38. K majáku!

neděle 7. 10. 2012
navštíveny: staré Radlice, banka ČSOB, Výmolův ústav, vyhlídkové místo Na rovinách, vodárenská věž Dívčí hrady, Ctirad, Děvín, hlubočepský hřbitov, Semerink, lom Vysoká, Besední hospoda U Ritschelů, železniční zářez, továrna Hydrogen, sochy Obelisk, Pohyb, Němý film, Kameraman a Filmová smyčka, Maják

Pozvánka
Románoví hrdinové se k majáku nevydali pod průhlednou záminkou možného špatného počasí, ale my vyrazíme určitě. A sice v neděli 7. října ve 13 hodin ze stanice metra Radlická, resp. z konečné tram č. 7.

Jaká vycházka byla

    I když jsem inzerovala, že se k majáku vydáme za každého počasí, pana Ramsaye i skoro celou Čtrnáctku ranní liják odradil. Naštěstí dorazili zapálení vycházkáři, kteří se v průběhu let nabalili odjinud a nízkopodlažní tramvají přijela na konečnou do Radlic i LeHni. Jen pro ten dnešní den a pro společné foto s dalším mučedníkem Nepomuckým. Zbytek údolí zastavěli bankou, ale dovnitř nás – vážené klienty nepustili. Škoda, mohli jsme se podívat na účinný boj úředníků s hydrou openspacu. Počasí se začalo vylepšovat, a tak se nám na vrcholu v polích s příhodným názvem Na rovinách naskytl panoramatický kruhový výhled. Bylo spatřeno i několik majáků, které se tyčily do všech světových stran a objevily se mezi tipovanými, ale ten pravý, ač spatřen, čekal na svůj okamžik slávy až do konce vycházky. Zatím jsme okolo oranic vyrazili k tomu nejbližšímu, kde se pod spoustou antén ukrývalo velké H - jako Hubáček. To už nám modrá věž splývala s modrou oblohou nad hlavou. Výhledově budeme všichni šťastni, obzvlášť když jsme mohli sledovat famózní prosluněné výhledy od Ctirada, od jeho věrné Šárky z Děvína i z hrany nad Hlubočepy. Přešli jsme po lávce přes Semerink, ale vzápětí jsme trať podešli, abychom se mohli na vlastní oko podívat na sesuv v lomu Vysoká - ovšem druhým jsme stále bedlivě hlídali, zda se neblíží vlak. Rustikálnímu občerstvení u ústí Prokopského údolí už zvoní hrana (aspoň tak si to firma Lexxus maluje), ale snad nám Hospodin zachová alespoň Besední hospodu U Ritschelů.
   Měli jsme štěstí, dobytčí vlak, který mohl ukončit naše trápení pod Vysokou, jsme v poklidu sledovali z mostku nad železničním zářezem (ostatně hnidopichové by poznamenali, že si to stejně namířil na jinou trať) a parní válec nás taky těsně minul. Prošli jsme kolem továrny Hydrogen, která je zatím obklopena jen diamanty v podobě pestře zbarveného listí a začali šplhat po hraně do barrandovského kopce. Ještě jeden pohled dozadu na zářící Prahu a už jsme se začali věnovat novému nosnému tématu - sochám. Odloženým na školním pozemku, posprejovanému Chaplinovi i kameramanovi z vodovodních trubek. Milovníci umění tak obdivovali šroubení, že si ani nevšimli majáku, který se před námi vynořil v celé své kráse. Tak k tomuhle Karlštejnu jsme se čtyři hodiny plahočili? Ale vězte, už léta si zpívám: "I cesta může být cíl". Můj komparz to uznal a inspirován světem filmu spontánně předvedl rozfázovaný záběr pohybu přímo na filmové smyčce. Pak už zbývalo jediné - navštívit místní Hollywood a nad podlahou plnou hvězd si dát zasloužené pivo.

Radlice – Vesnice, poprvé připomínána již roku 1283, kdy ji mladý král Václav II. věnoval své chůvě. V roce 1922 byla připojená k Praze. Zhruba šedesát amerických letounů B-17 svrhlo během 14. února roku 1945 přes sto padesát tun bomb na obydlené části Prahy – kobercové bombardování zasáhlo kromě Vinohrad a Nového Města i Radlice. Památník obětem bombardování stojí vedle kapličky. Zbytek starých Radlice byl zbořen v sedmdesátých letech, kdy na jejich místě vznikl autobusový terminál a plavecký bazén.

Kaple sv. Jana Nepomuckého - Jednoduchá barokní obdélná stavba se sanktusovou věžičkou. Byla postavena v roce 1722 a spolu s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého, která stojí nedaleko od vstupu, je to jediný pozůstatek starých Radlic. Kaple byla opravena na počátku 21. století.

Tramvajová trať v Radlicích - V roce 1927 byl zahájen provoz na nové tramvajové trati do Radlic, která bývalé obratiště Laurová minula a pokračovala až do smyčky v parčíku před školou. Těsně před smyčkou byla ovšem tehdejší Radlická ulice natolik úzká, že umožnila v délce téměř 200 metrů zřídit pouze jednokolejnou trať. 1. listopadu 1983 byl pražský Dopravní podnik donucen přerušit provoz na celé trati, protože Radlická byla plánována  jako několikaproudá rychlostní komunikace. Nakonec byla komunikace rozšířena na čtyři pruhy jen k dnešní stanici metra Radlická. Jednokolejný úsek byl zrušen, zástavba v oblasti byla zbořena. Pro zachování tramvajové tratě byl zřízen provizorní triangl u zastávky Laurová s jedním vrcholem v bezejmenné ulici, vzniklé demolicí původní zástavby. Provoz na novém obratišti byl zahájen 21. listopadu téhož roku, tedy v roce 1983. V roce 2008 byla uvedena do provozu nová trať o délce 741 metrů, která končí před budovou ČSOB. Obratiště bylo po 25 letech zrušeno a triangl uzavřel v nedožitých 25 letech svůj provoz.

Budova ČSOB, Radlická 150 – „Banky si obvykle stavějí okázalá sídla předvádějící bohatství a rozmařilost,“ prohlásil známý český architekt Josef Pleskot. „Do takové práce jsem se nikdy nechtěl zapojit“, dodal. Uplynulo pár let a Pleskot je podepsán pod projektem ústředí jednoho z největších tuzemských bankovních domů – ČSOB. V roce 2007 začal sloužit v Radlicích. Bylo to nakonec zadání stavebníka, které architekta přesvědčilo, aby ze svých zásad slevil. Banka totiž nestojí o „budovu triviálně honosnou, ale ve všech aspektech inteligentní a vyváženou“. Pleskot se snažil uchovat co nejvíc z rázu Radlického údolí. „O terénní konfiguraci lze bez nadsázky říct, že tam vplouvá česká krajina do Prahy,“ zdůrazňuje nadšeně. Primárním důvodem pro stavbu této budovy byla snaha banky soustředit činnost 2400 pracovníků, kteří byli rozeseti v deseti objektech na různých místech metropole, do jednoho místa. Zastavěná plocha je přes 16.000 m2. Po obvodech s nejlepším světlem a výhledem do zelených radlických svahů sedí 92 procent zaměstnanců v jediném společném prostoru. Nepatrný zbytek mající z mnoha důvodů privilegium uzavřené kanceláře, je shromážděn u méně atraktivních vnitřních atrií, aby se tak kompenzovala jejich výlučnost. Nejvzácnější rohové části pavilonů nepatří nikomu, ale slouží jako malé obýváky. Na střechu byl až do výšky 1,2 metrů navezen substrát a je ozeleněna. Můžete se po ní procházet jako v lesoparku nebo prostor využít pro případná jednání. V roce 2008 získala budova zlatý certifikát v mezinárodně uznávaném hodnocení ohleduplnosti k životnímu prostředí LEED. Přesto existují lidé, kteří by zde nikdy nechtěli pracovat. Architekt Pleskot svou představu volného prostoru, kde lidé mohou mezi sebou vzájemně komunikovat, rezolutně obhajuje. "Chybí tu lidský faktor," říká odpůrce otevřených kanceláří. Nadšení neprojevují ani úřednice, které se skrývají za paravány. Vadí jim průvan i okolní hluk, který občas skončí výbuchem vášní mezi kolegy. „Střecha se zahradou je skutečný zážitek, navíc máte dojem, že přerůstá do těch vzdálených zelených svahů. Ale v tomhle typu a takhle uspořádané otevřené kanceláři bych pracovat nedokázal a nechtěl ani náhodou.", říká odpůrce openspaců.

Ústav pro hluchoněmé, Výmolova -  V roce 1915 založila Jitka Haunerová-Staňková, matka neslyšícího syna Zemský spolek pro péči o hluchoněmé. Velmi brzy v něm získali rozhodující slovo odborníci - ušní lékaři a učitelé neslyšících. Ti spolek využili spíše pro budování své vlastní proslulosti. Přesto ještě v tomtéž roce 1915 se Zemský spolek rozhodl zřídit v Praze ústav pro neslyšící, na kterém by se vyučovalo jenom česky a výhradně metodou orální. Vyučování bylo zahájeno 16. září 1916 a jediný učitel a zároveň ředitel vyučoval 12 žáků. Prvních deset let své existence živořil ústav v pronajatých místnostech v Kateřinské a později v Ječné ulici. Prof. Karel Výmola, předseda Zemského spolku o péči o hluchoněmé vynaložil veškerou svou energii, aby získal peníze na novou budovu. Stavba byla zahájena 30. června 1925 a první žáci nastoupili  do nové budovy v Radlicích 15. října 1926. Již na první poradě učitelského sboru bylo navrženo nazvat školu Výmolovým ústavem. V prvních letech dosáhl počet zde vzdělávaných neslyšících dětí počtu 150, dvojnásobek dnešního počtu. V lednu 1943 byla budova ústavu zkonfiskována Wehrmachtem pro vojenskou nemocnici. Svému účelu byla budova školy navrácena až po válce v roce 1945. Pojmenování Výmolův ústav se dnes už nepoužívá. Vešlo v zapomnění, stejně jako jeho zakladatel - univerzitní profesor Karel Výmola, vynikající ušní lékař, který však nepřál neslyšícím. Byl geniálním organizátorem, kromě ústavu v Radlicích založil ještě Domov hluchoněmých učňů v Radlické ulici nebo tradici logopedických kurzů. V dějinách našich neslyšících však bohužel prof. Výmola zůstane přes všechny své obrovské zásluhy postavou spíše temnou, protože dal svůj organizační talent do služeb likvidace znakového jazyka v ČSR. Jen pojmenování ulice, v němž ústav sídlí, po něm zůstalo.

Planina Na rovinách - Prostor rozlehlých polí, v jehož středu kóta označuje vrchol 334,6 m. n. m. Z metra Radlické, musíte nejprve vyjít na ulici Výmolovu, z níž nedaleko místa, kde se tato připojuje na Radlickou silnici, odbočuje asfaltová cesta a později pěšinka podcházející železniční trať. Pěšinka stoupá dvěma zatáčkami k rozcestí, odkud kousek rovně ke zmíněné kótě. Z Rovin se nabízí prakticky kruhový rozhled.

Vodárenská věž, Dívčí hrady - Byla postavená roku 1976 slouží jako vodárenská věž určená pro zásobování Jihozápadního Města. Součástí tohoto zařízení je přečerpávací stanice, napájená potrubím z vodojemu v Jesenici u Prahy a vyrovnávací vodárenská věž. Má vyrovnávat nestejně silný tlak dodávek vody či eliminovat rázy v potrubí. V podstatě jde o tři spojené ocelové tubusy, každý o průměru 180 centimetrů. Mezi nimi je schodiště a vše je zakryto společným pláštěm. Věž byla vyprojektována architektem Karlem Hubáčkem, jehož nejslavnější stavba je televizní věž na Ještědu z roku 1966. Tato padesát metrů vysoká úzká stavba je v otevřeném prostoru vystavena silnému větru. Nepříznivé příčné kmity vyrovnávají kyvadla uložená v horní části věže. Žlutý nástavec, nyní téměř ukrytý pod anténami mobilních operátorů, připomíná písmeno H a Hubáček byl kvůli tomu v sedmdesátých letech pomlouván, že si postavil nad Prahou pomník. Věž není přístupná, ale prostřednictvím internetových stránek Praha stověžatáse panoramatickému výhledu z jejího vrchu může potěšit každý.

Ctirad – Přírodní památka. Kromě vzácných rostlin a zkamenělin nabízí Ctirad mimořádné výhledy na Prahu.

Hrad Děvín - Hrad je patrný pouze z reliéfu krajiny a specifické vegetace. Hrad blokové dispozice, který pravděpodobně postavil před rokem 1338 Štěpán z Tetína, zpustnul nejspíše ještě ve 14. století. Počátkem 16. století sloužila zřícenina jako cvičný cíl pro nová pražská děla. Velké zbytky zdí jsou ještě na kresbě z roku 1689 a v 19. století byl ze zbytků hradu těžen kámen.

Hlubočepský hřbitov – Svérázná funerální plastika na hrobě maminky dvou dětí, zemřelé v sedmadvaceti letech.

Fotoalbum vycházky...

Vysoká - Skála se tyčí nad Prokopským údolím. Jde o skalní stěnu bývalého vápencového lomu, jejíž střední část se v roce 1939 sesula. Jedná se zřejmě o největší zaznamenaný sesuv půdy na území města. I okolní skály jsou vesměs tvořeny skalními stěnami bývalých vápencových lomů a jejich odvaly.

Byty Semmering – Místo rustikálního občerstvení na začátku Prokopského údolí postaví firma Lexxus bytový komplex. Takto láká své zákazníky: "V těsném sousedství technické památky Pražský Semmering, na začátku úchvatného přírodního parku Prokopské údolí, vznikne na pozemku s potůčkem bytový soubor, jenž svou architekturou, technickým řešením a umístěním nadchne všechny, kteří chtějí své děti vychovávat ve zdravém prostředí. Bude to díky použitým technologiím, zaručujícím zdravé prostředí bytu, a také díky lokalitě, která dělá z bydlení ve velkoměstě bydlení v přírodě. Architektura byla koncipována jako průnik mezi ryze moderním bytovým domem a staletími utvářeným rázem okolní architektury." Výstavba potrvá od podzim 2012 do konce roku 2014.

Pražský Semerink – Dva kamenné viadukty, které v sedmdesátých letech 19. století přemostily Dalejské údolí, získaly jméno „pražský Semmering“. Přírodní scenérie může aspoň vzdálené připomenut horské sedlo mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, jímž vede první evropská vysokohorská železnice. Ve své době obloukové viadukty provázely vzrušené protesty, protože při stavbě padl za oběť věhlasný smíchovský hostinec U zlatého jelena. Tento viadukt je 21 metrů vysoký, druhý téměř dvacet metrů. Trať na délce zhruba dvacet kilometrů překonává výškový rozdíl téměř 180 metrů se stoupáním místy až 16 promile. V červenci 1872 byla zahájena nákladní doprava, v říjnu téhož roku přibyly i dva páry osobních vlaků.

Besední restaurace U Ritschelů, Slivenecká 7 – V pěkném počasí o víkendech nelze minout zahradní restauraci za budovou.

Železniční zářez u Hlubočep - Přírodní památka se nachází u mimoúrovňového křížení železničních tratí ze Smíchova na Rudnou a Pražského Semmeringu. Trať na Rudnou vede zářezem, zatímco Semering kolmo nad ní po jihovýchodním hlubočepském viaduktu. Důvodem vyhlášení přírodní památky byla významná geologická naleziště z období devonu.

Továrna Hydrogen v Prokopském údolí – V roce 1989 byla prohlášena kulturní památkou. Důvodem architektonická jedinečnost, kterou továrně vtiskl architekt František Albert Libra. Při navrhování průmyslových staveb uvažoval Libra v širších sociálních dimenzích. Jak píše:“Neméně důležité je důstojnost pracovního prostředí pro člověka, který v nově vytvořených prostorách bude trávit většinu svého života. Oblast sociální nelze ve stavbě vyjádřit matematickými formulkami nebo výpočty, jest to otázka hlubokého chápání potřeb člověka. Dobré řešení sociální stránky stavby jest otázkou vřelého vztahu člověka k člověku bez ohledu na třídní rozdíly. Tento aspekt musí sledovat všechny složky stavby, byť by i byly na úkor hospodárnosti ve smyslu podnikatelském.“ Továrna na kyslík a dissous plynu byla postavena v roce 1937. Měla na ni navázat rekonstrukce sousedního areálu, na níž však už nedošlo. Provoz v továrně byl zastaven v roce 1948, poté sloužila jako sklad pro sousední Technoplyn. V roce 1982 byl vydán demoliční výměr, ale z iniciativy Sekce na ochrany průmyslového dědictví bylo prosazeno zapsání do seznamu kulturních památek v roce 1989, a tak k demolici nedošlo. Na začátku 21. století byl objekt rekonstruován, investorem byla firma Promi.

Vily Diamantica – Opět Lexxus - V úchvatném prostředí Prokopského údolí se nachází jedinečná kolekce osmi vil, z nichž každá je trochu jiná a nese jméno jednoho z osmi nejžádanějších drahokamů světa: Rubín, Safír, Smaragd, Spinel, Topaz, Nefrit, Granát a Ametyst.  Začátek výstavbu padá na podzim 2012, konec na jaro 2014.

Chaplinova škola, Chaplinovo náměstí – U vnějšího schodiště jsou složeny dvě sochy, které až do rekonstrukce zdobily ústřední náměstí Barrandova - Tilleho náměstí. Je to ocelový obelisk Karla Bečváře z roku 1989, který stál nad náměstím. Od roku 1990 bydlí sochař v Malmö a odstranění sochy ho netrápí. Druhá socha, nazvaná Pohyb je od Hugo Demartiniho a Jiřího Nováka. Náměstí před obchodním domem zdobila od roku 1988. Obelisk i Pohyb byly odstraněny v roce 2010, v témže Demartini i Novák umřeli.