42. Nové spojení se světem

neděle 3. 3. 2013
navštíveny: Český autoklub, pomník Woodrowa Wilsona, socha Nicolase Wintona na Hlavním nádraží, Neffův dům, železniční měnírna na Hrabovce, cyklostezka, Národní památník na Vítkově s vyhlídkovou věží a kavárnou, tunel jen pro cyklisty, Národní dům v Karlíně, Invalidovna, Futurama, Kyčelní kost mamuta, Rustonka, ateliér Zdeňka Němečka na Libeňském ostrově, hospůdka U Budyho, palác Svět, Metrostav, Palmovka Park II, Docks, pivní sanatorium U Horkých

Pozvánka
Sraz v neděli 3. března ve 13 hodin na bezpečném okraji Sherwoodu, a sice na rohu Opletalovy a Washingtonovy ulice. Abychom to my obědváři měli na sraz coby dup. Oběd totiž bude od 12 hodin v hospodě U staré pošty,  Opletalova 17.

Jaká vycházka byla

    Na nedělní vycházce bylo zřejmé, že "Nové spojení se světem" vrtalo v hlavě spoustě zvědavců. Jen co jsme pohřbili před Československým autoklubem Dopravu automobilovou a vzpomněli na ječící sirény při obnažování amerického prezidenta, už milovníci rébusů kvitovali s povděkem, že jdeme na nádraží. Ale ani bus do Mnichova, ani žádný z přistavených Orient expresů nemířil do toho našeho vysněného světa. Rozloučili jsme se s drobným, obrýleným Nicolasem Wintonem a odešli - směr Bulhar. Tam už železniční pražce nahradil asfalt. Jen co jsme prozkoumali schody odnikud nikam, přišla nám cyklostezka poněkud fádní, a tak jsme se raději vydrápali na Vítkov. Někteří jen do kavárny, ale my rození vojevůdci a dobyvatelé až na vyhlídkovu věž, ze které byl Žižka taaakhle malinkej. Seběhli jsme zpátky na cyklostezku. Když jsme spatřili světlo na konci tunelu, znamenalo to pro nás jediné - budeme balacovat na hraně mezi ústím tunelu a plotem nad rychlíkovou tratí. Musím s potěšením konstatovat: moje ovečky nejsou žádné ovce, ale gazely. To se ostatně ukázalo vzápětí, když pohodlné betonové schody vystřídaly schody vytrhané. Karlín - už je konec dobrodružství, teď nás čeká jen nudná rovina.

   Divoké ženy nám nevadily, ale před zdivočelými haranty jsme raději zdrhli k invalidům. Jenže bez úplatku nás komisní soudruh staršina k platanům stejně nepustil. U Futuramy jsme se potěšili hrošíkem liberijským, křesly pro hosty a kyčelní kostí mamuta. Z Rustonky zbyl jen komín a vize, po Libeňském ostrově pobíhali zrezivělí sportovci a U Budyho hostinskej Ruda sice hlásil "U mě dobrý", ale na letní zahrádku v mrazivém březnu jsme se ještě necítili. A už je to tady, kvíz je rozluštěn. Stojíme před palácem Svět. Uvnitř běží míchačky s vodou, místo zbořeného automatu Svět trčí jen betonové sloupy. To Palmovka Park v zádech Pivního sanatoria roste jak z vody. Zatímco neapolitánec si ve Světě vesele utahuje z úřadů už patnáct let, Magistrát neplacením už úplně všeho se snaží zničit poslední velkou českou stavební firmu. Mám své zvědy, syn je hrdý zaměstnanec Metrostavu. Pohoupali jsme se na přístavním molu v Docks a odešli do bezpečného přístavu - K Horkým. Jak je to s tím putujícím sluncem jsme nezjistili, ale s pivem a tlačenkou měl Hrabal rozhodně pravdu. Pivní sanatorium jsme opouštěli opravdu těžce.

Československý autoklub, Opletalova 29 – Český klub motocyklistů založilo čtrnáct nejaktivnějších motocyklistů v hostinci U Pinkasů v lednu 1904. Český klub automobilistů byl založen o dva měsíce později v březnu 1904, počet členů bylo 34. Jedním z hlavních úkolů obou spolupracujících klubů bylo zajištění pohonných hmot. V té době totiž byl benzín k dostání pouze v lékárnách a u drogistů, a to v litrových nebo třílitrových lahvích. V roce 1913 se začala vybraná místa cest osazovat výstražnými tabulkami. Místodržitelství vyzvalo klub, aby tabulky obstaral a zajistil jejich umístění. Zní to jako titánský úkol, ale jednalo se řádově o desítky značek. Po vzniku republiky roku 1918 nová společnost automobilu nepřála. Auto bylo považováno za nemravný asociální luxus, který je nutno maximálně zdanit. Dlouhé řady legislativních předpisů a norem dusily rozvoj motorismu a měly mnohdy až prohibitivní účinky. Např. provoz automobilů podléhal vojenským předpisům a dokonce až do března 1921 podléhaly jízdy soukromými vozy úřednímu povolení. Také benzín např. v létě 1920 stál neuvěřitelných 19 korun za litr. Pak se není co divit, že Československo ač průmyslově vyspělé, bylo v počtu obyvatel na jeden automobil hluboko pod evropským průměrem. V roce 1921 zde bylo registrováno  4332 osobních a nákladních automobilů, tedy jeden připadl na 3138 obyvatel, v Anglii činil tento pomět 1:110, v USA 1:11 a dokonce i Bulhaři na tom byli 3x lépe než my. Autoklub se scházel původně U Pinkasů, na Žofíně, později v pronajatém sále Obecního domu. Teprve čtvrtstoletí po jeho vzniku byla postavena vlastní budova podle projektu Pavla Janáka. Spolkový dům byl slavnostně otevřen v roce 1929. V té době už bylo registrováno 58 000 automobilů. Ale hospodářská krize ve třicátých letech dopadla znovu těžce na motorismus, a to opět aktivním přičiněním státních orgánů a politických stran. Stále panoval názor, že automobil je luxus, takže si na motoristech vylepšovala rozpočet státní pokladna i města. Vybíralo se dlažebné, mostné a někde se zřídilo i mýtné. Když se krize dotkla zemědělců, vymysleli agrárníci zákon, že benzín musí obsahovat určitě procento řepy a brambor. Cena pohonných hmot se zvýšila, chod motoru se zhoršil, pěstitelům řepy a brambor se nepomohlo, pouze se zvýšil zisk lihovarů. Státní železnice, věčně prodělečný podnik, který musel erár v roce 1932 podpořit miliardou korun, se měl pozvednout tím, že byla zdaněna motorová vozidla ve veřejných službách. Z taxi se platilo ročně 4200 Kč, z pětitunového náklaďáku dokonce 15 000 ročně. Toto opatření způsobilo pokles prodeje automobilů v roce 1932 o 40 %, 15 000 majitelů automobily odhlásilo a postavilo na špalky. Automobilový průmysl využíval jen 25 % své kapacity. A jak to prospělo železnici? Tržby jí klesly o dalších 14%. Jízlivé parte z roku 1932 tedy moc nepřehánělo. „Českoslovenští motoristé oznamují smutnou zprávu, že následkům zločinných pokusů o otrávení a udušení, podlehla naše draze milovaná Doprava Motorová. Po těžkých útrapách, jež jí způsobili její nepřátelé, skonala v mladém věku 20 let, které plně zasvětila blahu všech občanů a státu, nezískavše za to uznání ani podpory. Příjezd hostů povolen jen železnicí nebo tramvají. Místo květinových darů a projevů soustrasti pamatujte na politické partaje a jiné příživníky v příštích volbách!“

Pomník Woodrowa Wilsona, Vrchlického sady – V říjnu 2011 zde byl slavnostně odhalen pomník tohoto amerického prezidenta. Wilson byl prezidentem USA od roku 1913 do roku 1921. Replika bronzové sochy se do parku vrátila po 70 letech. Původní socha od Albína Poláška stála od roku 1928 na místě, které je nyní zastavěno novou nádražní halou. Když Německo vyhlásilo USA válku v prosinci 1941, hned druhý den německá vojska sochu zničila. Vznik nového památníku poznamenal spor sochařů, kteří se kvůli soše nejprve verbálně, poté fyzicky střetli. Michal Blažek a Oldřich Hejtmánek neměli jasno v tom, kdo by měl dílo vytvořit, ani v tom, kdo komu co ukradl. Podle Hejtmánka byla soutěž, kterou vyhrál Blažek, zfalšovaná. Blažek zase tvrdil, že Oldřich Hejtmánek ukradl hlavu původní sochy, která patří Národnímu muzeu. Při prezentaci památníku pak začal Blažek Hejtmánkovi nadávat, poté ho udeřil, a když napadený muž upadl na zem, Blažek ho ještě dvakrát uhodil do obličeje. Za napadení mu pak uložil odvolací pražský městský soud podmíněný měsíční trest vězení. U památníku je ještě takzvaná Cesta svobody složená z desek se jmény lidí, kteří na projekt finančně přispěli. Slavnostní odhalení se také neobešlo bez drobného trapasu. Konalo se totiž ve středu 5. října ve 12 hodin. Protože každou první středu v měsíci je v pravé poledne zkouška sirén, byly první dvě minuty projevu přehlušeny velice intenzívním jekotem. 17. 12. 2012 byla do Chodníku svobody u památníku Woodrowa Wilsona slavnostně odhalena pamětní deska prezidenta Václava Havla na provizorním stojanu. Usazena bude, jakmile to dovolí počasí.

Hlavní nádraží Praha - Původní budova nádraží byla postavena podle návrhu Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia zároveň byly před nádražím  založeny Vrchlického sady. Začátkem dvacátého století byla postavena v secesním slohu nová hlavní budova  podle návrhu architekta Josefa Fanty. V letech 1972–1979 vznikla na nová odbavovací hala,  autory byli Josef Danda, Jan Bočan (otec Mahuleny Bočanové) a Alena a Jan Šrámkovi. Technický stav nádraží byl na začátku 21. století špatný, a proto v prosinci 2006 započala rozsáhlá  rekonstrukce podle návrhu Patrika Kotase, s rozpočtem cca jedné miliardy korun. Celou přestavbu zajišťuje italská společnost Grandi Stazioni, která dostala nádraží na 30 let do pronájmu. Ve Fantově budově má být obnovena restaurace, nádraží se při zachování dopravních funkcí změnilo v obchodní galerii. Už při slavnostním otevření nové haly v roce 2011 zástupci vlastníka tvrdili, že rekonstrukce Fantovy budovy začne ještě v témže roce a do roku 2013 bude hotova. Zatím kavárnu neprodyšně zavřeli a teď už vypadá, že se ve Fantově kavárně pohybují i dělníci. V historické budově existují luxusní salonky i dvorní čekárny. Byly určeny především pro císaře, jeho rodinu a doprovod. Secese se uplatnila jak u mobiliáře, tak při výzdobě. Se secesním pojetím ladila i malířská výzdoba v saloncích. Velká plátna z ateliérů Václava Jansy a Viktora Strettiho jsou většinou věnována pražským motivům. Dnes salonky, plně srovnatelné se salónky v Obecním domě, pronajímají České dráhy pro komerční akce, pro veřejnost jsou uzavřeny.

Wintonův čin, Hlavní nádraží - Nicholas Winton se narodil v roce 1907. Ve třicátých letech pracoval jako bankovní úředník. V prosinci 1938 jeden z pracovníků Britského výboru pro uprchlíky z Československa požádal svého přítele Nicholase, který se zrovna chystal na dovolenou do Alp, aby místo lyžování odjel do Prahy a pomohl organizovat dětské transporty. První transport byl z Prahy vypraven 14. března 1939 s dvaceti dětmi. Nejpočetnější byly transporty červnové, každým odjelo 100 až 200 dětí. Poslední úspěšný dětský transport byl vypraven 2. srpna 1939, kdy celkový počet zachráněných dětí dosáhl 669. Úplně poslední vlak s 250 dětmi byl vypraven 1. září 1939, ale byl zastaven a poslán zpět, protože ve stejný den vypukla světová válka. Nicholas Winton nikdy o transportech sám nemluvil, seznamy dětí a příslušné dokumenty na půdě v jejich domě nalezla náhodou v roce 1988 jeho žena. Předala vše historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s "jeho dětmi“ v televizi. Dne 1. září 2009 v 9.01 vyjel z Hlavního nádraží vlak Winton Train na čtyřdenní cestu. Mimořádná souprava projela trasu, kterou by přesně před sedmdesáti lety absolvovaly děti z posledního Kindertransportu, kdyby nezačala válka. Předtím došlo k odhalení památníku Wintonův čin – sousoší sochařky Flor Kentové.

Neffův dům, Seifertova 3 – Mohutný rohový novorenesanční objekt si nechal postavit zasilatel Alois Stuchlík (iniciály A.S. dosud objevíme na fasádě), dědeček spisovatele Vladimíra Neffa z matčiny strany. Stuchlík se později stal předlohou románové postavy Martina Nedobyla ze Sňatků z rozumu. Dům má dvě křídla, jedno honosné a druhé lidové, kde byly pavlače a společné záchody pro několik partají. Někde byly i společné vodovody – jediný zdroj vody byly na chodbě a do bytu se voda nosila ve kbelíku.

Železniční měnírna na Hrabovce – Elektrifikace československých drah začala jako první na Wilsonově nádraží. K napájení posunovacích lokomotiv sloužila právě tato stanice z let 1925-27. Stavbu se železobetonovou halou, založenou 9 metrů hluboko v náspu trati, projektoval arch. Jan Rokos. Ten jí dal neobyčejně kultivovanou podobu blízkou geometrické moderně. Zanedbaná stavba byla citlivě zrekonstruována v roce 2007.

Nové spojení - Napojuje Hlavní a Masarykovo nádraží se směry z Vysočan a Libně severním úpatí Vítkova. Mosty architektonicky zpracoval Patrik Kotas. Původní jednokolejná vítkovská trať s krátkým tunelem na jižní straně Vítkova byla zrušena a v roce 2010 byla vjejí dráze vybudována cyklostezka.

Schody do nebe -– Schody hrají důležitou úlohu ve filmu Juraja Jakubiska Kristové roky z roku 1967. V té době byly vidět pouze z vlaku, který přijížděl do Prahy po viaduktu.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Z vyhlídkové věže je Žižka taakhle malinký                                             4) I z kavárny je parádní výhled
    2) Nezvyklý pohled dolů na město - překrásný Karlín                                   5) Místo vlaků se tu poflakují jen cyklisti a my
    3) Nezvyklý pohled dolů na město - překrásný Žižkov                                   6) Schody - udělali je z betonu, ale půlku vytrhali, když jsme se chvíli nedívali

Bitva na Vítkově - Ona husitská velkolepá bitva, která se na tomto místě 14. července 1420 měla odehrát, byla spíše pouhá šarvátka, byť pro husity s mimořádně dobrým koncem. Původním záměrem první křižácké výpravy, jejíž účastníci se rozložili na levém břehu Vltavy, bylo úplně sevření Prahy do kleští. Při její síle 100 000 bojovníků neměl být problém vzít město prostě útokem. Jenže Zikmund vyčkával a Žižka přitom prokázal svůj strategický důvtip. Věděl, že jediný přístup k Praze vlastně střeží Vítkov, proto zde dal zbudovat dva sruby, osazené třiceti bojovníky a vykopat příkopy. Ve snaze odříznout všechny přístupové cesty se těžké míšeňské vojsko přebrodilo 14. července na Špitálské pole - dnešní Karlín a pustilo se vzhůru do vrchu. Jízda do prudkého svahu byla pro rytíře v brnění dost obtížná, nicméně nakonec se jim podařilo zdolat i první dva příkopy. Teprve u paty prvního srubu byli zastaveni zoufalým odporem hrstky obránců. V rozhodující chvíli vyrazil z Horské brány houf táborských střelců a vpadl míšeňskému vojsku do zad. Stlačení jezdců na malém prostoru vyvolalo zmatek, někteří křižáci se dali na ústup a strhli s sebou ostatní. Padlo asi 300 bojovníků, většina z nich zřejmě zahynula pádem z prudkého svahu nebo se na ústupu utopila ve Vltavě. Po nezdařeném útoku na Vítkov navrhovali někteří křižáčtí velitelé zničit město střelbou z děl, Zikmund ale odmítl. Dva týdny po bitvě se nechal v katedrále sv. Víta korunovat českým králem a 30. července vojsko rozpustil, zřejmě pro nedostatek peněz na vyplácení žoldu.

Žižkova socha – Autorem je Bohumil Kafka. Jezdeckou sochu skicoval od roku 1931, jeho deníky přibližují snahu o dokonalost a historickou věrnost. V konzultacích se sochařem se vystřídali historikové i hipologové. Vzrušené diskuse se mimo jiné týkaly toho, zda by Žižka neměl mít v ruce bibli, jak mu mají vlát vlasy atd. Socha váží 16,5 tuny, skládá se ze 120 bronzových částí a téměř 5000 šroubů. Byla odhalena ve výroční den bitvy na Vítkově, až 14. července 1950. V letech 2010 a 2011 byla restaurována. Patří mezi největší jezdecké sochy na světě, větší je pomník Viléma I. v Koblenci na soutoku Mosely a Rýna, 14 metrů oproti Žižkovým 9 metrů ještě ujde, ale mongolský Čingischán převyšuje Žižku o celých 31 metrů.

Národní památník na Vítkově - Funkcionalistický památník, jehož hrubá stavba byla postavena v letech 1929–1933 podle projektu Jana Zázvorky. Hlavním účelem mělo být uctění památky československých legionářů a československého odboje v období 1. světové války. Za druhé světové války zde bylo skladiště wehrmachtu, památník byl v té době poničen. Po roce 1948 byl památník využit k pohřbívání významných představitelů komunistické strany. V roce 1953 tu bylo otevřeno mauzoleum Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1962, kdy bylo Gottwaldovo rozpadající se tělo zpopelněno. Dnes je v památníku instalována expozice Křižovatky české a československé státnosti. A hlavně nově otevřená vyhlídka na střeše hlavní budovy, z níž je famózní výhled. Vstup 80 Kč, nad 60 let máte vstup za pouhé pade.

Fotoalbum vycházky...

Národní dům v Karlíně, Hybešova 10 – Byl postaven v letech 1910 - 1911 podle projektu Josefa Sakaře. 1. května 1911 zde byla otevřena restaurace s kavárnou, hernou a kuželkářskou síní v přízemí a v prvním patře velký sál. Zahradní restaurace měla kapacitu neuvěřitelných 2000 hostů. Do naší historie vstoupil Národní dům 16. května 1921, kdy se zde uskutečnil za účasti 570 delegátů zakládající sjezd Komunistické strany Československa. V budově byl i byt restauratéra. Tím byl v té době Antonín Pech, otec malého syna Karla Pecha, budoucího herce a režiséra. Celý Národní dům byl dějištěm jeho dětských her, Tak se stalo, že jako čtyřletý vjel na své tříkolce, netuše význam chvíle, mezi jednající soudruhy. Způsobil tak krátkodobé přerušení sjezdu. Těsně před druhou světovou válkou dům koupil Československý rozhlas. Od roku 1964 začalo z této budovy vysílat nové krajské studio pro střední Čechy, tehdy i slavný pořad Vysílá studio A. Od roku 1991 nese studio název Regina.

Invalidovna, Sokolovská 136 – Barokní budova byla postavena v letech 1731-1737 jako útulek pro válečné vysloužilce, aby neskončili ve starobincích nebo na žebrotě. Na jejím vzniku má zásluhu hrabě Petr Strozzi, který jako voják sám několikrát vyzkoušel bezmoc raněného. Po těžkém zranění sepsal roku 1658 závěť, ve které odkázal všechen svůj majetek na péči o invalidní a vysloužilé vojáky. Strozzi byl zabit zbloudilou střelou v roce 1664, ale jeho závěť mohla být naplněna až po smrti manželky, což bylo přesně o 50 let později v roce 1714. Samotný projekt je dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Měl to být komplex devíti budov, z nichž každá měla tvar čtverce o délce strany 300 metrů a komplex měl sahat až k usedlosti Sluncová. Nakonec byla kvůli nedostatku peněz realizována pouhá 1/9 původního projektu, jen jedna nárožní čtvercová budova. Místo kostela vznikla jen kaple sv. Kříže s kuriózním oltářem zhotoveným z vojenských pušek a nábojnic. Svému účelu sloužila Invalidovna ještě po první světové válce. Mezi roky 1918-1927 zde mj. bydlel a vytvořil své rané dílo fotograf Josef Sudek, poté co v první světové válce přišel o ruku. V roce 1925 bylo v části Invalidovny zřízeno vojenské muzeum. V přízemí byly umístěny sbírky strojírenství, stavitelství, také tu byla část archívu dějin techniky a většina archívu architektury, včetně modelů. Zdeněk Lukeš vzpomíná: „Temným průchodem, lemovaným sádrovými rytíři s usekanými údy od sochaře Tomáše Seidana, což byly modely k pískovcovým plastikám invalidů na atice paláce, se prošlo na nádvoří do poněkud zašlého parku. V něm rostly obrovské platany, které tu byly zasazeny při dokončení budovy. A pak tu byla děla. Všech velikostí a tvarů: houfnice, moždíře, kanóny tu stály všude kolem nádvoří a další pak na širokých klenutých chodbách. Po chodbách se mátožně procházel do své cely stařičký Salieri. Aby tu však mohl Miloš Forman natáčet známé scény z blázince, museli soudruzi vojáci děla z chodeb pracně vyvléci. To se jim moc nechtělo, zvláště když dostávali pokyny od amerického filmového štábu. Obměkčily je až dárky. Každý důstojník i staršina dostal černou pláštěnku s logem filmu Amadeus a problém byl rychle vyřešen. Víc mne mrzelo, že v těchto nepřívětivých podmínkách a ve vlhku byly uloženy cenné pozůstalosti našich nejvýznamnějších architektů. Bál jsem se hrozně požáru, ale nakonec to byla voda v roce 2002, která sbírky nedozírné hodnoty z velké části poničila.“

Futurama, Sokolovská 136a-e - V roce 1946 se postavily na bývalém vojenském cvičišti u Invalidovny provizorní jednopatrové pavilony jako dočasné působiště úředníků. Až do prosince 2003 užíval tyto budovy Český statistický úřad. V roce 2005 zakoupila pozemky firma Immorent. Architekt Vladimír Krátký navázal na industriální charakter Karlína a navrhl čtyři budovy ve tvaru písmene U, tvořené pětipodlažními cihlovými bloky s fasádou z režného zdiva. Výrazným prvkem jsou uskočená okna různých šířek, která svou pravidelnou nepravidelností osvěžují fasádu budov. Poslední budova, uzavírající areál z jižní strany, má být svým provedením ze skla a kovu v přímém kontrastu s cihlovými budovami, ale dosud nestojí, přestože plánovaný termín byl rok 2011. Vtipné plastiky betonových křesel, plavců a také hrochů v mělkých bazénech jsou od sochaře Zdeňka Ruffera. S domy kontrastuje poněkud futuristická kavárna při Sokolovské ulici.

Prolézačka na Invalidovně, u Nekvasilovy ulice – V karlínské lidové slovesnosti zdomácněla pod názvem Kyčelní kost mamuta. Betonové abstraktní plastiky s konvexními a konkávními plochami s průniky byly silně inspirované tvaroslovím kostí a mořských vyplavenin podle tehdy populárního anglického sochaře Henryho Moora. Objekty vypadají jako obnažené hroby nějakých prehistorických příšer. Angličan Henry Moore byl pro československé sochařství bezednou inspirační studnicí. Po moderně bažícím sochařům imponoval svým experimentálním abstraktním přístupem. Oficiálními vykladači výtvarného umění byl tolerován jako socialista s dobrým původem (jeho otec byl irský horník) a z jeho práce vyzdvihovali především jeho humanismus a figuraci. Moorovy oblíbené motivy ležící matky s dítětem byly u nás také mnohokrát napodobovány. Většina našich moorovců ale po českém způsobu převzala pouze estetickou stránku jeho plastik, a tak tyto sochy „postrádají vyšší ideovou nadstavbu“. Abstraktní plastika totiž snadno prošla schvalovací komisí, třeba jako v tomto případě jako dětská prolézačka. Autorka sochy Eva Kmentová byla manželkou Olbrama Zoubka, zemřela předčasně v roce 1980.

Rustonka, Sokolovská - Je jeden z nejstarších průmyslových závodů v Praze. Název nese podle majitele Josepha Rustona (od roku 1850). Vyráběly se zde různé ocelové konstrukce, parní stroje a dokonce i lodě. V Rustonce byl např. vyroben parník Praha, který zahájil na Vltavě roku 1865 provoz Pražské společnosti pro paroplavbu. Strojírna se významně podílela svými konstrukcemi např. na dvou již neexistujících pražských mostech, a to na lávce u Rudolfina a řetězového mostu Františka Josefa I. Přibližně z této doby pochází kotelna se svým 42 metrů vysokým oktagonálním komínem, který se řadí mezi nejstarší komíny v Praze. V roce 1912 celý podnik přešel do vlastnictví Elektrických podniků hlavního města Prahy a stal se z něj podnik určený pro údržbu a opravy všech vozidel městské hromadné dopravy, později přibyly i konstrukce tramvajových kolejišť. Nacházely se tu i krejčovské dílny, kde se šily služební uniformy pro pražské tramvajáky. V roce 1994 byl podnik transformován na společnost Pražská strojírna, která vyráběla kolejové konstrukce až do roku 2007, kdy v prosinci došlo k demolici téměř celého objektu. Slovenský developer J&T zde chtěl do konce roku 2011 postavit administrativně-obchodní centrum. Zatím nekopl. Dle vizualizace má být zachována kotelna s komínem a nápisem RUSTONKA jako odkaz na historii místa.

Zdeněk Němeček, ateliér na Libeňském ostrově - Narodil se v roce 1931 v Luži u Chrudimi. Nepočítáme-li několik pomníků Julia Fučíka, Padlým tiskařům Rudého práva a Pohraničníkům, byl přesvědčený komunista Zdeněk Němeček výhradně sochař sportovních témat. Jako protěžovaný autor měl možnost vytvářet sochařskou výzdobu sportovních stadionů po celém světě (Mexico City, Mnichov, Milán, Moskva, Tallin). Mezi nejznámější pražské realizace patří Hokejista před zimním stadionem na Výstavišti, jehož zmenšená kopie se předává oceněným hokejistům při vyhlašování Zlaté hokejky. Další je např. Poselství před Spartakiádním stadionem na Strahově. Známá je i jeho prolézačka Sputnik ve Stromovce, která nyní stojí u soukromé vily na pražské Babě. Zdeněk Němeček spáchal po Sametové revoluci v prosinci 1989 sebevraždu. Několik jeho plastik je instalováno před autorovým někdejším ateliérem v Libni – Cyklisti, Basketbalista, Míčový kouzelník, Skokanka do vody, Závod, Zvítězím a Olympijská lípa svařená z lodních kotev, která též stojí v Tallinu. Dnes zde sídlí designérské studio Olgoj Chorchoj, zakladatel tohoto studia Jan Němeček je totiž jeho syn. Vrtá vám hlavou, co znamená Olgoj Chorchoj? Je to mongolský písečný červ, zavrtávající se do pouště Gobi.

U Budyho, Libeňský ostrov – V roce 2002 byl ostrov zasažen povodní a většina staveb poničena. Již v roce 2004 byl vybudovaný protipovodňový systém, který vedle zdi zahrnuje i vrata uzavírající vjezd do Libeňského přístavu u ústí Rokytky. Nedaleko protipovodňové zdi se nachází hospůdka U Budyho. Od srpna 2010 je jejím majitelem a provozovatelem monarchista Petr Placák. Na Libeňský ostrov devadesátých let a do zdejší hospody U Budyho je zasazen děj filmové komedie U mě dobrý, kterou natočil v roce 2008 Jan Hřebejk.

Docks, Voctářova – Na místě Českých loděnic, kde se vyráběly sací bagry a čerpací stanice pro závlahy bavlníkových plantáží podél Amu-Darji a Syr-Darji, vzniká exkluzivní bydlení Docks. První etapa byla zakončena v květnu 2012. Vznikly tři nízkopodlažní bytové domy s celkem 60 byty. V září 2012 byla nainstalována přístavní mola a je tak zřejmé, s jakým záměrem byl unikátní projekt vybudován. První marina středomořského typu u nás poskytuje kompletní zázemí pro lodě dlouhé až 12 m. Zdejší obyvatelé budou moci do centra metropole cestovat přímo od domu po vodní hladině a užívat si panoramatický výhled na historické centrum města.

Palác Svět, Elsnicovo náměstí - Konstruktivistický železobetonový činžovní a obchodní dům se dvěma suterény s biografickým sálem. V prvním patře se nalézala restaurace. Palác byl postaven podnikatelem Světem v letech 1932–1934 na místě staré Světovy usedlosti. Svět se chtěl stavbou zapsat do dějin Libně, ale když se finanční úspěch nedostavil, spáchal sebevraždu. Palác je zajímavý i tím, že jeho základy leží pod hladinou spodní vody, proto je celá budova postavena v olověné vaně. Ta je ovšem prasklá, takže suterény jsou zaplaveny a Palác je dnes díky dlouhodobě zanedbané údržbě v havarijním stavu. Tolik fakta a teď jak tyto reálie popisuje Bohumil Hrabal ve svých Svatbách v domě: „Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi, protože paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká v Židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak, Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Nad restaurací je železný glóbus a nápis SVĚT. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel ty pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že to bylo zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro lidstvo nedozírné následky…
Po mnoha letech urgencí začala Italská společnost Crispino, která objekt vlastní od konce 90. let, konečně palác opravovat. Začala tím, že zbourala přístavbu Automat Svět. 1. července 2011 v novinách napsali: „Na jeho místě pak vyroste jeho věrná kopie. Hotová by měla být do konce léta.“ V listopadu 2012 už jsou zprávy podstatně skeptičtější: „Legendární Palác Svět se přes léto sice dočkal nové šedé fasády, uvnitř to ale stále vypadá jako po bombardování. V domě se bez jakéhokoliv spěchu pohybuje maximálně sedm dělníků dopřávajících si hojnost cigaret, ve vstupní hale běží míchačka míchající jen vodu. Společnost přesto opakovaně hlásá, že slavnostní otevření luxusních bytů a obchodů se uskuteční na podzim 2014.“ Zástupce Prahy 8 prohlásil s trpkým úsměvem na rtech: „To, co se tam děje teď, bych nazval Potěmkinovou vesnicí. Zatím se stále bourá. Divím se, že ještě našli něco, co šlo zbourat, aniž by dům spadl.“  Obec si myslí, že Crispino čeká na lepší časy a za výhodnou cenu chce palác, prohlášený za kulturní památku, nakonec prodat. „Ale na druhou stranu jsme ho vyzvali k jednání o prodeji, našel se konkrétní zájemce, ale on se o tom vůbec nechtěl bavit. Argumentoval, že má k nemovitosti vztah a že Neapolitánci to, co koupí, nikdy neprodají.“

• 
• 
• 
• 
• 
• 

    1) Palác svět v roce 2013                                                                             4) Hospodě U Horkých roste v zádech Palmovka Park
    2) Automat Svět 2004                                                                                   5) V Docks platí můj byt - můj přístav
    3) Automat Svět 2013                                                                                   6) Pivní sanatorium se opuští opravdu těžko