53. Vinohrady, Vinohrady – samé známé dáváte

neděle 9. 11. 2014
navštíveny: Fantova kavárna, Nicolas Winton, Pečkárna, památník Janům Palachovi a Zajícovi, Josef Thomayer, František Kriegel, Balbínka alias hospoda U Zlatého litru, Vinohradská záložna, Jan Štursa, Valdek, Schnirchův dům, Borůvkovo sanatorium, Sokol pražský, Grégrova tiskárna, Tereza Nováková, Jan Opletal, František Ženíšek, Antonín Dvořák a Alois Rašín v Žitné, K. H. Mácha a Karolína Světlá na Karlově náměstí, Mejla Hlavsa, U Čtrnácti pomocníků a Božena Němcová v Ječné, Carl Cori, Ema Destinnová, Franz Hofmeister, zubní muzeum dr. Jesenského, Albert Einstein, Bedřich Smetana, Jan Letzel a Jaroslav Hašek v Kateřinkách, Jedová chýše, Albertov, Ztracenka, Bastion XXXI, hotel Díra, kolej Budeč, Mikoláš Aleš

Pozvánka
Sraz je ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží ve 13 hodin. Ale na kávu se netěšte, výběrové řízení probíhá už od února a transparentní nájemce je stále v nedohlednu. Musíme si zatím vystačit jen s opravenou secesí.

Jaká vycházka byla

    V neděli jsme vycházku po Vinohradech začali opravdu na Vinohradech. Přesvědčili jsme se o tom pod kopulí Fantovy kavárny, kde jsme identifikovali znaky cílových měst a domovských Vinohrad. Na nástupišti jsme pozdravili sira Wintona, ale bohužel nás neviděl - někdo mu ukradl brýle. Na rampě Národního muzea jsme oslavili narozeniny babičky, jen o něco mladší než muzeum a nádavkem se dozvěděli, že ctihodného doktora Thomayera bychom neměli púšťať na středočeské pacienty. Tam, kde Jaroslav Hašek zakládal se svými kumpány Stranu mírného pokroku, teď Míla Fuxa zpívá o bezmocných tlapách určitě taky v mezích zákona. Prohlédli jsme si Valdek, kde dýzy vyhnaly obyvatele luxusních bytů do tichých paneláků na Jižňáku i nejkrásnější vinohradskou vilu sevřenou v kleštích okolních činžáků. Další výklad o Friedrichu Tirschovi alias Miroslavu Tyršovi a dalších známých slyšeli jen ti, co umějí odezírat. Proč se všichni slavní nastěhovali na magistrály? Navíc Dvořákovi na hlavu věšeli prádlo a do Rašína rovnou stříleli. Spisovatelé mají bujnou fantazii, lyrický Máj napsal Mácha na Karláku, stejně jako Karolína Světlá svoji Vesnickou romanci. A úrodu Muchomůrek bílých ukradli Mejlovi Hlavsovi přímo před domem. Nositelé Nobelovy ceny nejsou jen manželé Curiovi, ale i Coriovi, manžel se narodil za rohem Literární kavárny v Salmovské. No uznejte, že takovou zajímavost si nemohla nechat ujít ani Věra Ouř, i když se hodila marod. Ale trefila se dobře, od té doby jsme se pohybovali jen mezi ústavy, blázinci a patologiemi.

    Když jsme objevili dobře zamaskovanou pamětní desku Destinnové, nastalo zděšení. Slovutný Uterus je zavřen, kde ulevíme své vesice urinaria? Naštěstí hpap nám poradila čínský podzemní azyl i s příslušenstvím. Po vyprázdnění a následném naplnění už bylo dost času zvěčnit patologa se svou žačkou a prostudovat chemický vzorec vysázený zlatým písmem. Nic mu to nebylo platné, ani doktorka chemie netušila, vo co gou. I zeď může patřit mezi slavné stavby, stačí, když ji postaví zeť zubaře Jesenského. To za zdí naproti se ukrývalo spousta známých. Smetana, Einstein, Letzel, Hašek jak se to rýmuje? Stačí se podívat na Viničnou ulici. Jedno je jisté, že slovutný doktor Heveroch, nejenže neuměl věrohodně ve svých přednáškách popsat paralytika, ale nechal zbourat i sousedící Jedovou chýši. Protikandidáta Beneše o víkendech schovávají za bránu, ale abychom spatřili doktora Skálu, museli bychom se nechat zavřít mezi anonymní alkoholiky. To se raději projdeme Albertovem po schodech a mezi tenisovými kurty k pamětní desce 25 let starého průvodu. Vstoupili jsme do zahrady Ztracenka a poprvé jsem byla ráda, že pomalu a líně se vlekoucí had protáhl vycházku až do tmy. Z teras Ztracenky stejně jako z hradeb Bastionu XXXI se otevřel výhled do všech stran na pomalu se rozsvěcující Prahu. Okolo mohutné kopule Karlova jsme po schodech sešli na svah Folimanky a určitě jen díky tmě nespatřili hotel Díru, jen hluboko pod námi svítící lampu sebevrahů. Podešli jsme Nuselský most a konečně jsme se zase ocitli na Vinohradech. Ale známých Vinohraďáků už jsme moc nespatřili, jen mimopražskou Ivanu Du na koleji Budeč a Mikoláše Alše, který ale stejně bydlel všude. A tak jsme nejvíce uvítali známé U Holanů. Sice nikdy neveršovali, ale o každém natočeném pivu jsme si s radostí říkali. "To píše!"

Hlavní nádraží, Fantova kavárna - Nádraží se secesním vstupním vestibulem s kupolí bylo postaveno v letech 1901 - 1907 podle návrhu architekta Josefa Fanty. Na výzdobě kupole se podíleli sochaři B. Šimonovský, J. Krautman a J. Pikart a malíř J. Fröhlich. Výklenky sloužily jako pokladny a stolky kavárny stály kolem dokola zábradlí u středového průhledu. V posledních desetiletích hala chátrala a scházely s v ní podivné existence, narkomani a prostituti. Vloni konečně došla řada i na rekonstrukci vestibulu. Rukama restaurátorů prošly dveře, ikonické nádražní hodiny, skleněné vitráže a štuková výzdoba s erby měst. Jsou to znaky měst, do kterých z nádraží odjížděly vlaky - odleva Praha, Florencie, Řím, Paříž, Budapešť, znovu Praha, Vídeň, Moskva, Berlín, Hamburku a Královské Vinohrady. Rekonstrukce byla dokončena v únoru 2014, otevření kavárny bylo naplánováno na polovinu roku. Jenže v červnu jednatel Grandi Stazioni prohlásil: „Nyní teprve vybíráme provozovatele kavárny, volíme mezi několika špičkovými nabídkami. Chceme něco speciálního, unikátního, protože i místo je unikátní. Musí jít o ojedinělý formát, rozhodně ne nějaký kavárenský řetězec, jaké jsou třeba na Václavském náměstí. Smlouvu s novým provozovatelem chceme mít do konce roku.“ Oprava nádraží by měla skončit nejpozději v roce 2016. Grandi Stazioni má opravit obě křídla hlavní budovy a vnější plášť. Společnost nyní chce opravu posunout na rok 2019 a navíc chce za ní dostat další peníze.

Wintonův čin, Hlavní nádraží - Nicholas Winton se narodil v roce 1909. Ve třicátých letech pracoval jako bankovní úředník. V prosinci 1938 jeden z pracovníků Britského výboru pro uprchlíky požádal svého přítele Nicholase, který se zrovna chystal na dovolenou do Alp, aby místo lyžování odjel do Prahy a pomohl organizovat dětské transporty. První transport byl z Prahy vypraven 14. března 1939 s dvaceti dětmi. Nejpočetnější byly transporty červnové, každým odjelo 100 až 200 dětí. Poslední úspěšný dětský transport byl vypraven 2. srpna 1939, kdy celkový počet zachráněných dětí dosáhl 669. Poslední vlak s 250 dětmi byl vypraven 1. září 1939, ale byl zastaven a poslán zpět, protože ve stejný den vypukla světová válka. Wintonův ušlechtilý čin zůstal dlouho utajen, on sám nikdy o transportech nehovořil. Ale hlavně: organizace British Committee for Refugees from Czechoslovakia – Children ´s Section (Britská komise pro uprchlíky z Československa – dětská sekce) zaštiťující záchranné akce, byla ve skutečnosti fiktivní. Prostě si ji Nicholas vymyslel, včetně hodnověrně vyhlížejícího razítka, aby nemusel ztrácet drahocenný čas soubojem s úředním šimlem. Seznamy dětí a příslušné dokumenty na půdě v jejich domě nalezla náhodou až v roce 1988 jeho žena. Předala vše historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ v televizi. Dne 1. září 2009 v 9:01 vyjel z Hlavního nádraží vlak Winton Train na čtyřdenní cestu. Mimořádná souprava projela trasu, kterou by přesně před sedmdesáti lety absolvovaly děti z posledního transportu, kdyby nezačala válka. Předtím došlo k odhalení památníku Wintonova činu – sousoší sochařky Flor Kentové.

Petschkův palác, Politických vězňů 20 – Byl postaven dvorním architektem rodiny Petschků Maxem Spielmannem v letech 1923 – 25 jako Bankovní dům Petschek a spol. V roce 1938 ho před emigrací prodal Julius Petschek československému státu. Hned v roce 1939 zabrala palác německá tajná státní policie - gestapo a zřídila v něm svou hlavní úřadovnu v Protektorátu. Zde v „Pečkárně“ byly vyslýchány a mučeny tisíce vlastenců, většinou přivážených z pankrácké věznice. Po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha byl přímo v budově zřízen stanný soud, který obviněné posílal do koncentračních táborů nebo na popraviště, někteří byli umučeni přímo v prostorách paláce. V suterénu, kde bývala mučírna gestapa, je zřízen památník protifašistického odboje. Smutné období připomíná pamětní deska umístěná na nároží budovy.

Pomník Janu Palachovi a Janu Zajícovi, Václavské náměstí – Pomník, odhalený v roce 2000, je umístěn několik metrů od kašny před budovou Národního muzea. Zde se Jan Palach 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil. Autory pomníku jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý. Na rozdíl od naprosté většiny soch zdůraznili horizontálu – z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach padnul k zemi. Autoři uvedli: „U nás byl s obětí spojován vždy symbol kříže. Náš kříž se svým významem blíží smírčím křížům, které byly vztyčovány jako přiznání a odčinění neblahé události a možnost vyrovnání se s ní. O našem kříži nelze s konečnou platností rozhodnout, je-li před vztyčením, anebo je z naší lhostejnosti už povalen. Stejně jako vynořující se vrcholky mohyl se mohou právě propadat do zapomínané a zatlačované historie a pomalu splývat s terénem.“

Národní muzeum, Václavské náměstí – Muzeum bylo postaveno v letech 1885 - 90 podle plánů Josefa Schulze na místě, kde do roku 1875 stála Koňská brána. Vnější výzdoba je od sochařů Antonína Wagnera a Bohuslava Schnircha. Národní muzeum je již od července 2011, tedy déle než tři roky uzavřeno. Původně mělo být otevřeno v roce 2015. Zhruba dva roky probíhala přípravná fáze rekonstrukce – stěhování, sanace a dokončování depozitářů v Terezíně. Oprava muzea ale stále nezačala a přitom je doba rekonstrukce odhadnuta na dvaačtyřicet měsíců. Zatím je alespoň znám vítěz tendru, kterého jmenovala komise vytvořená v listopadu 2013 vládou. Budovu by mohlo opravit sdružení firem vedené Metrostavem za 1,3 miliardy korun. Přesto s ním Národní muzeum nesmí uzavřít smlouvu. V průběhu výběru napadlo totiž tendr u antimonopolního úřadu sdružení Václavské náměstí 68, což je Strabag. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhoduje u napadených tendrů v řádu mnoha měsíců. Přitom se samotným zahájením výběru dodavatelů muselo Národní muzeum čekat do letošního března, protože si několik uchazečů stěžovalo na podmínky soutěže. Opravené muzeum má být nyní otevřeno v roce 2018, kdy oslaví dvě stě let existence.

Josef Thomayer, Mezibranská 23 – Nápis na domě: „V tomto domě žil a zemřel MUDr. Josef Thomayer, řádný profesor při Universitě Karlově, věhlasný učenec a spisovatel, který věnoval své miliónové jmění a literární a umělecké poklady Ústřední matici školské, Národnímu museu, Universitě Karlově a Moderní galerii pro Čechy * v Trhanově 1853 – zemřel v Praze 1927“. Thomayer měl velké množství obdivovatelů i obdivovatelek, ale i stejné množství nepřátel. Přátele měl i v literárních kruzích - jedním z nich byl spolužák z gymnázia Emil Frída, kterému Thomayer vymyslel pseudonym Jaroslav Vrchlický. Sám psal a vydával povídky pod pseudonymem R. E. Jamot (fonetický anagram Thomayer). Jako rodilý Chod byl přesvědčen, že kulturní a intelektové bohatství českého národa pochází odtamtud. Dokonce to byl on, kdo podnítil Aloise Jiráska k napsání Psohlavců. Pohrdal obyvateli středních Čech. Vymyslel pro ně výraz dementia mesobohemica (středočeská zblbělost), který často používal. Traduje se, že když některý student při zkouškách neuměl, vždycky se ho zeptal, odkud je. Když se dověděl, že ze středních Čech, triumfoval, že je jeho teorie skutečně správná. Vážnější byla jeho nesnášenlivost s chirurgy. Nikdy nedoporučoval pacienta na operaci zánětu slepého střeva, ani když šlo o nemoc akutní. Pakliže pacient vymáhal operaci, ukázal velebným gestem směrem k Maydlově chirurgické klinice se slovy: „Chcete-li umřít, jděte tam“. Sám bojoval s rakovinou konečníku bez operace. Neúspěšně. Zemřel na ni v roce 1927.

Otýlie Sklenářová-Malá, Čelakovského sady - Pomník jedné z nejuznávanějších českých hereček Národního divadla (1844 - 1912) byl odhalen v roce 1933. Autorem je sochař Ladislav Šaloun. Pomník byl osazen v blízkosti místa, kde stávala dřevěná aréna Nové české divadlo. V aréně se začalo hrát v roce 1876 a hrálo se pouze v jarních a podzimních měsících, jak dovolovalo počasí. Představení mohlo zhlédnout až 3000 diváků. Sem se po vyhoření Národního divadla dočasně přestěhoval jeho repertoár a tady Otýlie slavila velké úspěchy. Po zprovoznění Národního divadla v roce 1883 už české zemské divadlo letní arénu nepotřebovalo, a tak byla budova roku 1885 zbourána.

František Kriegel, Škrétova 6 - MUDr. František Kriegel stál v čele Národní fronty v době, kdy ústřední výbor sídlil v této budově. František Kriegel byl do čela Národní fronty zvolen v dubnu 1968. V době vpádu pěti vojsk Varšavské smlouvy byl 21. srpna společně s Alexandrem Dubčekem, Oldřichem Černíkem, Josefem Smrkovským a Josefem Špačkem internován a posléze deportován do Moskvy. Internovaní politici se pak připojili k jednáním v Moskvě. Výsledný protokol, přijatý 26. srpna, byl v podstatě kapitulací. Podepsalo jej 19 vrcholných politiků Československa, jediný Kriegel ne. Ve Federálním shromáždění poté Kriegel hlasoval jako jeden ze čtyř poslanců i proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Byl proto zbaven funkcí a perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel v roce 1979. Dnes zde sídlí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. V roce 2008 se členové Rady rozhodli složit Krieglovi na pamětní desku. Přišlo je to na 10 tisíc korun.

Demínka, Škrétova 1 – Roku 1886 byla zbořena aréna a na jejím místě postaven dům, kde v přízemí pan Demín zařídil kavárnu v nóbl vídeňském stylu – mramorové stolky, salónky pro tarok a šachy, časopisy pro pány a pro dámy. O tom, že Demínka byla zlatodol, svědčí diskrétní informace: kdo tam chtěl dělat vrchního, musel časopisy pro pány a módy pro dámy kupovat ze svého.

Jaroslav Hašek, Balbínova 6 – V hospodě U zlatého litru, v dnešní Balbínce založil Jaroslav Hašek se svými kumpány Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Dnes v Balbínově poetické hospůdce vystupují různé kapely, např. Míla Fuxa band.

Anglická 18 – Tento dům byl postaven v období tzv. sorely, jejímž nejznámějším představitelem je hotel Internacionál. Dům od architekta Jaroslava Vaculíka se vyznačuje jemnou elegancí. Architekt čerpal spíše než z antických vzorů z italské renesance. Uměřená fasáda je lemována keramickým obkladem, který pokrývá i přízemí. V nadpraží jsou osazeny hrající se putti s drobným detailem čtyřcípých hvězd. Dům byl zařazen mezi Slavné stavby Prahy 2. Jaroslav Vaculík byl poslední vyučenec v ateliéru Le Corbisiera, ve kterém působil až po 2. světové válce. Podílel se na dvou jeho stavbách – obytném bloku Unité d´habitation v Marseille a na domě v argentinském La Plata.

Vinohradská záložna. Anglická 20, Jugoslávská 19, Londýnská 54 – Původní dům byl postaven v letech 1886 – 87 v Anglické ulici. Záložna prosperovala, a tak přikoupila dům na rohu Jugoslávské a Londýnské, který pro potřeby záložny adaptoval Osvald Polívka. Spojující dvoranu mezi oběma objekty přizpůsobil rušnějšímu provozu. Po velké hospodářské krizi v letech 1930-33 si záložna mohla dokonce dovolit velkorysou novostavbu v místech původních domů. Šestipatrový dům je charakteristický čtvrtkruhovým nárožím mezi dvěma pylony. Původně měla být purizována i tato fasáda do Anglické ulice, ale naštěstí k tomuto záměru nedošlo. Při všech úpravách bylo nutné zpevňovat konstrukci, neboť přímo pod domem resp. pod celou Londýnskou ulicí vede vinohradský železniční tunel.

Jan Štursa, Anglická 27 – Hlavova kavárna zabírala celé přízemí domu na náměstí Míru - dnes je zde pobočka KB. Byla vinohradským kulturním a společenským střediskem; scházeli se zde měšťané, umělci, ke štamgastům patřívali herci Vinohradského divadla. V domě bydlel v letech 1916-1925 sochař Jana Štursa. Jeho otec si přál, aby syn byl krejčí, ale tento záměr mu rozmluvil Štursův učitel kreslení, který rozpoznal jeho mimořádný talent. A tak Štursa vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. Po škole začal pracovat v lomu, ale už za rok byl přijat ke studiu na Akademii pod vedením Josefa Václava Myslbeka. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Po absolutoriu pracoval jako Myslbekův asistent až do vypuknutí první světové války, kdy byl odvelen na frontu. Z vojenské služby ho vysvobodilo roku 1916 jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění po smrti Stanislava Suchardy. V roce 1922 se stal rektorem. Žena pro něj zůstávala věčnou a vděčnou inspirací a stala se i jeho osudem. Když vymodeloval svoji slavnou Salome, zjistil, že jej modelka nakazila tehdy nevyléčitelnou syfilidou. Znal důsledky paralýzy, a tak se ve svém ateliéru na Akademii zastřelil. Na domě směrem do náměstí je jeho pamětní deska.

Valdek, náměstí Míru - Pojmenování domu je připomínkou, že tady byl kdysi hustý porost, Wald Ecke – lesní zákoutí. Existuje i další, lidový výklad. Na místě jednou nocovali dva tuláci, kteří měli dohromady pouze jednu přikrývku. Soustavně se o ni v polospánku přetahovali s hlasitými výkřiky: „Naval deku!“ Původní dům byl v roce 1929 přestavěn na moderní obchodní dům. Sedmipatrový dům má železobetonovou konstrukci vyplněnou cihlami a tvárnicemi. V domě byly zřízeny i komfortní byty. V přízemí byl bufet a snack bar Ludmila, v suterénu kino Valdek, po válce přejmenované na Varšavu, v mezaninu rozlehlá kavárna s výhledem na všechny tři strany, později taneční kavárna, naposled diskotéka. Pasáž v přízemí, která spojuje Anglickou a Jugoslávskou ulici, slouží ve všední dny dodnes. O železobetonové konstrukci by mohli vyprávět nájemníci bytů, kdy se hlasitá diskotéka v prvním patře nesla železnou konstrukcí do vyšších pater s takovou intenzitou, že všichni nájemníci byli šťastni, když jim byly nabídnuty k přestěhování byty v panelácích na Jižním Městě. Dnes zde sídlí banka Creditanstalt.

František Langer, Jugoslávská 18 – Zde se v tehdejší Karlově ulici narodil roku 1888 spisovatel František Langer. Jeho otec vlastnil v Bělehradské ulici obchod s vínem a lihovinami, kam později velice často docházek Jaroslav Hašek. František Langer byl spoluzakladatelem Strany mírného pokroku v mezích zákona.

Vinohradská záložna, roh Jugoslávské a Londýnské – Záložna sahá až sem až sem sahá z Anglické ulice.

Pasáž Londýnská – Bělehradská – Pasáž Komerční banky. Bohužel otevřena jen ve všední den.

Schnirchův dům, Mikovcova 5 - Když se mladý Bohuslav Schnirch po tříletém pobytu v Itálii vrátil do Prahy, byla mu zadána stěžejní část výzdoby Národního divadla. Aby měl svůj vlastní ateliér, rozhodl se postavit si dům pro svou rodinu i s atelierem. Dům byl navržen Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem. Připomíná florentské paláce z 15. století s jejich typickými znaky – zmírňováním plasticity směrem vzhůru a okny s obložením. Sgrafitové pásy jsou navržené samotným Bohuslavem Schnirchem, barevná freska je od Františka Ženíška. Ve vestibulu byla umístěna mramorová kašna osazená Schnirchovou kopií Merkura od Bertela Thornvaldsena. Dům byl svého času nazýván nejkrásnějším činžovním domem v Praze. V atelieru v přízemí vznikala výzdoba Národního divadla - Trigy, Múzy a Apollo, výzdoba královské lože i výzdoba Národního muzea. Po jeho smrti tu měl ateliér František Ženíšek. Za minulého režimu sídlil v domě Obvodní podnik bytového hospodářství. Dům nyní vlastní potomci Bohuslava Schnircha.

Borůvkovo sanatorium, Legerova 61 - V únoru 1950 přivezli estébáci do této budovy k smrti zbitého faráře Josefa Toufara. Záminkou k jeho zatčení 28. ledna 1950 byla zvěst o zázraku, o kterém podali zprávu farníci z kostela v Číhošti. Podle jejich svědectví se při mši v prosinci 1949 opakovaně pohnul křížek za farářovými zády. Státní bezpečnost tento dodnes nevysvětlený úkaz okamžitě využila pro své tažení proti církvi. Toufar byl nejprve nařčen z podvodu, později také z homosexuality a pedofilie (děti ke křivým výpovědím donutila Ludmila Brožová-Polednová, známá dnes hlavně z procesu s Miladou Horákovou). Po posledním Toufarově mučení ho StB převezla do sanatoria a doufala, že ho lékaři ošetří alespoň tak, aby byl schopen účastnit se procesu. Toufar však následkům mučení podlehl. V šedesátých letech se sanatorium změnilo na popáleninové centrum. O devatenáct let později sem přivezli Jana Palacha, který se zapálil pár desítek metrů odsud. O tři dny později svým zraněním podlehl. Dramatické okolnosti dvou zmařených životů poznamenaných totalitním režimem na budově od února 2014 připomínají jejich podobizny ilegálně umístěné Otakarem Duškem. Vybydlená budova patří pražským hasičům. Nyní je nabízena k opakovanému prodeji, momentálně za 50 milionů.

Sokol pražský, Sokolská 43 – Sokol vznikl jako první česká tělocvičná organizace v Rakousku-Uhersku v roce 1862 z iniciativy dr. Miroslava Tyrše a Jindřicha (Heinricha) Fügnera. Mezi prvními členy byli i bratři Grégrové (Grögerové) nebo Vojtěch Náprstek (Adalbert Fingerhut). První sokolský prapor namaloval Josef Mánes. Při jeho rozvinutí 1. června 1862 se stala matkou praporu Karolina Světlá. Náčelník Miroslav Tyrš, který se narodil v Děčíně v rodině zámeckého lékaře ovšem jako Friedrich Tirsch, vytvořil tělocvičnou soustavu a názvosloví. Finanční prostředky na nákup pozemku u hradeb a stavbu sokolovny poskytl Fügner – Němec, který se připojil politicky na stranu Čechů. Fügner byl schopný obchodník, který kryl náklady na postavení budovy Sokola formou půjčky. Budovu navrhl Vojtěch Ignác Ullmann. V červenci 1863 se začalo s výkopy a v prosinci téhož roku se v nové sokolovně již začalo cvičit. Sokolovna předběhla svou dobu jednak rozlohou tělocvičného sálu 29 x 24 metrů, jednak svým vybavením. Na západní stěně tělocvičny visí luneta z roku 1891 namalovaná Janem Preislerem s názvem Sokolská věc vítězná. Na tělocvičnu navazoval trakt, ve kterém bydlel Fügner s rodinou. Po jeho nečekané smrti v roce 1865 (zemřel ve věku 44 let) museli členové urychleně sokolovnu splatit, aby nepropadla věřitelům. Ani Tyršovi příliš nepomohlo sokolské cvičení, zemřel v 52 letech. Budova brzy přestala kapacitně vyhovovat a tak na počátku 20. století přibyla dvorní partie od architekta Františka Sandera a ve třicátých letech bylo přistavěno křídlo do Žitné ulice s portálem, zdobeným plastikami Ladislava Šalouna se sokolskou tématikou.

Tiskárna Eduard Grégr a syn, Hálkova 2 - V roce 1860 se v české společnosti řešila otázka založení politického deníku prezentujícího názory české populace. Předáci české politiky František Ladislav Rieger a František Palacký tehdy potřebovali najít vhodnou osobu pro podání žádosti o koncesi na vydávání. Oni sami nemohli, protože v přísných tiskových poměrech nebyli ze strany úřadů považováni za vhodné osoby pro vydávání novin. Proto místo nich podal žádost o vydávání Národních listů Julius Grégr. Grégr se ale nestal jen nastrčenou figurkou, byl redaktorem a po necelém roce se stal majitelem Národních listů. Spolu s ním se na provozu listu podílel i jeho bratr Eduard Grégr, který v roce 1862 vybudoval tiskárnu v ulici V Tůních. Oba sdíleli stejné politické názory a v mnohých otázkách se rozcházeli s názory Riegra a Palackého. Počátkem sedmdesátých let 19. století se situace natolik vyostřila, že se mladočeši rozhodli osamostatnit. Roku 1874 vznikla Národní strana svobodomyslná (mladočeská), do jejíhož čela se postavili novinář Karel Sladkovský a oba bratři Grégrové. Neúnavně kritizovali Palackého s Riegerem a do politiky vnesli nevídané konfrontační prvky. Taktika ale přinesla kýžené ovoce a mladočeši roku 1891 drtivě vyhráli ve volbách do říšské rady. Výrazně jim k tomu pomohla vlastní tiskárna, v níž se kromě Národních listů tiskly také letáky a plakáty. V prvním desetiletí 20. století zakoupil Zdislav Grégr, syn Eduarda v Hálkově ulici velký obytný dům a do dvorního traktu postavil tiskárnu, která se tehdy zařadila k největším polygrafickým závodům v Čechách. Tiskárna před znárodněním v roce 1948 měla 250 zaměstnanců. Po listopadu 1989 o budovu zažádali dědicové Eduard a Vladimír Grégrové. Po nezbytné modernizaci tiskárně vrátili název a přes velké těžkosti se jim nakonec podařilo výrobu udržet.

Fotoalbum vycházky...

Tereza Nováková, Žitná 28 – Pamětní deska je umístěna v ulici V tůních. Vytvořila ji sochařka Karla Vobišová v roce 1953. Tereza pocházela z poloněmecké rodiny - otec Čech, matka Němka. K češství ji vedl otec. Zajímala se o dobové dění, kulturu, umění a politiku. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen. Se svým manželem, gymnaziálním profesorem Janem Novákem se po sňatku v roce 1876 odstěhovala do Litomyšle. Měli spolu sedm dětí, šest však zemřelo předčasně. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav padl v první světové válce. Se ztrátou dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. Terezu přežil jen jeden syn - literární kritik a historik Arne Novák.

Jan Opletal, Žitná 24 - Na zdi farské zahrady je pamětní deska připomínající smrt studenta Jana Opletala a dělníka Václava Sedláčka, kteří byli obětmi zásahu německé policie při demonstraci proti nacistické okupaci. Text na desce „NON OMNIS MORIAR“ znamená "Nezemřou všichni" je citátem řeckého básníka Horacia. Okupační správa počítala s tím, že se 28. říjen 1939 bude v Praze něco dít, nicméně rozsah akcí překonal očekávání. Jen do pražských ulic vyšlo na sto tisíc lidí. Němečtí vojáci tvrdě zasáhli, v Žitné ulici začali do demonstrantů střílet. Studenta medicíny Jana Opletala zasáhla německá kulka do břicha, Václav Sedláček byl zasažen do srdce a ještě během převozu do nemocnice zemřel. Opletal podlehl zánětu pobřišnice až 11. listopadu. Jeho pohřeb se stal další demonstrací proti okupační moci, nakonec ale vyústil v další vlnu teroru a zatýkání. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 gestapo obsadilo vysokoškolské koleje a zatklo více než 2 000 studentů. Zatčené studenty odváželi do věznice na Pankráci a do kasáren v Ruzyni, kde Němci zastřelili devět funkcionářů studentských spolků. Téměř 1 300 studentů skončilo v koncentračních táborech.

František Ženíšek, Žitná 23 - Rodný dům malíře Františka Ženíška (1849 – 1916). Pamětní deska je umístěna z ulice Štěpánské.

Antonín Dvořák, Žitná 14 - Antonín Dvořák s manželkou Annou se do domu přistěhovali na podzim 1877. Rozhodujícím kritériem pro výběr adresy byla skutečnost, že nikdo z nájemníků nevlastnil klavír. Aby měl Dvořák klid pro práci zajištěnu i do budoucnosti, měl prý dohodu s majitelem domu, že do žádného bytu, který sousedil přímo s Dvořákovým, nepřijme nájemníka s klavírem. Zde se jim narodilo šest dětí. Rodina se v rámci domu postupně třikrát přestěhovala, pokaždé do většího a reprezentativnějšího bytu, jak to vyžadoval rozrůstající se počet jejích členů a jak to dovolovaly skladatelovy zvyšující se příjmy. V prvních třech bytech přebývali Dvořákovi v souhrnu asi šest let. V posledním, čtvrtém bytě žil Dvořák s rodinou posledních dvacet let svého života a také v něm roku 1904 zemřel. Tento byt se nacházel ve druhém patře průčelního traktu, při pohledu z ulice zcela vpravo. V domě se narodil a dlouhodobě bydlel akademický sochař Josef Mařatka, který sňal skladateli posmrtnou masku. Donedávna byl dům jedním z nejzanedbanějších objektů v centru metropole. Nezasvěcené kolemjdoucí by jistě nenapadlo, že právě tady žila světově nejproslulejší osobnost české kultury. Této skutečnosti nasvědčovala jedině Dvořákova omšelá busta, která byla umístěná nad průčelním balkónem zarostlým plevelnou vegetací, takže nebyla příliš vidět a navíc si na ní nájemníci sušili prádlo.

Alois Rašín, Žitná 10 - Už v době studia práv se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu v roce 1894 vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým odsouzen v procesu s tzv. Omladinou. Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje, roku 1915 byl zatčen a v následném procesu byl spolu s Karlem Kramářem a dalšími odsouzen k trestu smrti pro velezradu. Před popravou jej zachránila amnestie po nástupu císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Po návratu z vězení se Rašín opět aktivně zapojil do politického života. V roce 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul JUDr. ztratil. V Kramářově vládě přijal funkci ministra financí. Díky svému působení získal Rašín pověst stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl též tvůrcem měnové odluky. V době od 26. února do 9. března 1919 nechal uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Podporoval politiku rozpočtové úspory a politiku deflace. Dostal se do sporu s některými legionáři, ve kterém použil svého známého rčení, že za práci pro vlast se neplatí. 5. ledna 1923 byl Alois Rašín před domem, kde bydlel, střelen do zad devatenáctiletým anarchokomunistou Josefem Šoupalem. Rašínův zdravotní stav byl beznadějný, poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a sepsi. Po šesti týdnech Rašín zemřel. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo. V tomto domě žil i jeho syn Ladislav Rašín. Svá právnická studia úspěšně ukončil v roce 1923, tedy v roce kdy byl jeho otec zastřelen. V roce 1935 by zvolen poslancem. Po vyhlášení protektorátu se zapojil do odbojové činnosti. Už v prosinci 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn. V prosinci 1941 jej v Berlíně odsoudili k trestu smrti, rozsudek byl po roce změněn na 15 let těžkého žaláře. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem 20. 3. 1945. Na domě je pamětní deska věnovaná oběma Rašínům, na chodníku před domem jsou číslice 1923.

Karel Hynek Mácha, Karlovo náměstí 34 - V patrovém stavení U Hrbků se kolem roku 1826 usadila rodina Antonína Máchy. Nejstaršímu synovi Hynkovi bylo tehdy 16 let. Jeho otec v přízemí provozoval krupařství a značnou část bytu zabíral krám. Vzadu za kuchyní byla tmavá komora s jediným oknem do dvora, kterou obýval Hynek. Karel Sabina místnost popisuje takto: „Bylť to vskutku příbytek pro básníka Máchova rázu stvořený – podlouhlá soumračná síň. V čele visel obraz Karlova Týna, postel, stolek, dvě stolice, skřínka na knihy a kytara“. V trudné komnatě ovšem bývalo i živo. Sem za ním chodili na mejdany přátelé-vlastenci i známí ze studií. Usnášeli se, aby se všude zřizovala česká divadla a knihovny. Taky přednášeli, když kdo něco sepsal buď v próze nebo básni. Dům byl zbořen v roce 1939 a nahrazen funkcionalistickým domem. Máchu připomíná pamětní deska přenesená z původního domku.

Karolína Světlá, Ječná 1 - Ještě na přelomu 18. a 19. století bývala na zděném podstavci asi dva metry dlouhá hladká kamenná deska sloužící ke kontrole pravosti mincí za prodaný dobytek na trhu. Původní dvoupatrové stavení obývala spisovatelka Karolína Světlá. Spisovatelka chodila do parku, kde občas potkávala Nerudu, který bydlel v nedaleké Vladislavově ulici. Poté, co musela na manželovo přání ukončit jejich zřejmě platonický vztah, který udržovali v letech 1858-1862, už spolu nikdy nepromluvili. Světlá zemřela v roce 1899. Dům nahradila novostavba ve stylu geometrické secese. Na nároží je novodobé domovní znamení od Jaroslava Horejce z roku 1911.

Mejla Hlavsa, Ječná 7 - Ivan Martin Jirous mocně rozráží dav mániček v sále, aby mohla projít paní Dana Němcová a jejích sedm dětí a usednout do první řady před produkcí kapely The Plastic People of The Universe. „Máma řekla: ,Jde se na koncert!' A tak jsem si vzala tesilový šaty a blůzičku, a když jsme tam přišli, měli jsme pocit, že nám ty máničky dají pár facek. Bylo jasné, že tohle jsem si na sebe brát neměla. Nějaký výrostek lezl do sálu oknem a posmíval se nám: ,Co tady děláte, pionýři?' A pak to začalo“. Jana Hlavsová, dcera Jiřího Němce a Dany Němcové a později manželka Mejly Hlavsy, se v tomto okamžiku v roce 1971, ve svých čtrnácti letech, poprvé setkává s vábivým zvukem baskytary a hlasem Mejly Hlavsy, který jí okamžitě učaroval. Tesilové šaty už pak nikdy nevzala na sebe. Legendární byt v Ječné ulici obývala rodina od roku 1969. Němcovi od počátku přitahovali společnost umělců, kněží a intelektuálů a pořádaly se tu večírky, přednášky. V obývacím pokoji měla svůj první koncert skupina Umělá hmota, zatímco na chodbě se děti projížděly na koloběžce. V dobách normalizace Mejla Hlavsa jako správný underground nepracoval a hrozil mu paragraf 203, tedy příživnictví. Aby se vyhnul oku Veřejné bezpečnosti, pořídil si sadu převleků, v nichž se pohyboval po Praze. Například převlek studenta ČVUT (tvořil jej baret na zakrytí vlasů, baloňák, diplomatka), basketbalista, cyklista nebo lyžař. Poměrně osvědčený byl rovněž převlek slepec: černé brýle, bílá hůl a opatrná chůze podél zdi. Magor Jirous byl těmito Mejlovými kousky natolik nadšen, že hodlal vydat samizdatovou fotografickou publikaci Praktická příručka pro začínající příživníky, kde by byla většina Hlavsových převleků s odborným komentářem. V roce 1975 se osmnáctiletá Jana Němcová provdala za Mejlu Hlavsu a začali žít v Ječné v pokojíčku pro služku. Idylu narušilo zatčení Hlavsy po koncertě v Mařenicích v roce 1976, kdy StB zatkla spolu s ním celkem 23 lidí. Aby bylo podpořeno zločinné vzezření obviněných, nesměli se ve vazbě stříhat ani holit. Chystaný proces s hudebníky (Brabenec, Zajíček, Jirous, Hlavsa) vyvolal za hranicemi velký ohlas. Tady se zatím odehrávala štvavá kampaň v tisku, natočil se nezapomenutelný díl Třiceti případů majora Zemana s názvem Mimikry. Hlavní představitel fetující hudebník Jiří Lábus se nechal ke svému vzezření inspirovat vzhledem Nikotina. Mejla Hlavsa se vrátil z vězení po pár týdnech, ostatní hudebníci byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. I kvůli tomu byl obviňován ze spolupráce s StB, byl i na Cibulkových seznamech. Zemřel v roce 2001. V roce 2005 byla na domě umístěna pamětní deska s nápisem „V tomto domě řádil v letech 1971-1978 skladatel a hudebník Mejla Hlavsa“. Po vhození desetikoruny začala z bronzového památníku znít jeho nejznámější skladba Muchomůrky bílé. Bohužel v roce 2011 byla deska ukradena. Škoda byla vyčíslena na čtvrt milionu korun.

Dům u 14 pomocníků, Ječná 15 - Skupina 14 světců je od XIII. století považována za zvláštní přímluvce u Boha.

Salmovská literární kavárna, Salmovská 16 – Kavárna s pravidelným kulturním programem. Je otevřeno jen ve všední dny.

Carl Ferdinand Cori, Salmovská 6 – Nejsou jen nositelé Nobelovy ceny manželé Curiovi, ale též nositelé Nobelovy ceny manželé Coriovi, kteří se navíc oba narodili v Praze. Carl Ferdinand Cori se narodil v Salmovské, v rodině lékaře a zoologa Carla Isidora Coriho v roce 1896. V roce 1914 byl přijat ke studiu na Lékařské fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde se seznámil s Gertou Theresou Radnitzovou. Ta se narodila roku 1896 v Petrské ulici 29 do rodiny ředitele cukrovaru. Po skončení studií v roce 1920 odjeli spolu do Vídně, jednak kvůli problémům, které v Praze vznikaly kvůli židovskému původu Gerty a nežidovskému původu Carla, také proto, že tehdejší pražská společnost ještě neuměla přijímat ženu jako vědkyni. Ve Vídni se proti vůli svých rodičů v srpnu 1920 vzali. V roce 1922 kvůli špatným existenčním podmínkám ve Vídni, a také kvůli Gertině původu, kvůli kterému neměla šanci na získání místa na vysoké škole, se rozhodli oba pro odchod do Ameriky. V roce 1947 získali Nobelovu cenu za medicínu. Gerta Cori je v historii třetí žena, která obdržela Nobelovu cenu za exaktní vědy (po Marii Sklodowské-Curie a Ireně Curie). Deska na rodném domě Gerty v Petrské 29 byla odhalena v roce 2000. Stejný den byla odhalena deska na rodném domě vědci Carlu Corimu v Salmovské ulici.

Dům u Českého bratra, Lípová 13 - V atikovém štítu je reliéfně podaný výjev dvou odcházejících bratří, kterým na cestu svítí světlo kalicha.

Pivovarský dům – Minipivovar s restaurací byl otevřen na jaře 1998. Varna je dominantou restaurace, která vždy nabízí minimálně osm druhů piva. Kromě "Štěpána" můžete ochutnat piva, jaká jinde nenajdete, např. pivo kávové, višňové, kopřivové nebo banánové.

Božena Němcová, Ječná 28 - V roce 1850 byl Josef Němec přeložen až do Uher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy. Živila se praním, úklidem a příležitostným psaním, často žila na dluh. Babičku Němcová psala v době, kdy jí umíral syn Hynek na tuberkulózu. Začala ji psát během pobytu v tomto domě koncem roku 1853 a z větší části ji zde také napsala.

Ema Destinnová, Kateřinská 7 - Ema Destinnová neboli Ema Kittlová se narodila v tomto domě v roce 1878. Chtěla být houslistkou, svůj první koncert uskutečnila v osmi letech. Ve čtrnácti letech zjistila, že má nádherný hlas a rozhodla se, že se stane operní zpěvačkou. Studovala v Praze pod vedením Marie Loewe-Destinn a jako poděkování za její úsilí a podporu při studiu zpěvu si v roce 1897 změnila jméno na Emmy Destinn. V roce 1923 se vdala za Josefa Halsbacha, důstojníka českého armády a v roce 1926 ukončila svou divadelní kariéru. Destinnová ignorovala varování lékařů ohledně své diety a krevního tlaku, a tak v lednu 1930 zemřela ve věku 52 let na mozkovou mrtvici.

Franz Hofmeister, U nemocnice 4 - Pamětní deska s reliéfní hlavou a textem: „V této budově působil chemik prof. Franz Hofmeister (1850-1922), který předpověděl, že aminokyseliny se v bílkovinách pojí peptidickou vazbou a který v roce 1888 navrhl lyotropní (Hofmeisterovu) řadu iontů“. Na desce je zlatým písmem zaznamenán chemický vzorec.

Zubní muzeum prof. Jesenského, Viničná 9 – Zubní lékař Jan Jesenský začal svou praxi na patologicko-anatomickém ústavu profesora Jaroslava Hlavy. Ten shromažďoval různé anatomické nenormálnosti a inspiroval tak Jesenského ke studiu vývojových anomálií. Od té doby začal Jesenský sbírat lidský i zvířecí chrup. Ve své sbírce měl i nálezy ze sedlecké kostnice a exotické dary cestovatelů Emila Holub a Josefa Václava Friče. Když přestěhoval své zubní ambulatorium do Viničné ulice, zbylo mu místo i na vystavení své sbírky. Pro ně pak nechal vybudovat samostatný funkcionalistický pavilón 1927-28 od Jaromíra Krejcara. Avantgardní architekt po roční známosti uzavřel sňatek s Milenou Jesenskou, dcerou prof. Jesenského a známou jako přítelkyně Franze Kafky. Zadání projektu Krejcarovi bylo tak trochu míněno jako finanční výpomoc mladé rodině. Pro avantgardního umělce ale téma muzea nebylo jistě lehké, neboť instituce tohoto druhu pro něj znamenaly „zatuchlost a pohřebiště myšlenek, zaprášené skladiště rekvizit“. Muzeum bylo otevřeno v květnu 1928, ale již o rok později, v roce 1929 se klinika prof. Jesenského stěhovala do nově postaveného paláce Maceška na Fochově třídě. Po úpravách v 80. letech pak tzv. Hvězdárna, hlavní sál muzea ztratil svou kopuli.

Albert Einstein, Viničná 7 - V letech 1911-1912 žil Albert Einstein v Praze v Lesnické ulici 7 na Smíchově. V roce 1911 totiž přijal nabídku pražské německé univerzity na místo řádného profesora a od 1. dubna 1911 začal přednášet na nově zřízeném Ústavu teoretické fyziky zde ve Viničné ulici. Začátkem roku 1921 navštívil Prahu, aby "vyjádřil sympatie nové Československé republice". V den svého příchodu vyhledal český Fyzikální ústav, aniž se předtím ohlásil. Jeho pražský nástupce Philipp Frank ho posadil do Einsteinovy někdejší pracovny a poté o této návštěvě napsal: “Čeští kolegové se téměř zhrozili, když se zjevil bez ohlášení živý Einstein, jehož obraz visel na stěně“.

Psychiatrická klinika, Ke Karlovu 11 – V ústavu choromyslných zemřel 12. 5. 1884 Bedřich Smetana, zřejmě na syfilidu, když se zapletl s operní zpěvačkou Lelou Ricci. Při příležitosti 40. výročí úmrtí Bedřicha Smetany byla v roce 1924 za účasti řady čestných hostí, např. Zdeňka Nejedlého, umístěna na pokoji, kde zemřel, pamětní deska se zněním: "Zde vydechl svou velkou duši 12. května 1884 mistr Bedřich Smetana". Na přání pacientů, kteří odmítali ležet pod morbidní deskou, byla přemístěna na chodbu. Český architekt Jan Letzel se světově proslavil až 20 let po své smrti, a to paradoxně následkem výbuchu atomové bomby nad Hirošimou 6. 8. 1945. Projektoval totiž v roce 1913 v Hirošimě Průmyslový palác, který jako jediná budova v epicentru přestála útok. Jan Letzel zemřel v roce 1925. Poslední dny prožil ve stejném pokoji, kde umřel i Bedřich Smetana. Zemřel na syfilis. Dá se říct, že zahrada Kateřinek je průsečíkem v příběhu atomové bomby. Čtrnáct let před tím, než se tudy krátce před svou smrtí procházel Jan Letzel, se do této zahrady rád díval Albert Einstein z oken své pracovny ve Viničné ulici. Sem hledíval muž, co rozpoutal tvorbu zbraně, která v Hirošimě zničila všechno až na palác postavený mužem, který své poslední dny strávil právě zde procházkami se svými duchy. Dalším pacientem, který se ocitl v Kateřinkách, byl Jaroslav Hašek. Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: "Na dnešek v noci ve 3/4 na 2 se chtěl vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné". A tak se Hašek ocitá v blázinci, kterému kraloval doktor Antonín Heveroch. Na druhý den Hašek sebevražedný úmysl rozhodně popřel. "Pacient si vzpomíná, že byl ve velmi mnoha lokálech, pil tam pivo a všady něco vína. Ví, že někam lezl, snad na kandelábr. Chtěl prý způsobit efekt na kolemjdoucí, aby viděl, co budou dělat". Zpráva z chorobopisu pak pokračuje: „Pacient se zaměstnává rovnáním archívu chorobopisů, kteroužto práci ochotně po celý den koná. Přitom činí si sem tam poznámky, prý sbírá materiál pro svoji literární práci“. Po čtrnácti dnech je propuštěn. Poznatky z blázince využil Hašek v kapitole Švejk před soudními lékaři, kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. „Já těm soudním lékařům nic nevěřím,“ poznamenal muž inteligentního vzezření. „Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mě chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak ho vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen“. Poté je Švejk předveden před komisi soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován. Sestávala ze tří neobyčejně vážných pánů s názory, s nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou. Byly tu zastoupeny tři různé vědecké školy psychiatrů. Jestli v případě Švejkově došlo k úplné shodě mezi těmito vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čistě jedině tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“ Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek a zůstaly jen některé nejdůležitější, aby s odpovědí potvrzeno bylo prvé mínění o Švejkovi na základě systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga. Předseda komise se stručně otázal: „Stačí?“, ale přece si ještě jeden s členů vyžádal tuto otázku: „Kolik je 12897 krát 13863?“ „729,“ odpověděl Švejk nemrkaje. V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci stálo: Níže podepsaní soudní lékaři basírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako ,Ať žije císař František Josef I.’, kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba.