39. Na bitevním poli

neděle 11. 11. 2012
navštíveny: pomník parašutistům, Národní technická knihovna, fakulta architektury, Arcibiskupský seminář, památník zahraničním vojákům na Vítězném náměstí, Dejvická nádražka, Husův sbor, památník československým letcům na náměstí Svobody, Skleněný palác, první pouliční knihovna, kameny zmizelých, Profesorský dům, vila Charles, park Williho Brandta, Bubenečský hřbitov, Gibiánova vila, dobrý voják Švejk

Pozvánka
Téma listopadové vycházky je předurčeno datem. V neděli 11. 11. je totiž Den válečných veteránů. Nastoupenou jednotku očekávám přesně v 13:00 před restaurací U Pětníka v Lotyšské ulici. Tramvají č. 8 a v listopadu možná i č. 20 dojedete od metra Dejvická-Vítězné náměstí jednu stanici směr Podbaba. Na stanici Lotyšská provedete výstup, vpravo v bok a pochodem vchod. Ti, kteří si chtějí šplhnout u velitelky vycházky, přijdou na oběd a přátelský pohovor U Pětníka už ve dvanáct.

Jaká vycházka byla

    Zas jeden uplakaný den je za námi. Přitom den válečných veteránů začal tak hezky - martinskou husou U Pětníka a čerstvě vykopaným transsexuálem Miloušem. Ale pak už jsme chodili po bitevním poli a téměř na každém kroku zakopávali o pomníčky padlých. Skautský srub nahradila elektrofakulta a jako úlitbu skautům osadila plastovou památeční destičku. Strojárna se zatím na žádnou plaketu nezmohla, ale proslýchá se, že se na TAKu už něco chystá. Kolem nové knihovny a architektury jsme došli ke kardinálu Beranovi, na kterém zkoušeli viagru (neúspěšně) už před šedesáti lety. V arcibiskupském semináři sídlí víc firem, než tam studuje studentů. Pouhým okem jsme podle sedících hlídačů zjistili, že se Tonda s Adélou dohrabali už ke Thákurovi. Spatřili jsme i dobře ukrytého vítěze, posledního mohykána úřednické kolonie a pomník plynové masky. Ještě v roce 1994 bylo možné na omítce přečíst, že Vítězné náměstí se kdysi pyšnilo názvem Platz der Wehrmacht. Teď Kulaťáku vévodí graffiti Be happy. Okolo vyloupené pošty a pomníčku jednoho ze Tří králů, který je dobře ukryt pod vyvezenými hromadami z Blanky, jsme došli do dejvické nádražky. Všude ze stěn nám pouštěli zprávy s Milošem Frýbou, ale naštěstí vypli zvuk. Cákající žlábek s orlojem byl bohužel již zlikvidován, a tak vyrážíme za bronzovými koni a štukatérem Amortem. Cesty osudu jdou ňák cik cak. Vojenský letec a sochař Franta Belsky, který je autorem pomníku letcům na náměstí Svobody a v Anglii vyráběl Churchilly na běžícím pásu, si na stará kolena vzal manželku, která na mladá kolena sochala se svým manželem Kodymem Stalina a Kodym poté sekal Leniny (jeden z mnohých stál kousek odsud na Kulaťáku). První pouliční knihovnu vedle galerie Chodník nepřehlédnete, ale kameny celé zmizelé rodiny Spitzovy se v chodníku téměř ztrácejí.
    Každé malé dítě ví, že nás osvobodili Rusové 9. května, ale že už 11. května odvlekli příslušníci NKVD ruské emigranty z Bubenče na Sibiř, bylo pro většinu vycházkářů překvapením. Po Charlesovi jsme si prohlédli i nečitelného Willy Brandta. Spadaným listím na bubenečském hřbitově jsme se probrodili k hrobům padlých za válek i v dobách"míru". A mezi hroby Petra Kalandry a Cyrila Boudy jsme věnovali tichou vzpomínku i panu Kafkovi z Kafkovy ulice, tatínkovi Jarmily. Když se v roce 2007 konal Májový průjezd Prahou, paparazzi znuděně čekající na Angelinu a Brada, nás s koly a mávátky fotili jak vzteklí. Teď jsme si museli před Gibiánovou vilou vystačit s fotografy z našich řad. Ještě jsme u Švabinského společně se ZuBra vzpomněli na kouzelný Kozlov u kouzelné Anenské Studánky a vycházku zakončili u Koněva bohorovně kynoucího Švejkovi hned naproti. Ke Švejkovi bychom zajít měli, obzvlášť když je zodpovědnou vedoucí paní Bretschneiderová. Ale musíme už myslet na světlé zítřky. Další vycházka je totiž za Únětickou kultůrou. A tak jsme se otočili téměř na pětníku a šli k Adéle, kde Únětice čepují. A nejen to, mají tam i Adélin žlábek, který muži tak bytostně postrádali v Dejvické nádražce. Tam nad tataráky a únětickou desítkou a dvanáctkou se nám rozblesklo. Když pominu zatřeleného výčepáka ve Studentské, tak jsme na naší vycházce nenatrefili na násilně zabitého v posledních více jak čtyřiceti letech. Takže No more weeping nad strašnou dobou a konejme, jak nás nabádá taťka českého graffiti: Choose to be happy - Vyberme si, buďme šťastni.

1) Pamětní desku Junáků na FELu udělali raději z plastu                                4) Nová budova architektury
2) Pomník parašutistům                                                                                    5) Kardinál Beran zepředu má viditelně dobrou náladu
3) Technickou knihovnu postavili rovnou mezi techniky                                    6) Zde byl zatčen jeden ze Tří králů

Datum 11. listopadu – Tento den je věnovaný památce válečných veteránů. Slaví se celosvětově, od roku 2001 je tento den připomínán i v České republice. 11. listopad byl vybrán symbolicky, neboť toho dne roku 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiegne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem, jímž byly na západní frontě ukončeny boje 1. světové války.

Hrob v Terronské 24-26 – V dubnu 2011 objevili archeologové v Terronské ulici pět tisíc let starý hrob muže, zřejmě transsexuála nebo homosexuála. Pohřbený muž patřil ke kultuře se šňůrovou keramikou, která se na českém území vyskytovala mezi léty 2800 až 2500 před naším letopočtem. "Tyto kultury striktně dodržovaly pohřební rituály. To znamená, že ženy byly ukládány na levý bok s hlavou směřující k východu a muži na pravý bok s hlavou směřující k západu," vysvětluje archeoložka Kateřina Semrádová. Nalezená mužská kostra byla však umístěna do ženské polohy a také některé pohřební milodary v hrobě byly ženské, např. typicky ženský vejčitý hrnec. "Daleko pravděpodobnější je, že to byl muž s odlišnou sexuální orientací," dodává archeoložka. Mezi archeology, kteří se na objevu kostry podíleli, se pro označení tohoto muže vžilo už i pracovní jméno. "Říkáme mu Milouš.".

Pamětní deska Františka Webera, Roosveltova 42 – Válečný letec, generálmajor František Weber žil v tomto domě. Zúčastnil se bitvy o Británii. Po zatčení v roce 1950 byl vězněn v táboře nucených prací na Mírově společně s Františkem Fajtlem. V roce 1965 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost. Zemřel v roce 1991.

Památník skautům, Technická 2, vpravo od vchodu FEL – „Na paměť junáků, roverů a skautek Prahy XIX, kteří v letech 1939-1945 věrni skautským ideálům položili své životy za svobodu Československa“. V roce 1938 došlo pod tlakem nepříznivé politické situace ke sloučení všech skautských organizací v Československu do spolku Junák. Po začátku nacistické okupace však organizace neměla dlouhou naději na přežití. 28. října 1940 byl Junák dekretem K. H. Franka zlikvidován. Navzdory tomu však hnutí pokračovalo v činnosti dále - částečně v ilegalitě a částečně v exilu. Za účast v odboji zaplatilo životem na 700 českých skautů. Dejvice patřily před druhou světovou válkou k významným střediskům junáckého hnutí. U Vítězného náměstí stála junácká srubová chata, která zanikla při výstavbě elektrofakulty v šedesátých letech. Proto byl památník skautům umístěn právě zde.

Pomník parašutistům Čs. zahraniční armády a vlastencům, Technická - Památník je věnován především parašutistům, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Národní technická knihovna, Technická 6 - Budova vyrostla nenápadně za rok a půl v areálu technických vysokých škol - tedy na místě, kde se studenti technických škol opravdu nacházejí. Byla symbolicky otevřena 9. 9. 2009. V budově jsou fondy Národní technické knihovny, která dříve sídlila v Klementinu. Dále tam jsou fondy knihoven ČVUT a VŠCHT. V přízemí je dejvická pobočka Městské knihovny. Studovna je přístupná každý den, a to i v nočních hodinách. Budovu navrhl ateliér Projektil Architekti. Má vzhled zaobleného čtverce o rozměrech 70 × 70 metrů. Má tři podzemní (depozitáře a parkoviště) a šest nadzemních podlaží.

Fakulta architektury, Thákurova 9 - Budova, navržená osmdesátiletou architektkou Alenou Šrámkovou, byla otevřena v roce 2011. Zastavila jednu z posledních volných parcel vysokoškolského kampusu v Dejvicích, navrženého regulačním plánem Antonína Engela v roce 1924. Osmipodlažním domem procházejí tři krytá atria. Půdorys domu je 64 x 64 m, čtvrtinu tvoří volná plocha nádvoří.

Josef Kardinál Beran arcibiskup pražský, Thákurova -  Narodil se v roce 1888, na kněze byl vysvěcen v roce 1911 v Římě. Od roku 1932 byl rektorem zdejšího Arcibiskupského semináře. V letech 1942-1945 byl vězněn na Pankráci, v Terezíně a Dachau. V roce 1946 byl jmenován arcibiskupem pražským. Po únoru 1948 byl zatčen Státní bezpečností a nepřetržitě držen v domácím vězení na různých místech naší země. Internace obsahovala úplnou izolaci od vnějšího světa. Arcibiskup nevěděl, kde se nachází, byl mu odpírán i komunistický tisk, takže mnoho let nevěděl, jestli církev ve státě ještě vůbec funguje. Komunisté znali Beranovu popularitu mezi obyvatelstvem, a proto ho potřebovali zbavit důvěryhodnosti. Už ve druhém místě internace, v Růžodolu u Liberce, vynaložili značné úsilí, aby natočili kompromitující film o jeho "nevhodném“ chování k jedné z jeptišek. Do polévky a čajů jim přidávali afrodiziaka a předpokládali, že vlivu prášků podlehnou. Za tímto účelem je neustále sledovali špehýrkami ve zdech, odposlouchávali a tajně fotografovali. Akce trvala více než rok, ale požadovaného výsledku nedosáhli. V roce 1953 arcibiskupa přestěhovali do Myštěvsi, do zámečku u dnešního golfového hřiště, a o čtyři roky později do Paběnic u Čáslavi. Přestože se měnila místa pobytu, podmínky zůstávaly stejné: internační dům stál mimo obec, střežili ho příslušníci StB se psy, okna byla stále zavřená, skla zatřená bílou barvou, okolo domu stála vysoká dřevěná ohrada, která vymezovala minimální dvorek pro hodinový pobyt na čerstvém vzduchu. V tomto životním prostoru trávil arcibiskup svůj život až do roku 1963, kdy mu byla udělena milost. I nadále se však nesměl ujmout svého úřadu, nýbrž mu znovu určili místo pobytu "pod dohledem“, v Mukařově u Prahy. V roce 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Vláda povolila odjezd do Říma k převzetí kardinálské hodnosti, ovšem bez možnosti návratu. V Římě založil České náboženské středisko Velehrad a zasloužil se o kanonizaci Anežky České. Zemřel v roce 1969, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti. Byl proto pohřben v Římě po boku papežů v kryptách baziliky sv. Petra. Tento pomník byl odhalen v roce 2009, jeho autorem je Stanislav Hanzlík, mj. autor busty Smetany v Ústí nad Labem nebo Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech.

Arcibiskupský seminář, Thákurova 3 - Budova semináře má půdorys širokého U, v zadní části je osově umístěn kostel sv. Vojtěcha. Architektem budovy, která vznikla v letech 1925–1927, je František Havlena. Volný prostor mezi bočními křídly a kostelem zaujímají dvě seminární zahrady. Seminář byl dvakrát zrušen - za nacistů a podruhé za komunistů v roce 1953. Do jeho budovy se pak nastěhovala světová redakce časopisu Otázky míru a socialismu, což byla zástěrka pro výcvik teroristů (např. Babraka Karmala). V roce 1990 se sem seminář vrátil. V ročníku 2012-13 zde studuje ve všech pěti ročnících celkem 34 studentů, z toho dva v pátém. Není divu, že do obrovské budovy (7200 m2 zastavěné plochy ve čtyřech podlažích) se vejde ještě - alespoň podle cedulek 28 soukromých firem.

Hospoda ve Studentské – Do hospody těsně před zavírací dobou - před devátou přišel tajný z Masarykových kolejí. Výčepní mu odmítl nalít, host v klidu odešel do svého vozu, přinesl si pistoli a číšníka zastřelil. Oblíbenou studentskou hospodu dnes nahradila vietnamská restaurace Golden Rice.

Pamětní deska Josef Balabán, Studentská - V těchto místech byl po nerovném boji s Gestapem zatčen 22. 4. 1941 velitel legendární odbojové skupiny „Tři králové“ Josef Balabán (1894 - 1941). Po okupaci zformoval zpravodajskou skupinu, ve které byli kromě něj Josef Mašín a Karel Morávek. Udržovali kontakty s agentem Paulem Thümmelem, předávali rádiové zprávy do Londýna a účastnili se i diverzní činnosti. Vrcholem jejich akcí byly dva bombové atentáty provedené v Berlíně. První v lednu 1941 úspěšně zasáhl německé ministerstvo letectví. Druhý byl proveden v únoru 1941 na berlínském Anhaltském nádraží a byl zamířen na vlak Heinricha Himmlera, který unikl smrti jen náhodou (vlak pro technickou poruchu přijel na jiné nádraží). Při jedné z konspirativních schůzek s bývalými armádními rotmistry, mezi nimiž mělo gestapo svého konfidenta, byl při přestřelce dopaden a zatčen. Nic neprozradil, po nástupu Heydricha byl popraven v říjnu 1941. Deska byla slavnostně odhalena 8. 5. 2006.


1) Vítěz Olbrama Zoubka na větvi                                                                   4) Země, v nichž naši vojáci bojovali
2) Zatím jim plynová maska při líbání nevadí                                                  5) Městem posedlí - Vyberte si, buďte šťastni
3) Dříve se Vítězné náměstí pyšnilo názvem Platz der Wehrmacht                6) Pomníček Morávkovi na Prašném mostě ještě před Blankou

Thákur, Thákurova - Bronzovou bustu bengálského básníka Rabíndranátha Thákura od současného indického sochaře Gautama Pala darovalo Velvyslanectví Indické republiky Praze v roce 2001. Nezbylo než ji osadit. Jako vhodné místo byl zvolen park v ulici pojmenované přímo po básníkovi.

Masarykovy koleje, Thákurova 1 - Byly vystavěny podle návrhu Antonína Engela v roce 1925 paralelně s výstavbou areálu ČVUT. Za 2. světové války v budově sídlilo gestapo. V roce 1950 převzalo budovu Ministerstvo národní bezpečnosti a Masarykovy koleje od té doby okupovala II. správa SNB, ve skutečnosti také kontrarozvědka StB i s rozmístěnými kulomety. V roce 1990 byla budova navrácena zpět ČVUT a byly zde obnoveny koleje. Nalevo a napravo od schodiště jsou pamětní desky upomínající na umučené kolejáky v letech 1939-45.

Benešovo gymnázium, Evropská 33 - Budovu navrhl v roce 1935 Evžen Linhart. Gymnázium čítalo 1200 žáků a patřilo k největším v tehdejším Československu. V posledním patře byla kreslírna s velkými ateliérovými okny, na střeše hvězdárna s kupolí, a nad vybíhajícím křídlem velká rekreační terasa, částečně zakrytá elegantní průběžnou betonovou markýzou na sloupech.

Vítěz,Generála Píky – Zásluhou architektů neobvyklé telefonní ústředny postavené v letech 1975-82 se mohl ojediněle uplatnit v téže době i sochař zcela neoficiální, jakým byl Olbram Zoubek. Jeho vítěz z vrstevnatého cínu parafrázuje slavnou sochu Vítězství Jana Štursy z roku 1925.

Hotel Diplomat, Evropská 15 - Je z osmdesátých let od kolektivu bratislavských architektů vedených synem Gustava Husáka. Za hotelem je poslední dům z bývalé úřednické kolonie – domek Plečnikových žáků Václava Ložka a Františka Nováka z počátku 20. let.

Vojenský technický ústav, Kafkova 38 – Na budově je jedna z mála soch vojáka, který třímá kromě pušky i plynovou masku. Autorem je Břetislav Benda. Další objevená plynová maska je na Legiobance v ulici Na Poříčí.

Vítězné náměstí - Bylo několikrát přejmenováno. Od svého vzniku v roce 1925 až do roku 1940 se nazývalo Vítězné. V letech 1940-1945 se dočkalo pojmenování náměstí Branné moci – Platz der Wehrmacht. Mezi lety 1946-1952 se nazývalo Dr. Edvarda Beneše a poté až do roku 1990 náměstím VŘSR. Dnes se vrátil původní název, i když odjakživa mu místní neřeknou jinak než Kulaťák. Místo bývalého vietnamského tržiště má začít na jaře 2014 vznikat nová víceúčelová budova PPF. Hotová má být na podzim 2015. V současné době je na fasádě domu za tržnicí velkoplošný obraz, který je součástí výstavy streetartu a graffiti Městem posedlí, která probíhá v galerii Městské knihovny na Mariánském náměstí. Autorem je Pasta Oner, ročník 1979, nazývaný taťka českého graffiti. Autor tvrdí, že malba má vzbudit v lidech naději, že vše není tak zlé, jak vypadá a že máme ve svých rukou moc to změnit. Dílo je inspirováno Michelangelovým Stvořením světa na stropě Sixtinské kaple. Celá malba trvala pět dní, od 16. do 21. října 2012.

Památník zahraničním vojákům, Vítězné náměstí - Památník je tvořen sedm metrů vysokou, zvlněnou bronzovou stélou a devíti žulovými deskami s názvy bojišť druhé světové války. Jeho součástí je také informační box s dotekovou obrazovkou, v němž je uložena databáze o vojácích, padlých v čs. zahraničních jednotkách a spojeneckých armádách. Pomník zaplatila Československá obec legionářská společně s Městskou částí Praha 6. Byl odhalen na Den válečných veteránů 11. 11. 2004.

Pamětní desky Padlým vojákům na budově Generálního štábu, Vítězné náměstí 5 - Nápis na desce nalevo od vchodu: „Památce vynikajícího vojáka, diplomata a vlastence, divizního generála Heliodora Píky, nezákonně popraveného 21. 6. 1949. V tomto krutém osudu byl následován dalšími českými vojáky z povolání. Čest jejich památce i památce všech dalších příslušníků československé armády, kteří se stali obětí komunistické zvůle.“ Heliodor Píka byl legionář, který se v roce 1917 přesunul z Vladivostoku na západní frontu. Za první republiky byl vojenským atašé v Rumunsku, za války odjel do Istanbulu a v roce 1941se stal  velitelem mise Československé armády v Moskvě. V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády. V květnu 1945 byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. Byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními. Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949. Poprava byla první politickou justiční vraždou v socialistickém Československu. Nápis na desce napravo od vchodu: „Památce těch, kdo v předvečer II. světové války v této budově připravovali vlast k obraně a v letech následujících za její svobodu zaplatili svými životy“.

Česká pošta, Kafkova 19 - Druhá největší poštovní loupež v historii České republiky se stala v pátek 31. října 1997 právě zde. Tři pachatelé přistavili pod otevřené okno v prvním patře pošty nákladní vozidlo Avia, které mělo v horní části vyříznutý otvor. Otvorem vystrčili žebřík a po žebříku vnikli přes okno do místnosti pošty. Dva přítomné pokladníky spoutali a do přinesených pytlů z otevřeného trezoru odcizili 27 miliónů korun v hotovosti. Z okna pošty pak vyskočili na plachtu Avie. Z místa činu odjeli osobním autem a nákladní Avii zanechali na místě. Policie pachatele vypátrala, proti nim svědčily pachové stopy v Avii, ale soud je v červenci 2002 pro nedostatek důkazů osvobodil. Právě otevřené okno je jádrem sporu. Loupež by se podle názoru vedení pošty vůbec nemohla uskutečnit, kdyby pokladníci dodržovali pracovní předpisy a při přepočítávání peněz okno neotvírali. Pošta proto po nich požaduje náhradu škody. V roce 2007 soud rozhodl, že každý z dvojice musí zaplatit milion korun.

Pamětní deska Obětem okupace, Kafkova 19 V budově České pošty – „Věnováno památce zaměstnanců Poštovního úřadu Praha 47, kteří položili své životy za svobodu vlasti 1939-1945 Drobný Jan 46 let popraven, Kraus Josef 42 let popraven, Mígl Jan 46 let umučen, Troníček Josef 40 let popraven, Votava Jan 40 let popraven“.

Pamětní deska Jaroslav Zima, Generála Píky 1 – „Svůj mladý život obětoval, když Praha volala o pomoc. Jaroslav Zima z Loun byl zde dne 8. května 1945 těžce raněn a dne 12. května nenabyv vědomí zemřel. Spi sladce, drahý Jarko, nezapomeneme.“

Pomník škpt. Václav Morávek, původní umístění na Prašném mostě - Než dostaví Blanku, je pamětní deska v kasárnách v Čínské ulici. Morávek byl členem legendární skupiny Tři králové a vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. (Mašín byl zatčen 13. května 1941 v Čiklově ulici v Nuslích, v bytě odkud vysílali depeši do Londýna, Morávkovi, který byl v bytě taky přítomný, se podařilo utéci po laně, které sloužilo jako zemnění pro vysílačku). Morávek byl vynikající střelec, předválečný přeborník Československé armády ve střelbě z pistole, a všude také s sebou nosil rovnou dvě. Byl též hluboce věřícím křesťanem - neodmyslitelnou družkou jeho pistolí byla kapesní bible. Když se ho Mašín na jednom z jejich prvních setkání zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“ Morávek vynikal místy až ztřeštěnou odvahou. Krom toho, že se vysmíval gestapu tím, že na jeho pražské velitelství pravidelně doručoval ilegální časopis V boj!, neváhal navštívit v převleku oblíbenou hospodu Oskara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání. 21. března 1942 se měl s agentem Paulem Thümmelem setkat poblíž Ořechovky. Schůzka však byla vyzrazena a z úkrytů vyhrnuli gestapáci. Morávek se dal na útěk, až k topolům u Prašného mostu, kde padl mrtev, vypálil asi 50 ran. Původně se předpokládalo, že spáchal sebevraždu, dnes se má ale za pravděpodobnější, že jej zabila kulka gestapa, jehož agenti pak uvedli do hlášení sebevraždu, aby zakryli nedodržení rozkazu chytit Morávka za každou cenu živého.

1) V dejvické nádražce právě začínají Televizní noviny s Milošem Frýbou       4) Je poznat, že autor památníku Franta Belsky byl letec
2) Divoký koně před Husovým sborem                                                              5) První pouliční knihovna v Praze
3) Kostel se ukrývá ve vnitrobloku                                                                    6) Hned vedle je galerie Chodník

Fotoalbum vycházky...

Pamětní deska Obětem okupace,Václavkova 28 – Nápis: „1939-1945 Za svobodu vlasti položili své životy tito členové legionářského stavebního a bytového družstva „BRATRSTVO“.

Pamětní deska MUDr. Jan Konstantin Kessler, Václavkova 26 - Byl popraven v Plötzensee 1943.

Pamětní deska Jiřího Rakovce na nástupišti Dejvického nádraží - Nápis : „Za osvobození vlasti položil v květnovém odboji železniční zaměstnanec Jiří Rakovec.“

Dejvické nádraží - Leží na trati Praha - Hostivice - Chomutov je vůbec nejstarší železniční stanicí na současném území Prahy. Její provoz byl zahájen už v roce 1831, když sem přijel vlak se dřevem na koněspřežné dráze z Lán. Roku 1863 byla trať přestavěna na klasickou železnici. Nádražní budova pochází z roku 1873, skryt očím zůstává prezidentský salonek z roku 1937. A teď to hlavní, nejdůležitější. V nádražní budově najdete legendární restauraci, kde se pravidelně koná Frýbestr, akce spojené s bolševickým hlasatelem Milošem Frýbou. Restaurace prošla před lety rekonstrukcí, která měla sice za následek likvidaci oblíbené postbolševické výzdoby, na druhou stranu přinesla novou vzduchotechniku (takže se tam dá dýchat), nový grill (takže se tam dá baštit) a také NOVÉ ZÁCHODY (takže se tam dá, víte co). Původní cákající žlábek s orlojem, i když se jednalo o státem chráněnou památku, byl před čtyřmi lety společně se záchodkem na nástupišti, zbořen. I tak platí klasické heslo "Ta dejvická nádražka, není žádná náhražka" vyrazit na toto bohulibé místo, kde si mnozí uvědomí, že hlad je opravdu jen převlečená žízeň a dokážou tam pobýt celé odpoledne, ba i drahnou část večera.

Koně, náměstí u Wuchterlovy ulice - V dubnu 2008 byly nad podzemními garážemi instalovány tři bronzové plastiky koní, které jsou doplněny vodními kaskádami a bazénky. Vytvořil je Michal Gabriel (1960), zakládající člen skupiny Tvrdohlaví.

Husův sbor církve československé, Wuchterlova – Byl postaven v letech 1925-28 podle projektu Jiřího Stibrala. Ve vnitrobloku je ukryt kostel. Uvnitř chrámu nejvíce upoutá kříž s Kristem od polozapomenutého sochaře Vilíma Amorta. Amort se vyučil štukatérem, ale jeho snem byla velká vlastenecká díla. Životním předělem bylo jeho nečekané vítězství v první soutěži na Husův pomník v Praze, vypsané již na počátku 90. let 19. století. Amort si nepřipouštěl, že první cenu by jistě nezískal, kdyby se této málo obsazené a částečně i bojkotované akce zúčastnili významnější umělci. V nové soutěži v roce 1901 zvítězil Ladislav Šaloun a Amortův návrh nebyl nikdy realizován. Amortovy krásné sny o životě uznávaného a finančně zajištěného umělce vzaly za své. Zvláštní náhoda způsobila, že v dejvickém Husově sboru je nyní v těsné blízkosti Ukřižovaného umístěna i Šalounova studie Husovy hlavy pro monumentální pomník na Staroměstském náměstí – tedy dílo, které Vilímu Amortovi přineslo největší zklamání v životě.
Napravo v kostele je Pamětní deska Obětem 2. světové války – Nápis: „Buďte udatného srdce. V modlitbách vzpomínáme na mrtvé z bojišť druhé světové války a z protifašistického odboje. Vzpomínáme na všechny životy násilně zmařené. V tom čase zahynuly tisíce věřících naší církve mezi nimi i laičtí pracovníci a tito duchovní:“ Deska byla zasazena v roce 1981.
A vlevo Pamětní deska - Prsť ze Zborovského bojiště - Pod touto deskou byla uložena v roce 1928 prsť z bojiště zborovského

Pamětní deska Obětem z řad sboru Čs. rotmistrů, Kyjevská 12 –  „Nehynoucí památce příslušníků sboru československých rotmistrů, kteří v nerovném boji s germánskými okupanty své životy položili za svobodu a lidská práva svého národa na popravištích, frontách neb umučením v koncentračních táborech“. Následuje 98 jmen rotmistrů.

Pamětní deska Antonín Novák, Čs. armády 27 – Zde padl při revoluci patrně nejstarší účastník povstání Antonín Novák ve stáří 65 roků.

Budova Ministerstva obrany, náměstí Svobody 4 – Hlavní štáb československé armády začal působit v tzv. „domech pro dočasné umístění úřadoven“ Ministerstva národní obrany v Bubenči v roce 1924. Podle původních představ se mělo jednat o provizorní řešení. Celý blok byl z toho důvodu projektován tak, aby ho po dokončení definitivní budovy MNO bylo možné jednoduchými stavebními úpravami rozdělit na třináct běžných činžovních domů. K tomu však nikdy nedošlo. Hlavní štáb se sice v roce 1937 přestěhoval do dokončené budovy na Vítězném náměstí, ale Ministerstvo obrany budovu neopustilo a sídlí zde pod různými názvy dodnes. Vstupní portál zdobí v úrovni prvního podlaží čtyři plastiky vojáků.

Památník československým letcům, náměstí Svobody - Památník padlým letcům padlým zde stojí od 12. května 1995. Na mramorovém podstavci je šroubovice sestavená z ocelových lamel, které mají profil leteckých křídel. Jsou zde kamenné znaky jednotlivých bojových perutí a na nízkém obrubníku jména. Autorem je František Bělský, sochař, zahraniční voják a  poúnorový emigrant, který dosáhl pod jménem Franta Belsky úspěšné kariéry portrétisty oficiálních politických osobností ve Velké Británii. U nás je autorem busty Churchilla před britskou ambasádou v Thunovské ulici a pamětní desky padlým parašutistům na zdi pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Nedaleko odsud na tehdejším náměstí VŘSR byla v roce 1972 odhalena socha V. I. Lenina od sochaře Ludwiga Kodyma. A co má společného Bělský - sochař britských politiků a Kodym - sochař téměř sériové výroby Leninů? No přeci manželku. Na atiku budovy muzea V. I. Lenina v Hybernské ulici bylo v padesátých letech umístěno šest revolučních bojovníků včetně Stalina od Vendelína Zrubeckého a manželů Ireny a Ludwiga Kodymových. Irena Kodymová (1928) poté v roce 1966 emigrovala do Velké Británie, kde si v roce 1996 jako třetího manžela vzala Františka Bělského. Irena Sedlecká (jméno po druhém manželovi) už dávno Staliny nedělá. K jejím nejznámějším dílům patří bronzová socha Freddie Mercuryho na břehu Ženevského jezera v Montreux. Bělský žil se Sedleckou čtyři roky, v roce 2000 zemřel.

Skleněný palác, náměstí Svobody 1 – Vyprojektoval Richard Podzemný v roce 1936.  Byl postaven jako obytný dům Zemské banky, ovšem Skleňák vykazuje po všech stránkách vyšší standard, který si patrně mohli dovolit jen bankovní úředníci. Důraz je kladen na společně užívané prostory – v přízemí obytný dvůr s tenisovými kurty, na střeše sluneční lázeň, sprchy, v suterénu hromadné garáže s umývárnou a správkárnou automobilů a místnostmi pro řidiče. Celý objekt byl vybaven ústředním stropním topením Crittall, vyhřívána byla i podlaha a někde v koupelnách i stěny. Skleněnou stěnu hlavního vchodu zdobí leptané vitráže Jana Baucha, ve stěnách vestibulu jsou zasazeny reliéfy Jana Laudy. Při svém pražském pobytu v roce 1970 tu u rodiny Švermovy dcery, Marie Kopoldové pobýval budoucí americký prezident Bill Clinton. V přízemí je nyní galerie Chodník, která představuje významné architektonické počiny a plány na Praze 6 nebo práce architektů žijících v této městské části.

První pouliční knihovna, náměstí Svobody - Prosklená vitrína, kde si každý může od 23. října t. r. půjčit knihu a po přečtení ji zase vrátit. Lidé sem mohou nosit knížky, které už doma nechtějí. "Může přijít kdokoliv, bez registrace a bez čekání si knížku zdarma půjčit a po přečtení ji zase vrátit. Když k tomu přidá jinou knížku, kterou chce dát do oběhu, bude to ideální. Chceme, aby byla otevřená pořád, ale uvidíme, jak bude první dny provozu fungovat. Pokud by se ukázalo, že to bude někdo zneužívat, tak by se vitrína zamykala," uvedl mluvčí radnice Prahy 6.

1) Kameny zmizelých - rodina Spitzova                                                              4) Čerstvě oceněná vila Charles
2) Z cihel šperk - architekt Vondrák                                                                    5) Nečitelný Willy Brandt
3) Z Profesorského domu byli muži už 11. května odvlečeni na Sibiř                 6) Ivan Laita padl u Rozhlasu v roce 1968

Kameny zmizelých, Sukova 3 – Od roku 2008 se začaly v Praze, především v ulicích Josefova, objevovat památníčky nazývané kameny zmizelých (německy Stolpersteine – doslova kameny, o něž se zakopává) umisťované symbolicky před domy, kde naposled bydlely oběti holocaustu. Nevelké dlažební kostky z betonu s leštěným mosazným povrchem vždy obsahují jméno, datum narození, rok deportace do koncentračního tábora a datum smrti. První památníky začal umisťovat německý umělec Günter Demning v devadesátých letech v Kolíně nad Rýnem. V současnosti jich je už po celé Evropě více než 23 000. V Praze je těchto kamenů již více než osmdesát, přesto mapují jen nepatrný zlomek z celkového počtu obětí holocaustu – slušných a bezbranných  lidí, kteří se ničím neprovinili. Nejsmutnější jsou skupiny kamenů, připomínající celé vyvražděné rodiny. Tak je tomu i zde. Zde bydlel Arnošt Spitz nar. 1896  deportován 1941 do Terezína, zemřel v Dachau v lednu 1945, Anna Spitzová nar. 1902 deportována 1941 do Terezína, zavražděna v Osvětimi 1944 a jejich dcera Sonja Spitzová nar. 1931 deportována 1941 do Terezína, zavražděna v Osvětimi 1944.

Verdunská 13 – Architekt Vondrák projektoval v Bubenči několik zajímavých domů, dva z nich z cihel. U tohoto použil cihly pouze jako dekoraci na hladké světlé omítce. Cihly precizně pokládané chvíli podélně, příčně a střídavě vytvářejí na průčelí domu ozdobné jemné linky. Nad půlkruhovými balkony nezapomněl Vondrák na svůj oblíbený prvek, cihlový trojúhelník. Pracoval s ním na Ořechovce u své vily a využil ho i zde.

Verdunská – Město a pevnost v severovýchodní Francii, při níž od února do září 1916 padlo na obou stranách 700 000 vojáků. Krajina u Verdunu byla totálně zničena a stopy války nese dodnes. Všude jsou i dnes vidět krátery po vybuchlých granátech. V blízkosti Verdunu se nachází několik obrovských hřbitovů.

Pamětní deska MUDr. Alfred Tausik, Charlese de Gaulla 6 - Padl v odboji v roce 1943 v Plötzensee.

Pamětní deska Vladimír Horák, Verdunská 10 – Nápis: „Zde zemřel kulí německého vraha Vladimír Horák, oktaván státního reálného gymnasia v Praze XIX.“

Profesorský dům, Roosveltova 27-29 – Po revolučních změnách v Rusku bylo mnoho lidí nuceno opustit svou vlast, odhaduje se až dva milióny. Tato ohromná uprchlická vlna se rozptýlila i do Československa, kde přechodně žilo až 40 000 lidí. K nám přišli většinou mladí demobilizovaní vojáci a zároveň byli do Čech pozváni profesoři a vědečtí pracovníci, kteří se měli podílet na jejich vzdělání. Na začátku dvacátých let byly v Bubenči postaveny tři velké ruské družstevní domy, nejvýznamnější je tzv. Profesorský dům, postavený podle projektu ruského architekta V. A. Brandta. V suterénu dvojdomu byla vybudována velká společenská místnost. Říkalo se jí sborovna a konaly se v ní přednášky, slavily svatby, byla v ní i ruská nedělní škola. Profesorský dům se stal přirozeným centrem emigrantské komunity. Dne 9. května 1945 vstoupila do Prahy ruská armáda, o den později přijeli do Prahy příslušníci ministerstva vnitra NKVD. Hned následujícího dne 11. května pozatýkali v ruských domech převážně mužské emigranty bez ohledu na to, zda tu žili s mezinárodními nansenovskými pasy nebo zda už měli československé státní občanství. Většina z nich byla odsouzena na deset let do „pracovně-nápravných“ táborů na Sibiři. Málokdo přežil a pouze ve výjimečných případech se ti, co přežili, vrátili v letech 1955-58 zpět ke svým rodinám. U pamětních desek, které byly na dům umístěny v roce 1996, se vždy 11. května ve výroční den zahájení represí koná vzpomínkové shromáždění. Po válce se změnila místnost bývalé sborovny na modlitebnu. Po únorovém puči 1948 byl veden plošný útok proti nájemníkům prvorepublikových bytových družstev. Cílem bylo získat kontrolu nad veškerým bytovým fondem a zničení družstevních komunit. V období 1948-53 došlo na území Prahy 6 k řadě vystěhovávacích akcí. Musely se vystěhovat všechny legionářské rodiny, rodiny vojáků západního odboje a dokonce i rodiny po padlých a popravených. Podle počtu pracujících jim byly nabídnuty náhradní byty, menší a v horší kvalitě. Nejhůře byli postiženi nejstarší. Byl na ně činěn nátlak, aby se vystěhovali mimo Prahu nebo do bývalého Domova boromejek v Řepích, kde byl zřízen sociální ústav pro slabomyslné. Termíny k vystěhování byly krátké – dnes zcela neuvěřitelných sedm dní. V domech se udržela zhruba jen třetina obyvatel. Dnes jsou poslední památkou na zašlou slávu Profesorského domu jen pamětní desky na budově a modlitebna sv. Mikuláše v jejím suterénu.

Rooseveltova 31 – Druhý z Vondrákových bubenečských domů, jehož fasádu tvoří převážně lícované cihly vyskládané do různých ornamentů. Nad okny vedle červených vstupních dveří vytváří pás rybí kosti. Nad okny ve druhém patře zase cihly formují trojlistý rozevřený vějíř.

Vojenský zeměpisný ústav, Roosveltova 23 - Vznikl současně s republikou. Sloužil nejen pro vojenské účely národní obrany, ale i pro civilní potřeby, např. pro výškopis Prahy. Stavbu navrhl Bedřich Feuerstein. Průběh návrhu i konečné výstavby byl vojensky rychlý, i když z pohledu Feuersteina dosti odpudivý. Svedl mnoho bojů, než vymohl, aby místo renesanční budovy byl realizován projekt v nynější podobě, která i tak pro něho znamenala kompromis. “Nedovedu nalézt dosti silných slov, abych vylíčil omezenost, nadutost a beztaktnost vojenských úředníků, kteří se domnívají, že titul a systematizovaná hodnost je opravňují rozhodovat o otázkách uměleckých.“  Feuerstein už při realizaci nebyl, odejel raději na dva roky do Paříže. Budova byla dokončena v roce 1925 a do března 1926 už byla úřadem plně obsazena. Stavební úřad Magistrátu nicméně v lednu 1927 upozornil tehdejší Zemské vojenské velitelství, že ač je budova již více než rok dokončená a od března obývaná, nebyla dosud zkolaudována. Kolaudaci proběhla až v únoru 1928. Vojenský zeměpisný ústav byl v roce 2003 zrušen, místo něj zde sídlí Vojenský geografický ústav se sídlem v Dobrušce a další organizace.

Charlese de Gaulla 27 – Bydlel zde Alexej Čepička. Po válce se oženil s dcerou Klementa Gottwalda, čímž odstartoval svou kariéru. V letech 1947–1948 byl  ministrem vnitřního obchodu,  poté ministrem spravedlnosti,  od roku 1950–1956 ministrem národní obrany. Spolu s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským byl hlavním architektem na likvidaci římskokatolické církve, osobně řídil politické procesy. Téměř jeho sousedem byl Ludvík Frejka (do roku 1945 Ludwig Freund), který měl byt naproti v mateřské školce v čísle 18. Frejka byl národohospodář, publicista a komunistický činitel. Jeho poslední funkce do roku 1952 byl přednosta národohospodářského odboru Kanceláře presidenta republiky. Koncem ledna 1952 byl zatčen a obviněn z velezrady a špionáže, v listopadu 1952 odsouzen v procesu se Slánským k trestu smrti a 3. prosince popraven.

Na Marně – Marna je řeka na severovýchodě Francie, kde se v září 1914 rozpoutala jedna z velkých bitev, která zastavila postup Němců ve Francii a válku pohyblivou změnila v zákopovou.

Na Marně 5 – Projekt vily pro stavebního podnikatele Františka Strnada zpracoval Josef Gočár v roce 1925. Tím se stal jedním z průkopníků nového stylu purismu, snažícího se o očištění architektury od ozdobných prvků. Strnadovi již roku 1929 dům prodali. Po roce 1948 se stal majitelem stát, který objekt postoupil mongolskému velvyslanectví. V letech 1958 až 1964 proběhla zásadní „adaptace“, původně povolená pro tiskovou agenturu Nová Čína.

Park Willyho Brandta – Původněse park jmenoval Ve struhách. Je pozůstatkem velkého parku, který založil v roce 1786 Josef Ignác Buček. V říjnu roku 2011 byla do parku nainstalována stéla a park byl pojmenován po bývalém kancléři SRN a nositeli Nobelovy ceny Willy Brandtovi.

1) Petr Kalandra má neoznačený hrob                                                           4) Díky Angelině a Bradovi jsme se ocitli i v novinách
2) Cyril Bouda je nepřehlédnutelný                                                                 5) Před Gibiánovou vilou po pěti letech
3) Májový průjezd Prahou 2007 před Gibiánovou vilou                                   6) U Švejka je zodpovědná vedoucí pí Bretschneiderová

Bubenečský hřbitov – Na novém hřbitově je pohřben Antonín Šlechta, II/15 (1878-1950)  poslední provozovatel Šlechtovy restaurace. Zemřel na infarkt, když mu znárodňovací komise přišla zabavit vnitřní vybavení restaurace a chtěla podnik včlenit do socialistických závodů veřejného stravování, Alex Hůla, II/8 položil život za svou vlast při dobývání Čsl. Rozhlasu dne 5. 5. 1945 věku 43 let,Václav Koželuh, II/8,legionář, zemřel. 10/5 1919. V Omsku - Sibíř – Rusko, Ivan Laita, II/9, (1950-1968), zasažen střepinou z vybuchlého sovětského tanku poblíž rozhlasu. Zemřel 21. 8. 1968 na následky poranění vnitřních orgánů, Irena Kačírková II/9, herečka, Antonín Hrachovina, II/13, padl na italském bojišti 12. 12. 1917, František Smolík II/13 herec, Josef Františák, II/14, (1952 - 1973), Jako voják základní vojenské služby byl zastřelen kamarádem při neopatrné manipulaci se zbraní, Antonín Mikolášek II/14, kapitán – letec, padl za drahou vlast ve Francii 25. 5. 1940. Nevrátil se z operačního letu nad frontou u Remigny. Ota Frömpter, II/10, + 1943 Berlín – Plötzensee, Zdeněk Řezáč, II/10, por. Letectva, padl 30.VIII.1943 v Beauville, Zdeňka Varhulíková, II/ 7, odborná učitelka měšťanských škol. Popravena v Drážďanech pro odbojovou činnost KSČ 26. 7. 1944, Jaroslav a Cyril Boudovi II/5 - rozměrný pískovcový náhrobek od Františka Bílka byl pořízen v roce 1920 na hrob předčasně zesnulého Jaroslava Boudy, velice nadaného žáka pražské akademie, který zemřel v 21 letech. Po jeho boku je pochován i jeho bratr malíř Cyril Bouda. Jeho náhrobní kámen z roku 1984 je prostý a nese typicky „boudovský“ podpis, Petr Kalandra, II/5 1950 - 7. 9. 1995 zpěvák, skladatel, hrob nemá žádné jméno. Nejlíp se najde podle nedalekého souseda Cyrila Boudy. Pár metrů vpravo a znovu hned vpravo od rozcestí s vysokým křížem je neoznačený hrob s vysokým křížem, obrostlý břečťanem, Jaroslav Durych, II/5, (1886 – 1962) lékař, katolicky orientovaný spisovatel byl v Bubenči pohřben v době, kdy v komunistické éře nesměla jeho díla vycházet

ulice Antonína Čermáka - Antonín Čermák se narodil 1873 v Novém Kladně. Už samotná čtvrť jako by předznamenala jeho další osud. Ulice v této části města byly označeny římskými číslicemi, stejně jako v New Yorku. Když jeho otec horník přišel o práci, rodina se vystěhovala do Ameriky. Tam opět pracoval jako horník stejně jako jeho syn Antonín, který v podzemí poháněl muly. Když odmítl pracovat za jeden dolar a deset centů denně a požadoval jménem svých spolupracovníků zvýšení mzdy, ztratil v roce 1889 (tedy v šestnácti letech) práci. Po letech děkoval onomu člověku, který ho vyhodil ze zaměstnání, protože ho poslal do světa, v němž odstartovala jeho politická kariéra. V Chicagu prošel Antonín Čermák několika zaměstnáními, v devatenácti letech si otevřel vlastní povoznictví, poté se věnoval obchodu s pozemky. Zároveň si neustále doplňoval chybějící vzdělání. Ještě před koncem století se začal věnovat politice. V roce 1902 byl za svůj distrikt zvolen poslancem státu Illinois. Jeho politická kariéra vyvrcholila v dubnu 1931, kdy byl zvolen starostou Chicaga. Byl prvním chicagským starostou, který se nenarodil v Americe a byl jiného než anglosaského původu. Jeho inaugurační řeč přenášela do celých Spojených států stanice NBC. Do té doby se takové rozhlasové publicity dostalo při inauguraci jen prezidentům. Čermák přebíral vedení města, které se potýkalo s velkými finančními problémy, a kvůli Al Caponemu a dalším gangsterům mělo pověst města zločineckého. Stejně jako na svých předchozích působištích prokázal Čermák i coby starosta, že je schopným a energickým úředníkem, který má na mysli především zájmy města a jeho obyvatel. Problémy se snažil řešit změnami daňového systému a podporou záměru alespoň částečně zrušit prohibici. Po volebním úspěchu F. D. Roosevelta, kterého Čermák podporoval, odjel za ním v únoru 1933 do Miami. Na vůz, v němž jel prezident Roosevelt, vystřelil 15. února 1933 italský emigrant Giuseppe Zangara. Střely zasáhly vedle stojícího Čermáka. Po necelých třech týdnech, 6. března 1933 Antonín Čermák zraněním podlehl. Na Český národní hřbitov v Chicagu se s ním přišlo rozloučit na 150 000 lidí. Zadržený atentátník trval na výpovědi, že chtěl zabít Roosevelta. Dodnes se  objevují teorie o tom, že obětí měl být Čermák, s nímž si tak chicagské podsvětí vyřizovalo své účty. Na jeho počest se 22. ulice v Chicagu jmenuje Cermak Street. U nás nesou Čermákovo jméno ulice v Kladně a tady v Bubenči.

Březovského – Lumír Březovský (1898-1914) člen roty Nazdar, je nejmladší padlý legionář (bylo mu 16 let) v1. světové válce. Padl nedaleko Remeše ve Francii.

Gibiánova vila, Charlese de Gaulla 22 - Rodinný dům pro Richarda Gibiána, obchodníka s polygrafickou technikou, projektoval architekt Jaromír Krejcar v roce 1927. Architekt navrhl dům s rovnou střechou – terasou se sluneční lázní a s moderní železobetonovou konstrukcí. V té době byla rovná střecha velmi neobvyklá a realizovaný projekt byl v tomto místě naprostou raritou. Krejcar navrhl i zařízení interiérů nábytkem. Dům byl během druhé světové války zabaven ve prospěch Velkoněmecké říše, po válce vrácen. V roce 1950 byla však nad ním vyhlášena národní správa, vila byla rozdělena na šest bytů a postupně devastována. Po roce 2000 byla vila rekonstruovaná pro účely krátkodobějšího luxusního bydlení pro významné osobnosti. Rekonstrukce ale nebyla citlivá, došlo k nenávratným a nenahraditelným ztrátám. V roce 2007 hostila vila hvězdný pár Angelinu Jolie a Brada Pitta.

Památník npor. Světela, ZŠ Interbrigády - V areálu školy je pomník npor.  Ladislava Světela. Jedenapadesátiletý Ladislav Světel přišel na místní oddělení v Břevnově s přáním dočkat se tu při poklidné, skoro venkovské službě odchodu do penze. Dne 1. 6. 1972 kontroloval spolu s dalším příslušníkem řidiče osobního vozidla, který jevil známky podnapilosti. Po zkoušce na alkohol s pozitivním výsledkem nařídil Světel odstavení vozidla. Řidič náhle vytáhl z kapsy pistoli a z bezprostřední blízkosti vystřelil několik ran. Světel byl namístě mrtev, druhý příslušník těžce raněn. Po té střelbě se uzavřely silnice, asi týden byla hotovost. Padla domněnka, že vraha převážejí pohřebáci, a tak příslušníci zastavovali všechny černé vozy. Mrtvolu pachatele (zřejmě nad ránem druhého dne spáchal sebevraždu) detektivové "vystopovali" po třinácti dnech ve Vltavě.

Terronská – Obec v severovýchodní Francii. Ulice je pojmenována na paměť bitvy 1. světové války u Terronu ve dnech 18. - 22. 10. 1918, kde česká brigáda legionářů s úspěchem bojovala proti německým jednotkám a obsadila německé pozice.

Max Švabinský, náměstí Interbrigády 4 - Max se narodil v roce 1873 v Kroměříži. Jeho otcem byl mladý student, který bydlel u rodiny Švabinských v podnájmu. Domácnost překvapivě rychle opustil v době, kdy tehdy šestnáctiletá dcera zjistila, že je v jiném stavu. V roce 1895 poznal mladý Švabinský éterickou Elu Vejrychovou. Citové vzplanutí k romantické Ele poznamenalo na mnoho let jeho tvorbu. Namaloval celou řadu jejích podobizen, nejznámější je Chudý kraj a Splynutí duší. Od roku 1896 jezdil Švabinský s rodinou Vejrychových do Kozlova, malé vesničky u Anenské Studánky. S příchodem na akademii se výrazně změnil jeho pohled na ženský ideál krásy. Začíná u něj převládat vyzrálejší typ, charakteristický plnějšími tvary jako symbol nejvyšší rozkoše a plodnosti země. V roce 1914 vzniká obraz Kytice, kde se poprvé objevuje jeho nový model - milenka Anna, nová "partnerka" pro malování i pro život. Vyzrazený poměr byl o to horší, že Anna byla manželkou jeho přítele a švagra malíře Rudolfa Vejrycha. Švabinský odešel od Ely, ale Anna definitivně opustila manžela až 15 let od prozrazení. V roce 1930 se nastěhovali sem do Bubenče. Švabinský za výhodně prodaný obraz Ateliér zakoupil pro bývalou manželku Elu vilku na Petřinách. Po zklamání v manželství a rozvodu se ze salónní komunistky dvacátých let po válce Ela změnila Ela v aktivně činnou soudružku. Pilně se účastnila břevnovských schůzí KSČ a o kulturních vložkách hrávala soudruhům na klavír.

Pomník maršála I. S. Koněva, Jugoslávských partyzánů – Nápis:“Významný vojevůdce maršál Sovětského Svazu Ivan Stěpanovič Koněv dvojnásobný Hrdina Sovětského Svazu a Hrdina Československé socialistické republiky, velitel vojsk I. ukrajinského frontu, která zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením.“

Na závěr poděkování tomu, díky kterému tato vycházka vznikla: Na domě Jugoslávských partyzánů 40 byla pamětní deska věnována památce padlých při pražském povstání. Po roce 1989 byla odstraněna při opravě fasády. Vladimír Štrupl u ní stál jako -náctiletý pionýr spolu s kamarádem čestnou stráž a odstranění právě této desky bylo hlavním podnětem k jeho vlastnímu mapování vojenských pietních míst, které díky dalším nadšencům dalo vzniknout webu a následně Spolku pro vojenská pietní místa o. s.

Pivnice U Švejka, Jugoslávských partyzánů – zodpovědná vedoucí pí Brandstettrová, zřejmě neúspěšně přejmenovaná paní Bretschneiderová.

« NAHORU

TOPlist