34. Hostivař – vše co jsme minuli, když jsme se chodili koupat

neděle 29. 1. 2012
navštíveny: kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hostivaři, hostivařské statky a Švehlův zejména, Hostivařské hradiště, hostivařský lesopark, areál RZet, Petrovický kostel sv. Jakuba staršího a zámek, panoramatický restaurant Letem světem

Pozvánka
Sraz a a odchod v neděli 29. ledna ve 13 hodin od kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Oběd od 12 hodin v hostinci Na Kačabce. K oběma se dostanete od busu 101, 177, 181 ze stanice Hostivařské náměstí. Pokud přijedete od Groše, budete pokračovat ve směru jízdy busu. Při první příležitosti zahněte (doprava). Kostelíček nemůžete minout, hospoda je na náměstíčku kousek nad ním.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme hostivařskou vycházku zahájili obědem Na Kačabce. Vesnickou hospodu by hostinský zřejmě raději situoval z návsi někam na mýtinku. Přišli mu totiž v poledne lidi. Pravda, hodně lidí. A tak se začátek vycházky posunul o víc než půl hodinu. Ovšem právě díky prodloužené konzumaci jsem získala odvahu dozvonit se na rozčepýřeného faráře, který nám po učesání ochotně ukázal nově objevené unikátní fresky ze 13. století. U Švehlova statku (stále bez pamětní desky) jsem v PŠM mužstvo poučila, jak mistr kompromisu a politické dohody přesvědčil své odpůrce, aby volili tatíčka Masaryka. Přepište všechny anály o Švehlově hrobě, na údajném Plečnikově monolitu je vyryt architekt Rössler. Dost bylo detektivů, teď budeme archeologové. Okolo startu Rio Botičo jsme se vydrápali na ostroh hradiště. Ani jsme si nestačili prohlédnout jeho model a už jsme mezi valy začali sázet za palisády Bohemek a svařáků sádlo na chleba, masové kuličky a vánoční cukroví. Ještě že mělo hradiště sedm hektarů, jinak by se nám tam všechno nevešlo. Podávaly se nejen pokrmy, ale i vzpomínky. Na pobytových loukách hostivařského lesoparku se odbývala - dávno, dávno již tomu - spousta dětských akcí.

  Když jsme zamáčkli slzu nad stromem Čtrnáctkové republiky a bruslením za kočárky, vyrazili jsme po téměř jarních loukách do pionýráku. Teď je z něj volnočasový areál, mají tu i hospodu s teráskou. Věčně žízniví už už zabočovali, ale udolala jsem je přesvědčivým argumentem, že v pionýrském táboře by 38 půllitrů stejně nesplašili. V Petrovicích u Týfů jsme si vysvětlili, jak to bylo s tím "Sejdeme se na hřbitově" a pak už jsme se pietně zastavili u Martinů před domem. Ano, tady se odehrávaly všechny svátky Honzů nebo následné mejdany po bruslení. Je svědecky doloženo, že se nás do panelákového 3+1 nasáčkovalo 36 (slovy třicet šest) rodičů s dětmi. Nejvíce nám všem pamětníkům utkvělo 72 bot v předsíni (sem tam se připletla nějaká ta brusle), Pak už si na žádný problém s místem nepamatujeme. No nic, další zamáčklá slza a půjdeme ke kapacitnějšímu zámku. Vstup je sice přísně zakázán, ale když jsme zahlédli sušící se prádlo čistotných bezdomovců, vešli jsme též na čestný dvůr a prohlédli si ten zmar na vlastní oči. I závěrečná hospoda - panoramatický restaurant Letem světem by mohl mít v podtitulu Na mýtince. Ten si za to ovšem může cenami. Ale kdy můžete být zároveň ve Francii, Itálii, Irsku, Indii a navíc ještě společně se svými kamarády, není co řešit. Vydrželi jsme pod montgolfiérou až do devíti.

Hostivař - Je prvně zmiňována již v Kosmově kronice k roku 1068. Nejstarší jádro Hostivaře je na levém břehu Botiče kolem kostela Stětí sv. Jana Křtitele.

kostel Stětí sv. Jana Křtitele - Pochází z poloviny 13. století, někteří badatelé však předpokládají, že by apsida mohla být pozůstatkem starší svatyně, snad až z 11. století. Existenci staršího kostela by nasvědčoval nález dvou hrobů starších než současný kostel při jeho jižní stěně. Dnešní podoba kostela je výsledkem úprav v 19. století. V severní stěně lodi je zazděný pozdně gotický portál, v němž je vsazen renesanční reliéfní náhrobek jakési „urozené paní Anny”, zřejmě z druhé poloviny 16. století. V interiéru byly nedávno objeveny a zrestaurovány cenné nástěnné malby z konce 13. století, které svým rozsahem, námětem i kvalitou nemají v Čechách obdoby. Nástěnná malba pokrývá celou půlkruhovou klenbu apsidy. I námět je velmi vzácný, protože zobrazuje Boha otce, který má na klíně ukřižovaného Krista. Mezi štěrbinovými románskými okny je vyobrazen patron kostela sv. Jan Křtitel a sv. Vojtěch. Druhým šokem pro odborníky byl objev západního štěrbinového okénka, zazděného zřejmě při barokních úpravách kostela. Po vyjmutí vyzdívky se objevila naprosto zachovalá malba. Iniciátorem unikátního nálezu byl místní farář Mariusz Kužniar. Po svém nástupu do Hostivaře v roce 2006 se rozhodl kostel vymalovat. Protože je kostel nemovitá kulturní památka, musel požádat o základní restaurátorský průzkum. Výsledkem bylo objevení fresky v květnu 2007, místy až pod dvaceti nánosy nátěrů. Dřevěná zvonice, označovaná za jednu z nejstarších dochovaných v Čechách, pochází pravděpodobně z 16. století. V jejím sousedství je zděná brána bývalého hřbitova. U kostela stojí patrová fara č. p. 21 a stará hostivařská škola č. p. 84 z roku 1840. Roku 1993 byla prohlášena Stará Hostivař, představující na území Prahy ojediněle zachovalý soubor zlidovělé architektury venkovského charakteru, památkovou zónou.

Bývalá fara, Chalupnická 13 - Dům s fasádou z 2. poloviny 19. století a medailónkem spisovatele Václava Beneše Třebízského. Ten tu v Hostivaři sloužil jako kaplan a na této faře bydlel.

Restaurace Na Kačabce - Kromě dobrého jídla a pití tu lze od července 2010 zakoupit Turistickou známku Hostivařské stezky.

Přibíkova 3 – Domek z roku 1927 s mravoučnými reliéfy Quido Rosenheima. „Skvrnu na mě hledáš a jsi sám celý černý“. Nehledám skvrny, ale nacházím pravopisné hrubky.

Toulcův dvůr, Kubatova 1 – Tato usedlost patří k nejstarším objektům památkové zóny, původně to byla gotická tvrz ze 14. století.

Hostivařské statky - Nejcennějším urbanistickým celkem je soubor starých selských statků a mlýnů při ulici K Horkám. Jde o Koukalův statek č. p. 47 - dnes hotel Selský dvůr, statek Černých č. p. 46 s pěknou, dnes zazděnou branou, pravděpodobně nejstarší statek Dolejší mlýn č. p. 16.  Jeho dnešní podoba pochází z 19. století, vstupní průčelí má klasicistní ráz. Sýpka je na štítě datována 1904. Celý areál prošel kompletní rekonstrukcí v roce 2004. Dále je zde Dvořákův statek č. p. 19, dnes značně přestavěný, na němž se 1858 narodil a žil katolický básník a spisovatel František Xaver Dvořák. Původ minimálně některých ze statků lze hledat již ve 14. století, jejich dnešní podoba pochází vesměs z přelomu 18. a 19. či z první poloviny 19. století. Celý soubor je bohužel znehodnocený ohromným dopravním provozem na přilehlé ulici K Horkám.

Švehlův statek č. p. 45 - Je největší z hostivařských usedlostí. K areálu patří i Švehlův mlýn č. p. 44 a dříve k němu patřily ještě dva domy zbořené v sedmdesátých letech 20. století při rozšiřování silnice. Roku 1861 koupil statek Antonín Švehla starší, který byl po třicet let hostivařským starostou. Jeho syn Antonín Švehla mladší se zde v roce 1873 narodil, hospodařil a žil až do své smrti roku 1933. Na zahradě je dodnes mohutný dub, pod nímž Antonín Švehla sedával s prezidentem T. G Masarykem, který za ním v počátcích českého státu jezdíval. Svou veřejnou činnost zahájil Švehla ve dvaceti letech, když založil v roce 1893 v Hostivaři Sokol a po dvacet let byl i jeho starostou. V roce 1903 přenechal vedení statku manželce a už se jen plně věnoval politické činnosti v agrární straně. Švehla dovedl vždy správně odhadnout situaci a prozíravě určit pro agrární stranu nejvhodnější politickou linii. Například probojoval koncepci agrární strany jako strany malozemědělské. Projevilo se to v požadavku všeobecného volebního práva, z něhož Švehla přes veškerý odpor starých vůdců učinil v roce 1905 hlavní heslo strany. Další vývoj ukázal, že právě to byla pro agrárníky cesta k získání masového vlivu. Ač neměl akademické vzdělání (vychodil pouze čtyři třídy gymnázia), vynikal v řešení praktických politických otázek. S despektem hleděl Švehla na nepraktické “ryzí“ intelektuály i módně levě laděné umělce, jejichž valnou většinu přitahoval Hrad jako můra světlo. Když se dověděl, že jistý skladatel  zamýšlí zkomponovat operu o Jánošíkovi, vybuchl: „Ať dají pokoj s těmi loupežníky. Kdyby raději někdo napsal operu o četnících!“ Když před Švehlou jednou Karel Čapek prohodil, že dát národ dohromady znamená omezit stranictví, vybuchl: „Vy jste taky jeden z těch intelektuálů, kteří kážou o svobodě a demokracii a při tom by chtěli vyhodit strany. Odstranit strany, to je právě zásada diktatury, ale demokracie znamená strany.“ Švehla byl v první vládě od roku 1918 ministrem vnitra a v letech 1922-29 (s krátkou přestávkou v roce 1926) ministerským předsedou. I když Švehla raději jednal v pozadí a byl mistrem politické dohody i kompromisu, pokud bylo třeba, své mínění vyslovil veřejně a důrazně, přičemž zájem státu byl u něj vždy na prvním místě. Švehla se celou vahou své osobnosti zasadil o nelehké znovuzvolení T. G. Masaryka v roce 1927. Svolal výkonný výbor své strany, ve kterém zasedali i Masarykovi odpůrci, a zahájil schůzi slovy: „Zahajuji poradu, k níž vás všechny vítám. Podívejte se však napřed na tyhle moje ruce. Těma dám pořádných pár facek každému, kdo jenom cekne, že máme volit za prezidenta někoho jiného než Masaryka.“ Uznával práci a zásluhy Edvarda Beneše, ale měl k němu i řadu kritických výhrad. Dokonce měl o Benešovi říct, že je neštěstím republiky a jeho politika povede národ do zkázy. To mu Beneš nikdy nezapomněl a to i předznamenalo zákaz agrární strany po 2. válce. I Masaryk, který neochvějně protěžoval po celou první republiku Beneše (Beneš byl nestranickým ministrem zahraničí, premiérem úřednické vlády v roce 1926, a dokonce ministrem zahraničí za národní socialisty, přestože tato strana byla tou dobou stranou opoziční), zanevřel na Švehlu a od roku 1927, kdy Švehla onemocněl, až do jeho smrti v roce 1933 se s ním přestal stýkat a do Hostivaře už nepřijel. Masaryk často vyjadřoval přesvědčení, že prozřetelnost stávala při jeho boku. Je to patrné i z tohoto citátu: „Kolik věcí se rozřešilo beze mne v té nejlepší chvíli. Rašín, který padl za oběť atentátu roku 1923, ba i Švehla (vyřazený z politiky nemoci v roce 1927), zmizeli v době, kdy to bylo třeba.“ Všechny citáty jsou čerpány z knihy Boj o Hrad Antonína Klimka.

Mezi potoky - Prostor dnešní Hostivaře byl osídlen téměř kontinuálně od mladší doby kamenné, jak dokládají četné archeologické nálezy. Nejvýznamnějším nalezištěm je poloha „Mezi potoky“ na jihovýchodním okraji Staré Hostivaře, kde byly nalezeny pozůstatky osídlení v mladší i pozdní době kamenné, doby bronzové, období halštatu i stěhování národů např. bohatě vybavený hrob ze 6. století.

Fotoalbum vycházky...

Čestné pohřebiště – Je v severním sousedství hřbitova. Nachází se zde pomník obětem 1. světové války, památník obětem 2. světové války se sousoším dvou vojáků kladoucích věnec z roku 1958 a sedm hrobů, mezi nimi i pilota 312. stíhací perutě RAF plk. Bohuslava Mráze. Nadporučík Bohuslav Mráz odjel v únoru 1944 na východní frontu. V SSSR vznikl 1. čs. samostatný stíhací pluk, který v polovině září odlétl na pomoc SNP. Mráz byl sestřelen u Kremnice 7. 10. 1944, kde také zahynul. V roce 1991 byl jako ostatní padlí letci in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka. Na pomníku obětem 2. světové války je dodatečně osazena pamětní deska obětem květnového povstání, která sem byla přemístěna roku 2008 z areálu firmy Auto Štěpánek.

Hostivařský hřbitov - Jsou zde pohřbeny některé osobnosti politického a kulturního života. Je zde hrob ministerského předsedy Antonína Švehly s náhrobkem od architekta Josipa Plečnika. Dále spisovatele a kritika F. X. Šaldy nebo katolického básníka a spisovatele F. X. Dvořáka se sochou Obětování Panny Marie od Františka Bílka. Vpravo od márnice je zazděn v ohradní zdi nejstarší dochovaný náhrobek z roku 1847. Tolik cedule KPČ. Vzhledem ke vztahu Masaryka ke Švehlovi na konci jeho života překvapuje, že by hrob navrhoval Masarykův dvorní architekt. A opravdu. Není tomu tak. Nápis z boku hrobky Švehly hovoří jasně: jako architekt je vyryt Rössler, pomník zhotovil Holvek.

Přehrada Hostivař - Vodní nádrž na Botiči o ploše kolem 40 ha je největší vodní plocha v Praze. Sypaná hráz 110 m dlouhá, v nejvyšším místě 16 metrů vysoká s malou vodní elektrárnou vznikla v letech 1959 - 1962.

Kozinec, též Varta - Výrazné návrší (314 m n. m.) nad pravým břehem Botiče mezi Horními Měcholupy a Hostivaří. Na jižní a západní straně spadá k Botiči strmými, místy skalnatými srázy. Východní úbočí včetně samotného vrcholu je dnes zastavěno hornoměcholupským sídlištěm Na Vartě. Z ;vrcholu byl až do jeho zastavění kolem roku 2005 úžasný výhled k severu, východu i jihu. Na nejzápadnější ostrožně jsou pozůstatky hradiště.

Hradiště Šance - Výrazné stopy hradiště zhruba obdélného půdorysu (téměř 7 ha), se rozkládají na nejzápadnější výspě vrchu Kozince. Dosud je dobře patrný val, přetínající celou plošinu v severojižním směru a chránící hradiště ze strany od východu, méně již dva pásy valů vymezující jakési „předhradí“ na západní straně při přístupu od dnešní hráze Hostivařské přehrady. Vzhledem k tomu, že plocha areálu byla ponechána převážně jako louka, je jeho rozsah i konfigurace v terénu dobře patrná. V severovýchodní části areálu je altánek, pod ním je model hradiště. Ostroh byl osídlen již v pozdní době kamenné, později i v době bronzové. Hradiště vzniklo  zhruba v polovině 6. stol. př. n. l.  Je to jediné halštatské hradiště na území Prahy. Hradiště zaniklo počátkem 4. stol. př. n. l. pravděpodobně požárem. Osídlení je doloženo i v raném středověku v 8. – 10. století, hradiště však již obnoveno nebylo.

Hostivařský lesopark - Rozlehlý lesopark nad pravým břehem Botiče západně od vrcholu Kozince byl vysázen v letech 1959-61 v souvislosti s výstavbou Hostivařské přehrady jako rekreační zázemí v té době již projektovaných přilehlých sídlišť. Jeho součástí je i obdobný areál na levém břehu Botiče Lesopark Háje. Důležitým prvkem lesoparku je několik rozlehlých pobytových luk. To mohou dosvědčit účastníci Ministezky Trasy 14 a Pouštění draků v roce 1984, Dětské olympiády v roce 1991 i dalších Čtrnáctkových dětských akcí.

R Zet - Bývalý pionýrský tábor v hostivařském lesoparku. Pomocí fondů EU (14 mil.), státního rozpočtu (8 mil.), rozpočtu hlavního města Prahy (5 mil.) a finanční spoluúčasti Prahy 15 (1 mil.) se přeměnil zanedbaný, po všech stránkách nevyhovující a krásnou lokalitu v podstatě hyzdící bývalý pionýrský tábor na moderní sportovní areál. Fotbalové hřiště s umělou trávou, hřiště na volejbal a beachvolejbal, dětská hřiště a byly koncem roku 2005 doplněné o tenisové kurty a zimní nafukovací halu. V roce 2007 opět díky fondům EU a Praze se na místě budovy bývalé jídelny postavila nová restaurace s letní terasou orientovanou do údolí hostivařské přehrady. Místo zbouraných bývalých ubytoven se vybudovaly dvě budovy s 50 lůžky a nové sociální zázemí pro dřevěné chatky.

Morseova 192  - Zde bydleli Týfovi z filmu Marečku, podejte mi pivo. Kroupa jde vysvětlit panu Týfovi nedorozumění s psaníčkem „Sejdeme se na hřbitově“. Týfovic dům se od dob natáčení v roce 1976 změnil k nepoznání. Škoda typické kamenné zídky s dřevěnými koly u domu napravo.

Morseova 244 – Tady v panelákovém 3+1 se odehrávaly všechny následné mejdany po bruslení či svátky Honzů. Historicky doloženým účastnickým rekordem je 18 dětí a 18 dospělých po bruslení v únoru 1990.  Po bruslení v roce 1995 nás sice bylo „jen“ 27, ale zase mohli účastníci obdivovat novou vířivku, dva z nich JaVor a JiKo ji vyzkoušeli na vlastní tělo.

Petrovice - Je možné, že obec vznikla již v 11. století, ale spíše až ve 13. století, kdy byla postavena i původní budova zdejšího kostela.

kostel sv. Jakuba Staršího - Původně gotický z 13. století, upravený barokně a v 19. století regotizovaný. Uvnitř se dochovaly zbytky gotického sedile (výklenku ve zdi) a nástěnných maleb z 15. století. Věž byla přistavěna v roce 1910, poté co Petrovice přikoupil hrabě Silva-Tarouca ke svému průhonickému panství.

Petrovický zámek – Nejdříve byla v těsné blízkosti kostelíka vybudována tvrz. Počátkem 18. století  byla tvrz přestavěna na barokní zámeček. Poměrně jednoduchá jednopatrová stavba obdélníkového půdorysu stála v sousedství hospodářských budov a byla většinou obývána správcem statku, nikoliv jeho majitelem. V letech 1861-1890 držel petrovický zámek francouzský chemik Nicolas Bellot, spoluzakladatel známé továrny na střelivo Sellier a Bellot. Od roku 1908 vlastnil zámek hrabě Silva-Tarouca a po první světové válce ho koupil ředitel vršovické záložny Roman Danner. Po roce 1946 přešel celý zámecký areál do vlastnictví státního statku, který zámek poměrně vybydlel. Po revoluci a sporech o vlastnictví připadl areál současné majitelce, ale ani ta se o nemovitost nestará a s místní radnicí nekomunikuje. V zámečku se usídlili bezdomovci a squatteři, kteří byli naposled vyhnáni policii na jaře 2011, a zámek byl pro volný vstup opět uzavřen. Celý zámek je značně zdevastován a jeho záchrana je už téměř nemožná.

Einsteinova ulice - Jedna z nejstarších a také nejstrmějších petrovických ulic.

Památník padlým v Edisonově ulici – Památník obětem 1. a 2. světové války byl letos čerstvě opraven.

Letem světem – Panoramatický restaurant v nové budově radnice, na nádvoří je socha Olbrama Zoubka.