51. Víkend uprostřed týdne - Mezi břehy

středa 11. 6. 2014
Navštíveny: návštěvnické centrum Staropramenu, domy na Hořejším nábřeží, památník Fr. Langerovi, Smíchovská tržnice, památník Einsteinovi, veslařská loděnice, Malostranská vodárna, domy na Janáčkově nábřeží, Jazz Dock, most Legií, Střelecký ostrov, Žofín, Mánes, domy na Masarykově nábřeží, Tančící dům, dům U Dvou tisíc, náplavka

Pozvánka
Další posedlost bude tentokrát jako víkend uprostřed týdne. Po Rio Botičo zůstaneme u vody, tedy pokud se dá věřit názvu Mezi břehy.

Jaká vycházka byla

    Na úvod popisu středeční vycházky Mezi břehy chci vyjádřit poděkování a obdiv všem vycházkářům, kteří se v děsném vedru a s příslibem přívalových lijáků dostavili do návštěvnického centra Staropramenu, vypili poslušně startovací předražený nefiltr a vydali se do ulic pod oblohu, která nabízela mnohé, jen ne pohodový víkend uprostřed týdne. Jsou to hrdinové naší doby. Podle plánu jsme obešli obrovský pivovar, podešli obrovskou láhev a vydali se nábřeží. Ti nebarvoslepí obdivovali most ve slovanských barvách a my všichni se podivovali, že renomovaný architekt Lukeš nerozezná nejen urostlého muže od dívky, ale co hůř dokonce ani supa od pelikána. Ještě bez deště jsme stihli generála Langera, děvkaře Einsteina, dračí kliky a veslařskou loděnici, ale pak už začalo jít do tuhého. Uchýlili jsme se do sklepního baru Tečka a zdálo se, že Bernard se Svijany bude taková předčasná tečka za tou naší vycházkou.

     Ještě že máme přítele-rosničku na telefonu. Odvážně předpověděla, že už pršet nebude, a tak jsme se vrátili zpátky na trasu. Zdeněk Nejedlý žil ve společnosti Madonny na nenáviděném Janáčkově nábřeží. Jazz Dock byl opraven za tři měsíce po loňské povodni, zatímco Dětský ostrov stále čeká na výběrové řízení. Otakar Ostrčil by zřejmě na "tichém Smíchově" už nenapsal ani notu, zato obyvatelé důstojných paláců na nábřeží někdy neudrží jazyk za zuby a barvitě popisují milostný život svých sousedů - úředníků. Procházkou po mostě jsme došli na písečnou pláž a od ostrostřelců obdivovali rozzářený originál, který zastínil samotné Národní divadlo. Průchod ze Žofína okolo Šítkovské věže je po opravě stále zaslepen, aspoň jsme si v klidu ostrova vyříkali, jak se tančí charleston a komu půjčovala pí.a Adina klíče. Buďme vděčni za Tančící dům, souběžně navrhované rozevláté muzeum v Bilbau by Pražáci asi nevydýchali. Ještě pohled na zeměkouli na dvoutisícovce a gaudíovské komíny přes řeku a vida, ještě před setměním je konec KPČ. Vycházka už s novým heslem "Bez kydy" měla ještě pokračování po náplavce, ale chápu, že na pivo se některé dámy těžko lákají. A tak jsme nejdříve popili Černou horu a pak se v komorní sestavě zvolna přesunuli přes Klostermanna, parník Tyrš (už nám ujíždějí nejen vlaky, ale i parníky) až na Výtoň. Tam jsme spočinuli na zbrusu nově zakotveném korábu. A kdyby nerušilo panorama Hradčan, cítili jsme se pod palmami jak na promenádě v Cannes.

Návštěvnické centrum Pivovaru Staropramen, Pivovarská 9 – Otevřeno od roku 2011. Jeho součástí je i restaurace s točeným nefiltrovaným pivem. Otevřeno každý den od 10 – 18 hodin.

V roce 1869 se začal stavět komplex pivovarských budov. 1. května 1871 byla slavnostně uvařena první várka. Staropramen měl všechny předpoklady stát se velkým a úspěšným pivovarem. Byl založen v budoucí průmyslové pražské čtvrti, kde byl odbyt piva zajištěn. Měl moderní koncepci a byl vnímán jako český pivovar, produkující české pivo. To ho zvýhodňovalo v hospodách, kde se scházely různé národní spolky a besedy. Pro propagaci nového podniku byl významný především rok 1880, kdy pivovar navštívil císař František Josef I. a do pamětní knihy se podepsal - nečekaně - česky. Spotřeba piva utěšeně rostla. Pivovar, který začínal s plánovaným výstavem 22.500 hl, překročil roku 1889 hranici 100.000 hl vystaveného piva. V roce Jubilejní výstavy - roku 1891 - vyrobil pivovar rekordních 140.200 hektolitrů piva. S první světovou válkou zažil velkou krizi, vařil čtyř, nanejvýš šestistupňové pivo. Mezi lety 1933 a 1937 proběhla rozsáhlá rekonstrukce a po ní se stal Staropramen na dlouhou dobu pivovarem s největším výstavem v Československu. V roce 1938 vystavil 823 000 hl piva, o rok později dokonce 860 000 hl. Po válce se stal z pivovaru národní podnik, přesto výstav stoupal, roku 1960 byla překročena hranice milión hektolitrů. V roce 1994 se majitelem stala britská společnost Bass.

Domy na Hořejším nábřeží - Blok mezi Vltavskou a Jindřicha Plachty - secesní nárožní dům Aloise Zázvorky s květinovou dekorací z roku 1903, dům architekta a stavitele Antonína Belady z let 1913-1914 s kubistickými prvky a nárožní činžák s plastikou polonahého muže od stavitele Krejbicha z roku 1927. Na nábřeží je i krásné kubistické zábradlí z roku 1912 od neznámého autora, nejspíš někoho, kdo pracoval pro Městský stavební úřad.

Palackého most – Byl postavený v letech 1876 – 78. Jeho stavbu iniciovali podnikatelé ze Smíchova. Kámen obkladů byl vybrán tak, aby odpovídal národním barvám – záhlaví pilířů a klenba jsou z modré žuly, zábradlí z bílého kararského mramoru a poprsní zdi z červeného pískovce. Smog však barevnost poněkud setřel. Most byl zdoben čtveřicí sousoší, vytvořeným J. V. Myslbekem a usazených zde v letech 1889-1897. Libušina věštba, Lumírova píseň, Slavoj a Záboj a Ctirad a Šárka byly při náletu v únoru 1945 společně s mostem vážně poškozeny. Po válce byl most opraven a vzhledem k rozšíření mostovky byly sochy instalovány v parku na Vyšehradě. Čtyřicet metrů po proudu je zaklenuté vyústění Motolského potoka. V minulosti byl potok příčinou řady povodní v Košířích a na Smíchově (1875, 1886, 1895, 1904), a proto byl roku 1907 z velké části kanalizován.

Janáčkovo nábřeží 5 - V bloku vymezeném ulicemi Lesnickou, Pecháčkovou, nábřežím a náměstím 14. října se nacházejí monumentální pozdně secesní činžáky s nádhernými, honosnými vstupy a zajímavými detaily. Jedním z nich hnědý dům Richarda Klenky rytíře z Vlastimilu (další jeho dům je U Synagogy v Pařížské) s výrazným motivem komínů na střeše. Za krásně tvarované komíny by se nemusel stydět ani Gaudí. Richard Klenka se narodil v roce 1873 a již v době stavby tohoto domu podnikal na svém velocipedu dlouhé cesty do evropských zemí, až do Španěl, a byl tak jedním z prvních propagátorů cykloturistiky u nás. Aktivním cyklistou byl stařičký kmet ještě po válce (v roce 1945 mu 72 let!). V jednom dopise, který napsal svému kolegovi, mu vřele doporučuje jezdit v létě do Španělska, jako to činí každoročně on sám. Rytíř Klenka zemřel v roce 1954.

Janáčkovo nábřeží 7 – Dům od Ladislava Čapka. Má kuriózní štukovou dekorací na průčelí, zatímco sup nad portálem drží v pařátech plán domu, pelikán vyšel naprázdno.

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Bratrstvo rudého klíče nedovolilo Langerovi po válce psát                         4) Svůdník Einstein bydlel v Lesnické
2) Městská knihovna se usídlila v bývalé tržnici                                              5) Hrázděný dům na nábřeží má na dveřích dračí kliku
3) Knihám to tu sluší                                                                                         6) Veslařská loděnice se krčí pod honosným nábřežím

Památník Fr. Langera, Preslova 5 - Spisovateli Františku Langerovi (1888-1965) v březnu 1948 děkoval prezident Edvard Beneš "za velké umělecké dílo, jímž jste obohatil naši národní kulturu". Paradoxně v září téhož roku ho vyznamenal titulem národní umělec i nový prezident Klement Gottwald. Langer skutečně prožil téměř vše. Začínal jako anarchista, který s Jaroslavem Haškem zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona, prosadil se jako dramatik, sdílel společné hodnoty s bratry Čapkovými, měl nepochybné zásluhy v obou válkách, kde působil jako vojenský lékař a šéf zdravotnictva československé zahraniční armády, z nichž se vrátil jako plukovník. Jeho rodinu postihlo nacistické běsnění: bratr Josef spáchal před odchodem do Terezína sebevraždu, bratr Jiří onemocněl za dramatického útěku z domova přes Dunaj a zemřel v Tel Avivu roku 1943. Po komunistickém puči národnímu umělci Langerovi s hodností generála přestaly vycházet knihy, jeho hry zmizely z jeviště a jméno z učebnic literatury. Absurditu té doby dokresluje i autorův dopis Klementu Gottwaldovi z roku 1951, kdy prosil bezúspěšné o milost pro svého syna Jana odsouzeného k dvaceti letům vězení za plánování útěku z Československa. Teprve s politickým uvolněním a zejména přičiněním Vítězslava Nezvala v druhé polovině 50. let začínají vycházet jeho díla - první Pražské legendy a v roce 1965 Bratrstvo Bílého klíče.

Secesní tržnice, náměstí 14. října - Byla postavena v letech 1906 - 1909 Aloisem Čenským. Halový objekt má litinovou konstrukci, prosklené dvorany s ochozy. Návrh a projekt na rekonstrukci tržnice zpracovala ARTEA. Nyní je tu umístěn supermarket s potravinami a v horní části pobočka Městské knihovny. Tím je objekt důstojně využit a vynikne i filigránská ocelová konstrukce budovy.

Medvědí fontána, nám. 14. října - Fontánu vytvořil jako výzdobu Slavatovského letohrádku Jeroným Kohl v roce 1689. Původně se nacházela ve Slavatovské zahradě v místech předmostí dnešního Jiráskova mostu. Po jejím zrušení stála na nádvoří Przibramovy kartounky, která vznikla v místech zahrady. Továrník plastiku věnoval smíchovské obci a ta ji roku 1894 přestěhovala před dnešní Justiční palác na náměstí Kinských. V roce 1948 musela ustoupit slavnému tanku č. 23. Po rekonstrukci v roce 1998 našla snad definitivní místo zde. Fontáně dala jméno část mezi spodní a horní mísou, která má podobu tří medvědů.

Zborovská 8 – Dům na nároží s Lesnickou má nárožní arkýř, podepřeným postavou dívky a krásným portálem. Autorem domu je malíř a architekt Karel Vítězslav Mašek.

Lesnická 7, Albert Einstein - Autorem domu je architekt Dufek, jenž se pozná podle klik ve tvaru draků. V letech 1911-1912 zde žil Albert Einstein. V roce 1911 přijal nabídku pražské německé univerzity na místo řádného profesora a od 1. dubna začal přednášet na nově zřízeném Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici na Albertově. Einstein si brzy našel přátele zejména mezi pražskými židovskými intelektuály např. Maxem Brodem a Franzem Kafkou. Nejčastějším místem schůzek byl salon Berty Fantové v domě „U jednorožce“ na Staroměstském náměstí, kde za klavírního doprovodu Maxe Broda hrával na housle. Slavný fyzik měl k ženám velmi zvláštní vztah. Poprvé se Einstein oženil se srbskou matematičkou Milevou Maričovou, mimořádně nadanou ženou, která údajně některé matematické problémy řešila za něj. Už před svatbou se jim narodila dcera, kterou rodiče dali k adopci, v dalších letech porodila Mileva Albertovi ještě dva syny. Einsteina však rodinné povinnosti příliš nezajímaly a kvůli četným milenkám začalo manželství skomírat. Slavný fyzik si sepsal seznam podmínek, za nichž je v něm případně ochotný setrvat. Jeho součástí byl například požadavek, že manželka zmlkne, kdykoli ji o to požádá a nebude po něm chtít žádné intimnosti. Přesto manželství nevydrželo a v roce 1919 se Einstein oženil se svou sestřenicí (původně měl spadeno na její dceru, ale ta jeho návrhy neopětovala). Nicméně coby neúnavný propagátor hesla, že monogamie není přirozená, vystřídal za svého manželského života nejméně deset milenek. Poslední roky strávil Einstein s princetonskou knihovnicí Johannou Fantovou, dcerou jeho bývalé pražské hostitelky Berty. Začátkem roku 1921 navštívil Prahu, aby "vyjádřil sympatie nové Československé republice". V den svého příchodu vyhledal český Fyzikální ústav Karlovy univerzity, aniž se předtím ohlásil. Jeho pražský nástupce Philipp Frank ho posadil do Einsteinovy někdejší pracovně a poté o této návštěvě napsal: “Čeští kolegové se téměř zhrozili, když se zjevil bez ohlášení živý Einstein, jehož obraz visel na stěně.“ A ještě jednou se zajímal o Československo. 14. 6. 1950 poslal Einstein z Princetonu telegram Klementu Gottwaldovi: "Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít".

Janáčkovo nábřeží 9 - Dům architekta Emila Dufka s motivem hrázděného zdiva ve štítech Všechny stavby mají noblesně řešené vstupy s prostornými vestibuly. Dufek je charakteristický i "dračími" klikami.

Loděnice veslařského klubu Slavie Praha – Stará loděnice přestala veslařskému klubu Slavia vyhovovat, a proto na jejím místě vyrostla v letech 1996-2000 novostavba s jedním podzemním a dvěma nadzemními podlažími. Dům byl navržen tak, aby umožnil soužití stavebníka – společnosti Rodop s činností veslařského klubu. V suterénu, kam je možné vstupovat přímo zvenku, je umístěno rehabilitační centrum a technické zázemí. V přízemí jsou klubové místnosti, v patře kanceláře. Všechny místnosti jsou okny situovány k řece. Sklady lodí jsou umístěny mimo budovu. Stavba kombinuje beton a ocel s prosklenými fasádami, některé detaily připomínají plachty a ráhnoví. Architekti Petr Kolář a Aleš Lapka brali ohled na okolní zástavbu i na bezprostřední blízkost řeky. Velkou pozornost proto věnovali osvětlení exteriéru, který poutá pozornost v dálkových nočních pohledech. Výška stavby nepřevyšuje úroveň zábradlí na mostě, takže nebrání ve výhledu z domů na nábřeží.

Fotoalbum vycházky...

Janáčkovo nábřeží 21 – Dům nazývaný Chodský dům je z roku 1903 se sgrafity na chodská témata podle návrhu Mikoláše Alše. Zde žil od roku 1945 až do své smrti v roce 1962 Zdeněk Nejedlý. Zatímco za první republiky platil za sice ostrého a nekompromisního, ale podnětného polemika, ve stáří, v proměněných politických poměrech, se vykrystalizoval v ješitnou neomylnou autoritu. Jeho účast na všech možných kulturních akcích, pravidelné nedělní projevy v rozhlase a vyjadřování se ke všemu velice snížily jeho prestiž. Nadále prosazoval dílo Bedřicha Smetany, blokováním pramenů, na nichž chtěl pracovat sám, však de facto brzdil smetanovský výzkum. Zároveň bránil propagaci Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, podílel se na perzekuci Václava Talicha. Společně s Gottwaldem inicioval masové vydávání spisů Aloise Jiráska. Všeobecné zpřístupnění kvalitních klasických děl starší české literatury bylo jistě záslužné (není bez zajímavosti, že na prosazování Jiráska měl finanční zájem, neboť za vydávání jeho děl dostával tantiémy), ale šlo ruku v ruce s odsuzováním předválečné moderní tvorby a s propagací tendenčního socialistického realismu. Roli nejmenovaného ministra školství, zřetelně znázorňujícího Zdeňka Nejedlého, ve filmu Skřivánci na niti bravurním způsobem zahrál Vladimír Šmeral.

Janáčkovo nábřeží 23 – František Šamonil ho postavil ve stylu holandské renesance. Dnes se nazývá honosně Rezidence Rivergate.

Stará malostranská vodárna – Roku 1483 si na ostrově postavil mlýn Jan Petržilka, odtud název Petržilkovský ostrov. Roku 1502 se dohodla malostranská obec, že mlynář obci dovolí postavit na miniaturním ostrově vodárnu. Bylo to sice mimo malostranské hradby, ale majitelem pobřeží Kampy bylo Staré Město a to se stavbou vodárny nesouhlasilo. Roku 1596 byla postavena místo dřevěné vodárny zděná věž, vysoká 34 metrů. V roce 1629 byl ve vodárně zřízen nový čerpací stroj za vydatného přispění Albrechta z Valdštejna. Ten si vymínil, že bude jeho palác zásobován vodou bezplatně, a toto privilegium trvalo překvapivě až do dvacátých let 19. století. Věž pak sloužila k různým účelům, například jako klubovna skautské Foglarovy Dvojky. S nástupem nacistů bylo skautské hnutí zakázáno. 4. listopadu 1940 přijelo za Foglarem do redakce Mladého hlasatele gestapo, převezlo ho do věže a odebralo mu všechny skautské materiály. Klubovna byla zapečetěna. Foglar se ale po Novém roce v noci do věže vloupal a zachránil staré kroniky a sešity oddílového časopisu Čigoligo. Dnes je uživatelem stavby Vodohospodářský rozvoj a výstavba. Věž prošla rekonstrukcí, v roce 1990 byla prosklenou lávkou spojena s přilehlou budovou podle návrhu arch. J. Petříkové. V posledním patře věže nyní sídlí generální ředitel.

Dětský ostrov – Železobetonová lávka na ostrov je od Vlastislava Hofmana, který ji navrhl na přelomu dvacátých a třicátých let. Železobetonový most Jiráskův je také od něj, ten je ale už ve stylu funkcionalismu. Majitelem ostrova byl původně Leopold Jerusalem, proto se nazýval Židovský ostrov. Jerusalem vlastnil na Smíchovském břehu továrnu na kartouny a ostrov využíval jako bělidlo. Dětský ostrov byl vyplaven v červnu 2013. Podle původních plánů se ostrov měl otevřít letos na jaře. Po povodních Praha 5 jen odklidila nejhorší škody a upravovala projektovou dokumentaci. „Momentálně tj. 15. 5. 2014 se dopracovává finální verze projektové dokumentace. Následně proběhne výběrové řízení na zhotovitele. Vzhledem k lhůtám o veřejných zakázkách se termín zprovoznění neodvažujeme odhadnout, snad to bude koncem léta“, říká mluvčí Prahy 5.

Janáčkovo nábřeží 31 a 35 - Dva neorenesanční domy od Jana Zeyera, bratra básníka Julia. U čís. 31 je čtvrté patro zdobeno figurami českých kněžen a královen. Do ulice Švandovy zdobí třetí patro výjev s věštbou Libuše. Čís. 35 má pásy se symboly zvěrokruhu a ve čtvrtém patře je lodžie zdobena figurami českých králů. V obou jsou nádherné interiéry s jedním bytem na patro. Výzdoba byla provedena technikou fianos curo, což je malba barvami do fresky. Stavitelé si tuto techniku nejprve zkoušeli na zeď dvora, takže je kuriózně vyzdoben i ten.

Kavárna Jazz Dock, Janáčkovo nábřeží 2 – Začala se stavět po dvanácti letech vyjednávání s památkáři, jeho dokončení se nedožil architekt Jaroslav Ouřecký, který s Ivanem Sládkem tuto prosklenou budovu na břehu Vltavy navrhl. Tito architekti jsou zároveň tvůrci i např. nejvyššího bytového domu Eliška ve Vysočanech. Otevřel se roku 2009 na zdivočelém pozemku, kde v devadesátých letech stávaly dvě dřevěné kůlny, a od prvních dnů fascinoval fialovými stěnami, průhledem na řeku a desetimetrovým barem v barvách zralého angreštu a v létě venkovní kavárnou na střeše klubu. Už neodmyslitelné je dnes bílé klavírní křídlo, o němž se traduje, že léta dřímalo nedotčené ve skladu po jakémsi bývalém vysokém funkcionáři předchozího režimu. Stavebníkem a majitelem Jazz Docku je právník Vladimír Lederer, který kromě toho vlastní i realitní kancelář. Do stavby investoval dvacet milionů korun a dodnes na její provoz každoročně přispívá. Povodeň, která přišla 2. června 2013, zatopila prostory klubu do výše 130 centimetrů a zdevastovala podlahy, akustické stěny, technické sítě i bar. Náklady na opravu, kterou prováděl Metrostav, dosáhly 4,5 miliónu a bar byl otevřen již za tři měsíce od povodní v září 2013. My jsme zde zažili v roce 2012 Noc literatury, kdy Danielu Kolářovou doprovázel na kultovní bílé křídlo Emil Viklický.

Malátova 6 – „Zde v tichu Smíchova vytvořil své velké dílo Otakar Ostrčil.“ Plaketa z roku 1939 je na nároží Zborovské třídy, kde sviští jedno auto za druhým.

Vodní 6 - Josef Václav Myslbek je autorem dekorace konzol arkýře a reliéfu Madony na domě od architekta Antonína Wiehla.

Janáčkovo nábřeží 53 – Od roku 1881 až do své smrti 1909 zde s výhledem na „své“ Národní divadlo žil architekt Josef Zítek. Autorem domu je Josef Schulz, jeho partner při stavbě Národního divadla.

Socha Vltavy, Dětský ostrov – Architektonické řešení na severní straně ostrova je dílem Františka Sandera, který byl autorem řady vodních děl v rámci projektů splavnění Labe a Vltavy (např. zdymadlo v Hoříně, hydroelektrárna v Hradci Králové, jez na pražské Štvanici, Holešovický přístav). Právě tady – na Dětském ostrově – byly práce na regulaci obou toků slavnostně dokončeny, což připomíná pamětní deska, altán a plastika Vltavy a jejích přítoků od sochaře Josefa Pekárka na špici ostrova. Původní secesní návrh z roku 1904 byl na Dětském ostrově realizován po etapách až do roku 1928.

Vítězná 1 - Nárožní dům ozdobil Atlanty Josef Václav Myslbek.

Všehrdova 2 – V roce 1957 se do rozlehlé kanceláře přeměněné na provizorní byt s oknem do Vítězné ulice nastěhoval Miloš Forman se svou tehdejší ženou – sedmnáctiletou Janou Brejchovou. „Kancelář byla jednou z osmi kanceláří na patře. V pěti z nich se pracovalo a tři přeměnilo ministerstvo v obytné garsonky,“ vzpomíná Forman. „Největší nevýhodou našeho nového domova bylo to, že neměl koupelnu. Na chodbě byl jen společný záchod. Od vedlejší kanceláře nás oddělovaly tenké dveře. Bylo slyšet úplně všecko, co se tam povídá. Celý den tam drnčely telefony a ozývalo se ťukání psacích strojů.“ Bytová nouze byla v padesátých a šedesátých letech v Praze obrovská a štěstí z nového bytu nedokázala přehlušit ani konfrontace s intimním životem sousedů. „Po páté kancelář ztichla a stal se z ní milostný útulek. Úředníci a jejich sekretářky strádali stejným nedostatkem soukromí jako každý jiný, a tak téměř denně některý z úředníků a sekretářek zůstávali v kanceláři přes čas‘. Nevím, jestli si uvědomovali, že my jsme tam za dveřmi, ale slyšeli jsme, jak to dělají na zemi, na židli, vestoje opřeni o šanony, vsedě na stole. Brzy jsme měli jednotlivé úředníky otaxované podle jejich vzdechů, stenů a šepotů. Po každém tom milování nastalo dlouhé ticho. Pak cvakla klika, chodbou se rozezněl klapot kramflíčků, protože ženy odcházely vždycky první a nakonec bouchly dveře dole. Pak bylo slyšet otáčení číselníku. „Ahoj. To zas byl dneska den, no hrůza, ale už konečně jdu,“ ozval se mužský hlas. „Nemám cestou něco koupit?“ V bytě-kanceláři bydlel Forman až do svého odchodu z Československa v roce 1968, dokonce i poté, co se podruhé oženil - se zpěvačkou Věrou Křesadlovou. Sousední garsonku přenechal její tehdejší majitel - spisovatel Zdeněk Mahler - jiné věhlasné dvojici - režiséru Jánu Roháčovi a zpěvačce Haně Hegerové.

Most Legií – Řetězový most vznikl v letech 1839-41. Přestal však brzy vyhovovat vzrůstajícím nárokům na dopravu, neboť se houpal. Z toho důvodu byl zakázán vjezd koňské tramvaji, která pak končila u Národního divadla, pasažéři museli most přejít pěšky a na malostranské straně nastoupit do druhé tramvaje. Je jasné, že houpání mostu bylo předmětem řady vtipů. Roku 1898 byl provoz ukončen a otevřen provizorní dřevěný most. Zároveň začal vznikat most kamenný. Ten byl slavnostně otevřen v roce 1912 za účasti Františka Josefa I. a byl po něm pojmenován, stejně jako jeho předchůdce. Zároveň tak slavnost otevření mostu dala císaři jeho přezdívku Starej Procházka, podle novinového popisku pod fotografií, který zněl „Procházka na mostě“. Na obou stranách mostu stojí dvojice domků. Ty na pravé straně sloužily k výběru mýtného, levý na staroměstské straně byl transformační stanice, na pravém břehu prodejna tabáku. Všimněte si secesních hlav na střeše. Pozoruhodné jsou dekorativní litinové sloupy osvětlení, ozdobené na vrcholu zlatým lvíčkem. Sokly zdobí alegorické reliéfy říčních řemesel – převoznictví, tesařství, mlynářství a vorařství.

Střelecký ostrov - V roce 1562 věnoval císař Ferdinand I. část ostrova Starému Městu a druhou část poskytl k užívání pražským ostrostřelcům. Vlastnické vztahy byly poté tak nejasné, že půtky mezi jednotlivými stranami nadlouho zajišťovaly živobytí řadě pražských juristů. Původní dřevěná střelnice roku 1812 vyhořela, a tak si ostrostřelci postavili novou zděnou klasicistní budovu s hostincem, dnešní restauraci Střelecký ostrov. Stavět se začalo stavět bez stavebního povolení, které bylo dodatečně uděleno, neboť „budova je již zčásti vyvedena do prvního patra“. Neobyčejně široký průjezd měl jednu pozoruhodnou funkci. V případě povodní jím měla protékat rozbouřená voda, která se tak do stavby nemohla opřít plnou silou. Ostrostřelci původně stříleli luky a šípy. Po zavedení střelných zbraní vzbuzovali ostrostřelci na ostrově už jen pohoršení. Kule obzvlášť zalétli až do okolních mlýnů a vše se přiostřilo, když byl v roce 1841 postaven řetězový most. V roce 1853 dokonce jedna kule dolétla mezi hosty restaurace na Žofíně. Přesto byla nebezpečná střelba zakázána až v roce 1913. Konflikty měli ostrostřelci také s převozníky, kteří jim svévolně zvyšovali taxu za převoz. Když si však v roce 1791 střelci pořídili vlastní loď, bylo jim to zakázáno, neboť ohrožovali výdělky převozníků. 1. května 1890 se zde uskutečnily vůbec první oslavy dělnického svátku 1. máje u nás. Střelecký ostrov je také významným místem pro dějiny českého Sokola. V roce 1882 se zde konal první všesokolský slet, který byl mj. památný tím, že zde bylo na návrh Jindřicha Fügnera zavedeno tykání a oslovování „bratře“. V letech 1934-36 byl objekt rozšířen podle návrhu architekta Jana Zázvorky o kavárenskou terasu nad řekou. Nyní jižní část ostrova patří TJ Start, která obnovila budovu v letech 1967-1969. Povodňová tabulka 1845.

Národní divadlo – V místech divadla stála městská solnice – ošklivá erární budova ve slohu venkovských špýcharů. 16. září 1868 se začala bourat, aby uvolnila místo nové budově divadla.

Žofín – Roku 1830 koupil ostrov mlynář Václav Novotný. Dřevěný hostinec přestavěl na klasicistní restauraci s plesovým a koncertním sálem a lázněmi. Ostrov se stal oblíbeným výletním místem uprostřed Prahy, což byla velká změna oproti roku 1811, kdy ještě pražský deník Morgenblatt varoval dámy na Žofíně před „nezdravým povětřím stinného ostrova, jehož chladný vzduch způsobuje tu rheumatizmus“. V roce 1841 byl ostrov na počest arcivévodkyně Sofie Bavorské, matky budoucího císaře Františka Josefa I. přejmenován na Sofiin ostrov, lidově Žofín. V roce 1848 zde byl zahájen Slovanský sjezd, v létě 1866, když byla Praha okupována Prusy, zde bylo soustředěno na dva tisíce lehkých ženštin deportovaných z českých měst. 1886 byla klasicistní restaurace přestavěna na novorenesanční dvoupatrový palác. Na východní straně ostrova stály čtyři budovy lázní, které byly zbořeny až roku 1928. Na ostrově koncertovali z cizinců Hector Berlioz, Ferenc Liszt, Čajkovskij a Richard Wagner. Ten jako první v Praze dirigoval zády k obecenstvu a čelem k orchestru, což vzbudilo značnou nevoli. V roce 1841 byl na ostrově poprvé předváděn parní vlak. V Praze působící mechanici Rakušan Alois Borrosch a Angličan David Evans zde postavili 158 metrů dlouhou kolejovou dráhu. Maličká lokomotiva honosně nazvaná Český lev se řítila po dráze rychlostí 11 km v hodině. Dnes je zde pro děti udělána její replika. I na mostku na Žofín se až do 1. listopadu 1922 vybíralo mostné.

Mánes – Mlýnské budovy na místě Mánesa přetrvaly asanaci - byly zbořeny až v roce 1927, budova Mánesu byla vystavěna v letech 1928-34. Autorem budovy spolku výtvarných umělců Mánes autorem je Otakar Novotný. Budovu pojal jako nízký hladký kvádr s velkými prosklenými plochami. Novotný dokázal originálně vkomponovat novou budovu mezi nábřeží a Žofínský ostrov, takže situace připomínala staré uspořádání mlýnů. Ústředním prostorem interiéru byl velký sál o ploše 300 m2. Byly zde i další výstavní a spolkové místnosti, jimž vévodila velká hala s výhledem na Národní divadlo. Její čelní stěna byla zasklena v té době největší skleněnou tabulí v Praze. Kubistické nástropní malby v restauraci maloval Emil Filla. Z nájmů byl splácen dluh, který byl zapraven až tři roky po druhé světové válce. Následující příběh je starý padesát sedm let. Bylo 17. října 1957, když na večírek zorganizovaný Bohumilem Schlonzem jako „loučení branců“ vtrhla policie a zatkla 28 mladých lidí tančících rock´and´roll na hudbu z kotoučového magnetofonu Dněpr 5. Ve Večerní Praze se objevila následující svědectví: „Devatenáctiletá M. B.: vypovídá: Tančila jsem tak výstředně, že si mne partneři podávali z ruky do ruky“ nebo: „Devatenáctiletý J. B. měl na parketu vyhrnuté nohavice do půli lýtek.“ Ze žaloby popisující průběh večírku: „Po přehrání několika skladeb se celá zábava zvrhla v tancování tzv. charlestonu, holanďana a jiných podobných tanců, při nichž tanečníci od sebe navzájem odbíhají, zase se k sobě vrací, vyhazují nohy a to jak dopředu, tak i do stran, v některých případech i značně vysoko. Pohled na způsob tohoto tance pak uráží nejen po stránce estetické, ale dokonce vůbec snižuje lidskou důstojnost, je pohoršující a nechutný. Je všeobecně známo, že tento způsob tance je uměle propagován na Západu a že je vlastně exportním artiklem zdegenerované současné americké kultury.“ Organizátor večírku Bohumil Schlonz dostal dvacet, po odvolání dvanáct měsíců kriminálu. Měsíce odnětí svobody vyfasovali i další čtyři účastníci večírku, včetně tří dívek.

Hlahol, Masarykovo nábřeží 16 – Jeden z nejstarších českých spolků si v roce 1905 nechal postavit spolkový dům od architekta Josefa Fanty. Ve štítě je rozměrná mozaika od Karla Klusáčka, na průčelí nápadité štuky Josefa Pekárka. Za pozornost stojí i portál s mozaikou, dřevěnými vraty a Fantou navržené pamětní desky s portréty významných sbormistrů, k nimž patřil i Bedřich Smetana. Fanta rád umísťoval na průčelí svých staveb různé nápisy. Pro tento účel vytvořil i specifické secesní písmo. Příklady najdeme na Hlaholu i na dalších Fantových stavbách: na pražském Hlavním nádraží, Hlávkových kolejích nebo památníku bitvy u Slavkova. Zajímavý je hlavní sál s proskleným stropem a rozměrnou lunetou od Alfonse Muchy nazvanou Česká píseň. Ve třetím patře domu bydlela po dlouhá desetiletí hvězda prvorepublikového a válečného filmu Hana Vítová. Herečce se rozpadalo manželství dlouho a bolestně dramaticky. Po rozvodu v roce 1955 nemohla sehnat nový byt (kdo by před několika lety uvěřil v takový osud její hvězdy?!) a dál žila v jediném, vyhrazeném pokoji. Vedlejší místnost obývala její dcera Bedřiška, v ostatních místnostech kraloval bývalý muž Bedřich Rádl se svou novou manželkou Natašou Tánskou, filmovou představitelkou Barunky v Babičce. Bedřiška těžko snášela takové soužití, navíc se nešťastně zamilovala. Přestože byla její matka doma, podřezala si ve svém pokoji žíly, několikrát se pokusila probodnout si srdce pletací jehlicí a nakonec vyskočila z okna. Dlouho se mluvilo o tom, že za vším byl Miloš Kopecký. Nyní spisovatel Ondřej Suchý v knize o Haně Vítové tvrdí, že to byl jeho bratr, herec Jiří Suchý. „Ona se ke mně velmi intenzivně upnula, přitom já už jsem tou dobou měl svoji rodinu, a tak jsem si s tím nevěděl rady. Zahrnovala mě různými pozornostmi – na zkoušku mi přinesla v kastrůlku jídlo, upletla mi svetr. A já jsem ji musel odrážet, odmítat,“ cituje bratra Jiřího, který zcela nevědomky v tragédii hrál nejspíš hlavní roli. Slavná prvorepubliková herečka už se z té rány nikdy nevzpamatovala, Bedřiška umřela v roce 1959, Hanu Vítovou, která zemřela v roce 1987, čekalo téměř třicet let osamoceného života v domě na nábřeží - po smrti bývalého manžela měla alespoň byt pro sebe. Ale vraťme se do třicátých let. Joe Hartmann, cukerný král první Československé republiky, si našel milenku Adinu Mandlovou. Továrník jí pořídil byt v domě Hlaholu, pro změnu ve čtvrtém patře. O tom, jak to v bytě slavné herečky chodilo, svědčí mimořádně indiskrétní paměti Otakara Vávry. Režisér popisuje bouřlivé večírky „samozřejmě s mladými muži“ v malém pokoji zařízeném jako opravdový bar. „Posluhovačka Mařenka nás pak vyprovázela dolů, aby nám odemkla dům a podle pokynů Adiny nechala diskrétně někomu v dlani klíč. Ten zvolený vyšel s ostatními až za roh, rozloučil se a pak se vrátil a odemkl si dům.“

• 
• 
• 
• 
• 
• 

1) Vstup do Hilbertova domu                                                                         4) Gehryho Tančící dům je docela střízlivý oproti jeho muzeu v Bilbau
2) Gaudíovskými komíny se chlubí i bývalá Zajišťovací banka                     5) Na náplavce to žije
3) Pokusili jsme se přečíst nápis na Šítkovské věži zezadu                         6) Nebýt Hradčan, cítili jsme se pod palmami jak na promenádě v Cannes