40. Únětická kultůra

neděle 16. 12. 2012
navštíveny: rotunda sv. Maří Magdalény v Přední Kopanině, miniaturní muzeum Přední Kopaniny, hospoda U Drahušky - Únětická kultůra 1, Kopaninský mlýn, Statenická krčma, Statenický mlýn, hospoda Ve mlejně ÚK2, Únětický pivovar ÚK3, hospůdka U Lasíků ÚK4, Starosuchdolská hospoda ÚK5

Pozvánka
Varování ministryně vycházek: "Únětická kultůra není žádná prdel. Netolerantním nepivařům vstup zakázán". Sraz je v neděli 16. prosince 10:30 na začátku Evropské na stanici busu 161 a 312 (druhé stání pod busem 119). A vězte: za deset minut poté už nejede hodinu nic, už nejede nic. Protože Únětice jsou opravdu prdel, nezapomeňte si vzít čelovku, která dosvítí i do černočerné tmy.

Jaká vycházka byla

    Prozíravě jsem jako ministryně vycházek vydala varování, že je vstup netolerantním nepivařům zakázán. Tím muselo být všem, kteří se po sobotní ledovce dostavili na start, jasné, že si určitě nebudeme kopat hroby. Dojeli jsme téměř soukromým busem do Přední Kopaniny a objevili včetně znalce Náměstka! sluncem prozářenou rotundu. Na hřbitůvečku malém spočinuly kosti weltmana Maca Friče, když 21. srpna 1968 vypil zakázanou, do té doby dobře schovanou flašku koňaku. Ještě jsme stihli navštívit nejmenší muzeum v Praze otevřené v čerstvě opravené kapličce a pozlobit šéfa. Každý, kdo absolvoval vlastivědný výlet družstva DOPIČI "Na kole kolem Ruzyně", přece musí znát, že gonio není gonium.
    Ale to už nastal soumrak poučování. Před námi byla restaurace U Drahušky, kde mají na čepu Únětice 10 a od tohoto okamžiku začaly rozhodovat čárky na únětickém tácku. S heslem dne "Lidem, kteří chodí pomalu, hrozí demence" jsme vyrazili pátrat dále po únětické kultůře údolím Kopaninského potoka. Že se gastronomický komplex Statenický mlýn čepováním Stelly Artois vyřadil z Únětické kultůry nám zas tolik nevadilo, ale že hanebně zklamala i sympatická Statenická krčma, kde teď točí pouze Gambrihnus, se nás bolestně dotklo.
    Museli jsme doputovat až do Černého Vola, kde jsme našli útočiště v dětském koutku hospody Ve mlejně. Tam jsme holdovali kultůře tak usilovně, že jsme Únětice i guláš zcela vyplenili. A jdeme dál, okolo rybníků míříme přímo na komoru - do Únětického pivovaru. Ochutnáváme všechno - desítku, dvanáctku, vánoční speciál, sladinu i zrní. Jen si přejeme, aby teď nevozili na oplátku Plzeň od Holubů sem. Ti, kterým je systematická vědecká činnost (i za cenu osobních obětí) cizí, ujeli do Prahy. Ale my svědomití badatelé jsme vyměnili příšeří za tmu a doputovali po pěti minutách Kozí ulicí do dalšího významného bodu Únětické kultůry - k Lasíkům. Tam bylo krásně! Ke zdejším kultovním předmětům totiž patří štrůdly a slané koláče. Vše důkladně prozkoumáno. Teď už nezbývá než vyměnit ucha za čelovky a vydat se na cestu poslední. Pod zlověstně dunícími letadly (není tady nakonec někde blízko letiště?) jsme se vydrápali do Suchdola. Ano, až sem sahá sláva Únětické kultůry. Čtyři mladí nadějní průzkumníci a dvanáct letitým výzkumem zocelených vědců se posadilo ke stolu v zahradě Starosuchdolské a požilo poslední únětické pivo Páně. Tímto děkuji svému výzkumnému týmu, že se svědomitě věnoval vytčenému úkolu - prozkoumávání Únětické kultůry v celé rozsáhlé oblasti. Osobně za svůj největší úspěch považuji, že se mi podařilo čtyřikrát vypudit vědce od rozpracovaného výzkumu v útulných hospodách a převelet je na výzkum v úplně jiné lokalitě. Nicméně příští úkol bude ještě náročnější. Na 41. Posedlostech budeme bez piva hledat slavíky a gumy.

Přední Kopanina, kostel sv. Maří Magdalény – Románská rotunda z 1. poloviny 12. století. Je stavěna řádkovým zdivem ze „zlaté opuky“, která se dodnes těží v místním lomu. Pro svou značně dekorativní kresbu se kámen používá při opravách Pražského hradu a použila se i při výzdobě metra. V roce 1779 se klenba rotundy zřítila a kostel ležel dlouho v troskách. Teprve v roce 1853 začal s jeho přestavbou profesor pražské techniky, stavitel Karel Wiesenfeld. Loď byla pokryta dřevěnou kupolí, byla prolomena nová okna, zvýšena věž a na jižní straně přistavěna obdélná loď.

Hřbitov, Martin Frič - Nejprve kreslil reklamy a psal scénáře. Fričovým prvním zvukovým filmem se stal Dobrý voják Švejk. Natáčení se neobešlo bez problémů. Zasáhla cenzura a postava polního kuráta Katze, kterého představoval Hugo Haas, musela být změněna na štábního lékaře. Pak následovalo několik snímků vzniklých za spolupráce s Karlem Lamačem např. To neznáte Hadimršku, ve kterých hrál hlavní roli Vlasta Burian. O tohoto herce se potom Karel Lamač s Martinem Fričem “dělili”. V letech 1930 – 1945 natočil Vlasta Burian 23 filmů. Z nich osm natočil Lamač, Frič devět a zbytek ostatní režiséři. Frič byl jediným režisérem, který dokázal Buriana ukočírovat. V roce 1933 natočil Martin Frič s Hugo Haasem Život je pes. Poté následovaly společné snímky: Mazlíček, Ať žije nebožtík!, Mravnost nade vše, Poslední muž, Jedenácté přikázání. V roce 1937 natočil také s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem film Svět patří nám. Za režii Kristiána a filmu Škola základ života získal Frič Zemskou cenu 1939. Podle předlohy Jaroslava Žáka natočil ještě před válkou komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Po osvobození se mu podařilo vypořádat se s nadměrným požíváním alkoholu a natočil Čapkovy povídky. Po únoru 1948 se ocitl pod tlakem totalitní moci a byl tlačen tam, kde nechtěl být. V roce 1949 vstoupil do Komunistické strany a natočil snímek Zocelení. Naději na nové nadechnutí sliboval dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař, ale došlo k opaku. Ministr kultury Zdeněk Nejedlý udělil Martinu Fričovi dvouletý distanc. Během této doby natáčel jen dokumenty: Bylo nás 120 000, Mládí naší vlasti, Obránci vlasti, Píseň svobody, Spartakiáda. Po zákazu se vrátil s novými herci – Jiřím Sovákem, Jiřinou Bohdalovou, Vlastimilem Brodským, Milošem Kopeckým aj. Vedle komedií Nejlepší ženská mého života natočil i pohádku Princezna se zlatou hvězdou, film Lidé z maringotek i drama Hvězda zvaná Pelyněk. K jeho vrcholům patří televizní Medvěd a Slzy, které svět nevidí s Janem Werichem. Začátkem šedesátých let po smrti manželky Suzanne Marwille u něj přibývaly deprese, které opět řešil pitím. Nakonec se musel podrobit důkladné psychiatrické léčbě. Nadešel 21. srpen 1968. Okupace Friče zdrtila natolik, že se rozhodl skončit se životem. Přísný zákaz pití alkoholu porušil jednou uschovanou lahví koňaku. V noci na 21. srpna 1968 ji vypil, druhý den byl nalezen a odvezen do nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel. Poslední záznam ve Fričově diáři je právě z 21. srpna. Datum je označeno křížem, pod ním je rozrušeně rozepsaná věta: „Strašná zprava Rusov…“ a pod tím „Maťa“, což je zdrobnělé jméno jeho obětavé nevlastní dcery Marty. Martin Frič natočil celkem 111 filmů a stal se nejplodnějším českým filmařem všech dob. Dnes odpočívá Martin Frič vedle své ženy a nevlastní dcery Marty zde na kopaninském hřbitově. Hrob sdílí dohromady ještě s rodinou nejbližších příbuzných herečky Lídy Baarové - původním jménem Babková. Je zde pochována Baarové sestřenice Zdeňka Babková-Snopová a synovec Jiří Snop, který byl životním druhem Marty Fričové. Marta Fričová se narodila v roce 1914 v Praze herečce němých filmů Suzanne Marwille (1895 – 1962) Po sňatku její matky s režisérem Martinem Fričem přijala jméno Fričová. Ve druhé polovině třicátých let vystupovala v Divadle Vlasty Buriana. Po válce vedla taneční školu s výukou rytmiky, akrobacie a stepu na Karlově náměstí. Do pozdního věku Marta Fričová učila tanec a měla chovnou stanici velkých kníračů (sama žila s pěti fenami). Zemřela bezdětná v roce 1993 ve Fričově vile v Hodkovičkách.

Kaple sv. Ludmily a Marty – Kaple byla postavena v roce 1712 z iniciativy jezuitského řádu. Po rekonstrukci rotundy byla v kapli zřízena márnice a od roku 1971 zde bylo umístěno kolumbárium. Nyní v čerstvě opravené šestiboké kapli bylo 29. 11. 2012 otevřeno miniaturní Muzeum Přední Kopaniny.

Goniostanice, Ke goniu -  Od roku 1928 bylo na čs. letištích zaváděno i radiové spojení a letecké společnosti vybavovaly svá letadla a doplňovaly své posádky o radiotelegrafistu. Od roku 1929 se začaly budovat i pozemní radiové zaměřovače -goniostanice. Síť zaměřovačů umožnila zjišťovat polohu letadel a navádět je při přiblížení na přistání, a to i za zhoršených meteorologických podmínek a v noci. Goniostanice posádkám letadel nenařizovaly směr a výšku letu, ale poskytovaly pouze ty údaje, o které byly požádány. Veškerá odpovědnost za dosažení cíle a bezpečný let byla tehdy ještě na posádkách letadel. Princip zaměřování byl takový, že stanoviště zjistilo úhel, pod kterým přicházejí signály ze zaměřovaného letadla, a tento údaj se vynesl na pracovní mapu velkého měřítka. Totéž učinilo další stanoviště, a v průsečíku těchto úhlů byla vyznačena okamžitá poloha zaměřovaného letadla. Sestupová trasa byla volena tak, aby do ní nezasahovaly žádné terénní překážky a byla zhruba 20 km dlouhá. Gonio, vysílající vodící paprsek, bylo postaveno v ose přistávací dráhy ve vzdálenosti 150 metrů od jejího počátku. Pilot letounu byl nejprve naveden na směr letiště, zaznamenal si čas a zahájil sestup. Podle kompasu nasměroval letoun do osy dráhy a letěl po ní stanovenou rychlostí směrem od letiště. Přesný směr udržoval pomocí "zadních kursů", které dostával od gonia. Takto letěl sedm minut a sestoupil do výšky 500 metrů. Pak se otočil o 180 stupňů a vracel se klesáním k letišti, přičemž upřesňoval směr podle tentokrát "předních kursů". Sledoval čas, protože po sedmi minutách měl být opět nad goniem, tentokrát ve výšce 50 metrů. Zde již měl zahlédnout zemi a práh dráhy.

U Drahušky, u fotbalového hřiště FCPK – Na čepu Únětice 10, první seznámení s Únětickou kultůrou. Po odchodu už se budeme držet hesla, které jsme objevili při naší minulé vycházce v Dejvické nádražce: „Lidem, kteří chodí pomalu, hrozí demence“.

Kopaninský mlýn – Podle všech dostupných pramenů malebný. Dnes zde sídlí sportovní stáj Vondráček.

Statenice, Statenická krčma – Je doloženo, že ještě před rokem zde čepovaly Únětice  a před dvěma lety před vánoci při našem dobývání Okoře na lyžích  nás na dveřích lákali tímto nápisem: „Milé dívky a ženy! Máte celulitidu? Problémy s nadváhou? Řídké vlasy? – PŘIJĎTE K NÁM. Je tu šero a všichni jsme tu ožralí“. Dnes čepují Gambrihnus a sympatickou zvací ceduli strhli. Tím se Statenická krčma sama vyřadila z Únětické kultůry.

Fotoalbum vycházky...

Statenice, zámek - Zámek je barokní jednopatrová čtyřkřídlá budova postavená kolem obdélníkového dvora. Ve dvoře stojí barokní špejchar a vjezdní brána z poloviny 18. století. Zámecká kaple sv. Ludmily se bohužel do dnešní doby nezachovala. V severním křídle byl pivovar. Vlastníkem byl svatojiřský klášter, který si zajišťoval odbyt svého piva ve vrchnostenských krčmách ve Statenicích a Černém Vole. Zámek je ve velmi špatném stavu, ale současný italský majitel Manghi již zahájil jeho opravy. Majitel zámku je i majitelem developerské společnosti, která se chystá stavět 56 hektarový resort Aura Praha s golfovým hřištěm na okraji Statenic. 

Statenický mlýn - Luxusní rezidenční projekt, který navrhli architekti z ateliéru Lewis & Hickey. Projekt představuje  37 bytů, 21 řadových domů a 32 rodinných domů. Přáním architektů bylo uspořádat domy do promyšlených celků, aby podporovaly pocit sousedské sounáležitosti. Domy stojí kolem náměstí a jsou lemovány řadovými rodinnými domy. Samostatně stojící rodinné vily kopírují přírodní obrysy údolí a Únětického potoka. Komplex byl dokončen  v lednu 2008.

Statenický mlýn, restaurace – Je gastronomický komplex situovaný ve vilovém komplexu Statenický mlýn. Restaurace nabízí dvě patra, odpočinkový prostor s pohodlnými sedačkami a venkovní terasu, postavenou přímo nad jezírkem. Čepuje se zde Stella Artois, je tedy z hlediska Únětické kultůry naprosto nezajímavý.

Černý Vůl - Název osady pravděpodobně pochází od jména hostince U Černého Vola. Pověst vypráví, že za vlády sv. Václava odváděli Čechové povinnou daň Východofranské říši – 100 volů a 500 hřiven stříbra. Dobytek byl hnán po dávné cestě Via Magna vedoucí z Prahy okolo Únětic na sever do Saska. Z Prahy to bylo do Černého Vola jeden den pěší chůze. Honci, když se již dříve přesvědčili, že Sasové dobytek nepřepočítávají, jednoho vola porazili načerno a ve zdejší krčmě snědli. Od té doby se hostinec nazývá U Černého Vola a od něj převzala pojmenování i později vzniklá osada.

Restaurace Ve mlejně, Černý Vůl – Čepují zde Únětickou desítku, konečně Únětická kultůra

Únětice – Vstoupily do historie původně především v souvislosti s archeologií. V roce 1879 vykopal zapálený amatérský archeolog, roztocký lékař Čeněk Rýzner na Holém vrchu pohřebiště se třiceti hroby. O sto metrů dál se pak podařilo objevit dalších 29 hrobů. Hroby byly z období 1700 let před naším letopočtem, ze starší doby bronzové. Pohřební rituály se výrazně lišily od rituálů, do té doby známých. Nebožtíci byli ukládání ve skrčené poloze, hlavou k jihu, aby se dívali směrem k „slunci“. Přestože podobných i větších pohřebišť i jednotlivých hrobů s obdobnou úpravou a zvyklostmi bylo v následujících desetiletích objeveno ještě několik, jméno blízké obce nálezu se do dějin archeologie zapsalo tím, že nové skupině pravěkého osídlení dalo jméno – kultura únětická.