37. Blízko i daleko od hlučícího Hradu

středa 13. 6. 2012
navštíveny: Svatováclavská vinice, Karel Hašler na Starých zámeckých schodech, Salmovský palác, Schwarzenberský palác, Mariánský sloup na Hradčanském náměstí, hradčanská radnice, dům U Kamenného sloupu, Hrzánský palác se Slavíčkovým ateliérem, dům U Uzlu, dům U Drahomířina sloupu, Loreta, kapucínský klášter, Domeček, Nový Svět, tramvaj v ulici U kasáren, Na Baště, Plečnikovy arkády, Jelení příkop, Horní Lumbeho zahrada, Hübschmannova vila, U Laboratoře 22, vila Václava Havla, Traubeho vila, Střešovická vozovna, hostinec Na staré vozovně

Pozvánka
Odchod ve středu 13. června z atria stanice metra Malostranská v půl páté. Rychlý startovací Prazdroj zkusíme od čtyř na zahrádce Malostranské pivnice vCihelné ulici. Poznáte ji snadno, je celá zmalovaná od pana Pivovarského a celá otřískaná od odcházejících konzumentů (snad ne rozlícených).

Jaká vycházka byla

   Ve středu jsme si opět udělali víkend uprostřed týdne a vyrazili "Daleko i blízko od hlučícího Hradu". Hned po startu jsme nabrali výšku a rázem nemohli popadnout dech. A nebylo to ostrým stoupáním, ale tou krásou, která se pod námi a pod vinicí rozprostírala. Na starých zámeckých schodech jsme do čepice nehodili nic ani Karlu Hašlerovi, ani dlužníkům úpícím v Černé věži. Tak dlouho jsem odsouvala termín vycházky, než budou opraveny Jižní zahrady, až se jejich otevření posunulo až na dnešek. Zdeněk Lukeš pod průhlednou záminkou, že by nás přejela multikára, zůstal neoblomný a nevpustil nás. A tak jsme navzdory názvu vycházky museli i do Hradu. Aspoň že teď už můžeme přijít do Salmovského paláce k Pavkovi Kohoutovi na návštěvu. Prohlédli jsme si, jak velké parohy nasadili Schwarzenberkovi a za zdí nafialovělou matku představenou. Ale nejvíc rozruchu vzbudilo pádlo v rukou sv. Vojtěcha. Historka z šedesátých let vyvrátila povzdech: "Teď po revoluci už je možné opravdu úplně všechno". Jenže Praha fotografická z roku 1940 posunula vražení pádla do rukou světce ještě o čtvrt století zpět. Leda že by Karel Plicka zvládal už tenkrát photoshop.

   Vchod k praktickému lékaři měl i zadní vrátka do Loretánské ulice, a tak nám mohli na hradčanské radnici ukázat, zač je toho loket. Slavíček si na Úvoze prorazil jen obrovské okno, aby mohl přiložit pauzák a malovat jednu Prahu za druhou. To Bakala je jiný frajer, ten vykopal středověké sklepy a staví si v knihovně rovnou bazén. Dělovými koulemi se kapucínský klášter chlubí dodneška, ale má orel Fanouš v klášterní zahradě aspoň označen svůj hrobeček? A další dotaz. Co mají společného režisér Jindřich Polák, vrah Vyleťálek, sochař Nálepa a kýčař Kůrovský? Všichni už jsou na onom i Novém Světě sousedé. Opatrně jsme prošli okolo srážky tří tramvají a komponujícího Amadea a zamířili si to rovnou Na baštu. Kamenným labyrintem sešli k Háchovu krytu, Masarykovým medvídkům, Klausově vile a po Lejčarově lávce vyšli ven z Jeleního příkopu. Bacha na tramvaj! Tak ještě jedno společné foto s Černínským palácem a skoro zasypanou Blankou. A ještě jedno malé kolečko kolem vil, které mi prošlo jen díky tomu, že jsem měla v názvu i "daleko". Když architektu Hübschmannovi zastřelili před domem syna, balil si teprve Adolf Eichmann o pět domů dál své kufry a E. E. Kisch čekal, až mu židobijec uvolní bejvák. To jsou paradoxy! Stejně jako to, že pacifista Havel bydlel u dělostřelecké laboratoře, kvůli které nechtělo ministerstvo války povolit ani stavbu vozovny. A to by byla škoda, protože ve čtvrté sestře Tří sester jsme se uvelebili a při vstřebávání zážitků a piva hledali, kde všude noví majitelé vytetovali pí.u. Na čelo ne, ale jinak prakticky všude.

Richterova vila, Na Opyši 3 – Vila byla postavena v roce 1832 pro zemského radu Karla Emanuela Richtera. Krátce po druhé světové válce byla budova Richterově rodině zkonfiskována státem a budova sloužila pro diplomatické účely, sídlilo zde kubánské velvyslanectví, později objekt využívala Státní bezpečnost a Hradní stráž. Jeden čas ve vile bydlel i režisér Otakar Vávra. Od roku 1992 vilu spravovala Správa Pražského hradu. Nebýt nesmyslného a deset let se táhnoucího restitučního sporu, který nakonec vyhrál Pražský hrad, když údajný restituent nepředložil během deseti let žádný důkaz o vlastnictví domu, mohla být vila opravena už dávno. Takhle byla zahájena  rekonstrukce včetně obnovy přilehlé Svatováclavské vinice až v roce 2006. Od roku 2008 je vila i vinice přístupná veřejnosti. Svatováclavská vinice je údajně nejstarším vinohradem v Čechách. Legendy tvrdí, že vinici na Opyši založil už sv. Václav na počátku 10. století. První potvrzené zprávy o vinici jsou však až z roku 1375,  zřejmě byla založena Karlem IV. Nicméně vinice nese jméno po svém údajném zakladateli sv. Václavu.

Karel Hašler na Starých zámeckých schodech – V říjnu 2009 byla symbolicky na Starých zámeckých schodech odhalena socha písničkáře a herce Karla Hašlera, umučeného nacisty za 2. světové války. Sochu zpěváka s kytarou vytvořil Stanislav Hanzík. Účastníci expedice PrDEl mají v čerstvé paměti Hanzíkovu bustu Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou, účastníci DD V Ústí nad Labem by si ho mohli pamatovat jako autora busty Bedřicha Smetany, která se vymykala pojetí Zdeňka Nejedlého, a proto byla ze Smetanova náměstí odstraněna. Po roce 1989 se na náměstí vrátila z depozitáře Litoměřické galerie. Co dokázal Nejedlý, dokázali i naši spoluobčané. O víkendu 11. - 12. června 2011 busta zmizela a veškerá pátrání po sběrnách kovů se ukázala jako bezvýsledná.

Černá věž, Hrad – Pochází z románského opevnění hradu, dříve jí procházela brána. V 16. století v ní bylo vězení pro dlužníky. Oproti kriminálníkům byli dlužníci považováni za „lepší“ vězně. Mohli si přinést vlastní peřiny, přijímat návštěvy. O jídlo se museli starat sami, třeba žebráním. Jeden čas měl vyživovací povinnost paradoxně sám věřitel, a jestliže zemřel vězeň hlady, musel se věřitel za trest postit. V roce 1573 zde byl vězněn šlechtic Bavor Rodovský, dobrodružná postava rudolfínské Prahy. Zabýval se alchymií a ve vězení překládal cizí spisy. Kromě alchymistických traktátů sepsal pojednání o 35 důvodech, proč píti jím vyrobenou kořalku nazvanou Živá voda. Vzhledem k jeho postavení jistě svědčí o smyslu pro humor, když toto dílo dedikoval slovy „dáno na Hradě pražském“.

Zahrada Na Valech – Stojí zde dva stejné kamenné obelisky (odlišující se jen rodovými znaky), které dal postavit císař Ferdinand III. po roce 1637 na místa, kam dopadli po svržení z okna České kanceláře dne 23. května 1618 při druhé pražské defenestraci. Místodržící Bořita z Martinic dopadl pod okny, obelisk Slavaty z Chlumu stojí volně v prostoru zahrady,  protože setrvačností pádu skončil až na někdejším svahu hradního příkopu. S místodržícími byl vyhozen i písař Fabricius. Všichni pád přežili, neboť dopadli na měkké smetiště vytvořené letitým vyhazováním odpadků z okna České kanceláře. Bořita po pádu urychleně odběhl do svého Martinického paláce na Hradčanském náměstí, Slavata byl se zlomenou nohou odnesen služebníky na nosítkách a byl mu poskytnut azyl v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Místodržícím byly po porážce stavů postaveny památníky a byli katolickou stranou bohatě odměněni. Písař Fabricius se obelisku nedočkal. Byl však povýšen do šlechtického stavu s přídomkem “von Hohenfall” – z Vysokého pádu.

Rampa před Pražským hradem – Na konci rampy je torzo barokní kaple Panny Marie Einsiedelské, zrušené a pobořené v roce 1783. Zbytek jejích obvodových zdí tvoří ochoz vyhlídkové terasy, ve spodním patře byla zřízena kavárna.

Salmovský palác, Hradčanské náměstí 1 – „Bydlím výš než Husák“, říkával spisovatel Pavel Kohout o nevelkém bytě (54 obytných metrů) s ojedinělým výhledem na Prahu a Matyášovu bránu ve druhém patře Schwarzenberského paláce. Pavel Kohout zde žil 13 let. V sousedství se během té doby vystřídalo pět švýcarských velvyslanců. Jak došlo k téhle zvláštní symbióze? „Po válce byl znárodněný dům nabídnut už dlouho zde rezidujícím Švýcarům, kteří tehdy úsporně odmítli. Dnes si rvou vlasy, z paláce se stal český činžák“, vypravuje Pavel Kohout v autobiografické knize Kde je zakopán pes. „Teď tu tedy bydlí s námi všemi, s pekárenským dělníkem, rozhlasovým režisérem, úředníkem, elektroinstalatérem, spisovatelem-kolegou Šotolou, řidičem jeřábu, pracovníkem vojenské kontrarozvědky a se mnou a ovšem s našimi manželkami, dětmi, ptáky,  kočkami a psy. Smířili se, vždy 1. srpna jsme všichni až na kontrarozvědčíka, který se bál, zapíjeli na zahrádce ambasády, vznášející se nad Prahou slib solidarity z palouku Rüttli, který Švýcaři ku svému prospěchu brali už sedmé století vážně – bývala to naše jediná domovní schůze.“ Dnes patří Salmovský palác Národní galerii. Po rozsáhlé rekonstrukci se letos palác 1. května otevřel veřejnosti. Ale výstava Pernštejnové a jejich doba je pouze v přízemí a v prvním patře, takže výš než Husák se za 150 Kč stejně nedostanete.

Sloup Panny Marie, Hradčanské náměstí – Byl postaven v roce 1726 na paměť moru, ale hlavně jako přímluva hradčanských občanů za to, aby se císaři Karlu VI. konečně narodil mužský dědic. Sochu s osmi zemskými patrony vytesal Ferdinand Maxmilián Brokoff. Chybí mezi nimi sv. Norbert, zakladatel premonstrátského řádu, protože premonstrátský opat kláštera na Strahově odmítl na stavbu finančně přispět. Zda i tato okolnost přispěla k tomu, že prosba o mužského potomka zůstala nevyslyšena, není známo. Skutečností zůstává, že se vlády po smrti císaře musela ujmout jeho dcera Marie Terezie. Psala se šedesátá léta a parta mladých studentů architektury se za šera vracela z hospody přes Hradčanské náměstí. Najednou dostali nápad. Vzali veslo, které se používá na lodičkách na Vltavě, a vložili ho do ruky soše svatého Vojtěcha. "Uvidíme, jestli jsou Češi opravdu tak nevšímaví, jak se říká," zasmáli se povedené recesi. Čas jim dal za pravdu: pádlo zůstalo v ruce pískovcové sochy čtyřicet let - až dodnes. Hezká historka, ale nepravdivá, protože moc čerstvá. A tak následuje další historka Ivana Plicky, syna fotografa Karla Plicky. Na sochu vylezl a pádlo vrazil do ruky jeho kamarád Pepa Rančák, když se jako desetiletí vraceli v roce 1940 ze školy. Ivan akci jistil zespoda, protože má z výšek strach a těšil se, jestli si tatínek, který se právě chystal na Hradčanské náměstí fotit, pádla všimne. Nevšiml, a tak se fotka č. 49 Vojtěcha s pádlem v ruce objevila v knize Praha ve fotografii o vánocích 1940.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) I tudy se dá projít                                                                                          4) Osamělý dům U uzlu patřil Karlu Filsakovi
2) Naše figurantka nám ukazuje na hradčanské radnici loket                           5) U Drahomířina sloupu bydlela Benešová, Hušák. Teď tu bude bydlet
                                                                                                                              Bakala a knihovna VH
3) Jan Slavíček si proboural do ateliéru pořádné okno                                     6) Půdorys bývalé kaple sv. Matouše je naznačen v dlažbě

Schwarzenberský palác, Hradčanské náměstí 2 – Právě v tomto paláci pocítil 13. října 1601 Tycho de Brahe při hostině pořádané Petrem Vokem z Rožmberka náhlé a prudké bolesti. Byl převezen do svého domu na Pohořelci, kde o několik dnů později zemřel. Dnes v místnostech s nádhernými výhledy na Prahu vystavuje Národní galerie české baroko. Obrovské paroží na štítě paláce naznačuje, jak velké parohy nasadil investorovi stavitel paláce.

U Labutí, Hradčanské náměstí 11 – Za první republiky nesl tento legendární podnik název po svém majiteli - Nezdarův vinný restaurant - pražská umělecká bohéma v čele s Vítězslavem Nezvalem tu hostila (a žárlivě střežila jen pro sebe) pařížského posla surrealismu André Bretona. V sedmdesátých letech "se tu scházela neuvěřitelná směs: disidenti, klérus, fízlové z Hradu, výtvarníci, restaurátoři i řemeslníci z okolí. Dokonce sem chodil i jeden politik, člen ÚV KSČ. Do toho se vždy pouštěl přiopilý tlustý instalatér, zvaný Bandaska. Kupodivu to soudruhovi nevadilo, vždyť to nebylo napadání od nějakého intelektuála, ale od chlapíka z lidu" vypravuje Vít Olmer, který bydlel dlouhých dvacet let v sousedním Kolovratském domě, v čísle 9."Výborně se tu vařilo, víno a šampaňské tekly proudem. Rádi sem chodili taky veksláci, na náměstí mohli pohodlně zaparkovat svoje mercedesy neboli medvědy. Na baru jsem si zapisoval jejich hlášky, které jsem pak vtělil do filmu Bony a klid."

Hradčanské náměstí 3 - Bosé karmelitky přechovávají ve svém klášteře mumifikované tělo Marie Elekty, matky představené, která jejich řád v polovině 17. století přivedla do Čech. Marie Elekta zemřela v ;roce 1663. Byla pochována do kaple sv. Eliáše, dodnes stojící  ve Vojanových sadech. Po třech letech bylo tělo před přicházející povodni z hrobu vyjmuto a zázrak! – nalezeno zachovalé. Jeptišky ho natřely mastmi a vystavili v klášterním kostele svatého Benedikta. Jednou ročně mumii se zčernalou kůží převlékají do čistého roucha.

Kanovnický dům, Hradčanské náměstí 6 – Kanovnický dům, protože si ho nechal  postavit už v roce 1414 kanovník a stavitel dómu sv. Víta Václav z Radče. Údajně zde bydlel Jan Nepomucký, proto je na průčelí jeho obraz. Prokazatelně zde bydlel Jiří Mucha až do své smrti v roce 1991. Dům má na nádvoří nízkou věž, která tady zůstala ještě z původní dispozice. Věž je vidět pouze z boční strany z Kanovnické uličky. Během dne se dá projít kolem domu úzkým průchodem do Loretánské ulice.

Hradčanská radnice, Loretánská 1 – Na vratech lze dodnes spatřit železný pražský loket. Je dlouhý 59,61 centimetrů. Jako nezpochybnitelný etalon sloužil prodavačům látek. Hradčany si samostatné existence příliš neužily. Na město je povýšila Marie Terezie v roce 1756, ale jejich radnice zrušil hned její syn Josef II. po sloučení pražských měst v roce 1784. Pouhých dvacet osm let samostatnosti. Na renesančních sgrafitech lze rozeznat zbytky císařského znaku a obraz Spravedlnosti. Na portálu je umístěn hradčanský znak. Jedinou radniční záležitostí, která se dochovala až do dnešních dnů, je hostinec. V hostinci bylo nad výčepem datum založení 1486. To nemohli zkousnout mí náhodní známí z Ameriky - pivo se tady točilo šest let před objevením Ameriky!

U Zavěšenýho kafe, Úvoz 6, dříve Radniční schody - Zavěšený kafe je starý španělský zvyk, podle kterého přející a v dobré náladě opouštějící zákazník dopředu zaplatil a nechal jako výraz solidarity zavěsit nad barový pult hrneček pro budoucího hosta v právě opačném rozpoložení – bez peněz, přátel i nálady. Neznám tě, nevím, kdo jsi, ale život ti právě nepřeje – dej si na mě jednu kávu.

U Kamenného sloupu, Úvoz 24 - Na přelomu 17. a 18. století malíř a architekt Kristián Luna ozdobil dům zdrobnělou kopií mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, na niž umístil vlastnoručně vyřezanou sošku Panny Marie, na nároží pak alegorie Slunce (Sol) a Měsíce (Luna). V přízemním dvojpokojovém bytě U Kamenného sloupu (či někdy též nazývaném U Slunce a Luny) bydlel fotograf Josef Sudek, poté co se odstěhoval od své sestry, z dřevěného ateliéru na Újezdu – od roku 1959 až do své smrti v roce 1976. Donedávna tady byla jeho galerie. V 60. letech 20. století byla rekonstruována fasáda – a práce přinesla překvapení. Zjistilo se, že sloup není vůbec kamenný, ale je štukový, uvnitř vyztužený trámem.

Úvoz 28 - V zadním traktu Hrzánského paláce, ve čtvrtém patře vysoko nad Prahou, bydlel od roku 1937 do roku 1970 Jan Slavíček, proslulý bohém a především umanutý malíř Prahy. Velké okno, které je možno spatřit na boku budovy, patřilo Slavíčkovu ateliéru. Umělecký vývoj Jana Slavíčka vyvrcholil v třicátých létech. Po válce už jen těžil ze svého jména. Prodával líbivé akvarely kytek a kresby krajinek a hlavně se stal prominentním malířem komunistických pohlavárů, pro které maloval hlavní město ve všech ročních dobách, za každého počasí a světelných podmínek. Když dům opravovali a dělníci odkryli ve dvoře barokní studnu, objevili v ní tři metry střepů od lahví šampaňského. Skvělé značky! Slavíčkovi ho pravidelně vozili až do bytu a on tam házel prázdné flašky. Jen o patro nad ateliérem Jana Slavíčka, pravda o pár desítek let dříve, v letech 1894-96 zde žil Tomáš Garrigue Masaryk. V bytě s terasou, jejíž obrubu ubíhající nad střechou sousedního domu, lze pozorovat z ulice. Jak moc se osudy domů a lidí v Praze prostupují, dokládá následující historie. Antonín Slavíček měl se svou ženou Mílou tři děti – Evu, režiséra Jiřího Slavíčka a malíře Jana Slavíčka. V roce 1905 se s rodinou slavného malíře, o deset roků staršího Antonína Slavíčka seznámil Herbert Masaryk, též malíř. Mistr se stal Herbertovým velkým uměleckým vzorem i osobním přítelem. Herberta si při jeho častých návštěvách oblíbila celá Slavíčkova rodina včetně Slavíčkovy manželky. V roce 1909 postihl Antonína Slavíčka prudký záchvat mozkové mrtvice, po kterém ochrnul. Zkoušel malovat levou rukou zátiší, ale svou nemohoucnost neunesl a v únoru 1910 se zastřelil. Herbert Masaryk, který nemocného přítele často navštěvoval, po jeho smrti často pobýval u Slavíčkovy vdovy Míly v Kameničkách a pomáhal jí starat se o děti a domácnost. Půl roku po Slavíčkově smrti v srpnu 1910 se Herbert s Mílou oženil. Sňatek vyvolal pobouření v pražské společnosti a také Masarykovi byli proti. Ten však měl tou dobou jiné starosti, neboť přišla na svět dvojčata Anna a Herbert a o tři roky později také syn pojmenovaný na dědečkovu počest Tomáš. Bohužel oba chlapci brzy po porodu zemřeli na zápal plic. Manželé žili zejména z prodeje Slavíčkových obrazů z pozůstalosti, později si Herbert přivydělával drobnými reklamními grafikami. V březnu 1915 se nakazil tyfem a 15. března 1915 nemoci podlehl. 6. července pak jako pohrobek přišla na svět dcera Herberta.

Dům U Uzlu, Úvoz 11 – Bývalý viniční lis na víno sloužil svému účelu až do začátku 18. století. V letech 1962-73 byl dům přebudován podle projektu vlastníka – architekta Karla Filsaka, m. j. autora Barrandovského mostu.. Filsakův přítel sochař Josef Klimeš v roce 1997 zhotovil originální domovní znamení z odolného lávového dioritu – pnoucí kmeny vinné révy svázané do pevného uzlu jak symbol přátelství dvou mužů a dávné minulosti domu.

Kaple svaté Barbory, Loretánská – Na jejím místě bývalo dříve popraviště urozených osob, šlechticů, jak napovídá výjev pod obrazem sv. Barbory – patronky umírajících. Loupeživý rytíř čeká na knězovo rozhřešení. Další dva lotry protknuté kůlem lze spatřit v pozadí.

U Černého vola, Loretánské náměstí 1 – Komunistická strana z hostince udělal agitační středisko, do kterého však sousedi chodili hrát víc ping-pong než agitovat. Teprve v polovině 60. let byl hostinec obnoven. V devadesátých letech byl vyňat z malé privatizace a pronajat Sdružení na záchranu hostince U černého vola, který část zisku poukazuje internátní škole pro nevidomé v těsném sousedství. Mezi stálé hosty za první republiky patřil Václav Klofáč, jeden z mužů 28. října a první ministr obrany České republiky, jenž zde pil denně svá čtyři piva a v neděli pět. Desítka stojí 30 Kč, Plzeň 35 Kč.

U Drahomířina sloupu, Loretánské náměstí 2 - V překrásném bytě o 450 metrů čtverečním se zvláštním vchodem a terasou žila až do své smrti v roce 1974 Hana Benešová, manželka prezidenta dr. Edvarda Beneše. Poté v tomto bytě bydlel ředitel Sazky Aleš Hušák. Po sporech s dalším nájemníkem Bohumilem Vejtasou, zastupitelem za Prahu 1, byt raději opustil. Nyní dům koupil finančník Bakala, který zde chce vytvořit Havlovu knihovnu a svou soukromou rezidenci. Ovšem překážkou je poslední nájemník onen Vejtasa, na kterého byl i Hušák krátký. Další komu se přestavba nelíbí, je Klub za starou Prahu. Tomu vadí podkopání nádvoří domu a zastřešení dvora v úrovni druhého patra. Kontroverzním krokem je i podsklepení domu v úrovni pod historickými sklepy, kde má být umístěn bazén, pro funkci knihovny jistě naprosto nezbytný.

Pomník Edvarda Beneše, Loretánské náměstí – Socha "podživotní velikosti" byla umístěná kvůli nedostatku finančních prostředků na šedivě natřené ocelové armatuře. Jde o odlitek originálu od Karla Dvořáka, vytvořený podle tehdy ještě živého modelu v letech 1847-48. Socha stála až do listopadu 1951 v Panteonu Národního muzea, odkud byla odstraněna na žádost ministra školství Zdeňka Nejedlého. V místech pomníku stávala od roku 1732 barokní kaple sv. Matouše postavená pro Černíny podle návrhu F. M. Kaňky, ale zbořená již roku 1791. Dnes ji připomíná nejen její půdorys v dlažbě, ale i půdorys terasy, vybudované ve třicátých letech 20. století podle návrhu architekta Pavla Janáka.

Loretánské náměstí 8 - Dům U Lorety byl nejprve v restitučním řízení vydán a poté odňat Martě Chadimové, manželce undergroundového hudebníka Mikoláše Chadimy. Chadimová byla obviněna z podvodu a falšování listin, uvězněna ve vyšetřovací vazbě a poté ještě  p ř e d  vynesením rozsudku - omilostněna prezidentem Václavem Havlem.

Černínský palác, Loretánské náměstí 5 - Už za první republiky jedna ze zahraničních návštěv v ohromení nad velikostí Černínského paláce poznamenala, že takové ministerstvo zahraničí je hodno koloniální velmoci. Od té doby je naše země o Podkarpatskou Rus a Slovensko menší, ale ministerstvo dál přetrvává ve své velikosti. V 19. století zde sídlil vojenský erár, také továrna na výrobu karet, sklad chmele a především chudina, jejíž byty ve velkém sále ohraničovala bílá čára namalovaná na podlahu křídou. Černínský palác byl bezpochyby největším hotelem bídy v Praze. Po vzniku republiky prošel palác rozsáhlou rekonstrukcí, vznikla mohutná terasa, na které je dnes parkoviště. Ministerstvo bylo slavnostně otevřeno v roce 1934. Jen nakrátko, během okupace zde sídlil Úřad říšského protektora, sem směřoval Heydrich, když na něj v kobyliské zatáčce zaútočili výsadkáři. Od května 2011 je každou neděli od 10-17 hodin otevřena zahrada Černínského paláce. Zdarma návštěvníci mohou spatřit kaskádovou kašnu, barokní pavilón s červenobílou fasádou tzv. Kaňkovu oranžérii a výhled na severní průčelí Černínského paláce, kde mezi dvěma sala terrenami tůní rozměrná socha Zápasícího Hérakla od Ignace Platzera.

Loreta, Loretánské náměstí - V roce 1976 přichází do Lorety nový strážce - básník Ivan Wernisch. "Tehdy se taková místa dědila a já ho získal po historikovi Milanu Jankovičovi.“ Začaly bohatýrské časy. Kromě Wernische tam strážili Bedřich Placák, pozdější mluvčí Charty 77, astrolog Pavel Turnovský, Milan Jakobec, který se stal po roce 1989 ředitelem Diplomatické akademie. "Měli jsme dvě pistole, v každé šest nábojů a dalších třista v bedýnce přišroubované k zemi. Když jsem na protějším balkóně ministerstva zahraničí viděl Fidela Castra a jemu podobné panáky, říkal jsem si: Jestli tam tahle pistole dostřelí, to bych se proslavil. Byli jsme schopni lecčehos. Hráli jsme boogie na loretánskou zvonkohru. V noci, samozřejmě - kupodivu si nikdo nestěžoval. Do Lorety proudily návštěvy z Anglie, Německa, Josef Topol přicházel hrát na varhany, pořádali jsme pimprlové divadlo. A zároveň ten klid, který jsem tu měl. Když jsem v devadesátém roce odcházel do redakce Literárním novin, říkám to vážně, nechtělo se mi.“ V ambitu Lorety se nabízí bizarní pohled na obraz vousaté ženy přibité na kříži. O sňatek s portugalskou princeznou Starostou– tajnou křesťankou usiloval sicilský král. Jenže princezna zaslíbila své panenství Hospodinovi, a tak ho snažně prosila, aby ji před svatbou ochránil. Hospodin její přání vyslyšel a během jediné noci ji obdařil hustým plnovousem. Ze svatby sešlo, protože král pochopitelně nestál o fousatou manželku. Nazlobený tatínek, portugalský král nechal dceru ukřižovat.

Fotoalbum vycházky...

Loretánské náměstí 6 – Dělové koule zasazené do zdi kapucínského kláštera pocházejí z pruského obléhání Prahy v roce 1757. Prusové tehdy ostřelovali a ošklivě pobořili okolí Černínského paláce. Za první republiky zde byla odbočka Masarykovy studentské koleje. Odsud pocházel předobraz bronzového orla, který zdobí pomník obětem 1. světové války před kostelem sv. Pankráce viz 32. vycházka Žili kdys tři bratři, tři sestry – všichni sokolové. Do studentských kolejí se orel dostal jako dar od legionářů z Ruska. Tam za svými bývalými kolegy zavítal autor pomníku sochař Josef Sláma. Věčně hladový orel, který dostal jméno Fanouš, dlouho své ztvárnění do bronzu nepřežil. Na jednom z bujarých studentských večírků přišel někdo na nápad nenechat orla zemřít přirozenou smrtí, tedy neužitečně, ale připravit si z něho chutnou pečínku. Realizace se ovšem vůbec nepovedla. Orel měl tak tuhé maso, že odolalo veškerému vaření i pečení a zůstalo trvale nepoživatelné. Ostatky orla Fanouše byly nakonec zakopány do země. A tak někde v zahradě, dnes již opět funkčního kláštera na Hradčanech, odpočívá ten, který pózoval pro nuselský pomník. Za války byla z kolejí věznice, po roce 1948 obsadilo konvent ministerstvo vnitra. Bylo zde oddělení připravující tzv. nelegály - osoby vysílané do zahraničí pod falešnou identitou. Visutá chodba spojující klášter s Loretou byla uvnitř přehrazena zdí. Jednoho dne ji však strážce Lorety básník Ivan Wernisch - objevil pobořenou. "Někdo se vloupal do Lorety. Ale nic neodnesl. S velkou slávou přijela policie a začala vyšetřovat. A kam vlastně vede ta chodba?, zajímalo je. Když se to dozvěděli, všeho nechali a potichu odjeli. Dále se nedělo nic. Za pár dní zazvonili u dveří Lorety dva vojáčci se zednickým náčiním. Kdepak máte tu díru, zeptali se a navždy ji zazdili".

Domeček, Kapucínská 2 - Za zdí rakousko-uherského posádkového soudu se skrývá domeček, který se stal symbolem komunistických represí po roce 1948. Oficiálně šlo o vyšetřovací vazbu, ve skutečnosti mučírnu zřízenou pátým oddělením Ministerstva národní obrany. Po válce ji vybudoval Bedřich Reicin, posléze sám popravený ve Slánském procesu. Patrovým domkem prošly desítky důstojníků a vojáků, kteří bojovali na západní i východní frontě. 22 z nich dohnala komunistická justice až na popraviště. Velitelem věznice byl do roku 1951 štábní kapitán František Pergl. Ten nevyšetřoval, jen mlátil a mučil. Byl ve své funkci správce mučírny tak odporně dokonalý, že to jednoho dne začalo být nepříjemné i jinak naprosto nestoudné komunistické straně. Byl zatčen, souzen a odsouzen. K trestu smrti se odsoudil sám - oběsil se.

Nový svět 17 - V říjnu 1934 se sem tisíce lidí chodily dívat do přízemního okna. Bydlela tam rodina Vyleťálkova, jejíž syn Jaroslav zabil svého tchána Tyla. Vraždu provedli v březnu 1933 v malostranském bytě proti Tyršovu domu Na Újezdě 21. Jaroslav Vyleťálek udeřil sekerou svého tchána do hlavy a jeho manželka potom svého otce uškrtila šňůrou na prádlo. Aby svůj zločin zakryli, chtěli nejprve mrtvolu někam odnést, ale nenašli tak velký kufr. Potom Vyleťálková vyprázdnila výklenek za kamny, mrtvolu zašili do dvou dek a vměstnali do výklenku. Tam ji Vyleťálková občas polila lysolem, aby přerazila mrtvolný pach. Poněvadž v kamnech topili, mrtvola byla brzy vysušená. Po půl roce došlo mezi manžely k rozvratu a Jaroslav se odstěhoval k matce sem na Nový svět. Potom dostala Marie Vyleťálková z bytu výpověď. Jenomže co s mrtvolou? Sousedka jí poradila. Vzaly necky, do nich vměstnaly vyschlou mrtvolu, zalily hašeným vápnem a převezly otce přes most na Staré Město do sklepa v Provaznické ulici č. 13. Tam však dlouho nezůstal, vše se prozradilo. V květnu 1934 byla Marie Vyleťálková jako vražednice odsouzena na 25 let těžkého žaláře a jejího manžela za těžké ublížení na těla na dva a půl roku žaláře. A Hříšní lidé města Pražského dostali námět na další díl.

Nový svět 19 - Zde bydlel  Milan Knížák v letech 1962-67. Píše: „Můj byt, který nebyl bytem, ale pracovnou, ležel na úrovní ulice a dalo se do něj pohodlně vkročit oknem. Nahlášen k pobytu jsem byl u náhodných známých, poněvadž komunisté nedovolovali v ateliéru bydlet, člověk musel mít trvalé bydliště někde jinde. To bylo také podmínkou pro získání pracovny v místě bydliště. Mé bydlo zažilo mnoho událostí. Navštívil mne tu Allen Ginsberg, který si odvezl samizdatový časopis Aktuálního umění do New Yorku. Spolu s holandskými Provos jsme tam slavili Silvestra, při kterém jsme si všichni sešili dohromady šaty. Já se několikrát probudil s kuželem baterky v očích a se psí tlamou u nosu při přátelských návštěvách policie. Řada mých akcí a později i skupiny Aktual  proběhla na Novém světě. Vděčným divákem všech akcí byla paní Königová, která bydlela v prvním patře a jelikož byla tak tlustá, že nemohla chodit, neustále ležela v okně. "V roce 1978 se do stejných místností, které obýval Milan Knížák, nastěhoval nejslavnější pražský kýčař Miloš Kurovský. Své obrazy vystavoval v oknech svého přízemního bytu. Ať byly jakékoliv, v šedivé Praze osmdesátých let se staly osvěžením.V

Dětské hřiště, Nový svět – Hřiště bylo slavnostně otevřeno v květnu 2009. Hřiště zrekonstruovala Správa Pražského hradu v rekordní době tří měsíců. Nachází se za historickou zdí v ulici Nový svět.

Nový svět 11 – Přímo proti brance dětského hřiště bydlel Jindřich Polák, otec pana Tau, režisér Návštěvníků a legendárních Nebeských jezdců.

Nový svět, Kapucínská 4 - Sem doprovázel Karel Hašler svou budoucí ženu Zdeňku Frimlovou, která zde bydlela se svým bratrem klavíristou Rudolfem Frimlem. K jejich bytu vedly dlouhé kamenné schody. Tady dnes bydlí Milan Hein, který si vedle svého bydliště zařídil i letní scénu svého divadla Ungelt.

V dvojdomku na plácku, kde do Nového světa ústí Kapucínská ulice, bydlely dvě staré dámy, dvojčata k nerozeznání si podobné. Poznaly jsme je jen podle toho, že jedna z nich fungovala týden jako dáma, to znamená, že chodila dobře oblečená a  nic nedělala, všechno za ní musela odřít druhá, která při společných procházkách v hadrech cupitala tři metry za ní. To se pravidelně každý týden měnilo.

Tramvajová trať Brusnice – Pohořelec – V roce 1911 byla otevřena 1,5 kilometrů dlouhá trasa vedoucí z Brusnice dnešní ulicí U Brusnice, U kasáren, přes Loretánské náměstí na Pohořelec. V místech, kde ústila ulička Nový svět, se stala trať jednokolejnou, tramvaje zde vjížděly do asi 25 metrů dlouhé soutěsky, kde byla ulice včetně chodníků široká jen pět metrů. Zde došlo v prosinci 1913 k těžké nehodě tři tramvají. Teprve v roce 1918 se podařilo odkoupit pozemek vlevo, posunout zeď zahrady a rozšířit ulici o 2,5 metrů, tak aby se trať mohla zdvojkolejnit. Ovšem nejužší ulice s tramvajovým provozem byla stejně ulice U kasáren, která je v místech, kde pilíře podepírají zeď kasáren, široká pouze 3,25 metrů. Z bezpečnostních důvodů zde byla vyloučena veškerá doprava a nesměli sem ani chodci. Na konci uličky, kde se trať stala opět dvojkolejnou, je dosud vidět žlutá dlažba odlišná od okolní šedé, která vymezuje místo, kudy vedly tramvajové koleje. Provoz byl náročný, zejména při sokolských sletech byl provoz udržován jen s obtížemi. Proto byla v roce 1926 postavena tramvajová trať na Pohořelec vedoucí Jelení ulicí, zprvu též částečně jednokolejná. Ale teprve když byla postavena nová dvoukolejná trať vedená po navážce Jelení ulicí v roce 1938, byla původní trať přes Loretánské náměstí 1. dubna 1938 zrušena.

Hradčanské náměstí 7 – Dům Kanovníků učinil Miloš Forman domovem Wolfganga Amadea Mozarta ve svém filmu Amadeus.

Martinický palác, Hradčanské náměstí 8 - Pořídit si Martinický palác napadlo Vratislava Veselého asi před osmi lety. "Začal jsem uvažovat o tom, že si na Hradčanech pořídím nějaký domek. Známí mi pak řekli o paláci. Vlastnila ho skupina dvanácti restituentů. Jeden z nich mi nabídl možnost stát se spolumajitelem. Tak jsem získal první devítinu", řekl Veselý. Postupně přesvědčil další vlastníky a s pomocí přátel založil akciovou společnost, která je nyní stoprocentním vlastníkem. Nákupní cena byla asi 300 milionů korun. Rekonstrukce historické budovy začala v roce 2007 a zahrnovala zejména opravu parketových podlah a bourání nevhodných příček z 1. poloviny 20. století. V loňském roce nechali majitelé vyměnit veškeré osvětlení a také nevhodné dveře za nové dubové, které mají renesanční vzhled.

Arcibiskupský palác, Hradčanské náměstí 16 – Jen málokdo byl v osmdesátých letech tak pečlivě sledován komunistickou Státní bezpečností jako pražský arcibiskup František Tomášek. Toto je výňatek z tajné zprávy popisující událost, které provázely oslava kardinálových devadesátých narozenin 1. července 1989. „Po skončení bohoslužby se v prostoru před Arcibiskupským palácem shromáždilo cca 2000 věřících, kteří zde setrvali od 11:20 do 12:25 hodin. Snažili se Tomáška vyvolat na balkón, což několikrát učinil. Z jeho vystupování, které bylo ovlivněno našimi agenturními prostředky, byla patrná snaha nepodněcovat věřící k negativním projevům, přesto se několik anonymních jedinců snažilo skandovat hesla, avšak bez odezvy davu.“ Kdyby tak rudí špiclové věděli, že to mají za pár.

Plečnikovy arkády, Hrad - Další z nepřístupných míst Pražského hradu se otevřelo v roce 2009 pro veřejnost. Pod zahradou Na baště do Jeleního příkopu byla postavena podle plánu architekta Josipa Plečnika otevřené arkády. S blížící se válkou však byly arkády zvoleny jako místo pro prezidentský kryt. Byl vybudován v roce 1938 pro prezidenta Beneše, který ho ale nikdy nestihl použít. Do cihlových arkád byly vestavěny metrové železobetonové zdi, vchod zajistily mohutné ocelové dveře a dovnitř byla vestavěna klimatizace. Kryt použil až za války prezident Emil Hácha. Když byl po válce postaven nový kryt v Jelením příkopu, ztratil ten starý smysl. Proto bylo po roce 2000 rozhodnuto navrátit arkády do prvorepublikové podoby. Na místě krytu vznikla nová výstavní síň, do vstupu byla osazena Plečnikova mříž.

Lev, Hrad - Ze čtyř metrů vysokého pylonu shlíží na příchozí tunový žulový lev od sochaře Vincence Makovského. Socha původně stála na II. hradním nádvoří, mezi kaplí svatého Kříže a středním křídlem Nového královského paláce. Byla součástí fontány, kterou pro druhé nádvoří navrhl architekt Jaroslav Fragner. Na původním místě vydržela jen čtvrt století. Fontánu v roce 1986 zničil náraz couvající multikáry. Ten se po pádu z pylonů fontány roztříštila na 38 větších dílů a řadu dalších úlomků. V roce 1987 byla socha restaurována - díly byly opětovně spojeny do celku čepy a lepidlem. Začalo dlouhé hledání vhodného místa pro lva. Na původní místo, protože tam je nyní Šípkův portál do Kanceláře prezidenta republiky, se už vrátit nemohla. Nakonec byl vybrán prostor před branou.

Jelení příkop – Nad Brusnicí se rozkládá domek, který byl postaven v padesátých letech pro medvědáře. Od roku 1918 zde totiž byli chováni medvědi. Masarykovi je po návratu z Ruska darovali  příslušníci československých legií. Byli nazýváni „medvídci prezidenta Masaryka“. Zůstaly po nich jen klece s romantickými mřížemi, do nichž byli zavíráni, když byly čištěny jejich výběhy. Na konci padesátých let jejich éra vzala za své, protože jeden z medvídků utekl a doslova skalpoval zaměstnankyni Hradu, která šla v podzimním šeru do práce. Pěší lávku spojující Jelení příkop s ulicí Na Brusnici projektoval Ivan Lejčar. Realizována byla v roce 2006.

Lumbeho vila, Keplerova 1 - Pozdně klasicistní vilu si ve druhé polovině 19. století nechal postavit vyhlášený chirurg Karel Lumbe. Stát ji odkoupil v roce 1925. Dlouho v ní měli zázemí zahradníci, v 80. letech byla v katastrofálním stavu a měla být zbourána. Chátrající stavba si vyžádala rekonstrukci za 52 milionů. V roce 2005 se sem nastěhovali manželé Klausovi. Vila Na Brusnici měří sice jen 12 x 10 metrů, ale celková oprava z ní udělala důstojné bydlení nejen pro prezidenta Klause ale pro české prezidenty vůbec.

Nový svět 2 – Ateliér sochaře Josefa Nálepy. Zde kupříkladu vznikal vodník, který sedí na Čertovce u Velkopřevorského mlýna nebo socha Josefa Masopusta. V den vycházky sochař zemřel.

Brusnice – Z horní Lumbeho zahrady je možné spatřit potůček, který se po většinu svého toku ubírá pražským podzemím. A přece stál u zrodu našich dějin. Pronikl do mytické věštby kněžny Libuše, alespoň tak, jak ji tlumočil Alois Jirásek. „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohražuje potok Brusnice hlubokým úvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvěte hrad, jež vystavíte, Prahou.“

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Tunel Blanku uz zvolna pohřbívají                                                                 4) Vila Václava Havla
2) Hübschmannova vila                                                                                     5) Hostinec Na Staré vozovně je čtvrtá sestra Třech sester
3) Tady bydlel židobijec Eichmann i Žid Kisch                                                   6) Tři sestry jsou prostě všude