41. Tam, kde tlučou slavíci a sviští rychlé gumy

neděle 20. 1. 2013
navštíveny: Radotín, Berounka, hospůdka U Ondřeje, kostel sv. Petra a Pavla, dům poslance Macháčka, Rudé letnice, Slavičí ulice, Slavičí údolí, Pražský okruh, Lochkovský most, Lochkovský zámeček, Lochkov lofts

Pozvánka
Sraz budeme mít už nacvičený z vánoční vycházky - samostatný odjezd z Hlavního (12:20) nebo ze Smíchova (12:28). Jen co nastoupíme, vystoupíme. V Radotíně. A nezapomeňte: Když jdeme na slavíky, máme pochopitelně hole v ruce.

Jaká vycházka byla

    41. posedlosti za slavíky a rychlými gumami byla taková cesta z města, i když jsme hranici Prahy tradičně nepřekročili. Dojeli jsme na opencard do Radotína a namířili si to rovnou k Berounce. Před cestou do pustiny se musíme posilnit. Některé ovečky sice nepojaly tuto myšlenku úplně za svou, ale nakonec nás stejně všechny vcucnul Ondřej. A jdeme dál. Pamětihodností v Radotíně není mnoho - lávka věhlasných architektů, kostel, neustále se stěhující knihovna, dům, ve kterém poslanec Macháček vyráběl patrony proti Windischgrätzovi a Rudé letnice. Po těch ke všemu zbyly už jen schody. Mezi stromy jsme spatřili osamělý dům ve Slavičí ulici, ve kterém se odehrála dvojnásobná vražda, nevyřešená jen kvůli tomu, že si svědek spletl krev s rozšlapanými jahodami. Raději jsme si to namířili do oázy klidu, do Slavičího údolí - viz wikipedie. Už kecají i tam, celé údolí bylo plné sáňkujících PéZetek (parchantů zatracených), a tak náš veselý hlouček, který se na dně údolí rozhodl uspořádat piknik, množstvím decibelů nijak nevybočoval. Tím pádem jsme žádné slavíky tlouct neslyšeli.

    Ale když jsme vystoupali nad údolí, slyšeli jsme rychlé gumy na Pražském okruhu svištět zcela zřetelně. Hole jsme u slavíků příliš neužili, ale zatraceně se nám hodily při sestupu pod Lochkovský most. Jen blázen a Čtrnáctka se brodí sněhem zimní krajinou a navíc po černé sjezdovce. Ale o čem by Milena T. vyprávěla na přednáškách svým studentům, kdybych neposkytla vycházkářům trochu toho adrenalínu? Na druhé straně údolí nám postavili nejen schody, ale i prostornou plošinu, a tak jsme mohli radostně vystřelit na znamení, že jsme zase všechny strasti pochodu smrti přežili. Křovím jsme se prodrali do Lochkova. Nikdo by nevěřil, že se v této upravené vesnici v roce 1968 točily věrohodné záběry ze zanedbaného Děčínska v Utrpení mladého Boháčka. A nikdo by nevěřil, že v této upravené vesnici není jediný obchod a jediná hospoda - nepočítám-li luxusní restauraci Na konci, ve kterou zmutovala útulná zaplivanka Na Závisti. A tak jsme po návštěvě pivovaru, přeměného na loftové byty duchů, ve kterých svítilo jen pár oken (slovy dvě), ujeli do zabydleného sídliště Barrandov. Hospodu U Vondráčků v chodbě paneláku zřejmě nikdo kromě domorodců nenajde, ale bylo tam příjemně. A byli tam lidi!!!

Radotínská lávka – Do sedmdesátých let 20. století zde jezdil přes Berounku jen přívoz. Poté byla postavena provizorní lávka položená na zakotvených lodicích, která se vždy na zimu musela demontovat. Tato nová lávka, postavená podle projektu Josefa Pleskota a Radka Lampy, byla slavnostně otevřena v roce 1994.

Kostel sv. Petra a Pavla – Už v době vlády prvních Přemyslovců zde stával gotický kostelík. První písemná zmínka je z roku 1298. Nynější kostel pochází z posledního působení zbraslavského kláštera před rokem 1795. Kostel byl na konci druhé světové války poškozen, vybuchla v něm pancéřová pěst.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Kostel v celé své kráse                                                                           4) Podle Radotínského potoka
    2) Knihovna v celé své vnitřní kráse                                                           5) U památníku Rudých letnic se vystřídal celý Radotín
    3) Tady se vyráběly patroly proti Windischgrätzovi                                     6) Teď z památníku zbyly jen schody

Místní knihovna, Loučanská 1a - Knihovna se stěhovala, jako snad žádná jiná radotínská instituce. Obecní veřejná knihovna byla zřízena v Radotíně v roce 1919. Všechny zdejší spolky a korporace, které měli svoje spolkové knihovny, byly požádány, aby knihy věnovaly nové veřejné knihovně. Spolky žádost jednomyslně zamítly. Knihovní rada se poté obrátila ke zdejším občanům s prosbou, aby starší, přečtené knihy darovali oni. Tímto způsobem bylo sice získáno větší množství knih, ale nevalné ceny a jakosti. Peněžní sbírka k témuž účelu vynesla celkem 470 Kč. Knihovna byla otevřena v roce 1921 v malé, zcela nedůstojné místnosti domu, který už tehdy čekal na svou demolici. S otevřením měšťanské školy v roce 1928 byla knihovna přemístěna do čp. 23, do prostornější a vhodnější místnosti, která se uprázdnila odstěhováním jedné třídy měšťanské školy. V letech 1939-1940 byla přemístěna do jedné ze sokolských šaten, od roku 1940 do roku 1944 do domu pana Šamonila na Betonce, pak byla přestěhována do budovy U Broulímů. Po válce přišlo další stěhování - do budovy čp. 5, tam zůstala až do roku 1990. Roku 1990 muselo být dětské oddělení z havarijních důvodů uzavřeno a přemístěno do budovy bývalé školní jídelny a oddělení pro dospělé se přestěhovalo do bývalé prodejny oděvů vedle pošty. Tyto prostory byly v rámci restituce uvolněny původnímu majiteli, a tak se také oddělení pro dospělé přestěhovalo do školní jídelny. Teprve roku 2004 bylo rozhodnuto o zásadní přestavbě knihovny. Slavnostní otevření se uskutečnilo v říjnu 2006.

Gymnázium Oty Pavla, Loučanská 1a – Bylo přejmenováno v roce 2000. V témže roce byla za účasti rodiny Oty Pavla slavnostně otevřena stálá expozice o životě a díle Oty Pavla. Ota Pavel měl k Radotínu blízký vztah, neboť jeho otec si ke stáru v Radotíně koupil domek. Je prokazatelné, že za ním spisovatel do Radotína přijel nejméně jedenáctkrát - aspoň jak píše v povídce Zlatí úhoři. Tatínek pro něj (jako dávnou splátku) postupně  nachytal a upravil jedenáct zlatých úhořů

Josef Macháček, náměstí Osvoboditelů 6 – Místní sedlák, který se v roce 1848 stal revolucionářem a ještě si při tom stačil stavět dům, na kterém je jeho pamětní deska. V tomto roce byl zvolen do českého sněmu. V ještě nedokončené novostavbě se vyráběly patroly pro boj proti Windischgrätzovi. Jako vůdce ozbrojeného lidu svého kraje táhl v polovině června na pomoc Praze. Byl i zatčen a propuštěn v září po císařské amnestii. Ale když se v roce 1860 opět sešel zemský sněm, nechyběl Macháček mezi zvolenými poslanci.

Rudé letnice, u ulice K Cementárně - Šlo a akci komunistické a dělnické mládeže, která se o velikonoční neděli 1930 sešla v Kosoři a po projevu komunistického poslance Václava Kopeckého se vydala průvodem do Radotína. V ulici K Cementárně přehradil průvodu cestu kordon devíti četníků. Na opakované výzvy k zastavení dav nereagoval a zaútočil na četníky kameny. Při střetu četníci svou roli nezvládli a použili střelné zbraně. Čtyři dívky byly postřeleny, jedna zraněna lehce, pravděpodobně po zásahu kamenem. Pět osob bylo zatčeno, poslanec Kopecký v tichosti zmizel. Mnoho indicií nasvědčuje tomu, že srážka byla předem plánována a nic netušící dívky byly bezostyšně zneužity k politickým cílům. Komunistům se podařilo nafouknout událost do nebývalých rozměrů. Je však nutno přiznat, že prvního zkreslení se dopustili vyšetřovatelé – verze o jediném výstřelu a odražené kulce jednoznačně vyvrací počet zranění. Tento závěr vyšetřování dal komunistům do rukou munici. Nejprve se zviditelnili v parlamentu, k čemuž neváhali použít zkrvavenou košilku jedné ze zraněných dívek a vyšetřování zesměšnili v tisku ironickými články Julia Fučíka. Díky nim se značná část veřejného mínění obrátila proti četníkům a z komunistů udělala mučedníky. Když se v roce 1948 chopili moci, přebrali iniciativu v mystifikacích komunisté. První z nich je už v samotném názvu „Rudé letnice“. Letnice se slaví až 50 dnů po Velikonocích, ale název „Rudé Velikonoce“ se komunistům zřejmě nezdál dost vhodný. V dubnu 1950, v roce 20. výročí, byl slavnostně odhalen památník Rudých letnic. Pomník se stal místem, k němuž se rok co rok chodil povinně klanět celý Radotín. Rudé letnice byly povýšeny na událost celostátního významu. V roce 1954 byl natočen film režiséra Jiřího Sequense /em>Olověný chléb (další z povinných akcí radotínských škol), kde jsou události z roku 1930 popsány z pohledu tehdejší oficiální ideologie. Film je zajímavý tím, že v něm debutovala 13letá Jana Brejchová. Aby slova o prolité krvi získala náležitou váhu, z pěti zraněných děvčat se náhle stalo „pět zastřelených“. V roce 1980 vyšla publikace Rudé letnice. Nechtěně lze z publikace vyčíst zajímavé informace – například to, že některé dívky vůbec nevěděly, že jdou na politickou demonstraci, šly prostě na výlet do Kosoře a do Radotína. Určitý rozpor s často opakovaným tvrzením o zbídačelých dětech je v pasáži, když jedna z dívek vypráví, jak jim cestou na demonstraci ujel vlak, pročež se s kamarádkami složily a na cestu ze Smíchova do Radotína si objednaly taxík. Komunističtí ideologové pamatovali na vše: V roce 1930 se dvě zraněné dívky jmenovaly Hilda Reichová a Rici Katschnerová, ale v roce 1950 bylo přece nemyslitelné, aby za práva českého proletariátu bojovaly Němky. A tak už se jmenovaly T. Raichová a R. Kačnarová. Některé lži o Rudých letnicích jsou až úsměvné. Nechvalně známý Jaroslav Kojzar nejprve ve svém článku nechává spiklence „vystoupit z vlaku v Kosoři“, aniž by si zjistil, že do Kosoře nikdy koleje nevedly a pak se podle něj střílelo i proti mládeži schované ve stráni, byť už „jen jaksi nesměle a nikoho naštěstí už netrefili“. Po roce 1989 pod vlivem veřejného mínění zastupitelé rozhodli v říjnu 1992 pomník zbourat. Mohl být zachován jako memento, jak bylo v době totality možné pokřivit historii. A přitom by zůstal vzpomínkou na nevinné zraněné dívky, které nemohly za to, jak a kým byla událost v průběhu let zneužita.

Fotoalbum vycházky...

Cementárna, K cementárně – Roku 1871 prodal Jan Macháček, syn revolucionáře, pozemek za 17 600 zlatých Pražské akciové továrně na hydraulický cement. Mezi zakládajícími akcionáři byl Max Herget, ale třeba i Julius Grégr. Už v roce 1897 se zde vyrábělo 7 000 tun cementu ročně. Po roce 1948 se z cementárny stal národní podnik Pragocement. Když už se mezi obytnými domy vyrábělo ročně 154 000 tun cementu, bylo rozhodnuto postavit nový závod v údolí nad Radotínem. Nový závod s plánovanou výrobou 610 000 tun cementu byl otevřen 1961 ve zkušebním provozu. V roce 1963 byla ukončena výroba ve starém závodě, který znečišťoval okolí prachem ze dvou komínů vysokých 80 metrů. Plánovanou výrobu se podařilo zajistit až v roce 1968. Nyní cementárnu vlastní Heidelberger Zement.

Vražda v Slavičí ulici - Splést si krev oběti s rozšlapanými jahodami je svým způsobem umění. Jenomže přesně tento omyl souseda zavražděného manželského páru dovolil vrahovi získat před policií náskok. Zatím si jej udržuje. Vražda manželů Jaroslava (77) a Věry (73) Saxlových v létě roku 1996 doslova otřásla celým Radotínem. Jejich domek stojí až na samém konci slepé Slavičí ulice. Ze dvou stran ho obklopuje les, na nejzazším konci zahrady je sousedův plot. Pozemek o rozloze padesát na sto metrů s ovocnými stromy a keři umožňoval život v naprostém soukromí. Tato přednost místa se oběma manželům ale nakonec vymstila. Šestého července roku 1996 uslyšel soused Saxlových, pan Ludovít R. volání. Na policii později vypověděl: "Byl to ženský hlas a připadalo mi, že křičí o pomoc. Těsně poté z toho směru, kde bydlí Saxlovi, zaznělo pár prásknutí, tak jsem se tam šel podívat." Ke svému překvapení uviděl na zahradě jakéhosi muže. Chlápek se jakoby přikrčil, vklouzl za roh domku a zmizel. Ludovít R. si to namířil rovnou ke vstupním dveřím. "Vzal jsem za kliku, ale otevřít nešlo. Na zemi bylo něco červeného, vypadalo to jako rozšlapané jahody, a tak jsem si toho ani nevšímal. Volal jsem několikrát, ale když se nikdo neozýval, odešel jsem domů. O skleníku v té zahradě jsem vůbec nevěděl," vypověděl pan R. Ve skleníku v té době ležel už mrtvý Jaroslav Saxl se třemi kulkami v těle. Jeho manželka musela slyšet výstřely. Sešla zřejmě po schodech dolů a tam se potkala s vrahem. Poloha jejího těla svědčí o tom, že se před ním snažila uprchnout po schodech nahoru. Byla zasažena pěti kulkami z bezprostřední blízkosti. Není vůbec vyloučeno, že v době, kdy se do domku manželů Saxlových pokoušel dostat jejich soused, bránil mu v otevření dveří právě vrah. Oba mrtvé objevil jejich příbuzný ještě týž den, ale nejméně dvě hodiny po jejich zavraždění. Ihned informoval policii, ale právě tohle prodlení hraje rozhodující roli. Mezitím totiž pořádně zapršelo. "Je to k neuvěření," pokrčil rameny podplukovník Josef Mareš, vedoucí oddělení vražd. "Málokdy se stane, abychom byli tak blízko k pachateli a zároveň tak daleko." Záhadou stále zůstává motiv dvojnásobné vraždy. Saxlovi měli doma asi šest vkladních knížek na víc než půl miliónu korun a sto padesát tisíc korun v hotovosti. Vše zůstalo netknuto. Pan Saxl byl v okolí znám tím, že bojoval za války v Anglii, v řadách československých letců a nedlouho před svou smrtí obdržel vyznamenání. Policejní svazky o radotínské dvojnásobné vraždě obsahují stovky stránek. Čas od času k nim přibydou další, ale vrah stále uniká.

Slavičí údolí - Je přírodní rezervace, která se nachází na loukách a přilehlých zalesněných svazích boční doliny ústící do údolí Radotínského potoka. Údolí samotné je poměrně špatně přístupné, lze se do něj prodrat těsně podle plotu zahrádek. I z tohoto důvodu se jedná o oázu klidu. Malebné jsou především louky ve střední části údolí, v létě se zde pasou ovce. Není bez zajímavosti, že odborným garantem pastevectví je ing. Slavík.

Silniční obchvat - Z Lahovic, kde končí most přes Vltavu, navazuje na něj mostní estakáda, která překlenuje celé údolí Berounky a Radotína a končí před jižním portálem tunelu. Celková délka estakády je 2 km. Železniční trať  Praha – Plzeň překračuje most ve výšce cca 40 m. Následuje tunel, který se skládá ze dvou tubusů, pravého, stoupajícího se třemi jízdními pruhy a levého, klesajícího se dvěma pruhy. Začíná portálem Radotín a končí po více než 1,6 km portálem Lochkov. Za tunelem trasa překračuje mostním objektem výběžek Slavičího údolí. Lochkovské údolí je překlenuto Lochkovským mostem.

Lochkovský most – Nejvyšší most v Praze, součást Pražského okruhu, byl otevřen v září 2010. Most je dlouhý 461 metrů a vysoký 65 metrů. Ve srovnání s Nuselským mostem je o polovinu vyšší. Nosná konstrukce je ocelová, světovým unikátem je použití šikmých betonových pilířů pod úhlem 57 stupňů. Jeden z důvodů, proč musely být použity šikmé pilíře a ne klasické svislé, byl i ten, že ekologové nechtěli, aby betonové sloupy zasahovaly do přírodní památky, která se nachází pod mostem. Při stavbě byly postaveny pomocné svislé pilíře, bez nich by totiž most nad údolí nebylo možné nasunout. Ocelovou nosnou konstrukci, která byla na most nasunuta, vyráběla firma Bögl a Krýsl. Jednotlivé díly byly dovezeny a k sobě svařovány na polích poblíž Slivence a celá ocelová konstrukce byla postupně nasunuta. Po dokončení byly svislé pilíře zbourány. Nejdříve byly lanem odříznuty horní části pilířů a zbytek konstrukce poté rozlámán obřími hydraulickými kleštěmi. Železo se oddělilo od betonu a následně opět použilo.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) V Lochkově se točilo Utrpení mladého Boháčka                                         4) Lochkovský zámeček hostil dánskou královnu
    2) Hospoda Na Závisti vypadala ještě vloni stejně                                          5) Lochkovský pivovar v roce 2009
    3) Teď z ní udělali luxusní restauraci Na konci                                                 6) Pivovar je přestavěn na lofty