56. Z Hans Paul City až do Rocky Mountains

neděle 15. 2. 2015
navštíveny: restaurace Bořislavka, Ivan Hlas, kaple Nejsvětější Trojice, zbouraný hotel Praha, Hospoda U Tyšerů alias Houtyš, Linhartova vila, kaple sv. Michala, Pernikářka, Zlatnice, Dubový mlýn, Jenerálka, Ševčice, Markyta, Žabák, vila Rivola, Na skále, Třídomá

Pozvánka
V neděli 15. února jsou Posedlosti s názvem Z Hans Paul City až do Rocky Mountains. Sraz je v restauraci Bořislavka. Dojedete tramvají 20, 26 do stejnojmenné zastávky a poté se dáte vlevo pod Evropskou třídu za konečnou autobusů. Nad bývalým kinem je restaurace. Pod malůvkami pana Pivovarského si můžete dát od dvanácti oběd nebo alespoň startovací pivo. Ostrý start je ve 13 hodin.

Jaká vycházka byla

    Dobývat moje rodné Hans Paul City jsme začali rozvážně, obědem nad bývalým kinem Bořislavka a pod malbami pana Pivovarského. Pak už jsme začali sledovat, jak se i na Hanspaulce časy mění a střídají partaje. Režiséra Menzela odvezli z domu v kočárku, aby se do něj mohl nastěhovat Ivan Hlas společně se špiónem a spisovatelem Procházkou. Štrougala ve vládní vile vystřídal premiér Klaus, a když továrníku Čadkovi z majora Zemana znárodnili procovskou vilu, nastěhoval se do ní miliardář Kellner. Po hotelu Praha zbyly už jen bagry a po dřevěných pavilónkách, kde se u profukujících oken střídaly děti v bundách s dětmi u dveří a kamen, aby byly stejně nemocné, taky není ani stopy. Už i Houtyš se dočkal pamětní desky. Zavzpomínali jsme na legendární hanspaulské skupiny a hned se legendární František, zakladatel Bluesberry, v zastoupení Věry ozval a dorazil(a). Ondřej Hejma se při odhalování nad textem ušklíbal, každopádně je jisté, že iniciátorce pamětní desky paní Beránkové jsou kompoty rozhodně milejší než svobodomyslní umělci. Nový majitel TAKu měl takovou radost, že získla pravomoci na objednávání propisek, že bouchnul na oslavu šampusy. Na Hans Paul City je nejen nejkrásnější ráno, ale i líné nedělní odpoledne.
   Pak už jsme se podívali, jak se v jedné ulici popasovali s domy žák Corbusiera a architekt Linhart. Dvě navštívené kapličky jsou krásně opravené, ale za tu třetí, kterou zboural v rámci brigády soudruh Vaněček, nás pánbu potrestal. Místo ní vyrostlo obrovské monstrum. Ani Zlatnice už nepřipomíná výletní Šipkapas, kde Osman Paša radostně vítal pivuchtivé buršáky. A taky nám došlo, proč kanadský velvyslanec obehnal Dubový mlýn společně s rybníkem neprostupným plotem. Určitě chce v zimě na Dubáku individuálně trénovat Axel-Paulseny. Mezihospoda Jenerálka změnila od naší poslední návštěvy výrazně vzhled, dřívější tesco barák už nic nepřipomíná. Podle Nebušického potůčku jsme vyrazili do pražské divočiny. Cestu nám ještě přehradily nějaké bezvýznamné usedlosti a americké sídliště, ale Rocky Mountains jsou už opravdu, ale opravdu kousíček. Mistryně nedokončených vycházek opět nezklamala, a tak nebušický lesopark a Skalisté hory se musely obejít bez ní. Někdo kaňon překoná po laně, my si aspoň vystřelíme. Scházeli jsme ze Žabáku ztemnělými Nebušicemi a užili si v křivolakých uličkách ještě trochu romantiky s vodníkem a potůčkem, který zurčí, jen když jeho majitel myje auto. Nemůžu být lepší než šéf. Když bouchnul čtyři šampusy, vystřelila jsem v závěrečné hospodě U Žabáka jen třikrát. A Stáňa nám k tomu zopakovala pády. Nejvíc se mi zamlouval ten poslední - sedmý: "S kým budeme chodit na vycházky? No přece, se Zuzanou!"

    1) Výzdobu Bořislavky zabezpečil pan Pivovarský                                         4) Hotel Praha vypadal jako přímořské letovisko
    2) V tomto domě bydlel Ivan Hlas, spisovatel Jan Procházka a Jiří Menzel   5) V roce 2014 ho rozstříhaly speciální nůžky
    3) Kaple Nejsvětější Trojice patřila k usedlosti Hadovka                                 6) Kdo chce spatřit přísně střeženou Kellnerovu vilu,
                                                                                                                                ať si pustí majora Zemana. Ing. Čadek právě přijíždí domů

Bořislavka, Kladenská 7 - Zaniklá hospodářská usedlost, postavená roku 1840 a zbořená na počátku 20. století nazvaná podle jména majitele. Poté se po něm jmenovala ulice, kino, trolejbusová zastávka, zastávka autobusů. A nyní se tak bude jmenovat stanice metra s původně plánovaným názvem Červený vrch, v místě dosavadní tramvajové a autobusové zastávky Horoměřická. Je to proto, že plánované obchodní a kancelářské centrum u budoucí stanice metra se sice plánuje stavět už asi 10 let, ale jeho název už je jasný - Shopping park Bořislavka.

Na Pískách 19 – Písničkář Ivan Hlas se přistěhoval na Hanspaulku se svými rodiči a sourozenci v květnu 1958, když mu byly čtyři roky. Do velké činžovní vily se po čase nastěhoval i scénárista a spisovatel Jan Procházka s manželkou a třemi dcerami Ivou, Lenkou a Kristýnou. Není to náhoda, jak sám Hlas píše ve své knize vzpomínek Za barevným sklem, jeho otec byl špión a Jan Procházka byl tehdy člen ÚV KSČ. Hlas píše: „Starší kluci brzy zjistili, že se holky dají nejlíp balit na muziku, a tak vznikaly první kapely. Měl jsem výhodu, že moje sestra, která byla o čtyři roky starší, mě přitáhla ke svým kamarádům, a tak jsem poznal kapelu B-Side a Pavla Dydoviče, který bydlel jen pár kroků od nás". (Na Pískách 23). Jeho Bláznova ukolébavka (Máš, má ovečko, dávno spát) z roku 1968 zlidověla. Hlas s Procházkou nebyli jediní slavní, kteří zde bydleli. V přízemí vily se narodil Jiří Menzel. Jeho však odsud rodiče stěhovali už jako osmiměsíční miminko v kočárku do Strašnic. Bylo to právě ve dnech zářijové mobilizace 1938. „Všechna auta musela být k dispozici armádě, stěhoval nás koňský povoz. A protože se s kočárkem tehdy do tramvaje nesmělo, vezl nás tatínek v kočárku přes celou Prahu z Dejvic až do Strašnic“. Jejich nové bydliště bylo v ulici V Olšinách 61, kousek od nynější stanice metra Strašnická.

Kaple Nejsvětější Trojice, Nad Komornickou - Dříve patřila k usedlosti Hadovka, která je nyní od ní oddělená řadou domů v ulici Komornické. Pozdně barokní stavba, jejíž půdorys má tvar trojlistu s připojenou předsíní, byla postavena po roce 1750. Kopulovitou klenbu vyzdobil v roce 1853 Josef Navrátil malbou světců, váz a květů. V roce 2004 byly nástropní malby restaurovány.

Vládní vila, Sušická 19 – Někdy se nazývá Štrougalova. Bydlel v ní Lubomítr Štrougal už jako ministr vnitra a poté jako předseda vlády, kterým byl 18 let od roku 1970 do roku 1988. Ve vile bydlel Václav Klaus, když byl předsedou vlády. Teď je určena pro předsedu Senátu, ale odborář Štech zde odmítá bydlet a raději bydlí v pronajatém bytě na Žižkově.

Hotel Praha, Sušická 20 - Sporným zásahem do celkové architektury Hanspaulky byla výstavba hotelu Praha na území bývalé Petschkovy zahrady. Architektonická soutěž na návrh hotelu byla vypsána v roce 1971 a zvítězil návrh čtveřice renomovaných architektů Jaroslava Paroubka, Arnošta Navrátila, Radka Černého a Jana Sedláčka. Samotná výstavba začala v roce 1975. Hotel přišel na astronomických 800 milionů korun. Zdeněk Lukeš vzpomíná: „Říkalo se, že ten projekt dělali čtyři vyučující z fakulty architektury na Krym, ale z nějakého důvodu se to pak postavilo na Hanspaulce. Ta stavba by se hodila skutečně spíše někam na mořské pobřeží“. Hotel byl určen pro komunistické funkcionáře při mezinárodních sjezdech komunistických stran. Při stavbě se uplatnily jen ty nejkvalitnější dostupné domácí technologie a materiály, například lustry navrhl slavný sklářský výtvarník Stanislav Libenský, nábytek pochází od interiérového designéra Zbyňka Hřivnáče, obložení bylo ze dřeva určeného na výrobu houslí. Zastavěná plocha hotelu Praha byla přibližně 9 000 m2, ale bylo zde jen 136 neobvykle rozlehlých pokojů včetně téměř čtyřsetmetrového prezidentského apartmá. Pokoje směřovaly k jihu a nabízely jedinečný výhled na Pražský hrad. V minulosti se v hotelu ubytovala řada známých lidí, například v roce 1995 zde pobýval během natáčení filmu Mission Impossible Tom Cruise. Hotel Praha měla jako místo pro svá soustředění v oblibě také česká fotbalová reprezentace. Právě zde se ale v roce 2007 po prohře s Německem konal neslavný večírek s účastí prostitutek. Konstrukce hotelu moc možností na přestavbu neumožňovala, bylo tam poměrně málo předimenzovaných pokojů, obrovské prostory vestibulů, chodeb a hal. Provoz byl tak velmi drahý. V roce 2013 ho koupila PPF. V roce 2014 byl hotel během tří a půl měsíců zbořen. Pro odstranění budov byla zvolena moderní technologie „rozstříhání“ speciálními stavebními stroji. V dolní části pozemku, místo zchátralých garáží u ulice Evropská, vyroste areál základní školy a gymnázia Open Gate, v usedlosti Hadovka, kde bylo kanadské velvyslanectví, bude ředitelství školy. Na místě hotelu chce majitel společnosti PPF Petr Kellner obnovit park, který ale už nebude přístupný veřejnosti, jako tomu bylo v minulosti. Je to pochopitelné, v bývalé mateřské školce sousedící s hotelem Praha, Petr Kellner bydlí, a tak nechce být rušen. Jeho přísně střežené soukromí má mezírku, jeho vila si zahrála v majoru Zemanovi, konkrétně v 5. dílu Hon na lišku. Ve vile bydlí továrník ing. Čadek a jeho továrna na zbraně sídlí v bubenečské čističce, zřejmě aby to pan továrník neměl do práce daleko. Na zahradě Kellnerovy vily, Na Viničních horách 3, je památkově chráněný pavilon zednářů.

Základní škola, Sušická 1000 - Po rychlé výstavbě domů v letech 1927–1932 byla velmi špatná situace s docházkou dětí do školy (musely chodit do přeplněné školy až na dnešní Vítězné náměstí), a tak pražská obec postavila v roce 1929 podél Fetrovské ulice čtyři dřevěné pavilony jako provizorní školu. Každý pavilon měl vstupní halu a dvě třídy. Výuka v nich začala v roce 1929 a všechny učebny byly hned přeplněny dětmi. Zároveň započala výstavba cihlové školní budovy se 14 třídami v ulici Sušická podle projektu Aloise Dryáka, která byla otevřena 28. října 1932. Ani nová budova ale nestačila množství žáků, a tak byly brzy znovu postaveny dřevěné provizorní pavilony, ve kterých se učilo až do roku 1994. Děti sedící u oken mohly mít oblečeny bundy a v zimě se pravidelně po 14 dnech střídaly děti sedící u profukujících oken s dětmi sedícími u dveří a u kamen, aby byly stejně nemocné. Teprve v roce 1994 se první stupeň přestěhoval z pavilónků do půdních prostor v hlavní budově, kde bylo vystavěno 10 nových tříd.

Vila Engine, Na Hanspaulce 23 – Nově postavená vila patřící do impéria Petra Kellnera.

Restaurace na Hanspaulce, Na Pískách 29 – Sem chodí z hanspaulského zámečku na obědy exprezident Václav Klaus.

    1) Bývalá hospoda U Tyšerů alias legendární Houtyš                                 4) Linhartova vila - první funkcionalistická vila v Praze
    2) Hanspaulské Bluesberry založili Petar Introvič a Franta Ouředník         5) Usedlost Pernikářka čeká na lepší časy
    3) Humanizaci dvouletkových domů provedl žák Le Corbusiera                 6) Kaplička sv. Michaela je opravena, ale je po výhledu na Prahu


Houtyš, Krocínovská - První hanspaulské hudební skupiny vznikaly na začátku 70. let 20. století, kdy bratři Richard a Vladimír Tesaříkové zformovali základy skupiny Yo Yo Band, občas vystupovala skupina Žízeň, ve které se sešli Ivan Hlas, Ondřej Hejma a Hogan Veleba a také první formace skupiny Bluesberry s Petarem Introvičem a Frantou Ouřeníkem. Hudební produkce probíhaly především v zahradních restauracích - hlavně v zahradě restaurace Na Staré faře. V letech 1972 a 1973 se pod dojmem monstrózních světových festivalů podařilo uskutečnit dvě obdobné akce, ovšem v hanspaulských rozměrech a duchu. Babstocky či Bluesbaby se konaly u zříceniny Na Babě, kde bylo instalováno piano s malou aparaturou, proud se táhl ze stavby vzdálené přes 200 metrů a občerstvení dopravoval dvoukolák z hostince Na staré faře. Hrála Žízeň a Yo Yo Band. Když pak na Staré faře zrušili útulnou zahradu s kaštany, která byla místním společenským centrem, musela se hanspaulská společnost rozhlédnout po novém útočišti, kde by se mohla v klidu bavit, hrát, zpívat, pít a plánovat. Našla ji na jaře roku 1976 v nedalekém, jen tři autobusové stanice vzdáleném hostinci Na pískách. Restaurace v tomto domě byla otevřena v roce 1928 a měla název podle majitele Alexandra Tyšera U Tyšerů. Restaurace prosperovala, a proto byla v roce 1933 k domu přistavěna zasklená stometrová hostinská veranda, kde se v neděli hrálo na klavír a pánové se scházeli na kulečník a karty. Po válce se z prosklené verandy stalo Agitační středisko, restauraci převzal RaJ, kuchyně se zavřela a v suterénním výčepu se střídali různí hostinští. Koncem roku 1975 nový výčepní Miloš Řebíček, který povolil do zadní místnosti nastěhovat piáno a starý kontrabas a zrušil zákaz kouření. Tím byl položen základní kámen ke zrodu legendárního Houtyše, jakéhosi polosoukromého klubu, kde se scházely spřízněné duše nad pivem, příslovečně špatným, a písničkami, příslovečně dobrými. Pak už stačilo pár piv, aby byl vymyšlen podle původního názvu U Tyšerů název Houtyš. V Houtyši probíhala nejen hudební produkce, ale také výstavy obrazů a fotografií a v letech 1977-1983 vycházel cyklostylovaný věstník Lógr. V roce 1978 se Hejma po návštěvě USA rozhodl, že založí skupinu, která by kromě folkových písniček hrála taky „něco jako Rolling Stones“. Spolu s Ivanem Hlasem, založil Žlutého psa. Příklon k tvrdšímu rocku ale Ivanovi Hlasovi nesedl, a tak ze Žlutého psa v roce 1980 odešel a založil skupinu Navi Papaya. Hrály tu Krausberry Martina Krause, Hlava B Mária Císaře, Wooden Shoes Jana Fischera. Objevili se tu také zakladatelé Nerezu Vít Sázavský, Zdeněk Vřešťál nebo Ondřej Konrád. Pamětní deska byla osazena v září 2013 u příležitosti 85. výročí otevření restaurace u Tyšerů. Desku nechala zhotovit a také slavnostně odhalila Jaroslava Beránková, která v domě prožila celý život a stejně jako legendární hospoda oslavila 85. narozeniny. Nutno dodat, že je to ona, která hospodu okamžitě, jak dům získala v restituci, v roce 1990 uzavřela a v legendárním sklepě má nyní uskladněny kompoty.

Hodiny hrknou a pak zůstanou stát
čas už se k půlnoci chýlí
v Houtyši pomalu přestávaj hrát
opilci řvou Tak ještě chvíli
Byl hrozně těžkej tenhleten den
je hodně cejtit rumem
otevřený okno žene kouř ven
zdá se, že zase pudem
Ráno je nejkrásnější v Hans Paul City
Ráno je nejkrásnější v Hans Paul City

Dvouletkové domy - S Jaroslavem Vaculíkem, posledním českým žákem Le Corbusiera, jsme se setkali na Vinohradech, kde jeho sorelový dům v Anglické 18 byl zařazen mezi slavné stavby Prahy 2. Od počátku osmdesátých let se zaměřoval na projekty v oblasti sociálního bydlení v nástavbách panelových domů a humanizaci sídlišť. Má podíl i na „humanizaci“ Hanspaulky. Urážlivě nehezké dvouletkové domy v areálu Na Pískách - Sušická - Na Viničních horách změnil v úhledné budovy v letech 1977 - 1983. V roce 1991 obdržel v Hirošimě mezinárodní ocenění Building and Social Housing Foudation Habitat Awards 90 za projekt „Půdní byty pro 500 000 obyvatel Československa“. Jaroslav Vaculík bydlel na Hanspaulce, v prvorepublikové vile Na Pískách 5.

Vila, Na Viničných horách 44 – Autorem vily je Vladimír Grégr, známý svými návrhy vil na Barrandově.

Linhartova vila, Na Viničních horách 46 – Vlastní rodinný dům architekta Evžena Linharta je v Praze první realizovaný funkcionalistický dům, byl postaven v letech 1927–1929. Dvě úrovně obytného prostoru jsou propojeny rampou. Puristicky čistá, Le Corbusierem inspirovaná architektura, je oživená krytou salou terrenou u vstupu, půlkruhovým balkonem na východní fasádě a vnějším schodištěm vedoucím na terasu na severním průčelí. Dům je památkově chráněn, dosud v něm bydlí potomci architekta.

Pernikářka, Na Pernikářce 15 – Vinice zde vznikla kolem poloviny 16. století. Jméno získala podle povolání majitele Václava Doležala, pernikáře ze Starého Města, který ji vlastnil v letech 1656-1664. Dochovaná je klasicistní jednopatrová budova. Po válce získal usedlost Ústav experimentální botaniky, bývalá zahrada sloužila jako pokusné pole tohoto ústavu. Usedlost je památkově chráněná.

Kaple sv. Michala na Pernikářce - Opravená kaple byla veřejnosti slavnostně předána 29. září 2010, na svátek sv. Michala. O tom, kdy byla postavena, víme přesně. Datum posvěcení kaple 6. října 1693 je napsáno na stěně a viditelné přes mřížku dveří. Kapli vystavěl Jan Tobiáš Becker, který nechal vystavět i poutní areál u Králíků v roce 1695. Tamní kostel byl zasvěcen sv. Michaela Archanděla, což mohlo také přispět k volbě zasvěcení kaple i zde na Pernikářce. Zřejmě však nejvíc k volbě sv. Michaela za patrona kaple přispělo její vystavění na kopci. Byla vidět z dálky podobně jako jiné svatomichaelské svatyně např. Mont St. Michel ve Francii. Pamětníci vzpomínají na dobu, kdy od kaple býval jeden z nejlepších výhledů na Prahu. V roce 1956 se vlastníkem usedlosti s kaplí stala Akademie věd ČR, ale stav kaple se stále zhoršoval. V roce 1965 bylo z kapličky zřízeno skladiště pro stavbu okolních bytových domů, po zástavbě také ztratila výjimečnost danou svou polohou na holém vrchu. V roce 2008 byla kaple odkoupena Městskou částí Praha 6, která ji nechala opravit.

    1) Když soudruh Vaněček boural v Soborské ulici barokní kapli,                 4) Zlatnice dnes
    2) určitě netušil, že dělá místo takovému monstru                                       5) Dubový mlýn i rybník je za bytelným plotem
    3) Na Zlatnici alias Šipkapassu vládl Osman Paša                                       6) Hospoda Jenerálka už nemá s dřívějším tesco barákem nic společného

Fotoalbum vycházky...

Kaplička Nejsvětější Trojice, Soborská – Když roku 1707 nechal Jan Landschitz vystavět nad Zlatnicí trojbokou kapli svaté Trojice, netušil, jakým trnem v oku se tato barokní památka stane Občanskému výboru soudruha Vaněčka z Hanspaulky. Přestože byla památkově chráněna a navíc už ve dvacátých letech přestavěna na dva byty, při tzv. brigádě v roce 1961 došlo k nepovolené demolici celé stavby.

Zlatnice, Zlatnice 5 - Usedlost vznikla na místě viničního lisu. V letech 1660 – 1690 patřila zlatníkovi Gabrieli Geltenhauerovi, k čemuž odkazuje její český název. Od 1876 vlastnili Zlatnici Mořic a Anna Mildovi, původem ze Sudet. Protože Mildeho začali navštěvovat němečtí studenti, kteří ho znali z původního bydliště, zřídil ve své usedlosti hostinec. Ten se stal v poslední čtvrtině 19. století oblíbeným místem pražských německých studentů. Podle dobového pramenu „Matriky Balkánské pivní university“, což byla kronika hostince, okolo desáté přišli flamendři, chlastali udatně až do večera a poté poctivě zaplatili. Studenti sem z Prahy docházeli pěšky přes Karlův most, Hradčany, kolem. tzv. Čínské zdi (tak nazývali usedlost Hadovku), Bajkalského jezera (rybníčku ve Starých Dejvicích) a přes České Švýcarsko, jak studenti přezdívali okraj Šáreckého údolí. Když v srpnu 1877 došli tři němečtí studenti medicíny do této výletní restaurace, uviděli obrovitého hospodského s plnovousem a rudým fezem na hlavě (ona pokrývka hlavy byla zástavou za nezaplacená piva z minulého dne). Po několika pivech získal hostinský přezdívku Osman Paša, jeho žena Suleika a kuchařka Zoraide. Místo pojmenovali němečtí studenti Schipkapaß, protože jim připomínalo průsmyk Šipka v bulharském pohoří Stara planina, kde roku 1877 Rusové a Bulhaři porazili turecké vojsko. Tureckým stylem zde poté Němci dávali najevo, že v rusko-tureckém sporu sympatizují se statečnými tureckými vojsky proti slovanským národům. Hostinec se stal hlavním dějištěm studentského románu Der Schipkapaß, který v roce 1908 vydal německy píšící spisovatel původem z Moravy Karl Hans Strobl. Od druhého vydání vycházel román pod názvem Die Flamänder von Prag. V románu se student práv Hans Schütz zamiluje do sekretářky, která dá přednost bohatšímu studentovi a on poté chodí zapíjet žal na Šipkapaß. K hostinci se vztahuje i řada nejrůznějších básní, které se dochovaly v archivech německých studentských spolků. Ve svých Denících Franz Kafka zmiňuje, že do restaurace Schipkapaß šel s Maxem Brodem odpoledne poté, co se definitivně rozešel s dlouholetou přítelkyní Felice Bauerovou. Ač hospoda byla spíše zanedbaná, hostinský byl podnikavý a měl smysl pro humor. Za krásného počasí vybíral pět krejcarů „lázeňské taxy“ za západ slunce, který ohlašoval jako pořadatel. Zemřel roku 1910, zadusil se kuřecí kostí. Po jeho smrti hospoda upadala, i když fungovala ještě mezi válkami už s českým majitelem. Od roku 1964 je chátrající objekt památkově chráněný. Dochovalo se jen přízemní prosté stavení v dezolátním stavu. 26. prosince 2013 z něj byla tato ochrana sňata. Je potěšitelné, že úředníci pracují i o vánočních svátcích.

Dubový mlýn, K Dubovému mlýnu 4 – Mlýn je doložen v pramenech na konci 16. století jako majetek strahovských premonstrátů. V roce 1688 koupil mlýn Pavel Mysliveček, jeho rodu pak patřil mlýn sto let. Jeho syn Josef byl otcem skladatele Josefa Myslivečka, který se však v Dubovém mlýně nenarodil, jak bývá mylně uváděno. Josef Mysliveček se také vyučil mlynářem a stal se mlynářským mistrem, ale po otcově smrti se rozhodl věnovat hudbě a odjel do Itálie. V první polovině 19. století objekt krátce po sobě třikrát vyhořel a od roku 1860 přestal fungovat jako mlýn. V roce 1940 koupil Dubový mlýn továrník Jindřich Jelínek za jeden milion korun pro svou ženu Jarmilu, rozenou Žižkovou z Trocnova. Po válce byla firma zestátněna, ale Jelínkovi se podařilo, že byl zvolen národním správcem. Stejně ještě téhož roku emigroval. Dubový mlýn převzal n. p. Korek Klášterec nad Ohří a pokračoval zde ve výrobě zátek a hliníkových uzávěrů. Výroba zanikla v roce 1980. Jelínkovi odjeli do Kanady a firma založená Jindřichem Jelínkem The Jelinek Cork Group patří dodnes ke špičce producentů korku. Jeho syn Otto Jelinek, narozený v roce 1940, získal v roce 1955 spolu se sestrou Marií juniorský domácí titul ve sportovních dvojicích, v letech 1957 a 1958 bronzovou medaili na MS, v roce 1960 čtvrté místo na olympijských hrách v Squaw Valley, v roce 1962 titul mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic v Praze a v roce1965 titul profesionálních mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic. Po skončení sportovní kariéry se věnoval podnikání v oblasti sportovních potřeb (např. vyráběl brusle značky Jelinek). Politickou kariéru nastartoval v roce 1972, kdy byl zvolen členem kanadského parlamentu. Do zákonodárného sboru byl zvolen celkem pětkrát. V roce 1984 se stal ministrem pro fitness a amatérský sport, v letech 1989 - 1994 byl dokonce ministrem financí. Pro české potřeby se přejmenoval zpátky na Otakara Jelínka a restituoval Dubový mlýn. V roce 1994 se vrátil do České republiky jako šéf české pobočky a předseda rady ředitelů pro střední Evropu firmy Deloitte&Touche. V roce 2010 se stal členem dozorčí rady Ostravsko-karvinských dolů. Bydlí v Dubovém mlýně. V srpnu 2013 se stal ovšem už zase jako Otto Jelinek velvyslancem Kanady v České republice.

Obytný areál Dubový mlýn - Obytný areál vznikl pod původním mlýnem. Uzavřený areál tvoří vlastní mlýn se čtyřmi mezonetovými byty se samostatnými vstupy a dvanáct nových vil. Jednu z nich vlastní i Milan Baroš. Jak jsem se to dozvěděla? Z bulváru a z titulku „Žaloba na Milana Baroše a spol.: Terorizují sousedku?" Terorizování ze strany Baroše vypadá takto: Baroš si koupil vilu v areálu za 40 miliónů a ostraze přísně střeženého rezortu, který vyrostl kolem domu důchodkyně, platí za hlídání, stejně jako další obyvatelé, 15 000 korun měsíčně. Osmdesátiletá paní nic neplatí, a tím pádem nedostala klíče od brány, strážný jí otevře, jen když se dobře vyspí. A to dožralo syna dámy v úctyhodném věku. Baryho a další prominenty žene před soud. „Především uvádím Milana Baroše, jelikož s ním jsem mluvil a on koukal, jako že neví, co s tím má dělat,“ soptil syn nešťastné paní.

    1) Usedlost Ševčici zdravíme alespoň z dálky                                                   4) Stoupáme Nebušickým lesoparkem
    2) Jedna z posledních pražských usedlostí, co nám chybí ve sbírce-Markyta   5) Jsme opravdu v Rocky Mountains
    3) Nebušickým sídlištěm pro americké manažery můžeme volně procházet     6) Proti nám je Dívčí skok

Ševčice, K Vinicím č. p. 52 – Původně zde byla vinice patřící Jenerálce, na které vznikla usedlost, jeden z nejstarších viničních objektů v Nebušicích. Dnes je Ševčice podstatně přestavěná a slouží k obytným účelům.

Markyta, Nad Habrovkou č. p. 106 – Markyta byla původně vinice, později usedlost postavená na přelomu 18. a 19. století. Dodnes se zachovala jako přízemní obytné stavení se zvláštním trojúhelným klasicistním štítem v průčelí. Na západní straně navazuje pozdější patrová přístavba.

Žabák - Jádrem Divoké Šárky je soutěska v buližnících zvaná Džbán mezi Kozákovou a Šestákovou skálou, za níž po rozšířeném úseku v břidlicích následuje další soutěska mezi mohutnými skalami Dívčího skoku a Žabáku. Kozákova skála a Žabák přečnívají jako kamýky okolní krajinu, mají shodně 365 m. n. m. Na Dívčí skok i Žabák vede několik horolezeckých cest, seshora je přístup odbočkou z červené turistické značky. V srpnu 2014 osmnáctiletý Danny Menšík se stal druhým člověkem, který překonal 200 metrů na tzv. highlině. Po laně napnutém nad Šáreckým údolím přešel 208 metrů z Dívčího skoku na Žabák.

    1) Z Dívčího skoku na Žabák přešel Danny Menšík po 208 metrů               4) Ulice Na Skále není obyčejná ulice, mají tu vodníka, vrbu
        dlouhém laně                                                                                                 a při mytí auta i potůček
    2) Opuštěné Rocky Mountains                                                                     5) Dům byl postaven na parcele velikosti 77 m2
    3) Vila Rivola vypadá z ulice jako obyčejná kostka, ale zezadu je pěkně     6) S kým budeme pořád chodit na vycházky? Se Zuzanou!
        členitá

Vila Rivola, Dubová 415 – Architektem je Petr Franta a Petr Kalný. V roce 2005 byla vila nominována na titul Stavba roku: za vytvoření nápaditého rodinného domu s netradiční dispozicí se zřetelem k dosažení velmi přívětivého výrazu obytnosti. Z ulice má tvar kostky, ale směrem do polí je nebývale členitá.

Na skále č. p. 280 – Ulice je slepá, neboť na konci místo vozovky je potok s mlýnským kolem, vodníkem a nefalšovanou vrbou.

Rodinný domek, Třídomá – Investor pochází z Nebušic, jeho prapraděd tady byl prvním výčepním, má tady řadu kamarádů a tak chtěl vlastní rodinný dům právě v Nebušicích. Sehnat však v Nebušicích vhodný pozemek nebylo vůbec snadné. Většina zde nabízených stavebních parcel měla plochu okolo tisíce metrů čtverečních a pro mladý pár byla finančně nedostupná. Řešení se nabídlo uprostřed staré zástavby v podobě parcely o rozloze 77 m2, na které stála letitá, značně zchátralá polovina rodinného domu. Miniparcelu s objektem, který zabíral dvě třetiny rozlohy, nabízela samotná obec. Architektu Ivanu Rouhovi se podařilo na tento pozemek vměstnat rodinný dům se sedlovou střechou o dvou podlažích a s obytným podkrovím. Objekt má dva vstupy, oba zapuštěné do fasády, neboť stojí na samém okraji dvou vozovek bez chodníků. Z horní ulice je vchod na první podlaží. A jak se bydlí? "Konečně máme svůj vysněný domek a v něm dostatek místa. Tím, že nemáme zahradu, je náš rodinný dům tak trochu jako byt na vlastním pozemku, ale bydlí se v něm dobře“.

« NAHORU

TOPlist