52. Daleká cesta na Sever - až za Polárkou

neděle 5. 10. 2014
navštíveny: Stará hospoda, hloubětínský hřbitov, Cihelna v Bažantnici, pískovcový lom, Vysočanská radiála, letiště Kbely, Višňovka, Maják, Památník prvního rozhlasového vysílání, kapličky Poutní cesty, letiště letňany, Letecké muzeum Kbely, centrální park ve Kbelích, Lidový dům, kostel sv. Alžběty Duryňské, Letňanský lesopark, kostel sv. Remigia v Čakovicích, čakovický zámek, Polárka, nádražka U Fausta

Pozvánka
Sraz je ve Staré hospodě v Hloubětíně. Ze stanice metra Hloubětín půjdete asi 100 metrů směrem do Prahy. Cesta je daleká, proto budeme odcházet už v 10:41 (neplést s 10:14).

Jaká vycházka byla

    Název vycházky Daleká cesta na Sever - až za Polárkou byl pravdivý v každém směru. Do Staré hospody v Hloupětíně dorazili jen polárníci, zocelení útrapami předchozích vycházek a hned se radostně podle střelky kompasu vydali na sever. Na hloubětínském hřbitově jsme si nechali posvětit naši pouť tajným agentem CIA Antonínem Kapkem a pak už jsme vyrazili do divočiny - tam za tratí. Vyšplhali jsem se na pražské Pamukkale, pravda trochu umolousané od vysočanského popílku. První mlhavé výhledy, první odpal. Okolo lomu křižovníků, kde se těžil pískovec na Karlův most, jsme se prodrali na biomost přes Vysočanskou radiálu. Copak zvířatům, těm je hej, ti si přeskotačí most, ale cyklistům i nám se postavily všude do cesty neprostupné ploty. Zpoza plotu jsem obdivovali hangáry Kbelského letiště a polem se nezadržitelně blížili do míst, kde se plot letiště spojoval s plotem podle dálnice. Budou se muset polárníci prostříhávat dráty anebo se dokonce podkopávat jako nedalecí sysli? Naštěstí i pro mě ne - tesař nechal totiž v plotě vrátka. Sesunuli jsme se až ke svodidlům, kam ústila tajemná chodba Višňovka. Ivan H. sice nabízel baterku i sebe, že prozkoumá Bahnitý sál, ale náš cíl je jasný a vzdálený za mlhavým obzorem, a ostatně většinovými hlasy Aleny byl průzkum zamítnut. Cesta přes další nekonečné pole s cukrovkou nebyla zbytečná, neboť po polním pychu se od Lenky můžeme těšit na řepovici. Dorazili jsme až k cihlovým paprskům. Tady se snažili nadšení radioamatéři ulovit první koncesionáře hrou na cello. Překvapivě úspěšně. Osamělé kapličky v poli nám vykolíkovaly Karlův most a pak už jsme se nahrnuli na leteckou vyhlídku na letňanském letišti a sledovali báječné muže na létajích strojích.

    A jdeme dál. Začaly se sice množit dotazy hodné Varela Frištenského, jako kam vlastně míříme a kdy už tam budem. Ale ty velitelka lehce odpálkovala. "Jdeme na sever? Jdeme! Teprve až půjdeme na jih, máte plné právo vznášet znepokojivé či blbé dotazy." Zatím si můžete prohlížet Migy a spitfiry v leteckém muzeu. A dokonce zadarmo. Polárníci uznali zbytečnost dalších dotazů a prohlédli si (už bez kydů) ve Kbelích rodný domek Karla Vágnera, Gočárovu skautskou klubovnu i Lidový dům, ve kterém se postupně producíroval cvičenec Antonín Novotný i legendární Uriáši. Poslední dotyk civilizace před Polárkou znamenal mírnou dezerci, ale my zvědavci musíme dál. Vyšplhali jsme v letňanském lesoparku na kopec a určili opět sever. Směr Čakovice. A už je to tady! Před čakovickým zámkem, bývalým sídlem barona Schoellera, nebe zbarvila polární zář a nám se rozsvítilo v hlavě. Kdyby Schoellerovi neujeli po válce na Jih - do Vídně, měla by Polárka Schoeller domov tady. Polárníci přijali s povděkem, že se za Polárkou do Vídně už nepotáhnem a že už nás čeká jen kraťoučká cesta na jih - do nádražky U Fausta. A protože jsme využili dobrodiní českých drah, daleká cesta na sever se zvrátila ve svůj protiklad - na bleskovou dvacetiminutovou cestu na jih. Na peróně Hlavního nádraží nám nezbývalo než konstatovat: „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale kamarádi, stálo to za to!"

Na Staré hospodě, Poděbradská 110 – Existovala zde už ve středověku, tehdy v ní nocoval i císař Karel IV. Řád křížovníků s červenou hvězdou měl zde právo čepovat pivo a víno. K tomu je opravňovala listina krále Václava I. z roku 1235, zřejmě padělaná. Když přijel roku 1350 Karel IV. překontrolovat lom, odkud se těžil kámen na jeho most, byla mu listina předložena k prolongaci, a tím nabyla právní moci. Zájezdní hospoda získala dnešní vzhled po třicetileté válce. V 18. století se zde ubytovali hned tři císařští panovníci: císař Karel VI., jeho dcera Marie Terezie a její syn Josef II., který zde pobýval několikrát při vojenských manévrech v letech 1781-1786. V prvním patře se nachází tzv. císařská světnice s původním krbem z roku 1783. Středem budovy vedl průjezd, kterým se vcházelo do šenku a na dvůr. V současnosti je zazděn a průjezd s klenutým stropem slouží jako výčep.

Hřbitov Hloubětín – Vpravo od vchodu je hrob Antonína Kapka. Komunistický funkcionář Antonín Kapek byl jedním z autorů takzvaného zvacího dopisu z roku 1968. Kapek, který patřil k tvrdému jádru KSČ, se stal v roce 1970 stranickým vládcem Prahy a byl jím až do roku 1988. Ve druhé polovině 80. let se Antonín Kapek stal poněkud překvapivě jedním z těch, kdo se stavěli za určité dílčí ekonomické reformy, zařadil se ke křídlu Lubomíra Štrougala a Gustáva Husáka, jejichž polovičaté snahy modernizovat Československo se ovšem setkaly s odporem konzervativců typu Indry a Bilaka. A tak se kompromisním kandidátem na generálního tajemníka stal Miloš Jakeš, Lubomíra Štrougala jako premiéra vystřídal Ladislav Adamec a samotný Kapek byl do půl roku po tzv. rozdělení funkcí „odejit“ a ve funkci šéfa pražské stranické organizace ho vystřídal Miroslav Štěpán. Závěr Kapkova života byl překvapivě radikální – po sametové revoluci se už 4. ledna 1990 pokusil zastřelit, ale přežil. V květnu ho oběšeného našla dcera na půdě chalupy na Rokycansku. Je prokázáno, že jeden z agentů západních tajných služeb seděl až v komunistickém politbyru. Jeho jméno dodnes není známo. Podle Karla Pacnera, autora knihy Československo ve zvláštních službách, se spekuluje o Antonínu Kapkovi. Možná i to byl důvod jeho sebevraždy.

Cihelna v Bažantnici - Velký opuštěný pískovcový lom asi 300 metrů dlouhý, v jehož jižním sousedství se nacházejí velké haldy odpadu z rozsáhlé těžby. Lom byl opuštěn někdy koncem 17. století. Přírodní památka byla vyhlášena pro ochranu jednoho z nejvýznamnějších odkryvů peruckého a korycanského souvrství českého křídového útvaru se zkamenělými otisky rostlin.

Pískovcový lom v Hloubětíně - Používání žehrovického pískovce v té době dokládají účty z jiné tehdejší významné pražské stavby, katedrály sv. Víta z let 1372-1378, které obsahují i účty za dovozy kamene z různých míst z okolí Prahy. Z celkem 196 účtovaných dovozů z výslovně jmenovaných míst jich bylo 25, tedy osmina, ze Zehrowicz, nyní Kamenných Žehrovic. Zbývající většina účtovaného kamene ale pocházela ze severovýchodního okolí Prahy, hlavně z Kostelce nad Labem, Záp, z Horoušan a Brandýsa nad Labem. Je nanejvýš pravděpodobné, že stejné pískovce jako na stavbu katedrály byly dováženy i na stavbu Karlova mostu. Obě stavby probíhaly v podstatě souběžně. Vedle těchto pískovců mohly být pro stavbu a opravy Karlova mostu samozřejmě použity i pískovce jiné, například křídové křemenné pískovce z Petřína, tehdy nejbližšího zdroje pískovců. V dějinách řádu křižovníků s červenou hvězdou z roku 1787 je zmínka, že pro stavbu nového pražského kamenného mostu byl používán také kámen (křídový křemenný pískovec) z jejich lomu v Hloubětíně. To se zdá vysoce pravděpodobné, protože křižovníci sídlili při staroměstském konci Juditina mostu a vybírali na něm mostné, takže měli jistě zájem, aby po zřícení tohoto mostu v roce 1342 byl postaven most nový.

Vysočanská radiála – Křížením ulic Kbelská a Poděbradská na rozhraní Vysočan a Hloubětína projelo v roce 2007 kolem 76 tisíc aut denně. Obyvatelům by pomohla téměř dostavěná Vysočanská radiála - dálnice mezi Kbely a Satalicemi, která měla být otevřena v zimě roku 2007. Její zprovoznění se ale kvůli výkupu pozemků opozdilo o čtyři roky. Teprve v listopadu 2011 byla radiála konečně po šesti letech otevřena. Stála dvě a půl miliardy, všechny pozemky se podařilo vykoupit za 410 miliónů Kč. Zhruba pět a půl kilometru dlouhá silnice spojuje Kbelskou ulici s rychlostní silnicí R10 na Liberec. Součástí stavby jsou i dva padesátimetrové biomosty 30 a 40 metrů široké. Slouží k bezpečnému přechodu zvířat přes radiálu. Cyklisti mají smůlu, původní cyklostezku přehrazují ploty.

Letiště Kbely, Mladoboleslavská 300 – Jako první letištní plocha sloužilo v Praze pole ve Strašnicích o rozměrech 200 x 60 metrů, které bylo z jedné strany ohraničeno alejí, a z druhé strany stála stodola. Proto bylo třeba nalézt vhodnější plochu a tu našli ve Kbelích. Již v roce 1919 zde byly postaveny první provizorní budovy a několik plátěných hangárů. V roce 1920 byly z Chebu přestěhovány hangáry Wagner, které sloužily poté ještě desítky let. Letiště bylo budováno moderně, ke stavbě civilní části letiště byli přizváni Josef Gočár a Otokar Novotný. Podle jejich návrhů byly postaveny budovy pro mužstvo i personál, řada moderních železobetonových hangárů seřazených do mírného oblouku, věž-maják. Provozní budovy byly v roce 1921 navrženy Josefem Gočárem. Byly to dřevěné chaloupky se sedlovými střechami a pestrou červenomodrobílou dekorací, tvořenou barevnými terči, obloučky a kosodélníky. Byl v nich československý celní úřad, hostinec U Šakala, domek pro sluhu a sklad. Při přesunu civilního leteckého provozu z kbelského letiště do Ruzyně přestaly domky sloužit svému účelu a měly být zničeny. Dva z nich se podařilo zachránit a byly v sedmdesátých letech přesunuty do ZOO, jen přišly o původní barevnost – byly natřeny černým luxolem. Oba sloužily jako ubytovna zaměstnanců až do povodně v roce 2002. Domky se přestěhovaly podruhé, tentokrát do vyvýšené části zahrady. Dnes už mají oba původní národní barevnost – tedy červeno-modro-bílou. Soubor pěti hangárů na kbelském letišti, který dokumentuje vývoj letištního stavitelství od období 1. světové války po konec 40. let dvacátého století, byl prohlášen za kulturní památku v roce 2011. Kbelské letiště sloužilo civilní letecké dopravě až do roku 1937, kdy byla otevřena Ruzyně. V současné době letiště slouží pro přepravu ústavních a vojenských činitelů.

Višňovka – V roce 1992 bylo výkopem v trychtýřovém propadu objeveno ústí neznámé klesající chodby, která vedla do prostor podobných běžným podzemním pískovnám, ale poté se napojila na přímou chodbu, která směřovala jednak ven a jednak do skalního masívu. Vchod nyní leží přímo u odbočky vysočanské radiály do ulice Kbelské. Chodba prochází do dvou rozsáhlých tunelovitých sálů - Bahnitého a Německého a pokračuje dál k lomenému schodišti. V Německém sále byly vytesány později poničené lidové reliéfy německých vojáků v charakteristických přilbách. Ukázalo se, že podzemí bylo od počátku pojato jako součást chodeb kbelského letiště a vcelku náhodou protnulo nevýznamnou podzemní pískovnu. Šlo zřejmě o velín kbelského letiště, který byl zřízen dál od letitě, aby ho neohrozilo případné bombardování. Podzemí – štoly měří asi 2,5 km a jsou 25 metrů pod povrchem. Po roce 1968 byly využívány sovětskou armádou.

První rozhlasové vysílání, Mladoboleslavská - Roku 1923 byl nedaleko domu tzv. akcízu, kde se vybírala potravní daň, postaven stan jako první rozhlasová stanice společnosti Radio Journal. 18. května 1923 ve 20 hodin zazněla z éteru následující slova: „Haló, haló. Zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiožurnálu, která vysílá na vlně 1025 metrů zprávy a program“. Vysílalo se hodinu denně, obvykle s programem sestaveným z krátkých zpráv a hudebního vystoupení. Díky nadšeným radioamatérům se Československo stalo po Velké Británii druhou zemí v Evropě s pravidelným rozhlasovým vysíláním. Dochoval se autentický záznam vzpomínky Františka Voženílka na ono první vysílání, ve kterém hrál za doprovodu klavíru na violoncello. Cello bylo zvoleno proto, že si svou barvou a sytostí tónů dokázalo porozumět s primitivním mikrofonem, který tenkrát zastoupilo upravené telefonní sluchátko. Voženílek vzpomíná: „Jednou v roce 1923 mě požádal pan Čtrnáctý, redaktor Národní politiky, abych si nacvičil nějakou pěknou skladbu, že budu někde hrát a že mě budou slyšet lidi i velmi daleko. Potom přišel 23. květen 1923. Po odpoledním představení mě pan redaktor posadil i s mým nástrojem do auta a jeli jsme do Kbel. U akcízu jsme vystoupili a šli kousek pěšky k velkému stanu. Pan operátor Vlach mi ukázal židli, na které budu při hraní sedět. Vyndal jsem nástroj z pouzdra a začal ladit. Ale co to? Zvuk cella byl divně hluchý. S hrůzou jsem zjistil, že bodec, kterým se cello opírá, se boří do hlíny. Co dělat, když mám za chvilku začít a cello potřebuje tvrdou ozvučnici? Aspoň prkénko, kdyby tu bylo. Ale byl tu jen koberec. V zoufalství jsem vyběhl ze stanu a uviděl poblíž nějaké stavení. Už si nevzpomínám, jestli jsem to důležité prkénko vytrhl z plotu nebo z nějaké boudy. Sotva jsem dosedl, řekl mi operátor: ,Vše už je ohlášeno, až vám dám rukou znamení, začnete hrát´. Klek si přede mne, blízko kobylky držel mluvítko od telefonního sluchátka a já začal“. Ze skautského stanu probíhalo rozhlasové vysílání až do ledna 1924, kdy se přesunulo do jedné z dřevěných bud patřících letišti. V prosinci 1924 se začalo vysílat z poštovní nákupny na Vinohradské třídě. V prvním roce vysílání měl rozhlas pouhých 47 koncesionářů, v roce 1925 už 14 000 a na přelomu let 1929-30 si vysílání platilo už 275 000 posluchačů. 23. května 1973 v den padesátého výročí prvního vysílání byl odhalen památník ve tvaru stanu s hvězdicí paprsků symbolizujících šíření rozhlasového signálu do všech stran. Autorem památníku je Stanislav Kolíbal.

Maják - Na letišti ve Kbelích vyrostl v roce 1928 43 metrů vysoký, věžovitý maják. Světelný maják s otáčivým reflektorem měl svítivost odpovídající jednomu miliónu svíček. Architektem je Otakar Novotný. Kromě řízení leteckého provozu sloužil maják až do sedmdesátých let i jako vodárenská věž. Věž nese jeden opomíjený unikát: štukové reliéfy ovlivněné kubismem a odrážejí dobové okouzlení technikou. Stylizovaný dvojplošník na všech čtyřech reliéfech vychází z podoby dopravního letounu Aero A-10. Letadlo nese na křídlech velká písmena L-B. To bylo naše původní označení civilních letadel, následované dalšími třemi individuálně přidělovanými písmeny. Ve Kbelích se tak dal vidět například i dopravní letoun s hezkou poznávací značkou L-BABA. Až v roce 1930 byla našemu státu přidělena značka OK, používaná dodnes. Roku 2004 byl maják zapsán do seznamu národních kulturních památek.

Fotoalbum vycházky...

Poutní cesta z Prahy – První pouť z Prahy do Staré Boleslavi se uskutečnila již roku 1638 za účasti císaře Ferdinanda III. Poutníci sledovali cestu, po níž podle legendy jel kníže Václav v den smrti do Boleslavi a zároveň, po které později jeho bratr slavnostně převezl jeho ostatky do pražské rotundy. Odtud „Svatá cesta“, neboli „Via Sancta“. Vedla od Poříčské brány přes Karlín, Vysočany, Kbely, Vinoř, Dřevčice a Brandýs nad Labem k brodu u Staré Boleslavi. V roce 1674 nechali jezuité podél poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi postavit 44 kapliček. Kapličky byly stejně stavebně řešené, nahoře s vymalovaným znakem a jménem donátora, uprostřed umístili vzývaný obraz Panny Marie a ve výklenku byl vymalován příběh ze života knížete sv. Václava. Jednalo se o nejrozsáhlejší svatováclavský cyklus vůbec. Vzdálenost mezi jednotlivými kaplemi není náhodná. Má odpovídat délce Karlova mostu v Praze (516 metrů). Dnes, po více, jak 300 letech, zbývá ze 44 kapliček pouze 29. Přeložením silnice v letech okolo roku 1790 ztratila téměř většina kapliček styk s proudem života a dnes se některé tyčí uprostřed polí. Opětovné obnovení zbylých kapliček se uskutečnilo v roce 1994. První zachovalá kaple poutní cesty je až 14. Jeníkovská (podle Golčova Jeníkova) u metra Letňany a 15. Kájovská za Knaufem.

Letiště Letňany, Hůlkova 683 - Travnaté letiště v Letňanech je jedno z nejstarších v Česku, vzniklo v roce 1923. Probíhaly zde zkoušky všech nových československých letadel, vojenských letadel z Letova Kbely, továrny Aero i čakovické Avie. V roce 2007 letiště získal nový majitel, britská investiční společnost, která v roce 2009 převzala i provozování letiště. Od roku 2009 bylo opraveno poškozené oplocení letiště a rekonstrukcí prošla také vzletová a přistávací dráha. Je skoro kilometr dlouhá a 27 metrů široká. Součástí rekonstrukce byla i změna směru ranveje tak, aby letadla při vzletu směřovala mimo zastavěné oblasti. Letiště samotné se proslavilo i přítomností kolonie sysla obecného, který se zde objevil v první polovině devadesátých let. V roce 2005 bylo dokonce kvůli jeho výskytu vyhlášeno letiště jako národní přírodní památka. Nic nepomohlo, z původního odhadovaného počtu asi 600 kusů v roce 2005 je v Letňanech podle sčítání v roce 2013 už jen 40 syslů.

Kaplička Kladrubská, Hůlkova – 16. kaplička poutní cesty byla poškozena během 2. světové války, kdy bylo potřeba udělat prostor pro rozpětí křídel letadla přemisťovaného ulicí. Poškozená kaplička byla zbourána v roce 1975.

Letecké muzeum, Kbely - Bylo založeno v roce 1968 v areálu historického vojenského letiště Praha-Kbely. Početností a kvalitou sbírek patří k největším leteckým muzeím v Evropě. V současnosti má ve sbírkách 275 letadel, z nichž 85 je vystaveno ve čtyřech krytých halách, 25 v nekrytých expozičních prostorech, 155 je uloženo v depozitářích a 10 letuschopných je provozováno. Řada letounů patří ke světovým unikátům. Expozice muzea se vztahuje bezprostředně k historii československého a českého letectví, zvláště vojenského. Pro srovnání jsou zde vystaveny také vybrané typy světově významných letadel, k zajímavým exponátům patří Spitfire, který měl být v roce 1948 předán do Izraele, ale měl při přeletu u Kunovic nehodu, a tak nedoletělo a zůstalo zde. Dále jsou zde Iljušin IL-2, Messerschmitty a Mig 23. V letech 1990-1995 byl ředitelem muzea Vladimír Remek. Muzeum je otevřeno od jara do podzimu, od 10–18 hodin, vstup je zdarma.

Krupecká kaple, Mladoboleslavská – Na území Kbel se z osmi kaplí Poutní cesty zachovaly jen dvě. Jedna z nich - sedmnáctá překvapivě zůstala uprostřed vojenského areálu a dnes stojí na parkovišti Leteckého muzea. Jmenuje se podle obrazu poutního kostela v Krupce.

Kulmecká kaple – 18. kaplička (podle Chlumu nad Ohří) byla zbourána při stavbě kbelského letiště.

Vrchlabská 36/29, Kbely – Rodný dům hudebníka Karla Vágnera. Jeho první vášní byl fotbal, později se začal věnovat atletice. Ale mezinárodních závodů v NDR se už neúčastnil. Důvodem tomu byl pracovní úraz. Ve Veltechně v Čakovicích mu zachytila levou ruku rámová hydraulická pila na železo. V šoku spadl na páku, díky níž se pila zvedla a Karlovi pila ruku neamputovala. Díky tomuto úrazu se z něj stal hudebník. Po vojně absolvoval kontrabasové oddělení Státní konzervatoře. Hrál ve skupinách jako Greenhorns, Sodoma Gomora, Hroši Jana Spáleného a v orchestru Karla Duby. Vágner se s touto kapelou vydal 19. srpna 1968 na šňůru po Mongolsku a Sovětském svazu. O dva dny později - 21. srpna 1968 kapelu vzali pořadatelé na výlet, při kterém autobus spadl ze srázu a převrátil se. Karel vypadl, spolu s klávesistou Ivem Moravusem z autobusu oknem a jako jediní nehodu přežili. Další štěstí měl, když odešel ze skupiny Evy Pilarové v roce 1973. Bývalí spoluhráči letěli z Kuby, letadlo se zřítilo na letišti v Ruzyni a z celé kapely přežil jen jeden muzikant. Eva Pilarová s nimi tenkrát neletěla, zůstávala na Kubě o týden déle.

Vágnerova ulice – Byla pojmenována po Josefu Vágnerovi, účastníku vzpoury v Boce Kotorské. Za I. světové války se seznámil se s Matějem Tauferem a přeškolil se na leteckého mechanika. Nové povolání ho po válce přivedlo do Kbel, kde založil místní symfonický orchestr. Byl otcem hudebníka Karla Vágnera. Po jeho kamarádovi Matěji Toufarovi je pojmenována sousední ulice.

Hasičská zbrojnice - Nejstarší kbelský spolek – Sbor dobrovolných hasičů sídlí od roku 2009 v nové hasičské zbrojnici, která se vzhledem ke svému umístění na vyvýšenině nad Centrálním parkem a pro svou nepřehlédnutelnou věž stala jednou z dominant Kbel.

Centrální park s amfiteátrem - Vznikl v roce 2009 na pozemcích bývalé zahrádkářské kolonie ve středu Kbel a má rozlohu několika hektarů. O rok později byl vybudován pod železniční tratí podchod pro pěší a cyklisty, jenž umožnil propojení dvou oddělených parkových ploch – Centrálního parku a kbelského lesoparku. Výrazným vodním prvkem je Vinořský potok. Původní přímé koryto bylo upraveno na rozvolněné s meandry a tůní. V Centrálním parku se pořádá většina venkovních akcí městské části. V letech 2013-2014 byl v parku vybudován nový srub, jenž svým vzhledem připomíná Gočárovy domky. Žije zde ve vzácné symbióze v podkroví skautská klubovna a v přízemí hospoda.

Sousoší Rozum a cit - Je z roku 1934 od sochaře Ladislava Šalouna. Bylo sem přemístěno v polovině sedmdesátých let z Petřínských sadů. Místní obyvatelé mu ještě v nedávné minulosti přezdívali "PALováci po výplatě". Pro nepamětníky - ve Kbelích sídlil PAL, známý výrobce automobilových svíček.

Lidový dům, Toužimská 42 – Byl postaven v letech 1926-1928. Jednota FDTJ Kbely uspořádala v roce 1932 na hřišti u Lidového domu vlastní veřejné cvičení, které vedl krajský náčelník Antonín Novotný, pozdější prezident republiky. Po válce v padesátých letech stál v čele Lidového domu Josef Vágner. Organizoval kulturní činnost, byl šéfem kbelského symfonického orchestru. V prosinci 2009 v Lidovém domě vystoupila britská skupina Uriah Heep a oslavila tak čtyřicáté výročí své existence. U Lidového domu stála Lauretánská kaplička (Loretánská).

Kostel sv. Alžběty Duryňské, Železnobrodská - Až do 19. století neměli kbelští katolíci žádnou svatyni, poté si adaptovali jednu ze starých stodol a zřídili v ní kapli zasvěcenou sv. Alžbětě. Stodola dostala okna a na střechu přibyla věžička. Na začátku 21. století byla kaple zbořena. Na sousední stavební parcele byl v letech 2001-2004 podle projektu Jana Korenčíka postaven nový kostel elipsovitého tvaru s otevřenou zvonicí v popředí. Na počest patronky připomíná kostel svým neobvyklým tvarem pecen chleba, jehož část byla odkrojena, což symbolizuje dobročinnost sv. Alžběty Duryňské. V samostatně stojící zvonici je zatím jediný zvon, věnovaný Alžbětě. Na vrcholu je 80 cm vysoký zlatý kříž. Když bratři v církvi dostali odškodnění za léta strávená v komunistických věznicích, věnovali tyto částky právě na pořízení zlatého kříže.

Radnice, Semilská 1 – Stojí na místě původní šatlavy a pastoušky. V roce 1949 postavena první budova radnice. Pítko je od Jana Volfa (to je ten Honza Volf, co má rád golf) z roku 2004.