfologie terénu, průběhu hraniční zdi a situaci stávajících domů. Památkáři nejsou proti." Investici za miliardu korun by podle informací Metra měly financovat zahraniční banky. Výhrady má zatím útvar rozvoje města. Namítá, že větší podíl zastavěné plochy snižuje podíl zeleně. Pokud projekt projde, stavební práce by se mohly rozjet v příštím roce, tedy 2012.

Kavalírka, Musílkova 7 - Usedlost je doložena k roku 1707. Slávu však Kavalírce svého času přinesl až filmový ateliér a podnik na přesnou optiku firmy Srb a Štys. Roku 1919 sem byl totiž přenesen ze zahrady Kinských pavilon postavený spolkem Mánes pro pražskou Rodinovu výstavu v roce 1902. Pavilon byl přeměněn na filmový ateliér společnosti Praga film, v němž až do požáru roku 1929 vznikaly úspěšné němé filmy, např. Innemanova Falešná kočička. Herec Theodor Pištěk zde také provozoval hereckou kantýnu. V roce 1923 Kavalírku koupil rod Ringhofferů, aby ji přebudoval na své sídlo. Budova byla roku 2006 zdařile zvýšena o jedno podlaží. Hlavní průčelí je severní, díky svažitému terénu dvoupatrové, vchod je z jihu.

Vila indonéské ambasády, Nad Buďánkami II – Kdysi pyšné sídlo architekta a stavitele Bohumila Bellady, propagátora stavby pražského metra. První seriózní práci představili profesoři Bohumil Bellada a Vladimír List už v roce 1926. Ve svých dokumentech ukazují i tzv. pražský trojúhelník, kdy z každé trasy lze přestoupit každou jinou linku. Vilu navrhl jeho dvorní architekt a Wagnerův žák Jan Chládek.

Demartinka, U Demartinky 2 - Jméno je odvozeno od Don Martin de Hoeff-Huerta, plukovníka císařského vojska a pobělohorského zbohatlíka, který zdejší vinici získal roku 1630. Usedlost byla zbořena v roce 1980 po zrušení památkové ochrany. Demartinka vstoupila za 1. světové války do dějin našeho odboje. Ludvík Očenášek (1872 – 1949) byl český konstruktér a vynálezce, který významně přispěl k rozvoji raketové techniky. V obou světových válkách se zapojil do odboje, za první světové války se zabýval špionáží. Bylo jaro roku 1918 a v roští mezi Košířemi a Břevnovem se krčila osoba, kterou prozrazovaly jen dva telefonní dráty k ní svedené. Ludvík Očenášek právě v tu chvíli nalezl tajnou telefonní linku Berlín - Vídeň, kterou hledal celé týdny. Úkol nalézt zmíněné spojení přijal od šéfredaktora Národních listů Františka Síse. Nikdo přitom netušil, kudy tajná linka vede. Ač s jasným cílem, přišel na ni Očenášek zcela náhodou; kdyby přijel císařpán do Prahy, musel by mít přeci možnost této linky využít, zamyslel se. Své pátrání přesunul do okolí Hradčan. Prohlížeje pozorně sloupy, spatřil jsem, že dva dráty jakoby odbočovaly k vedení od severu k jihu. Bylo zřejmé, že tyto dráty jsou připraveny k zapojení do svorek v případě pobytu panovníka na hradě pražském, vzpomínal Očenášek. Jeho nález byl doslova obdivuhodný; v roce 1918 totiž telefonní seznam obsahoval již 8214 položek, každá z nich navíc představovala dva telefonní dráty. Vzhledem k tíze pletenců telefonního vedení, pod kterým se již téměř propadaly krovy pražské ústředny v Jindřišské ulici, se navíc přecházelo z nástřešníků ke kabelovým vedením. Místo, kde na linku narazil, bylo ale pro dlouhodobý odposlech nevhodné. Očenášek se tak rozhodl vytipovat lokality, kde jsou telefonní dráty méně na očích. Volba padla na cestu mezi Klamovkou a Demartinkou, kde vedení procházelo mezi korunami několika stromů. Zde z bývalého chléva na zahradě zřídil odposlouchávací stanici. Zprávy předávali české Mafii, ústřednímu orgánu československého domácího odboje do Švýcarska, která tím získávala velmi cenné informace. Ilegální činnost zakrýval Očenášek pilnou prací na zahrádce.

Klamovka, Klamovka 2051 - Své dnešní jméno nese Klamovka asi od roku 1757, kdy pozemky odkoupila hraběcí rodina Clam-Galasů. Kristián Filip pak zde postavil pohodlný pozdně barokní zámeček. Klamovka je místem posledního šlechtického souboje v Čechách. Odehrál se roku 1876 mezi knížetem Vilémem Auerspergem a Leopoldem Kolovratem. Po několikerém selhání zbraní a minutí byl Auersperg zasažen do břicha a následujícího dne zemřel. V roce 1895 koupil Klamovku košířský starosta Matěj Hlaváček. Provedl rozsáhlé sadové úpravy, otevřel zde výletní zahradní restauraci a bývalý zámeček přestavěl na tančírnu s velkým parketem. Vybudoval vlastní elektrickou dráhu vedoucí hlavní košířskou třídou od Zámečnice přes Klamovku na Smíchov k Andělu. Pan Hlaváček celou stavbu financoval sám. Provoz jednokolejné dráhy dlouhé 1.757 metrů byl zahájen 13. června 1897. Návštěvy Klamovky se vžívaly pomalu a projekt se nevyplácel. V dluzích se topící Hlaváček spáchal už 6. října 1897 sebevraždu. Dědicové v roce1900 prodali dráhu i vozy Elektrickým podnikům za 150 000 zlatých. Klamovku si zvolil pro provozování svého putovního kinematografu roku 1904 Viktor Ponrepo. Měla tu být zřízena i malá ZOO s medvědáriem, ale po nešťastné historce s medvědem pobíhajícím po parku, byly počínající plány ukončeny. Ve 30. letech odkoupila objekt restaurace obec a přestavěla ho na sokolovnu. Při bývalé sokolovně byla později opět otevřena hospoda, která se stala v 70. a 80. letech neoficiálním centrem undergroundové kultury a disentu. Ke Klamovce neodmyslitelně patří Mejla Hlavsa a jeho Plastic People, Sváťa Karásek, Jim Čert, kapela Echt!, Hudba Praha, Psí vojáci, autoři sdružení v Revolver Revue a Respektu, Jáchym Topol, Ivan Lamper i „profesionální“ disidenti Václav Havel, Jiří Dientsbier, Saša Vondra, Jan Ruml, Ivan Martin Jirous, Jan Lopatka, Egon Bondy a další. Tomuto období se věnuje dokumentární film ČT z roku 1997 Klamovka.

1) Trnkova Zahrada byla na Turbové                                                                 4) Na závěr červená a bílá uprostřed divočiny
2) Zahradní domek uprostřed zarostlé Trnkovy Zahrady                                   5) Tajná telefonní stanice u Demartinky
3) Rezidence Turbová zítra                                                                                 6) U sokolů na Klamovce jsme vydrželi až do tmy

« NAHORU


TOPlist