32. Žili kdys tři bratři, tři sestry - všichni sokolové

neděle 6. 11. 2011
navštíveny: Tyršův vrch, Sokol Michle, sokol Jan Čapek, továrna na hašlerky, dům Tajné knihy, továrna na klobouky v Kloboučnické, Regula alias Liberty house, dům Schelingera, Bowling v továrně, Zlý časy, Rousek, U Bansethů, kostel sv. Václava, rodný dům třetího sokola, rodný dům čtvrtého sokola, nuselská sokolovna Na Květnici, pomník obětem 1. světové války s orlem Fanoušem, sv. Pankrác, pramen Topolka, Jedličkův ústav, Slepičárna, Ústav pro matku a dítě v Podolí a jeho altán, sv. archanděl Michael, pobřežní cesta u Veslařského ostrova, Sokol Podolí  s restaurací Tří sester Na staré sokolovně

Pozvánka
Sraz a odchod v neděli 6. listopadu ve 13 hodin ze stanice busů Michelská (tram 11, bus 106, 139 jede z Kačerova).  Oběd od 12 hodin v restauraci Sparta (sami uvidíte, že Sparta nejvíce potěší fanoušky Slávie). Rohový dům na stanici Hadovitá, třetí zastávka busů 106, 139 od Kačerova, první od Michelské.

Jaká vycházka byla

   Jen co jsme se probrali z oslav, už se z nás stali sokoli. V neděli jsme totiž po obědě ve Spartě, kde na nás v Salónku smíření shlížel ze stěny Pepi Bican v nadživotní velikosti, absolvovali vycházku "Žili kdys tři bratři a tři sestry - všichni sokolové."  Prvního sokola jsme si odškrtli hned na Tyršově vrchu, druhého - Čapka hned poté, co nás vyhnali z Domu seniorů, že na seniory jsme ještě příliš hluční. Detektivním pátráním jsme odhalili, kde se v Nuslích vyráběly hašlerky, kde vznikala Tajná kniha Obermannové i proč se ulice jmenuje Kloboučnická. Vydrápali jsme se na pešunk, abychom si prohlédli nádraží Vršovice z druhého břehu kolejí a pak se opět zanořili do Nuslí. Poskytla jsem neplacenou reklamu Bowlingu v továrně, hospodě Zlý časy, železářství Rousek, hospodě U Bansethů i pivovaru Bašta, ale pak jsme stejně všem  vypálili rybník, když jsme v přilehlém parku bouchli šampusy z vlastních zdrojů. Konečně došlo na třetího sokola. Jenomže vyvstal problém. Když jsme Koppa vyfotografovali před jeho rodným sklepním okénkem, přihlásil se k rodnému domku i Luděk. A hned se s Péťou začali trumfovat, kdo se víc vzpíral, když ho maminka táhla za drobnou ručku do nuselského Sokola. Rázem jsme měli sokoly čtyři. Navíc nám po listopadové zahradní!!! restauraci na Květnici přibyl do sbírky ptáků ještě orel Fanouš, který po zvěčnění do bronzu skončil jako studentská pečínka. Od dusičnanového pramenu Topolka jsme vyšplhali na Slepičárnu, sešplhali ke vchodu do podolské porodnice, abychom parkem vystoupali okolo ní až do altánu. Teprve tady pod  vyšehradskými hradbami mohli moji unavení sokolíci vydechnout. Měli jsme krásný výhled na přistavěnou dělohu a stmívající se podolský přístav. Rozžhnuli jsme švýcarské i jiné lampióny a prošli pod okny unaveným rodičkám i ulicemi Podolí okolo rozzářených dětských očí a ustaraných rodičů, kteří už v duchu přemítali, kde narychlo do VŘSR seženou lampión. Novou cestou přímo podle vody a Veslařského ostrova jsme se vydali vstříc poslednímu úkolu: vypátrat tři sestry. Ukrývali se dovedně v třetí sokolovně - podolské. V hospodě Na staré sokolovně jsme se usadili pod švédské bedny a hledali všude nezaměnitelné logo skupiny Tři sestry. A to tak usilovně, že jsme při vzpírání půllitrů úplně zapomněli svírat Tyršův úhel.

Rodný dům Kubelíka, U Plynárny 30 - Rodný dům houslisty Jana Kubelíka (1880 – 1940). Kubelík byl zázračné dítě, na housle se začal učit v pěti letech, ve dvanácti byl přijat na konzervatoř, poté hrál v padesáti zemích všech světadílů. Absolvoval více než 6000 koncertů před více než pěti milióny posluchačů. Měl přezdívku „houslový čaroděj z Michle“.  Jeho příjmy mu dovolovaly podporovat i tak velká tělesa jako byla Česká filharmonie. Do domku, který byl nazýván Kubelíkárna, byly podle svědectví pamětníků sváženy kytice z Mistrových koncertů. Válku strávil ve Vídni, kde zakoupil vilu Opatii a zámek Rotterturm u Eisenstadtu. Ve 30. letech zkrachoval a zbyly mu jen housle Stradivari z roku 1714. Symbolické bylo místo jeho posledního koncertu, kdy v květnu 1940 hrál v sokolovně v Neveklově, odkud pocházel jeho rod. O domek zažádala v roce 1990 početná Kubelíkova rodina - jedním ze synů byl dirigent Rafael Kubelík (1914 – 1996) a dostala ho. Od rodiny ho odkoupila Městská část Prahy 4 a plánuje už několik let, že zde vytvoří muzeum Jana Kubelíka.

Tyršův vrch - Býval od hlavní části Bohdalce oddělen sedlem. V letech 1881-1882 byl pod sedlem prokopán tunel a vedla tudy jednokolejná železnice Nusle – Modřany.  Délka tunelu byla 94 metrů.  Kvůli potřebě rozšířit trať byl v místě sedla a tunelu vybudován v roce 1930  široký zářez  - Bohdalecký průkop a vytvořen tak prostor pro dvě koleje modřanské trati, dvě koleje vlečky a širokou silnici. Na michelské straně Botiče je výtopna s točnou lokomotiv seřaďovacího nádraží Vršovice. Lesnatý vršek, jak jeho název napovídá, má především sokolskou tradici. Nalézá se na něm sokolské cvičiště z dvacátých let minulého století. Právě zde nacvičovali sokolové z okolních městských částí svá cvičení na Všesokolské slety na Strahově. Cvičiště často navštěvoval i pan prezident T. G. Masaryk a byl vždy velmi potěšen, když zde našel i sokoly z bratislavské Masarykovy župy, s níž byla župa pražská v těsném kontaktu. Nyní je zde lukostřelecký areál, jehož aktivity probíhaly nejdříve v areálu Golfového klubu Karlštejn. V roce 1998 se klub přestěhoval do Prahy na stávající lukostřelnici.

Pamětní deska ppor. Michala Braniše, proti Nuselské 118 – 15. června 1997 dvoučlenná motorizovaná hlídka po hlášení zastavila tramvaj, ve které se měl nacházet muž, vyhrožující pistolí. Po střelbě zůstal na místě mrtvý nebezpečný vrah Zounek a dva těžce zranění policisté. Michal Braniš po měsíci svým zraněním podlehl. 

Sokolovna Michle - V dubnu roku 1887 se ochotníci usnesli založit tělocvičnou jednotu Sokol. Již čtyři dny po založení jednoty v restauraci starosty Pankráce Jaurise cvičilo 22 mužů. Sen michelských sokolů mít vlastní sokolovnu se splnil až koncem roku 1937, kdy při příležitosti 50. výročí založení Sokola Michle byla dne 1. ledna 1938 otevřena nová sokolovna  pod Bohdalcem. Byla postavena za necelý rok.

Jan Čapek, Čapkova – Sokol a legionář se narodil 17. června 1876 v tomto domě. Před první světovou válkou pracoval jako rukavičkářský dělník a pak důlní dozorce v Orlové ve Slezsku. Byl členem Sokola. Během války se dostal do italského zajetí, kde  spoluzaložil československý dobrovolnický sbor, který měl za úkol prosazovat myšlenku vzniku samostatného československého vojska v Itálii.  To nakonec vedlo k vytvoření československé divize, která byla nasazena v bojích u Piavy. Během bojů  dne 17. června 1918 Jan Čapek padl. Uvedená data vypovídají o hořké ironii osudu. Jan Čapek padl právě v den svých narozenin.

Rezidence Tyršův Vrch, bývalá továrna na speciální cukrovinky, Magistrů  -  Původní továrna vznikla ve 20. letech minulého století. Továrník František Lhotský, který vlastnil firmu na výrobu cukrovinek, v tomto objektu vyráběl bonbóny, např. „Hašlerky“. Bonbóny vyráběné vlastní recepturou pojmenoval Lhotský po písničkáři Karlu Hašlerovi. Začalo to tím, že Hašler vystupoval tak často, že musel dopřát hlasivkám „prázdniny“ a léčit se. Po uzdravení mu zůstal mírně chraptivý hlas, a právě proto ho jednoho dne navštívil majitel firmy F. Lhotský,  který si roku 1920 zaregistroval ochrannou známku na výrobu hašlerek. Sdělil mu, že pracovníci jeho laboratoře vyvinuli „zcela nový druh sladově mentolových bonbonů se vzácnými léčivými přísadami“, které prý pomáhají při „kašli a onemocnění hlasivek“. Přinesl mu jich plnou krabici, požádal, zda by „souhlasil, aby tyto bonbony, které vás určitě uzdraví, mohly nést vaše jméno a směly se nazývat hašlerky!“ a přidal slušnou sumu. Teprve ta Hašlera „přemluvila“. Smlouvu podepsal v útulném prostředí Lucerna-baru a pan Lhotský rozjel reklamní kampaň: vyrukoval s nastydlým panem Vozáblem pochvalujícím si nové bonbony a dal rozmístit po ulicích veršíky „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví“. Původní továrna tvoří polovinu rezidence Tyršův vrch, druhá polovina vznikla jako novostavba.

Obermannová, Adamovská - „Vždyť ho tady viděl celý dům, když za mnou chodil. Jezdil s mými sousedy ve výtahu.“ Takhle Irena Obermannová (49) mimo jiné podpírá své přiznání, že měla milenecký vztah s Václavem Havlem, který popsala ve své skandální Tajné knize. Reportérka Blesku včera vyrazila za sousedy spisovatelky do činžáku v pražské Michli. Její zjištění je šokující: Havla tady viděli ještě na začátku léta! „Přišel i s řidičem toho svého luxusního auta. Zazvonil na Irenu, šla jsem zrovna domů. Jela pro ně výtahem dolů, já jsem je pouštěla. Havlovi jsem držela dveře. Sotva šel, vypadal nemocně,“ popsala Blesku sousedka, která bydlí pár pater pod Obermannovou. Na Havla si vzpomínají i další sousedé z domu v pražské Michli. „Jo, to tady bylo pozdvižení, sousedka mi volala, že má exprezident auto s ochrankou před domem, tak ať si počkám, až vyjde od paní Obermannové,“ smála se další žena ze sedmipatrového paneláku.

Továrna Herold, Bartoškova 28 - Areál byl postaven kolem roku 1909. Původně se zde vyráběly prací stroje, byl tu i obytný dům továrníka Jaroslava Herolda. Po první světové válce se areál dostal do rukou armády a byla zde zřízena automobilová zbrojovka. Od té doby se o budovy moc nepečovalo, devastace probíhala až do roku 2003, kdy ministerstvo obrany převedlo areál na Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SUJB). Ten objekt zachránil a v současné době se zde nacházejí vědecká pracoviště Státního úřadu pro radiační ochranu. V souvislosti s rekonstrukcí zde v roce 2004 proběhl archeologický výzkum, který odkryl pozůstatky osídlení až z doby bronzové, chatu a železářské pece z doby římské i památky na raný středověk. V areálu ústavu pak vzniklo malé muzeum, otevřené v roce 2005, které je možné po předešlé domluvě navštívit. V roce 2008 byla dokončena venkovní rekonstrukce a prezentace časně slovanských pecí, nalezených při archeologickém výzkumu v Roztokách u Prahy v roce 2006.

Automatický mlýn J. Fiala, Bartoškova 26 - Parní mlýn postavený v roce 1909. Součástí areálu kromě strojovny a mlýnice byla také konírna a činžovní dům. Mlýn byl v provozu až do roku 1942, po válce patři firmě Odkolek, poté Pražským cukrárnám a sodovkárnám. V roce 2004 podle projektu Alberta di Stefano vznikly byty a obchodní prostory.

Továrna na klobouky, Kloboučnická 13 – Továrna s fasádou byla postavena ve zjemnělém kubistickém stylu v roce 1914. Stanislav Bartoš v ní vyráběl dámské a pánské slaměné klobouky. V roce 1922 tatáž firma přistavěla na továrnu další dvě poschodí, která už nemají tak umělecky kvalitní fasádu a jimž padl za oběť výrazný kubistický štít původní stavby. Po znárodnění užíval továrnu n. p. Tonak Nový Jičín.

Bývalá Regula, elektrotechnická továrna, budoucí Liberty House, Bartoškova 22 – Plány na tovární budovu vypracoval v roce 1924 Karel Bukovský. Poté byl vystavěn objekt o tři podlaží vyšší, mansardové podkroví, reprezentativní schodiště na kruhovém půdorysu, šestiúhelníková nárožní věž, která měla být původně zakončena kulovitou kupolí s tlampači a střešní anténou. Základ tvoří železobetonový skelet s cihelnými vyzdívkami.  Vyráběly se zde elektrické hodiny, hrací automaty, chladící přístroje atd. Výroba se zde udržela až do roku 2006. Objekt se dochoval v pozoruhodně nedotčeném stavu včetně členění fasády či nákladního výtahu do dvora. Nyní se plánuje přestavba na obytný komplex Liberty house. Celý projekt se skládá ze dvou samostatných částí - jednou z nich bude novostavba bytového domu, druhou představuje rekonstrukce stávajícího objektu bývalé továrny Regula. Novostavba bude napojena na rekonstruovanou budovu. Nejlepší výhled bude nabízet unikátní dvoupatrový byt ve funkcionalistické věži s velkou terasou na střeše.

Vodárna nádraží Vršovice

Kopista a Dubský, Ctiradova 1 - Firma Kopista a Dubský a byla založena pravděpodobně roku 1909. Po několika stoletích to byla jedna z prvních, které byly v Praze založeny. Firma proslula jako továrna na hodinková skla . Poté je kontrolovala měřícím zařízením, které vynalezl sám Ing. Kopista. Vila v alpském stylu na Nuselských schodech patřila právě panu velkopodnikateli Dubskému.

Pamětní deska Jiřího Schelingera, Česmírova 18 – Byla odhalena v den nedožitých 60. narozenin  6. 3. 2011. Obchod s hudebními nástroji i bazar v domě patří Milanu Schelingerovi, bratru Jiřího.

Bowling v továrně, Vlastislavova 11 - Bowlingová herna a pivnice vznikla v objektu bývalé textilní továrny, kterou založil ještě za Rakouska-Uherska továrník Otto Kretschmer, původem z Nové Paky. Textilní tradice jeho rodu sahá až do roku 1626, o čemž svědčí cechovnický jmenovací dekret cechu punčochářského podepsaný Ferdinandem II. Majitel firmy byl basbarytonista, objel při koncertním turné část Evropy a byl i sběratel umění. V nejvyšším patře nuselské továrny vybudoval galerii, a tak se nuselská továrna stala i centrem kulturního života. Kretschmerova sbírka porcelánu stejně jako kolekce Mařákových obrazů byla vyhlášená. Většina rodiny zahynula v koncentrácích, závod byl znárodněn a přičleněn k závodu Pleas. Dnes je unikátní sbírka obsahující vídeňský a pražský porcelán v Umělecko-průmyslovém muzeu, kam byla uložena těsně před válkou. V dnešní době objekt využívají projekční a obchodní kanceláře a také bowlingová herna.

Zlý časy, Čestmírova 5 - Pivnice "Zlý Časy" je pivu zaslíbené místo, kde se na 24 pípách  střídají piva ze středních a malých pivovarů Čech a Moravy. Nabídka je doplněna širokým výběrem lahvových piv z celého světa. Pivkupectví  je v provozu  pondělí až pátek 12:30 - 20:30 hod. V restauraci mají na čepu např. Chotěboř 12ku , Chýňský Black Dog, Rudovouse z Třebonic, Džbán 11°, Dobřanského Hospodáře, Slánskou pšenku z pivovaru Antoš, Lotra, Rychnovskou Kněžnu 12°, Cyklopivo 8°,Tambora 11ku, Raptora od Matušky atd. atd.

Česká spořitelna, roh Čestmírovy a Nuselské – Byla postavena v druhé polovině 19. století jako Národní dům.

Oulíková, roh Táborské a Nuselské – Modistka je dle encyklopedie žena vyrábějící a prodávající klobouky. Na rohu Táborské a Nuselské v secesním činžáku sídlilo od dvacátých let minulého století kloboučnictví, kterému vévodila Alžběta Oulíková. Obchod navštěvovaly dámy z celé Prahy, mezi zákaznicemi byla třeba i Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová. V kloboučnictví spojené s dílnou pracovalo v době rozmachu obchodu čtrnáct modistek. Někdy byl o klobouky takový zájem, že obsluhovaly všechny modistky a dámy musely být do krámu vpouštěny po várkách. Podnikatelského ducha projevovala Alžběta Oulíková i tím, že byla velmi operativní. Když její výstřižková služba zaznamenala v pařížských módách nějaký módní klobouček, druhý den ho u Oulíkové vyrobili a třetí den již vycházely dámy z nuselského obchodu v pařížském „výkřiku poslední módy“. Zemřela před druhou světovou válkou v pouhých 46 letech. Obchod dál vedl její manžel pod stejným názvem. Od roku 1947 pak jejich syn Tomáš Oulík. S myšlenkou, že obchod je věčný, ještě začátkem roku 1948 do obchodu investoval, ale vzápětí o něj přišel. Po roce 1948 klobouky moc nefrčely. Nastala éra rádiovek a tepláků. Tomáše Oulíka klobouky tak bavily, že se propracoval přes účetního a řidiče až na místo vedoucího prodejny klobouků ve Vodičkově ulici. Po mamince zdědil obchodního ducha, ale bohužel v nesprávnou dobu. Když jednou někdo rozbil výlohu, přelepil prasklé sklo cedulkou „I zloději mají zájem o naše zboží“. Na řemeslo byl Oulík tak pyšný, že se moc zlobil, když se ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný objevil kloboučník Oulík. Jakýpak kloboučník! Po listopadu 1989 se chtěl opět pustit do obchodu, ale rodina mu jeho touhu vymluvila. Modistství je poměrně drahá záležitost pro několik zákaznic a těžko by měnil tradice.

Železářství Rousek, nám. Bří Synků - Už víc jak jedno století je na bývalém Nuselském náměstí, dnes Náměstí bratří Synků k nepřehlédnutí železářství V. J. ROUSEK, které bylo založeno již v roce 1885. Dodnes si zachovává široký sortiment, který zahrnuje více než 80 tisíc druhů železářského zboží nejen pro profesionály, ale i pro domácí kutily.

Fotoalbum vycházky...

Sezimova ulice - Zde je zde pozoruhodný dům č. 15 postavený v roce 1907-08 podle projektu neznámého autora – možná Osvalda Polívky (má podobné zdobné prvky jako jsou na fasádě pojišťovny na Národní třídě). Nejvíce upoutá ústřední secesní reliéf polonahé krásky. Vedlejší č. 11 je z roku 1905. Jsou na něm malby sv. Václava a anděla podle návrhu Mikoláše Alše a má bohatě zdobený portál, jehož součástí je i nika se sochou Panny Marie.

Nuselská radnice – Byla postavená v roce 1908 podle návrhu vinohradského architekta Antonína Turka. Nároží v prvním patře jsou zdobena dvěma štítonoši. Všechny práce provedli místní řemeslníci.

U Bansethů, Táborská 49 – Nachází se přímo proti nuselské radnici. Legendární hospoda má více jak stoletou tradicí. Do podvědomí Pražanů se dostala hlavně kvůli Jaroslavu Haškovi coby stálému návštěvníku, který zde má dodnes stůl. V Haškových "Osudech dobrého vojáka Švejka" je hospoda zmiňovaná několikrát. Například v legendárním úryvku „Jako jednou v Nuslích, právě u mostu přes Botič, přišel ke mně v noci jeden pán, když jsem se vracel od Banzetů, a praštil mě bejkovcem přes hlavu, a když jsem ležel na zemi, posvítil si na mne a povídá: Tohle je mejlka, to není von. A dopálil se tak na to, že se zmejlil, že mě přetáhnul ještě jednou přes záda,“ vypráví dobrý voják. Hned vedle v sousedství vznikl soukromý pivovar Bašta. Byl založen v roce 2007 Vladimírem Baštou, který se chlubí, že je potomkem známého hloubětínského kuchaře Bašty, který vařil císaři Rudolfu II. Na rozdíl od restaurace jsou zde čepována pouze piva vyrobená v místním pivovaru. Vlajkovou lodí pivovaru je polotmavý 12° ležák. Před měsícem se otevřelo pivovarské muzeum, které je součástí pivovaru.

Pamětní deska generála Kutlvašra – Pamětní deska velitele Pražského povstání je umístěna od roku 2000 na boční stěně nuselské radnice.

Památník třem odbojům, nám gen. Kultvašra – Od roku 1927 stál na náměstí památník padlým v první světové válce. V osmdesátých letech 20. století byl pomník přestavěn na Památník I. a II. odboje a vyzdoben mj. sousoším Osvobození (rudoarmějec se samopalem) a citáty V. I. Lenina. Po roce 1990 bylo sousoší odstraněno a vznikl zde Památník tří odbojů s daty 1914-1918, 1939-1945 a 1948-1989. Památník odhalený v ;roce 1997 je doplněn fontánou připomínající tok času.

Kostel sv. Václava, Pod Vilami 1 – Byl postaven na začátku 20. století. V kostele působil dlouhou dobu páter Alois Tylínek. V padesátých letech 20. století kostel svatého Václava po úmyslném zapálení vyhořel. Shořel i hlavní oltář a křížová cesta. Na jeho obnovu organizovanou Mons. Tylínkem se tehdy složili nuselští občané. Díky tomu byl v roce 1962 moderně opraven. V roce 2000 bylo vysvěceno Čtrnáct zastavení křížové cesty od Jana Kristoforiho, který je i autorem oltářního obrazu umírajícího Krista na kříži.

Dům Rudolfa Hrušínského, Pod vilami 26 -  Roku 1997 byla na domě umístěna jeho pamětní deska.

Nuselská sokolovna, Na Květnici 1a – Základní kámen byl položen v roce 1924, 28. října 1925 byla sokolovna otevřena. V šedesátých letech byla restaurace rekonstruována na závodní jídelnu Hydroprojektu. Po roce 1980 zde byla obnovena zahradní restaurace Na Květnici.

Evangelický kostel, ulice Žateckých 15 – Patří ke zdařilým funkcionalistickým stavbám. Byl postaven v roce 1934 podle návrhu Bohumíra a Ladislava Kozákových. Strohá stavba s jen naznačenou věží s kalichem obsahuje působivě řešený sál. Po roce 2000 byl suterén budovy upraven na menší divadelní sál podle návrhu Davida Vávry.

Pomník obětem 1. světové války - Stojí před kostelem sv. Pankráce od roku 1925 a je věnován obětem války z Nuslí. Na vysokém kamenném pylonu se nachází koule představující Zeměkouli a na ní mohutný bronzový orel před vzletem. Na pylonu je vytesáno 147 jmen nuselských občanů, kteří ve válce zahynuli. Model – živý orel – pocházel z hradčanské studentské koleje, umístěné v kapucínském klášteře na Loretánském náměstí. Tam za svými bývalými kolegy zavítal autor pomníku sochař a medailér Josef Sláma. Do studentských kolejí se orel dostal jako dar od legionářů z Ruska. Věčně hladový orel, který dostal jméno Fanouš, dlouho své ztvárnění do bronzu nepřežil. Na jednom z bujarých studentských večírků přišel někdo na nápad nenechat orla zemřít přirozenou smrtí, tedy neužitečně, ale připravit si z něho chutnou pečínku. Realizace se ovšem vůbec nepovedla. Orel měl tak tuhé maso, že odolalo veškerému vaření i pečení a zůstalo trvale nepoživatelné. Ostatky orla Fanouše byly nakonec zakopány do země. A tak někde v zahradě, dnes již opět funkčního kláštera na Hradčanech, odpočívá ten, který pózoval pro tento nuselský pomník.

Kostel sv. Pankráce – Kostel je poprvé zmiňován v zakládací listině vyšehradské kapituly z roku 1088. Původně se jednalo o románskou rotundu pro osadu Krušina, která se v tomto místě nacházela. Byl poničen při bitvě o Vyšehrad roku 1420, poté byla rotunda přestavěna na gotický kostel. V podlaze chrámu je litinový poklop s reliéfem znázorňujícím románský původ rotundy.  Po jeho otevření je možné sestoupit k románským základům a ke dvěma hrobům. V roce 1648 poničili kostel Švédi, ze zdiva dodnes trčí dělové kule. Stavbu opravili roku 1650 jezuité, ale v následujícím století sloužil jako sklad střelného prachu. Oltář kostela je řešen zajímavým způsobem. Je malován perspektivně a pokračuje na freskách okolních stěn. Uprostřed je postava sv. Pankráce, po stranách postavy sv. Kosmy a Damiána, patrony lékařů. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy byla totiž patronem kostela. Nad bočním vchodem je další freska zobrazující rakousko-uherský státní znak, v jehož středu je český dvojocasý lev. Znak měl být v roce 1919 zamalován, proti tomu se však postavili historici, kteří toto kuriózní „vylepšení“ znaku vykládali jako určitý doklad české samostatnosti v dobách rakousko-uherské monarchie. Při kostelu stojí barokní zvonice.

Prameny Libušina studánka, nad Sinkulovou ulicí - Ke známým a pověstmi opředeným pramenům v Praze 4 patří Topolka „Libušin pramen“, odkud byla voda donášena až na Vyšehrad bájné kněžně Libuši. Místní usedlíci tvrdí, že zdejší pramenitá voda přispívá k dlouhověkosti. Podle posledních průzkumů voda pramene obsahuje větší množství dusičnanů. Vzdor předchozímu tvrzení lidé věří v její blahodárný vliv. V pamětech starousedlíků figuruje jméno pravidelného konzumenta této vody pana Voříška, zesnulého v úctyhodných 106 letech.

Jedličkův ústav, U Jedličkova ústavu 9 – První český ústav pro tělesně postižené děti založil v roce 1913 prof. MUDr. Rudolf Jedlička. „Stará budova” stála v ulici V Pevnosti na Vyšehradě. Projekt a stavbu „Nové budovy” připravili společně profesor Jedlička a ústavní ředitel Augustin Bartoš. Jejího otevření v roce 1926 se však Jedlička nedočkal. Jeho funkce a úlohu v rozšiřování péče o zmrzačené děti převzal Jedličkův mladší bratr MUDr. Michael Jedlička. Objekt od začátku sloužil jako škola a internát. V nových prostorách byl i bazén pro cvičení ve vodě. Vedle budovy bylo zřízeno zahradnictví se skleníkem a hřiště, v zimě využívané jako kluziště. Nyní je zde pouze škola, internát je v nových budovách v ulici Na Topolce.

Vyhlídková restaurace Na Slepičárně, Na Topolce - Jak název napovídá, dřív se tu chovala drůbež. Musela zde stát už před první světovou válkou, neboť se z historických materiálů dozvídáme, že její stavba nebyla nikdy zkolaudována. To podle tehdejší legislativy nebylo ani možné, pokud stála v blízkosti vojenské posádky. A vyšehradský bastion, který byl jejím domovem do roku 1911, je na dohled. Slepičárna měla částečně zastřešený taneční parket, pivo se ke stolkům nosilo přes ulici. Podnik zanikl někdy po válce. Zbytky tanečního parketu tu byly ale k vidění ještě donedávna. V roce 2003 byl opraven altán, který stojí na místě bývalého tanečního parketu a připomíná tak zdejší kulturní život v poválečné době.

Neumanka – Usedlost Neumanka je nyní součástí areálu podolské porodnice.  Jde o klasicizující budovu s valbovou střechou. Od roku 1887 patřila cukrovarníku Urbánkovi, k němuž jezdila na letní byt vnučka, později spisovatelka Anna Marie Tilschová.

Ústav pro péči o matku a dítě, Podolské nábřeží 36 – Myšlenkou na založení českého léčebného ústavu se český chirurg a rentgenolog Rudolf Jedlička zabýval už od roku 1909.  Vybudovat takový ústav z veřejných prostředků nebylo tehdy možné, a tak se úkolu ujal soukromý kapitál především z lékařských kruhů. Ti vytvořili zájmové sdružení "Pražské sanatorium", jehož zakládajícími společníky byli významní čeští gynekologové a porodníci profesoři: Josef Jerie, Gustav Müller, Antonín Ostrčil, Václav Piťha a další. Hlavním garantem zůstal profesor Jedlička. Budovu navrhl architekt Prof. Ing. Rudolf Kříženecký. Dostavěn byl roku 1914 krátce před vypuknutím války, proto zde byla nejdříve vojenská nemocnice. Sanatorium sloužilo z větší části bohatším pacientům. 5. ledna 1923 sem byl převezen ministr financí Alois Rašín, kterého postřelil atentátník před jeho domem v Žitné. O svůj život zde marně bojoval do 18. února. Také zde zemřel v roce 1933 průkopník českého sportu Josef Rössler-Ořovský, který poslední léta bydlel přímo pod sanatoriem v Yacht klubu.  A do třetice zde zemřel i houslista Jan Kubelík. Roku 1925 bylo založeno porodnické oddělení a to už bylo dostupné širším vrstvám. Vlastní Ústav pro péči o matku a dítě byl založen v roce 1951 a působí zde dodnes. Nový objekt, umístěný ve dvorní části sanatoria, koresponduje, jak žertuje současný ředitel ústavu MUDr. Feyereisl s prostředím nemocnice. Je totiž navržen ve „tvaru dělohy“.

Podolský přístav a Yacht klub – Podolský přístav byl vybudován v letech 1869-1972 výlučně ke sportovním účelům. Konečnou podobu získal při výstavbě tunelu pod Vyšehradskou skálou a podolského nábřeží v letech 1902-1905. Je domovem nejrůznějších sportovních lodí. Kdysi tu ve svém hausbótu přebýval i komik Saša Rašilov. Pozoruhodná je i čtyřpodlažní dřevěná budova českého Yacht klubu z roku 1912, která již tehdy byla vybavena lodním výtahem na elektrický pohon. Na jejím vybudování měl velké zásluhy Josef Rössler-Ořovský. V době vzniku vzbuzovala odpor, nerespektovala úřady stanovenou výšku a mluvilo se dokonce o ní jako o stavbě, která navždy zničí panoráma města. Dominantou vodní plochy je modře natřený bývalý invazní člun, který je společenským zařízením vodního oddílu TJ Tatran Podolí. V padesátých letech ho oddíl dostal darem. Invazák je živoucím srdcem členů oddílu i ostatních vltavských vodních motoristů.