33. Chcete vidět zlatou Prahu?
neděle 18. 12. 2011
navštíveny: Tejnka, Strahovský stadión, Kinského zahrada, kostel sv. Jana na Prádle, Sudkův ateliér, Masarykovi vnuci, kostel sv. Vavřince, Kampa, Velkopřevorské náměstí, Maltézské náměstí, věž Biskupského dvora, Juditin most, AMoYA, Anenský klášter, průchod Karolíny Světlé - Smetanovo nábřeží
Pozvánka
Sraz a odchod: v neděli 18. prosince ve 13 hodin ze stanice Drinopol (tram 22, 25). V Turecku není zvykem vařit, a tak bude oběd od 12 hodin v restauraci Starobřevnovská krčma, kousek od zastávky zpátky do Prahy. Poznáte ji snadno, je celá zmalovaná od Pivovarského.
Jaká vycházka byla
Mistryně nedokončených vycházek dovedla svůj um k naprosté dokonalosti. Zahájila vycházku "Chcete vidět Zlatou Prahu?" krátkou palbou na turecký Drinopol a po ani ne tříminutové účasti odfrčela na kole neznámo kam. Od nedobytého Drinipolu jsme táhli lehce omšelou Tejnkou k velice omšelému Strahovskému stadiónu. Ale jen co jsme se přehoupli přes obzor megalomanské stavby i asfaltové plochy, získala vycházka jasný smysl. Na krytém ochozu Technické správy komunikací jsme rozbili svůj stan. Přečetla jsem účastníkům stejnojmennou Hrabalovu povídku a Náměstek, inspirován přečteným, mi s vypětím všech sil ukázal přes betonovou zídku Zlatou Prahu. Ale celou Zlatou Prahu (alespoň tady) strčil do kapsy Pavel. S pomocí téměř celé své rodiny dovlekl až sem hromadu vánočních dobrot a šampusů a oslavil s námi narozeniny. Kam se hrabou daleké výhledy na dobře tažený štrůdl! Opravenými chodníčky Kinského sadů jsme sešli k jezírku (počet lachtanů se rázem zdvojnásobil) a přes další a další výhledy klesali a klesali. Bože, jak hluboko jsme klesli.
Až dosud jsem své svěřence šetřila, ale teď v ulicích Malé Strany neexistoval roh či dům, který by nebyl něčím zajímavým. Musela jsem jim přeci sdělit, že i vojenské muzeum muselo objednat růžovou barvu, jaké sexuální praktiky sledoval Miloš Forman klíčovou dírkou, odkud vezli mrtvolu zalitou ve vápně přes most na Staré Město, nač použil dr. Píša svůj kapesní nožík, kam zastrčili nejstarší malostranské mýdlo, naházeli nejvíce budíků či kam si to namířit za nahou Milenou. Tlustá myš s nejlevnějším pivem na Malé Straně byla zavřená, ale není nic jednoduššího než se dozvonit k Sudkovi a u něj na dvorečku dopít zbytky norimberského glühweinu a pravého českého grogu. Sudkův ateliér schovaný za několika dveřmi a chodbami byl pro mnohé překvapením, ale co to bylo proti gotické věži Biskupského dvora ukrytou za hradbou domů v Mostecké ulici. Pronikli jsme k ní skrz otevřenou restauraci a několik zdánlivě zavřených dveří. A když jsme z dvorečku několika dalšími "zavřenými" dveřmi vyšli na Dražického náměstí, měli mnozí v očích úžas jak Alenka v říši divů a ptali se Gde Pak Su? Pak už je nevykolejili ani vyjeté koleje Juditina mostu v recepci hotelu Ludborg ani čtyři pistole v Colloredo - Mansfeldském paláci namířené nad našimi hlavami. V neděli večer jsme ještě zcela pustou Zlatou ulicí prošli (po dlažbě zajištěné naším ing. ZSV) okolo kostela sv. Anny a na závěr si dopřáli jeden průchod. Vešli jsme do hospody v temné uličce, vyšplhali několik schodů a spatřili ji ve veřejích. Zlatou Prahu! Teprve pak jsme sešli do sklepa Atmošky. A kdyby nás mohutný básník Kytka vyzdvihl ke sklepnímu okénku, spatřili bychom Zlatou Prahu i z hospody. Takhle jsme jen čuměli do zlatavých půllitrů plzeňského Prazdroje. Taky hezký!
Povídka Bohumila Hrabala - Chcete vidět zlatou Prahu?
2) Na Strahově je vše omšelé, Poselství od Němečka nevyjímaje 5) Krytý ochoz je přímo stvořen na bar
3) Chcete vidět Zlatou Prahu? 6) Oslava v Technické správě komunikací se trochu protáhla
Drinopol, nyní Edirne – Město ležící v evropské části současného Turecka. Bylo založeno, římským císařem Hadriánem, který ho nechal po sobě pojmenovat. Adrianopol se stal až do roku 1361 součástí Byzancie, kdy jej dobyl Murat I a připojil k Osmanské říši. Přibližně sto let bylo jejím hlavním městem a z tohoto období zde nacházíme nejkrásnější památky – přibližně 300 mešit, fontán a dalších skvostů. Díky své významné poloze bylo častým terčem útoků a často se zde měnili vládcové - Řeci, Bulhaři, Turci dokonce i Rusové.
Tejnka - Někdejší osada Tejnka se nachází na trase poutní cesty mezi pražskou Loretou a klášterem v Hájku. Podél cesty vzniklo v letech 1720-26 jedenadvacet kapliček. První kapli najdeme na Dlabačově naproti hotelu Pyramida, odkud cesta stoupá do ulice Za Strahovem. Zde poblíž nástěnky Sdružení Tejnka stávala již neexistující kaple č. 2. Cesta pokračuje k usedlosti Ladronka (kaple č. 3 a 4), na Vypich (kaple č. 5) a dále směrem k Hostivicím.
Poselství, u Strahovského stadiónu – Socha od Zdeňka Němečka. Jeho nejslavnější socha je zřejmě prolézačka Sputnik z počátku 60, let, která léta dominovala hřišti ve Stromovce, zvaná též Brus trenýrek. Tu má teď soukromý sběratel u vily Marta Stama v kolonii na Babě. Další jeho sochy se sportovní tématikou jsou vystaveny na Libeňském ostrově u studia Olgoj Chorchoj.
Strahovský stadion - Dle některých zdrojů stadion s největší rozlohou na světě. Jeho kapacita činila více než 240 000 míst, z toho 50 000 k sezení. Výstavba prvního stadionu, který byl dřevěný s částečně nasypanými nekrytými hliněnými tribunami avšak již na dnešním půdoryse, zde začala již roku 1926 pro VIII. Všesokolský slet. Stadion byl o dalších šest let později pro další slet modernizován. Po druhé světové válce se stavělo dále, a to v letech 1947 (30. výročí bitvy u Zborova), kdy plochu stadionu zaplnila legionářská jízda podporovaná letectvem ve vzduchu a v roce 1975 (Československá spartakiáda), kdy vznikla současná podoba stadionu. Obnovený XII. Všesokolský slet se konal v roce 1994 opět na tomto velkém stadionu. Další slety se konaly již na Rošického stadionu. 18. srpna roku 1990 se zde zato uskutečnil jeden z největších rockových koncertů všech dob, a sice Rolling Stones. Jejich koncert navštívilo 127 000 lidí. Po pádu komunismu však megalomanská stavba neměla využití, a tak chátrala. Na hřišti o rozloze 63 000 m2 rostl plevel, ochozy se dostaly do havarijního stavu. Na začátku 21. století stadion za finanční podpory hlavního města Prahy rekonstruovala AC Sparta Praha na sedm fotbalových hřišť normálních rozměrů a jedno hřiště na minifotbal. Čas od času se vynoří myšlenka stadion zbourat. A co nato historik architektury Zdeněk Lukeš? „Myslím si, že spartakiádní stadion by se zbourat měl, protože není nikterak využitelný. Je to monstrum, které je pozůstatkem nějaké doby. Je sice zapsán jako památka, ale tu ochranu si zaslouží jen malá cihlová část, která byla vybudovaná za 1. republiky. Ponechal bych jen vyhlídkovou věž jako nějaký fragment a zakomponoval bych ho do nové zástavby. Jako připomínku historie toho místa.“
Větrací věž Strahovského tunelu – 49 metrů vysoká věž postavená podle návrhu architekta Jiřího Trnky, syna malíře Jiřího Trnky.
Villa Park Strahov – V letech 2001 – 2003 bylo postaveno pět vil s 58 luxusními byty.
Kinského zahrada - Zahrada se rozkládá na jižní straně petřínského svahu a její rozloha činí 22 hektarů. Roku 1798 Růžena Kinská všechny tyto pozemky vykoupila, v letech 1827 až 1831 zde nechal její syn kníže Rudolf Kinský vybudovat anglický park. Budování zahrady dokončila Rudolfova manželka Vilemína po jeho smrti následkem pádu s koně. Zahrada byla tehdy dvakrát týdně přístupná na vstupenky. Poslední vlastník Ferdinand Kinský chtěl zahradu rozparcelovat a zastavět činžovními domy. Smíchovská obec proto raději společně s pražskou obcí od Kinského zahradu odkoupila a v roce 1901 otevřela pro veřejnost. U horního jezírka je lachtan od Jana Laudy a Boží muka se slunečními hodinami. K vržení stínů na číselnici hodin sloužilo kopí v boku Krista a šíp v těle sv. Šebestiána. Sloup původně stával na paměť morové epidemie na Žižkově před kostelem sv. Prokopa. Celkem stály město úpravy v Kinského zahradě na začátku tisíciletí více než 300 miliónů korun. Horší je to se starou původně barokní hospodou, kterou kdysi koupil skladatel Karel Svoboda a nechal ji totálně zchátrat, dnes tam jsou jen rozvaliny.
2) Další pohled na Zlatou Prahu 5) Padlý sokol před Michnovým palácem
3) Kinského zahrada je protkána opravenými chodníčky 6) Ateliér Josefa Sudka je ukryt v zahradě
Fontána Propadliště času, náměstí Kinských - V době povodní v roce 2002 byla osazena fontána od architekta Jana Laudy. Puklá skála symbolizuje propadliště času, který pohltí všechny lidské počiny. Tryskající voda obrazně vše očistí a dá zapomenout. Vodní dílo má 64 trysek, v noci osvětluje fontánu 40 světel. Tvar tryskající vody i zapínání světel řídí počítač. Fontána nahradila místo po odstraněném Tanku číslo 23. Ten byl zde umístěn od července 1945. V dubnu 1991 ho výtvarník David Černý přetřel narůžovo. Úřady nechaly tři dny poté tank přetřít zpět nazeleno, i s ohledem na blížící se květnové výročí osvobození. 12. května ho znovu přetřela narůžovo skupina poslanců. Proto byl v červnu 1991 z náměstí odstraněn, a byl vystaven ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Protože původní vrstvy spěšně nanášených nátěrů (růžová, zelená, růžová) odpadávaly, v roce 2000 muzeum tyto nátěry odstranilo a tank natřelo narůžovo potřetí. Na náměstí Kinských stála jeden čas i Medvědí fontána, která byla v roce 1948 přenesena na náměstí 14. října, aby nekonkurovala tanku č. 23.
Všehrdova 2 – V roce 1957 se do rozlehlé kanceláře přeměněné na provizorní byt s oknem do Vítězné ulice nastěhoval Miloš Forman se svou tehdejší ženou – sedmnáctiletou Janou Brejchovou. „Kancelář byla jednou z osmi kanceláří na patře. V pěti z nich se pracovalo a tři přeměnilo ministerstvo v obytné garsonky,“ vzpomíná Forman. „Největší nevýhodou našeho nového domova bylo to, že neměl koupelnu. Na chodbě byl jen společný záchod. Od vedlejší kanceláře nás oddělovaly tenké dveře. Bylo slyšet úplně všecko, co se tam povídá. Celý den tam drnčely telefony a ozývalo se ťukání psacích strojů.“ Bytová nouze byla v padesátých a šedesátých letech v Praze obrovská a štěstí z nového bytu nedokázala přehlušit ani konfrontace s intimním životem sousedů. „Po páté kancelář ztichla a stal se z ní milostný útulek. Úředníci a jejich sekretářky strádali stejným nedostatkem soukromí jako každý jiný, a tak téměř denně některý z úředníků a sekretářek zůstávali v kanceláři přes čas‘. Nevím, jestli si uvědomovali, že my jsme tam za dveřmi, ale slyšeli jsme, jak to dělají na zemi, na židli, vestoje opřeni o šanony, vsedě na stole. Brzy jsme měli jednotlivé úředníky otaxované podle jejich vzdechů, stenů a šepotů. Po každém tom milování nastalo dlouhé ticho. Pak cvakla klika, chodbou se rozezněl klapot kramflíčků, protože ženy odcházely vždycky první a nakonec bouchly dveře dole. Pak bylo slyšet otáčení číselníku. „Ahoj. To zas byl dneska den, no hrůza, ale už konečně jdu,“ ozval se mužský hlas. „Nemám cestou něco koupit?“ V bytě-kanceláři bydlel Forman až do svého odchodu z Československa v roce 1968, dokonce i poté, co se podruhé oženil - se zpěvačkou Věrou Křesadlovou. Sousední garsonku přenechal její tehdejší majitel - spisovatel Zdeněk Mahler - jiné věhlasné dvojici - režiséru Jánu Roháčovi a zpěvačce Haně Hegerové.
Kostel sv. Jana na Prádle – Kostel byl za Josefa II. odsvěcen a od demolice ho zachránilo to, že zde byla zřízena prádelna, kvůli níž dostal kostel komín. Chodila sem třeba prát i matka Jakuba Arbese.
Říční 11 – V roce 1907 proti vůli svého manžela prodala Božena Čapková dům v Úpici, předala praxi jinému doktorovi a najala byt v prvním patře tohoto domu. Přestože tím dr. Čapka v podstatě donutila, aby se v 52 letech stal důchodcem, mělo to jedno pozitivum. Karel se přestěhoval z Brna, kde studoval na gymnáziu, Josef se přestěhoval z podnájmu a od tohoto roku žili oba bratři vlastně až do konce Karlova života pod jednou střechou. Rodiče se v roce 1912 odstěhovali do Trenčianských Teplic, kde se stal dr. Čapek lázeňským lékařem. Sem se poté v roce 1919 přistěhovala Josefova manželka Jarmila a zde se narodila v roce 1923 jejich dcera Alenka. Bratři se odsud odstěhovali do nově postaveného dvojdomku v tehdejší Úzké ulici na Vinohradech v roce 1924.
Umělecká beseda, Besední 3 – Zde se v roce 1927 konalo vůbec první společné vystoupení Voskovce a Wericha. Tentýž rok zde vystoupil i Vladimír Majakovskij. O přestávce – nikým nevyzván se objevil na scéně dohola ostříhaný obr Majakovskij a jal se recitovat své básně. Divadelní sál se otřásal jeho hlasem. Potom patetický básník revoluce, kterému zbývaly poslední tři roky života, nenápadně zmizel.
Památník padlým sokolům – Netradiční památník sokolských bratří a sester, padlých v 1, 2. a 3. odboji, je umístěn na čestném dvoře Tyršova domu.
Újezd 21- V domě U zlatého šneka, schovaném v malé odbočce Újezdu, došlo v březnu 1933 k ukrutné vraždě. Jaroslav Vyleťálek udeřil sekerou svého tchána do hlavy a jeho manželka potom svého otce uškrtila šňůrou na prádlo. Aby svůj zločin zakryli, chtěli nejprve mrtvolu někam odnést, ale nenašli tak velký kufr. Potom Vyleťálková vyprázdnila výklenek za kamny, mrtvolu zašili do dvou dek a vměstnali do výklenku. Tam ji Vyleťálková občas polila lysolem, aby přerazila mrtvolný pach. Poněvadž v kamnech topili, mrtvola byla brzy vysušená. Po půl roce došlo mezi manžely k rozvratu a Jaroslav se odstěhoval k matce na Nový svět. Potom dostala Marie Vyleťálková z bytu výpověď. Jenomže co s mrtvolou? Sousedka jí poradila. Vzaly necky, do nich vměstnaly vyschlou mrtvolu, zalily hašeným vápnem a převezly otce do sklepa v Provaznické ulici č. 13. Tam však dlouho nezůstal, vše se prozradilo. V květnu 1934 byla Marie Vyleťálková jako vražednice odsouzena na 25 let těžkého žaláře a jejího manžela za těžké ublížení na těla na dva a půl roku žaláře. A Hříšní lidé města Pražského dostali námět na další díl.
Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30 – Ateliér vznikl v roce 1901 na Královských Vinohradech, v roce 1927 byl přenesen na zahradu domu na Újezdě. Josef Sudek v ateliéru v jednoduchých podmínkách žil do roku 1958, kdy se přestěhoval na Úvoz. Zdejší ateliér a jeho temnou komoru využíval až do své smrti v roce 1976. Budova ateliéru měla jednoduchou dřevěnou konstrukci, o rozměrech 12 x 7,5 m. Malý prostor byl rozdělen na tři části, temnou komoru se zvětšovacím přístrojem, kuchyňku a ateliér s prosklenou stěnou, která propouštěla dostatek světla k portrétování. Od počátku druhé světové války zde vzniklo několik slavných fotografických cyklů. Po smrti Josefa Sudka žila dále v ateliéru jeho sestra Božena, která již však neměla sílu o ateliér pečovat, a tak celý objekt rychle chátral. V roce 1985 požár v ateliéru znamenal další devastaci. Obnova ateliéru začala v červenci 2000 na podnět dr. Anny Fárové. Byla postavena replika ateliéru a zároveň byla obnovena i okolní zahrada. Nový objekt je zpřístupněn veřejnosti od roku 2000.
2) Zpátky na Malou Stranu 5) Vodník Kabourek. Jak se vám líbí?
3) Mýdlo v Nostické zahradě je z roku 1659. Opravdu? 6) Láska je jako večernice
Fotoalbum vycházky...
Masarykovi vnuci - Pomník dvou hrajících si dětí se šesti žabkami a dvěma ještěrkami představuje dva Masarykovy vnuky, děti jeho dcery Olgy a jejího švýcarského manžela lékaře Henryho Revillioda. Narodili se v roce 1921 a 1922. Leonard zahynul ve vojenském letounu 1944 a Herbert těžce onemocněl a zemřel v roce 1945. Dílo vytvořil sochař Karel Dvořák podle skutečné podoby chlapců v dětském věku. Teprve po roce 1989 bylo odhaleno, koho vlastně představují.
Kostel sv. Vavřince - Ještě před vznikem Malé Strany už tu byl kostelík osady Nebovidy, jednolodní románská stavba z poloviny 12. století. Jednou v padesátých letech seděl dr. Vladimír Píša v sousedním Ministerstvu školství na nějakém nezáživném semináři. Koukal z okna a přitom si všiml, že na sousední zdi, po které se vinul břečťan, je odchlípnutá omítka a pod ní spatřil typické kvádříkové románské zdivo. Seminář spěšně opustil a jal se kapesním nožíkem odchlipovat další omítku. Opravdu, zeď byla románská. Kostel byl totiž za Josefa II. zrušen. Poté byl rozdělen na přízemí a první patro a v těchto prostorách pomocí různých cihelných příček přepažen na malé bytové jednotky. Postupně se včlenil do okolní zástavby. Píša kostel tehdy změřil a zakreslil. Zjistil, že z románského období pocházely také zbytky dvou oken, která byla při pozdější přestavbě zazděna. Nástěnné malby v interiéru kostela byly objeveny až v roce 1988, když chátrající objekt podstupoval generální rekonstrukci. Malby vznikaly kolem roku 1390, neznámý autor byl vyučen v dílně Mistra třeboňského oltáře. Kostel byl proměněn v hudební a výstavní síň, využívá se zejména pro koncerty Pražského jara.
Nosticova 2 – Bývalá malostranská kovárna. Zde si roku 1863 otevřel portrétní ateliér Jindřich Eckert. Později se začal věnovat místopisné fotografii, po roce 1890 fotografováním Prahy, a to především dokumentování míst určených k asanaci. Část těchto fotografií vyšla v knihách Praha královská (1898) a Pražské ghetto (1902).
Nosticova 2a č. p. 465 – Kryštof Dientzenhofer se do Prahy přistěhoval z Mnichova. V roce 1685 se oženil s Annou, vdovou po pražském staviteli Janu Jiřím Aichbauerovi. Teprve na základě sňatku měl právo požádat o malostranské měšťanství a stát se tak i členem malostranského zednického cechu. Kryštof vyženil kromě manželky i dva syny a tento dům. S Annou měl dalších pět dětí, z nichž nejslavnější je jeho pokračovatel Kilián Ignác Dientzenhofer. V roce 1702 dům zrekonstruoval na dvoupatrové stavení a zde i roku 1722 zemřel. Dnes je v domě penzion s poměrně oprávněným názvem Dientzenhofer.
Nosticova 2a č. p. 634 – Mají v tom hokej, tři budovy Nosticova s číslem 2 a navíc všechny významné. Toto je Divadlo Kampa alias Čertovka alias bývalé Nablízko. Ozdobné mříže na oknech navrhl host na vycházce Jirka Navrátil.
Pomník Wendlingerovské prádelny - Kamenný pomník ve tvaru mýdla, stojí vlevo za vchodem do Nostické zahrady. Je na něm špatně čitelný nápis Prádelna a letopočet 1659. Připomíná někdejší veřejnou prádelnu ve Zlomkovském domě na severu Nostické zahrady, která se podle svého zřizovatele barona Wendlingera nazývala Wendlingerovské prádlo. Roku 1765 objekt zakoupil hrabě Nostic a prádelnu přenesl do budovy Zlomkovského mlýna na jihu Nostické zahrady. Oblý kámen má symbolizovat mýdlo, ve skutečnosti se však v době vzniku prádelny mýdlo příliš nepoužívalo, a pokud ano, bylo kusové, prodávalo se na váhu a nemělo oblé tvary. Který mystifikátor je stojí za tímto pomníkem?
Kampa - Původně zde byly mlýnské zahrady, ze kterých se posléze stávaly šlechtické a veřejnosti nepřístupné zahrady. Brána a torzo zdí před Sovovými mlýny jsou tím jediným, co zbylo z valů, které oddělovaly jednotlivé zahrady. Nacisté je zbořili v letech 1941 a 1942, aby zde vytvořili cvičiště a slavnostní appelplatz pro Hitlerjugend. Zbourat se chystali také všechny domy na ostrově s výjimkou Lichtenštejnského paláce, kde sídlila krajská organizace NSDAP. V den prvního výročí okupace 15. března 1940 se měla dokonce na Kampě konat německá slavnostní přehlídka, jenže povodeň zaplavila větší část ostrova. K bourání domů pak už nedošlo. Paradoxním faktem ale zůstává, že současná podoba Kampy – rozlehlého parku sevřeného mezi širokým tokem Vltavy a Čertovkou – je dílem nacistů.
Dobrovského dům, U Sovových mlýnů 7 – V domě bydlel kromě Wericha i básník Vladimír Holan. Komunistou byl krátce, do roku 1950, brzy procitl a opět se uzavřel do samoty. U komunistů upadl v nemilost, 15 let prakticky nevydal žádné původní dílo a živořil, začal opět vydávat až po roce 1963. Po sedmnácti letech manželství se mu v roce 1949 narodila dcera Kateřina, ale trpěla Downovou chorobou. Holan ji velmi miloval a po její smrti v roce 1977 přestal definitivně psát. Holanovi žili v přízemí velkého domu. První patro obývala rodina Jana Wericha. Těžko si představit sousedství dvou rozdílnějších umělců – jeden byl komik, druhý tragéd (neboť také Holan byl dobrý herec), jeden založením plebejec, druhý aristokrat. Jeden se chechtal, druhý se rád smál, ale chechtot nesnášel. Jeden měl tenkrát peněz plné hrsti a uměl jich užívat, druhý je neměl. Zřejmě i proto se Holan odstěhoval v roce 1968 do nedaleké ulice U Lužického semináře. Ani po smrti se Holan nedočkal spravedlnosti. Domu se dnes říká domek Werichův, i když ani jemu nikdy nepatřil, na zdi je busta historika umění Zdeňka Wirtha, který tu také dřív bydlel, a busta Werichova. Holan není připomenut ani pamětní deskou.
Hroznová 1- Dům Jiřího Trnky. Trnka se do něj nastěhoval se svou druhou rodinou v roce 1960. Vyřezávané dveře na boční stěně jsou jeho dílem.
Visací zámky – Původcem rituálu zavěšování zámků na kovové konstrukce je italský spisovatel Federico Moccia, který ve své knize "Chci tě" popisuje zamilovaný pár, který svou lásku stvrzuje společným připevněním visacího zámku na kandelábr starobylého mostu Milvio v Římě a hozením klíče od zámku do řeky Tibery. Volba mostu není náhodná. Zde zahynul dne 14. 2. 269 po Kristu mučednickou smrtí sv. Valentin, patron všech zamilovaných. Romantický příběh zaujal mladé italské milence, kteří po vzoru románových hrdinů začali na kandelábry Milvia zavěšovat zámky se svými jmény. A nejen tam. I zde na Kampě se zvyk rychle ujal a mříž na zábradlí mostku u mlýnského kola se valem plní visacími zámky všech tvarů a barev se jmény domácími i cizokrajnými. Že jde u nás o nedávno zavedený rituál, svědčí to, že ještě v srpnu 2008 na mříži u Velkopřevorského mlýna nebyl zámek ani jeden.
Vodník Kabourek – Vodník od sochaře Josefa Nálepy stojí u Velkopřevorského mlýna od listopadu 2010. Budí nadšené i odmítavé reakce.
Palác Hrzánovský, Velkopřevorské náměstí 1 – „Palác Hrzánovský, nepravidelná trojkřídlá stavba s čestným dvorem a osobitým portálem ve slohu české renesance, patří – jak tvrdí průvodce Prahou – k architektonickým klenotům Malé Strany. Do takového to domu, který se dotýká jedním křídlem Čertovky a všemi svými okny života, je možno se přivdat jako do svého osudu. Pokusila jsem se o takovém domě, ale také o lidech kolem něho napsat knížku povídek. Jsou to povídky o kamnech, o pánovi, který stavěl s Ferdinandem Lessepsem Suez, o uhlířce a koni Przewalského, o kněžně se zlacenou nábytkovou soupravou, ale také o Jakubu Friedemannovi, který shromáždil celý zástup chasidů v hotelu na Maltézském náměstí, aby je odtud vyvedl do zaslíbeného Hondurasu. Je to zábavný a nezodpovědný sen, který se mi zdál dobrých třicet roků, přesně od okamžiku, kdy jsem prošla ve svatebním klobouku osobitým portálem ve slohu české renesance. V každém případě je to knížka o světě, který jsem vídala z okna, potkávala cestou k pekaři v Lázeňské ulici nebo do jeslí pod Petřínem a s potěšením proklábosila na všech malostranských rozích, zkrátka povídaní o životě, který mě občas zarmucoval, daleko častěji přiváděl k úžasu, ale vždycky bavil.“ Tolik Jindřiška Smetanová, autorka knih Ustláno na růžích a pod nebesy, která zde od roku 1948 žila s Josefem alias architektem Pavlem Smetanou.
Lennnova zeď, Velkopřevorské náměstí – Krátce poté, co Mark David Chapman spáchal prosinci 1980 svůj osudný čin, objevila se na oprýskané zdi v tehdy odlehlém koutě Malé Strany improvizovaná kresba náhrobního kamene, malého pomníku Johna Lennona. Každý rok 8. prosince v den muzikantovy smrti se tu scházeli jeho fanoušci. Přinejmenším od roku 1984 získalo toto shromáždění vyslovené politický charakter. Lennon jako symbol svobody a svobodomyslnosti stál v přirozeném protikladu k tuhému režimu komunistů. A ti to i přes svou zabedněnost dobře věděli.
2) Dialog J. A. Komenského s Erasmem Rotterdamským 5) Středověká dlažba Juditina mostu končí v recepci hotelu Lundborg
3) Obranná věž Biskupského dvora viděná ze dvorku 6) Nenápadná destička na Karlově mostě připomíná dokončenou opravu mostu
Buquoyský palác, Velkopřevorské náměstí 2 – Nyní Francouzské velvyslanectví. Devátého prosince 1988 se tu uskutečnila památná snídaně francouzského prezidenta Francoise Mitteranda s osmi československými disidenty v čele s Václavem Havlem. Rovnalo se to faktickému uznání československé opozice představitelem evropské velmoci. Snídaně se protáhla a tehdejší komunistický prezident Gustáv Husák musel na francouzského státníka půl hodiny čekat. To byla satisfakce!
Velkopřevorské náměstí 4 – Palác maltézského velkopřevora. Hlavní výzdoba kapitulního sálu – šest velkých tapisérií z roku 1730 bylo za války uloupeno nacisty. Dříve zde bylo Muzeum hudby, dnes je budova navrácena maltézským rytířům.
Palác Beethoven, Lázeňská 11 – V domě U zlatého jednorožce býval od poloviny 18. století stejnojmenný hotel. V roce 1789 zde bydlel Mozart, roku 1796 Beethoven. Zajímavá historie se váže k Božímu oku se zlatými paprsky a modrými mráčky nad půdním oknem ve středu budovy. To bylo během nacistické okupace zakryto a zničeno kvůli hebrejskému nápisu Bůh Otec. Desítky let přetrvával tento bizarní pozůstatek antisemitské ideologie, až bylo během rekonstrukce dokončené v roce 2005 znamení obnoveno.
Maltézské náměstí 13 – Dva roky v letech 1925-27 tu po rozvodu s Ernstem Pollakem a návratu do Prahy žila Milena Jesenská. Byt Jesenské se brzy stal vyhledávaným místem setkávání a nekonečných debat. Traduje se, že hlášeným návštěvám chodila Milena otevírat nahá. Do maltézského období patří i její seznámení s architektem Jaromírem Krejcarem, zanedlouho již manželem. V roce 1927 se z Malé Strany stěhuje za svým manželem do paláce Olympic ve Spálené ulici a o rok později přichází na svět její dcera Jana Krejcarová – Černá. Jedna z nejdivočejších žen, která dokázala během několika poválečných měsíců nepřetržitých večírků roztočit miliónové dědictví po svém dědovi doktoru Jesenském. Je ženou femme fatale Egona Bondyho, jenž sám sebe považoval za otce dvou z jejích pěti dětí. Krátké soužití s Janou Krejcarovou přivedlo Bondyho na psychiatrii (3 sezóny v pekle).
Maltézské náměstí 14 – V domě U sedmi čertů sídlí Konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postižené. Někdejší majitelka domu herečka Národního divadla Jindřiška Slánská z Rittersbergu zahynula 11. července 1908 před Šlechtovou restaurací. Když se herečka pokusila při květinovém korzu vhodit kytici na kočár říšského ministra financí dr. Kaizla, jeden z koní se splašil a nebohou divu udeřil kopytem rovnou do hlavy. Tato událost hluboce otřásla celou pražskou společností. O letech strávených na konzervatoři vypravuje zpěvák Pancho: „Deylák vynikal v osmdesátých letech spotřebou alkoholu a děly se tu neuvěřitelné věci. Jednou se parta slepých muzikantů opila v hostinci U Pavlánských v Karmelitské ulici tak šeredně, že jim nezbylo než udělat cestou domů vláček – v zástupu lezli po čtyřech až na Maltézské náměstí a tam bušili hlavou do vrat školy“. V té době taky vznikla ze studentů školy rocková skupina Sluníčko. “Pamatuju se na první vystoupení v hospodě U Zábranských v Karlíně“, vypravuje Pancho:„Hráli jsme pro invalidy, postupně jich většina utekla a předseda svazu invalidů nám vypnul proud.“
Sv. Prokop, Prokopská ulice - Dům býval kdysi kostelem, vysvěceným roku 1214, za husitských bouří zničený a znovu vystavený roku 1689. Po zrušení kostela za josefinských reforem jej přestavěla hraběnka Kolovratová na obytný dům a do výklenku jako vzpomínku na bývalý kostel nechala osadit kamennou sochu Prokopa, zakladatele Sázavského kláštera. V pravé ruce drží řetěz, na němž má připoutaného ďábla.
U Sixtů, Prokopská 6 – Další pěkné zobrazení sv. Prokopa je na protějším domě. Reliéf světce s pokořeným ďáblem je vytesán přímo v hlavním klenáku vstupního kamenného portálu. Zde bydlel v letech druhé světové války herec Svatopluk Beneš. Dvoupokojový byt vyhledala – po upozornění režiséra Václava Kršky, který zde také bydlil – tehdejší Benešova přítelkyně Adina Mandlová. Z důvodů prozaických, chtěla se svého o osm let mladšího milence zbavit. Po únoru se do domu nastěhoval s rodiči pan Polívka, tehdy chlapec, který vzpomíná: „Nastěhovali jsme se do třetího patra, do velkého bytu s malovanými trámovými stropy. Součástí nájmu byla i smlouva s Čedokem o návštěvách turistů. Pokud nebyl člověk právě nemocný, bylo to příjemné – občas jsem od turistů dostal třeba žvýkačku. Nezapomeňte, to se psal rok 1960. Sousední byt, ještě větší a luxusnější obýval již tehdy slavný režisér Václav Krška se svou hospodyní Aničkou a „synovcem“ Jarouškem. K němu ale Čedok nechodil, jen V. I. P. turisté. Do třetího patra se nastěhoval scénárista Ivan Osvald se svou ženou, starší dcerou Barborou a mimořádně uřvaným miminem jménem Gabriela."
Malostranská beseda – Až do sloučení pražských měst zde byla radnice. Dnes tu sídlí legendární Malostranská beseda. Stejnojmenný spolek založili malostranští občané v roce 1868 a zrušili ho komunisti v roce 1952. „Tentýž sál, tytéž kulisy, židle, stoly, kapely z nedaleké Hanspaulky i postavy opírající se o bar. Výstavy kresleného humoru, které pořádal dlouholetý vedoucí a nájemce Malostranské besedy Robert Radosta. Právem se na toaletách ocitlo v pravdě masarykovské poselství „Robert Radosta - zasloužil se o Malostranskou besedu“. Do roku 2005 tu působil rovných 40 let. To platilo do ledna 2006, kdy začala rekonstrukce celého objektu. „Co bude dál?“, ptá se Dan Hrubý. „Uvidíme. Přesto troufám si říct: Ne změna, ale neměnnost je osvěžující – v době, kdy se vše mění s takovou překotností.“ Můžeme Dana uklidnit, vše je při starém. Na koncertu ke čtyřicátinám hanspaulské skupiny Bluesberry v listopadu 2011 se Robert Radosta opíral u pódia o zeď a nosil radostně Petaru Introvičovi pivo.
Malostranské náměstí 38 – Budova malostranské záložny je projevem zpupnosti. Malostranští chtěli mít stejně honosný dům, jako mají za řekou. A tak v roce 1895 zbořili čtyři barokní domy a na jejich místě postavili současný palác. Věž s lucernou se stala novou dominantou náměstí. Dlouhé roky v ní bydlel režisér Zdeněk Podskalský.
Rezidence U Hradeb, Mostecká – Společnost Orco rekonstruuje 56 bytových jednotek. Většina obytných jednotek seskupena kolem centrální části s nádvořím. Uvnitř objektu se také nachází třípatrový prostor bývalého premiérového kina U Hradeb 64. Původně plánované podzemní garáže na jeho místě nebyly povoleny, a tak prostory čekají na nové využití. Nádvoří zdobí fontána s mramorovou plastikou Dívka od Jana Hány. Uvnitř komplexu je i vzácně dochovaná věž a část malostranského opevnění budovaného v letech 1257-1280, která bohužel není přístupná. Lze ji spatřit z Maltézského náměstí od japonské ambasády.
U Bílé růže, Mostecká 17 - Úzký třípatrový dům s gotickými sklepy. Bronzové dveře i jsou dílem sochaře Petra Císařovského z roku 2008. Majitelem domu je Holanďan a zřejmě proto je na dveřích symbolický dialog mezi Janem Ámosem Komenským a Erasmem Rotterdamským, kteří se ve skutečnosti nemohli nikdy setkat, protože Erasmus umřel šedesát let před narozením Komenského. V domě U Bílé růže bydlel spolu s tetou dvacetiletý majitel rukavičkářského obchodu a udavač c. k. policie Rudolf Mrva - Rigoletto z Toskány, jak si nechal říkat příliš důvěřivými přáteli. Celý život nesl svůj fyzický handicap, byl neduživým hrbáčem. Zprvu založil tajnou organizaci Podzemní Praha a s několika o poznání mladšími druhy hledal ve sklepích malostranských domů poklad. Posléze hnán velikášstvím a touhou po slávě se stal konfidentem rakouské policie. Byl jedním z agentů vrchního policejního komisaře Oliče. Na základě Mrvových udání byl v únoru 1894 zinscenován vykonstruovaný proces s Omladinou, s organizací mladých revolucionářů. 21. 2. 1894 byly vyneseny poměrně tvrdé rozsudky. Soudu se Mrva ale nedočkal. Ve svém malostranském bytě nad rukavičkářským krámkem byl den před Štědrým dnem 23. prosince 1893 z pomsty zavražděn dvěma žižkovskými mladíky. Nikdo se již nedozvěděl, zda se stal konfidentem pro peníze či proto, aby se alespoň tímto scestným způsobem udělal zajímavým. Neblahý věhlas, onu tolik vytouženou věčnost, nakonec zajistil Mrvovi spisovatel Vladimír Neff.
U tří zlatých zvonků, Mostecká 16 – Dům je součástí bývalého Biskupského dvora. Již ve 12. století, býval v předpolí Juditina mostu opevněný hrádek. Ve středověku bylo opevnění rozšířeno a Biskupský dvůr připomínal spíše malou tvrz. Dodnes se z Biskupského dvora dochovala pouze gotická věž ve dvoře domu. Má půdorys 7,5 x 7,5 metrů a výšku 20 metrů. Bývalá klenutá gotická brána vznikla až ve 14. století za biskupa Jana IV. z Dražic. To dodnes dokládá dražický znak osazený nad prvním poschodí východního průčelí. Z dvorku lze projít hotelem Biskupský dům na Dražického náměstí.
Juditin most - Stavba mostu byla zahájena přibližně kolem roku 1160, krátce poté, co voda strhla poslední dřevěnou konstrukci. Most ležel čtyři až pět metrů pod úrovní mostu Karlova. Celá konstrukce byla dlouhá asi 514 metrů a široká zhruba sedm metrů. Pilířů bylo 23, a proto množství kamenných podpěr Juditina mostu kladlo povodňovým vodám větší odpor než pozdější stavba Karlova mostu. To se stalo mostu osudným. Juditin most byl dvakrát pobořen povodní, roku 1342 definitivně. Zachovala se z něho nižší Malostranská mostecká věž a také věž s bránou, která je dnes zapojená do budovy křižovnického kláštera. Zachovaly se i zbytky mostních oblouků ve sklepech domů U Lužického semináře. Dokonce vozovku s vyjetými kolejemi do vozů lze spatřit ve vstupní hale hotelu Hotel Lundborg, U Lužického semináře 3.
Hroznová 5, Na Kampě 7 – Do prvního patra, na pavlač se v roce 1959 nastěhovala Eva Olmerová. Ta zde prožila první polovinu šedesátých let, než se kvůli druhému manželovi, někdejšímu spolužáku ze základní školy, odstěhovala do Bubenče. Spolužák po čtyřech měsících manželství radši emigroval. Traduje se, že pod okny jejího pokoje – v korytě Čertovky – se válela hromada rozbitých budíků, protože se jí nechtělo vstávat na tovární šichtu. Tam, kde je dnes úřadovna městské policie, býval proslulý lokál Peklo, plný pochybných hostů a poddajných žen. V roce 1885 byl hostinec na týden úředně uzavřen za trest, že se v něm zpívala oplzlá píseň o císaři pánu.
U obrázku Panny Marie, Na Kampě 9 – V domě lidově U válečků žil více než třicet roků (1903-34) Adolf Kašpar, ilustrátor Babičky. Nejdříve zde bydlel v podnájmu u paní Řepkové, tři roky poté si vzal za ženu její dceru. Pamětní deska je umístěna mezi okny na nábřežní zdi. V lucerně u obrázku svítí nepřetržitě světlo. Osvětluje Madonu, obrázek, který byl zachráněn při povodni v roce 1784. Podél Madony visí dva válečky. Připomínají, že na dvoře byl až do května 1945 mandl.
Karlův most – Nenápadná žulová destička Renovatum MMX je v dlažbě Karlova mostu na hraně dětského hřiště na Kampě, těsně před dvěma sochami a Brunclíkem. Připomíná ukončení rekonstrukce Karlova mostu.
Barokní mříž na Karlově mostě - Křížek označuje místo, kde mělo být umučené tělo Jana Nepomuckého vhozeno do Vltavy. Na jaře 2009 byl křížek osazen kopií původní barokní mříže, která na těchto místech zdobila Karlův most od počátku 18. století. Původní mříž se zřítila z mostu při povodni v roce 1890 spolu se třemi mostními oblouky. Z vylovených částí vznikla mřížka nově dle návrhu architekta Josefa Mockera. Další ranou pro ni byly protihabsbursky laděné protesty po vzniku republiky. Ve dvacátých letech 20. století musela být opravena a zjednodušena. Potřetí mřížka zmizela na počátku sedmdesátých let minulého století, když se most opravoval a pro památku připomínající světce nebylo na mostě místo. Mříž putovala do depozitáře. Návratu mřížky pomohla i šťastná náhoda. Z mříže totiž už dávno zmizel původní reliéf s Janem Nepomuckým. Podařilo se ho nalézt v jednom jihočeském vetešnictví, jeho pravost dokazuje i vyhlazený prostředek reliéfu, jak se ho po staletí dotýkali lidé pro štěstí.