Mariánská skála – Barokní kaple postavená na paměť odvrácení moru v roce 1688 byla zbourána v roce 1976. Za války měl na skále vyrůst nacistický vládní „Olymp“. Ústecký projekt včetně jeho půdorysu byl nalezen ve stuttgartské monografii o Bonatzovi, což je autor onoho projektu z roku 1941. V místě plánované stavby je dnes prázdno, skála je totiž v současnosti pouze kulisou, zbyla jen díra po stále pracujícím kamenolomu.

Stezka Větruše – Vrkoč – Vede po současné zelené značce. Stezka byla vytvořena na přelomu 19. a 20. století turistickým spolkem Gebirgsverein. V rámci obnovy stezky v roce 2006 byla na Větruši na mohylu památníku umístěna zrekonstruovaná pamětní deska Karlu Eichlerovi, zakladateli tohoto spolku a spoluzakladateli Větruše.

Podlešínský vodopád – 12 metrů vysoký vodopád na Podlešínském potoce, nejvyšší v Českém středohoří. V zimě vodopád namrzá a je vyhledáván horolezci holdujícím ledovcovému lezení.

Vrkoč – Skalní čedičový útvar s vyhlídkou do labského údolí. Je ukázkou sloupkového rozpadu čediče, který se pro svou podobu s rozčesanými ženskými vlasy nazýva Vrkoč. Od vodopádu na začátku odbočky je na pravém břehu cesty kamenná deska z roku 1916 s nápisem „Na paměť rakouských zákopníků, kteří tuto cestu postavili“. Romantické místo bylo a je nejen cílem Ústečanů, ale přicházela sem i řada hostů. Mezi nimi byl i spisovatel dobrodružných románů Karel May. Ten na Ústecku nějakou dobu pracoval jako redaktor a měl zde své přátele. Někteří z nich se stali hrdiny v jeho příbězích, jeden svůj román napsal během několika týdnů v nedaleké Brné.

Ve Vaňově je vila, kterou v devadesátých letech 19. století postavil slavný ústecký výrobce trpaslíků Ferdinand Maresch (1854 -1940). Mareschova továrna začínala ve čtyřicátých letech 19. století jako dílna na výrobu keramiky. Na začátku 80. let 19. století zrodili první ústečtí trpaslíci. Zahradní trpaslíci se vyráběli průmyslově, ovšem dílo bylo zdobené ruční malbou. Tisíce jich putovaly do západní Evropy a dál přes oceán do USA. Továrna přečkala i druhou světovou válku, ale v roce 1947 výroba skončila. Ústecký trpaslík se stal mezi sběrateli vyhledávanou starožitností. Objekt továrny byl pak spolu s dalšími v Revoluční ulici zdemolován v 80. letech minulého století. Ústečtí trpaslíci u nás upadli v zapomnění. Až u příležitosti 150. výročí narození Ferdinanda Maresche je město Ústí zrehabilitovalo. Rok 2004 dokonce vyhlásilo mezinárodním rokem trpaslíka. Vedle divadla v centru města byla odhalena plastika největšího českého trpaslíka. Shromáždilo se více než tisíc lidí, kteří zablokovali dopravu a zároveň provolávali slávu trpaslíkům a ústecké rodině Mareschů. Ležící trpaslík, který zabírá do délky skoro 3,5 metru, byl později přestěhován do ústecké ZOO a je jednou z atrakcí dodnes. Jeden z trpaslíků vyrobených v ústecké továrně se dostal dokonce na přebal desky exčlena Beatles George Harrisona All Things Must Pass z roku 1970. Toto album bylo Harrisonovo nejúspěšnější, obsahovalo i píseň My Sweet Lord. A v roce trpaslíka v roce 2004 jsme se dočkali i chvíle, kdy primátor města Ústí nad Labem Petr Gandalovič předal jako oficiální dar města prezidentu České republiky Václavu Klausovi zahradního trpaslíka.

Masarykovo zdymadlo – Postaveno v letech 1923-1935. Ve své době šlo o největší vodní dílo v Československu. Jeho účelem bylo především splavnit Labe v oblasti střekovských peřejí, které byly často nesjízdné. Kromě splavnění a výroby elektřiny skýtá zdymadlo i zajímavou možnost přechodu Labe suchou nohou. Jez je 111 metrů dlouhý a je třemi pilíři rozdělen do čtyř polí. V každém poli se nachází stavidlo, které je ovládáno elektromotory umístěnými v kryté manipulační lávce. Vzdutím hladiny o 8 metrů vzniklo jezero, táhnoucí se v délce 20 kilometrů až k Lovosicím. Zdymadlo bylo od svého vzniku vybaveno rybím přechodem se stupni vysokými 35 cm. Ten byl však nefunkční, pro některé ryby třeba lososy se stalo zdymadlo konečnou stanicí. Vše bylo napraveno až v roce 2002, kdy byl vybudován nový rybovod.

Malířský koutek – Pod zříceninou Střekova je dochována původní hrázděná architektura a dřevěná zvonička.

Restaurace přímo na hradě Střekov - www.restaurant-kovarna.cz

Střekov – Hrad vybudoval Pešek z Veitmühle na začátku 14. století. Již za vlády Lucemburků často měnil majitele. Rokem 1564 přešel Střekov do držení Václava Popela z Lobkovic a v držení roudnických Lobkoviců je hrad až do dnešních dnů. Výjimku tvořila pouze okupace a komunistické vlády. Hrad zpustl za sedmileté války v roce 1757. Život zůstal jen v přilehlém statku a pivovaru. Už na počátku 19. století se hrad znovu začal těšit zájmu, který s sebou přinesl romantismus. V roce 1810 zde byla hospoda, která přivítala řadu významných hostů. Hrad navštívil například Karel Hynek Mácha. V roce 1842 se ubytoval v nuzně vybaveném pokojíku, ve kterém ustýlali na slámě, německý skladatel Richard Wagner. Za svitu měsíce vychutnával neobyčejnou romantiku této hradní zříceniny. Dokonce pro svou inspiraci neváhal skladatel vzít na sebe bílé prostěradlo a procházet se za úplňku o půlnoci po hradbách. To vše ho inspirovalo k sepsání námětu libreta a prvních hudebních skic ke své opeře Tannhäuser. V roce 1886 byl na hradě obnoven rytířský sál. V létech 1911-1912 majitel hradu Zdeněk Lobkowicz začal provádět stavební rekonstrukce. Hrad byl postupně zpřístupňován a sloužil jako turistická atrakce. Po roce 1948 byl hrad Lobkowiczům zkonfiskován. Dne 3. března 1961 navštívil hrad Střekov president Antonín Novotný. Aby presidentská návštěva mohla před hradem pohodlně parkovat, byl neuváženě zbořen cenný renesanční poplužní dvůr před hradem a na jeho místě zřízeno asfaltové parkoviště. V 70. a 80. letech se na hradě odehrávaly podivné noční rituály. Komunističtí prominenti zde byli při návštěvách Ústí za bujného veselí "pasováni na rytíře hradu Střekova". Nyní hrad opět patří Lobkowiczům.

Hrdinova dřevěná vila, ulice Karla IV. 43 - Za války Dr. Josef Goebbels Straße. Dům si nechali postavit manželé Rudolf a Anna Hrdinovi v roce 1936. Symetricky navržený dům je jedním z nejvýraznějších ústeckých příkladů dřevostavby třicátých let.

Činoherní studio, Varšavská 7 – Poprvé promluvil film 26. dubna 1929 právě tady v Činoherním studiu. Tehdy jeho interiéry sloužily jako kino Alhambra. Pražští diváci museli ještě bezmála čtyři měsíce koukat pouze na němé filmy. Přesto odborná literatura neoprávněně označuje za československou premiéru zvukového filmu tu pražskou 13. srpna. Projekční přístroj, který uměl číst zvuk z filmového pásu, byl světovou novinkou z roku 1929. Ústecká filmová společnost nelitovala investovat do jeho zakoupení tehdy závratných půl miliónu korun. Pro názornost nejdříve kino promítlo němý film ozvučený z gramofonových desek, aby se ukázalo, jak nedokonalé byly všechny dosavadní pokusy naučit film mluvit. Pak se na plátně objevil průmyslník Georg Schicht a k úžasu všech přítomných jeho obraz promluvil. Přednesl projev o významu zvukového filmu, v němž mimo jiné prozíravě viděl i budoucnost reklamy na své výrobky mýdlo Elida či tuk Ceres.

Správní budova Setuzy, Žukovova 27 – „Čistota – půl zdraví“ není žádné přísloví tety Kateřiny, ale náš nejslavnější reklamní slogan vůbec. V minulém století ho vymyslelo reklamní oddělení Schichtovy továrny pro podporu prodeje proslulého mýdla s jelenem. Nažloutlá kostka s reliéfem jelena ve skoku byla v dobách Rakouska-Uherska neodmyslitelnou součástí domácnosti každé čistotymilovné hospodyně. Firma Schicht si ochrannou známku s jelenem nechala zaregistrovat už roku 1891 a jde tak o jednu z nejstarších nepřetržitě užívaných ochranných známek na území Čech. Slavná značka se na mýdle ale používala už dříve. Její zrod je spojen s úplnými počátky firmy, tedy s rokem 1848, kdy Georg Schicht začal vyrábět mýdlo ve sklepě svého rodinného domu v Rynolticích u šéfova Podluží. Ústecká továrna vyrostla v roce 1882 a výroba mýdla pomohla Schichtům vybudovat největší potravinářsko-drogistický podnik v celé Evropě. Další slavné výrobky této firmy byl olej Vegetol, tuk Ceres, pánská voda Pitralon, mýdlo Elida. Firma Schicht proslula zároveň péčí o své zaměstnance. Dokládají to další stavby ve čtvrti Střekov: například kolonie domků pro důležitější zaměstnance podniku nebo dnes už nefungující lázně. Po 2. světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na Severočeské tukové závody. Dnes už firma nepoužívá jméno Setuza, protože je spojováno s kontroverzními podnikateli. Aktuální firemní značkou je zkratka STZ.

Tovární haly dnešního podniku ZPA Ekoreg, roh Děčínské a Zeyerovy ulice pamatují ještě přelomový rok 1910, kdy tu zahájila výrobu první továrna na mluvící desky na území Čech. Založil ji ve Střekově osobně bratr vynálezce gramofonu Josef Berliner z Hannoveru jako filiálku berlínského závodu. Bratrovým vynálezem odsud zásoboval celou monarchii. Ve dvacátých letech koupil firmu největší výrobce desek na světě, britská společnost The Gramophone Company a v Ústí se od té doby vyráběla legendární značka His Master´s Voice s typickým obrázkem psíka zmateně naslouchajícího z gramofonové trouby „hlasu svého pána“. Každá deska na sobě měla natištěno Aussig - česky, německy, hebrejsky či arabsky – podle toho, kam deska směřovala. Ústecké desky se prodávaly do celé střední a jihovýchodní Evropy, Palestiny či Maroka. Výroba zanikla v roce 1938.

Mariánský most – S dvacátým stoletím se Ústí rozloučilo radikálně – velkým ocelovým gestem vypínajícím se proti Mariánské skále. Autoři Roman Koucký, Šárka Malá a statik Milan Komínek. V době svého vzniku - v roce 1998 - vyvolával značné vášně, řada Ústečanů ho považovala za symbol nabubřelosti tehdejších představitelů města. Jde o největší jednostranně zavěšený most v České republice. Rozpětí hlavního pole je 123 metrů, 75 metrový pylon se tyčí proti osmdesátimetrové Mariánské skále. Délka mostu včetně ramp je 333 metrů. V roce 2001 byl v mezinárodní anketě renomovaného časopisu Structural Engineering zařazen mezi deset nejkrásnějších staveb posledního desetiletí 20. století. Jde o nejvyšší ocenění, které získala česká stavba od roku 1969, kdy dostal architekt Karel Hubáček Perretovu cenu za vysílač na Ještědu. A zároveň je Mariánský most snad jediná porevoluční architektura, která se stala symbolem města.

Fotoalbum vycházky...

Kostel sv. Vojtěcha s dominikánským klášterem – Klášter vznikl v roce 1617 a jeho dnešní podoba je výsledkem přestavby Octaviana Broggia v letech 1718-1722. První klášter z let 1617-1650 byl pouze jednokřídlý, v rámci barokní přestavby získal klášter druhé křídlo. Jižní stěna kostela a kláštera v sobě obsahuje městské hradby. Kostel byl za vlády KSČ změněn na sklad a později na výstavní síň. Byl vybílen, přestože nástěnné malby z roku 1928 pocházely údajně od významného architekta Albina Müllera a bylo odvezeno veškeré vnitřní vybavení. Vyřezávané dveře kostela jsou z počátku sedmdesátých let 20. století od Miroslava Houry – autora největší mozaiky ve městě.

Pivovar Na rychtě, Klášterní 9 www.pivovarnarychte.cz - Hotel s pivovarem vznikl přeměnou restaurace na Rychtě, jedné z nejstarších hospod v centru Ústí nad Labem (dříve U Hüblů, později Mikulovská vinárna). Rekonstrukce budovy byla ukončena v říjnu 2010. Vaří zde speciály Mazel 12, polotmavý Vojtěch 12 a Ústečan 14 stupňů. Kromě toho se točí i ústecký Zlatopramen a Březňák z Velkého Března.

Erbenova vyhlídka – 420 m. n. m. První rozhledna zde vznikla už v roce 1889. Původně měla kamennou jen podezdívku, kterou doplňovala dřevěná nástavba. O deset let později ale během bouře tato část spadla a opakovalo se to i v roce 1903. Nakonec v roce 1910 zničil blesk i kamennou podezdívku. Zcela kamenná rozhledna byla postavena v roce 1934 německým Horským spolkem a pojmenovaná po svém předsedovi a tehdejším řediteli České spořitelny Alexandru Erbenovi. Po zvýšení v roce 2006 poskytuje rozhledna prakticky neomezený kruhový výhled. Je z ní vidět podstatná část města Ústí nad Labem, České Středohoří od Bukové po Milešovku, Bořeň a Krušné hory od Jedlání po Nakléřov.

Vila Aloise Winnara, Hanzlíčkova 4 - Ing. Alois Winnar byl od roku 1918 vlastníkem firmy "Severočeská společnost pro vodní stavby", jejíž sídlo se nachází na Masarykově ulici. Jeho firma vynikala prestižními zakázkami, postavila např. vodovod na Sněžku. Jeho vztah ke kvalitní architektuře se projevil i při výběru architekta pro stavbu svého domu. Zvolil evropsky známého architekta Albin Camillo Müllera zvaného Albinmüller. Vila stojí vysoko nad údolím Labe a v době postavení v roce 1932 byla zcela solitérní stavbou. Albinmüller vilu koncipoval jako symetrickou budovu s dvěma arkýři, které mírně předsunul před fasádu a do kterých umístil pánský pokoj a jídelnu se zimní zahradou. Oba arkýře skýtaly skrz obrovská okna fascinující výhled do labské kotliny, na hrad Střekov a na Větruši. Traduje se, že stavebníci při jedné z návštěv v Darmstadtu prý doslova „zaklepali“ na dveře Albina Müllera a požádali ho o postavení domu. Každopádně Winnarova vila je jedním z posledních Albinmüllerových projektů, později se věnoval spíše krajinomalbě a literární činnosti. Po poválečné konfiskaci se stavba stala na čas sídlem pionýrů, později luxusní noclehárnou pro význačné politické hosty, nocoval zde i prezident. Proto si dům vysloužil lidovou přezdívku "vládní vila". Dům není památkově chráněn, přestože je jednou z nejvýznamnějších staveb ve městě. Tato forma ochrany se ho jen zcela absurdně dotkla, kulturní památkou totiž byla v letech 1958-1996 na něm umístěná pamětní deska sovětského generála Kolobova.

Nešněrova vila, Hanzlíčkova 7 - Jedna z mála architektonicky kvalitních staveb, které po roce 1989 vznikly na území města. Zajímavě pojatý obytný dům z roku 2000 má i unikátní umístění nad labským údolím. Architekt Jan Jehlík, někdejší hlavní architekt města, sestavil hmotu domu ze dvou základních geometrických těles – hranolu a krychle. Spodní hranol skýtá obytné prostory a garáž, horní kubická část je dvojpodlažní. Každé podlaží včetně přízemí má vlastní terasu. Nedílnou součástí stavby se stala i symetricky navržená zahrada, vstup k domu je lemován stromořadím. Pozornost architekt věnoval i detailům oplocení.

Dům Žluté ponorky, Stará - Dům není vizuálně ničím zajímavý, vyrostl v době bytové krize v roce 1925 jako nájemní dům se čtyřmi byty. Za války se do domu nastěhovala rodina Edelmannových s desetiletým synem Heinzem. Ten o dvacet let později světově proslul jako výtvarník, který pro Beatles vytvořil legendární animovaný film Žlutá ponorka. Celý projekt řídil z pozice uměleckého šéfa. Nebýt jeho bezbřehé kreslířské fantazie a šíleného pracovního tempa, nejspíš by nejpozoruhodnější z Beatles filmů asi vůbec nevznikl. Navrhl prakticky všechny postavy a dohlížel na tým 200 animátorů, koloristů a kreslířů pozadí. Slavný ústecký rodák v domě bydlel až do roku 1946, kdy byl odsunut, neboť pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Usadil se ve Stuttgartu, vystudoval akademii a stal se uznávaným ilustrátorem a grafikem. Zemřel v roce 2009.

Vila, Balbínova 2 - Všeobecné výstavy byly v 19. století velmi oblíbené. V roce 1891 se uskutečnila Jubilejní výstava v Praze. Většina českých Němců ale účast na ní odmítla a uspořádali si vlastní výstavu v roce 1903 v Ústí nad Labem. Výstaviště vyrostlo v prostoru dnešních Městských sadů a součástí areálu byl i tento dům. Byl hlavní cenou v loterii, kterou organizátoři výstavy uspořádali. Vytiskli tisíce krásných barevných losů v ceně jedné koruny.  Majitelé všech 17 820 prodaných losů se ale dočkali zklamání. Los s číslem připadajícím na hlavní výhru nikdo neměl, zůstal totiž neprodaný na pultě jednoho vídeňského obchodu. Ale organizátorům přišla neudaná hlavní cena vhod. Výstava se totiž potýkala s finanční ztrátou, a tak pořadatelé dům po skončení výstavby prodali za 19 200 korun strojvedoucímu Franzi Föhrymu.

Klíše – Tichá neděle v Klíši

Budova měšťanky, Palachova - Málo známá stavba od Josefa Gočára z roku 1930. Funkcionalistická stavba vyzařuje vůli prvorepublikového lva po vzdělanosti. Budova se měla stát úctyhodným symbolem nového Československa v převážně německy mluvícím Ústí. Budovu právě proto zdobí znak československého lva. V době svého vzniku měla škola 19 tříd a už dva roky po slavnostním zkolaudování ji navštěvovalo víc než 600 žáků. Nová škola nahradila už nedostačující budovu v Solní ulici, která byla v Ústí nad Labem otevřena jako vůbec první česká obecná škola v roce 1919.

Tuberkulózní pavilon, Pasteurova 9 - Byl postaven v roce pro válečné invalidy nakažené tuberou. Pavilon byl součástí ústecké nemocnice až do přelomu století. V posledních letech rychle zchátral, zejména proto, že se počítalo s jeho demolicí. Nyní se připravuje jeho rekonstrukce pro účely Filozofické fakulty. Stavba je dnes součástí nově budovaného areálu Kampusu ústecké univerzity.

České státní reálné gymnázium, České mládeže 8 - České gymnázium vzniklo v Ústí v roce 1920, nejprve ale sídlilo v jedné z částí německého gymnázia. Situaci vyřešilo až postavení této nové budovy v roce 1926. Nyní v budově sídlí Filozofická fakulta ústecké univerzity.

Vladimír Kaiser, Šumné Ústí - V Ústí se dnes nenajde rodina lhostejno zda česká, německá či židovská, která by zde žila nepřetržitě dvě stě let. Dokonce i naprostá většina německých ústeckých krajanů sdružujících se v Mnichově ve spolku Hilfsverain Aussig byly „náplavy“ nežijící v Ústí déle než dvě tři generace. Ústí je do jisté míry perverzní. Kde jinde lze nalézt chemickou továrnu přímo v centru města, mohutný kamenolom těžící znělec Mariánské skály jen pár stovek metrů od hlavního náměstí, hnědouhelný důl, jehož rypadla se zastavila těsně na okraji města. Ústí má jen málo historických památek, ty středověké s klidným svědomím zbořili ve 40. – 70. letech 19. století němečtí grundeři, ty měšťanské z doby c. k. monarchie pak s klidným svědomím zničili američtí letci (zbořit je nechtěli, ale netrefili železnici) a pováleční novousedlíci (bořit je chtěli, „německé“ domy musely ustoupit panelákům). Naštěstí nic se však náplavám ani letcům nepodařilo rozbořit úplně. A tak to co zbylo, i to, co přibylo, dneska tvoří jinde nevídanou směs stavebních slohů a urbanistických koncepcí. Během čtvrthodinky lze v Ústí zhlédnout všechny historizující slohy, secesi, funkcionalismus, sorelu nacistickou i komunistickou, pozdní bruselismus, betonové obludnosti reálného socialismu i postmoderní park či most. Ústí už je v mnohém za vodou a dnešní „náplavy“ jsou jiné než ty dvě vlny městoborců. O tom svědčí četné životní osudy studentů ústecké univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Když se nedostali na školu do Prahy či Brna, vzali Ústí jako z nouze ctnost, oplakáváni nejbližšími, do jaké díry to musejí, ale že se jim určitě podaří přestoupit na jinou školu nebo přinejhorším těch pět let přeci nějak uteče. Zakrátko tito nevolníci zjistili, že se v Ústí dá normálně dýchat, že se obyvatelstvo neskládá jen z ekologických mutantů, rasistů, Rómů a sudeťáků, že kolem Ústí je veskrze krásná krajina, bazény plné termální vody, legendární Činoherák, kde ředitelův obrovský pes jménem Baťoh již zaručeně sežral několik herců a ve městě samém jsou studentské hostince podivných názvů jako Hnáta, Werwolf nebo Žumpa, kde se snadno minou peníze na živobytí určené. Z mnoha přespolních se pak stávají zarytí lokální patrioti a trvale bydlící aussigocentristé vylepšující stále ještě pošramocený vzdělanostní profil obyvatel krajského města.

S-domy, Na vlnovce a Mezidomí -  Pavlačové domy na půdorysu písmene S od ústeckých architektů Arnolda a Kroba postavené v roce 1933. S-domy získaly přezdívku díky svému půdorysu, který kopíroval terén ve čtvrti Klíše. Všechny byty (celkem jich bylo 208) v obou domech měly stejnou dispozici. Největší rozmach výstavby komunálních bytů přichází s novým zákonem o stavebním ruchu z 10. dubna 1930. Tento zákon, reagující na bytovou krizi v některých obcích, poskytoval státní podporu stavbám s malými byty pro méně majetné vrstvy obyvatelstva. Za dům s nejmenšími byty byla považována budova, která obsahovala převážně byty o kuchyni a jedné místnosti, s celkovou plochou maximálně 40 m čtverečních. Proto vznikly i tyto domy. Byly tak inspirativní, že iniciovaly v Ústí v tom samém roce konferenci o bydlení. Při stavbě domů byl dále rozvinut princip zahradních měst, který se uplatnil již při urbanistickém založení čtvrti Klíše. Jednotlivé bloky jsou umístěny do řad a obklopuje je volná krajina. Jednalo se o moderní trend, který byl tehdy populární zejména v Německu.

Dům s kavárnou Hvězda alias Cafe Stern, Štefánikova 50 - Dnešními slovy polyfunkční dům si nechali postavit Alfred a Anna Loosovi v roce 1934. V budově, která stojí v centru promyšleně koncipované čtvrti Klíše, je několik bytů, obchody, kavárna a restaurace. Architekt Ludwig navrhl i konzervativnější verzi stavby, která počítala s valbovou střechou. Nakonec byla postavena na svou dobu progresivnější a z našeho pohledu zajímavější budova bez sedlové střechy. Nyní restaurace www.hvezdaul.cz

Bytové domy družstva Vlastní krb, Sládkova a Bezručova - V roce 1928 byl postaveny byty s lodžií, WC, kuchyní se spižírnou. V bytě byla ložnice, dětský pokoj a dva průchozí pokoje – poslední s balkónem. Na fasádě jsou expresivní nárožní balkóny.

Adlerova vila,  Beethovenova 29 – Vila doktora medicíny Hugo Adlera je koncipována nejen jako byt, ale zároveň i jako ordinace s čekárnou. Architekt Herman Müller použil motivy oblíbené v německé architektuře: symetrická průčelní fasáda, výrazně přesahující římsa a rohová okna, která v tomto případě nebyla zpevněna ani režným zdivem, jako to bylo obvyklé ve zdejší produkci. Adler si nový dům příliš neužil, nacisté mu ho zkonfiskovali.

Pietschmannova vila, Štefánikova 14 - Vilu si nechal postavit majitel restaurace na ústeckém hlavním nádraží Adolf Pietschmann se svou sestrou Giselou. Vila patří k nejstylovějším ukázkám funkcionalistické architektury na severu Čech, ne bezdůvodně se jí přezdívá ústecká Tugendhatka. Progresívního pražského architekta Erwina Katonu si Pietschmannovi vybrali proto, že se jim zalíbily dvě jiné vily, které už před tím postavil v jejich ulici. Obě svými plochými střechami a strohými fasádami silně provokovaly tehdejší konzervativní společnost. Sourozenci chtěli dům ještě odvážnější. A architekt jejich přání zcela naplnil. Stavba zaujme dokonale vyváženou skladbou hmot. Hlavní průčelí horizontálně člení dva balkóny probíhající po celé jeho délce. Aby celkový efekt nebyl fádní, rozbil architekt blok domu proskleným nárožím zimní zahrady v přízemí a velkou otevřenou terasou v patře. Pietschmannovi bydleli ve vile do roku 1945. Poté se stal objekt mateřskou školou, kterou je dodnes. V roce 2010 prošel dům ohleduplnou rekonstrukcí.

Vila Klimsch, Slavíčková 31 – Vila je z roku 1931 je od Erwina Katony, stejně jako o rok starší nedaleká vila Pick. Po těchto dvou realizacích dostal Katona zakázku na Pietschmannovu vilu.

U zlaté medaile, Masarykova 200 – V této stylové restauraci proslul jako hostinský Bohumil Němeček, který získal zlatou medaili v boxu na olympiádě v Římě v roce 1960.

Bytový vilový dům, Masarykova 162 – Vyrostl jako součást sídlištní zástavby zahrnující několik obytných v duchu socialistického realismu čili sorely. Architekt Josef Liška se pokusil o něco nevídaného, sladit typový „panelák“ s luxusní předválečnou vilovou architekturou v sousedství. Důvody atypického řešení domu zdůvodnil v technické zprávě projektu. „Zastavovací plán dvoupodlažním typem T13 si vyžádal  dne 10. 3. 1953  pozměnění, neboť nový dům by byl podle zastavovacího plánu příliš drobný a strohý vzhledem ke svému okolí. Proto projektant realizoval dvě garáže pro osobní vozy, které slouží v prvním patře jako terasy, zvýšil úroveň suterénu, že mohl umístit do části suterénu garsoniéru. Vikýř ve frontě do ulice má podpořit snahu o vilový vzhled nájemného typového domu.“ Klenotem domu se stala visutá korunní římsa, rozčleněná kazetami jako v ;antickém chrámu. Dům je originálním příkladem staveb, produkovaným státním projekčním aparátem v 50. letech dvacátého století, kdy se v hromadném bydlení ještě zohledňovalo i „citlivé“ začlenění jednotlivých objektů do okolní zástavby. Proto se dům dostal i do knihy Slavné vily Ústeckého kraje.

Městské sady, pomník Obětem holocaustu, na rohu Palachovy a Sadové - Žulová Davidova hvězda z roku 2005 je od Michala Gabriela, architekta, který navrhl ČNB i Komerční banku v centru. Připomíná památku ústeckých Židů, kteří nepřežili II. světovou válku. Pomník stojí na místě, kde byl v minulosti židovský hřbitov. Z devět tun vážící hvězdy jsou vidět jen tři její cípy. Je na ní zároveň vybroušen začátek židovského vyznání víry.

Obytný dům, roh Londýnské 8 a Moskevské 29 - Je z roku 1956 ve stylu sorela, neorenesance – vzpomínka na Ostravu-Porubu. Dům je příkladem poměrně citlivého začlenění do stávající struktury města.

Obytný dům, Moskevská 50 - Obytný dům naproti sorele postavila Alena Šrámková po svém příchodu od ústeckého Stavoprojektu v polovině 50. let minulého století. Dominantní prvek jinak jednoduše řešeného domu tvoří balkony vystrčené do křižovatky ulic Moskevská a Londýnská. V Praze je Alena Šrámková, např. autorkou domu ČKD na Můstku a nové budovy architektury

Hüblova vila, Rooseveltova 2, dříve Stromovka – Vila velkoobchodníka s textilem Antonína Hübla stojí u paty ústeckých serpentin a vystavuje tak stavbu do veřejného prostoru ze všech stran. Nejexponovanější průčelí zdobí půlkruhová veranda a výrazný štít s keramickou sochou pradleny. Dům zaujímá půdorys v podobě řeckého kříže. Obyvatelé domu mohli relaxovat na terase otočené do zahrady s výhledem do ulice. Architekt Otto Prutscher vycházel z Wagnerovy školy. Proslul jako přední designér nábytku, jako architekt tak činný nebyl, o to jsou jeho stavby vzácnější. V Česku jsou od něj jen dvě vily – v Krnově a tato v Ústí. Po válce byla vila zkonfiskována a po necitlivé obnově fasády v dobách normalizace se dům stal šedým a nevýrazným. Na začátku tohoto století vilu koupil od města Průmstav a rekonstrukci fasády i interiérů provedl velice citlivě.

Hellerova vila, Rooseveltova 4 – Vilu nechal postavit pro svou dceru ústecký obchodník s kávou Franz Heller. Podle tradované legendy si dcera Hilda přála výraznou růžovou barvu fasády, která dům obzvláštňuje dodnes. Vila je méně okázalá, zato všechny ostatní vily předčí originalitou. Jejími nezvyklými křivkami se roku 1926 podepsal do tváře města drážďanský architekt Hans Richter. Vila patří k jeho prvním realizacím, později se přiklonil více k myšlenkám funkcionalismu a vystavěl v severních Čechách několik velmi progresivních objektů. Richter hmotu stavby hravě rozehrál - v přízemí konkávními křivkami a v patře pásovými a rohovými okny. Výrazným prvkem je také silný přesah střechy a visuté okenní římsy. Místnosti uvnitř domu mají zásluhou zprohýbané fasády netradiční půdorysy elipsy. Po válce vila sloužila Filmovému podniku, ale proslýchá se, že první patro vily měla používat ústecká STB jako konspirační byt.

Vila Jacoba Weinmanna, Winstona Churchilla 8 - Byla postavená v roce 1895. Majitel vily Jacob Weinmann patřil mezi nejzámožnější obyvatele Ústí, byl velkoobchodník s uhlím, původně zaměstnavatel Ignaze Petschka. V luxusní vile bylo 18 pokojů, dva kabinety a dvě kuchyně. Na malířské práci si Weinmann najal známého vídeňského malíře Adolf Falkensteina. V roce 1938 se rodina odstěhovala do Velké Británie a o dva roky později začala vilu využívat německá tajná státní policie, po 2. světové válce využíval dům Sbor národní bezpečnosti. Nyní je zde Dům dětí a mládeže.

Vila Franze Petschka, Winstona Churchilla 6 - Palácovou vilu si nechal v letech 1929–31 postavit Franz Petschek hned vedle sídla svého otce Ignaze. Kubus vily se zaoblenými hranami je celý obložen pískovcem. Stavba obtížně stylově zařaditelná (udává se kombinace francouzského klasicismu, novobaroka a secese) je vyprojektovaná ústeckým architektem Paulem Brockardtem. Je otázkou, zda se na návrhu nepodílel též Max Spielmann - architekt, který pracoval pro rodinu Petschků v Praze. Přepychové novostavby si majitelé dlouho neužili. Kvůli židovskému původu musela rodina Franze Petschka sotva sedm let po nastěhování do nového domu emigrovat. Poté zde sídlily nacistické úřady, po roce 1945 vystřídané komunistickými. Od 50. let sloužila jako Krajský dům pionýrů a mládeže. Stavba si přese všechno dodnes uchovala velkou část ze své honosné výzdoby. Dnes je zde školní inspekce.

Palácová vila Ignatze Petschka, Churchillova 4 – Nejbohatší podnikatel meziválečného Československa Ignaz Petschek se narodil v roce 1857 v Kolíně. Nesl příjmení podle nedaleké obce Pečky, kde žil jeho rod po generace. Jeho otec Moses začínal jako podomní obchodník, získaný kapitál rozmnožoval půjčováním okolním rolníkům, tedy byl lichvář. Měl tři syny, Isidora, Julia a Ignaze. Nejmladší Ignaz byl černá ovce rodiny, na rozdíl od bratrů právníků vystudoval jen šest tříd gymnázia. Jako 19letý mladík odešel do Ústí a začal pracovat pro velkoobchodníka s uhlím Jakoba Weinmanna jako obchodní cestující. Čtyři roky stačily Ignazovi na to, aby nasbíral potřebné zkušenosti a kontakty a roku 1880 si založil vlastní firmu Petschek-Aussig. V průběhu následujících patnácti let pak svému bývalému zaměstnavateli přetáhl velkou část klientely. Starý Moses správně odhadl, že v uhlí je bohatství, a koupil synům v roce 1871 první akcie právě založené Mostecké společnosti pro těžbu uhlí. Ignaz Petschek se spojil s kapitálově silnou Anglobankou, a koupil další velký balík akcií severočeských hnědouhelných společností. Hlavní náplní jeho podnikatelské činnosti byl prodej uhlí, přičemž nad konkurencí vítězil novými metodami - rozjel např. komisní prodej uhlí. V uhelné krizi v roce 1900 přišel s nápadem z méně kvalitního uhlí lisovat brikety. Do konce 19. stol. ovládla firma Ignaze Petschka polovinu severočeského hnědouhelného průmyslu. V Mostecké uhelné posílil svůj majetkový podíl po katastrofě roku 1895, kdy se propadla část města Most. Právě Petschkové šířili zveličené zprávy o škodách a stlačili tak cenu akcií těžařské společnosti. Ve 20. letech 20. století se spojili s bratrem Juliem a vytvořili syndikát, který kontroloval polovinu hnědouhelného průmyslu v Evropě. Se stavbou vily začal sotva deset let po založení firmy a po dalších deseti letech dům třikrát zvětšil. Stěny až do stropu obložené pravým mramorem v deseti různých barvách i renesanční ochoz v hale s bohatou řezbářskou výzdobou příchozím dávaly jasnou zprávu o majetku pana domácího. Ignaz Petschek však měl mimořádný vkus a sháněl jen ty nejlepší umělecké kusy. Na druhé straně byl velmi spořivý. Člověk, jenž ovládal obchod s uhlím v polovině Evropy, si nechal dům osadit sérií střešních světlíků, aby nemusel přes den zbytečně svítit. Mezi Ústečany koloval drb, že se v oknech vily v noci míhá světlo z baterky, jak starý pán kontroluje, zda někde nezůstalo svítit. Na druhé straně se stal jedním z největších mecenášů města Ústí nad Labem. Díky jeho podpoře byl v ústecké nemocnici postaven dětský pavilon, pavilon v dělnické ozdravovně v Ryjicích, chlapecký výchovný domov a ozdravovna pro nemocné tuberkulózou na Kabátě. V mecenášství přitom soutěžil se svým původním šéfem a později konkurentem Weinmannem. Povídá se, že když v ústecké synagoze dal Weinmann do církevní sbírky pětistovku, dal Petschek tisícikorunu. Ignaz Petschek zemřel v roce 1934, na jeho pohřeb přijelo tisíce lidí z celé Evropy. Po zabrání Sudet nacisté zkonfiskovali majetek v hodnotě 232 miliónů marek. Konfiskace zařízení v obou rezidencích přinesla tolik umělecké kořisti, že musela být v Berlíně uspořádána samostatná dražba s několikadílným katalogem. Po válce se do vily okamžitě nastěhoval okresní výbor KSČ. Noví páni zbourali prosklenou zimní zahradu s vodotryskem, aby na jejím místě zřídili schůzovní místnost. Ignazovi bratři zůstali v Praze a jměním se mu nemohli rovnat. Zatímco Julius zůstal ve státní správě, Isidor si založil advokátní kancelář. Oba si vystavěli a posléze i jejich děti vily v Bubenči, dnes sídla velvyslanectví Ruska, USA a Číny.