55. Pražská pivočára II.

neděle 18. 1. 2015
navštíveny: usedlost Baroko, malešický zámek, Malešický mikropivovar, výklenková kaple, Domov důchodců Malešice, Malešický park, ByTy Malešice, sídliště Solidarita, Foersterova vila, kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie ve Strašnicích, areál Gutovka, MÚZO, Masarykova kolonie, kolonie Svobody, sídlo PRE, 4x Eden, stadion Slavie, Míčánka, památník trolejbusů, Orionka, Vinohradský pivovar

Pozvánka
Loňská Pražská pivočára měla celkem úspěch, dokonce ji ve zdraví přežily i milovnice vína. A tak absolvujeme v neděli 18. ledna Pražskou pivočáru II. Sraz je v restauraci Malešická tvrz v ulici U Tvrze. Doporučuji oběd od dvanácti, každopádně odchod po pivočáře je ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

    Start vycházky Pražská pivočára II. jsme zahájili v hospodě Malešická tvrz. Některým bystrým frekventantům připadala povědomá, stejně jako přilehlá usedlost Baroko. Ano správně, byli jsme tu již při vycházce Z Malešic až do Mnichova, jen tentokrát jsme nemuseli čučet přes plot, ale pustili nás na dvůr. I do Malešického zámku jsme pronikli na nádvoří. Po majiteli zámku zbyl na Starém Městě honosný jen pomník, zatímco tady traktor s pětiletkou na kolech. Už na startu dávalo složení účastníků tušit, že nosné téma vycházky přijde zřejmě zkrátka. A taky jo - v Malešickém mikropivovaru s maličkými varnami v oknech byla v našem salónku objednána pouze čtyři velká piva, zato dvanáct malých. Přímo před hospodou jsme si prohlédli předlohu loga pivovaru a šli se podívat, jak stavěl Milunič, než ho pohltil Tančící dům a jak udělali velrybu z betonu, když se obyvatelé paneláku chvíli nedívali.

      Když jsme v Malešickém parku připili na zdraví vnuka Tadeáška a pravnučky Haničky, v hlavě se mi rozbřísklo. Žádné pivovary - to už není in, teď na Čtrnáctce letí dětská hřiště. Když naši fotografové zdokumentovali Malešické Défence, prohlédli jsme se, jak se stavělo sídliště těsně po válce. V kulturním domě na Solidaritě nejen prožili Cimrmanové několik Nejistých sezón, ale strašnická veřejnost přežila i několik houslových vystoupení naší virtuózky LeHni. Hned naproti strašnickému kostelu je dobře ukrytá nádrž, kde kachny dávají Roulinovi s Kačenkou dobrou noc. A už je tu další atrakce pro dědečky a babičky - areál Gutovka, s nějakou mechanizační ústřednou se můžu jít vycpat. Pak už se stal nosným tématem Eden - čtyřikrát jinak. Nouzovou kolonii toho jména nahradil zábavný park. Ani horská dráha tak nefrčela, aby se na jejím místě nepostavil sportovní areál. Ale kdo by chodil na fotbal do Edenu, když se maskuje za Synot Tip Arénu? A tak obyvatelé Vršovic zřejmě nalezli největší ráj v nákupním centru Eden. Už za tmy jsem si prohlédli poslední zastávku trolejbusů, pohaslou hvězdu Orion a konečně odhalili, kde je ten koncový pivovar. No přece ve staronovém Vinohradském pivovaru! Přesně čtrnáct nás bylo zvědavo, jak chutná nově vařené pivo. Můžu potvrdit, že dobře. Od malých Jantarů jsme se nemohli odtrhnout.

Pražská čára - Je označení pro linii opevnění postavených před 2. světovou válkou okolo Prahy. Jejím hlavním úkolem bylo zabránit postupu nepřítele do Prahy. Nyní nastává opačný problém. Stavba pivovarů kolem Prahy brání postupu přátel piva za hranice Prahy. Tentokrát budeme sledovat linii od východu přímo na komoru.

Baroko, Tomsova 13 – V místech dnešního statku vzniklo první zděné stavení roku 1687, což dodnes připomíná novodobý štítek na vjezdové bráně. Až po roce 1844 vznikly hospodářské budovy a po roce 1900 došlo ke stavbě obytné budovy (s čp. 144), která má spíše charakter vily. Nad původním obytným stavením se vypíná barokní štít s „Božím okem“. V polovině 19. století přešel statek na rod Hovorků. Nyní se o usedlost stará Vratislav Hovorka už třetí toho jména. Po roce 1948 byl statek vyvlastněn a svěřen do užívání Mototechně a Hudebnímu divadlu v Karlíně. Hovorkovi naštěstí mohli dál bydlet ve svém domě a měli tak rodinný statek pod kontrolou. Mladý Vratislav III. nevydržel devastaci letitých budov a opravoval, co se dalo - fasádu, okapy, přestože budovy mu už nepatřily. V roce 1990 byl statek Hovorkům vrácen a hned v roce 1991 byla zahájena citlivá přestavba špýcharu a hospodářské budovy na penzion. Provoz byl zahájen v prosinci 1992. V roce 1997 přibyly další pokoje a v bývalé stodole vznikla restaurace. Hotel se pyšní tím, že zde bydlela Kelly Family.

Zámeček, Malešické náměstí 1 - Stojí na místě středověké tvrze. Zámek nechal postavit na konci 17. století hrabě Jan Václav Vratislav z Mitrovic podle návrhu architekta Giacoma Antonia Canevalleho. Jan Václav byl český kancléř a císařský poradce pro otázky zahraniční politiky. Zemřel ve Vídni v roce 1712 a byl převezen k pohřbení do hrobky u sv. Jakuba v Praze. O pár dní později začali místní lidé slyšet nějaké podivné zvuky. Pocházely z hrobky Jana z Mitrovic. Lidé ze strachu začali polévat hrobku svěcenou vodou a po pár dnech zvuky opravdu přestaly. Když byl později při stavbě náhrobku hrob otevřen, našli místní mniši něco hrozného. Dřevěná rakev byla rozbitá, v ní vězelo tělo Jana z Mitrovic v křečovité poloze a v jeho tváři se zračila hrůza. Marně víkem rakve tloukl do náhrobního kamene... K tomu legenda ještě praví, že se Václavu Vratislavovi z Mitrovic kdysi zdálo, že umřel a opět obživnul. Proto si vymínil, aby mu po smrti bylo srdce probodnuto jehlou. To však lazebník, který ho miloval, nedokázal. Náhrobek v kostele sv. Jakuba je vynikající práce architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, sochy jsou od Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Náhrobek tvoří sarkofág a trojúhelníkový obelisk z červeného mramoru. Na sarkofágu je ležící postava zesnulého kancléře, nahoře pak letící Fáma vrývá do obelisku jméno a tituly zemřelého. Dnešní podoba malešického zámku je z roku 1755. Součástí dvora je barokní sýpka s dřevěnými stropy a stodola se segmentovými arkádami. Objekty využíval v posledních desetiletích Státní statek hl. m. Prahy a dnes zde sídlí různé firmy. Budování socialismu připomíná na nádvoří skulptura traktoru Škoda 30 na podstavci zarostlém zelení.

Kaple sv. Václava, Malešické náměstí - Pozdně barokní kaple se zvoničkou z roku 1765 v místě původní malešické návsi.

Malešický mikropivovar, Malešická 50 – Malešický mikropivovar slavnostně zahájil svou činnost 27. září 2014. Je vybaven vlastní experimentální varnou s obsahem jedné várky 40 litrů. V současnosti vaří dva malešické originály - pale a tradiční ležák.

Malešická teplárna – Malešická teplárna je centrální dodavatel tepla ve východní části Prahy. Jde o komplex tří vývojově odlišných provozů, které byly uvedeny do provozu v letech 1962, 1972 a 1986. Teplárna na sebe z dálky upozorňuje třemi komíny, jejichž výška postupně rostla. První cihlový má výšku 85 metrů a další dva – železobetonové měří 95 a 195 metrů. Není proto divu, že se tři komíny staly logem Malešického pivovaru - komíny jsou to první, co člověk při odchodu z hospody spatří.

Výklenková kaple – Bitva u Štěrbohol se odehrála 6. května 1757. Na okolních svazích stálo 61 000 rakouských vojáků pod vedením Marie Terezie. Proti nim u Rokytky stálo 64 000 vojáků pruského krále Fridricha Velikého. Za několik hodin Prusové Rakušany rozprášili. Ten den zahynulo 13 000 rakouských vojáků a přibližně tolik i vojáků pruských. Bitva u Štěrbohol byla nejkrutější bitvou 18. století a stala se začátkem vleklého konfliktu mezi Rakouskem a Pruskem. Ještě téhož roku nechala Karlo-Ferdinandova univerzita, které tehdy patřily zdejší pozemky, postavit na památnou bitvu kapličku. Je to stejný typ, jako jsou poutní kapličky na Svaté cestě do Staré Boleslavi. Přes opravy v 80. letech minulého století je stěží patrné, že je v kapli namalovaný krucifix s Kristem a Pannou Marií. Při stavbě parkoviště se za kapličkou našly ostatky vojáků z bitvy. Zatímco kdysi se výklenková kaple výrazně uplatňovala na vrchu Třebešíně nad Malešicemi, dnes zaniká mezi novou zástavbou.

Milíčův sbor – Modlitebna byla postavena podle plánů Bohumila Bareše v roce 1950, v té době počin velmi výjimečný. Byla v provozu do osmdesátých let 20. století, kdy byla kvůli špatnému stavu a malému počtu věřících uzavřena. Architekt Bareš projektoval i dřevěný kostel v Rožnově pod Radhoštěm, postavený v letech 1950-52. Od roku 2006 patří kostel sboru Českobratrské církvi evangelické, který kapli zakoupil od sboru na Jarově za 2,7 mil Kč. Evangelická církev plánovala kapli zbourat a na jejím místě postavit bytový dům, nyní se uvažuje o rekonstrukci. Na revitalizaci kaple by se měl podílet i architekt David Vávra.

Dům Moniky Plocové, Rektorská 50 – Alkoholikům zde pomáhá vyléčená alkoholička.

Kaple sv. Josefa, Rektorská – Po válce byly postaveny základy kostela sv. Josefa. V době komunistického režimu skončily pod výstavbou sídliště.

Socha obra, velryby a žáby, Rektorská - Skála vytvořená z betonu Čestmírem Suškou v roce 1986. Stejný umělec zhotovil kousek nad obrem i plastiku Rytíře.

Domov důchodců, Rektorská - Areál domova pro seniory vznikal v letech 1974 -1985 na vyvýšeném terénu Malešic. Projekt stavby je dílem architektů Jana Línka a Vlada Miluniče. Jediným povoleným materiálem tehdejšího stavebnictví byly panelové systémy VVÚ-ETA. I s touto technologií dokázali autoři dát domům příjemné proporce i zajímavé detaily. K zútulnění areálu přispívají i kopečky a terénní vlny, na které byla použita vytěžená zemina. Centrální část a dvě čtyřpatrová křídla jsou volně přístupné a prochází tudy cesty, aby obyvatelé domova nežili v izolaci za plotem. Nebylo tomu tak vždy. Domov důchodců stavěli vězňové, a tak byl celý areál oplocen a pečlivě střežen. V dubnu 2014 se v rámci Domova pro seniory otevřelo nově vybudované Alzheimer centrum.

Altán, Rektorská - Sochaři Karel Nepraš a Kurt Gebauer vytvořili v roce 1989 z litiny, dřeva a železa altán. Nachází se ve vnitrobloku domova důchodců.

Malešický park – Park vznikal v letech 1967-1970. Se svými devíti hektary je největší park Prahy 10. V letech 2011-13 prošel park rekonstrukcí podle projektu Mikoláše Vavřína. V parku přibyly lavičky, vodní kaskády, cvičební prvky pro seniory a solární světla. Zvláštností jsou vodní herní prvky, na které navazuje vodní kaskáda doplněná vodními koly a uzavíratelnými průtoky. Branou do parku byla vždy Malešická zeď. Pro mládež to bylo místa srazu, kouření prvních cigaret a kopání do míče. Když byla značně zchátralá zeď v říjnu 2011 stržena, vyvolalo to vlnu nevole a místní na místě své zdi zapalovali svíčky. Proto vznikla replika vpravo od vodní kaskády.

Fotoalbum vycházky...

Malešické sídliště – První velké pražské sídliště. Začalo se stavět v roce 1961. Na 120 hektarech mělo bydlet 17 000 lidí. Má solidní urbanistickou kvalitu a lidské měřítko. Původně bylo projektované jako pětipodlažní, ale v průběhu výstavby byly domy zvýšeny na sedm pater. Tato úprava si vynutila dodatečné umístění výtahů na fasády domů. I když byly domy postavené, museli si obyvatelé šest let počkat, než byly dokončeny silnice, chodníky a sadové úpravy. Na unikátní dvanáctipodlažní věžové domy se přijel osobně podívat i Nikita Chruščov při své návštěvě Prahy v roce 1964. Stavbaři se na vzácnou návštěvu patřičně připravili. Pozvali muzikanty z jednoho pražského kabaretu, nakoupili pivo, párky a prostějovskou starorežnou. Nikita si prohlédl panelák, následovala beseda se stavbaři a poté nezbytné pohoštění. Státník chválil lidi, stavbu i starorežnou. Protože pro početný orchestr nebylo jinde místo než na střeše paneláku, zavelel Nikita Sergejevič, tehdy již v povznesené náladě „V věrch!“ A tak zakrátko zábava při starorežné pokračovala vysoko nad malešickým sídlištěm. Zazněly ukrajinské častušky a došlo i na tanec. Chruščov hopsal, přisedával a kmital nožkami – zkrátka naturální kozáček na střeše malešického paneláku.

Centrum Malešice, Počernická - Ještě počátkem devadesátých let se zde nacházel park, kam na podzim přijížděli kolotočáři, pak se objevila plechová ohrada. Občané marně čekali na zahájení prací, místo nich byla plechová ohrada jen po letech odstraněna. Nakonec v letech 2011-13 byla postavena první část centra - tři domy, z nichž dva jsou vysokopodlažní. Nejvyšší věž má dvacet pater a je novou dominantou Malešic. První etapa s 290 byty byla dokončena v květnu 2013. Dokončení druhé etapy projektu ByTy Malešice je plánováno na květen 2015.

In memoriam, park V úžlabině - Pomník obětem československé horolezecké výpravy Peru je z roku 1973, autorem je Miloslav Hejný. Československá horolezecká expedice se vypravila do Peru s cílem dobýt nejvyšší horu Huascarán. Záhy po příjezdu se zabil nejlepší horolezec Ivan Bortel. Expedice se proto rozhodla zdola horu méně náročnou trasou a přesunula se do základního tábora. Zde ji 31. května 1970 zastihlo zemětřesení, Otřesy uvolnily lavinu ledu a kamení, která celý základní tábor expedice pohřbila. Všech 14 členů výpravy zahynulo, mezi nimi byl i sochař Valerián Karoušek a fotograf Vilém Heckel. Pomník expresivně pojímá skálu jako dravce.

V Úžlabině 14 – Vladimír Holan bydlel v letech 1934 - 1948 se svou ženou v mansardě Hlavovy vily. Měli zde jen pokoj a kuchyň. Když se mu po sedmnácti letech manželství narodila dcera Kateřina, přestěhoval se do tzv. Werichovy vily na Kampu. U komunistů upadl v nemilost, patnáct let prakticky nevydal žádné původní dílo a živořil. Začal opět vydávat až po roce 1963. Holanovi žili v přízemí, první patro obývala rodina Jana Wericha. Těžko si představit sousedství dvou rozdílnějších umělců – jeden byl komik, druhý tragéd (neboť také Holan byl dobrý herec), jeden založením plebejec, druhý aristokrat. Jeden se chechtal, druhý se rád smál, ale chechtot nesnášel. Jeden měl tenkrát peněz plné hrsti a uměl jich užívat, druhý je neměl. Zřejmě i proto se Holan odstěhoval v roce 1968 do nedaleké ulice U Lužického semináře.

Sídliště Solidarita - První opravdu velkou bytovou akcí v Praze po skončení druhé světové války bylo vybudování sídliště Solidarita, které navazovalo na meziválečné akce svépomocných stavebních družstev. Projekt byl veden architektem Františkem Jechem. Pro rozsáhlý projekt byla ve Strašnicích vybrána nezastavěná obdélníková plocha o rozměrech zhruba 880 x 440 metrů. 600 dvoupodlažních rodinných domků pražské Solidarity bylo umístěno v řadách od severu k jihu, a čtyřpodlažní činžovní domy se 600 třípokojovými byty od východu k západu. Mezi domy zůstal ústřední sadový pás, zaručující dostatek přírody i uprostřed sídliště. Příčné nosné zdi domů byly postaveny z cihel. Z typizovaných prefabrikovaných dílů pak vznikaly stropy, které družstvo Montstav vyrábělo přímo na staveništi. Sídliště Solidarita představuje dodnes zdařilý příklad bydlení ve městě a zároveň v zeleni. Dnešní spory o oplocení zahrádek rodinných domů se vedly již v době, kdy byly domky dokončovány. Odpůrci plotů byli tenkrát ve výrazné většině a zvítězili těmito argumenty uveřejněnými v roce 1949: „Plot – symbol třídní společnosti, symbol nerovnosti, symbol sobectví.“

Kulturní dům Solidarita - V roce 1961 byl otevřen sídlištní kulturní dům s divadlem. Nad vchodem je reliéf, jehož autorem je Valerián Karoušek - sochař, který zemřel na expedici v Peru v roce 1970. Slavným obdobím Divadla Solidarita bylo zdejší několikaleté působení Divadla Járy Cimrmana (v letech 1983-1992). Zde také byla natočena většina scén z filmu Nejistá sezóna z roku 1987, která popisuje peripetie malého divadelního souboru Divadla starých forem, který má sice úspěch u publika, ale zároveň i stálé potíže s nadřízenými orgány. Zachycuje usídlování divadla na nové "štaci" v nevyhovujícím sále periferního kulturního domu. Roli organizátorky paní Markové v kulturním domě hrála jeho tehdejší zaměstnankyně Jana Vokrojová.

V Olšinách – Aleje sakur, okrasných třešní s množstvím růžových květů. Každým rokem jsme byli v květnu zváni Chapadlem na kilometr dlouhou procházku pod rozkvetlými sakurami.

Letiště Strašnice – Po vzniku Československé republiky se jediné letiště nacházelo v Chebu, kde převládalo německé obyvatelstvo, nesmířené, že se jejich kraj stal součástí ČSR. Proto se vedení nově ustanoveného čsl. leteckého sboru rozhodlo evakuovat letouny a veškeré zařízení do vnitrozemí. Jako místo prvního vojenského letiště byly zvoleny Strašnice. Letiště se nacházelo mezi dnešními ulicemi Černokosteleckou, Saratovskou, Dětskou a V Olšinách. Šlo vlastně jen o upravené pole a několik plátěných stanů. Naši první vojenští letci tedy startovali a přistávali tam, kde je dnes sokolovna, tenisové kurty, pošta a bývalé tržiště. Rozjezdovou dráhu lemovala řada vzrostlých stromů a překážela tu i stodola. Strašnické letiště sloužilo krátce, jen do konce roku 1918, v prosinci 1918 se rozhodlo o výstavbě letiště ve Kbelích. A proč padla volba právě na Strašnice? Organizátor tehdejšího armádního leteckého sboru a první velitel čsl. letectva byl kapitán Jindřich Kostrba, který tehdy bydlel u strašnické vozovny, a tak to zřejmě chtěl mít do práce blízko.

Foersterova vila, Foersterova 9 - Vila, velkoryse koncipované rodinné sídlo Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1551), českého skladatele a varhaníka, byla postavena v roce 1939 podle návrhu Václava a Františka Benešů. Povolání a jistá vášeň pro stavebníkovu profesi se otiskly ve vnitřním uspořádání vily – v suterénu byl sklad rukopisů a archiv, v podkroví sklad rekvizit. V prvním patře nechyběl hudební salon. Tato ulice dostala jméno Foersterova už v roce 1947, kdy skladatel ještě žil, což je v našich zemích zcela neobvyklé. Foerstera donedávna připomínala bronzová deska s reliéfem skladatelova portrétu od Karla Otáhala. Současný majitel domu pamětní desku odstranil. Foerster se narodil na Malé Straně v Hrzánovském paláci, kam se zhruba po sto letech přistěhovala Jindřiška Smetanová. Dětství ale prožíval v Pštrossově ulici, neboť jeho otec byl ředitelem kůru u sv. Vojtěcha. Foerster vzpomínal na tehdejší působení skladatele Antonína Dvořáka: “Měli jsme všichni dojem, že nový varhaník je dobrý hudebník, ale větší podivín a nevlídný morous. Prvních sympatií získal Dvořák způsobem zcela nezvyklým. Jednou se na mši objevil na kůru neznámý pán. Obrátil se na mne dotazem, je-li přítomen pan varhaník Dvořák. Ukázal jsem k varhanám a neznámý ihned přikročil k Dvořákovi. Chvíle, údiv, Dvořák vstává, svléká nový zimník, cizí pán rovněž. Poté si vyměňují oba kabáty, cizinec oblékne krásný, tmavý kabát Dvořákův a odchází, aniž by koho pozdravil. Tenoristé a basisté se soucitně dívají na široká záda varhaníkova, pokrytá nyní jakýmsi dlouhým šedivým zimníkem. Pošeptávají si, zaslechnu domněnku, že tu byl mistr krejčí, jemuž zůstal pan varhaník dlužen. Nebylo jediného člena mezi hudebníky, který by byl v tu dobu Dvořáka upřímně nepolitoval.“ Vysvětlení bylo sice poněkud jiné, ale neméně zahanbující. "Neznámý pán byl syn Františka Palackého Jan, univerzitní profesor, v jehož rodině Dvořák vyučoval hudbě. Při jedné z hodin kdosi z předsíně ukradl Dvořákovi svrchník, a aby ubohý hudebník neodcházel s prázdnou, paní domu mu věnoval náhradní z garderoby svého chotě – ale bez jeho vědomí. Tomu se však zdálo, že je nového zimníku pro Dvořáka škoda, a tak se hned v neděli postaral o žádoucí výměnu nového kabátu za starý. Tím pozbyl pan varhaník pěkného šatu, ale získal našich sympatií,“ shrnuje Foerster.

Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, Ke Strašnické 10 - Snahy o postavení nového římskokatolického kostela ve Strašnicích se datují již do poloviny 20. let minulého století, z roku 1930 je budova současné fary s provizorní kaplí. Realizace dlouholetých tužeb farníků se však dočkal až polistopadový návrh architekta Jindřicha Synka. Stavba kostela byla zahájena v listopadu 1992, kostel byl slavnostně vysvěcen v červnu 1994. Kostel je založen na čtvercovém půdorysu s vynecháním jedné jeho čtvrtiny, sloužící jako venkovní shromažďovací prostor. Konstrukce střechy, na jejímž řešení se podílel statik Otokar Hrdlička, patří k zajímavostem stavby – ze středového dřevěného sloupu jsou do rohů čtverce spuštěny čtyři dřevěné příhradové vazníky – dva plné a dva prosklené. Na nich je položena střecha ze čtyř vrstev latí překládaných křížem, jejichž vazba je dobře viditelná také z interiéru. Tvar střechy je prohnutý a tato vlna působí měkce, opravdu jako ochranný plášť Panny Marie přehozený přes shromážděné věřící. Prosklenými vazníky proniká přes barevné vitráže dovnitř světlo. Půdorys kostela v podobě rovnoramenného trojúhelníka se orientuje ke svému vrcholu, kde je umístěn monumentální oltář. Pětitunový balvan, vylomený sbíječkami z lomu v Hořicích, musel být na místo dopraven dřív, než byla hotova skořepina, jinak by se dovnitř nedostal. Krucifix z lipového dřeva zavěšený nad oltářem je od sochaře Jaroslava Hylase. Novostavba je se starší farní budovou spojena chodbou.

Kolovratská – Plastika ženské hlavy s vlasy.

Ke Strašnické, Gutova - Mezi bytovými domy ulice Ke Strašnické a Gutově se nachází trvale zatopený pozemek v místě, kde by mohl být dvůr. Zadní dveře domů jsou trvale zamčené, jelikož vedou přímo do jámy. V případě jejich otevření by následoval pád z výšky do vody. Tento stav započal již v roce 1991. Majitel zde měl v plánu vybudovat podzemní garáže. Jenže neměl potřebné peníze, a tak se celý vývoj zastavil. Pokud vodní nádrž zrovna nevyužije někdo jako skládku či si zde nehrají děti, kterým musejí následně pomáhat ven hasiči, žijí na vodní ploše převážně kachny. V noci budí okolní nájemníky mj. Roulina s Kateřinou.

Stará škola, V Zátočce 1 – První strašnická škola byla postavena v roce 1877.

Bečvářův statek, Starostrašnická č. p. 16 – Nejvýznamnější ze zdejších usedlostí i zásluhou velikosti pozemkové držby. Obytná budova byla postavena kolem roku 1830, čemuž odpovídá i klasicistní vzhled. V roce 1862 získal usedlost Tomáš Bečvář, po němž dvůr nese pojmenování. Po roce 1945 se majitelem objektu stala pražská obec, která zde zřídila byty, a hospodářské části využíval Státní statek Praha. V sedmdesátých letech byl objekt opraven pro Artcentrum, stáje a stodoly se staly výstavními halami. Statek byl znovu opravován v devadesátých letech, dnes tu sídlí Oriflame. Při stavbě metra byla ulice V Olšinách nad tunelem metra zvednuta a Bečvářův statek se tak „ztratil“ pod úrovní terénu. Ostatní strašnické statky a usedlosti byly zbourány.

Gutovka, Gutova ulice – Sportovní areál u základní školy, skatepark o rozměrech 1000 metrů, který je největší v Česku. Unikátem je i horolezecká stěna, přibližně 45 metrů široká, kterou lze využívat po obou stranách. Atrakcí pro děti je vrakoviště lodí - vraky lodí připomínají sítě, hrazdy, šplhadla, lávky, skluzavka, vahadlová houpačka. V těsném sousedství byl v roce 2011-2012 vybudován minigolf. Parková úprava je doplněna vodními toky a plochami, ale místo vody je zde jen bílý písek.

MÚZO, V Olšinách 80 – Na jejím místě stálo kino Vesna, kde se během promítání přikládalo do kamen. Proti jeho demolici místní marně protestovali. Byla tu postavena administrativní budova MÚZO, což je název z šerého dávnověku počítačů - Mechanizační ústředna Zahraničního obchodu. Dnes zde sídlí přísně střežená centrála platebních karet pro Českou republiku. Autorem domu je Stanislav Fiala a Daniela Polubědová. Jednoduchost základního tvaru podporuje hezký motiv točitého únikového schodiště vystavěného na hlavním průčelí, které při nočním nasvícení působí jako maják. Budova získala titul Stavba roku 2000.

Masarykova kolonie, Bylanská – Dvě řady rodinných domků vystavělo Stavební družstvo veřejných zaměstnanců v letech 1919-22 podle plánů architektů Josefa Gočára a Pavla Janáka. Stalo se tak na základě soutěže, kterou vypsala roku 1909 Jednota – spolek pro péči hospodářskou a kulturní. Napohled prosté domky jsou příkladem sice jednoduchého, ale účelně řešeného půdorysu, který odpovídal tehdejším nejmodernějším urbanistickým představám. Průčelí byla navržena v duchu „národního slohu“, jehož byli Gočár s Janákem ústředními představiteli. Škoda, že se původního rondokubistická výzdoba fasád prakticky nedochovala. V Bylanské ulici 39 bydlel v letech 1922-24 Julius Fučík, jeho pobyt připomíná pamětní deska.

Kolonie Svobody ve Strašnicích - Byla vystavěna u dráhy mezi ulicemi Na Vrších, Malá Bylanská a Pod Altánem v roce 1924. Komplex má šest dvojdomků, tři domky a jeden šestidomek. Autorem je F. A. Libra. Přízemní domky s valbovými střechami a vikýři mají zachovány prvky rondokubismu. Mají půlkruhově zaklenutá okna, domky jsou vybaveny prosklenými verandami. Projekty F. A. Libry se uplatnily i v době hospodářské deprese, neboť se dokázaly přizpůsobit požadavkům na výstavbu levných nájemních domů s malými byty, dostupné i pro méně majetné Pražany.

Sídlo Pražské energetiky, Na Hroudě 4 – Komplex administrativních budov, bytového domu a doprovodných obchodů je navenek vyjádřen odlišným architektonickým pojetím jednotlivých složek. Dvě symetrické sedmipatrové budovy jsou postaveny na hlavní rušné ulici a slouží jako centrum PRE, kde jsou i prostory určené pro styk se zákazníky. Obytné čtyřpatrové křídlo je ukryto v druhém plánu. Bytové části dodává větší vlídnost červený keramický obklad. Hluboké lodžie svým charakterem odkazují k současné středomořské architektuře, tyto vzory připomíná i sedmnáctipatrová obytná věž, o níž autoři hovoří jako o kampanile. Vršovický komplex získal v roce 1998 čestné uznání v soutěži Grand Prix Obce architektů.

Nouzové kolonie – Po první světové válce se do Prahy stěhovalo mnoho nových zaměstnanců, vraceli se vojáci a ti všichni se snažili vyřešit problémy s bydlením. Proti vůli úřadů vznikaly nouzové kolonie. Podnět k tomu dala nechtěně akce Občanské záložny ve Vršovicích. Vlastnila při dráze do Strašnic sice velký, ale vlhký a zemědělskému obdělávání nevhodný pozemek, který měl původně sloužit jako „zelený pás“. Aby záložna získala větší pacht, rozdělila roku 1922 pozemek na 320 dílů po 150 až 200 metrech a ty pronajímala jednotlivým občanům na zřízení zahrádek. Na nich směly stát jen boudy na nářadí jako prozatímní stavby. Nebyla tu ani studna, protože závadná voda se objevila již v hloubce půl metru. V kolonii Eden převládali zprvu opravdu zahrádkáři, ale později už tu bydleli lidi nastálo, přestože to bylo zakázáno. Vařit a topit mohli jen tajně. Nakonec pražský Magistrát nařídil kolonii „Eden“ zbořit. Stalo se tak za asistence policie ve dnech 25. a 26. března 1930. Na místě kolonie pak po druhé válce vyrostlo tělovýchovné centrum. Druhý typ nouzových kolonií vznikal tak, že si zájemce zakoupil nezastavitelný pozemek, kde si vystavěl provizorní domek. Vedle dřevěných vznikaly na revers i stavby zděné s tím, že po vyzvání musí být zbořeny. Od prvního typu kolonií se lišily tím, že sem již obyvatelé mohli policejně přihlásit, k nim patřily kolonie Za drahou nebo V rybníčkách. Kolonie na Bohdalci a na Slatinách jsou třetího typu. Praha rozparcelovala pozemky na parcelky o rozloze 100 až 250 metrů a ty pronajímala na postavení nouzového domku za roční nájemné okolo 20 korun. Už za tři roky tady stálo tři sta kapesních domků a oficiálně tu žilo přes pět set lidí, ve skutečnosti ale mnohonásobně víc. Pokud by město smlouvu vypovědělo, majitel byl zavázán, že do osmi!! dnů dům zbourá a veškerý materiál odstraní.

Chudinská čtvrť Rafanda – Byla jen pár kroků od zábavního parku Eden, skrytá za zdí vršovického hřbitova pod Bohdalcem. Na toulky po bohdaleckém kopci chodil s Karlem Čapkem i František Langer a Fráňa Šrámek, aby každý sám pro sebe zde našli svou periferii. Čapek tu získal inspiraci pro Továrnu na absolutno, František Langer pro své drama Periférie. Právě proto je dnes park na úpatí Bohdalce pojmenován park Františka Langera.