38. posedlosti - K majáku!

neděle 7.10.2012
navštíveny
staré Radlice, banka ČSOB, Výmolův ústav, vyhlídkové místo Na rovinách, vodárenská věž Dívčí hrady, Ctirad, Děvín, hlubočepský hřbitov, Semerink, lom Vysoká, Besední hospoda U Ritschelů, železniční zářez, továrna Hydrogen, sochy Obelisk, Pohyb, Němý film, Kameramaman a Filmová smyčka, Maják

Pozvánka
Románoví hrdinové se k majáku nevydali pod průhlednou záminkou možného špatného počasí, ale my vyrazíme určitě. A sice v neděli 7. října ve 13 hodin ze stanice metra Radlická, resp. z konečné tram č. 7.


Jaká vycházka byla

    I když jsem inzerovala, že se k majáku vydáme za každého počasí, pana Ramsaye i skoro celou Čtrnáctku ranní liják odradil. Naštěstí dorazili zapálení vycházkáři, kteří se v průběhu let nabalili odjinud a nízkopodlažní tramvají přijela na konečnou do Radlic i LeHni. Jen pro ten dnešní den a pro společné foto s dalším mučedníkem Nepomuckým. Zbytek údolí zastavěli bankou, ale dovnitř nás – vážené klienty nepustili. Škoda, mohli jsme se podívat na účinný boj úředníků s hydrou openspacu. Počasí se začalo vylepšovat, a tak se nám na vrcholu v polích s příhodným názvem Na rovinách naskytl panoramatický kruhový  výhled. Bylo spatřeno i několik majáků, které se tyčily do všech světových stran a objevily se mezi tipovanými, ale ten pravý, ač spatřen, čekal na svůj okamžik slávy až do konce vycházky. Zatím jsme okolo oranic vyrazili k tomu nejbližšímu, kde se pod spoustou antén ukrývalo velké H - jako Hubáček. To už nám modrá věž splývala s modrou oblohou nad hlavou. Výhledově budeme všichni šťastni, obzvlášť když jsme mohli sledovat famózní prosluněné výhledy od Ctirada, od jeho věrné Šárky z Děvína i z hrany nad Hlubočepy. Přešli jsme po lávce přes Semerink, ale vzápětí jsme trať podešli, abychom se mohli na vlastní oko podívat na sesuv v lomu Vysoká - ovšem druhým jsme stále bedlivě hlídali, zda se neblíží vlak. Rustikálnímu občerstvení u ústí Prokopského údolí už zvoní hrana (aspoň tak si to firma Lexxus maluje), ale snad nám Hospodin zachová alespoň Besední hospodu U Ritschelů.
   Měli jsme štěstí, dobytčí vlak, který mohl ukončit naše trápení pod Vysokou, jsme v poklidu sledovali z mostku nad železničním zářezem (ostatně hnidopichové by poznamenali, že si to stejně namířil na jinou trať) a parní válec nás taky těsně minul. Prošli jsme kolem továrny Hydrogen, která je zatím obklopena jen diamanty v podobě pestře zbarveného listí a začali šplhat po hraně do barrandovského kopce. Ještě jeden pohled dozadu na zářící Prahu a už jsme se začali věnovat novému nosnému tématu - sochám. Odloženým na školním pozemku, posprejovanému Chaplinovi i  kameramanovi z vodovodních trubek. Milovníci umění tak obdivovali šroubení, že si ani nevšimli majáku, který se před námi vynořil v celé své kráse. Tak k tomuhle Karlštejnu jsme se čtyři hodiny plahočili? Ale vězte, už léta si zpívám: "I cesta může být cíl". Můj komparz to uznal a inspirován světem filmu spontánně předvedl rozfázovaný záběr pohybu přímo na filmové smyčce. Pak už zbývalo jediné - navštívit místní Hollywood a nad podlahou plnou hvězd si dát zasloužené pivo.

1)  Nová konečná tramvaje v Radlicích                                                                   4) Ze starých Radlic zbyla jen kaplička
2) Tam, kde končí tramvaje - Radlice 1983-2008                                                   5) Zbytek radlického údolí zastavěli bankou
3) Oběti bombardování v únoru 1945                                                                     6) Účinný boj úředníků proti openspacům - paravány

Radlice – vesnice, poprvé připomínána již roku 1283, kdy ji mladý král Václav II. věnoval své chůvě. V roce 1922 byla připojená k Praze. Zhruba šedesát amerických letounů B-17 svrhlo během 14. února roku 1945 přes sto padesát tun bomb na obydlené části Prahy – kobercové bombardování zasáhlo kromě Vinohrad a Nového Města i Radlice. Památník obětem bombardování stojí vedle kapličky. Zbytek starých Radlice byl zbořen v sedmdesátých letech, kdy na jejich místě vznikl autobusový terminál a plavecký bazén. Ze starých Radlic zůstala pouze kaplička.

Kaple sv. Jana Nepomuckého - jednoduchá barokní obdélná stavba se sanktusovou věžičkou. Byla postavena v roce 1722 a spolu s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého, která stojí nedaleko od vstupu. Kaple byla opravena na počátku 21. století.
Tramvajová trať v Radlicích - V roce 1927 byl zahájen provoz na nové tramvajové trati do Radlic, která bývalé obratiště Laurová minula a pokračovala až do smyčky v parčíku před školou. Těsně před smyčkou byla ovšem tehdejší Radlická ulice natolik úzká, že umožnila v délce téměř 200 metrů zřídit pouze jednokolejnou trať. 1. listopadu 1983 byl pražský Dopravní podnik donucen přerušit provoz na celé trati, protože Radlická byla plánována  jako několikaproudá rychlostní komunikace. Nakonec byla komunikace rozšířena na čtyři pruhy jen k dnešní stanici metra Radlická. Jednokolejný úsek byl zrušen, zástavba v oblasti byla zbořena. Pro zachování tramvajové tratě byl zřízen provizorní triangl u zastávky Laurová s jedním vrcholem v bezejmenné ulici, vzniklé demolicí původní zástavby. Provoz na novém obratišti byl zahájen 21. listopadu téhož roku, tedy v roce 1983. V roce 2008 byla uvedena do provozu nová trať o délce 741 metrů, která končí před budovou ČSOB. Obratiště bylo po 25 letech zrušeno a triangl uzavřel v nedožitých 25 letech svůj provoz.

Budova ČSOB, Radlice – „Banky si obvykle stavějí okázalá sídla předvádějící bohatství a rozmařilost,“ prohlásil známý český architekt Josef Pleskot. „Do takové práce jsem se nikdy nechtěl zapojit“, dodal. Uplynulo pár let a Pleskot je podepsán pod projektem ústředí jednoho z největších tuzemských bankovních domů – ČSOB. V roce 2007 začal sloužit v Radlicích. Bylo to nakonec zadání stavebníka, které architekta přesvědčilo, aby ze svých zásad slevil. Banka totiž nestojí o „budovu triviálně honosnou, ale ve všech aspektech inteligentní a vyváženou“. Pleskot se snažil uchovat co nejvíc z rázu Radlického údolí. „O terénní konfiguraci lze bez nadsázky říct, že tam vplouvá česká krajina do Prahy,“ zdůrazňuje nadšeně. Primárním důvodem pro stavbu této budovy byla snaha banky soustředit činnost 2400 pracovníků, kteří byli rozeseti v deseti objektech na různých místech metropole, do jednoho místa. Zastavěná plocha je přes 16.000 m2. Po obvodech s nejlepším světlem a výhledem do zelených radlických svahů sedí 92 procent zaměstnanců v jediném společném prostoru. Nepatrný zbytek mající z mnoha důvodů privilegium uzavřené kanceláře, je shromážděn u méně atraktivních vnitřních atrií, aby se tak kompenzovala jejich výlučnost. Nejvzácnější rohové části pavilonů nepatří nikomu, ale slouží jako malé obýváky. Na střechu byl až do výšky 1,2 metrů navezen substrát a je ozeleněna. Můžete se po ní procházet jako v lesoparku nebo prostor využít pro případná jednání. V roce 2008 získala budova zlatý certifikát v mezinárodně uznávaném hodnocení ohleduplnosti k životnímu prostředí LEED. Přesto existují lidé, kteří by zde nikdy nechtěli pracovat. Architekt Pleskot svou představu volného prostoru, kde lidé mohou mezi sebou vzájemně komunikovat, rezolutně obhajuje. "Chybí tu lidský faktor," říká odpůrce otevřených kanceláří. Nadšení neprojevují ani úřednice, které se skrývají za paravány. Vadí jim průvan i okolní hluk, který občas skončí výbuchem vášní mezi kolegy. „Střecha se zahradou je skutečný zážitek, navíc máte dojem, že přerůstá do těch vzdálených zelených svahů. Ale v tomhle typu a takhle uspořádané otevřené kanceláři bych pracovat nedokázal a nechtěl ani náhodou.", říká odpůrce openspaců.

Ústav pro hluchoněmé, Výmolova -  V roce 1915 založila Jitka Haunerová-Staňková, matka neslyšícího syna Zemský spolek pro péči o hluchoněmé. Velmi brzy v něm získali rozhodující slovo odborníci - ušní lékaři a učitelé neslyšících. Ti spolek využili spíše pro budování své vlastní proslulosti. Přesto ještě v tomtéž roce 1915 se Zemský spolek rozhodl zřídit v Praze ústav pro neslyšící, na kterém by se vyučovalo jenom česky a výhradně metodou orální. Vyučování bylo zahájeno 16. září 1916 a jediný učitel a zároveň ředitel vyučoval 12 žáků. Prvních deset let své existence živořil ústav v pronajatých místnostech v Kateřinské a později v Ječné ulici. Prof. Karel Výmola, předseda Zemského spolku o péči o hluchoněmé vynaložil veškerou svou energii, aby získal peníze na novou budovu. Stavba byla zahájena 30. června 1925 a první žáci nastoupili  do nové budovy v Radlicích 15. října 1926. Již na první poradě učitelského sboru bylo navrženo nazvat školu Výmolovým ústavem. V prvních letech dosáhl počet zde vzdělávaných neslyšících dětí počtu 150, dvojnásobek dnešního počtu. V lednu 1943 byla budova ústavu zkonfiskována Wehrmachtem pro vojenskou nemocnici. Svému účelu byla budova školy navrácena až po válce v roce 1945. Pojmenování Výmolův ústav se dnes už nepoužívá. Vešlo v zapomnění, stejně jako jeho zakladatel - univerzitní profesor Karel Výmola, vynikající ušní lékař, který však nepřál neslyšícím. Byl geniálním organizátorem, kromě ústavu v Radlicích založil ještě Domov hluchoněmých učňů v Radlické ulici nebo tradici logopedických kurzů. V dějinách našich neslyšících však bohužel prof. Výmola zůstane přes všechny své obrovské zásluhy postavou spíše temnou, protože dal svůj organizační talent do služeb likvidace znakového jazyka v ČSR. Jen pojmenování ulice, v němž ústav sídlí, po něm zůstalo.

1) Z nenápadného vrcholu Na rovinách je kruhový výhled                                            4) Výhledy ze Ctirada
2) Vypadá jako maják, ale k našemu majáku je ještě daleko                                           5) i výhledy z hradu Děvína jsou famózní
3) Architekta Hubáčka osočovali, že si z H na vrcholu udělal sám sobě pomník           6) Teď už jsou pod námi Hlubočepy


Planina Na rovinách - prostor rozlehlých polí, v jehož středu kóta označuje vrchol 334,6 m. n. m. Z metra Radlické, musíte nejprve vyjít na ulici Výmolovu, z níž nedaleko místa, kde se tato připojuje na Radlickou silnici, odbočuje asfaltová cesta a později pěšinka podcházející železniční trať. Pěšinka stoupá dvěma zatáčkami k rozcestí, odkud kousek rovně ke zmíněné kótě. Z Rovin se nabízí prakticky kruhový rozhled.

Vodárenská věž, Dívčí hrady - postavená roku 1976 slouží jako vodárenská věž určená pro zásobování Jihozápadního Města. Součástí tohoto zařízení je přečerpávací stanice, napájená potrubím z vodojemu v Jesenici u Prahy a vyrovnávací vodárenská věž. Má vyrovnávat nestejně silný tlak dodávek vody či eliminovat rázy v potrubí. V podstatě jde o tři spojené ocelové tubusy, každý o průměru 180 centimetrů. Mezi nimi je schodiště a vše je zakryto společným pláštěm. Věž byla vyprojektována architektem Karlem Hubáčkem, jehož nejslavnější stavba je televizní věž na Ještědu z roku 1966. Tato padesát metrů vysoká úzká stavba je v otevřeném prostoru vystavena silnému větru. Nepříznivé příčné kmity vyrovnávají kyvadla uložená v horní části věže. Žlutý nástavec, nyní téměř ukrytý pod anténami mobilních operátorů, připomíná písmeno H a Hubáček byl kvůli tomu v sedmdesátých letech pomlouván, že si postavil nad Prahou pomník. Věž není přístupná, ale prostřednictvím internetových stránek http://stovezata.praha.eu/vodarenska-vez-devin.html se panoramatickým rozhledem z jejího vrchu může potěšit každý.
Ctirad – přírodní památka. Kromě vzácných rostlin a zkamenělin nabízí Ctirad mimořádné výhledy na Prahu.
Hrad Děvín - v reálu je hrad patrný pouze z reliéfu krajiny a specifické vegetace. Hrad blokové dispozice pravděpodobně postavil před rokem 1338 Štěpán z Tetína, pravděpodobně zpustnul ještě ve 14. století. Počátkem 16. století sloužila zřícenina jako cvičný cíl pro nová pražská děla. Velké zbytky zdí jsou ještě na kresbě z roku 1689 a v 19. století byl ze zbytků hradu těžen kámen.

Hlubočepský hřbitov – svérázná funerální plastika na hrobě maminky dvou dětí, zemřelé v sedmadvaceti letech.

1) Nad Semerinkem                                                                                                         4) Ohlédnutí za viaduktem
2) Jsme přímo pod Vysokou                                                                                           5) Rustikálnímu občerstvení už zvoní hrana
3) Nejkrásnější období je patrně podzim                                                                         6) Místo něj budou postaveny Byty Semmering

Fotoalbum vycházky...

Vysoká - jméno skály tyčící se nad Prokopským údolím. Jde o skalní stěnu bývalého vápencového lomu, jejíž střední část se v roce 1939 sesula. Jedná se zřejmě o největší zaznamenaný sesuv půdy na území města. I okolní skály jsou vesměs tvořeny skalními stěnami bývalých vápencových lomů a jejich odvaly.

Byty Semmering – místo rustikálního občerstvení na začátku Prokopského údolí postaví firma Lexxus bytový komplex. Takto láká své zákazníky: V těsném sousedství technické památky Pražský Semmering, na začátku úchvatného přírodního parku Prokopské údolí, vznikne na pozemku s  potůčkem bytový soubor, jenž svou architekturou, technickým řešením a umístěním nadchne všechny, kteří chtějí své děti vychovávat ve zdravém prostředí. Bude to díky použitým technologiím, zaručujícím zdravé  prostředí bytu, a také díky lokalitě, která dělá z bydlení ve velkoměstě bydlení v přírodě. Architektura byla koncipována jako průnik mezi ryze moderním bytovým domem a staletími utvářeným rázem okolní architektury. Výstavba potrvá od podzim 2012 do konce roku 2014.

Pražský Semerink – Dva kamenné viadukty, které v sedmdesátých letech 19. Století přemostily Dalejské údolí, získaly jméno „pražský Semmering“. Přírodní scenérie může aspoň vzdálené připomenut horské sedlo mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, jímž vede první evropská vysokohorská železnice. Ve své době obloukové viadukty provázely vzrušené protesty, protože při stavbě padl za oběť věhlasný smíchovský hostinec U zlatého jelena. Tento viadukt je 21 metrů vysoký, druhý téměř dvacet metrů. Trať na délce zhruba dvacet kilometrů překonává výškový rozdíl téměř 180 metrů se stoupáním místy až 16 promile. V červenci 1872 byla zahájena nákladní doprava, v říjnu téhož roku přibyly i dva páry osobních vlaků.

1) V Besední hospodě U Ritschelů je vždycky dobře                                        4) Továrna Hydrogen je zatím obklopena pouze diamanty z listí
2) Hurá, v železničním zářezu jsme stihli i vlak                                                 5) Po hraně jsme se vydrápali na další výhled
3) Nad viaduktem                                                                                               6) Odložené sochy u Chaplinovy školy

Besední restaurace U Ritschelů – v pěkném počasí o víkendech nelze minout zahradní restauraci za budovou

Přírodní památka Železniční zářez u Hlubočep se nachází u mimoúrovňového křížení železničních tratí ze Smíchova na Rudnou a Pražského Semmeringu. Trať na Rudnou vede zářezem, zatímco Semering kolmo nad ní po jihovýchodním hlubočepském viaduktu. Důvodem vyhlášení přírodní památky byla významná geologická naleziště z období devonu.

Továrna Hydrogen v Prokopském údolí – V roce 1989 byla prohlášena kulturní památkou. Důvodem architektonická jedinečnost, kterou továrně vtiskl architekt František Albert Libra. Při navrhování průmyslových staveb uvažoval Libra v širších sociálních dimenzích. Jak píše:“Neméně důležité je důstojnost pracovního prostředí pro člověka, který v nově vytvořených prostorách bude trávit většinu svého života. Oblast sociální nelze ve stavbě vyjádřit matematickými formulkami nebo výpočty, jest to otázka hlubokého chápání potřeb člověka. Dobré řešení sociální stránky stavby jest otázkou vřelého vztahu člověka k člověku bez ohledu na třídní rozdíly. Tento aspekt musí sledovat všechny složky stavby, byť by i byly na úkor hospodárnosti ve smyslu podnikatelském.“ Továrna na kyslík a dissous plynu byla postavena v roce 1937. Měla na ni navázat rekonstrukce sousedního areálu, na níž však už nedošlo. Provoz v továrně byl zastaven v roce 1948, poté sloužila jako sklad pro sousední Technoplyn. V roce 1982 byl vydán demoliční výměr, ale z iniciativy Sekce na ochrany průmyslového dědictví bylo prosazeno zapsání do seznamu kulturních památek v roce 1989, a tak k demolici nedošlo. Na začátku 21. století byl objekt rekonstruován, investorem byla firma Promi.

Vily Diamantica – Opět Lexxus - V úchvatném prostředí Prokopského údolí se nachází jedinečná kolekce osmi vil, z nichž každá je trochu jiná a nese jméno jednoho z osmi nejžádanějších drahokamů světa: Rubín, Safír, Smaragd, Spinel, Topaz, Nefrit, Granát a Ametyst.  Začátek výstavbu padá na podzim 2012, konec na jaro 2014.

Chaplinova škola – u vnějšího schodiště jsou složeny dvě sochy, které až do rekonstrukce zdobily ústřední náměstí Barrandova - Tilleho náměstí. Je to ocelový obelisk Karla Bečváře z roku 1989, který stál nad náměstím. Od roku 1990 bydlí sochař v Malmö a odstranění sochy ho netrápí. Druhá socha, nazvaná Pohyb je od Hugo Demartiniho a Jiřího Nováka. Náměstí před obchodním domem zdobila od roku 1988. Obelisk i Pohyb byly odstraněny v roce 2010, v témže Demartini i Novák umřeli.

1) Obelisk Karla Bečváře původně vévodil Tillemu náměstí                                       4) Tak tohle je ten maják?
2) Preclíkův Chaplin sestupuje z filmového pásu                                                       5) Filmový záběr pohybu u Filmové smyčky
3) Kameramana udělal Nepraš z vodovodních trubek                                                6) Jako v Holywoodu - podlaha v Kameře je plná hvězd

Jiří Novák – Zřídil si venkovní restaurátorský ateliér u  hruboskalského pivovaru, kam dojížděl od roku 1972. V přesvědčení, že mnoho soch za posledních padesát let bylo zničeno, o ty zbylé bychom se měli náležitě postarat, procházely na Hrubé Skále pod jeho rukama desítky kamenných artefaktů ze širokého okolí. Zhotovením jejich kopií zachránil mnohé originály před nenávratným poškozením či dokonce zničením někdy na poslední chvíli. Ve věku 73 let opracoval čtyřicetičtyřtunový blok pískovce do desetitunové dokonalé kopie Braunova sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě. O dva roky později, v květnu 1997 byl hotov další jeho velký počin – kopie deseti soch z kamenného mostu na Valdštejně, zatímco restaurované originály byly pietně umístěny do místní kaple sv. Jana Nepomuckého. V roce 2002 zachránil unikátní jezdeckou sochu sv. Jiří před Kopicovou rychtou v Kacanovech-Vrchách. Originál je uložen v interiéru Muzea Českého ráje v Turnově, zatímco v plenéru si desítky turistů včetně cyklistů z Milíčevsi fotografují Novákovu zdařilou kopii.

Němý film, Vladimír Preclík, Chaplinovo náměstí – blízkost filmových ateliérů se na sídlišti projevila jednak v názvech ulic a zároveň byla architektura sídliště doplněna výtvarnými díly majícími vztah k filmařské profesi. Psal se rok 1988 a v Československu se hlasitě mluvilo o perestrojce. To, co se tehdy dělo na pražském sídlišti Barrandov, přesto ve sféře výtvarného umění zavánělo malou revolucí: byla vypsána veřejná soutěž na sochařskou výzdobu právě dokončovaného sídliště. Té se zúčastnili režimem neprotežovaní umělci a vítězné sochy měly daleko k jakékoliv formě socialistického realismu. Jednou ze soch, které na místě vydržely, je Chaplin sestupující z filmového plátna od Vladimíra Preclíka, umístěný před základní školou. Preclík ho vytvořil jako šest siluet, představujících šest fází filmového záběru. Divák tak může podlehnout pocitu, že komik ze svého známého základního postoje vstupuje pomocí filmového pásu do hereckého nebe.

Kameraman, Karel Nepraš – Tilleho náměstí – byl vytvořen z vodovodních trubek

Barrandovská trať - její výstavba probíhala od srpna 2001 do srpna 2004, byla zprovozněna v listopadu 2003. Trať je dlouhá 3,5 km, vede od tramvajové smyčky Hlubočepy po dvou estakádách o celkové délce 761 m přes Dalejský potok a Růžičkovu rokli. Nejvyšší výška nad terénem je 31 metrů a celkové převýšení trati je 130 metrů. Stanice jsou koncipovány jako zastřešené, s ocelovými konstrukcemi, prosklené a s bočními nástupišti. Každá z nich má svojí specifickou barvu. Autorem designu zastávek je architekt Patrik Kotas. Trať byla vcelku hodnocena většinou kladně, objevily se ale negativní hlasy, především kritika zbytečné nákladnosti celé stavby. V zimních měsících se projevuje, že některá zastřešení zastávek, podřízená především estetickému hledisku, nejsou dostatečně uzpůsobena k ochraně před povětrnostními podmínkami.

Tilleho náměstí je centrem sídliště Barrandov, které bylo v letech 1977-1988 vyprojektováno architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem. Pokusili se vytvořit obyvatelné prostředí, kde člověk neztrácí orientaci a pocit bezpečí. Navrhli pěší městskou osu s náměstími, mosty a ulicemi. Jejich význam mělo posílit i začlenění plastik. Kromě Chaplina a Kameramana byl osazen ještě Pegas od Michala Gabriela před pobočkou Městské knihovny. Zde ve středu Tilleho náměstí stála Plastika pohybu od Huga Demartiniho a Jiřího Nováka a na zlomu pěší osy stál Obelisk od Karla Bečváře. Při rekonstrukci náměstí v roce 2010 byly bez souhlasu autorů a projektantů sídliště odstraněny. Místo Pohybu jsou odpočinkové lavičky a vodotrysky, Obelisk nahradila filmová Smyčka.

Restaurace Kamera, Tilleho náměstí - Prostředí přizpůsobené Barrandovu. Na stěnách visí fotografie filmových herců, nechybí stará kamera, na podlaze jsou hvězdy jako na chodníku slávy v Hollywoodu.

« NAHORU

TOPlist