36. Velice inteligentní vycházka, a sice bez převýšení
neděle 1. 4. 2012
navštíveny: Barrandovský most, bazén pod Terasami Barrandov, Shrekův stánek, most Inteligence, přečerpávací stanice vodárny Vršovice, Kroužky na Vltavě, sportovní areál Hamr, Prasečí zátoka, golf Hodkovičky, Freestyle Park Modřany, Orionka-Belárie, viniční domek na modřanské vinici
Pozvánka
Sraz ve 13 hodin na stanici tram 12, 14, 20 Hlubočepy. Oběd si odbydeme v restauraci Oáza přímo na Smíchovském nádraží. Místo ke kasám zahněte doleva po schodech nahoru. Je tam sice trochu zahuleno, ale zase domovská hospoda intelektuála Magora na úvod Inteligentní vycházky rozhodně patří. Doporučuji příchod na půl dvanáctou, protože pak musíme ještě popojet tramvají.
Jaká vycházka byla
Na první jarní vycházku jsme vyrazili do přírody - z hospody. Inteligentní vycházku jsme nemohli začít nikde jinde než v domovské hospodě intelektuála Magora Jirouse, ve smíchovské nádražní restauraci Oáza. Ale místo zahuleného výčepu u prvního nástupiště jsme nalezli starorůžově vymalovanou místnost s portréty Magora nad sektorovým stolem. Úplně živě vidím, jak známej pacifista roztřískává neumělé malůvky všem přítomným o hlavu. Pak už inteligentní vycházka probíhala bez problémů a hlavně bez převýšení. Historka o zasraném bolševikovi zase slavila úspěch a na oplátku nám ZSV prozradil perličky ze svého projektování mostu Antonína Zápotockého. Shrek si u neutěšené skokanské věže pod neutěšenými Barrandovskými terasami postavil docela úhledný stánek. A když i král Karel IV. se zde při cestě na Karlštejn zastavil na víc než hodinu, nemůžu se divit, že jsem naši inteligenci nemohla z dětského brouzdaliště od lahváčů vůbec vypudit. Vylezli jsme na nejdražší pěší lávku přes Vltavu a v nejvyšším bodě našeho putování jsme si - na n a š e m mostě udělali vrcholové foto a bouchli vrcholový šampus.
Až se bude psát rok 2006, pak možná bude pozdě se chtít ptát: A co děti mají si kde hrát? Ještě při naší vycházce v roce 2007, chudinky malý, neměly. Ale teď jsme se ve strojovně čerpací stanice vršovické vodárny stěží proplétali mezi hrajícími se haranty. A když jsme si na terase pronikavě zvýšily inteligenci mozečkem od pana architekta, dobře jsme viděly, jak pod námi další děti nadšeně řádí v Kroužkách na Vltavě. V sousedním sportovním areálu Hamru mají taky restauraci, ale nemůžeme si uměle navyšovat inteligenci do nekonečna, a tak jsme lákavou venkovní terasu museli s lítostí minout. Prasečí zátoka, která se léta ukrývala v husté džungli, teď horko těžko odolává nájezdu cyklistů. Procházeli jsme podél téměř tříkilometrového golfového hřiště a pozorně sledovali počínání hráčů, Pravda, mnozí z nás měli také hole v ruce, ale stejně jsme se shodli s Churchillem, že golf je taková pokažená vycházka. Na paroloď Josef Božek jsme si odskotačili jen na záchod a poté se přes trať vydali za čokoládovou hvězdou. Našli jsme jen prosklené ředitelství a paní, co si z trosek Orionky odnáší domů poslední vyrobenou bonboniéru. Hvězdu tak musela dodat skautka z vlastní kapsy. Jó tenkrát na modřanské vinici, při vycházce "Bier nach Wein trinkt nur Schwein" jsme skutečně popíjeli Wein. Teď jsme jen žíznivě koukali na krásně opravený, ale opuštěný viniční domek. Na závěr vycházky jsme si u pomníčku studentů připomněli málem konec inteligence v Čechách. Táta Nataši naštěstí nedopadl jako oni, jen měl v den jejich popravy 17.11.1939 skládat státnice. A pak kolem běžel čas, nastaly nové skutečnosti a on už si vejšku nikdy nedodělal. Levá úchylka se u naší inteligence projevila odchodem za věnečky a rakvičkami, my příznivci tlačenek a utopenců jsme zamířili napravo za panem Pivovarským. Skončili jsme tam pod obraz(em) a na čerstvém jarním lehce zahuleném vzduchu jsme vydrželi až do černočerné tmy. Moc povedený apríl!
2) Projektantem Barrandovského mostu byl náš ZSV 5) Skokanská věž byla mimořádně elegantní
3) Kaplička Panny Marie Bolestné byla původně prachárnou 6) Elegantní skokanská věž dnes
Nádražní smíchovská restaurace Oáza - Nad Magorovým stolem jako oltář visí nástěnka plná jeho fotek a výstřižků z novin. Nacházíme v úřadovně undergroundového guru. Obsluha stále dokola nosí naši poslední objednávku a to s takovou grácií, že vůbec nenacházíme odvahu se té autoritě postavit. Pravidelně přijíždějící a mizející vlaky za oknem hospody jsou mlhavou připomínkou, že někde tam venku běží čas. V téhle Oáze musely prošvihnout svůj spoj už spousty lidí. Vladimír Hulec píše: „Magorovu hlubokou lidskou citlivost až křehkost ale především existenciální samotářství skrývané navenek za drsností svého počínání jsem objevoval při našich setkáváních v nádražní hospodě Na Oáze při jeho pravidelném psaní do rubriky Na Oáze s Magorem. Stal jsem se členem jeho šachového Magor Oáza teamu. Ivan si často sám u piva a své oblíbené borovičky četl noviny, psal básně, poslouchal tvrdý bigbít, který Na Oáze nahlas pouštěl a na barevné obrazovce z DVD promítal výčepák Jiří. U stolu štamgastů přijímal návštěvy prapodivných básníků a výtvarníků či se setkával s výraznými osobnostmi českého undergroundu.“ A jak sám Magor popisuje svůj všední den? „Vstávám pokud možno po osmé, protože v devět otevíraj na smíchovském nádraží hospodu Na oáze, kde - pokud nikam nemusím - přes den žiju. Píšu si tam a čtu. Často mám ale různé pochůzky, srazy s lidmi, s kterými potřebuju mluvit, takže tam bohužel často absentuju. Když se mi podaří nejít po deváté večer, kdy v Oáze zavírají, do nonstopu, tak usínám zhruba o půlnoci. Tedy v podstatě vedu normální život. Hlavně, že nemusím vstávat na nějakou určitou hodinu do práce, to by mě zahubilo. Já jsem osm a půl let v kriminále vstával v půl pátý ráno, takže to mám bohatě vybraný“. A jeho názor na dnešní tisk? „Respekt už nekupuji, tedy asi před měsícem jsem si Respekt koupil, protože tam Jaroslav Formánek publikoval článek o mé dceři. Dost mě pobavil, poněvadž je tam napsáno, že Františka je dcerou známého pacifisty Ivana Martina Jirouse, a já jsem zrovna ten den na Oáze rozbil jednomu pitomci, co tady otravoval, držku. Tak jsem si říkal, že příště, než někoho uhodím, budu tvrdit: Hele, já jsem známej pacifista, neser mě! Jinak jsem léta četl Blesk, tím jsem zahajoval každej den. Ale už mě to znudilo, protože současný noviny se blížej bulváru a já nevidím důvod, proč bych měl Blesk číst. Například příloha pátečních Lidových novin se Blesku zcela vyrovná. Na titulu je většinou rozhovor s nějakým kreténem, nejčastěji modelkou, moderátorem, seriálovým bavičem nebo jinou obdobnou celebritou, a uvnitř různý recepty a fotky z večírků. Takže ty Lidovky mi Blesk dostatečně nahrazují.“
Barrandovský most - Již od 18. století v těchto místech umožňoval přechod řeky pontonový most. Po 1. světové válce vznikl velkorysý projekt dvou mostů v různých výškách. V období po 2. světové válce byl již navrhován jediný most, vzniklo celkem 13 koncepčních variant, z nichž některé počítaly s tunely pod barrandovskými terasami. V srpnu 1976 byla nakonec vybrána varianta šikmého přemostění autorů Jiřího Hejnice, Pavla Tripla a architekta Karla Filsaka. Stavba byla zahájena v roce 1978. Jižní polovina byla zprovozněna v roce 1983, severní až v roce 1988. Na předmostích jsou umístěny ohromné betonové plastiky sochaře Josefa Klimeše, na pravém břehu Rovnováha, přezdívaná „Červ dobyvatel“ a na levém jsou dvě betonové mísy, zvané „Hroší lázeň“. Most původně nesl jméno Antonína Zápotockého. Jak připomíná historik architektury Rostislav Švácha, lze „vyslovit obdiv architektům i sochaři, jak důsledně ignorovali toto politické zasvěcení.“
Profil u kapličky - Při stavbě staré silnice vznikl odkryv, který je stratigraficky významný - je zde důležitá hranice rozhraní spodnodevonských stupňů prag a zlíchov. Vápence představují zbytek lemu obklopujícího korálový útes. Lem, který sem byl přemístěný mořskými proudy a skluzy, je tvořen korálovou drtí a druhotně uloženými zbytky schránek a koster neobyčejně rozmanité a druhově bohaté fauny původního útesu a útesových svahů.
Kaple Panny Marie Bolestné – Zatímco známe mnoho památek, které přestaly sloužit svému účelu a byly přeměněny ve skladiště střelného prachu, tato kaple byla původně prachárnou postavenou francouzským vojskem v roce 1742 při obléhání Prahy, později sloužila dělníkům v lomech jako skladiště. Teprve v roce 1847 po neštěstí v lomu byla upravena na kapli dcerou majitele lomů Marií Hergetovou.
Barrandovské terasy – Vzorem pro vyhlídkovou restauraci od architekta Maxe Urbana byla restaurace Cliff House na skalním ostrohu u San Francisca. Okolo restaurační budovy byly vybudovány terasy pro letní provoz, počítalo se s 3000 návštěvníky denně. Jelikož na zimu bylo potřeba uložit 500 stolů a 3000 zahradních židlí, navrhla architekta Hana Záveská- Kučerová pro tento účel speciální skládací kovový nábytek. Barrandovské terasy byly dokončeny za neuvěřitelných 6 měsíců. Stavební komise se poprvé sešla 20. března 1929 a provoz podniku byl zahájen 27. září. Každý den od poledne do půlnoci vozil levný autobus od paláce Lucerna k terasám návštěvníky. Běžně jezdilo na Barrandovské terasy skutečně plánovaných 3000 zájemců denně a bavilo se při hudbě orchestru R. A. Dvorského, který zde hrál až do deváté hodiny večerní. V roce 1937 byl přistavěn dřevěný objekt Trilobit bar. Pozvolný úpadek Barrandovských teras nastal v padesátých letech. V roce 1982 byl uzavřen Trilobit bar, v roce 1993 uzavřena i restaurace. V roce 1992 se terasy vrátily bratrům Havlovým, kteří oba své podíly věnovali manželkám. V roce 2000 odkoupila Dagmar Veškrnová podíl své švagrové. V roce 2001 bezdomovci zapálili Trilobit bar, v roce 2003 zakoupil areál řecký podnikatel. V roce 2004 Pražská Pětka, časopis Prahy 5 napsal: „Zřejmě už v příštím roce odstartuje rozsáhlá rekonstrukce Barrandovských teras. V relativně krátké době by měly opět Barrandovské terasy přilákat velké množství návštěvníků. Studie autorů Tomáše Pilaře a Ladislava Kuby obsahuje vedle restaurace, které bude vrácena původní podoba z třicátých let, kvůli návratnosti investic ještě dva hotelové objekty s předpokládanou kapacitou 170 lůžek. První návštěvníci by do nově zrekonstruovaných Barrandovských teras měli dorazit už v roce 2006.“ V březnu loňského roku se opět objevila zpráva, že se již, již chystá stavební povolení, rekonstrukce má začít letos a hotovo má být v roce 2014. Od té doby web mlčí.
Plavecký bazén - Bazén s betonovou skokanskou věží podle návrhu Václava Kolátora byl postaven v roce 1930. S vyhlídkovým restaurantem Barrandovské terasy byl spojen schodištěm vinutým po stěnách barrandovské skály. K bazénu přiléhaly tribuny pro 4000 diváků. Prvních závodů po otevření se zúčastnil Vlasta Burian, který vyzval k závodu na 100 metrů otužilce Alfréda Nikodéma. Koupaliště přestalo být používáno v roce 1955 po uvolnění skalního bloku, který bazén poničil. Bazén patří dosud Dáše Veškrnové, protože Barrandovské terasy prodala bez něj. Pod bazénem, kde dnes stojí Shrekův stánek, bylo návštěvníkům bazénu k dispozici deset tenisových dvorců, volejbalové a basketbalové hřiště, velká písečná pláž, travnaté hřiště a loděnice. Brouzdaliště je v současnosti přestavěno na udírnu a ohniště s posezením.
2) Zatím tu funguje Shrekův stánek na místě brouzdaliště 5) Na nejvyšším bodě naší vycházky jsme si pořídili vrcholové foto
3) Rozbouřené moře v Barrandovských skálách 6) Taky jsou odsud krásné výhledy na všechny strany
Barrandova skála - Původně sahala až do Vltavy, ale při stavbě silnice ze Smíchova na Zbraslav byla část odstřelena. Odstřely prováděli francouzští vojáci v roce 1742 za války o tzv. rakouské dědictví. Části skály byly odstřeleny i při stavbě železniční trati roku 1862. Skálu věnoval Přírodovědeckému sboru Národního muzea do bezplatného užívání majitel lomů Max Herget. V horní části skály je umístěna pamětní 1,5 metrů vysoká a 5 metrů dlouhá deska se jménem Barrande, která sem byla vsazena z iniciativy profesora Antonína Friče a Přírodovědeckého sboru Národního muzea roku 1884, tedy rok po Barrandově smrti. V tomto lomu se nacházeli trilobiti rodu Odontochile, jehož někteří zástupci dorůstali délky až 20 cm. Právě někteří z těchto trilobitů byli prvními zkamenělinami, se kterými se setkal Joachim Barrande na počátku svého pražského pobytu. Přinesl si je z některé z pochůzek za městskou branou domů a jeho pořádkumilovná hospodyně - maminka spisovatele Jana Nerudy - mu je vyhodila. Ale Barrande se jich nevzdal, a tak je nakonec musela přinést zpátky. V zimě ve starém lomu vzniká docela mohutný ledopád.
Na Vyskočilce – Původní název zájezdního hostince, který se nedaleko odsud dříve nacházel. Tady kdysi bývala hranice Berounského kraje, v průčelí hostince byl nápis: "Vítám tě, poutníče, v kraji Berounském." Ovšem kdyby poutník šel opačně směrem ku Praze, vítal by ho nápis: „Vítám Tě, poutníče, v kraji kouřimském“, protože v té době Hlubočepy i Smíchov patřily do tohoto kraje. Dnes názvem Vyskočilka označují geologové zdejší skalní sráz.
Most inteligence - Nejdelší most v Praze. Zatímco Čechův most je dlouhý pouhých 169 metrů, Branický most měří skoro kilometr, konkrétně 921 metrů. Branický most, tak zní oficiální název, se na chuchelské straně větví. Na most měl navazovat tunel do Jinonic, ten se však stavět nikdy nezačal. Od počátku 20. století byla pociťována stále silnější potřeba odklonit nákladní vlaky ze středu Prahy, ale pořád byly jiné priority. Ani po druhé světové válce plánovací komise stavbě nepřála, ale v roce 1949 se náhle začalo stavět. Dodnes se má za to, že hlavně z důvodu, že spousta právníků, filosofů, úředníků, kteří na začátku padesátých let v rámci akce na snižování administrativy, případně z kádrových důvodů, byli propuštěni ze svých míst a museli nastoupit do dělnických profesí. Tedy most se začal stavět, aby "soudruzi" zaměstnali "inteligenci". Tuto domněnku potvrzuje i to, že stavba mostu byla započata, aniž byla dokončena celá koncepce železniční dopravy i projekt trati. Projekt vznikal až v době, kdy se už část spojky stavěla. Plány se postupně dodělávaly a přicházely od projektanta Jiřího Klimeše takřka ještě teplé. Most byl dokončen v roce 1954. Návazné tratě byly hotové ale až o deset let později v roce 1964. Teprve od tohoto roku začal most Inteligence sloužit nákladní dopravě. Na mostě je položena pouze jedna kolej. Přestože byl postaven pro dvoukolejný provoz, nelze ho tak používat, neboť chybou projektanta poloměr zatáčky do tunelu neumožňuje umístění druhé koleje. Na to se však přišlo, až když byl tunel hotový.
Vila Kolowrat, Barrandovská 27 - Dřevostavbu Kolowrat si nechal postavit hrabě Jindřich Kolowrat Krakowský (1897-1996) jako pilotní dům. Byl vyprojektován podle skutečné stavby na Šumavě a pak nabízen průmyslníkům a obchodníkům, aby si takový dům nechali postavit v Praze nebo jako svá venkovská sídla. Hrabě Kolowrat po roce 1948 odešel do Spojených států, po roce 1989 se vrátil do vlasti a v restituci mu byl vrácen Kolowratský palác v Praze. V roce 1993 ho na dvacet let pronajal Národnímu divadlu za symbolickou jednu korunu ročně. Po jeho smrti se restituovaného majetku ujal nejmladší syn Tomáš (1943-2004), který se s otcem vrátil do vlasti. Tomáš se svou přítelkyní Dominikou Perutkovou (1966) zplodil dvě děti. Dominika si po jeho smrti změnila jméno na hraběnku Kolowrat-Krakovská, stala se poručnicí majetku svých dětí, soudila se mj. neúspěšně s nejstarším bratrem Tomáše Ernestem o nájem v bytě na Příkopech (Tomáš mu byt pronajal taky za korunu a ona ho chtěla nechat vystěhovat). Byla to také ona, kdo nechal dřevěnou vilu svých dětí zbourat a nyní staví na jejím místě onu předimenzovanou betonovou budovu.
Přírodní památka U Branického pivovaru - Místo je významným odkryvem silurských bazaltů a graptolitových břidlic.
2) Přečerpávací stanice dnes 5) Dětské hřiště Kroužky na Vltavě je přímo pod námi
3) Ve strojovně je nyní herna i jeřábová dráha s kočkou 6) I v sousedním sportovním areálu Hamr je zahradní restaurace
Fotoalbum vycházky...
Přečerpávací stanice vršovické vodárny v Braníku - Byla postavena v roce 1907 podle projektu Jana Kotěry. V areálu se nacházel zdroj podzemní pitné vody, čerpací stanice a obytný dům. Odtud byla voda čerpána šestikilometrovým potrubím do vodojemu v Michli na Zelené lišce a z vodojemu tekla voda do tehdejšího samostatného města Vršovic. Původní strojovna stejně jako vodárenská věž v Michli nese nezaměnitelné tvarosloví architekta Jana Kotěry. Stavba sloužila pro zásobování pitnou vodou až do šedesátých let. V roce 2002 prohlásilo ministerstvo kultury areál vodárny za kulturní památku. Ale už v té době byl stav branické vodárny kritický. Střecha strojovny se zřítila, zbyly jen obvodové zdi. Rekonstrukci zahájila Praha na jaře 2009 a celá oprava trvala dva roky. Zůstaly zachovány původní fasády z ostře pálených červených cihel i zeleně glazované tvarovky, parapety a římsy. Ozdobné prvky fasád a štítů restaurátoři pečlivě chemicky i mechanicky očistili a retušovali. Obnovy se uvnitř strojovny dočkala i historická jeřábová dráha s kočkou. V těsném sousedství vodárny, kde se původně nacházela skládka komunálního odpadu, nechala Praha zbudovat dětské hřiště Kroužky na Vltavě s lanovým komplexem, lezeckou stěnou a tobogány. Celá obnova areálu přišla na 150 milionů korun. Novou podobu získaly i prostory uvnitř budov. V bývalé strojovně je nyní herna pro děti, kavárna a jídelna.
Sportovní areál HAMR Braník - Byl otevřen v roce 2005. Je zde devět tenisových kurtů, fotbalové hřiště, pět beach volejbalových hřišť a jeden antukový kurt na volejbal. Ve sportovní hale jsou badmintonové kurty. V areálu poblíž Vltavy je i samoobslužná restaurace. V roce 2011 prošlo areály Hamr v Braníku, Záběhlicích a Gutovka přibližně milion lidí.
2) Kdysi dobře ukrytá Prasečí zátoka čelí útoku cyklistů 5) Freestyle park Modřany má zázemí na lodi
3) Nová cyklistická stezka mezi břehem a sítí 6) Belárie z lodi spatřená
Golf Hodkovičky - Klub byl založen v roce 1983. Od roku 1996 klub postupně budoval golfový areál v Hodkovičkách. Hřiště má délku 2750 metrů a par 36. Hřiště je typické množstvím vodních překážek a výhledy na řeku Vltavu a Vyšehrad. Při povodních v srpnu 2002 byl areál zničen a velkým úsilím znovu obnoven. Od 30. července 2005 je otevřeno pro golfovou veřejnost 9-jamkové hřiště. Pro hraní golfu platí pochopitelně určitá pravidla. Jedno z nich je: „Zákaz hry v modrých džínách“. A na závěr jeden názor Winstona Churchilla: „Golf – to je taková pokažená vycházka.“
Prasečí zátoka – Na pronajatém pozemku zde kotví lodě jachtařského oddílu TJ Star a Pražský delfín. Hrozí jim, že budou vystěhováni přilehlým golfovým klubem.
Freestyle park Modřany - Mezi cíle projektu patřila obnova pravého břehu Vltavy, na kterém stála betonárka, doplnění zázemí cyklostezky využívané in-line bruslaři a vytvoření souvislého sportovního prostoru v návaznosti na golfové hřiště. Kromě sportoviště pro BMX kola, in-line brusle a skateboardy zde najdete hřiště pro pétanque, plážový volejbal nebo malou kopanou nebo i pobytovou louku. Celý pozemek areálu se nachází v aktivní povodňové zóně, a proto autoři projektu předešli případnému zničení povodněmi tím, že klubové zázemí umístili na loď. Jde o původně nákladní loď z roku 1956 pojmenovanou Josef Božek, nyní Port 62. Na lodi naleznou návštěvníci restauraci, prodejnu, půjčovnu a servis sportovních potřeb, šatny, sprchy a toalety.