50. Posedlosti - Rio Botičo

neděle 30. 3. 2014
navštíveny: Botič, Hamerský rybník, Stibralova vila, Michelská plynárna, rodný domek Jana Kubelíka, Sue Ryder, synagoga, továrna na hašlerky, Bohemka, Rangherka, vinný sklep a grotta v Grébovce, Tykačova vila, Nuselský pivovar, Folimanka, schody do nebe, Chocholovy domy, železniční most, celnice na Výtoni.

Pozvánka
Sraz v neděli 30. března v Hamru na Jezeře.  Nebojte se, Hamr je překvapivě v Praze. Z metra Strašnická pojedete busem 188 nebo 196 do stanice V Korytech. Přejdete způsobně ulici na přechodu a hned za ním sejdete po schodech a pokračujete rovně do ulice K Prádelně. Tady zahnete doprava ke kostelu a po břehu rybníka dojdete doprava k samoobslužné restauraci Hamr. Oběd, pivo od dvanácti. Z terásky na břehu jezera odplujeme po proudu Botiče, ač se nám určitě nebude chtít, přesně ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

    Každý námořník mi dosvědčí, že Rio Botičo se sjíždí, ale my suchozemci jsme skoro celou neděli pajdali podle Botiče pěšky. Před devíti lety (je to vůbec možné?) jsme meandrovali Botičem proti proudu do Hostivaře, tentokrát jsme to vzali od Hamerského rybníka opačným směrem. Ale nejdřív jsme museli opustit slunnou terasu Hamru na jezeře, téměř jihočeský kostelíček a naštěstí zavřený Lechovický sklípek. Jen co se Botič vynořil z útrob odstavného nádraží, už nosičky okolkovaných špuntů dospěly k názoru, že dnes nás u potoka žádné vrcholy nečekají a začaly slavit jaro hned na prvním kilometru. Botič zase zmizel pod plynárnou, nevadí, aspoň nám Milena mohla ukázat, kde jí přímo pod okny šplhaly kozy engadinské. Kdy je Den plynu jsme z vrátného nevyrazili, ale pod početní převahou nám povolil návštěvu proděravělé cisterny. Prase na procházce jsme si dodali sami. Překvapilo nás, že Domov Sue Ryder je vlastně takový průchoďák a že inženýr ZSV se plete do řemesla i architektům. Po vyžádaném opáčku z hašlerek a Tajné Obermannové jsme podle rozkvetlého Botiče pronikli do Vršovic a hlavně do mezihospody U Gullivera.
       Kdo jednou uhne (k Chocholouškovi, feldkurátovi a opravené Rangherce), uhne znova. A tak jsme od Botiče vystoupali Grébovkou okolo vinného sklípku až ke grottě. Žádný plot nás nezastaví, zvláště když je za ním terasa přímo předurčená ke slavení. Žížala má totiž dneska narozeniny. Okolo Nuselského pivovaru jsme došli do galerie pod širým nebem ve Folimance. Ještě pochopím, když někdo baskeťákovi přerazí nohu, lampě zakroutí krkem a Milouš s Fandou a Julčou se tomu přitrouble usmívají, ale proč si z nás Mudruňka dělá přímo prdel? Tak to musím zkusit taky. Z široké nivy údolí, slibující poklidný závěr nedělní procházky až na Výtoň, jsem zavelela ostře policejně vpravo bok a bez ohledu na to, že Engadin je daleko, hnala jsem své stádo po schodech rovnou do nebe. Odměnou nám byl výhled na naši oblíbenou, leč zavřenou Kuželnu na druhé straně zdi a další špunt do sbírky. Okolo kubistických domů, kde není ani jeden úhel pravý, jsme došli k mostu. Zatímco ZSV stavěl zábradlí přes Botič několik let, tenhle železniční sestavili čeští inženýři za pouhý jeden den. Ani nechci vědět, za jak dlouho zdolá Rio Botičo kajak, my jsme putovali po břehu dlouhých šest let pardón hodin. Ještě jsme věnovali poslední pohled, jak pomalu a líně vtéká Botič do mohutné Vltavy a šli spláchnout žízeň do hospody, kde jsme nebyli předlouhých pět dní - totiž do naší domovské Celnice.

V dnešní vycházce budeme, jak název lehce napovídá, sledovat tok Botiče. Zatímco v roce 2005 jsme při usedlostní vycházce „Putování meandry Botiče za opravdickým premiérem“ sledovali tok Botiče od Hamerského rybníka proti proudu, nyní se necháme zvolna unášet po proudu dolů.

Botič – Jméno doloženo už ve 12. století, ze slova botnění – nabývat na objemu, zavodňovat, zatápět vodou. Délka toku je 34 kilometrů, z toho 21 km je v Praze. Pramení u Křížkového Újezdce, asi 5 km od Jesenice. Úsek od Hostivařské přehrady je sjížděn koncem října při vypouštění vody z přehrady. V úseku Michle - Výtoň je několik tunelů (celkem dlouhých 1,2 km), v posledním a nejdelším z nich je malý jez. 1958 rozvodněný Botič zatopil Hostivař. Tato povodeň urychlila rozhodnutí o vybudování Hostivařské přehrady, která byla vybudována v roce 1962. Při povodni v roce 2002 se Botič nerozlil, přestože místo 1,5 m3 se vypouštělo z Hostivaře 43 m3. V srpnu 2013 vypouštěli z Hostivařské přehrady více než 70 m3/s. Zatopeny byly části Hostivaře a Záběhlic. Praha 10 a Praha 2 obvinily magistrátní organizaci Lesy hl. m. Prahy ze zavinění povodně neodbornou manipulací se stavidlem. Zatím s nulovým výsledkem.

Hamerský rybník – Vznikl okolo roku 1770. Při bagrování v roce 1960 byly na dně rybníka nalezeny zbytky tvrze Václava IV., která byla zničena za husitských válek roku 1420 a posléze rybníkem zatopena. V roce 2009 rybník zrevitalizovalo hlavní město Praha.

Kostel Narození Panny Marie - Je původně románský kostel  z první poloviny 12. století. V 19. století došlo ke zničení původní románské věže úderem blesku, proto byla v letech 1876-1880 nahrazena novou věží v pseudorománském slohu.

Lechovický sklípek – Byl vybudovaný z bývalé ledárny záběhlického pivovaru. Většinu své existence však sloužil jako sklad, např. v roce 1943 jako sklad třaskavin, po válce sklad plynových masek CO, později jako sklad zeleniny a brambor. V roce 1996 získali štolu manželé Kalašovi a vybudovali vinný sklep s portálem. Sklep je 32 metrů dlouhý a pět metrů široký. My jsme byli uvnitř na večerní ochutnávce v roce 2006.

Stibralova vila, U Plynárny 73 – Novorenesanční vila z roku 1894, kterou si postavil pro sebe architekt Jiří Stibral. Na strmých svazích chovala jeho dcera Ema kozy engadinské.

Michelská plynárna, U plynárny 44 – V březnu 1925 poklepal pražský primátor Karel Baxa na základní kámen a s výrobou plynu se začalo už za 21 měsíců 26. prosince 1926. Před hlavním vchodem je na vysokém pylonu instalován přes čtyři metry vysoké sousoší alegorií Vědy a Práce od Ladislava Šalouna. Alegorie práce je zosobněna horníkem, alegorie Vědy ženou, která uhlí proměňuje v ušlechtilý produkt. Žena drží v natažené ruce kus uhlí, z kterého při významných dnech (např. Den plynu) plápolá skutečný oheň. Největší karbonizační plynárna v českých zemích vynikala jednotnou architekturou stavebních objektů a vynikající technologií. Uvedení moderní plynárny do provozu umožnilo zrušit obecní plynárny na Žižkově, v Holešovicích a na Smíchově. Černým dnem plynárny se stal 6. leden 1961. Začal hořet olej utěsňující píst a hrozilo nebezpečí výbuchu celého plynojemu. Ten by způsobil v širokém okolí nedozírnou katastrofu. Proto došlo i k evakuaci obyvatel. Nakonec se plyn jen vzňal a celý obsah 150 000 m3 „pouze“ vyhořel. Po této nehodě došlo k rozhodnutí zde nadále plyn nevyrábět. Byla vybudována nová plynárna v Horních Měcholupech a hlavně dálkové vysokotlaké plynovody. V roce 1975 došlo k úplnému zastavení výroby svítiplynu. Od roku 1999 je v areálu zřízeno Plynárenské muzeum. Na dvoře plynárny je jedna ze tří soch Rezavé květy od Čestmíra Sušky, které v roce 2011 zdobily Staroměstské náměstí. Jde o bývalé dvoutunové cisterny na pivo pokryté rzí. Pomocí autogenu a plazmového hořáku do nich umělec vyřezal vzory, inspirovány ubrusem, zimním kabátem a strukturou sněhových vloček. Suškovu tvorbu jsme mohli vidět i na Jižním Městě, kde mezi bloky paneláků kráčí jeho Prase na procházce.

Rodný dům Kubelíka, U Plynárny 30 - Rodný dům houslisty Jana Kubelíka (1880 – 1940). Kubelík byl zázračné dítě, na housle se začal učit v pěti letech, ve dvanácti byl přijat na konzervatoř, poté hrál v padesáti zemích všech světadílů. Absolvoval více než 6000 koncertů před více než pěti milióny posluchačů. Měl přezdívku „houslový čaroděj z Michle“. Jeho příjmy mu dovolovaly podporovat i Českou filharmonii. Do domku, který byl nazýván Kubelíkárna, byly sváženy kytice z Mistrových koncertů. Válku strávil ve Vídni, kde zakoupil vilu Opatii a zámek Rotterturm u Eisenstadtu. Ve třicátých letech zkrachoval a zbyly mu jen housle Stradivari z roku 1714. O domek zažádala v roce 1990 početná Kubelíkova rodina - jedním ze synů byl dirigent Rafael Kubelík (1914 – 1996) a dostala ho. Od rodiny ho odkoupila Městská část Prahy 4 a plánovala několik let, že zde vytvoří muzeum Jana Kubelíka. Nyní se domku chce radnice zbavit. A podařilo se. 20. března t. r. vyšla zpráva, že domek koupil potomek původních majitelů, houslový virtuos René Kubelík. Prapravnuk houslisty Jana a prasynovec dirigenta Rafaela se narodil v Československu. Nyní žije v německé Kostnici, ale přiznává, že k domu má vztah. "Je mi velice líto, že se michelský domeček nachází v tak neutěšeném stavu. Je i v mém zájmu, aby se stav objektu v budoucnu změnil," slíbil René Kubelík

Hellada - Továrnu na mýdlo a prací prostředky založili v roce 1920 dva přátelé František Kadlec a František Vobořil. Kadlec vložil do podnikání 50 000 korun, Vobořil svůj patent na výrobu draslorostlinného mýdla. Mýdlo vařili na Královských Vinohradech rodinní příslušníci obou podnikatelů ve sklepě. Vyráběli jediný druh mýdla „Hellada, klenot prádelen“, ale každý jednotlivý kus balili do krabičky, což tehdy nebylo obvyklé. Za necelý rok se prodalo zboží za 382 000 korun, o rok později už utržili 4 milióny. Sklepní místnosti nestačily, a tak Kadlec našel nové prostory v bývalé elektrárně v Michli. Když Vobořil zemřel, stal se Kadlec jediným majitelem Hellady. V roce 1931 se stali činnými společníky firmy synové Pavel, Mírumil, Pravdomil a Dobrozvěst a tichými společnicemi dcery Víra, Kristoslava a Jarmila.

Michelský dvůr, Michelská 7 – Byla hospodářským a současně univerzitním dvorem. Již od 15. století patřil Karlově univerzitě. Roku 1438 totiž Jan Reček založil ze svého jmění kolej pro dvanáct studentů svobodného umění, kteří se hlásili k českému jazyku a přijímali podobojí a k jejich vydržování věnoval ves Michli. Dnešní barokní objekt je ze všech stran uzavřen křídly. V zadním křídle byl roku 1784 zřízen pivovar. Nájemce pivovaru Pražské univerzity zde na přelomu 19. a 20. století vařil 6800 hl piva. Parostrojní pivovar a sladovna zde fungovaly až do roku 1923. Výstav pivovaru dosahoval téměř 15 000 hl. Po druhé světové válce zde byly umístěny různé provozovny. V roce 1964 byl dvůr prohlášen za kulturní památku, poté se celá sedmdesátá léta připravovala jeho rekonstrukce. Tím pádem v roce 1989 ze dvora byla už téměř ruina. V roce 1993 pronajalo Michelský dvůr hlavní město Praha na 99 let za symbolický nájem 10 Kč ročně Nadaci Sue Ryder. Na rekonstrukci dvora se ve Velké Británii shromáždila částka 1 300 000 liber a díky ní se zde vybudovala domov pro majetné seniory a také pobočka Městské knihovny Praha. Jméno zakladatelky nadace Sue Ryderové nese i nově vybudovaný most, který vede přes Botič k zadnímu traktu Michelského dvora.

Silniční most přes Botič – V roce 2012 nahradil starý nevyhovující most. Design zábradlí navrhl náš stavební inženýr Zdeněk Větrovec. Jak sám uvádí, je to jeho jediná architektonická realizace.

Synagoga, U Michelského mlýna 27 - Původně renesanční synagoga byla barokně přestavěna a rozšířena v 18. století. Po druhé světové válce se už nevrátila zdejší židovská komunita, a tak sloužila jako depozitář židovského muzea. V roce 1976 synagogu zakoupila Československá církev husitská a ta zde sídlí dodnes. Původní poslání budovy dnes připomíná jen několik kamenných stél s hebrejskými nápisy vlevo od vchodu. Přestože jde o originální židovské náhrobky, nestojí nad skutečnými hroby, hřbitov u synagogy nikdy nebyl. Možná pocházejí ze zrušeného židovského hřbitova v Libni. Nejvýraznějším prvkem vnitřního vybavení je Ukřižovaný – sádrová plastika Františka Bílka z roku 1896, zřejmě první studie k soše, která zdobí Svatovítskou katedrálu.

Rezidence Tyršův Vrch, Magistrů - Původní továrna na cukrovinky vznikla ve 20. letech minulého století. Továrník František Lhotský zde vyráběl bonbóny, např. „Hašlerky“. Bonbóny vyráběné vlastní recepturou pojmenoval Lhotský po písničkáři Karlu Hašlerovi. Začalo to tím, že Hašler vystupoval tak často, že musel dopřát hlasivkám „prázdniny“ a léčit se. Po uzdravení mu zůstal mírně chraptivý hlas, a právě proto ho jednoho dne navštívil majitel firmy Lhotský. Sdělil mu, že pracovníci jeho laboratoře vyvinuli „zcela nový druh mentolových bonbonů se vzácnými léčivými přísadami“, které pomáhají při „kašli a onemocnění hlasivek“. Přinesl mu jich plnou krabici, požádal, zda by „souhlasil, aby tyto bonbony, které vás určitě uzdraví, mohly nést vaše jméno a směly se nazývat hašlerky!“ a přidal slušnou sumu. Teprve ta Hašlera „přemluvila“. Smlouvu podepsal a pan Lhotský rozjel reklamní kampaň. Dal rozmístit po ulicích plakáty s veršíky „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví“. Původní továrna tvoří polovinu rezidence Tyršův vrch, druhá polovina vznikla jako novostavba.

Obermannová, Adamovská - „Vždyť ho tady viděl celý dům, když za mnou chodil. Jezdil s mými sousedy ve výtahu.“ Takhle Irena Obermannová (49) mimo jiné podpírá své přiznání, že měla milenecký vztah s Václavem Havlem, který popsala ve své skandální Tajné knize. Reportérka Blesku včera vyrazila za sousedy spisovatelky do činžáku v pražské Michli. Její zjištění je šokující: Havla tady viděli ještě na začátku léta! „Přišel i s řidičem svého luxusního auta. Zazvonil na Irenu, šla jsem zrovna domů. Jela pro ně výtahem dolů, já jsem je pouštěla. Havlovi jsem držela dveře. Sotva šel, vypadal nemocně,“ popsala Blesku sousedka, která bydlí pár pater pod Obermannovou. Na Havla si vzpomínají i další sousedé z domu v pražské Michli. „Jo, to tady bylo pozdvižení, sousedka mi volala, že má exprezident auto s ochrankou před domem, tak ať si počkám, až vyjde od paní Obermannové,“ smála se další žena ze sedmipatrového činžáku.

Bohemians - Současný Ďolíček je druhým stadionem, který Bohemka ve Vršovicích měla. Ten první stál od roku 1914 o kus dál v ďolíku nedaleko Kodaňské ulice. Právě od této doby se začalo říkat stadionu Bohemians Ďolíček a přezdívka zůstala dodnes. V historii Bohemians sehrál důležitou roli ředitel Vršovické záložny a mecenáš Zdeněk Danner, který stál u zrodu nového stadionu. Nový stadion, vystavěný  v letech 1930 až 1932, byl původně pojmenován po něm. Hvězdné období zažila Bohemka v osmdesátých letech minulého století, kdy se tu odehrávaly bitvy s velkokluby v Poháru UEFA, např. s Valencií. V roce 1983 dokonce získala zatím jediný mistrovský titul. Ďolíček se ale potýkal i s několika snahami, aby byl zbourán. Poprvé jej chtěla zlikvidovat v sezoně 1946/1947 státní plánovací komise, která se chystala změnit tvář tehdejších Vršovic. Kolem roku 2005 měl klub velké finanční problémy a navíc sportoviště neodpovídalo požadavkům první ligy. Od sezony 2010/2011 se proto musel přestěhovat na dva roky do Edenu. Po sestupu do 2. ligy může Bohemka opět hrát na svém nezrekonstruovaném stadiónu. Přes snahy a výstavbu obchodního centra, se nakonec vršovická radnice rozhodla, že stadion koupí a přestaví. Zatím existuje podoba nového Ďolíčku pouze na papírech.

Vršovický pivovar - Pivovar stál v místě bývalé vršovické tvrze zhruba od roku 1750 do roku 1930. Později byl pivovar přestavěn a používán jako dílny, sklady a sodovkárna, čistírna, prádelna. Budovy postupně chátraly a roku 1986 byly zbourány.

Fotoalbum vycházky...

Jitřenka, Petrohradská 1 - Usedlost zastřešena valbovou střechou je z roku 1738. Raritou je most před Jitřenkou, věrná, pouze zmenšená kopie Jiráskova mostu přes Vltavu, který projektoval Vlastislav Hofman.

Vršovické domky, Pod stupni – Domky se nacházejí v bývalém centru Vršovic, které se rozprostíralo mezi Botičem a kostelem sv. Mikuláše. Tyto tři domky jsou jedním z mála dokladů o malebné podobě původní vršovické zástavby. Domek se šindelovou střechou byl určen od roku 1976 k demolici kvůli rozšíření sousedního hřiště, ale nakonec v devadesátých letech proběhla jeho rekonstrukce. Koncem 20. století byly domky novým majitelem pečlivě restaurovány, žel i oploceny. Sice zde nyní sídlí Vršovická beseda, ale je otevřena zřejmě jen pro vyvolené www.vrsovickabeseda.cz.

Vršovická sokolovna, Vršovické náměstí 2 - Zde se mj. natáčel film Jáchyme, hoď ho do stroje. František Koudelka z oddílu Chvojkovice-Brod se v této tělocvičně účastnil turnaje v judu. A sem si pro něj osobně přijel i doktor Chocholoušek, znechucený neschopností svých podřízených. Tentokrát místo něj sebral uklízeče Šimáka.

Rangherka alias Vršovický zámeček, Moskevská 21 - V 18. století zde stávala usedlost Špendlikářka. V roce 1842 ji koupil Jindřich Rangheri, syn italského obchodníka s hedvábím. U usedlosti založil morušový sad, čítající 200 stromů a k usedlosti přistavěl objekt na zpracování surového hedvábí včetně síní pro pěstování bource morušového. Po jeho smrti 1857 dědicové s hedvábím skoncovali a Rangherku prodali. V roce 1882 koupila Rangherku vršovická obec, která nechala vykácet morušový sad a na jeho místě založila veřejný park. Budova byla přestavěna v letech 1899-1900 novorenesančně. Na jižním svahu vzniklo monumentální podkovovité schodiště a touto přestavbou začal objekt připomínat zámeček. V roce 1924 zde byla zřízena tuberkulózní stanice a v roce 1929 protialkoholní poradna. Od roku 1950 do konce století tu fungovala obřadní síň. V roce 2003 byl objekt definitivně uzavřen. V roce 2010 byla zahájena rekonstrukce zámečku. Slavnostní otevření proběhlo 3. prosince 2013. Na jaře se zde otevře domov pro seniory. Na zámečku zůstane i reprezentativní obřadní síň pro Prahu 10.

Kostel sv. Mikuláše, Vršovické náměstí – Původně stála na dnešním Vršovickém náměstí románská kaple. Jméno sv. Mikuláše nese tento kostel od gotické přestavby. V roce 1704 byl kostel přestavěn v barokním slohu. Kostel se výrazně zapsal i do literatury, a to zřejmě díky tomu, že Hašek bydlel nějaký čas na Moskevské ulici, kam se přestěhoval ze Světa zvířat na Klamovce. V jeho nejslavnějším díle je popsána příhoda, jak Švejk s polním kurátem Katzem prodají v peněžní nouzi pohovku svého domácího i se skládacím oltářem v jejich útrobách. Po složitém pátrání objeví oltář až ve vršovickém kostele. Složitá anabáze končí zápisem: “Přijal jsem polní oltář, který se náhodou dostal do chrámu ve Vršovicích. Polní kurát Otto Katz.“

Dolní Landhauska, Grébovka - Na místě usedlosti nechal Moritz Gröbe v roce 1871 postavit dolní vilu s terasami. Budova sloužila k ubytování zaměstnanců Gröbeho zahrad a vinic a dodnes prozrazuje svého majitele monogramem MG na fasádě.

Vinný sklep Grébovka - Ve východní části vinice byl vybudován výrobní sklep. Takže již od roku 2009 se celá sklizeň neodváží, ale přímo na vinohradu  o rozloze 1,6 hektaru se (po letech konečně na Vinohradech) víno vyrábí. Sklep je v zimě otevřen pouze v pátek od 14 do 21 hodin.

Grébovka – Moritz Gröbe byl společníkem úspěšné dopravní firmy Lanna a Šebek, která se podílela na stavbě železničního vinohradského tunelu. Tehdy si Gröbe vyhlédl místo pro své letní sídlo. Rozlehlý areál budoval postupně. Nejprve nechal postavit dolní vilu s terasami. V letech 1870-1873 vznikala s obtížemi horní vila, neboť Gröbe nechal rozestavěnou vilu dvakrát zbourat, než se spokojil se stavbou třetí. Honosná neorenesanční vila byla vystavěna podle projektu Antonína Barvitia a Josefa Schulze. K zasypání lomu v dolní části Grébovky využil podnikavý Gröbe půdu z prokopávaného vinohradského tunelu, údajně bylo navezeno 60 000 povozů zeminy. Celá stavba přišla na neuvěřitelných 6 miliónu zlatých. Z Gröbeho se ke stáru stal velký podivín, který zadumaně sedával sám celé hodiny v parku. Určitý rozpad jeho osobnosti dokreslovala i oblíbená barva jeho šatů – žlutá. Jeho dědici vilu výhodně pronajali. V letech 1897-1905 patřila k obyvatelům vily vnučka císaře Františka Josefa a dcera korunního prince Rudolfa Alžběta se svým manželem Karlem Otou Windischgrätzem. Manželská dvojice, kterou zde tajně navštívil i sám císař, se stala obětí skandálu. V roce 1903 jakýsi pařížský Blesk přinesl zprávu, že ve vile přistihla Alžběta manžela in flagranti se subretou Mařenkou Zieglerovou. Navíc přitom padly i výstřely. Po letech za první republiky hrálo divadlo v Nuslích operetu Mařenka – román subrety inspirovanou touto pikantní událostí. Tehdy již šedesátiletý Windischgrätz divadlo zažaloval, ale ředitel narychlo pozměnil v textu Windischgrätz na Koniggrätz a hrálo se vesele dál. Alžběta se dávno předtím s Karlem rozešla a provdala za Leopolda Petzneka, který byl aktivním socialistou. Z rodového majetku pak vydatně podporovala rakouskou socialistickou stranu. Když v roce 1963 zemřela, zněla nad rakví vnučky Franze Josefa Internacionála. V roce 1908 připadla Grébovka vinohradské obci a sady byly přejmenovány na Havlíčkovy. Když přišli Němci, vadil jim pochopitelně Havlíček, ale s notnou dávkou pitomosti jim vrátili původní název Gröbovka - Gröbe byl nacisty nenáviděný Žid. Pohroma se na Grébovku snesla při náletu v únoru 1945, z honosné vily zůstaly jen trosky. Několik zásahů dostal také park, do kterého se dostala zvířata z poškozeného zvěřince, takže musel být uspořádán lov na medvěda uprostřed velkoměsta. Naštěstí to nebyl to medvěd grizzly, ale jen drobný medvídek mýval. V roce 1953 byla vila obnovena podle projektu architekta Pavla Smetany, manžela Jindřišky Smetanové a až do roku 1990 sloužila jako Dům pionýrů a mládeže. Místo andělíčků byly na stropě srpy a kladiva. Při poslední rekonstrukci už byly nástěnné malby zrekonstruovány podle původních Barvitiových plánů.

Pavilon, Grébovka - Byl vybudován v 70. letech 19. století podle návrhu Josefa Schulze. Původně sloužil jako zahradní herna se střelnicí a kuželnou. Během opravy bylo zjištěno, že se v interiéru nacházejí vzácné nástěnné malby, které byly ukryty pod izolací z dob, kdy budova sloužila jako jesle. Rekonstrukce byla dokončena v roce 2009 a zahrnovala také repliku historické kuželkové dráhy podle návrhu architekta Jiřího Javůrka. Budova nyní slouží jako zahradní kavárna a cukrárna.

Grotta, Grébovka - Umělá jeskyně byla postavena za 17 let mezi lety 1870–1887. Má čtyři patra a stojí před skutečnou skálou. Nahoře je terasa, pod ní krápníkové jeskyně, níže se nachází hlavní jeskyně a v přízemí loubí. Autory stavby jsou Barvitius, Schulz a Vorlíček. Soubor umělých skal, jejichž konstrukce jsou převážně z cihelného zdiva, je národní kulturní památkou. Grotta byla kompletně rekonstruována nákladem cca 40 milionů Kč v letech 2010 až 2011. Před ní stávala kašna, a socha Neptuna od Bohumila Schnircha. Sto třicet let starou sochu začal restaurovat sochař Jan Branda už v roce 1974. V Grébovce byl ale Neptun nestálým terčem útoků vandalů, a proto byl odvezen k restaurování do areálu na Kavčích horách. Postupem času se na Neptuna zcela zapomnělo. Naposledy byl viděn v roce 1997. Praha 2 proto vyhlásila po Neptunovi v roce 2007 pátrání a vypsala 50tisícovou odměnu. Málokdy lze chválit zpravodajské reportáže komerční televize, tentokrát si však Nova poděkování od pražských památkářů zaslouží. Stačilo, aby Nova zveřejnila, že se postrádá vzácná socha Neptuna z Grébovky a už další den mohla informovat, že se tří a půl metrový Neptun našel v absolutním pořádku v areálu tvrze Třebotov. Díky televizi byl nalezen během několika hodin. Vlastníci tvrze v Třebotově z toho byli v šoku. Sochu prý před několika roky zcela oficiálně koupili a vůbec netušili, že je kradená. V areálu tvrze stála na trávníku a sloužila několik let jako hlavní součást svatebních obřadů. Kopie socha Neptuna se má vrátit před grottu na jaře, druhá kopie poputuje do Třebotova.

Tykačova vila, Perucká 25 - Odhadem téměř půl miliardy zaplatil Pavel Tykač za dům z dílny architekta Víta Másla, jehož velká část se nachází pod zemí. Stojí vedle Grébovky na pozemku u vily Marie po továrníkovi Jindřichu Waldesovi z roku 1884, kterou nechal Tykač přes protesty památkářů zbourat. Dům splňuje vysoký standard stavebního provedení a architektonické střízlivosti. Ta spočívá v pochopení předností dané parcely, odkud je výborný výhled. Balkon je navržen spíš jako rozšíření obývacího pokoje, který se otevírá posuvnými stěnami do svého okolí. Příjemné sladění materiálů a zahrada silně připomínají nejslavnější vilu meziválečné éry, vilu Tugendhat v Brně.

Viniční altán, Grébovka - Byl obnoven v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při rekonstrukci byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, bylo opraveno schodiště s vyhlídkou za altánem. Altán funguje jako kavárna a vinný šenk.

Nuselský pivovar, Bělehradská 15 - Pivovar byl založen v roce 1694, se stal největším průmyslovým pivovarem v tehdejší střední Evropě. V roce 1960 byl změněn na sladovnu a většinu budov od té doby obsadily České vinařské závody. Ze světové výstavy Expo 1967 v Montrealu sem byla přemístěna Koliba U pastýřky s cimbálovou muzikou, která je v provozu dodnes. Zachována je i hlavní brána z Bělehradské ulice, ozdobená dvěma pivovarskými sudy z roku 1918, z níž se ztratila pouze velká bronzová ozdobná písmena N. P. Nuselský pivovar - tedy nikoli národní podnik, jak se zřejmě domníval aktivní dobrák, který písmena odstranil. Nuselský pivovar se objevuje i ve scénáři Tylovy a Škroupovy Fidlovačky. Sbor sládků, přicházejících na pouť z Nuselského pivovaru, zpívá píseň Kde je sládek, tam je mládek a nedlouho poté následuje Marešova píseň Kde domov můj.

Fidlovačka, Křesomyslova 625 – Proti nuselskému pivovaru se vždy ve středu po velikonocích konala ševcovská pouť nazvaná podle ševcovského nástroje, jímž ševci hladili - „fidlovali“ kůži Fidlovačka. V podvědomí je spojena s hrou J. K. Tyla Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, kde roku 1834 poprvé zazněla píseň Kde domov můj. V roce 1921 si část parku, která zbyla po rozparcelování louky Na Fidlovačce, pronajal herec Stanislav Langer pro jednoduchou dřevěnou stavbu divadla. Ve čtyřicátých letech byly dřevěné části nahrazeny dvoupodlažní zděnou přístavbou s plochou střechou. V roce 1976 bylo divadlo pro špatný technický stav uzavřeno. Zpráva z roku 1988 říká: „Z původního sálu nezbylo téměř nic, na podlaze roste tráva“. V roce 1993 získala divadlo Městská část Prahy 4 a v roce 1995 byla z iniciativy Elišky Balzerové a Tomáše Töpfera založena nadace, která pomocí darů a Prahy 4 zrekonstruovala historickou budovu. Slavnostní premiéra se odehrála v roce 1998 symbolicky hrou J. K. Tyla Fidlovačka.

Soustředění, Folimanka - Socha basketbalisty od Zdeňka Němečka (další sochy jsme viděli u studia Olgoj Chorchoj na Libeňském ostrově) stojí před Sportovní halou Folimanka od roku 1975. Dnes stojí socha v ohrádce – protože některý z autoumělců už soše přerazil pravý kotník. Modelem k soše Basketbalisty byl Jiří Zídek, československý basketbalista 20. století. Měřil 206 cm a měl botu č. 50. První měsíc hrál bos, protože na něj neměli obuv. Soupeři toho zneužívali a šlapali mu na prsty.

Folimanka – Park Folimanka je spjat s fortifikací Nového Města pražského. Základní kámen opevnění byl položen 26. března 1348 a poslední potom o pouhé dva roky později. Císař Karel IV. touto stavbou, měřící 3400 metrů, uzavřel Nové Město a spojil ho s Vyšehradem. O deset let později jižní svahování terénu přimělo Karla IV. k vydání viničního privilegia. Vinici tu od roku 1358 vlastnil Jakub Folman. Gotický hradební systém byl v 17. století barokně přestavěn. V 18. století zde byla postavena usedlost. Roku 1918 ji společně s pozemky koupil Spolek pro zřízení ortopedického dětského pavilónu a chtěl ji pro tento účel opravit. Tento plán se nikdy neuskutečnil a roku 1960 byl dům stržen. Současné parkové úpravy pocházejí ze 70. let 20. století, kdy zde byly vybudovány fontány a opravena dětská hřiště. V roce 2007 byla upravena střední část parku a postaven nový správcovský domek, kde je možnost zapůjčení sportovní náčiní a občerstvení.

Z vlastního rozhodnutí, Krištofa Kintera - Od září 2010 stojí pod Nuselským mostem lampa od sochaře Krištofa Kintery, která připomíná lidi, kteří se rozhodli ukončit svůj život skokem z Nuselského mostu. K tomuto tragickému kroku se rozhodlo za víc než třicet let odhadem 200-300 lidí, přesné statistiky překvapivě neexistují. Stožár lampy vypadá jako lampa veřejného osvětlení, jenomže se kroutí a svítí k nebi. Na nenápadné cedulce je nápis: „Memento mori - těm, kteří si v těchto místech z vlastního rozhodnutí vzali život.“ V roce 2012 měl Krištof Kintera výstavu v Galerii hlavního města Prahy na Mariánském náměstí. Největší zájem vyvolala socha Revoluce, což byl malý chlapec, který usilovně mlátil hlavou do stěny resp. do rámu dveří. Bohužel chlapeček se nacházel přímo nad místností automatizace Městské knihovny. Díky intezívnímu bušení nejen opadala omítka, ale nepřetržité rány od 10 do 18 hodin přiměly i jinak velice tolerantní programátory, aby si vymohli, že chlapeček bude bušit hlavou o futro jen o víkendu.

Skateboardista - Na schodech, které vedou z Folimanky k Nuselskému mostu, stával od roku 1982 Skateboardista sochaře Jaroslava Hladkého. Svým námětem předběhla svou dobu, na začátku osmdesátých let na skejtu skoro nikdo nejezdil. Socha byla bohužel odstraněna v roce 2008 při revitalizaci parku.

Fontána s kaskádou - Šest plochých bazénů, z nichž voda přepadává z jednoho do druhého. Dolní bazének vodní kaskády zdobila bronzová plastika chlapce, který vzhlížel k výše sedící dívce. Čenda a Pepina od Bohumila Zemánka z roku 1981 byly bohužel odstraněny při rekonstrukci parku v roce 2008.

Květ - První horní bazén zdobí bronzová plastika, chrlič ve tvaru rozvíjejícího se květu, i když zejména zezadu vypadá jako něco zcela jiného. Voda tryskala z jednotlivých pestíků. Bronzový květ vytvořil v roce 1981 Čestmír Mudruňka.

Svlékání – Sochu vytvořil Jiří Krištůfek v roce 1982. Krištůfek měl celoživotní vášnivou zálibu ve studiu ženského těla ve fascinujícím momentu puberty. Jeho jedinou chlapeckou plastikou je Vzduchoplavec – a i ten je značně zženštilý.

Václav Frýdecký (1931) Vytvořil ve Folimance sochy Medvědí rodina (1976) a Gymnastka (1982).

Tři – Plastika s fontánou od Bohumila Zemánka. Od roku 1975 zde stojí tři mělké betonové bazénky. Chlapec Milouš jí chléb a s ukousnutým soustem za tváří sleduje dívku tančící uprostřed druhého bazénku Julii. Vlevo stojí chlapec v kšiltovce Fanda, který má na zádech kromě svého jména i podpis sochaře. Zemánek (1942-1996) se zaměřoval na chvíle, kdy jeho hrdinové si užívají chvíle odpočinku a zábavy. Všichni zpodobnění človíčkové mají příznačný výraz tupé blaženosti. Jeho cílem není zesměšnění, ale jen nepatrně šťouchnout.